Tag Archives: František I.

Kardinál Burke: V bitvě o potraty nebyl Řím irským katolíkům oporou

Kardinál Burke

VARŠAVA, 13. června 2018 (LifeSiteNews) – Nedávnou irskou kapitulaci před globalistickou agendou legalizace potratu a stejnopohlavních „manželství“ zčásti zavinilo mlčení Říma, uvedl americký kardinál Raymond Burke minulý týden v rozhovoru pro polský týdeník Sieci.

„Během kampaně před referendem o ochraně života nenarozených, právě tak jako před předcházejícím referendem o takzvaných „manželstvích“ homosexuálů, se lidem, kteří v Irsku tyto boje vedli, nedostalo podpory z Říma,“ řekl kardinál, „a sami [jejich vlastní] biskupové hájili mravní zásady příliš chabě.“

Burke nazval to, co se stalo v Irsku, důkazem alarmující situace v Církvi. Jak řekl, jeden z problémů spočívá v tom, že i přední představitelé Církve uvnitř ní samé církevní nauku zpochybňují.

„Nemůže být pochyb, že situace v Církvi je alarmující, a to především proto, že se podkopávají a zpochybňují základní pravdy víry,“ prohlásil pan kardinál. „Mravní nauka nám říká, že určitá jednání jsou špatná vždy a všude a za žádných okolností je nelze nazvat dobrem. To platí o sexuální aktivitě s člověkem stejného pohlaví, a také o mimomanželských sexuálních vztazích. Nyní se souhlas s praktikami tohoto druhu objevuje i v Církvi.“

Pokus pochopit papeže Františka

Proč papež František neodpověděl na dubia? Jak to, že se zúčastnil oslav reformace a propagoval Luthera? A proč nic neřekl před referendem o rozšíření přístupu k potratům v Irsku? Na rozdíl od autora knihy The Dictator Pope si nemyslím, že současný papež oportunisticky mění svoje postoje s cílem udržet si moc. Jsem přesvědčena, že papežovy postoje jsou velmi pevné a promyšlené, i když způsob či intenzitu prosazování svých cílů přizpůsobuje tomu, co je v dané situaci reálné. Na úvodní otázky se pokusím odpovědět na základě nedávno vydané exhortace Gaudete et exsultate, která poskytuje pozoruhodný vhled do papežova myšlenkového světa.

Jeden oddíl exhortace je nazvaný „Hlavní pravidlo jednání“ a pro čtenáře tohoto webu asi nebude těžké uhodnout, o čem pojednává – ano, o milosrdenství. Právě papežovo pojetí milosrdenství je klíčem ke všemu. Exhortace, která má podtitul „O povolání ke svatosti v současném světě“, se točí okolo myšlenky, že „mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky“ (37). Cestou ke svatosti je podle papeže právě milosrdenství, které vymezuje takto: „Milosrdenství má dva aspekty: dát, pomáhat a sloužit druhým a také odpustit a chápat. (80) Řadí sem František také skutky duchovního milosrdenství, především napomínat hřešící a učit nevědomé? Z jeho vyjádření to není úplně jasné: „Svatý neplýtvá svou energii hořekováním nad omyly druhých, je schopen přejít mlčením defekty bratří a vyhnout se verbálnímu násilí, které ničí a týrá, protože nemá za to, že mu přísluší být vůči druhým tvrdý, nýbrž je spíše pokládá „za lepší než je sám“.“ (116) … „Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat. To je subtilní forma násilí. (117) Co znamená „hořekování nad omyly druhých“ nebo „shlížet shůry dolů“? Je vůči druhým tvrdý každý, kdo je přísně napomíná? Bylo by potřeba jasně napsat, že problém se netýká napomínání a poučování samotného, ale jeho způsobu či intenzity, a že v některých situacích může být hříchem ostatní nenapomenout a určité jednání neodsoudit. Ostatně ačkoli papež vyzývá k chápání a přijímání druhých, sám často s použitím nevybíravých výrazů odsuzuje a klasifikuje ty, u nichž nachází nějaký nedostatek. Jeho nadávkám je dokonce věnovaná celá webová stránka (http://popefrancisbookofinsults.blogspot.com/, v angličtině).

Kardinál Sarah v Síle ticha tepe Františkův režim

Před časem jsem psal o neobyčejných duchovních radách v nejnovější knize kardinála Saraha Síla ticha. [Česky článek vyšel v 10. čísle časopisu RC Monitor z 20. 5. 2018, https://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2018-10.pdf – pozn. překl.] Tehdy jsem si však ještě neuvědomoval, že kardinál Sarah také v knize na několika místech ostře, byť nepřímo, kritizuje Františkův pontifikát (papeže, jím jmenované hodnostáře a nejenergičtější následovníky). Sarah chápe tvrdá slova Ježíše Krista a posvátnou povinnost pastýřů napodobovat i v tomto směru svého Mistra, vyžadují-li to okolnosti.

Kardinál Sarah

Doufám, že si přinejmenším všichni naši čtenáři tyto konkrétní pasáže z knihy přečtou. V této době velké dezorientace v Církvi, která zdaleka nezasahuje jen katolíky ve světě, jsou velmi důležité.

Až do papeže Františka byla Katolická církev nejdůslednějším a nejjasnějším majákem pravdy ve věci křesťanské mravní nauky. Mnozí jiní křesťané a dokonce i nekřesťané spoléhali na to, že bude propagovat a hájit učení o přirozeném zákonu, který je nezbytným základem každé civilizované společnosti.

Nyní však, jak Sarah odhaluje, sama Církev rychle sklouzává do sebezničujícího zesvětštění a vzdaluje se klíčovému pověření, které jí dal Ježíš Kristus – hlásat Evangelium ke spáse duší.

Biskup Schneider a nový „sylabus omylů“

S velkou vděčností dnes čtenářům přinášíme dlouhý originální rozhovor s Mons. Athanasiem Schneiderem, pomocným biskupem arcidiecéze Panny Marie v kazachstánské Astaně. Následující otázky jsme mu poslali ještě před jednáním německých biskupů ve Vatikánu v rámci probíhajícího sporu o svaté přijímání pro protestantské partnery ve smíšených manželstvích, i před skandálním zahájením výstavy Heavenly Bodies (Nebeská těla) v New Yorku. [1] Měli jsme v úmyslu položit mu otázky, které by mohly inspirovat jakýsi nový „sylabus omylů“ (náš termín, nikoli jeho) pro moderní Církev, a tak poskytnout correctio filialis některých vážných pokřivení víry, jež dnes kolují v církevních kruzích i mezi veřejností, aniž by byly korigovány.

Biskup Schneider se proto vyjadřuje k takovým otázkám, jako je žehnání homosexuálním párům, kněžské svěcení žen, zednářská symbolika ve Vatikánu, ženatí kněží, skutečnost, že Vatikán na newyorskou módní výstavu zapůjčil posvátné předměty a v neposlední řadě případ malého Alfieho Evanse.

Pan biskup v otázkách víry a mravů bez váhání zaujímá jasná a principiální stanoviska a my jsme mu – opakuji – velmi vděčni za jeho katolické svědectví. Kéž by zářilo široko daleko a katolíky po celém světě utvrzovalo ve víře. [2]

Slzy zločinců

Mainstreamová média jásají: Irské referendum bylo pro Církev totálním Waterloo, zničující porážkou, dvě třetiny pro změnu ústavního dodatku zakazujícího potrat – to je tedy pořádný nářez!

To vše se žel dalo předvídat. Jenže co mne nejvíc ranilo, byly jásající davy v ulicích po ohlášení výsledků referenda, a u mnohých dokonce slzy radosti… Radosti nad čím? Nad tím, že teď bude možno beztrestně vraždit nevinné lidské bytosti? Kdo tady dokáže projevit nadšení až k slzám, ten nezasluhuje žádnou úctu, je to amorální zmetek. Jak jinak možno totiž nazvat člověka, který jásavě křepčí nad tím, že teď bude mít možnost legálně zabíjet? Takovou radost projevily snad jenom esesácké kreatury po ohlášení „konečného řešení“ židovské otázky, nebo podobné bestie z řad sovětské komunistické tajné policie po vytyčení hesla „zostřujícího se třídního boje“.

Mezi mladými lidmi od 18 do 24 let činil počet hlasujících pro potrat dokonce 80 procent. Právě těch bylo nejvíc vidět na záběrech z nadšených manifestací po ohlášení výsledku referenda. Děsím se toho, až tato generace bude jednou vládnout Irsku – tito autentičtí nositelé „kultury smrti“.

Koncilová konstituce o liturgii: reforma, nebo revoluce?

Tento článek je překladem přednášky Wolframa Schremse, která se konala ve Vídni 2. dubna 2017 při příležitosti uvedení německého vydání knihy Petera Kwasniewského Povstávání z prachu. Schrems je teolog, filosof, katecheta, prolife aktivista a signatář Correctio filialis. Videozáznam z přednášky v němčině najdete na http://una-voce-austria.at/video/buchpraesentation-2017/

Důstojní otcové, dámy a pánové, drazí přátelé!

Jsem rád, že mohu přednést příspěvek na prezentaci německého vydání knihy prof. Kwasniewského Povstávání z prachu – Tradiční liturgie a obnova Církve [1]. Německý překlad jsem četl a mohu ho ze srdce doporučit, jakkoli s knihou nesouhlasím na sto procent, zejména s optimistickým hodnocením liturgických opatření papeže Benedikta. Patří nicméně k textům nejostřeji kritizujícím novus ordo Missae, jaké jsem kdy četl mimo FSSPX. Zdá se, že je již všeobecně známo, že misál Pavla VI. je pro Církev katastrofou. V tomto ohledu je velmi významná důrazná kritika kardinála Saraha na konferenci o liturgii v Herzogenrathu. Jeho prezentaci, která byla přečtena v jeho nepřítomnosti, jsem do svých komentářů bohužel nemohl zapracovat.[2]

Současný pontifikát povahu této katastrofy ještě podtrhává. Papež František dovádí ducha takzvané „liturgické reformy“ do krajnosti. Jeho způsob celebrace, již tak extrémně zkrácený, je chudý a znuděný. Chybí poklekání při proměňování. Někteří lidé si dokonce šeptají o nástupu ekumenické pseudomše, která se v této chvíli ve skrytosti plánuje. Vůbec by mě to nepřekvapilo.

Je jasné, že mezi mnoha věřícími katolíky vzrůstá nespokojenost s „obnovenou“ liturgií, (systematickými) liturgickými excesy i se současným pontifikátem. Stále větší je i rozladění nad zdůvodněními, která často slýcháme: „Papež má na mysli to či ono – a ne to, co říká. Musíte to interpretovat tak či onak.“ A tak dále a tak podobně. Totéž platí o liturgii. Stejná zdůvodnění posloucháme už mnoho let – a jsou čím dál tím nucenější a čím dál tím víc přitažená za vlasy.

Ne, „liturgická reforma“ je katastrofa. Její plody jsou už opravdu každému zřejmé.

Jestliže František ohrožuje vaši víru…

Setkávám se s mnoha lidmi hledajícími důvod, aby mohli konečně uvěřit, že František je antipapež. Proč? Proč na tom tolik záleží? Nestačí vědět, že se mýlí a že hledá způsoby – chytré cestičky na samé hranici svého papežského úřadu – jak věřící svést na scestí?

František je téměř jistě materiální heretik. Není na nás dokazovat, zda je i heretikem formálním. Jeho názory – nikoli jeho nauka, neboť si dává velký pozor, aby nevykonával autentické magisterium vyžadující souhlas – skutečně vedou lidi k hříchu a nakonec do pekla.

Přesto je podle jakéhokoli představitelného měřítka stále papežem.

Křesťanská víra je plná paradoxů, kamenů úrazu a tvrdých slov. V dějinách jsme měli papeže, kteří zastávali heretické myšlenky, a jiné, kteří umožňovali rozkvět bludů, a tím se stávali jejich spolupachateli. Další žili tak pohoršlivým životem, že určitě – rozhodně a bezpochyby – vedli jiné k hříchu a pravděpodobně do pekla.

Přesto to byli papežové.

Paměti kardinála Lehmanna: o odporu proti Humanae vitae a chování papežů

Karl kardinál Lehmann

Kardinál Karl Lehmann – který byl dvacet let předsedou německé biskupské konference, a tedy do značné míry ovlivnil Katolickou církev v Německu – zemřel 11. března 2018 ve svém domě v Mohuči ve věku 81 let. V autobiografii z roku 2017 hovoří o svém odporu proti encyklice Pavla VI. Humanae vitae a o tom, jak si ho považoval papež Jan Pavel II. Zmiňuje se i o „nejednoznačném“ postoji Pavla VI. a o změnách názorů kardinála Josepha Ratzingera na mravní otázky.

O kardinálu Lehmannovi je známo nejen to, že tento progresivní prelát v roce 1994 propagoval podávání svatého přijímání „znovusezdaným“ rozvedeným, ale také že energicky podporoval ekumenismus a argumentoval ve prospěch zmírnění postoje Církve a příhodné shovívavosti ve věci užívání antikoncepce. Rovněž aktivně prosazoval ženaté kněze a jáhenské svěcení žen.

V autobiografickém knižním rozhovoru s novinářem Markusem Schächterem Mit langem Atem (Na dlouhou trať), který vydalo německé nakladatelství Herder, se kardinál Lehmann ohlíží za svým životem.

Jedním z témat knihy je jeho nesouhlas s encyklikou Humanae vitae a s odmítnutím užívání antikoncepce, které je v ní obsaženo. I když o papeži Pavlu VI. a jeho silné a energické podpoře Druhého vatikánského koncilu hovoří pozitivně, dodává, že lituje toho, že si ho většina lidí bude pamatovat jako „papeže, který šlápl na brzdu, pokud jde o [antikoncepční] pilulku“. Dále vzpomíná na „Königsteinskou deklaraci“ (Königsteiner Erklärung), kterou v té době vydali němečtí biskupové, jako na „velice vyváženou a moudrou reakci“ na Humanae vitae. „Pavel VI. na ni také odpověděl, ale jen zdráhavě. Jeho dílo se občas opravdu mohlo jevit poněkud nejednoznačně. To je to, co o Montinim jednou řekl Jan XXIII.: [že je] jako Hamlet.“

Na otázku týkající se přímo Jana Pavla II. Lehmann odpovídá: „Je mi osobně obzvlášť blízký, protože – jak jsem se již zmínil – právě on mě v roce 1983 jmenoval mohučským biskupem a potom v roce 2001 i členem kolegia kardinálů.“ Dodává, že v častých osobních rozhovorech spolu v některých důležitých věcech nesouhlasili, například pokud šlo o Königsteinskou deklaraci nebo o německou praxi, kdy Církví provozované poradny poskytovaly těhotným ženám potvrzení o návštěvě poradny, na jehož základě potom mohly jít legálně na potrat. Lehmann nicméně tvrdí, že je vděčný za to, že mu tento papež dal kardinálský klobouk „i přes velký odpor ze strany římské kurie“, a dokonce přestože byl vyzýván, aby to nedělal.

Alfie Evans zemřel

Alfie s rodiči

Spojené království, resp. jeho lékaři a soudci, dosáhli svého cíle: Alfie Evans zemřel.

Pamatujme na něj a modleme se za něj, jakož i za jeho rodiče.

Modleme se za Spojené království, které vytvořilo vražedný „zdravotnický systém“, který s odobřením a podporou justice a policie vraždí postižené děti. Ať se odvrátí od cesty nacistického zdravotnictví a programu T4.

Modleme se za všechny, kdo se na této vraždě podíleli, především pak lékaři a soudci, aby litovali tohoto strašného zločinu a hříchu, káli se a snažili se ho odčinit, aby zachránili svoji duši.

Modleme se za liverpoolské katolické biskupy, kteří tuto odpornou vraždu veřejně podpořili, navzdory víře, kterou mají vyznávat a hájit, a navzdory vystoupení na obranu Alfieho ze strany papeže Františka, který v tomto případě zase jednou dělal to, co papež dělat má.

A, dokud to nezabere, modleme se za britské občany, jejichž postiženým dětem hrozí zavraždění, aby si vzali poučení a se svými nemocnými potomky (či rodiči či jinými příbuznými) zavčas Velkou Británii opustili.

Gaudete et exsultate: zbožná demagogie na postupu

Zveřejněno s laskavým souhlasem The Remnant

Apoštolská exhortace Gaudete et exsultate je přesně taková, jaká se od tohoto chmurně předvídatelného pontifikátu dala očekávat. Cituji Carla Olsena z Catholic World Report: „mnoho pěkných vlastností a zásadních pasáží… často zastíněných či dokonce zmařených zavádějícími formulacemi, pochybnými argumenty a laciným osočováním.“

Bergogliovy výroky obecně bývají prostředkem vyjadřování zavádějících formulací, pochybných argumentů a laciného osočování, ve všech případech neomylně zaměřeného proti ortodoxii a ortopraxi. Zbožné výrazy jsou zaobalené do hrubé církevní demagogie, sametové to rukavičky pro zaťatou pěst militantní pokory, tak typické pro neomalené fráze levicových latinskoamerických kleriků.

Volání dokumentu po živém vztahu k Bohu poháněném láskou je v rozporu se skutečností, že se opakovaně uchyluje k nelaskavým karikaturám i přímým pomluvám těch věřících, které Bergoglio vnímá jako překážky svých maniakálních plánů. Zde je několik příkladů invektiv vetkaných do zbožných pasáží dokumentu: