Tag Archives: euthanasie

Kanadští lékaři odebírají pacientům po euthanasii orgány


29. března 2017 (BioEdge) – Kanadští transplantační chirurgové využívají nového zákona a už odebrali orgány desítkám pacientů zemřelých při euthanasii. Podle listu National Post své tkáně nebo orgány darovalo 26 lidí z provincie Ontario, kteří zemřeli po smrtící injekci. Většinou se jednalo o rohovku, kůži, srdeční chlopně, kosti a šlachy.

Zpráva Postu se týkala jen Ontaria. V Quebeku vloni bioetici, organizace propagující dárcovství orgánů Transplant Quebec a etická komise quebecké vlády argumentovali tím, že euthanasie by mohla být dobrým zdrojem orgánů, a je tedy možné, že podobné postupy se uplatňují i v této provincii.

„Jestliže akceptujeme, že lidé mohou rozhodovat o ukončení života, a jestliže souhlasíme s myšlenkou, že pro dárcovství orgánů postačuje smrt srdce, mělo by být akceptovatelné i toto,“ řekl Postu dr. James Downar z kanadské organizace Dying with Dignity (Umírat důstojně), který tím chtěl rozptýlit obavy, že pacienti budou k darování orgánů tlačeni.

Papež František a Papežská akademie pro život

Judie Brown

Aby zastánci života dokázali – s patřičným stupněm zděšení – porozumět nedávným krokům papeže Františka směřujícím k demontáži Papežské akademie pro život [1], musejí pochopit zásadní důležitost Akademie i toho, čeho dosáhla.

Dovolte mi, abych poněkud vyložila její historii. Papežská akademie pro život vznikla v roce 1994 díky heroickému nadšení dr. Jeroma Lejeuna a jeho dlouholetému přátelství s tehdejším papežem Janem Pavlem II. Pouhý rok poté, 25. března 1995, Jan Pavel II. vydal svou historickou encykliku Evangelium vitae (Evangelium života). Vysvětlil v ní, proč je tak důležité budovat kulturu života: „Jsme vyzýváni, abychom milovali život každého člověka a chránili ho a abychom ustavičně a aktivně pracovali na tom, aby v naší době, která je poznamenána příliš mnoha znameními smrti, byla konečně nastolena nová kultura života, která bude výsledkem úcty k pravdě a lásce“ (EV 77).

O založení Papežské akademie pro život Svatý otec napsal: „Konkrétním úkolem [Papežské akademie pro život] bude zkoumání základních právních a biomedicínských problémů souvisejících s podporou a ochranou života, zejména v jejich přímé souvislosti s křesťanskou morálkou a naukou Magisteria, a poskytování informací a odborné průpravy v tomto ohledu.“ [2]

Trump nominoval do Nejvyššího soudu obhájce života Neila Gorsucha

Neil Gorsuch a Donald Trump

WASHINGTON, 31. ledna 31, 2017 (LifeSiteNews) – Prezident Trump potvrdil, že do funkce soudce Nejvyššího soudu USA nominuje Neila Gorsucha, soudce 10. obvodního odvolacího soudu. [1]

„Když vloni v únoru neočekávaně zemřel soudce Scalia, slíbil jsem Američanům, že pro Nejvyšší soud najdu nejlepšího soudce v zemi,“ uvedl Trump. „Držím slovo. Udělám, jak jsem řekl, což je něco, co Američané od Washingtonu žádají už velice, velice dlouho.“ Trump řekl, že Gorsuch má „brilantní uvažování, obrovskou sebekázeň“ a podporu v obou politických stranách. Podotkl, že soudce může být ve funkci třeba i půl století.

Maureen Scaliová, manželka zesnulého soudce Antonína Scalii, byla při Trumpově oznámení v Bílém domě. Prezident ji nazval zástupkyní „zemřelého velkého soudce Antonína Scalii“.

Švýcarský biskup: Katolíci, kteří se rozhodnou pro euthanasii, nemohou dostat svátost umírajících

Mons. Vitus Huonder

CHUR, Švýcarsko, 9. prosince 2016 (LifeSiteNews) — Švýcarský biskup Vitus Huonder dal svým kněžím pokyn, aby odmítli poslední pomazání katolíkům, kteří se rozhodli pro euthanasii. Vysvětlil, že „za těchto okolností nejsou splněny předpoklady k přijetí svátostí“. Jeho prohlášení a vysvětlení jsou obsaženy v pastýřském listě ke Dni lidských práv 10. prosince adresovaném katolíkům jeho diecéze Chur. Zabývá se v něm rostoucím znepokojením nad tím, že lidé své životy vkládají do rukou „odborníků“, kteří se stávají „soudci nad životem, zejména nejsme-li schopni úsudku a nemůžeme o sobě rozhodovat sami“.

„Smrt je moje“ zněl titulek článku, který 4. prosince zveřejnil list Neue Züricher Zeitung. Konstatoval, že počet „asistovaných sebevražd nesmírně vzrostl“. Podle švýcarských zákonů je euthanasie dovolena, pokud „není motivována sobeckými úvahami“. Počet asistovaných sebevražd roste v poslední době: v roce 2015 jich bylo evidováno 999, což představuje nárůst o 35 procent proti předchozímu roku. Švýcarsko rovněž přitahuje tzv. „sebevražednou turistiku“ cizinců, zejména Němců.

Světlé zítřky: v Holandsku by rádi eutanazii i pro ty, co „už naplnili svůj život“

Ilustr. foto.

Holandsko chce umožnit eutanazii i těm, kteří cítí, že jejich život je už naplněný. Tamní ministerstvo tvrdí, že by se zákon omezoval na starší lidi, píše britský Guardian.

Holanďané legalizovali eutanazii v roce 2002 jako pomoc pro pacienty trpící „nesnesitelnou bolestí bez naděje na vyléčení“. Pocit, že život je naplněný, není neléčitelný, dokonce to není ani lékařská diagnóza. Ale nový návrh plně odpovídá trendu ve všech zemích, které eutanazii legalizovaly.

Podobně jako v roce 2002 sice navrhovatelé tvrdí, že zákon opatří „přísnými kritérii“, ale není důvod jim věřit. Už tak je původní zákon širší než se v době jeho schvalování plánovalo a tvrdilo. Kromě nesnesitelně trpících smrtelně nemocných zahrnuje i lidi s některými duševními chorobami, včetně depresí, schizofrenie, poruchy osobnosti či Aspergerova syndromu, nebo s demencí. Nový návrh je jen zpětnou legalizací tohoto posunu.

Před 70 lety zemřel Lev z Münsteru

Bl. Clemens August von Galen

Jsou nyní zabíjeni, brutálně vražděni bezbranní nevinní; jsou utlačováni i lidé jiné rasy, jiného původu… Stojíme tváří v tvář neslýchanému vražednému šílenství národa! (biskup Galen, srpen 1941)

Před 70 lety zemřel bl. Clemens August kardinál hrabě von Galen (1878-1946), biskup Münsteru, kterému jeho ostrá vystoupení proti nacistickému režimu vynesla přezdívky „Lev z Münsteru“ či „Vestfálský lev“.

Jeho kázání proti nacistickým euthanasijním programům vyvolala v Německu takové pozdvižení, že je Hitler radikálně omezil a před veřejností předstíral jejich ukončení (byť je v omezené míře, zejména v zahraničí, prováděl dál).

Omylnost papežů (2.)

