Tag Archives: falešná náboženství
Zrnka pravdy – v hromadě čeho?
Aktuální vydání časopisu Salve: Revue pro teologii a duchovní život je věnované islámu; o stejném tématu pojednává také článek Lukáše Noska ve starším vydání zaměřeném na Druhý vatikánský koncil. Protože je tento časopis spřízněný s dominikánským řádem a s pražským arcibiskupstvím (tištěná verze časopisu obsahuje informaci, že čestným šéfredaktorem je Dominik Duka), lze usoudit, že to, co čtenářům předkládá, má být katolické stanovisko. Když se Salve zabývá islámem, nutně vypovídá také o pohledu Církve na nekřesťanská náboženství a na sebe samu, přesněji řečeno o tom, jak tento pohled vypadá nebo by měl vypadat podle redaktorů Salve. Zkusme se dopátrat jeho hlavních rysů.
Aktualizovaný
Za samozřejmost se pokládá především to, že dnešní pohled je výrazně jiný než předkoncilní. Autoři článků v Salve se odvolávají nejčastěji na koncilní dokumenty a zdůrazňují potřebu překonat dřívější přístup. Lukáš Nosek píše, že vyjádření deklarace Nostra aetate ohledně islámu představuje „zásadní pokrok a základní krok církevní sebereflexe směrem k otevřenému, nezaujatému a svobodnějšímu pohledu na islám (…) jde o první postoj církevního magisteria, který se nebál islám označit termínem náboženství, čímž ho de facto uznal jako svébytného partnera dialogu“ (Salve 4/2015, str. 98). Dřívější pohled Církve na islám tedy byl zaujatý a méně svobodný? Když Nosek používá výraz „nebál“, chce tím naznačit, že dříve Církev islám termínem náboženství neoznačovala, protože měla strach? Ohledně stejné deklarace Nosek nadšeně referuje, že „je to opravdu asi poprvé, kdy se nejedná o apologetickou obrannou formulaci plnou vymezování se a upozorňování na chyby a nedokonalosti druhého“ (str. 89). Obranu pravdy a boj proti omylům tedy Nosek spojuje s (neslušným) poukazováním na chyby druhého. V kritičtějším čtenáři začne hlodat otázka, proč je nutné postoje koncilu prezentovat pomocí takto tendenčních a frázovitých vyjádření.
O hidžábech poněkud netradičně
Vím, že za tento článek mne budou asi někteří ze čtenářů DaH kamenovat, ale nevadí, jsem na to zvyklý. Je zvláštní, kolik vášní může vyvolat obyčejný šátek, nebo chcete-li „hadr“ na hlavě, který muslimové nazývají „hidžáb“. Ředitelka střední zdravotní školy zakazuje studentkám muslimského vyznání nosit je do vyučování, případem se zabývá až ombudsmanka Šabatová, jež vehementně hájí toto jejich právo, teď se k problematice vyjádřil i předseda ODS prof. dr. Petr Fiala, byl proti, ale nemastně neslaně.
Já se zde držím katolického hlediska. Islám je falešným náboženstvím a – jak dokazují nejnovější bestiality proti křesťanům v Iráku a v Sýrii – hrozbou pro celý svět. Bohužel bezbožecká liberální a socialistická Evropa otevřela dokořán dveře muslimským přistěhovalcům, což se týká i naší republiky.
Jenže když už se nešťastně řeklo a), musí se doříct i b). Tito imigranti jsou muslimského vyznání a není v dohledné době naděje, že z nich budou křesťané (rovněž tak ne ateisté). Podle současného zákonodárství všech států (s výjimkou většiny muslimských a komunistické Severní Koreje) platí náboženská svoboda, proto tito evropští vyznavači proroka luny, ať už se nám to líbí či nikoliv, mají právo toto náboženství vyznávat, účastnit se svých bohoslužeb a řídit se v soukromém životě svými náboženskými předpisy. Toto respektovala i středověká katolická Christianitas, která aplikovala nikoli bludný princip náboženské svobody, odsouzený encyklikou „Mirari Vos“ Řehoře
XVI. a „Syllabem“ bl. Pia IX., nýbrž princip tolerance ve smyslu „bonum commune“ podle definice sv. Tomáše Akvinského. Proto v tomto „temném středověku“ židé měli v ghetech své synagogy a muslimové v katolických knížectvích Španělska své bohoslužebné prostory. Papežové bránili mnoha dokumenty tato jejich práva, židé např. s naprostou samozřejmostí chodili na trhy mimo gheto s jarmulkami na hlavě a s modlitebními řemínky.
