Tag Archives: gender ideologie

Brazilská poslankyně: „Ať žije Kristus Král!“

1. května 2019 (LifeSiteNews.com) — Brazilská poslankyně zvolená do dolní komory brazilského parlamentu v zahajovacím projevu prohlásila, že jako katolička je věrná „Kristu, Králi vesmíru“, a skončila zvoláním „¡Viva Cristo Rey!” (Ať žije Kristus Král!).

Christine Nogueira do Reis Tonietto, lidově nazývaná „Chris Toniettová”, je sedmadvacetiletá právnička a členka hnutí Dom Bosco Centrer (Centrum dona Boska), které se snaží katolíkům vštěpovat znalosti katolické nauky a vést je ke katolické zbožnosti, zejména k pravidelnému přijímání svátostí. Do brazilské Poslanecké sněmovny byla zvolena za konzervativní Sociálně liberální stranu, která nominovala i současného brazilského prezidenta Jaira Bolsonara.

„Chci toto funkční období, naše funkční období, zasvětit Kristu, Králi vesmíru, Panně Marii z Aparecidy, patronce Brazílie, země, která se původně nazývala Země svatého Kříže,“ řekla Toniettová svým kolegům. „Chci zde potvrdit svůj morální závazek k obraně života od početí, k obraně rodiny a křesťanských hodnot, k boji proti potratu, genderové ideologii, korupci a zločinnosti.“

„Naléhavě vyzývám brazilskou mládež, aby neztrácela naději v náš národ. Chci sloužit své zemi s veškerou láskou, s veškerým etickým a mravním nasazením a silou, jak mě inspiruje moje katolická víra. Přeji vám všem skvělé a požehnané funkční období a ať Bůh žehná našim činům v tomto zákonodárném sboru. Ať žije Kristus Král!“

Zvolání „Viva Cristo Rey” se v Latinské Americe a zejména v Mexiku stalo populárním ve 20. a 30. letech minulého století za pronásledování katolíků mexickou vládou a po zavedení svátku Krista Krále papežem Piem XI. v roce 1925. Účastníci „Cristiady” neboli povstání Cristeros, které na obranu katolické víry propuklo v Mexiku v roce 1926, ho užívali jako bojové heslo.

Jak revoluce požírá své děti

Organizace Jsme fér, bojující za redefinici manželství v Česku, má na svém webu seznam osobností, které její kampaň podporují. Jednou z nich je bývalá tenistka Martina Navrátilová. „Byla bych moc ráda, kdyby ta moje rodná země, kterou mám tak ráda, rozhodla, že taky uznají moji lásku s Julií,“ říká v propagačním videu.

Video bylo zveřejněno loni v létě, tedy několik měsíců předtím, než se Navrátilová dostala do zpráv kvůli obvinění z transfobie. Navrátilová je označována za aktivistku za práva gayů a žije v partnerském vztahu s ženou, jak tedy obvinění vzniklo? Jednoduše – Navrátilová kritizovala, že proti ženám soutěží transgenderoví sportovci: „Nestačí se jenom prohlásit za ženu, abyste mohli soutěžit se ženami. Musí být nějaké standardy, a když někdo má penis a závodí jako žena, takový standard by nesplňoval.“ Ani kritika ji nepřiměla změnit názor. Situaci, kdy se muž rozhodne stát se ženou, bere hormony, aby splnil kritéria, vyhrává závody a pak se může zase vrátit k původnímu pohlaví, okomentovala slovy: „Je to šílené a je to podvod“.

Kanada: pokuta 55 tisíc dolarů za biologickou pravdu

5. dubna 2019 (LifeSiteNews) — Říkali jsme, že to přichází. Varovali jsme, že se to stane. Nekřičeli jsme bezdůvodně. Měli jsme pravdu. A teď je to tady, jak hlásá novinový titulek: „Kanadský soud uložil pokutu 55 tisíc dolarů Billu Whatcottovi za vyjádření křesťanských názorů na transgenderismus“. Jinými slovy, Whatcott nazval biologického muže (který sám sebe identifikuje jako ženu) biologickým mužem. To byl jeho zločin.

Jde o strašlivé zneužití justice a útok na svobodu slova a vyjadřování. John Carpay, předseda organizace Justice Center for Constitutional Freedom, která Whatcotta hájila, v protestu uvedl: „Kanadský Nejvyšší soud dlouho zastával názor, že svoboda vyjadřování je zdrojem síly demokracie.“ To však neplatí, když se dotkne transgenderového aktivismu. Tam svoboda končí. Carpay dodal: „Ve společnosti je plno lidí s různými názory. Rozhodnutí soudu podkopává základní principy svobodné společnosti a poškozuje zdraví kanadské demokracie.“

Přesně tak. Jak jsem však často konstatoval, cíl radikálního LGBT aktivismu je stále stejný: opozici je třeba umlčet. (A dokud nebude právně umlčena, je třeba ji společensky ostouzet.)

Jazyk jako Trojský kůň

Jiří Pavlík, který působí jako proděkan na Husitské teologické fakultě UK, zveřejnil na Christnetu článek Zamyšlení nad diskusí o genderu a křestanství, ve kterém chválí vyjádření Tomáše Holuba ohledně genderu a kritizuje nesouhlasnou reakci Vlastimila Kročila. Z článku je zřejmé, že na pozadí sporu o gender a Istanbulskou úmluvu leží otázka vztahu Církve k dnešnímu světu, a stojí tedy za to mu věnovat pozornost.

Podle Pavlíka spočívá problém Církve především v tom, že si neosvojila jazyk moderní vědy:

Církev ve starověku a středověku formulovala svou teologii pomocí termínů a konceptů heterogenní, nepřátelské, pohanské platónsko-stoické a aristotelské filozofické tradice a jazyk této tradice se stal nadlouho jejím vlastním jazykem. V době, kdy církev ovládala odborný diskurs v Evropě, vládl tento její od pohanů vypůjčený jazyk i evropské vědě. Nyní, po osvícenské emancipaci věd, mluví už světová věda jinak.“

Jazyk (nebo také diskurs) přitom neznamená jen nějakou slovní zásobu, spíše celý myšlenkový systém. Pokud si Církev aktuální jazyk neosvojí, její poselství podle Pavlíka nebude relevantní pro dnešní lidi:

Církev má a vždy bude mít šanci naučit se i tyto jazyky nové vědy, aby mohla pracně znovu promyslet a přeformulovat své poselství pro dnešní svět. Nemá ale šanci ponechat si svůj jazyk, který převzala od starověkých pohanů, a zároveň si při tom myslet, že má závažné poselství pro aktuální postkřesťanskou kulturu.“

Pavlíkovo doporučení pro Katolickou církev je proto jednoznačné:

Cestou je teologický restart – naučit se jazyk nových oponentů, začít v něm formulovat nové atraktivní ideály, vstoupit do současné diskuse a usilovat o věrohodnost; cestou určitě není snažit se s koloniální arogancí prosadit svůj anachronický nárok na kulturní dominanci nebo hloubit příkopy, stavět obranné valy a nálepkovat protivníky jako „radikálně levicové ideology“ a modlit se, aby příští politická revoluce znovu vynesla církev na mocenský piedestal.“

Ačkoli tedy řecká filosofie podle Pavlíka byla heterogenní, nepřátelská a pohanská, rané Církvi se nějakým způsobem podařilo osvojit si její jazyk (tj. způsob myšlení) a zformulovat v něm svoji teologii. Sv. Tomáše Akvinského Pavlík sice nezmiňuje, je však jasné, že také Tomáš mluvil jazykem, který je dnes beznadějně out – ostatně Pavlík Tomášovo dílo už předem diskredituje stavěním odborné diskuze do kontrastu k „mentorskému stylu […] otázek a odpovědí“, který vyčítá Mons. Kročilovi. Podobnou tezi o nutnosti přizpůsobit jazyk či paradigma Církve modernímu světu zastává Tomáš Petráček v knize Církev, tradice, reforma (můj kritický rozbor Petráčkovy knihy je k dispozici zde). Opravdu ale Církev může svůj „jazyk“ měnit podle požadavků doby, jak se domnívá Pavlík?

Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, je třeba vyjasnit vztah církevní nauky k filosofii, přesněji řečeno k různým filosofickým školám. Efrem Jindráček ve svém článku Filosofická povaha dogmat připomíná, že během starověkých koncilů byla znalost Aristotela minimální a tomismus ještě neexistoval, přesto byla formulována významná dogmata. Aby mělo poselství Církve platnost pro každou dobu a celé lidstvo, musí mít filosoficky konzistentní základ. Je jím filosofie bytí, která „trvá na reálné existenci věcí mimo naše vědomí a na možnosti pravdivého objektivního poznání“ a vychází z principů, které odpovídají zdravému rozumu, jako je princip sporu nebo kauzality.

Jak rozumět faktu, že církevní magisterium odmítá vazbu na konkrétní filosofickou školu a současně vyzdvihuje dílo sv. Tomáše Akvinského? Nejde o to, že by dílo nějakého filosofa představovalo dogma a my bychom byli povinni se ho držet za každou cenu. Jde o to, že skutečnost můžeme poznat pravdivě, nebo se mýlit. Pokud (a pouze v takové míře, v jaké) se řeckým filosofům nebo Tomáši Akvinskému podařilo zákonitosti skutečnosti vystihnout, zůstává přínos jejich díla trvalý a jejich „jazyk“ nemůžeme jen tak vyměnit za nějaký modernější. Jaký však vlastně je jazyk moderní vědy, který by si Církev podle Pavlíka měla osvojit?

Když se Pavlík odvolává na vědu, má na mysli obory jako gender studies a myslitelky jako Judith Butlerovou; předpokládá při tom, že se genderová teorie nevymyká z oblasti racionálního myšlení. Naivně se domnívá, že „[g]enderová identita (gender) není relativizací biologického pohlavního rozdílu (sex), ale prožíváním vlastní tělesnosti v rámcích a pravidlech daných kulturou.“ Butlerová a další genderové feministky však nejenže zpochybňují binaritu (biologického) pohlaví, ale také se rozcházejí s (řeckou či Západní) metafyzikou substancí, kterou pokládají za nástroj maskulinní dominance, přirozenost označují za konstrukt a odmítají existenci či poznatelnost objektivní reality před diskurzem. Podobně jako ostatní postmoderní myslitelé tak více či méně explicitně popírají samotnou možnost dosáhnout pravdy, a tedy i možnost vědy, která je na racionálním poznání založena. Církev si tedy nemůže osvojit jazyk svých současných oponentů v otázce genderu z prostého důvodu, že tento jazyk zpochybňuje principy, na nichž stojí její nauka. Jednoduše řečeno, relativistické myšlení nelze s křesťanským sloučit, a pokud by Církev „současný jazyk“ přijala, znamenalo by to pro ni sebedestrukci.

Když Pavlík ve své úvaze o celibátu, který podle něj představuje třetí gender, „ustavený kulturně jako sociálně konstruovaná role bez opory v biologii“ (hodnotu této úvahy nechť laskavě posoudí čtenář), odkazuje na apokryfní spisy, ocitá se na tenkém ledě. Gnostické myšlení, kterým jsou apokryfní spisy prostoupeny, má totiž s tělesností (a proto i se ženami a s reprodukcí) problém. Křesťanovi je jasné, že tělo člověka často svádí ke hříchu a že tělesné je nižší než duchovní; gnostik (tento výraz používám pro zjednodušení) však považuje celý materiální či stvořený svět za špatný a především odmítá, že by tělo a tělesné úkony mohly mít nějaký duchovní význam. Tato zdánlivá změna důrazu představuje změnu podstatnou, a právě dnešní genderová teorie přichází s tezí, že biologické pohlaví není důležité či dané, rozhodující je prožívání – na základě vlastních pocitů se tedy člověk může prohlásit za muže, ženu nebo nějaký další gender, libovolně praktikovat sexualitu, založit rodinu s osobou stejného pohlaví apod. V tom však Pavlík zřejmě nespatřuje problém, a není tedy divu, že mu postoj a „jazyk“ Církve připadá anachronický.

