Tag Archives: František I.

Kardinál Caffarra před smrtí prosil papeže Františka, aby ukončil zmatek v Církvi

Kardinál Caffarra

8. září 2017 (LifeSiteNews) – Kardinál Carlo Caffarra v dopise z 25. dubna 2017, který se dostal na veřejnost v červnu, prosil papeže Františka, aby ukončil „zmatek a dezorientaci“ v Církvi po zveřejnění apoštolské exhortace Amoris laetitia v dubnu 2016. Stejně jako na dubia, ani na tento dopis „papež dialogu“ nikdy neodpověděl, a teď už ani neodpoví. To však listu neubírá na významu. 

Caffarra v dopise požádal o audienci pro sebe a další tři signatáře dubií, kardinály Joachima Meisnere (zemřel nedávno), Waltera Brandmüllera a Raymonda Burkea, aby papež „vyřešil nejistotu a vnesl jasnost“ do „některých objektivně nejednoznačných pasáží“ v Amoris laetitia. Kardinál jasně popsal devastaci, kterou exhortace působila v Církvi již v prvním roce po svém vydání. „Během této doby byly některé objektivně nejednoznačné pasáže posynodální exhortace veřejně interpretovány způsobem, který se nejen odchyluje od trvalého Magisteria Církve, ale přímo mu protiřečí.“ 

Přestože prefekt Kongregace pro nauku víry opakovaně prohlásil, že nauka Církve se nezměnila, objevily se četné výroky jednotlivých biskupů, kardinálů a dokonce biskupských konferencí, které schvalovaly to, co Magisterium Církve neschválilo nikdy,“ dodal kardinál.

Kardinál Burke: „Zmatek a omyl“ představitelů Církve může být znamením konce časů

LOUISVILLE, Kentucky, 8. srpna 2017 (LifeSiteNews) – „Zmatek, rozdělení a omyl“ v Katolické církvi, které vycházejí od „pastýřů“ dokonce na nejvyšších úrovních, možná naznačují, že žijeme v poslední době, řekl americký kardinál Raymond Burke na setkání Church Teaches Forum v Louisville v americkém státě Kentucky 22. července. Podle jeho názoru se naše doba „realisticky jeví jako doba apokalyptická“. „Ve světě i v Církvi prožíváme velmi obtížnou dobu.“

Kardinál Burke, který je jedním z předních expertů na kanonické právo, popsal, jak se zlům, jež jsou dnes zpustošenou západní kulturou obecně přijímána, daří infiltrovat i do Církve, a to od pastýřů k ovcím.

„Zmatek a omyl, které lidskou kulturu vedou po cestě smrti a destrukce, však nyní pronikly i do Církve, takže se přibližuje kultuře, a přitom se nezdá, že by si uvědomovala vlastní identitu a poslání a jasně a odvážně hlásala evangelium života a Boží lásky radikálně sekularizované kultuře,“ uvedl. Jako příklad citoval nedávné výroky předsedy německé biskupské konference kardinála Reinharda Marxe, který řekl, že legalizace stejnopohlavních „manželství“ v Německu Církev příliš nezajímala. Jak Marx uvedl, Církev by se namísto toho měla více zajímat o to, co nazval netolerancí vůči osobám trpícím homosexuálními sklony. 

Jak nenávidí kardinála Saraha a on jim odpovídá noblesním mlčením

Hlavu kardinála Roberta Saraha požaduje stále víc hlasů. Když otevřete jakýkoli liberálně katolický časopis, máte velkou šanci, že narazíte na požadavek odvolat tohoto guinejského kardinála z čela Kongregace pro bohoslužbu a svátosti: „Kardinála Saraha měl [papež František] už dávno vyměnit“ (Maureen Fiedler, National Catholic Reporter); „Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti by prospělo nové vedení“ (Christopher Lamb, Tablet); „Představitelé kurie, kteří neakceptují Františkův program, by měli odejít. Nebo by je papež měl poslat jinam“ (Robert Mickens, Commonweal); „František musí trvat na svém. Kardinálové jako Robert Sarah … se možná domnívají, že mají povinnost házet klacky pod nohy papežství, které se podle nich ubírá špatným směrem. To ale neznamená, že František s nimi musí vycházet v dobrém“ (Redaktoři časopisu Tablet).

