Tag Archives: estetika
Poznání – postižení – umění. I.3.8 Smyslová žádostivost
Vnější činnost organismu je umožněna prostřednictvím smyslové snaživosti (appetitus), kterou tíhne k věci jí žádoucí.[1] Předmětem snaživosti je tedy dobro, protože právě ono je definováno jako to, co je žádoucí. Pokud je tíhnutí k dobru pouze na základě přirozenosti, hovoříme o snaživosti přirozené (appetitus naturalis), pokud je dobro poznané hovoříme o snaživosti vyvolané (appetitus elicticus)[2]. Živé bytosti mají kromě snaživosti přirozené také snaživost vyvolanou. Tato snaživost není totožná s jejich poznáním, ale je něčím, co k němu přistupuje. Samotné poznání ovšem disponuje přirozenou snaživostí, kterou nižší poznání tíhne k vyššímu – vnější smyslové poznání k vnitřnímu, vnitřní smyslové poznání k rozumovému. Přirozená snaživost je totožná se samotnou přirozeností.
Poznání – postižení – umění. Příloha II. ke kapitole I.3.7. Poruchy vnitřních smyslů a literatura
Již třetí den byl Švejk sluhou polního kuráta Otto Katze a za tu dobu viděl ho jen jednou. Třetího dne přišel vojenský sluha od nadporučíka Helmicha, aby si Švejk přišel pro polního kuráta.
Po cestě sdělil Švejkovi, že polní kurát pohádal se s nadporučíkem, rozbil pianino, že je opilý namol a nechce jít domů.
Nadporučík Helmich že je také opilý, vyhodil polního kuráta na chodbu a ten že sedí u dveří na zemi a dřímá.
Když přibyl Švejk na místo, zatřásl polním kurátem, a když ten zabručel a otevřel oči, Švejk zasalutoval a řekl: „Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jsem zde.“
„A co zde – chcete?“
„Poslušně hlásím, že mám pro vás přijít, pane feldkurát.“
„Vy tedy máte pro mne přijít – a kam půjdem?“
„Do vašeho bytu, pane feldkurát“
„A proč mám jít do svého bytu – copak nejsem ve svém bytě?“
„Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jste na chodbě v cizím domě.“
„A – jak – jsem – se sem dostal?“
Poznání – postižení – umění. I.3.7 Vnitřní smysly
Vnitřním smyslem, prostřednictvím něhož se počitky vnějších smyslů mění na vjemy, tedy obrazy přítomných vnímaných předmětů, je jednotící smysl (sensus communis).[1] Jeho sídlo leží v mozku.
Fantazie je vnitřní smysl, jehož formálním předmětem je to, co poznávají vnější smysly a společný smysl, nakolik to abstrahuje od přítomnosti nebo nepřítomnosti předmětu.[2] Obraz věci ve fantazii se nazývá představa (phantasma). Sídlem fantazie je mozek. Každému druhu počitků odpovídá představa: existují představy barev, zvuků, svalových počitků, vůně i chuti.[3] Činnost fantazie je trojí podržuje, reprodukuje a konstruuje představy. Protože jsou spolu představy asociativně spojeny, vybavení jedné představy vyvolá vybavení přestav jiných.[4] Asociace představ se řídí dvěma základními zákony: zákonem spojitosti v prostoru a čase a zákonem podobnosti. U člověka mohou být představy pod kontrolou rozumu a vůle. Představivost je z představ vzniklých na základě vjemů schopna vytvářet nové spojitosti a konstruovat nové představy. To přispívá k umělecké tvořivosti.
Smyslová paměť (memoria) je vnitřní smysl, díky němuž poznáváme minulé jakožto minulé, jde tedy o takovou mohutnost, prostřednictvím níž poznáváme poznané jako již poznané.
Poznání – postižení – umění. Příloha II. kapitoly I.3.6. Tělesné postižení v Písmu svatém a literatuře
Bible
Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil.
Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“
Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“
Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“
Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh) , neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“
A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“
Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam.
I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží) , neboť řekl : „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“
Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. Synové Izraelovi nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu. (Genesis 32, 26-33)
Poznání – postižení – umění. Příloha I. kapitoly I.3.6 Bolest a tělesné postižení ve výtvarném umění
Poznání – postižení – umění. I.3.6 Tělový smysl (hmat) a motorika
Vlastním předmětem hmatu je tlak.[1] Moderní psychologie podobně jako Aristoteles obvykle rozděluje hmat do jakési soustavy smyslů,[2] které se dělí podle zprostředkovaných vjemů: tlak, dotyk, teplo, bolest, chlad, poloha a pohyb. Aristoteles píše:
Co se týče hmatného, jest tomu zrovna tak jako s hmatem. Neboť není-li hmat jedním smyslem, nýbrž obsahuje více smyslů, nutně je také více hmatných předmětů. […] Předmětem hmatu tedy jsou různé vlastnosti tělesa jako tělesa… […] Dále, jako se zrak vztahuje nějak k viditelnému a neviditelnému a stejně jako i ostatní smysly k příslušným protivám, tak se i hmat vztahuje k hmatnému a nehmatnému. Nehmatné pak jest to, co na hmatový smysl činí dojem příliš slabý, jako je například u vzduchu, jednak to, co jest pro hmat příliš silné, jako všechno to, co má na hmat škodlivý účinek.[3]
Poznání – postižení – umění. Příloha II. kapitoly I.3.5. Hluchota v Písmu svatém a literatuře
Písmo svaté
Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin. (Leviticus, 19, 14)
***
I uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy. (Izaiáš, 29, 18)
***
Hospodine, vyslyš mou modlitbu, přej mi sluchu, když o pomoc volám, nebuď k mému pláči hluchý. Vždyť jsem u tebe jen hostem, příchozím, jako všichni otcové moji. (Žalmy, 39, 13)
***
Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Effatha,“ což znamená ‚otevři se!‘ I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. (Marek, 7, 32-37)
Poznání – postižení – umění. I.3.5 Sluch
Poznání – postižení – umění. Příloha II. kapitoly I.3.4. Slepota v Písmu svatém a literatuře
Bible
***
Dříve než ulehli, mužové toho města, muži sodomští, lid ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům. Volali na Lota a řekli mu: „Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli? Vyveď nám je, abychom je poznali!“
Lot k nim vyšel ke vchodu, dveře však za sebou zavřel. Řekl: „Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého. Hleďte, mám dvě dcery, které muže nepoznaly. Jsem ochoten vám je vyvést a dělejte si s nimi, co se vám zlíbí. Jenom nic nedělejte těmto mužům! Vešli přece do stínu mého přístřeší.“ Oni však vzkřikli: „Kliď se!“ A hrozili: „Sám je tu jen jako host a bude dělat soudce! Že s tebou naložíme hůř než s nimi!“ Obořili se na toho muže, na Lota, a chystali se vyrazit dveře.