Tag Archives: hereze
Laičtí akademici k Amoris laetitia (2)
Prof. Claudio Pierantoni: Heretičtí papežové a čtyři úrovně nebezpečí
Také přednáška prof. Pierantoniho klade současný spor do historické perspektivy, avšak z odlišného hlediska: snaží se porovnávat příklady „heretických papežů“ – konkrétně Liberia a Honoria I. – se současným pontifikátem. Pro náš účel je obzvlášť zajímavý případ papeže Honoria, neboť ten byl za své učení o „jedné vůli“ v Kristu oficiálně odsouzen Třetím konstantinopolským koncilem (L.P. 681), šestým ekumenickým koncilem v dějinách Církve, který zároveň slavnostně vyhlásil nauku o „dvou vůlích“, božské a lidské, která logicky vyplývá z již dříve vyhlášeného učení Chalkedonského koncilu (L.P. 451) o „dvou přirozenostech“ spojených v jediné Osobě Kristově. Papež Lev II. poté odsouzení Honoria koncilem potvrdil a přidal formální kritiku Honoriovy nedbalosti, která umožnila šíření bludu. Zde tedy pozorujeme, že odsouzení papeže nemusí vycházet jen z formální hereze, ale i z jeho praktického jednání, které blud toleruje nebo, jako v případě Františka v současné době, ho dokonce otevřeně podporuje.
Prof. Pierantoni shrnuje srovnání starověkých papežů se současným případem konstatováním:
„Avšak přes rozdíly mezi nimi mají případy Liberia a Honoria obecně jeden důležitý společný bod, totiž skutečnost, že k oběma jejich zásahům došlo v době, kdy formulování příslušných dogmat – učení o Nejsvětější Trojici u Liberia a kristologické nauky u Honoria – teprve probíhalo. … Tato skutečnost je bezpochyby pro věroučné úchylky obou starověkých papežů polehčující okolností, ale bohužel je zároveň tím, co je staví do protikladu s věroučnými úchylkami, k nimž dochází za současného pontifikátu, pro něž je naopak faktorem přitěžujícím, neboť [papež František] se nestaví proti nauce dosud nevyjasněné či nauce, jejíž formulování teprve probíhá, nýbrž proti učení, které – kromě toho, že je pevně zakotveno v Tradici – bylo i vyčerpávajícím způsobem prodiskutováno v posledních desetiletích a podrobně vyjasněno nedávným magisteriem. Nejde tedy jen o odchylku magisteria od Tradice obecně, ale o přímý rozpor s prohlášeními magisteria v době velmi nedávné.“
Jak dlouho ještě…?
PhDr. Radomír Malý
Dómská farnost sv. Štěpána ve Vídni vydává svůj časopis zvaný Pfarrblätter (Farské listy). Tam jistá „profesorka“ biblistiky Regina Polak ve vánočním vydání napsala doslova: „Představa Vtělení Boha do lůna Marie je heretická. Bůh se nikdy nemůže vtělit a vzít na sebe lidskou podobu. Bůh jako Ježíš-Dítě je pověra, která pochází z helénistických antických mystérií.“ Tato nehoráznost, za niž by se nemusel stydět žádný ateistický agitátor komunistické éry, může klidně vyjít v oficiálním farním, dokonce katedrálním časopise, aniž to vzbudilo příslušnou reakci zodpovědných osob v Církvi.
„Quo usque tandem…?“ „Jak dlouho ještě budeš Catilino pokoušet naši trpělivost?“ Klasická otázka Ciceronova z jeho řeči proti vzbouřenci Catilinovi se tak musí nutně stát otázkou nejen tradičních, ale vůbec všech konzervativních katolíků, jimž jsou drahé alespoň nejzákladnější principy zjevené pravdy Kristovy. Drzost neomodernistů uvnitř Katolické církve, pro něž se postupně vžívá u nás označení „Koncilní humanistická sekta“ (KHS), se již neomezuje pouze na kaceřování zastánců tradiční mše sv. a odpůrců bezbřehého ekumenismu a dialogu, ale rozšiřuje se postupně na všechny, kteří věří tomu, co bylo v Církvi ve smyslu definice sv. Vincence z Lerina věřeno „vždy, všude a ode všech“. Jedna z nejzákladnějších pravd naší víry, již vyznáváme při mši sv. v Credu, pravda o Vtělení, kterou hlásali apoštolé, velcí učitelé křesťanského starověku i středověku a již definovaly církevní koncily a potvrdili papežové, se náhle v časopise jedné katedrální farnosti, vycházejícím s církevním schválením, stává „herezí“ a „antickou pověrou“.
Kardinál Burke: Papež, který vyznává formální herezi, by přestal být papežem
Kardinál Burke
Na svátek Neposkvrněného Početí poskytl kardinál Burke portálu Catholic World Report rozhovor, jenž zní dosti odvážně. Novinář, který kladl otázky, vzpomněl kardinálův výrok z roku 2004, že se „neustále dostává do potíží“ v souvislosti s odmítnutím svatého přijímání propotratovému prezidentskému kandidátu Johnovi Kerrymu, a zeptal se ho, jestli to dosud platí. Kardinál Burke odpověděl: „Domnívám se, že ano, ale věřím, že jsou to dobré potíže.“
Redaktor šel poté přímo k jádru věci:
CWR: Kdy naposledy někdo napomínal papeže?
Kardinál Burke: Nejsem v tomto směru odborníkem, ale pokud vím, týkalo se to Jana XXII., který byl opravován kvůli mylnému učení o blaženém patření.
CWR: A kdo to provedl?
Kardinál Burke: Účastnil se toho jeden biskup a několik dominikánů…
CWR: Existuje opora pro napomínání papeže v Písmu?
Kardinál Burke: Klasickým příkladem z Písma je sv. Pavel, který napomínal sv. Petra (v Gal 2,11 a násl.) za snahy zavádět v raně křesťanské Církvi židovské předpisy. Sv. Pavel přímo vytkl Petrovi, že od křesťanů z pohanství vyžaduje věci, které pro křesťanskou víru nejsou podstatné. Petr s tím ve skutečnosti souhlasil, ale když byl ve společnosti křesťanů ze židovství, předstíral opačný postoj a Pavel ho za to napomenul, jak říká, do očí.
CWR: Proč se domníváte, že je 8. kapitola Amoris laetitia tak nejednoznačná?
Papež se mýlí. Komunisté nemyslí jako křesťané
Papež František svým nekonformním vyjadřováním často čeří vody katolické církve. K ruce si rád bere levicově orientovaného ateistu Eugenia Scalfariho, se kterým dělá rozhovory. Dvaadevadesátiletý Scalfari má zvláštní techniku, kterou už dnes při rozhovorech mnoho novinářů nepoužívá: odpovědi tázaného si nenahrává ani nezapisuje a pak je interpretuje tak, jak si je zapamatoval.
Ze tří případů, v nichž František rozhovor Scalfarimu poskytl, je Vatikán třikrát korigoval. Vatikánem se myslí tiskové středisko Svatého stolce, protože sám papež se vůči nim neohradil ani jednou a včera poskytl „šílenému žurnalistovi“ další, v pořadí čtvrtý rozhovor. Toto neodvratné nutkání poskytovat rozhovory někomu, kdo se údajně mnohokrát projevil jako neseriózní pisálek, je nepochopitelné. Tedy v případě, že Scalfari opravdu předešlé rozhovory zkreslil, jak tvrdí vatikánští mluvčí.
Papež pro naši dobu (1)
P. Linus Clovis
Následující text, jehož český překlad bude vycházet na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.
Z Boží milosti jsem katolíkem; s pomocí Boží jako katolík zemřu. Vím, že zatímco to první je čistě dar, to druhé závisí na mé svobodné a vědomé spolupráci s milostí, na tom, zda zachovám víru, budu předávat dál, co jsem sám dostal, s čistým svědomím bojovat dobrý boj a zda setrvám ve víře až do konce. To samozřejmě platí pro nás všechny.