Sarah nebyl vždy považován za nejnebezpečnějšího muže křesťanského světa. Když ho papež František v roce 2014 do funkce jmenoval, i jeho dnešní kritici ho přijímali pozitivně. Mickens ho popsal jako člověka, který „není ambiciózní, umí pozorně naslouchat, ačkoli se po příchodu do Říma projevuje v určitých ohledech jasně konzervativně, … je to „muž 2. Vatikánu“. Lamb získal od svých zdrojů informaci, že Sarah by se mohl liberálům líbit, protože jde o biskupa příznivě nakloněného inkulturaci“. John Allen shrnul konsenzus, který ve Vatikánu panoval: Sarah je málo výrazný biskup, „přátelský, vtipný a skromný“.

Vše se změnilo 6. října 2015, třetí den kontroverzní synody o rodině. Synodní otcové byli rozpolceni mezi zdánlivě konfliktními požadavky vyjít vstříc lidem, kteří se cítí stigmatizovaní učením Církve ohledně sexuality, a neohroženě hlásat pravdu nepřátelskému světu. V proslovu, který dostal přezdívku „apokalyptické šelmy“, Sarah zdůraznil, že je možné vyhovět oběma požadavkům současně. „Nevedeme boj proti bytostem z masa a krve,“ řekl ostatním biskupům. „Musíme zahrnovat a vítat vše, co je lidské. Ale Církev musí přesto hlásat pravdu tváří v tvář dvěma závažným problémům. Na jedné straně jde o modlářství západní svobody; na druhé straně o islámský fundamentalismus: ateistický sekularismus proti náboženskému fanatismu.“

Laičtí akademici k Amoris laetitia (2)

Prof. Claudio Pierantoni: Heretičtí papežové a čtyři úrovně nebezpečí

Také přednáška prof. Pierantoniho klade současný spor do historické perspektivy, avšak z odlišného hlediska: snaží se porovnávat příklady „heretických papežů“ – konkrétně Liberia a Honoria I. – se současným pontifikátem. Pro náš účel je obzvlášť zajímavý případ papeže Honoria, neboť ten byl za své učení o „jedné vůli“ v Kristu oficiálně odsouzen Třetím konstantinopolským koncilem (L.P. 681), šestým ekumenickým koncilem v dějinách Církve, který zároveň slavnostně vyhlásil nauku o „dvou vůlích“, božské a lidské, která logicky vyplývá z již dříve vyhlášeného učení Chalkedonského koncilu (L.P. 451) o „dvou přirozenostech“ spojených v jediné Osobě Kristově. Papež Lev II. poté odsouzení Honoria koncilem potvrdil a přidal formální kritiku Honoriovy nedbalosti, která umožnila šíření bludu. Zde tedy pozorujeme, že odsouzení papeže nemusí vycházet jen z formální hereze, ale i z jeho praktického jednání, které blud toleruje nebo, jako v případě Františka v současné době, ho dokonce otevřeně podporuje.

Prof. Pierantoni shrnuje srovnání starověkých papežů se současným případem konstatováním:

„Avšak přes rozdíly mezi nimi mají případy Liberia a Honoria obecně jeden důležitý společný bod, totiž skutečnost, že k oběma jejich zásahům došlo v době, kdy formulování příslušných dogmat – učení o Nejsvětější Trojici u Liberia a kristologické nauky u Honoria – teprve probíhalo. … Tato skutečnost je bezpochyby pro věroučné úchylky obou starověkých papežů polehčující okolností, ale bohužel je zároveň tím, co je staví do protikladu s věroučnými úchylkami, k nimž dochází za současného pontifikátu, pro něž je naopak faktorem přitěžujícím, neboť [papež František] se nestaví proti nauce dosud nevyjasněné či nauce, jejíž formulování teprve probíhá, nýbrž proti učení, které – kromě toho, že je pevně zakotveno v Tradici – bylo i vyčerpávajícím způsobem prodiskutováno v posledních desetiletích a podrobně vyjasněno nedávným magisteriem. Nejde tedy jen o odchylku magisteria od Tradice obecně, ale o přímý rozpor s prohlášeními magisteria v době velmi nedávné.“

Potratář v Papežské akademii pro život!

Papež František jmenoval 45 nových členů Papežské akademie pro život. Jsou mezi nimi i zasloužilí obránci nenarozeného života, např. polská profesorka Alicja Grześkowiak, nicméně šokující je nominace známého stoupence potratů…

Upozorňuje na to americký servis Life Site News. Do Akademie byl mj. jmenován i anglikánský odborník Nigel Biggar, který je toho názoru, že zabíjení lidských bytostí by mělo být až do 18. týdne těhotenství legální. Nenarozené dítě prý „není tímtéž, co dospělá nebo zralá lidská bytost“ – tvrdil r. 2011. Proto údajně si nezaslouží „totéž zacházení“.

„Přikláním se ke stanovení hranice pro potrat na 18. týden po početí, kdy lze zaznamenat nejranější aktivitu mozku, a tudíž i vědomí“ – měl tenkrát Biggar říci Life Site News.

Laičtí akademici k Amoris laetitia (1)

V římském hotelu Columbus, pouhý blok od Vatikánu, se 22. dubna sešlo šest laických akademiků, aby „rok po vydání Amoris laetitia“, papežovy apoštolské exhortace o lásce a manželství, „udělali jasno“ (“fare chiarezza a un anno da AL”), zejména vzhledem k dovolení přistupovat ke svatému přijímání pro rozvedené a civilně znovusezdané, jakož i pro páry žijící v jiných neregulérních situací, které v ní je nepřímo uvedeno. Konferenci organizovala dvě katolická apologetická periodika, La Nuova Bussola Quotidiana a Il Timone.

Jak je všeobecně známo, je jasno obzvlášť zapotřebí vzhledem ke zmatku plynoucímu z různých interpretací textu Amoris laetitia. Od jejího vydání v dubnu 2016 celá řada laických akademiků uveřejnila články, dopisy a kritické rozhovory, mezi nimi Roberto de Mattei, Christian Brugger, Josef Seifert, Robert Spaemann, John Finnis, Germain Grisez, skupina 45 teologů i mnozí další. Spolu s nimi se odvážil vyjádřit kritiku a důraznou žádost o objasnění jediný biskup, Athanasius Schneider z Kazachstánu. Někteří další preláti, např. prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Müller dali přednost nepřímému odporu, který jaksi odpovídá nepřímé povaze disciplinárních a věroučných změn, s nimiž dokument přišel. I když v samotné Amoris laetitia zůstaly nepřímé, od té doby je podpořila a dokonale objasnila série prohlášení a opatření papeže a jeho nejbližších poradců, krom jiných kard. Kaspera, kard. Schönborna, kard. Coccopalmeria, kard. Maradiagy a P. Spadara.

Nový krakovský arcibiskup přivádí liberály k šílenství

Mons. Marek Jędraszewski

Když se v prosinci 2016 stal arcibiskupem v Krakově, nástupcem samotného Karola Wojtyły, vzbudilo to velký ohlas. Výkladní skříň polského liberalismu, Gazeta Wyborcza, kvůli němu zveřejňovala články s půvabnými titulky jako například: „Papeži Františku, jak jsi mohl?!“ Matadora z Poznaně stojí za to poznat. I článek se o něm píše mnohem lépe než o beztvarých biskupech, jaké často vídáme v našem časoprostoru.

Papež František a Papežská akademie pro život

Judie Brown

Aby zastánci života dokázali – s patřičným stupněm zděšení – porozumět nedávným krokům papeže Františka směřujícím k demontáži Papežské akademie pro život [1], musejí pochopit zásadní důležitost Akademie i toho, čeho dosáhla.