Vnucování rovnocennosti různých sexuálních „orientací“ a dalších omylů spojených s mužstvím a ženstvím představuje snad nejvýraznější charakteristiku dneška a Pavlíkova slepota vůči genderové teorii i praxi je zarážející. Genderoví ideologové a aktivisté nejsou ochotní své teze přehodnotit ani v případě, že fakta svědčí proti nim, například když ideologická masáž na podporu „rovnosti“ mužů a žen ve skandinávských zemích nevede k očekávaným výsledkům, jak ve svém stanovisku zmiňuje Mons. Kročil. Ani toto však Pavlíka nezneklidňuje a vyvozuje z toho, že „od genderové teorie přirozenému řádu žádné nebezpečí nehrozí“. Je to jako mávnout rukou nad prosazováním ateismu ze strany čínské vlády s tím, že čínští křesťané si víru stejně udrží.

Pavlíkův článek by měl být varovným signálem pro ty, kteří se ve sporu o gender staví na stranu Tomáše Holuba. Ukazuje totiž, že dnes nejde jen o určitou součást nauky nebo o postoj k jedné konkrétní otázce, dokonce ani o podobu Církve. Jde o samotnou její existenci, přesněji řečeno o možnost předávat nezměněné poselství všem dobám a kulturám a trvat na jeho pravdivosti. Diskuze o genderu nám tak může být užitečná, protože na tyto širší souvislosti vrhá světlo.

Marie Tejklová

Nebezpečí skryté v genderu

Gender se obvykle chápe jako společenská stránka pohlaví. Člověk se narodí s určitou biologickou výbavou, kterou se zařadí mezi muže nebo ženy, a postupně se učí, jak by se jakožto muž či žena měl či měla chovat. Různé kultury a subkultury pojímají roli muže a ženy různě, přičemž některé představy a požadavky jsou pochybné, ačkoli příslušníci dané kultury to často nejsou schopní rozpoznat nebo ochotní uznat. Takové stereotypy jsou omezující a je třeba se z nich vymanit. Můžou se týkat oblečení, hraček, chování, studijních oborů, povolání, ale třeba i způsobů trávení volného času nebo rodinných povinností, které jsou považovány za vhodné pro ženy či muže nebo jimi preferované. Toto pojetí genderu se na první pohled jeví jako smysluplné a obhajují ho i mnozí křesťané.

Kde však leží hranice toho, co se dá označit za (škodlivý) stereotyp? Zdálo by se, že nepřekročitelnou hranici představuje oblast sexuality či reprodukce – především to, že pouze žena je schopná rodit děti a pouze muž a žena spolu můžou mít dítě. Už na konci minulého století se však objevila teze, kterou zastává například vlivná americká autorka Judith Butlerová (jak by se asi tvářila na přechylování svého příjmení v češtině?), že kulturně zkonstruovaná je nejen společenská role ženy či muže, tj. gender, ale i samotné biologické pohlaví řadící lidi mezi muže nebo ženy. Nejspíš vám toto tvrzení připadá nesmyslné, ale tak to právě má být. Binární pohlaví musí působit jako něco předem daného a nezměnitelného, protože jedině tak je možné zakrývat a legitimizovat vztahy dominance a podřízenosti, které ve společnosti existují. Myšlenka útlaku je inspirována marxismem, který v manželství nachází obdobu vykořisťování a třídního boje a „tradiční“ rodinu spojuje se soukromým vlastnictvím, které je třeba zrušit. Genderový útlak je však sofistikovanější než útlak dělníků ze strany kapitalistů, ačkoli jeho důsledky nejsou o nic méně drastické. Každá kultura se chce reprodukovat a k tomu potřebuje omezit, lépe řečeno určitým způsobem konstruovat či produkovat sexualitu. Některé vlastnosti, sklony či způsoby chování a prožívání se označí za přirozené, ontologicky dané, případně stvořené; ostatní se označí za úchylku nebo se jednoduše popře jejich možnost či existence; vyloučí se ti, kteří pravidla odmítají přijmout. Binarita pohlaví se prezentuje jako nezpochybnitelná, ve skutečnosti se však jedná o konstrukt, který slouží k upevnění řádu.