Vloni jsem mluvil na Římském fóru pro život o Františkově efektu. Můj příspěvek k mému údivu nějakým způsobem skončil na internetu. (Anglicky např. ZDE – pozn. red.) Komentáře k němu byly z větší části příznivé; zdroj hrstky nesouhlasných ponechám vaší představivosti. V počáteční euforii jsem obdržel a nejprve ochotně přijal toto pozvání na Skotskou konferenci o katolické pravdě, ale postupem času jsem začal váhat, neboť žádný skutečný katolík nemá radost, má-li se vyslovit proti papežskému dokumentu, natož pak kritizovat vládnoucího papeže. Žijeme však v zoufalé době, době masového zmatku, kdy „nestoudně vlají praporce temnoty“, a tak tedy pryč s pochybnostmi. Je třeba mluvit otevřeně a jasně a bránit naši svatou víru ke slávě Boží a pro spásu duší.
Lutherova socha ve Vatikánu a nová papežská definice „vlažného“
John-Henry Westen
25. října 2016 (LifeSiteNews) — Papež František pojede příští týden do švédského Lundu, kde se zúčastní zahájení celoročních oslav 500. výročí pětadevadesáti tezí, které Martin Luther 31. října 1517 přibil na vrata zámeckého kostela ve Wittenbergu.
V rámci přípravy na tuto návštěvu papež 13. října ve vatikánské aule Pavla VI. přijal tisíc luteránů a katolíků z Německa a promluvil k nim z pódia, na němž stála Lutherova socha. Tento pohled mnohé katolíky šokoval, protože papež Lev X. v roce 1520 Luthera exkomunikoval a jeho teze odmítl. Rozštěpení křesťanů, které Luther způsobil, zůstává jedním z nejhorších za 2000 let dějin Církve.
František při setkání zopakoval své varování před obracením lidí, které pronesl již na začátku října. Několik týdnů poté, co papež František řekl, že je „velmi těžkým hříchem proti ekumenismu“, pokoušejí-li se katolíci obracet pravoslavné křesťany, sdělil poutníkům, že „není správné přesvědčovat [nekatolíky] o své víře“. Papež rovněž poskytl neotřelou definici slova „vlažný“, které podle něj označuje křesťany, kteří „chtějí na jedné straně horlivě bránit křesťanství na Západě, ale na druhé straně se stavějí nepřátelsky k uprchlíkům a jiným náboženstvím.“
Papež František: „Chtít »toto anebo nic« není katolické, ale heretické
František I.
Neuvěřitelný úvod k oficiální zprávě Vatikánského rozhlasu o ranní promluvě papeže Františka z 9. 6. uvádí: „Chtít »toto anebo nic« není katolické, ale heretické – poznamenal papež František v dnešní homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty, když mluvil o »zdravém realismu«, ke kterému Ježíš vedl svoje učedníky.“1
Celá tato pasáž promluvy zní:
„Toto je zdravý realismus katolické církve. Katolická církev nikdy neučí »buď to, anebo tamto«. To není katolické. Církev říká »to a také to«. Buď dokonalý, smiř se se svým bratrem. Neurážej ho. Měj ho rád. A jestliže se vyskytne nějaký problém, alespoň se dohodni, aby se nerozpoutala válka. To je zdravý realismus katolicismu. Není katolické žádat »buď to anebo nic«, to není katolické, to je heretické. Ježíš dovede putovat spolu s námi, podává nám ideál a doprovází k ideálu, vymaňuje nás z uvíznutí v rigidnosti zákona a říká nám: »dělejte, co můžete«. On nás dobře chápe. Je to náš Pán a tomu nás učí.“
Přesně interpretovat, co vlastně říká papež František, je vždy obtížné, avšak téma „rigidních“ katolíků, kteří se neochvějně drží ideálů, jež učí Kristus, a absolutně platných pravd, se v jeho výrocích objevuje opakovaně. „Fundamentalismus je nemoc, která se nachází ve všech náboženstvích,“ řekl papež v listopadu na palubě letadla při návratu z Afriky. „My katolíci máme několik – spíše mnoho – těch, kdo si myslí, že mají absolutní pravdu a jdou a hází špínu na druhé pomluvou, utrhačstvím, a ubližují jim… A je třeba proti tomu bojovat.“2
Největším nebezpečím pro katolickou víru jsou neomodernisté uvnitř Církve!
