Tag Archives: francouzská revoluce
Jsou modernisté a „liberální katolíci” průkopníky sexuální revoluce?
II. vatikánský koncil tak oslabil Církev a západní svět, že revoluce roku 1968 se stala možnou, a co je ještě horší – účinnou. Když Pavel VI. se pokoušel zastavit ji krásnou encyklikou „Humanae vitae” a stejně krásným Credo Paulinum, čili vyznáním víry, které předložil 30. června r. 1968 na náměstní sv. Petra v Římě, bylo už pozdě. Revoluce vybuchla a nic ji nemohlo zadržet – říká v rozhovoru pro portál PCh24.pl polský prof. Marek Kornat.
Jak vypadala situace Katolické církve a jejich věřících po ukončení I. světové války, jež odlidštila člověka a učinila z něj pouhý materiál pro bilanci zisků a ztrát?
Není pochyb o tom, že I. světová válka byla katalyzátorem hlubokých procesů laicizace. Tyto procesy se dotkly i Církve, nicméně situace před sto lety nebyla v porovnání s dnešními skutečnostmi až tak zlá.
Katolická církev samozřejmě utrpěla dvě těžké porážky. Tou první bylo vítězství bolševismu v Rusku, kde vyrostla ateistická tyranie, jakou do té doby svět neviděl. Druhou porážkou byl rozpad rakousko-uherské monarchie. Ať už si o ní myslíme cokoliv, v bilanci zisků a ztrát Církve představovala v epoše, jež následovala po Francouzské revoluci, jednoznačné plus.
Nutno také brát v úvahu, že před sto lety státy, které dnes vnímáme jako pevnosti laicismu, jako např. Francie, byly r. 1918 a v meziválečné době vůbec ještě hluboce katolické. Francouzské III. republice vládl sice liberální establishment, ale země sama byla, zvláště na provincii, silně katolická. Do II. vatikánského koncilu Holandsko dodávalo Církvi nejvíce misionářů a německý katolicismus nevykazoval žádnou protestantskou mentalitu, jak je tomu dnes.
Tak tomu bylo ve většině liberálně demokratických zemí. Procesí Božího Těla, mariánské pobožnosti, neustále se rozvíjející katolický tisk – to všechno fungovalo a angažovalo desítky milionů věřících. A nejen to! Před sto lety nikdo v Církvi neučil takové teze jako dnes mnichovský kardinál Reinhard Marx (ktery otevřeně podpořil homosexualismus). V celé Církvi Učitelský úřad bděl nad ortodoxií.
Pius XI. jako papež byl prozíravým kormidelníkem Církve a státníkem. V nádherné encyklice (publikované 11. prosince r. 1925) „Quas primas” o královské vládě Krista Pána předložil světu dokonalý teologický traktát. Poskytl věřícím diagnózu stavu katolického náboženství v té době a zároveň i kompas ohledně poslání Církve. Ta má být hlasatelem Božského království Vykupitelova na této zemi. I když ono není „z tohoto světa“ – máme je budovat tady, na této zemi, a čelit tak zhoubným ideologiím komunismu a liberalismu. Jinak vyklidíme pole odpůrcům a plody vykoupení budou obráceny vniveč.
I. světová válka sice mohutně otřásla základy západní civilizace, ale nezbořila je. Uvedla ale do života destruktivní procesy, které vstoupily až za několik desetiletí do své rozhodující fáze, jejichž účinky zakoušíme dodnes. Ale Katolická církev byla tenkrát vedena svými prozíravými pastýři k nadějné budoucnosti. Rozvíjelo se katolické školství, vznikaly katolické univerzity (ne pseudokatolické), fungoval katolický tisk, sílilo liturgické hnutí. Církev žila misijním duchem, ne ideologií ekumenismu. Doktrína „sociální vlády Kristovy“ byla známá a vyznávaná. To vše Církev posilovalo.
Obrazoborectví je projevem výčitek svědomí
Letošní kulatá výročí Lutherovy reformace, vzniku zednářství a vypuknutí bolševické revoluce v Rusku připomínají katolíkům především krvavé oběti, které naši bratři a sestry ve víře museli tenkrát podstoupit pro svoji věrnost Kristu a jeho Církvi.
31. října před 500 lety jeden notorický opilec, smilník a arogantní hulvát přibil na chrámová vrata ve Wittenbergu své teze proti odpustkům – a jeho revoluce znamenala během cca 200 let v celé Evropě mučednickou smrt zhruba 70-100 tisíc katolíků, krvavé náboženské války a společenský i mravní rozvrat.
24. června před 300 lety jeden ješitný presbyteriánský pastor, duchovní dědic Luhera a Kalvína, dal pevnou organizační strukturu tajným protikřesťanským organizacím, usilujícím totálně sesadit Ježíše Krista z trůnu jeho Božství. Bezprostředním produktem těchto Andersonových konstitucí byla Francouzská revoluce, v níž sadističtí, zvrhlí a amorální ničemové Robespierre, Saint Just, Marat, Carrier, Westermann a mnohé další lidské bestie povraždili ve jménu „práv člověka“ ve své zemi statisíce katolíků jen proto, že odmítli vyměnit zjevenou pravdu za bezbožecký „kult rozumu“, představovaný prostitutkou Maillardovou. A byli kněží, ženy i děti topeni na proděravělých bárkách, gilotinováni a stříleni z děl nad propastí, děvčata znásilňována vojáky „svobody, rovnosti a bratrství“ na oltářích v chrámech, nemluvňátka vítězoslavně nošena probodená na bajonetech.
7. listopadu před 100 lety dvě smilná a gangsterská individua zahájila v ruském Petrohradě revoluci s proklamovaným cílem vytvořit „spravedlivou beztřídní společnost“. Tento hokuspokus znamenal během necelého jednoho století cca 100 milionů lidských obětí, mezi nimiž mají dominantní postavení ti, kteří nebojácně vyznali svoji věrnost Kristu a odmítli přijmout bezbožeckou ideologii tzv. „dialektického materialismu“. Lenin a Trockij uzákonili jako první na světě i vraždy dětí v matčině lůně a destrukci rodiny. Pokračovatel jejich díla, odpadlý pravoslavný seminarista a bankovní lupič, vyvraždil poté minimálně 7 milionů lidí uměle vyvolaným hladomorem. Stalina nazval i jeho následovník Gorbačov „největším zločincem všech dob“, i když neprávem, Lenin a Trockij nebyli o nic menšími vrahy.
Jak šířící se sexuální revoluce ničí svobodu
Gabriele Kuby
8. července 2016 (Mercatornet) — Když německá spisovatelka a aktivistka Gabriele Kuby popisuje dopady studentské revoluce na Západě v r. 1968, ví velmi dobře, o čem mluví. Jako studentka sociologie na berlínské Svobodné univerzitě byla u toho, bez sebe nadšením z antiautoritářského ducha doby.
Od té doby se odehrála revoluce i v jejím životě. Svým veřejným působením teď upozorňuje na kulturní devastaci vyvolanou pokračující sexuální revolucí. V tomto rozhovoru mluví o své knize na toto téma, která v prosinci 2015 vyšla v angličtině a jejíž český překlad vydalo Kartuziánské nakladatelství Jiřího Braunera v Brně už v roce 2013.
* * * * *
Otázka: Ve své knize Globální sexuální revoluce – Ztráta svobody ve jménu svobody popisujete ničení svobody a kultury sexuální revolucí a varujete před ním. Proč k tomu dochází?
Otázka: Jak funguje sex, tak funguje rodina. Jak funguje rodina, tak funguje společnost. Sexuální normy mají rozhodující vliv na celý systém kultury. Antropolog J. D. Unwin z Oxfordské univerzity už ve 30. letech ve své knize Sex and Culture (Sex a kultura) dokázal, že vysoká úroveň kultury může existovat jen tam, kde existují přísné sexuální normy. Evropská křesťanská kultura se opírá o ideál monogamie. Nyní jsme uprostřed kulturní revoluce, která sexuální morálku ničí. Vážné důsledky jsou evidentní – ničení rodiny a demografická krize. Síly tohoto světa však sexuální revoluci stále vnucují všem národům.
Otázka: Vede odstranění mravních norem k sexuálnímu osvobození?
Odpověď: Odhazování všech mravních omezení sexuální aktivity se maskuje jako „sexuální osvobození“. Každý ze zkušenosti ví, že tělesné pudy a touhy je třeba ovládat, ať jde o sex, jídlo nebo pití. Jinak začnou ony ovládat nás. Proto je umírněnost jednou z kardinálních ctností. Exploze pornografie na internetu vytváří milióny lidí závislých na sexu, a je tragické, že mezi nimi stále přibývá mladých. Manželství a rodiny se rozpadají, protože sexuální touhy přivádějí k nevěře manžely a manželky, kteří se nenaučili, jak je dát do služeb vyjadřování lásky.
Největším nebezpečím pro katolickou víru jsou neomodernisté uvnitř Církve!
PhDr. Radomír Malý
Ve svém mladším věku jsem si nikdy nemyslel, že se dočkám doby, kdy největší hrozba pro katolickou víru povstane z vlastních řad. Drzost neomodernistické sekty, která jako rakovina prostupuje všemi orgány Katolické církve, si v ničem nezadá s komunistickou nebo liberální protikatolickou agitací, ba v lecčems ji ještě překonává. To se týká zejména církevních dějin. Dokazuje to článek doc. dr. Tomáše Petráčka v dominikánském teologickém periodiku „Salve“ 4/15 pod názvem „Syllabus omylů piánské církve“.
Celou statí se samozřejmě vine jako špinavá niť známá tiráda o pronásledování „myslících“ katolíků za éry papežů Piů, především sv. Pia X., autora známých protimodernistických dokumentů. Jenže to není všechno. Petráčkův článek je plný urážek celé Církve před II. vatikánským koncilem (dále jen DVK) a očividně se snaží vyvolat dojem, že Církev od Tridentského koncilu až do DVK vlastně nebyla tou pravou katolickou, nýbrž pouhou „piánskou“ církví, jež postrádala ortodoxii, jak ostatně sám termín „piánská církev“ v titulku napovídá. I když to nikde výslovně neříká, tak z jeho článku plyne, že Církev na Tridentském sněmu se svojí protireformační rétorikou odchýlila od údajné „pravověrnosti“ prvotní církve. Tuto „herezi“ potom dovedli ad absurdum papežové bl. Pius IX. svým „Syllabem“ r. 1864 a sv. Pius X. svými dokumenty „Pascendi“ a „Lamentabili“ r. 1907.
Sami se prý podle Petráčka dopustïli 7 „věroučných“ bludů. Jsou to:
Je islám horší než euroatlantická civilizace?
Mohamed nechává vyvraždit židovský kmen Banú Kurajzá
Tato provokativně znějící otázka by snad mohla vyvolat dojem, že podceňuji nebezpečí islámu pro Evropu. Omyl! Islám pokládám za hrozbu pro nás pro všechny. Vražedně znějící výzvy Koránu a Hadithu a především pak vlastní, přímo muslimy sepsaný život Mohameda, který byl masový vrah, lupič, smilník a pedofil, jsou přímým varováním. Principem duchovního i veřejného života islámu je následovat Mohameda, což muslimové neustále slyší ve svých mešitách. V tom případě ale – potěš nás Pán Bůh!
Ale položme si otázku, jestli naše euroatlantická bezbožná osvícensko-liberálně-neomarxisticko-genderistická civilizace je méně vražedná a zločinná než islám. Muslimští atentátníci v Paříži se odvolávali na krvavé súry Koránu – jenže Francie, kde vraždili, hrdě zpívá svoji hymnu Marseillaisu, kde v refrénu zní: „Nechť krev nečistá napojí brázdy našich polí!“ A můžeme pokračovat: Mohamed, ctěný od muslimů jako Alláhův prorok a světec, po dobytí Mekky vraždil bez slitování, rovněž tak poté, co jako absolutní vládce podnikal vojenské výboje na Arabském poloostrově. Republikánská a demokratická Francie však uctívá svoji „velkou“ revoluci let 1789-1799 a její vůdce. Řada ulic se jmenuje po Robespierrovi a Dantonovi, přičemž oba dva byli stejnými masovými vrahy jako Mohamed. Georghes Danton po zářijových masakrech r. 1792, kdy bylo ve vězeních sadisticky utýráno a povražděno 1340 zcela bezbranných a nevinných lidí, mezi nimi přes 300 katolických kněží, prohlásil: „Bylo zúčtováno s davem konspirátorů a bídáků… Chtěl jsem, aby všechna pařížská mládež přišla do Champagne poskvrněná krví…“ Oficiální úctě se rovněž těší císař Napoleon, původně jeden z bojovníků revoluce, jenž pro svoji dobyvatelskou slávu neváhal pustit se do agresivní zločinné války proti celé Evropě a zaplavit ji řekami krve a utrpení.
Apostata, ne-li přímo ateista v kněžském rouchu
Dr. Radomír Malý
Nám všem dobře známý profesor Tomáš Halík, první český nositel Tempeltonovy ceny, se opět projevil jako apostata. A to dokonce v Katolickém týdeníku, jenž už dávno není katolickým, konkrétně ve 21. čísle. Prohlašuje tam u příležitosti převzetí Tempeltonovy ceny doslova: „Dějinná zkušenost naší části světa ukazuje, že ateismus není o nic méně imunní vůči pokušení moci a násilí, než náboženství. Já jen přeji ´novému ateismu´, až bude starší a dospělejší, aby byl alespoň tak tolerantní, jako je naše dnešní staré evropské křesťanství…“
To je opravdu od pana profesora přímo“kopernikánský“ objev! Až dosud se mělo za to, že náboženství, z kontextu vyplývá, že hlavně katolické, bylo vždy nositelem moci a násilí, ateismus naopak ztělesněním tolerance a lidskosti. Halík najednou přichází s přímo „geniálním“ odhalením, že ani ateismus není „imunní vůči pokušení moci a násilí…“, čili je vlastně na stejné úrovni jako náboženství a může být zdrojem násilí a krutosti právě tak jako náboženství. Ó, ta vzácná objektivita, hodná geniality mediální hvězdy českého katolicismu!