Jak se dělá revoluce v Církvi

Nenápadně, postupnými kroky, s texty, v nichž je spousta pravověrných a autenicky katolických tezí, někdy až 99 procent. Exorcisté říkají, že i ďábel skrze posedlé osoby vypovídá většinou pravdivě. Jenže je to jako nápoj, který z více než 90 procent neobsahuje nic otráveného, jenže i to mizivé procento jedu v něm je schopno člověka usmrtit.

Klasickým dokladem je tady dosud málo známý „Pastorační návrh“ argentinské biskupské konference a pochvalná odpověď vatikánské Kongregace pro nauku víry z přelomu let 2013-14, které i s dopisem argentinského episkopátu zveřejňujeme níže. Biskupové tady reagují na nedávno schválené argentinské zákony o manželství pro všechny, rozuměj i pro homosexuální a lesbické páry, a o právu na změnu genderové identity, tj. že muž, který se „cítí“ být ženou, si může „změnit pohlaví“, rovněž tak žena, která se „cítí“ být mužem.

Argentinští biskupové v dopise Kongregaci pro nauku víry samozřejmě zdůrazňují, že tyto zákony jsou pro ně neakceptovatelné a odmítají je. Jenže už tady pozorný čtenář najde kapičku jedu, když uvádějí: „Připouštíme, že není možné tento druh zákonů kanonicky uznat…“. Jaképak „připouštíme“? Tyto zákony nutno přece kategoricky odmítnout, protože jsou v rozporu s katolickou naukou a nebezpečné pro společnost!

Mons. Schneider: Správná katolická reakce na „Gay Pride“

V posledních desetiletích se ve velkých městech západního světa začaly šířit tzv. „gay pride“ pochody. Jasným cílem tohoto stále narůstajícího jevu je ovládnout náměstí všech západních velkoměst a dlouhodobě i měst celého světa, s výjimkou islámských zemí, kde by se daly předpokládat násilné protiakce.

Tyto demonstrace se konají za nesmírných finančních a logistických nákladů doprovázených propagandou nejvlivnějších sil veřejného života, totiž politických elit, sociálních médií a mocných ekonomických a finančních skupin. Tak jednoznačná podpora ze strany veřejných orgánů byla typická pro historické totalitní systémy, které chtěly společnosti vnutit určitou ideologii. Tzv. „gay pride“ demonstrace se nezaměnitelně podobají propagandistickým pochodům různých totalitních politických režimů minulosti.

Ve veřejném životě však existuje jeden významný hlas, který se dosud oficiálně či ve větším měřítku k tomuto jednohlasnému chóru podpory tzv. „gay pride“ pochodů nepřipojil. Jde o hlas Katolické církve. Totalitní charakter homosexualistické genderové ideologie se snaží dosáhnout svého nejambicióznějšího cíle, jímž je dobýt tuto poslední baštu odporu, to znamená Katolickou církev.

Prozatím se tohoto cíle bohužel do jisté míry daří dosahovat, neboť pozorujeme, že podporu těmto totalitním pochodům, zvaným „gay pride“, veřejně různým způsobem vyjadřuje vzrůstající počet kněží, a dokonce někteří biskupové a kardinálové. Tak se stávají agenty a podporovateli ideologie, která představuje přímou urážku Boha a důstojnosti lidské osoby stvořené jako muž nebo žena k Božímu obrazu a podobě.

Teplé procházky Prahou – příklad gendrové ideologie ve školství

Prázdniny jsou za rohem. Studenti už nemají nejmenší zájem se cokoli učit, učitelé jim cokoli vykládat. A tak se pořádají výlety, přednášky a sportovní akce, které mají alespoň trochu zabavit.

Proto vedení jednoho pražského gymnázia, kam chodím, vyhlásilo na závěr školního roku DEN KLÍČOVÝCH KOMPETENCÍ. Že nevíte, o co jde? Hned vysvětlím – dle návrhu Evropské komise se ve školách EU již nezískávají znalosti a dovednosti, ale právě klíčové kompetence. Jde o „souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti.“ Co má být konkrétní náplní klíčových kompetencí? Pro ten účel byla vytvořena tzv. „průřezová témata“. Ta mají formovat žáka/studenta, „rozvíjet“ ho v oblasti postojů a hodnot. Jedním z průřezových témat je i „Výchova k myšlení v evropských a kulturních souvislostech“ či „Multikulturní výchova“.

Na našem gymnáziu byl vydán seznam jednotlivých „dílen“, z kterých si studenti vybírají ke každé „dílně“ klíčové kompetence, které mají rozvíjet.

Francie zpřísňuje zákony proti „transfobii“

30. srpna 2017 (LifeSiteNews) — Ve Francii nikdy neříkejte nic hanlivého, urážlivého nebo podporujícího diskriminaci homosexuálů či transsexuálů, a to ani v soukromí. A mějte na paměti, že „diskriminace“ a „nenávistný projev“ mohou mít mnohem širší význam, než byste si pomysleli. Podle moderních zákonů proti hanobení zahrnují i pouhé negativní výroky či dokonce jen prohlášení, že určité životní styly jsou mravně závadné.

Vyhláška francouzské vlády vydaná počátkem srpna, kdy je naprostá většina Francouzů na dovolené nebo se snaží jinak přečkat letní letargii, zjistila nový cíl „nenávistných projevů“. Stanovila vysoké pokuty a další represivní opatření za spáchání „verbálního násilí“ či „diferencovaného přístupu“ v souvislosti s „genderovou identitou“ – a to i v soukromí.

Mezi chráněné kategorie, na něž se vztahují zákony proti nenávistným projevům na veřejnosti i v soukromí, patří od roku 1972, kdy ve Francii vstoupil v platnost první antidiskriminační zákon, rasa, vyznání, národnost, etnický původ, později se přidalo tělesné postižení a „sexuální orientace“. Nejčastěji se stíhají a trestají veřejné přečiny spáchané v tisku nebo v audiovizuálních médiích. Nová vyhláška nahrazuje slovo rasa „údajnou rasou“, čímž dává najevo, že v duchu francouzské vlády je pojem rasy provinilou smyšlenkou. Poprvé byla také zařazena „genderová identita“ v zájmu boje proti „transfobii“.
V podobě dosud nejradikálněji liberálního předpisu směřuje vládní nařízení k posilování vymahatelnosti zákona ve vztahu k „rasistickému“ a „diskriminačnímu“ hanobení a urážkám a podněcování k rasismu a diskriminaci. Zdvojnásobuje dosavadní pokuty a zavádí opatření k převýchově provinivších se občanů. Záběr textu byl cíleně rozšířen tak, aby zahrnoval i „homofobii“ a „transfobii“ v neveřejné sféře – na pracovišti, ve školách a dokonce i v soukromých rozhovorech, jelikož nic o tom, že by se jich to netýkalo, vyhláška neříká.

Velká Británie platí za knihu pro děti propagující potraty

LONDÝN, 11. dubna 2017 (LifeSiteNews) – Velká Británie zaplatila propotratové aktivistce více než půl milionu liber za napsání knihy a vytvoření výukového programu o potratu pro školní děti.

Rada pro výzkum v humanitních oborech poskytla 512 tisíc liber Sally Sheldonové z Kentské univerzity na výzkum a napsání studie o britském potratovém zákoně, jímž byl v roce 1967 ve Velké Británii legalizován potrat. Profesorka Sheldonová je propotratová aktivistka, která bojuje za neomezený potrat po celých devět měsíců těhotenství. Jako členka správní rady největšího britského poskytovatele potratů, organizace s názvem „Pregnancy Advisory Service“ („Poradenská služba pro těhotné“) v březnu prosazovala návrh zákona, který měl zlegalizovat potrat bez jakéhokoli omezení a z jakéhokoli důvodu až do porodu. Podporuje selektivní potraty podle pohlaví plodu a najala si další, kteří v jejím projektu selektivní potraty obhajují.

Sheldonová, která učí etiku na právnické fakultě Kentské Univerzity, se veřejně postavila proti návrhu zákona zakazujícího selektivní potraty a nazvala ho „vadným“ a „kriminalizujícím ženy“. V článku, který selektivní potraty hájí, šíří lež, že donošení dítěte je nebezpečnější než potrat a klade rovnítko mezi subjektivně vnímané „duševní zdraví“ a zdraví fyzické.