PhDr. Radomír Malý
Ve svém mladším věku jsem si nikdy nemyslel, že se dočkám doby, kdy největší hrozba pro katolickou víru povstane z vlastních řad. Drzost neomodernistické sekty, která jako rakovina prostupuje všemi orgány Katolické církve, si v ničem nezadá s komunistickou nebo liberální protikatolickou agitací, ba v lecčems ji ještě překonává. To se týká zejména církevních dějin. Dokazuje to článek doc. dr. Tomáše Petráčka v dominikánském teologickém periodiku „Salve“ 4/15 pod názvem „Syllabus omylů piánské církve“.
Celou statí se samozřejmě vine jako špinavá niť známá tiráda o pronásledování „myslících“ katolíků za éry papežů Piů, především sv. Pia X., autora známých protimodernistických dokumentů. Jenže to není všechno. Petráčkův článek je plný urážek celé Církve před II. vatikánským koncilem (dále jen DVK) a očividně se snaží vyvolat dojem, že Církev od Tridentského koncilu až do DVK vlastně nebyla tou pravou katolickou, nýbrž pouhou „piánskou“ církví, jež postrádala ortodoxii, jak ostatně sám termín „piánská církev“ v titulku napovídá. I když to nikde výslovně neříká, tak z jeho článku plyne, že Církev na Tridentském sněmu se svojí protireformační rétorikou odchýlila od údajné „pravověrnosti“ prvotní církve. Tuto „herezi“ potom dovedli ad absurdum papežové bl. Pius IX. svým „Syllabem“ r. 1864 a sv. Pius X. svými dokumenty „Pascendi“ a „Lamentabili“ r. 1907.
Sami se prý podle Petráčka dopustïli 7 „věroučných“ bludů. Jsou to:
Omylnost papežů (3.)
Omyly papežů
Protože Církev připouští, že katolíci za jistých okolností mohou legitimně nesouhlasit s výroky 3. kategorie, nemluvě o kategorii 4. a 5., vyplývá tedy z katolické nauky, že je možné, aby se papežové ve výrocích kterékoli z těchto kategorií mýlili. Dokonce je možné, aby se papež mýlil radikálněji, pokud mimo rámec svého mimořádného Magisteria učiní něco, co odporuje některému výroku 1. nebo 2. kategorie. Rovněž je možné, aby papež upadl v omyl jiným způsobem, například uskutečňováním nemoudré politiky nebo nemravností v osobním životě. S výjimkou toho, že by papež zavázal Církev k herezi, je skutečně možné i to, aby papež Církev vážně poškodil. Jak kdysi řekl kardinál Ratzinger, když byl dotázán, zda Duch svatý hraje nějakou roli při volbě papeže:
Řekl bych ne v tom smyslu, že by Duch svatý papeže vybral, protože existuje až příliš mnoho opačných případů papežů, které by Duch svatý evidentně nevybral. Řekl bych, že Duch svatý nad touto věcí přesně vzato nepřebírá kontrolu, nýbrž nám jako dobrý vychovatel dává velký prostor, velkou míru svobody, aniž by nás zcela opustil. Roli Ducha je tedy třeba chápat v mnohem pružnějším smyslu, ne jako by nám diktoval kandidáta, pro kterého musí člověk hlasovat. Pravděpodobně jediná jistota, kterou nabízí, je to, že nedojde k naprosté destrukci. (Citováno v: John Allen, Conclave: The Politics, Personalities, and Process of the Next Papal Election, NewYork: Image, 2013).
Zde je několik příkladů papežů, kteří se mýlili, v některých případech mimořádně závažně:
