Tag Archives: filosofie
Nebezpečí skryté v genderu
Gender se obvykle chápe jako společenská stránka pohlaví. Člověk se narodí s určitou biologickou výbavou, kterou se zařadí mezi muže nebo ženy, a postupně se učí, jak by se jakožto muž či žena měl či měla chovat. Různé kultury a subkultury pojímají roli muže a ženy různě, přičemž některé představy a požadavky jsou pochybné, ačkoli příslušníci dané kultury to často nejsou schopní rozpoznat nebo ochotní uznat. Takové stereotypy jsou omezující a je třeba se z nich vymanit. Můžou se týkat oblečení, hraček, chování, studijních oborů, povolání, ale třeba i způsobů trávení volného času nebo rodinných povinností, které jsou považovány za vhodné pro ženy či muže nebo jimi preferované. Toto pojetí genderu se na první pohled jeví jako smysluplné a obhajují ho i mnozí křesťané.
Kde však leží hranice toho, co se dá označit za (škodlivý) stereotyp? Zdálo by se, že nepřekročitelnou hranici představuje oblast sexuality či reprodukce – především to, že pouze žena je schopná rodit děti a pouze muž a žena spolu můžou mít dítě. Už na konci minulého století se však objevila teze, kterou zastává například vlivná americká autorka Judith Butlerová (jak by se asi tvářila na přechylování svého příjmení v češtině?), že kulturně zkonstruovaná je nejen společenská role ženy či muže, tj. gender, ale i samotné biologické pohlaví řadící lidi mezi muže nebo ženy. Nejspíš vám toto tvrzení připadá nesmyslné, ale tak to právě má být. Binární pohlaví musí působit jako něco předem daného a nezměnitelného, protože jedině tak je možné zakrývat a legitimizovat vztahy dominance a podřízenosti, které ve společnosti existují. Myšlenka útlaku je inspirována marxismem, který v manželství nachází obdobu vykořisťování a třídního boje a „tradiční“ rodinu spojuje se soukromým vlastnictvím, které je třeba zrušit. Genderový útlak je však sofistikovanější než útlak dělníků ze strany kapitalistů, ačkoli jeho důsledky nejsou o nic méně drastické. Každá kultura se chce reprodukovat a k tomu potřebuje omezit, lépe řečeno určitým způsobem konstruovat či produkovat sexualitu. Některé vlastnosti, sklony či způsoby chování a prožívání se označí za přirozené, ontologicky dané, případně stvořené; ostatní se označí za úchylku nebo se jednoduše popře jejich možnost či existence; vyloučí se ti, kteří pravidla odmítají přijmout. Binarita pohlaví se prezentuje jako nezpochybnitelná, ve skutečnosti se však jedná o konstrukt, který slouží k upevnění řádu.
Pár poznámek k rozhovoru s paterem Petráčkem
Tento příspěvek je reakcí na rozhovor otce Petráčka pro ChristNet.
Jiří J. Stodola
1) Aristotelsko-tomistická filosofie je philosophia perennis. Lepší nemáme. S jakou dnešní filosofií by se křesťanství mělo spojit? S postmodernismem, který hlásá, že všechno je relativní? S marxismem, podle kterého je náboženství opium lidstva? Či snad s analytickou filosofií, podle níž neexistuje empiricky nedostupná realita?
2) Na základě jaké autority máme přijmout, že tradice je diskontinuitní a založená na střídání paradigmat? Je takovou autoritou Thomas Samuel Kuhn či snad pater Petráček? Joseph Ratzinger může pojetí kontinuální tradice opřít o svůj úřad sv. Petra, Kristova náměstka.
3) Pater Petráček jistě ví, že teze, které hájí, představují tzv. modernismus odsouzený papežem sv. Piem X. Proč máme věřit spíše pateru Petráčkovi než sv. Piu X., Kristovu náměstku?
Dnes si připomínáme sv. Justina Mučedníka
Sv. Justin Mučedník
Pokusil jsem se studovat všechny dostupné filosofie, což mne nakonec přesvědčilo, že jen jediné učení je pravé. To, které vyznávají křesťané, že Bůh je Stvořitel a Pán veškerého tvorstva, že Ježíš Kristus podle proroctví přišel na svět, aby spasil člověka a naučil ho celé pravdě.
Dnes (14. 4.) si připomínáme církevního otce sv. Justina Mučedníka († 165), řeckého filosofa, teologa a mučedníka zavražděného před 1850 lety.
Nejvýznamnější apologeta 2. století se narodil v Palestině v pohanské rodině a od mládí se zabýval studiem soudobé filosofie. Žádný z pohanských filosofických systémů jej ale plně neuspokojoval, byť nějakou dobu setrvával v rámci platonismu.
Někdy ve 30. letech dospěl jeho život k prudkému obratu setkáním s neznámým starcem, který lehce vyvrátil jeho platónské přesvědčení, seznámil jej s křesťanstvím a daroval mu Bibli. Justin poté přijal křesťanskou víru a stal se křesťanským filosofem a apologetou. Založil v Římě křesťanskou filosofickou školu a stal se vyhledávaným duchovním otcem a reprezentantem křesťanské vzdělanosti.
Víra (9): Víra a rozum (věda)
Je třeba užívat rozumu, vždyť jím se lišíme od zvířat, ale nepřeceňovat ho, zejména pak neupadnout do hříchu rozumové pýchy, která zaslepí člověka. Ježíš sám pravil: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, žes tyto věci skryl před moudrými a učenými, a žes je zjevil maličkým“ (Mat 11,25 a Luk 10,21). Podobně sv. Pavel v 1 Kor 1,19-25 klade proti sobě moudrost čistě lidskou a moudrost Boží a v Kol 2,8 vybízí věřící, aby si dali pozor, aby je nikdo neošálil „světskou moudrostí a lichým klamem, který se opírá o lidské podání, o živly světa, ale ne o Krista“.
Věda představuje rozumem uspořádané poznatky, které jsou zdůvodněny a doloženy na základě principů té které vědě vlastních. Vztah mezi vědou a vírou tudíž vychází ze vztahu mezi rozumem a vírou.
Tak jako milost předpokládá přirozenost, předpokládá víra rozum. Dříve než je možné někomu a něčemu, co on tvrdí, uvěřit, je třeba poznat věrohodnost toho. Proto píše sv. Pavel: „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12).
Víra (7): Nesprávné názory o tom, co je víra
Tak jako ve vztahu ke všem učením církve, objevily se během věků bludy týkající se ne toho či onoho článku víry, ale samotné povahy katolické víry, její potřebnosti a nezbytnosti k dosažení spásy. Gnostikové usilovali o spásu, ne však jako záchranu z hříchu, ale z nevědomosti, takže v jejich systému nebylo místo pro víru, ale pro „pravdy“ vyjádřené mýty, tedy neformulovali ani dogmata ani přesnou filosofickou nauku. Šlo jim o osobní náboženskou zkušenost. Podobně není místo pro víru u heterodoxních mystiků, kteří vycházejí z přesvědčení, že v každém člověku je jakási božská jiskra, která je skryta pod příkrovem běžných starostí, ponoření do tělesnosti a nevědomosti a kterou je třeba si uvědomit a zakusit. V těchto případech jde o cesty údajného duchovního růstu, které počítají jen se silami vlastními člověku, i když v něm skrytými, a neopírají se o nezaslouženou Boží milost.
O účelovém románu
G. K. Chesterton (1914)
Všiml jsem si, že pan Patrick Braybrooke a další přispěvatelé do Catholic Times otevřeli otázku katolické propagandy v románech, jejichž autoři jsou katolíci. Samo označení, které jsme všichni nuceni používat, je nešikovné a dokonce falešné.
Když katolík projevuje katolictví v románu, písni, sonetu nebo čemkoliv jiném, není propagandistou, ale jen katolíkem. Každý tomu rozumí, pokud jde o jakýkoliv jiný entusiasmus. Když řekneme, že básníkova krajina a atmosféra jsou plné anglického ducha, nemyslíme tím nutně, že dělá protiněmeckou propagandu za světové války. Máme na mysli, že pokud je skutečně anglickým básníkem, nemůže být jeho poesie jiná než anglická. Když řekneme, že písně jsou plné ducha moře, neříkáme tím, že básník verbuje do válečného námořnictva, ani že se snaží nabrat muže pro obchodní loďstvo. Máme na mysli, že miluje moře, a proto by chtěl, aby je milovali i další lidé.
Osobně jsem všemi deseti pro propagandu, a hodně z toho, co píšu, je záměrná propaganda. Ale i tehdy, když v tom žádná propaganda není, bude mé psaní plné implikací mého náboženství, protože právě to se rozumí pod tím, mít náboženství. Proto by buddhistovy vtípky, pokud by nějaké měl, byly buddhistické. Proto by milostné písně kalvinského metodisty, pokud by nějaké zpíval, byly kalvinsko-metodistické. Katolíci vyprodukovali víc vtipů a milostných písní než kalvinisté a buddhisté. Je to tak proto, že kalvinisté a buddhisté nemají, až na jejich posvátnou přítomnost, tak velké ani lidské náboženství. Ale jakkoliv se projeví a vyjádří, bude to plné přesvědčení, které zastávají. Je to natolik věcí zdravého rozumu, že by se to mohlo zdát docela samozřejmé, přesto ale očekávám velké množství potíží v jednom osamoceném případě katolické církve.
Věda a počátky vesmíru I
1 Úvod
V následující sérii článků se budeme zabývat souvislostí mezi odpovědí na základní otázku filosofické kosmogonie, nauky o vzniku a původu vesmíru, a vědou a vědeckým bádáním. Na otázku, odkud vesmír pochází a jak vznikl, můžeme dostat dvě rozdílné odpovědi: vesmír byl stvořen, tj. má od sebe odlišnou příčinu – Stvořitele, nebo vesmír nebyl stvořen, neexistuje žádná příčina vesmíru odlišná od něj samotného. V závislosti na tom pak rozlišujeme dva kosmogonické systémy – teismus a monismus.
Vzpomínka na Elizabeth Anscombe
Prof. Elizabeth Anscombe
Milující manželka a matka sedmi dětí, konvertitka, horlivá a nebojácná katolička, obávaná debatérka, respektovaná filosofka s nesmírně širokým záběrem témat a pronikavým vhledem do problémů, žena s nekonformním myšlením a vystupováním: taková byla Elizabeth Anscombe (1919-2001). Dnes si připomínáme desáté výročí ode dne, kdy tato velká a nezapomenutelná žena odešla na věčnost.
Nicolás Gómez Dávila IV.
Zdráhat se obdivovat značí bestii.
Cynismus není znakem důvtipu, ale neschopnosti.
Ten, kdo se něčeho zříká, se zdá neschopný těm, kdo nejsou schopni se něčeho vzdát.
