Tag Archives: Evropa
Viktor Orbán: „Křesťanství je poslední naděje Evropy“
Viktor Orbán
BUDAPEŠŤ, 19. února 2018 (LifeSiteNews) – Maďarský ministerský předseda v projevu k národu v neděli 18. února odložil veškerou politickou korektnost a prohlásil, že „křesťanství je poslední naděje Evropy“. Viktor Orbán projevem oslovil svou zem i svět, vykreslil v něm obraz západní Evropy zaplavované v posledních letech proudy muslimských přistěhovalců a varoval, že evropské země, které podporují imigraci, „otevřely cestu úpadku křesťanské kultury a vzestupu islámu“.
„Odhaduje se, že v evropských zemích na západ od nás bude podíl imigrantů růst zvýšeným tempem,“ uvedl Orbán. „I rodilí Němci – nemluvě o Francii a Holandsku – jsou vytlačováni z většiny velkých německých měst, protože migranti vždy nejdříve míří do velkoměst.“ Orbán upozornil, že jakmile se západní Evropa naplní muslimskými obyvateli, začnou islamisté jak z Evropy, tak z islámských zemí proudit do Maďarska. „To znamená, že islámská civilizace, která vždy považovala za své poslání obrátit Evropu na jejich takzvanou ,víru pravouʻ, bude v budoucnosti bušit na dveře střední Evropy nejen z jihu, ale i ze západu.“
Návrat k barbarství starověké Sparty?
Co je špatně na papežově interview pro La Croix
Radomír Malý
Rozhovor, který papež František poskytl 9. května pro La Croix, vyvolal – jako už mnohokrát – vlnu kritiky ze strany autentických katolíků. Jde především o 3 pasáže. Pokusím se o jejich rozbor:
La Croix: Ve svých promluvách o Evropě mluvíte o kořenech kontinentu, avšak bez toho, že byste je označil za křesťanské. Evropskou identitu nazýváte spíše multikulturní a dynamickou. Je snad podle Vás výraz křesťanské kořeny pro Evropu nepatřičný?
Papež: „Je třeba mluvit o kořenech v množném čísle, protože je jich víc. V tomto smyslu, když slyším mluvit o křesťanských kořenech Evropy, se tohoto tónu někdy obávám, protože může znít triumfalisticky nebo nevraživě. Zavání potom kolonialismem.“
František se tady bohužel staví otevřeně na stranu neomarxistické levice, která již dříve odmítla zmínku o křesťanských kořenech v evropské ústavě. Přitom právě křesťanství vytvořilo vše hodnotné, co v Evropě existuje, evropská civilizace se začala rozvíjet teprve poté, co nově příchozí národy po zániku Západořímské říše r. 476 jeden po druhém začaly přijímat křest. Bez epochálního civilizačního díla benediktinských mnichů a katolické Christianitas (křesťanský charakter státu) si nelze představit Evropu v pozitivním slova smyslu jako kulturní a civilizační velmoc.
Terorismu v Evropě ještě přibude…
Zprávy o nadmíru úspěšných teroristických útocích v Paříži jsou už samy o sobě dost děsivé, ale mám pro čtenáře ještě horší zprávu: podobných útoků, jako byly ty v Paříži či na letadlo s ruskými cestujícími, bude teď mnohem víc…
Skutečnost je prostá – Islámský stát (a nejen on, taky an-Nusrá a další islamistické skupiny) konečně začal (i díky Rusku) dostávat pořádně „na prdel“. A to má dva vcelku snadno předvídatelné důsledky:
- Snahu Islámského státu a jeho příznivců napadnout státy zodpovědné za jeho úpadek. Nejen kvůli pomstě, ale též za účelem ochlazení nadšení nepřítele pro blízkovýchodní angažmá a podrytí pozic těch, kteří to angažmá vyvolali a podporují.
- Snahu bojovníků a příznivců IS zavčas zmizet a uchytit se jinde. A Evropa je ideálním cílem jak pro tisíce až desetitisíce původem evropských bojovníků IS, tak i pro ty neevropské. Vlna migrantů je pro ně ideálním úkrytem a jen skutečný blázen si může myslet, že se z nich v Evropě náhle stanou „hodní hoši“, co by mouše neublížili. Nebo že je snadno pochytáme – ta hrstička migrantů-teroristů, co se zatím podařilo zadržet, představuje nepochybně jen velmi malý zlomek skutečného počtu těch, co už dorazili.
Imigranti a láska k bližnímu
PhDr. Radomír Malý
Jaký má být katolický postoj k imigrantům z muslimských zemí? Víme, že evropská společnost se zmítá mezi většinovým odmítáním a menšinovým nadšeným přijímáním, zastávaným hlavně liberálními a levicovými intelektuálními elitami. U nás v posledních dnech zveřejnily cca 2 tisíce univerzitních pracovníků svou výzvu proti údajné „xenofobii“ a dostalo se jim pokárání od prezidenta Zemana (resp. od jeho mluvčího Ovčáčka). Jak se ale mám k této problematice postavit já, český katolík, jemuž jsou drahé Písmo sv. a nauka Církve?
Neposkytnout pomoc bližnímu, který je v nouzi, je hřích, kvůli němuž mnozí nebudou spaseni, jak vyplývá zejména z 25. kapitoly Matoušova evangelia a z listu sv. Jakuba. Jenže jsou ti, kteří se k nám a poté dále do Evropy masově hrnou, opravdu těmi bližními, kteří potřebují pomoc?
Mimo jakoukoliv diskusi je poskytnutí pomoci iráckým, syrským a jiným křesťanům, kteří utíkají před pronásledováním a dokonce před hrozbou kruté smrti. Teroristický Islámský stát už řadu Kristových vyznavačů surovým způsobem popravil. Ujmout se toho, kdo je ohrožen na životě, zdraví a majetku, kdo je pronásledován z náboženských, politických, rasových, národnostních nebo třídních důvodů je reálným aktem pomoci bližnímu a křesťanského milosrdenství. Proto nelze než plně souhlasit s naší ČBK, která chce katolická charitativní zařízení otevřít přednostně křesťanům ze zemí ohrožených teroristy Islámského státu. Samozřejmě se nejedná pouze o křesťany, ale o všechny, kterým nespravedlivě kvůli pouhým názorům hrozí vězení a smrt.
O hidžábech poněkud netradičně
Vím, že za tento článek mne budou asi někteří ze čtenářů DaH kamenovat, ale nevadí, jsem na to zvyklý. Je zvláštní, kolik vášní může vyvolat obyčejný šátek, nebo chcete-li „hadr“ na hlavě, který muslimové nazývají „hidžáb“. Ředitelka střední zdravotní školy zakazuje studentkám muslimského vyznání nosit je do vyučování, případem se zabývá až ombudsmanka Šabatová, jež vehementně hájí toto jejich právo, teď se k problematice vyjádřil i předseda ODS prof. dr. Petr Fiala, byl proti, ale nemastně neslaně.
Já se zde držím katolického hlediska. Islám je falešným náboženstvím a – jak dokazují nejnovější bestiality proti křesťanům v Iráku a v Sýrii – hrozbou pro celý svět. Bohužel bezbožecká liberální a socialistická Evropa otevřela dokořán dveře muslimským přistěhovalcům, což se týká i naší republiky.
Jenže když už se nešťastně řeklo a), musí se doříct i b). Tito imigranti jsou muslimského vyznání a není v dohledné době naděje, že z nich budou křesťané (rovněž tak ne ateisté). Podle současného zákonodárství všech států (s výjimkou většiny muslimských a komunistické Severní Koreje) platí náboženská svoboda, proto tito evropští vyznavači proroka luny, ať už se nám to líbí či nikoliv, mají právo toto náboženství vyznávat, účastnit se svých bohoslužeb a řídit se v soukromém životě svými náboženskými předpisy. Toto respektovala i středověká katolická Christianitas, která aplikovala nikoli bludný princip náboženské svobody, odsouzený encyklikou „Mirari Vos“ Řehoře
XVI. a „Syllabem“ bl. Pia IX., nýbrž princip tolerance ve smyslu „bonum commune“ podle definice sv. Tomáše Akvinského. Proto v tomto „temném středověku“ židé měli v ghetech své synagogy a muslimové v katolických knížectvích Španělska své bohoslužebné prostory. Papežové bránili mnoha dokumenty tato jejich práva, židé např. s naprostou samozřejmostí chodili na trhy mimo gheto s jarmulkami na hlavě a s modlitebními řemínky.
Poselství bl. Marka z Aviana dnešním křesťanům
Bl. Marek z Aviana
Jedním ze zástupu světců a blahoslavených, které si připomínáme tento den, je i bl. Marek z Aviana (1631-1699), kapucínský kazatel a dlouholetý hlavní polní kaplan a kazatel habsburských vojsk ve válkách mezi Habsburky a osmanskou říší, který tolik přispěl k záchraně Vídně před Turky.
Uvážíme-li současné dění ve světě, pak je třeba přiznat, že právě toto je typ světce, na kterého bychom v těchto dnech měli obzvlášť vzpomínat. Aby nám připomněl, že existuje něco jako spravedlivá válka, aby nám připomněl, že někdy nestačí pouze výzvy k odsouzení toho či onoho, že někdy nestačí pouze modlitby a pokojné protesty, že někdy je třeba jednat a sáhnout i ke zbraním…
Nebezpečná iluze – ale zároveň naděje
PhDr. Radomír Malý
Obhájci pokoncilního vývoje v Katolické církvi se brání proti poukazu na úbytek věřících v důsledku tohoto faktu obvykle tím, že statistická data vykazují opak: Počet katolíků dnes ve světě činí cca 1,2 miliardy, zatímco před 50 lety to bylo pouze něco přes 500 milionů. A rok od roku toto číslo vzrůstá.
Ano, to je pravda, jenže zpráva agentury Kath.net 29.1., opírající se o výzkum Centra pro studium světového křesťanství v americkém Bostonu, uvádí ještě další, mnohem směrodatnější údaje: V uplynulém roce činil celkový počet všech křesťanů, hlásících se k nějaké konfesi, 1,6 miliard (nejsou započítáni ti, kteří se pokládají za tzv. „bezkonfesní křesťany“ bez vazby na nějakou denominaci). Z tohoto počtu však pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhých 310 milionů, u katolíků je to zhruba 200-250 milionů.
A máme hned jiné číslo, reálné a méně povzbudivé: praktikujících katolíků je ve světě pouze něco přes 200 milionů. Statistiky o počtu katolíků na naší planetě, které každoročně publikuje vatikánská Annuale Pontificio, ve skutečnosti nic neříkají, neboť se opírají o počty těch, jejichž jména jsou zaznamenána v křestních matrikách, případně o státní údaje o procentuálním počtu občanů v dané zemi, již se formálně hlásí ke katolické konfesi. Dodejme, že v tradičně katolické Latinské Americe a v Africe mají rodiny velký počet dětí, které dávají pokřtít, což se samozřejmě do statistik o celkovém počtu katolíků ve světě promítne. Tato čísla ve skutečnosti zahrnují i odpadlíky a pronásledovatele Církve, jestliže byli katolicky pokřtěni a jsou vedeni někde v nějaké matrice, zcela určitě jsou do toho započítáni i kubánský komunistický diktátor Fidel Castro se svým bratrem a nástupcem Raulem nebo španělský socialistický expremiér José Zapatero, známý protikatolický bojovník, obhájce potratů a sodomie. Tito byli pokřtěni v Katolické církvi, jsou tedy matrikově registrováni jako katolíci a na tom nic nemění ani jejich apostaze.
Kristus nad Lisabonom
Kristus Král nad Lisabonem
V čase, keď nad Európou prelietajú divé husi, v Portugalsku sú ešte vztýčené na celú žrď zástavy leta. Nad starými mestami zvonia kláštorné zvony a za dedinami zvonce ovčích stád. Nad Portugalskom s triumfálnymi mestami a pokorným vidiekom; nad Portugalskom s mohutnými riekami Douro a Tajo; nad Portugalskom, ktoré kedysi tvorilo svetové impérium a ktorého jazyk je šiesty najpoužívanejší na svete – len dnes zostalo akoby na okraji Európy a o jeho hrdinoch a o jeho hlboko zakorenenom katolicizme je lepšie verejne nehovoriť.
Jedným z týchto zamlčiavaných hrdinov je dlhoročný predseda vlády António Salazar de Oliveira (1889-1970), ktorý na niekoľko desaťročí pozdvihol a stabilizoval krajinu a ako jeden z posledných rytierov Európy sa postavil za obranu katolíckej štátnosti. Napriek tomu, že si ho Portugalci zvolili roku 2007 v národnom hlasovaní za „najväčšieho Portugalca všetkých dôb“, médiá i učebnice ho označujú za najdlhšie vládnuceho „fašistického“ diktátora Európy. Tento postoj azda najlepšie vystihuje situácia v Lisabone, kde monumentálny most spájajúci hlavnú časť mesta so štvrťou Almada, premenovali z Mostu A. Salazara na Most 25. apríla – dňa, kedy v Portugalsku prebehla socialistická Karafiátová revolúcia.
Popolec. Memento homo, quod cinis es…
A keď sa dívam na myriady tvarov stvorenstva – na vrabce do tvarov ako hlinené píšťalky dávnych národov… A keď sa dívam na klasy zrna a pšenice podobné dlhým vrkočom dievčenských vlasov… A keď sa dívam sama na seba – na vlastné ruky, ktoré si stvoril. Ktoré si poznal ešte pred počatím a vložil do matkinho lona, ktoré si viedol k rastu, tvaroval im prsty a presne určil telu dokedy má rásť, odkedy starnúť a dávno ho už vidíš uložené v hlbinách zeme… Vtedy sa mi zdá byť až nemožné, že tento človek, prach, Ťa smie milovať.
