Tag Archives: František I.

Papež František a schizma

Ve svých dlouhých dějinách nebyla církev nikdy konfrontována s podobnou situací, v níž se nachází nyní. Papež František nedávno hovořil o možném schizmatu, o rozdělení, které v něm nebudí obavy. Řekl, že církev v minulosti zažila mnoho schizmat a podobná rozdělení přijdou i v budoucnu. V přítomnosti se tedy není čeho bát. Nicméně to, co je na možném dnešním schizmatu nového, je jeho povaha, a toto bezprecedentní nové rozdělení vzbuzuje strach.

Nelze se zbavit dojmu, že František má na mysli členy církve ve Spojených státech, odkud pochází nejpronikavější teologická a pastoračně zacílená kritika směřující proti pochybnému přetváření víry a Církve. František a ti, kteří jej obklopují, se domnívají, že tato kritika vychází od většinově bohaté konzervativní intelektuální elity a je motivována politicky.

František si myslí, že se tito oponenti nechtějí měnit, a tak odmítají přijmout dnešní nové dílo Ducha. V posledku se ukazuje, že papež své kritiky považuje za duševně a emočně narušené, a proto se vůči nim musí postupovat jemně (i když lidé, na které dopadá jeho mstivé agresivní zacházení, na toto jemné jednání stále ještě čekají). Sám dává svým oponentům mnoho urážlivých nálepek.

Papež František oznámil jmenování třinácti nových kardinálů

Na konci promluvy při modlitbě Anděl Páně v neděli 1. září papež František oznámil, že na 5. října 2019 svolal konzistoř za účelem jmenování kardinálů.

Kardinálové-volitelé (mladší 80 let):

Miguel Ángel Ayuso Guixot, MCCJ – předseda Papežské rady pro mezináboženský dialog
José Tolentino Calaça de Medonça – archivář a knihovník Svaté církve římské
Ignatius Suharyo Hardjoatmodjo – arcibiskup Jakarty
Juan de la Caridad García Rodríguez – arcibiskup Havany
Fridolin Ambongo Besungu, OFMCap – arcibiskup Kinshasy
Jean-Claude Höllerich, SJ – arcibiskup Lucemburku
Ávaro L. Ramazzini Imeri – biskup Huehuetenanga v Guatemale
Matteo Zuppi – arcibiskup Boloně
Cristóbal Lopez Romero, SDB – arcibiskup Rabatu
Michael Czerny, SJ – podsekretář oddělení pro migranty (Svatý stolec)

Obhajoba ignorování papeže

Vyrůstal jsem v prostředí hluboké lásky k papeži. Za mého dětství byl pro nás papež Jan Pavel II. důležitou osobou a já i moji sourozenci jsme se učili ho milovat a vážit si ho za odvážnou obranu katolické víry. Jeho portrét visel u nás doma na čestném místě. O jeho líbání koránu či později o jmenování morálně pochybných kardinálů se nikdy nemluvilo. Ani o tom, že nemáme možnost účasti na přijatelné liturgii, tím méně na tradiční mši svaté, třebaže náprava této situace vždy spadala do jeho pravomoci. Byl jsem vychováván jako většina katolíků k tomu, abychom papeže milovali a jeho kroky a nařízení nikdy nezpochybňovali. Ve většině, ne-li ve všech neduzích Církve měl mylně volnou ruku.

Naproti tomu moje děti současného papeže neznají. Na zdi u nás nevisí žádné obrázky papeže Františka a s manželkou o něm před dětmi otevřeně nemluvíme. Samozřejmě v náboženství děti učíme o papeži a jeho úloze v Církvi a modlíme se za něj při každodenním růženci, ale jinak se diskusím o něm vyhýbáme. V současné době je to tak nejlepší, neboť, jak říká Shakespeare ve Zkrocení zlé ženy: „Hněv mého srdce musí na jazyk.“ Místo toho se naše děti učí o mužích, jako byl sv. Pius X., a dovedly by vám s nadšením vyložit celé jeho dětství i následnou cestu až na římský stolec. Nedokážou však povědět, z které země pochází papež František, a neznají jediný příběh z jeho života.

Nejde o „rozmnožení“, nýbrž o „dávání“

Papežovými vlastními slovy:
„V epizodě o rozmnožení chlebů se totiž kupodivu nikdy nemluví o rozmnožení. Naopak, jsou užita slovesa »lámat, dávat a předkládat« (srov. Lk 9,16). Důraz totiž nespočívá na rozmnožení, nýbrž na dávání. To je důležité. Ježíš totiž nekouzlí, neproměňuje pět chlebů v pět tisíc chlebů, aby potom řekl: „Teď rozdávejte“. Nikoli, Ježíš se modlí, požehná pět chlebů, začne je lámat a důvěřuje Otci. Oněch pět chlebů se nespotřebuje, což není kouzlo, nýbrž důvěra v Boha a v Jeho prozřetelnost.“

Homilie na svátek Božího Těla
Řím, 23. června 2019
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29594

Naproti tomu:

K otázce heretického papeže (1.)

