Tag Archives: Familiaris Consortio
S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (1)
Kardinál Burke
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.
+ + +
Otázka: Od synody o rodině uplynulo několik týdnů. Předpokládám, že jste již měl čas pečlivě prostudovat závěrečnou zprávu. Jaké jsou podle vašeho názoru hlavní plody synody a jak je Církev může nejlépe využít?
Odpověď: Závěrečná zpráva je složitý dokument, sepsaný způsobem, kdy není vždy snadné pochopit přesný smysl toho, co se tam tvrdí. Například tři odstavce (č. 84-86) naznačují, že poslední zasedání synody nalezlo cestu, jak by lidé žijící v neregulérních svazcích mohli i přesto přijímat svátosti.
Nedostatečnou jasností dokumentu jsem se zabýval ve stručném komentáři k těmto odstavcům, který jsem napsal, abych objasnil, co Církev ve skutečnosti učí. [1] Po skončení synody P. Antonio Spadaro, jezuita, který byl jedním ze synodních otců a členem komise, která koncipovala závěrečnou zprávu, uveřejnil článek, v němž jako ústřední bod synody uvádí něco, čeho synoda nemohla dosáhnout, totiž otevření cesty ke svatému přijímání a svátosti pokání pro rozvedené a civilně znovusezdané. [2] Ve svědomí jsem cítil, že musím zveřejnit vysvětlení k tomu, co napsal.
V závěrečné zprávě je mnoho dobrých věcí, ale je tam i mnoho jiných, o nichž mám v úmyslu psát, abych objasnil učení Církve. Například si nemyslím, že výrok o odpovědnosti rodičů za výchovu je formulován adekvátně. Mohl by vyvolávat dojem, že rodiče nejsou první, kdo odpovídá za výchovu jejich dětí.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Konfrontace: pastorační perspektivy (1)
Hlásat evangelium rodiny v dnešních různých podmínkách
V bodě 29 se uveden odkaz na Jan 3,16-17. Ten je však selektivní. Evangelium totiž pak v dalších verších pokračuje „kdo nevěří, je již odsouzen“ a „lidé si zamilovali více tmu než světlo“.
V bodě 30 se správně zdůrazňuje svědectví, tj. dobrý příklad, manželů a rodin a varuje se před „mořem slov“. Opomíjí se však hlásání jednoznačné nauky církve nemnoha, ale jasnými slovy.
V bodě 32 se správně upozorňuje na důsledky „krize víry“ a konstatuje se, že „při silné víře nemají některá vnucovaná kulturní hlediska oslabující rodinu a manželství žádný dopad“. Bylo by tu vhodné vysloveně odsoudit bludy (eufemisticky nazývané „kulturními hledisky“), které jsou proti křesťanskému manželství a správnému užívání lidské sexuality a někdy vyvěrají z nesprávného pojetí přirozenosti člověka (jako je teorie genderu).
V bodě 33 je řeč o „nejhlubší očekávání lidské osoby“. Tou je však i v přirozené rovině blaženost, jejíž součástí je harmonický rodinný život. Nelze také naznačovat protiklad mezi „normativem“ a „hodnotami“. Hodnoty jsou něčím subjektivním, a proto je lépe se na ně moc neodvolávat[i]. Vždy je třeba ukazovat to, co být má a jak je dobré, a zároveň odrazovat od toho, co tomu odporuje. Je třeba si všimnout, že desatero (Ex kap. 20; Deut kap. 5) má především formu zákazů.
V bodě 34 je zmíněno „slovo Boží“ jako „kritérium pro posouzení“. Bylo by vhodné doplnit, že ne vše, co je závazné pro lidský život, se v něm nachází. Dalšími zdroji jsou apoštolská tradice, závazné učení církve a přirozený zákon (např. o nepřípustnosti umělého oplodnění v Písmu nic nenajdeme).
V bodě 35 se píše o „pozitivnějším přístupu k bohatství různých náboženských zkušeností“. Jistě že v nekřesťanských náboženstvích se nenacházejí jen omyly; přílišné zdůrazňování pravd v nich obsažených může však vést k synkretismu. Lépe by se bylo se tu odvolávat na lidský rozum, který správným uvažováním může dospět k základním pravdám o manželství a rodinném životě.
Bod 38 se zabývá vnějšími okolnostmi, které „brání rodinnému životu“. Správně volá po jejich „otevřeném odsouzení“. Snad by bylo vhodné v této souvislosti zde odkázat na sociální učení církve včetně nauky o vztahu státu a církve. Zapomíná se tu také, že s některými lidmi a „strukturami společnosti“ nelze vést smysluplný dialog, protože se staví nepřátelsky nejen k církvi, ale i k tomu, co patří k správnému lidskému životu na přirozené úrovni, a nemají zájem o pravdu.
O co vlastně šlo na letošní biskupské synodě?
Už od 18. a 19. století osvícenci, liberálové a socialisté bojovali za legalizaci rozvodů. Když toho dosáhli, volali po maximálním uvolnění rozvodových pravidel, což nabylo svých hrůzostrašných forem v sovětském Rusku hned po revoluci, kdy stačilo jen vyplnit „bumážku“ se žádostí o rozvod a jakékoliv soudní řízení se stalo zbytečným. Dalším výchozím bodem byla tzv. „sexuální revoluce“ v západním světě r. 1968, kdy především mládež žádala totální uvolnění sexuálních vztahů kohokoliv s kýmkoliv. Tím započal, podporován všudypřítomnou pornografií v médiích, frontální útok na monogamní rodinu, tvořenou jedním biologickým otcem, jednou biologickou matkou a dětmi, jenž trvá dodnes a získává stále větší úspěchy. Již nejde jen o legalizaci úplné sexuální promiskuity (toho bylo už dosaženo), ale o prosazení homosexuálních svazků na stejné úrovni s řádným monogamním manželstvím. Toto nazýváme „genderismem“, neboli „genderovou ideologií“, jak skvěle analyzuje ve své knize „Globální sexuální revoluce“ Gabriele Kuby.
Katolická církev tomu od prvopočátku čelila a je zbytečné uvádět tady velké množství dokumentů jejího magistera. Nicméně v důsledku známého rozkladu věrouky a mravouky po II. vatikánském koncilu zhoubný jed genderu pronikal postupně i do jejího nitra, jak markantně ukazuje průběh současné mimořádné synody o rodině. To bohužel podporuje sám papež František, který se v tomto diametrálně liší od svých předchůdců Benedikta XVI. a Jana Pavla II. (srvn. např. dokumenty JP II. Familiaris Consortio, Veritatis Splendor a Evangelium Vitae). Jeho ostentativní podpora kontroverzního německého kardinála Waltra Kaspera, hlavního prosazovatele změn v praxi podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným a přístupu k homosexuálním a lesbickým párům, nenechává nikoho na pochybách, na čí straně papež stojí. Hned 4. den po volbě papežem Kasperovi poděkoval za jeho „hlubokou“ teologii, ačkoliv musel velmi dobře vědět, že Kasper patří k duchovním dědicům Rahnera a Schillebeeckxe a ve smyslu jejich teologie odmítá uznat, že zmrtvýchvstání Krista je historickou událostí, přiznával mu pravdivost pouze v oblasti víry a náboženské mystiky. V 90. letech byl biskupem v německém Stuttgartu a podepsal spolu s mohučským biskupem Karlem Lehmannem a freiburským arcibiskupem Oscarem Seierem prohlášení, že ke sv. přijímání mohou přistoupit „alle wiederverheiratete, die sind in seinem Gewissen ueberzeugt, dass ihre erste Ehe ist Nichtigkeit“, přeloženo do češtiny: „…všichni znovusezdaní, kteří jsou ve svém svědomí přesvědčeni, že jejich první manželství je nulitní.“ Kongregace pro nauku víry v čele s kardinálem Josephem Ratzingerem toto kategoricky odsoudila, přesto však v rozporu s veškerou logikou Kasper postupoval po žebříčku církevních hodností a stal se jedním z nejvýznamnějších kuriálních kardinálů. Papež František na konsistoři kardinálů v předvečer říjnové synody vřele poděkoval Kasperovi za jeho referát, v němž naznačil otevření možnosti pro přístup sezdaných po rozvodu ke svátostem, a řekl, že jeho teologie „by měla být studována na kolenou“.