Dovolte mi, abych poněkud vyložila její historii. Papežská akademie pro život vznikla v roce 1994 díky heroickému nadšení dr. Jeroma Lejeuna a jeho dlouholetému přátelství s tehdejším papežem Janem Pavlem II. Pouhý rok poté, 25. března 1995, Jan Pavel II. vydal svou historickou encykliku Evangelium vitae (Evangelium života). Vysvětlil v ní, proč je tak důležité budovat kulturu života: „Jsme vyzýváni, abychom milovali život každého člověka a chránili ho a abychom ustavičně a aktivně pracovali na tom, aby v naší době, která je poznamenána příliš mnoha znameními smrti, byla konečně nastolena nová kultura života, která bude výsledkem úcty k pravdě a lásce“ (EV 77).

O založení Papežské akademie pro život Svatý otec napsal: „Konkrétním úkolem [Papežské akademie pro život] bude zkoumání základních právních a biomedicínských problémů souvisejících s podporou a ochranou života, zejména v jejich přímé souvislosti s křesťanskou morálkou a naukou Magisteria, a poskytování informací a odborné průpravy v tomto ohledu.“ [2]

Africké „ne“ poznámce pod čarou

Kardinál Onaiyekan

V Římě v sobotu skončila čtyřdenní konference africké církve s názvem Africká křesťanská teologie: Vzpomínky a misie pro 21. století. Skončila stejně tiše jako začala, bez většího zájmu. Za účasti mnoha kardinálů, biskupů, kněží, teologů a laiků se sympozium zaměřilo na aktuální problémy církve a společnosti v různých částech Afriky.

Přestože se konference věnovala řadě aspektů specifické situace partikulárních církví v Africe, několik silných vyjádření zaznělo i k nejožehavějšímu tématu posledních měsíců a možná celého pontifikátu argentinského papeže, k přijímání pro znovusezdané rozvedené, které je podle kritiků jen zástěrkou pro rozvolnění pravidel pro všechny lidi žijící v takzvané neregulérní situaci. Paulinus Odozor, organizátor konference a uznávaný specialista na morální teologii, profesor na americké univerzitě Notre Dame, kterého v roce 2009 Benedikt XVI. jmenoval do přípravné komise synodu afrických biskupů, v rozhovoru pro Crux nastínil africký pohled na tuto otázku.

Dialog se Světovým luterským svazem za cenu katolické identity

31. říjen 2016 platí jako předvečer protestantského jubilea počátku reformace. Toho dne cestoval papež František do švédského města Lundu. Tam byl r. 1947 založen Světový luterský svaz. Pod touto organizací zastřešující 145 luteránských denominací se nachází 70 milionů protestantů. V Lundu podepsali papež František za Katolickou církev a Munip Jounan za Světový luterský svaz „Společné prohlášení“.

Dva texty v rozporu

V úvodu stojí,

  • že  „tím zahajujeme oslavu 500 let reformace“…
  • dále „vyjadřujeme lítost před Kristem, že luteráni a katolíci zranili viditelnou jednotu Církve. …“
  • dále „mnozí členové našich společenství touží po tom, aby mohli přijímat eucharistii ve společné večeři Páně jako konkrétní vyjádření plné jednoty. …“
  • protože „máme povinnost posunout se od konfliktu ke vzájemnému společenství, vznášíme tento požadavek jakožto údy jednoho Kristova těla, jehož jsme se stali součástí po křtu. …“

Podle katolického katechismu se věřící svátostí křtu stávají údy Těla Kristova. Pod pojmy ‚Církev’ a ‚Tělo Kristovo‘ chápe dogmatická koncilová konstituce Lumen gentium pod č. 8 následující: Ježíš Kristus „ustanovil svoji svatou Církev … zde na zemi jako viditelnou a nezrušitelnou instituci. … Toto ustanovené zřízení s hierarchickými orgány a zároveň tajemné Tělo Kristovo, viditelné shromáždění a zároveň duchovní společenství … představují jedinou komplexní skutečnost – jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církev…. Tato Církev se realizuje v Katolické církvi, která je vedena nástupcem Petrovým a biskupy, kteří jsou s ním v jednotě. To ale nevylučuje, že mimo tuto instituci se nacházejí rovněž mnohé elementy posvěcení a pravdy.“ To platí zejména pro odloučené sesterské církve pravoslaví a církevní „společenství“ protestantismu.

V dekretu o ekumenismu je psáno: „…jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“ (Unitatis redintegratio Nr. 3).