“Přednedávnem se i na českých webových stránkách objevily reakce na obsáhlý článek Mons. Schneidera o problému heretického papeže (https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=pasqualucci-ke-schneiderovi , https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=papez-heretik ), nikoli však text sám. Přinášíme ho proto v plném znění, z praktických důvodů na pokračování. Věříme, že v  kontextu vystoupení předních katolických teologů a myslitelů, kteří papeže Františka obvinili z hereze, je tento příspěvek do diskuse o to cennější..

Mons. Athanasius Schneider
Speciálně pro Rorate Caeli
20. března 2019

Otázka, jak se konkrétně vypořádat s heretickým papežem, nebyla dosud v celé katolické tradici řešena způsobem, který by se blížil skutečnému všeobecnému souhlasu. Žádný papež ani ekumenický koncil dosud neformuloval relevantní věroučný výrok ani nevydal závazné kanonické normy týkající se eventuality zacházení s heretickým papežem v době, kdy vykonává úřad.

V dějinách neexistuje případ papeže, který kvůli herezi či údajné herezi o svůj pontifikát přišel. Papeže Honoria I. (625-638) posmrtně exkomunikovaly tři ekumenické koncily (Třetí konstantinopolský v roce 681, Druhý nikájský v roce 787 a Čtvrtý konstantinopolský v roce 870) kvůli tomu, že podporoval heretickou nauku zastánců monotheletismu, čímž přispěl k šíření této hereze. Papež svatý Lev II. (682/683) potvrdil dekrety Třetího konstantinopolského koncilu, nad papežem Honoriem vyhlásil anathema („anathematizamus Honorium“) a konstatoval, že jeho předchůdce „Honorius, místo aby tuto apoštolskou Církev očistil, dovolil, aby neposkvrněnou víru poskvrnila bezbožná zrada“ (Denzinger-Schönmetzer, č. 563).

Liber Diurnus Romanorum Pontificum, sbírka formulářů používaná v papežské kanceláři do jedenáctého století, obsahuje text papežské přísahy, podle něhož musel každý nový papež, který se ujímal úřadu, odpřisáhnout, že „uznává šestý ekumenický koncil, který věčným anathematem postihl původce hereze (monotheletismu) Sergia, Pyrrha atd. společně s Honoriem“ (PL 105, 40-44).

V některých breviářích až do 16.-18. stol. byl papež Honorius ve čteních matutina na svátek sv. Lva II. 28. června, zmiňován jako heretik: „In synodo Constantinopolitano condemnati sunt Sergius, Cyrus, Honorius, Pyrrhus, Paulus et Petrus, nec non et Macarius, cum discipulo suo Stephano, sed et Polychronius et Simon, qui unam voluntatem et operationem in Domnino Jesu Christo dixerunt vel praedicaverunt.“ To, že toto čtení v breviáři vydrželo řadu století, dokazuje, že mnoho generací katolíků nebylo pohoršeno skutečností, že konkrétní papež byl ve velmi ojedinělém případě shledán vinným herezí nebo podporováním hereze. V těch dobách ještě věřící i církevní hierarchie dokázali jasně rozlišovat mezi nezničitelností katolické víry, kterou Bůh garantuje magisteriu Petrova stolce, a nevěrností a zradou konkrétního papeže při výkonu jeho učitelského úřadu.

Blahořečení „Satanelliho“, patrona komunistických teroristů a dopravních nehod

Biskup Angelelli

V Argentině došlo dnes [27. 4. 2019] k něčemu nepředstavitelnému: spolu se třemi dalšími byl dnes blahořečen jako „mučedník“ Enrique Angelelli, biskup z La Rioja, který zemřel v roce 1976 při autonehodě.

Známý španělský katolický novinář Luis Fernando Pérez Bustamante to komentoval takto: „Neslavný den v dějinách Církve. Biskup blízký teroristickému hnutí Montoneros bude blahořečen jako mučedník. Taková urážka památky skutečných mučedníků nemůže a nesmí zůstat nepotrestaná. Papež mohl těžko klesnout hloub. Toto blahořečení je vpravdě dokonalým shrnutím tohoto pontifikátu. Je to naprostý opak skutečné svatosti, skutečné tradice, katolického étosu, morálky, věroučné a duchovní poctivosti.“

Minulý rok, když se tato neuvěřitelná zpráva poprvé objevila, jsme [portál Rorate Caeli] uveřejnili následující redakční text, který v tento den hanby opakujeme.

***

V divokých letech po Druhém vatikánském koncilu existovalo mnoho radikálních biskupů. Enrique Angelelli, biskup z argentinské La Rioja, byl patrně ten nejradikálnější. Byl komunistou ve všem kromě názvu a důrazně podporoval teroristickou organizaci „Montoneros“, levicově teroristickou odnož perónistického hnutí. Lze bezpochyby říci, že strašlivá vojenská diktatura, která v Argentině vládla od roku 1976 do falklandské války, vznikla jako brutální přehnaná reakce na teroristické útoky koordinované organizací Montoneros ve prospěch socialisticko-perónovské revoluce.

Kard. Sarah: Evangelizace je křesťanská povinnost

Kardinál Sarah

8. dubna 2019 (LifeSiteNews) – Kardinál Robert Sarah řekl, že katolíci mají povinnost evangelizovat a že přinášet nepokřtěným Krista je „naléhavým úkolem“ Církve. Prefekt Kongregace pro bohoslužbu a disciplínu svátostí to uvedl v odpovědi na otázku, jak mají katolíci obracet druhé a přitom neupadat do „proselytismu“, který nedávno kritizoval papež František. Ten při návštěvě Maroka koncem března vyzval křesťany, aby aktivně neusilovali o konverze ke své víře, neboť „cesty misijního poslání nevedou proselytismem“. Papež nevysvětlit, co „proselytismem“ míní. [1]

Portál Aleteia v rozhovoru z 5. dubna položil kardinálu Sarahovi otázku: „Jak můžeme obracet druhé, aniž bychom se uchylovali k proselytismu, který během své cesty do Maroka kritizoval papež František?“ Kardinál odpověděl, že Církev dostala „od Pána Ježíše poslání: ,Byla mi dána všechna moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získávejte mi za učedníky všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.ʼ Tohoto naléhavého úkolu se Církev nemůže zříci,“ dodal. Africký prelát dále citoval svatého Pavla: „,Běda mi, kdybych nehlásal evangelium,ʼ řekl svatý Pavel. To dělali misionáři v Africe i na jiných kontinentech. Při svém prvním setkání s lidmi jim ihned vyložili evangelium a jeho požadavky, aniž by někoho k něčemu nutili. Neznám žádného misionáře, který by lidi nutil stát se křesťany. Evangelizovat je však povinnost.“ Kardinál Sarah konstatoval, že Pán Ježíš je „jediná cesta ke spáse“. 

Ať jde o muslimy, buddhisty nebo animisty, každého musíme evangelizovat hlásáním Ježíše Krista, který je jedinou cestou ke spáse. Nejde tedy o proselytismus, protože pohany nebo muslimy nenutíme zbraněmi, nýbrž nabízíme jim cestu ke spáse. Naše náboženství je založeno na lásce a násilí zakazuje,“ řekl pan kardinál. [2] 

Štvanice na kardinála Pella

Kardinál Pell

V Austrálii byl vzat do vazby kdysi „třetí nejmocnější muž ve Vatikánu“ a jeden z posledních konzervativců na špičce vedení církve, George kardinál Pell. Je nepravomocně odsouzen za údajné pohlavní zneužití dvou chlapců. I církevní soudy ho snad budou soudit. A tisk ho už dávno v drtivé většině prohlásil za vinného a nestydí se ho očerňovat i za cenu těch největších lží. Je to o to smutnější, že je prakticky jisté, že se jedná o křivé obvinění a  výsledek uměle vyvolané antikatolické hysterie…

Kardinál Pell, který obvinění jasně a rázně odmítl, byl shledán vinným druhou dvanáctičlennou porotou (první hlasovala v poměru 10:2 pro nevinen) čistě na základě absurdního svědectví jedné údajné oběti. A to i přestože dotyčná „oběť“ několikráte změnila výpověď (protože  její raná verze byla ještě nesmyslnější, než je ta aktuální) a přesto, že již zesnulá údajná druhá oběť (která měla být zneužita spolu s ní) před svou smrtí popřela, že by k něčemu takovému došlo.

Podle této výpovědi máme věřit, že šedesátiletý arcibiskup si na konci pontifikální mše zaběhne sám do otevřené sakristie, kde (navlečen v liturgickém oděvu) bleskově zneužije dvě náhodné oběti, které tam přistihne při kradení mešního vína. A nikdo si ničeho nevšimne. Kdo někdy byl na pontifikální mši a viděl liturgický oděv biskupa, může jen vrtět hlavou nad tím, že ona „oběť“ už dávno nesedí v kriminále za křivé obvinění, protože takovým kravinám prostě nikdo soudný a znalý věci věřit nemůže – ne  protože věří kardinálovi, ale protože je mu jasné, že je to neproveditelné. Co vypovídá skandální rozsudek vinen o dvanáctičlenné porotě, která ho na základě takovéhoto zjevně vylhaného svědectví vynesla, jakož i o celém australském justičním systému, je myslím jasné.

Proč je konzervatismus součástí problému, nikoli řešení

Peter Kwasniewski

Reakce na odhalení arcibiskupa Viganò – alespoň ve Spojených státech – by nám měla dodávat odvahy: dosud existují pravověrní biskupové, kteří si váží lidských práv a Boží spravedlnosti. Navíc i přes téměř každodenní špatné zprávy z Říma dosud nacházíme diecéze, kde počet povolání stoupá, a dokonce i vzkvétající tradiční řeholní komunity. Po desetiletích amnézie se do katedrál a farností vrací posvátná hudba. Dobré zprávy nechybějí, jestliže je člověk hledá.

Můžeme nicméně pozorovat i dlouhodobý problém, který dlouho opožděnou reformu a opravdovou obnovu zpomaluje: převládající základní postoj konzervatismu mezi biskupy, kněžími i věřícími.

Konzervativec je někdo, kdo touží konzervovat existující dobro, to znamená zachovávat status quo a současně napravovat nechvalně známé úchylky. Konzervativec však nemá žádnou zásadovou motivaci vracet se k tomu, co bylo ztraceno, a oživovat to, protože nemá žádný pádný důvod považovat to za vzácnější, cennější než soubor dober, která náhodou existují právě teď. („Existují řeholnice, které nosí alespoň nějaký stejnokroj a krucifix? Skvělé! Je třeba to udržovat, protože to nechceme ztratit. Něco je koneckonců lepší než nic.“) Milovník Tradice naproti tomu smýšlí jako církevní otec z pátého století svatý Vincenc Lerinský. Pro Vincence, stejně jako pro plejádu otců, učitelů Církve a papežů, je Tradice jako taková nadřazená novotám; těm je nutno nedůvěřovat a odolávat jim ze všech sil. („Jestliže řeholnice nenosí úplný hábit se závojem, je načase dát jim na vybranou: přijmout tradiční oděv, nebo se vrátit do světa.“)

Případ Zanchetta: rána pověsti papeže jako reformátora

Začátkem ledna Vatikán přiznal, že jistý argentinský biskup pracující ve Vatikánu čelí obviněním ze sexuálního zneužívání. Americká média případu vcelku pochopitelně nevěnovala velkou pozornost: šlo jen o další z dlouhé řady stížností na duchovní osoby, tentokrát na biskupa, jehož jméno (Gustavo Oscar Zanchetta) bylo americkým čtenářům neznámé. Novináři, kteří se na případ podívali jen o trochu podrobněji, však poznali bombu, pro pověst papeže Františka jako reformátora potenciálně smrtící úder.

Stručná fakta: v červenci 2013 papež František Zanchettu jmenoval biskupem v Oranu. Zanchetta, který byl předtím jako zaměstnanec argentinské biskupské konference podřízeným budoucího pontifika, se stal jedním z prvních biskupů jmenovaných novým papežem. Už čtyři roky nato však ve věku pouhých 53 let náhle rezignoval a bez varování odjel z města. Svůj odjezd v té době vysvětloval zdravotními důvody. Dnes vatikánští představitelé říkají, že odstoupil z administrativních důvodů: měl problematické vztahy s kněžími své diecéze. Po několika měsících, kdy nezastával žádný úřad (a neprojevoval žádné známky špatného zdraví), mu papež František svěřil významný post ve Vatikánu, na Správě majetku Apoštolského stolce (APSA), která se stará o investice Vatikánu a jeho obrovský nemovitý majetek.

Koncem prosince 2018 – přesněji na Boží hod – argentinský list El Tribuno odhalil, že biskup Zanchetta je obviňován ze sexuálního zneužívání seminaristů. Vatikán tvrdí, že obvinění se objevila teprve nedávno a s jeho rezignací na úřad biskupa oranské diecéze nemají co dělat. El Tribuno nesouhlasí a uvádí, že obvinění sahají do roku 2015 a byla příčinou jeho odchodu. Čtenáři nechť se rozhodnou sami, které z obou tvrzení je věrohodnější.