Pět kategorií výroků Magisteria

Kdy tedy musí katolík souhlasit s papežským výrokem, který není neomylný? Kdy může s takovým výrokem nesouhlasit? Výborně to vysvětloval kardinál Josef Ratzinger (příští papež Benedikt XVI.) v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry. Patrně nejdůležitějším dokumentem v tomto směru je instrukce Donum veritatis: O církevním povolání teologa, i když existují i další významná vyjádření. Kardinál Avery Dulles uvádí, že podle Donum veritatis můžeme rozlišovat čtyři obecné kategorie výroků Magisteria (viz Dullesův esej „The Magisterium and Theological Dissent”, in: The Craft of Theology.  Srov. rovněž kapitolu 7 Dullesovy knihy Magisterium.)  Jak však vyplývá z jiných Ratzingerových prohlášení, zdá se, že Dullesova čtvrtá kategorie směšuje výroky se dvěma různými stupni autoritativnosti. Když je od sebe odlišíme, je jasné, že ve skutečnosti existuje pět obecných kategorií výroků Magisteria. Jsou to tyto:

1. Výroky, které s definitivní platností předkládají Bohem zjevené pravdy, neboli dogmata v přísném smyslu slova. Příkladem by byla kristologická dogmata, nauka o prvotním hříchu, těžká nemravnost přímého a dobrovolného zabití nevinné lidské bytosti apod. Jak poznamenává Dulles, podle katolické nauky musí s výroky této kategorie souhlasit každý katolík „božskou a katolickou vírou“. Žádný legitimní nesouhlas není možný.

2. Výroky, které s definitivní platností předkládají pravdy, jež nejsou zjevené, ale s pravdami zjevenými těsně souvisejí. Příkladem by byla mravní nauka, např. nemorálnost euthanasie, a nauka, že kněžské svěcení je vyhrazeno mužům. Podle Donum veritatis musejí být výroky v této kategorii „pevně přijaty a zachovávány“ všemi katolíky. Ani zde není legitimní nesouhlas možný.

3. Výroky, které nikoli s definitivní platností, ale závazně objasňují zjevené pravdy. Dulles uvádí, že „do této kategorie spadá větší část učení Druhého vatikánského koncilu, který se zřekl nových doktrinálních definicí“ (The Craft of Theology, str. 110).  Podle Donum veritatis katolíci musejí výroky této kategorie přijímat „s náboženským podřízením vůle a rozumu“. Vzhledem k jejich povaze, která není definitivní, není souhlas náležející těmto výrokům tak absolutní jako u výroků v 1. a 2. kategorii. Náležitý postoj je souhlasit s nimi, avšak v zásadě je možné, že i velmi silná presumpce v jejich prospěch může být něčím překonána. Donum veritatis říká:

Příprava na pokračování synody o rodině: Laici brání Kristovu nauku před kardinálem Baldisserim

Kardinál Baldisseri

Přípravné práce k biskupské synodě o rodině v říjnu r. 2015 pokračují. Papežská rada pro rodinu pozvala na dny 22.-24.1. představitele nejdůležitějších laických prorodinných hnutí do Říma, aby vyslechla jejich názor na 46 otázek nové ankety, které se mají stát podkladem pro „Instrumentum laboris“ synody.

Výsledek ale nedopadl tak, jak si kardinál Baldisseri, generální sekretář synody, představoval. Tento hodnostář, který působil na loňské mimořádné synodě jako prodloužená ruka papeže Františka, se nakonec neudržel a vyvolal u zástupců laických hnutí svými výroky pobouření.

Laická hnutí: Ano k láskyplnému přijetí, ale ne k přijímání bez stavu milosti

Všechno probíhalo zcela diskrétně. Generální sekretář synody kardinál Lorenzo Baldisseri, dosazený papežem Františkem, nenechal nic zveřejnit. To souvisí s tím, že výsledek neodpovídal očekávání generálního sekretariátu synody. Španělský kněz Santiago Martin, zakladatel „Františkánů Panny Marie“, shrnul stanoviska laických sdružení do krátkého výroku: „Katoličí laikové: Sleva? Ne, děkuji.“

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (1): Úvod

V dalším textu se budu zabývat závěrečným dokumentem mimořádné synody o rodině, která se konala ve dnech 5. – 19. října 2014. Nejedná se o dokument církevního magisteria, ale o pracovní dokument biskupské synody, který má sloužit jako podklad k další diskusi (včetně odpovědí na další rozeslaný dotazník). Na tuto mimořádnou synodu má pak navázat řádná synoda v roce 2015. Dokument postrádá tedy jakoukoliv věroučnou závaznost, a tudíž je možné mu ve všem odporovat s čestnými úmysly. Přesto je tento dokument důležitý, neboť ukazuje směřování církve, které se přes odpor některých konservativních biskupů moc nezměnilo. Přesně vzato nejedná se o dokument týkající se jen rodiny a manželství, neboť se zabývá také sexuálním soužitím mimo manželství, dokonce homosexuálním, což rozhodně nelze označit za rodinu.

Všech 62 bodů dokumentu získalo nadpoloviční většinu při hlasování o nich, pouze body 52, 53 a 55 nedosáhly dvoutřetinové většiny potřebné k jejich schválení synodou, ale přesto byly z rozhodnutí papeže Františka ponechány v závěrečném dokumentu. V dalším budu citovat z českého překladu „Relatio Synodi 3. mimořádné synody biskupů: Pastorační výzvy pro rodinu v podmínkách evangelizace“[i].

Sametová revoluce? Nikoliv, sametová zrada!

PhDr. Radomír Malý

Nestydím se za to, že jsem byl u nás v Brně aktivistou listopadových událostí r. 1989. Mohu dokonce říct, že jsem na to i hrdý. Boj s bezbožeckým komunismem vždycky byl, je a bude – řečeno slovy sv. Pavla – „dobrým bojem“. Každý, kdo se tehdy takto angažoval, může proto s apoštolem národů právem konstatovat: „Dobrý boj jsem bojoval…“ (2 Tim 3,7). Jinou otázkou ovšem je, jak tento boj nakonec dopadl a kdo v něm vlastně zvítězil.

Nebyl jsem sám, kdo si bezprostředně ještě ve víru událostí a všeobecné euforie neuvědomil zákeřnou zradu a ránu do zad, kterou nám tenkrát zasadili ti, o nichž jsme se mylně domnívali, že jsou našimi spojenci. Ano, nemýlíte se, pokud si myslíte, že mluvím o vedoucích představitelích Charty 77 v čele s Václavem Havlem a dalších ikonách Listopadu 89. My, aktivní katolíci, jsme opravdu chtěli převrat, ne krveprolití a násilí, ale konec bolševismu, který jsme pokládali právem za satanský systém ve smyslu proslulé encykliky Pia XI. „Divini Redemptoris“. K tomu ale nedošlo a namísto toho příšla „dohoda o předání moci“. Před pár dny se k tomu otevřeně přiznal v televizním rozhovoru s Václavem Moravcem sám jeden z tvůrců a účastníků této dohody Petr Pithart, jenž s nečekanou upřímností popřel, že by se tenkrát jednalo o revoluci, sametovou či nesametovou. Byla to prostě dohoda, jíž vedoucí složky disentu i komunistického režimu pouze realizovali to, na čem se již dávno předtím domluvili vedoucí představitelé USA a SSSR, potažmo režiséři ze zákulisí. Tak vyznělo zmíněné doznání Pitharta.

My jsme si tenkrát naivně nějakou dobu mysleli, že se jedná opravdu o pád ďábelského komunismu. Teprve vývoj dalších dnů a týdnů nám odhalil strašlivou pravdu: Byli jsme zrazeni, naše nasazení bylo podle využito a zneužito, když Havel a jeho klika usedli s Marianem Čalfou a dalšími reprezentanty komunistického režimu k jednacímu stolu a domluvili se na Havlově prezidentství, které jednomyslně odhlasoval tehdejší ještě plně komunistický parlament, tentýž parlament, jenž pár týdnů předtím vyzýval k tvrdému postupu proti disidentům, mezi nimiž právě Havel vévodil.