Tag Archives: Godfried Danneels
Štvanice na kardinála Pella
V Austrálii byl vzat do vazby kdysi „třetí nejmocnější muž ve Vatikánu“ a jeden z posledních konzervativců na špičce vedení církve, George kardinál Pell. Je nepravomocně odsouzen za údajné pohlavní zneužití dvou chlapců. I církevní soudy ho snad budou soudit. A tisk ho už dávno v drtivé většině prohlásil za vinného a nestydí se ho očerňovat i za cenu těch největších lží. Je to o to smutnější, že je prakticky jisté, že se jedná o křivé obvinění a výsledek uměle vyvolané antikatolické hysterie…
Kardinál Pell, který obvinění jasně a rázně odmítl, byl shledán vinným druhou dvanáctičlennou porotou (první hlasovala v poměru 10:2 pro nevinen) čistě na základě absurdního svědectví jedné údajné oběti. A to i přestože dotyčná „oběť“ několikráte změnila výpověď (protože její raná verze byla ještě nesmyslnější, než je ta aktuální) a přesto, že již zesnulá údajná druhá oběť (která měla být zneužita spolu s ní) před svou smrtí popřela, že by k něčemu takovému došlo.
Podle této výpovědi máme věřit, že šedesátiletý arcibiskup si na konci pontifikální mše zaběhne sám do otevřené sakristie, kde (navlečen v liturgickém oděvu) bleskově zneužije dvě náhodné oběti, které tam přistihne při kradení mešního vína. A nikdo si ničeho nevšimne. Kdo někdy byl na pontifikální mši a viděl liturgický oděv biskupa, může jen vrtět hlavou nad tím, že ona „oběť“ už dávno nesedí v kriminále za křivé obvinění, protože takovým kravinám prostě nikdo soudný a znalý věci věřit nemůže – ne protože věří kardinálovi, ale protože je mu jasné, že je to neproveditelné. Co vypovídá skandální rozsudek vinen o dvanáctičlenné porotě, která ho na základě takovéhoto zjevně vylhaného svědectví vynesla, jakož i o celém australském justičním systému, je myslím jasné.
RORATE CAELI: František musí odejít
Během dvou let, které vedly k rezignaci papeže Benedikta XVI. na papežský stolec, se událo mnoho podivných věcí: Vatileaks, státní sekretář (kardinál Bertone) zjevně odhodlaný papežovu situaci ještě ztěžovat a krize, která se zdánlivě vymkla kontrole. Pouze zdánlivě: skutečnost byla taková, že skupina kardinálů zapojená do toho, co vešlo ve známost jako „sanktgallenská mafie“, intrikovala, aby papeže Ratzingera utápějícího se v problémech přiměla k odchodu a vynutila si zvolení „Antiratzingera“ – ve skutečnosti toho Antiratzingera, jehož podporovali už v předchozím konkláve, kardinála Bergoglia z Buenos Aires.
Všechno se dařilo tak, jak si naplánovali. Benedikt XVI. nabyl přesvědčení – nebo ho přesvědčili – že už nebude schopen problémy řešit, a odešel, a horor Bergoglio byl zvolen. Jako horor jsme nadcházející pontifikát označili již v den Bergogliovy volby. [1]
A jak jsme za to byli kritizováni a očerňováni! Ve skutečnosti když si přečtete příspěvek našeho vzácného argentinského přítele, který od našeho založení sledoval náš intenzivní zájem o Církev v Argentině, zjistíte, že současného papeže neobviňuje z hereze. Ani jednou! Neobviňuje ho z apostáze. Byli jsme mylně nařčeni ze všech možných zel, zatímco ve skutečnosti naše obavy z tohoto papeže – které se ukázaly absolutně správné – vycházely z toho, že se u něho kombinují mravně nejhorší kumpáni a naprostý věroučný zmatek.
7 důvodů, proč obhájci života nemají radost z pontifikátu papeže Františka
V minulosti byste mezi aktivisty hnutí pro život – katolíky i nekatolíky – našli největší příznivce papeže. Jan Pavel II. byl často vyzdvihován jako přední světový obhájce života a Benedikt XVI. významně přispěl k obraně života po intelektuální stránce. Po pěti letech pontifikátu papeže Františka je však situace velice odlišná. Aktivisté hnutí pro život všude na světě vám dnes řeknou, že i když se za papeže nepřestávají modlit, nemají vůbec radost ze směru, jímž Církev vede.
Zde je několik důvodů, proč tomu tak je:
1) Hned od počátku jeho tohoto pontifikátu došlo k neskrývanému přesunu pozornosti od obrany života na jiné zájmy. („Nemůžeme klást důraz jenom na otázky interrupce, homosexuálních manželství a antikoncepci… Názor církve je ostatně znám a já jsem synem církve, ale není nezbytné mluvit o tom nepřetržitě.“)[1]
2) Tento postoj, který papež zastává konzistentně po celou dobu svého pontifikátu, se z pouhých rozhovorů s novináři dostal i do oficiální nauky Církve v nejnovější apoštolské exhortaci Gaudete et exsultate. V tomto dokumentu papež, v rozporu s výroky svých předchůdců, klade rovnítko mezi otázky, jako je imigrace a chudoba na straně jedné a potrat na straně druhé.
Africké „ne“ poznámce pod čarou
V Římě v sobotu skončila čtyřdenní konference africké církve s názvem Africká křesťanská teologie: Vzpomínky a misie pro 21. století. Skončila stejně tiše jako začala, bez většího zájmu. Za účasti mnoha kardinálů, biskupů, kněží, teologů a laiků se sympozium zaměřilo na aktuální problémy církve a společnosti v různých částech Afriky.
Přestože se konference věnovala řadě aspektů specifické situace partikulárních církví v Africe, několik silných vyjádření zaznělo i k nejožehavějšímu tématu posledních měsíců a možná celého pontifikátu argentinského papeže, k přijímání pro znovusezdané rozvedené, které je podle kritiků jen zástěrkou pro rozvolnění pravidel pro všechny lidi žijící v takzvané neregulérní situaci. Paulinus Odozor, organizátor konference a uznávaný specialista na morální teologii, profesor na americké univerzitě Notre Dame, kterého v roce 2009 Benedikt XVI. jmenoval do přípravné komise synodu afrických biskupů, v rozhovoru pro Crux nastínil africký pohled na tuto otázku.
Papež pro naši dobu (2)
Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.
Petr a jeho nástupci
V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.
Papežská bdělost
Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.
Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu.