Tag Archives: feminismus

Moudrost žen – bláznovství feministek

„Pokaždé, když se mi zdá, že si mohu vydechnout,“ pravila profesorka-feministka na schůzi naší katedry, „podívám se na nějaký program v televizi nebo na film a najednou to vím: už jsou tu zas.“ Narážela tím na fascinovaný výraz dívenky s vytřeštěnýma očima při návratu duchů v Poltergeistovi.

Protože tedy už jsou tu zas, musí ona dál učit seminář z „ženských studií“, který chtěla nabídnout rovněž katedře angličtiny. Jde o seminář o pohádkách a cílem paní profesorky je ukázat, co je na nich špatného. Můžeme ji pokládat za feministickou exorcistku vyhánějící démony zdravého rozumu z hlav tvárných a nic zlého netušících studentek.

Když vychválila svůj produkt a odešla, poznamenal jsem, že mi připadá zvláštní, když chce někdo přednášet o uměleckých dílech, jimiž pohrdá. Trval jsem na tom, že pohádky jsou umělecká forma – lidové umění –, a že je třeba jednat s nimi se stejnou úctou jako s uměním obecně. Vyzval jsem členy katedry, aby seminář odmítli. Samozřejmě jsem byl přehlasován. Když kluk uhodí holku, je to špatné, a o to tu šlo.

Druhý vatikánský koncil: Rozchod s tradicí

[Úvod OnePeterFive]: Snažíme-li se porozumět současné krizi v Církvi, musíme se nevyhnutelně ohlížet zpět na události, které jí předcházely. V tomto ohledu snad není diskutovanější otázky, než zda byl Druhý vatikánský koncil neprávem zmařen chybnou realizací a interpretací – tedy nejasně definovaným a často lehkomyslně používaným tzv. „duchem koncilu“ – nebo zda byl problematický sám o sobě, a tedy zda sám vedl k současné situaci v Církvi. Je nicméně mimo diskusi, že koncil hrál tak či onak klíčovou roli v odklonu současného katolicismu od odedávna existujících tradic – liturgických, svátostných i věroučných – věčné Církve.

Dnes přinášíme analýzu Paola Pasqualucciho, katolického filosofa a bývalého profesora filosofie práva na univerzitě v italské Perugii. Jde o upravenou předmluvu k jeho knize Unam Sanctam – Studie věroučných úchylek v Katolické církvi 21. století. Pasqualucci zjistil 26 bodů rozchodu s Tradicí Církve v samotných textech Druhého vatikánského koncilu.

Předkládáme tento text čtenářům nikoli jako poslední slovo k Druhému vatikánskému koncilu, nýbrž jako úvod k nezbytné diskusi, o níž dnes konečně uvažují mnozí katolíci, donucení přemýšlet nad tím, jak a proč jsme dospěli do současného momentu – a jak nalézt správnou cestu ven.

Paolo  Pasqualucci: Body, v nichž se Druhý vatikánský koncil rozchází s Tradicí – přehled

Tento text je první částí úvodu k mé knize: P. Pasqualucci, UNAM SANCTAM. Studio sulle deviazioni dottrinali nella Chiesa Cattolica del XXI  secolo, Solfanelli, Chieti, 2013, bez poznámek a s mírnými úpravami.

Jak revoluce požírá své děti

Organizace Jsme fér, bojující za redefinici manželství v Česku, má na svém webu seznam osobností, které její kampaň podporují. Jednou z nich je bývalá tenistka Martina Navrátilová. „Byla bych moc ráda, kdyby ta moje rodná země, kterou mám tak ráda, rozhodla, že taky uznají moji lásku s Julií,“ říká v propagačním videu.

Video bylo zveřejněno loni v létě, tedy několik měsíců předtím, než se Navrátilová dostala do zpráv kvůli obvinění z transfobie. Navrátilová je označována za aktivistku za práva gayů a žije v partnerském vztahu s ženou, jak tedy obvinění vzniklo? Jednoduše – Navrátilová kritizovala, že proti ženám soutěží transgenderoví sportovci: „Nestačí se jenom prohlásit za ženu, abyste mohli soutěžit se ženami. Musí být nějaké standardy, a když někdo má penis a závodí jako žena, takový standard by nesplňoval.“ Ani kritika ji nepřiměla změnit názor. Situaci, kdy se muž rozhodne stát se ženou, bere hormony, aby splnil kritéria, vyhrává závody a pak se může zase vrátit k původnímu pohlaví, okomentovala slovy: „Je to šílené a je to podvod“.

Jazyk jako Trojský kůň

Jiří Pavlík, který působí jako proděkan na Husitské teologické fakultě UK, zveřejnil na Christnetu článek Zamyšlení nad diskusí o genderu a křestanství, ve kterém chválí vyjádření Tomáše Holuba ohledně genderu a kritizuje nesouhlasnou reakci Vlastimila Kročila. Z článku je zřejmé, že na pozadí sporu o gender a Istanbulskou úmluvu leží otázka vztahu Církve k dnešnímu světu, a stojí tedy za to mu věnovat pozornost.

Podle Pavlíka spočívá problém Církve především v tom, že si neosvojila jazyk moderní vědy:

Církev ve starověku a středověku formulovala svou teologii pomocí termínů a konceptů heterogenní, nepřátelské, pohanské platónsko-stoické a aristotelské filozofické tradice a jazyk této tradice se stal nadlouho jejím vlastním jazykem. V době, kdy církev ovládala odborný diskurs v Evropě, vládl tento její od pohanů vypůjčený jazyk i evropské vědě. Nyní, po osvícenské emancipaci věd, mluví už světová věda jinak.“

Jazyk (nebo také diskurs) přitom neznamená jen nějakou slovní zásobu, spíše celý myšlenkový systém. Pokud si Církev aktuální jazyk neosvojí, její poselství podle Pavlíka nebude relevantní pro dnešní lidi:

Církev má a vždy bude mít šanci naučit se i tyto jazyky nové vědy, aby mohla pracně znovu promyslet a přeformulovat své poselství pro dnešní svět. Nemá ale šanci ponechat si svůj jazyk, který převzala od starověkých pohanů, a zároveň si při tom myslet, že má závažné poselství pro aktuální postkřesťanskou kulturu.“

Pavlíkovo doporučení pro Katolickou církev je proto jednoznačné:

Cestou je teologický restart – naučit se jazyk nových oponentů, začít v něm formulovat nové atraktivní ideály, vstoupit do současné diskuse a usilovat o věrohodnost; cestou určitě není snažit se s koloniální arogancí prosadit svůj anachronický nárok na kulturní dominanci nebo hloubit příkopy, stavět obranné valy a nálepkovat protivníky jako „radikálně levicové ideology“ a modlit se, aby příští politická revoluce znovu vynesla církev na mocenský piedestal.“

Ačkoli tedy řecká filosofie podle Pavlíka byla heterogenní, nepřátelská a pohanská, rané Církvi se nějakým způsobem podařilo osvojit si její jazyk (tj. způsob myšlení) a zformulovat v něm svoji teologii. Sv. Tomáše Akvinského Pavlík sice nezmiňuje, je však jasné, že také Tomáš mluvil jazykem, který je dnes beznadějně out – ostatně Pavlík Tomášovo dílo už předem diskredituje stavěním odborné diskuze do kontrastu k „mentorskému stylu […] otázek a odpovědí“, který vyčítá Mons. Kročilovi. Podobnou tezi o nutnosti přizpůsobit jazyk či paradigma Církve modernímu světu zastává Tomáš Petráček v knize Církev, tradice, reforma (můj kritický rozbor Petráčkovy knihy je k dispozici zde). Opravdu ale Církev může svůj „jazyk“ měnit podle požadavků doby, jak se domnívá Pavlík?

Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, je třeba vyjasnit vztah církevní nauky k filosofii, přesněji řečeno k různým filosofickým školám. Efrem Jindráček ve svém článku Filosofická povaha dogmat připomíná, že během starověkých koncilů byla znalost Aristotela minimální a tomismus ještě neexistoval, přesto byla formulována významná dogmata. Aby mělo poselství Církve platnost pro každou dobu a celé lidstvo, musí mít filosoficky konzistentní základ. Je jím filosofie bytí, která „trvá na reálné existenci věcí mimo naše vědomí a na možnosti pravdivého objektivního poznání“ a vychází z principů, které odpovídají zdravému rozumu, jako je princip sporu nebo kauzality.

Jak rozumět faktu, že církevní magisterium odmítá vazbu na konkrétní filosofickou školu a současně vyzdvihuje dílo sv. Tomáše Akvinského? Nejde o to, že by dílo nějakého filosofa představovalo dogma a my bychom byli povinni se ho držet za každou cenu. Jde o to, že skutečnost můžeme poznat pravdivě, nebo se mýlit. Pokud (a pouze v takové míře, v jaké) se řeckým filosofům nebo Tomáši Akvinskému podařilo zákonitosti skutečnosti vystihnout, zůstává přínos jejich díla trvalý a jejich „jazyk“ nemůžeme jen tak vyměnit za nějaký modernější. Jaký však vlastně je jazyk moderní vědy, který by si Církev podle Pavlíka měla osvojit?

Když se Pavlík odvolává na vědu, má na mysli obory jako gender studies a myslitelky jako Judith Butlerovou; předpokládá při tom, že se genderová teorie nevymyká z oblasti racionálního myšlení. Naivně se domnívá, že „[g]enderová identita (gender) není relativizací biologického pohlavního rozdílu (sex), ale prožíváním vlastní tělesnosti v rámcích a pravidlech daných kulturou.“ Butlerová a další genderové feministky však nejenže zpochybňují binaritu (biologického) pohlaví, ale také se rozcházejí s (řeckou či Západní) metafyzikou substancí, kterou pokládají za nástroj maskulinní dominance, přirozenost označují za konstrukt a odmítají existenci či poznatelnost objektivní reality před diskurzem. Podobně jako ostatní postmoderní myslitelé tak více či méně explicitně popírají samotnou možnost dosáhnout pravdy, a tedy i možnost vědy, která je na racionálním poznání založena. Církev si tedy nemůže osvojit jazyk svých současných oponentů v otázce genderu z prostého důvodu, že tento jazyk zpochybňuje principy, na nichž stojí její nauka. Jednoduše řečeno, relativistické myšlení nelze s křesťanským sloučit, a pokud by Církev „současný jazyk“ přijala, znamenalo by to pro ni sebedestrukci.

Když Pavlík ve své úvaze o celibátu, který podle něj představuje třetí gender, „ustavený kulturně jako sociálně konstruovaná role bez opory v biologii“ (hodnotu této úvahy nechť laskavě posoudí čtenář), odkazuje na apokryfní spisy, ocitá se na tenkém ledě. Gnostické myšlení, kterým jsou apokryfní spisy prostoupeny, má totiž s tělesností (a proto i se ženami a s reprodukcí) problém. Křesťanovi je jasné, že tělo člověka často svádí ke hříchu a že tělesné je nižší než duchovní; gnostik (tento výraz používám pro zjednodušení) však považuje celý materiální či stvořený svět za špatný a především odmítá, že by tělo a tělesné úkony mohly mít nějaký duchovní význam. Tato zdánlivá změna důrazu představuje změnu podstatnou, a právě dnešní genderová teorie přichází s tezí, že biologické pohlaví není důležité či dané, rozhodující je prožívání – na základě vlastních pocitů se tedy člověk může prohlásit za muže, ženu nebo nějaký další gender, libovolně praktikovat sexualitu, založit rodinu s osobou stejného pohlaví apod. V tom však Pavlík zřejmě nespatřuje problém, a není tedy divu, že mu postoj a „jazyk“ Církve připadá anachronický.

Vnucování rovnocennosti různých sexuálních „orientací“ a dalších omylů spojených s mužstvím a ženstvím představuje snad nejvýraznější charakteristiku dneška a Pavlíkova slepota vůči genderové teorii i praxi je zarážející. Genderoví ideologové a aktivisté nejsou ochotní své teze přehodnotit ani v případě, že fakta svědčí proti nim, například když ideologická masáž na podporu „rovnosti“ mužů a žen ve skandinávských zemích nevede k očekávaným výsledkům, jak ve svém stanovisku zmiňuje Mons. Kročil. Ani toto však Pavlíka nezneklidňuje a vyvozuje z toho, že „od genderové teorie přirozenému řádu žádné nebezpečí nehrozí“. Je to jako mávnout rukou nad prosazováním ateismu ze strany čínské vlády s tím, že čínští křesťané si víru stejně udrží.

Pavlíkův článek by měl být varovným signálem pro ty, kteří se ve sporu o gender staví na stranu Tomáše Holuba. Ukazuje totiž, že dnes nejde jen o určitou součást nauky nebo o postoj k jedné konkrétní otázce, dokonce ani o podobu Církve. Jde o samotnou její existenci, přesněji řečeno o možnost předávat nezměněné poselství všem dobám a kulturám a trvat na jeho pravdivosti. Diskuze o genderu nám tak může být užitečná, protože na tyto širší souvislosti vrhá světlo.

Marie Tejklová

Nebezpečí skryté v genderu

Gender se obvykle chápe jako společenská stránka pohlaví. Člověk se narodí s určitou biologickou výbavou, kterou se zařadí mezi muže nebo ženy, a postupně se učí, jak by se jakožto muž či žena měl či měla chovat. Různé kultury a subkultury pojímají roli muže a ženy různě, přičemž některé představy a požadavky jsou pochybné, ačkoli příslušníci dané kultury to často nejsou schopní rozpoznat nebo ochotní uznat. Takové stereotypy jsou omezující a je třeba se z nich vymanit. Můžou se týkat oblečení, hraček, chování, studijních oborů, povolání, ale třeba i způsobů trávení volného času nebo rodinných povinností, které jsou považovány za vhodné pro ženy či muže nebo jimi preferované. Toto pojetí genderu se na první pohled jeví jako smysluplné a obhajují ho i mnozí křesťané.

Kde však leží hranice toho, co se dá označit za (škodlivý) stereotyp? Zdálo by se, že nepřekročitelnou hranici představuje oblast sexuality či reprodukce – především to, že pouze žena je schopná rodit děti a pouze muž a žena spolu můžou mít dítě. Už na konci minulého století se však objevila teze, kterou zastává například vlivná americká autorka Judith Butlerová (jak by se asi tvářila na přechylování svého příjmení v češtině?), že kulturně zkonstruovaná je nejen společenská role ženy či muže, tj. gender, ale i samotné biologické pohlaví řadící lidi mezi muže nebo ženy. Nejspíš vám toto tvrzení připadá nesmyslné, ale tak to právě má být. Binární pohlaví musí působit jako něco předem daného a nezměnitelného, protože jedině tak je možné zakrývat a legitimizovat vztahy dominance a podřízenosti, které ve společnosti existují. Myšlenka útlaku je inspirována marxismem, který v manželství nachází obdobu vykořisťování a třídního boje a „tradiční“ rodinu spojuje se soukromým vlastnictvím, které je třeba zrušit. Genderový útlak je však sofistikovanější než útlak dělníků ze strany kapitalistů, ačkoli jeho důsledky nejsou o nic méně drastické. Každá kultura se chce reprodukovat a k tomu potřebuje omezit, lépe řečeno určitým způsobem konstruovat či produkovat sexualitu. Některé vlastnosti, sklony či způsoby chování a prožívání se označí za přirozené, ontologicky dané, případně stvořené; ostatní se označí za úchylku nebo se jednoduše popře jejich možnost či existence; vyloučí se ti, kteří pravidla odmítají přijmout. Binarita pohlaví se prezentuje jako nezpochybnitelná, ve skutečnosti se však jedná o konstrukt, který slouží k upevnění řádu.

Potrat jako antisvátost ďáblovy anticírkve

V roce 1997 jsem při obhlížení knihkupectví narazil na knihu, která mě šokovala a vyděsila. Feministická teoložka v ní tvrdila, že dva největší „kříže“, které dnes musejí nést katoličky, jsou – jak jistě uhádnete – odpor Katolické církve proti svěcení žen a proti potratu. Stěží jsem mohl uvěřit tomu, že rouhání dosáhlo takovéto úrovně, ale smysly mě neklamaly, ani nešlo o noční můru, jak bych si byl přál. Nedlouho poté mi někdo vyprávěl o jisté Kanaďance, která o potratu mluvila jako o „svátosti“. Takové zneužití jazyka je doslova luciferské. Na hříchu, ničení života a sebedestrukci není opravdu nic posvátného ani posvěcujícího, stejně jako na ďáblu po jeho vzpouře není nic krásného. Svátosti člověku přinášejí život. Potrat je správnější nazvat antisvátostí par excellence, protože nenarozeného člověka zbavuje příležitosti zrození k životu přirozenému i nadpřirozenému.

„Ďábel je opice Boží,“ říká staré rčení. Ďábel vskutku má organizované náboženství – organizované přinejmenším natolik, aby nepřátele Kristovy seskupovalo do nejpevnějších a nejefektivnějších politických, psychologických i kulturních struktur, jaké si jeho nadlidská inteligence dokáže vymyslet. Ďáblova „církev“ paroduje všechno, co činí Katolická církev, a v této parodii nacházíme vysvětlení pro rouhání, o němž jsme se zmínili výše. Použití slov „kříž“ a „svátost“ v nich není ničím menším než útokem na samotnou Boží svatost a milosrdenství.

Jediný způsob, jak lze odvrhnout nekonečné Boží milosrdenství, je postavit se přímo proti němu: „Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem“ (Mk 3,28–29). Jestliže budou lidé činit pokání ze svých hříchů – jakýchkoli! – a hledat Boží milosrdenství, Bůh jim je dá, i když nikoli bez spravedlivého trestu v tomto životě nebo v tom příštím. Pokud však lidé hřeší přímo proti Božímu milosrdenství, které se projevuje či sděluje v řádu stvoření a ve vyšším řádu vykoupení a v tomto stavu vzpoury proti Duchu svatému zemřou, jak jim Bůh může pomoci? Tím, že jim prokáže milosrdenství? Právě tímto darem přece pohrdli.

Žena a tradiční Mše svatá

Už devět měsíců se smím účastnit tradiční latinské Mše svaté. Neváhám říci, že přechod k ní je nejlepší změnou mého života. Navždy jsem se zamilovala do katolické tradice a z milosti Boží zjistila, že se nikde neprojevuje se svou dechberoucí krásou více než v tradiční Mši svaté. V ní stále žijí obřady, modlitby a symboly, jinak do značné míry zapomenuté, s veškerou svou duchovní silou a účinností, kterou mají již 1500 let.

Tradiční Mše svatá se mnou jedinečným způsobem souzní jako se ženou. „Na ženství je něco neobyčejně velkého a tajemného,“ prohlásila dr. Alice von Hildebrandová. Žena je jedním z nejkrásnějších tajemství Božího stvoření už od úsvitu času, kdy Adam v Ráji poprvé spatřil svou ženu a s úžasem a láskou zvolal slova chvály.

Je to něco, co jsem si začala uvědomovat pomalu, týden po týdnu, když jsem klečela v lavici (úplně sama s misálem z roku 1962) a připravovala se na to, že začnu chodit na tradiční Mši svatou. Prvních dvacet let života jsem se účastnila Mše podle novus ordo. Můj vztah lásky a adorace k našemu Pánu se během těchto let jistě prohluboval, až jsem si uvědomila, že pouze tam, při tradiční Mši, mám pocit, že opravdu vnímám svou krásu a tajemství jako ženy – když klečím před krásou a tajemstvím Božím.

„America has lost a giant“*

Phyllis Schlafly (2011)

V sobotu 10. září ve dvě hodiny po poledni bude v katedrální bazilice svatého Ludvíka v Saint Louis ve státě Missouri sloužena mše svatá za zemřelou Phyllis Schlaflyovou.

„Banální informace,“ řeknete si možná v duchu, „má význam tak leda pro zesnulou, její rodinu, pro její farní společenství. Den co den je přece na bezpočtu míst sloužena mše svatá za zesnulého. Kdo vůbec je ta Phyllis Schlaflyová?“

A budete mít pravdu. V Událostech České televize, ve Zprávách TV Prima a v Televizních novinách TV Nova se tento týden ani slovem nezmínili o nějaké Phyllis Schlaflyové. Nenajdete jedinou zprávu o jejím skonu na webech ČT24, Českého rozhlasu, iDnes, iHNed, Novinek, Lidovek, Deníku nebo na Neviditelném psu. Ba dokonce ani Vatikánský rozhlas se nezmínil, mlčí Skleněný kostel, Signály, RC Monitor, Katolický týdeník, Radio Proglas. V tichu utonul i server Hodie. Možná si nyní otvíráte nové webové okno, abyste se podívali na Katopedii, o kom si to povídáme. Marně, nemá tam heslo. Nenajdete ho ani na české Wikipedii a bez zmínky je i Víra.cz. Pro nás bezvýznamný člověk, můžeme uzavřít.

Takový závěr by však byl omylem z těch těžkých. Do Saint Louis dnes na pohřeb paní Schlaflyové přijede i republikánský prezidentský kandidát Donald Trump, jenž nepatří do kruhu její rodiny. St. Louis Post-Dispatch píše, že tam také promluví (http://1url.cz/4twg7), a tu nám informace se sublokálním či nanejvýš lokálním významem náhle vyrůstá do rozměru Spojených států amerických.

Právem. Ale proč vlastně?

Jak šířící se sexuální revoluce ničí svobodu

Gabriele Kuby

8. července 2016 (Mercatornet) — Když německá spisovatelka a aktivistka Gabriele Kuby popisuje dopady studentské revoluce na Západě v r. 1968, ví velmi dobře, o čem mluví. Jako studentka sociologie na berlínské Svobodné univerzitě byla u toho, bez sebe nadšením z antiautoritářského ducha doby.

Od té doby se odehrála revoluce i v jejím životě. Svým veřejným působením teď upozorňuje na kulturní devastaci vyvolanou pokračující sexuální revolucí. V tomto rozhovoru mluví o své knize na toto téma, která v prosinci 2015 vyšla v angličtině a jejíž český překlad vydalo Kartuziánské nakladatelství Jiřího Braunera v Brně už v roce 2013.

* * * * *

Otázka: Ve své knize Globální sexuální revoluce – Ztráta svobody ve jménu svobody popisujete ničení svobody a kultury sexuální revolucí a varujete před ním. Proč k tomu dochází?

Otázka: Jak funguje sex, tak funguje rodina. Jak funguje rodina, tak funguje společnost. Sexuální normy mají rozhodující vliv na celý systém kultury. Antropolog J. D. Unwin z Oxfordské univerzity už ve 30. letech ve své knize Sex and Culture (Sex a kultura) dokázal, že vysoká úroveň kultury může existovat jen tam, kde existují přísné sexuální normy. Evropská křesťanská kultura se opírá o ideál monogamie. Nyní jsme uprostřed kulturní revoluce, která sexuální morálku ničí. Vážné důsledky jsou evidentní – ničení rodiny a demografická krize. Síly tohoto světa však sexuální revoluci stále vnucují všem národům.

Otázka: Vede odstranění mravních norem k sexuálnímu osvobození?

Odpověď: Odhazování všech mravních omezení sexuální aktivity se maskuje jako „sexuální osvobození“. Každý ze zkušenosti ví, že tělesné pudy a touhy je třeba ovládat, ať jde o sex, jídlo nebo pití. Jinak začnou ony ovládat nás. Proto je umírněnost jednou z kardinálních ctností. Exploze pornografie na internetu vytváří milióny lidí závislých na sexu, a je tragické, že mezi nimi stále přibývá mladých. Manželství a rodiny se rozpadají, protože sexuální touhy přivádějí k nevěře manžely a manželky, kteří se nenaučili, jak je dát do služeb vyjadřování lásky.

Katolická církev nikdy nemůže světit ženy, tak proč tolik matení?

Hrstka „kněžek“ žádajících papeže Františka, aby z nich sňal exkomunikaci za to, že byly „vysvěceny“ v rozporu s vůlí a naukou Církve, veřejně demonstrovala začátkem října v Římě, v zahradách Andělského hradu několik set metrů od Vatikánu. Událost si získala širokou pozornost, neboť demonstrace byla poprvé povolena římskými občanskými úřady, které dosud veřejné protesty „kněžek“ vždy zakazovaly a jejich transparenty a kněžská roucha zabavovaly.

Skupina vedená organizací „Women’s Ordination Worldwide” (WOW) tvrdí, že dvě z „kněžek“ přijal blíže nespecifikovaný „vysoký úředník“ vatikánského státního sekretariátu při „bezprecedentním“ setkání, při němž vyslechl „upřímnou přímluvu za kněžky v naší Církvi.“ Janice Sevre-Duszynská a další „kněžka“ mu předaly petici žádající papeže, aby zahájil „dialog“ o této otázce a zrušil všechny sankce proti katolíkům bojujícím za svěcení žen v Církvi.

Feministické frakci v Církvi dávají naději i jiné faktory. Názorným příkladem je mytí nohou ženám na Zelený čtvrtek: papež František to několikrát sám provedl a v lednu osobně nařídil, aby byla v oficiálních pravidlech provedena změna s tím, že tento obřad by se nadále neměl omezovat na muže a chlapce, ale mohou se ho účastnit i ženy, což má „plně vyjadřovat význam gesta vykonaného Ježíšem ve Večeřadle“.