Tag Archives: duch koncilu
Vánoční moteto
P. Geoffrey Kirk, s omluvou Charlesi Dickensovi
František se s úlevou uložil na své skládací lehátko v Domě sv. Marty. Byl to rušný den: jedna generální audience a pět rozhovorů s novináři. Tolik spontánnosti člověka vyčerpá. Nechal svou obvyklou ovomaltinu chladnout na nočním stolku a zadřímal. Když se probudil, byla v pokoji tma a malým okénkem nepronikalo dovnitř žádné světlo. Přesto k jeho velikému údivu zvonily všechny římské zvony a budily ho ze spánku.
V nohách postele se z přítmí kabonila přízračná postava. Když si Františkovy oči zvykly na temnotu, uviděl, že je fantasticky oděná v kalhotách do zvonu a botách na platformách. Kolem krku jí visely šňůry korálků a ve vlasech měla květiny.
„Jsi ten duch, kterého jsem měl čekat?“ zeptal se František a nervózně přitom svíral okraj pomačkaného spacáku.
„Jsem Duch Druhého vatikánského koncilu,“ pravil duch a přátelsky mu pokynul rukou.
„Toho velkého koncilu, který svolal papež Jan XXIII.?“ otázal se František. Byl sice Argentinec, ale rozhodně nechtěl vypadal jako venkovský balík.
„Ne tak úplně,“ odvětil duch smutně. „Já jsem jen to, co z něj vzešlo. Ukážu ti, co tím myslím.“
V tom okamžiku duch Františka uchopil za ruku. Stěny malé cely se jakoby kouzlem rozestoupily a František se ocitl v šedém, duchaprázdném kostele s abstraktními okny z křiklavě pomalovaného skla a obětním stolem ve tvaru obří fazole. Kněz oblečený do ornátu z recyklovaného materiálu začínal sloužit mši. „Milí přátelé,“ pravil, „jsem rád, že jste dnes ráno přišli, abyste se připojili k našemu rodinnému jídlu.“
Jakmile pronesl tato slova, spustila skupina složená ze dvou kytar, elektronických kláves a změti bubnů jakousi rytmickou modlitební píseň, jejíž slova byla zároveň hloupá a ohlušující.
František zjistil, že se třese hrůzou a zhnusením se spacákem přetaženým přes hlavu. Už to nedokázal snést.
* *
Uběhl nějaký čas. Tentokrát nezněly zvony, ale oknem pokoje vklouzla dovnitř zasmušilá postava v dobře střiženém obleku s kolárkem. Zastavila se těsně u postele.
„Jsem Duch ekumenismu,“ pravila.
František se dychtivě posadil. „Viděl jsem minulost, a když o tom uvažuji, moc se mi nelíbila. Co mi ukážeš z budoucnosti?“
„Můžu ti ukázat jen to, co už vím,“ odvětil duch.
Místnost se náhle rozšířila do velkého přednáškového sálu plného lidí všeho druhu. Byly tam anglikánské biskupky z Kanady, homosexuální luteránští duchovní z Německa se svými partnery, černí evangelikálové promlouvající jazyky, metodistická taneční skupina z Malajsie, i televizní evangelizátoři s manželkami, které vypadaly jako Dolly Parton,[1] zkrátka, byli tam teologové i neteologové v nejrůznějších podobách.
Duch ekumenismu pravil: „Tohle je Katolická církev tak, jak bude vypadat.“
František byl potěšen. „Tolik různých lidí spojených ve víře Církve!“
„Jen pomalu,“ řekl duch. „V téhle církvi není žádné učení. Spiritualita vypudila dogma. Lidé věří, čemu chtějí, a tomu, co považují za správné.“
„Ale to je protestantismus!“ vykřikl František a couvl s přirozeným odporem.
„Přesně tak,“ řekl Duch ekumenismu a vyklouzl oknem ven.
* *
Ještě než se rozednilo, dostavil se další návštěvník. Byl od hlavy k patám oděn v červené, měl na sobě rudou mozetu a ve tváři široký úsměv, a tak bylo ihned zřejmé, o koho jde.
„Jen se neschovávej!“ zvolal Duch milosrdenství a stáhl z třesoucího se Františka spacák. „Odpustím ti, ať si to zasloužíš nebo ne.“
Františka, který měl odjakživa pronikavý smysl pro hřích, to tak úplně nepřesvědčilo.
„Znamená to, že teď si můžu dělat, co chci?“ zeptal se.
„Naprosto,“ odpověděl kardinál. „Bien sûr, il te pardonnera; c’est son métier. [2] Všechno to je záležitost Herz, jak píšu ve své knize.“
„Mého srdce, nebo Jeho?“ otázal se František..
„Tvého samozřejmě,“ odtušil Duch milosrdenství.
„Ale neznamená to, že je pak všechno subjektivní a svým způsobem bezvýznamné a nepodstatné?“ řekl na to František, který tak brzy po ránu nebyl nejbystřejší.
„Pochopil jsi to správně,“ odpověděl Duch milosrdenství. „Ale už musím jít. Čeká mě moje druhá manželka.“
V tom okamžiku se nad Domem sv. Marty opět rozezněly zvony a František se konečně probudil do jasného světla nového dne. I když byl jistě starší a moudřejší, naplnil ho podivně hřejivý pocit.
Nedá se nic dělat. Musí jít popřát Benediktovi šťastné Vánoce.
Překlad Lucie Cekotová
[1] Dolly Parton je slavná americká country-zpěvačka, proslulá mimo jiné smyslnou postavou, ne vždy cudným oblékáním a košilatými vtipy. Pozn. šéfred.
[2] Samozřejmě, on ti odpustí, je to jeho úkol (fr.). Pozn. překl.
https://ignatiushisconclave.org/2016/12/17/a-christmas-motet/
Nebezpečná iluze – ale zároveň naděje
PhDr. Radomír Malý
Obhájci pokoncilního vývoje v Katolické církvi se brání proti poukazu na úbytek věřících v důsledku tohoto faktu obvykle tím, že statistická data vykazují opak: Počet katolíků dnes ve světě činí cca 1,2 miliardy, zatímco před 50 lety to bylo pouze něco přes 500 milionů. A rok od roku toto číslo vzrůstá.
Ano, to je pravda, jenže zpráva agentury Kath.net 29.1., opírající se o výzkum Centra pro studium světového křesťanství v americkém Bostonu, uvádí ještě další, mnohem směrodatnější údaje: V uplynulém roce činil celkový počet všech křesťanů, hlásících se k nějaké konfesi, 1,6 miliard (nejsou započítáni ti, kteří se pokládají za tzv. „bezkonfesní křesťany“ bez vazby na nějakou denominaci). Z tohoto počtu však pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhých 310 milionů, u katolíků je to zhruba 200-250 milionů.
A máme hned jiné číslo, reálné a méně povzbudivé: praktikujících katolíků je ve světě pouze něco přes 200 milionů. Statistiky o počtu katolíků na naší planetě, které každoročně publikuje vatikánská Annuale Pontificio, ve skutečnosti nic neříkají, neboť se opírají o počty těch, jejichž jména jsou zaznamenána v křestních matrikách, případně o státní údaje o procentuálním počtu občanů v dané zemi, již se formálně hlásí ke katolické konfesi. Dodejme, že v tradičně katolické Latinské Americe a v Africe mají rodiny velký počet dětí, které dávají pokřtít, což se samozřejmě do statistik o celkovém počtu katolíků ve světě promítne. Tato čísla ve skutečnosti zahrnují i odpadlíky a pronásledovatele Církve, jestliže byli katolicky pokřtěni a jsou vedeni někde v nějaké matrice, zcela určitě jsou do toho započítáni i kubánský komunistický diktátor Fidel Castro se svým bratrem a nástupcem Raulem nebo španělský socialistický expremiér José Zapatero, známý protikatolický bojovník, obhájce potratů a sodomie. Tito byli pokřtěni v Katolické církvi, jsou tedy matrikově registrováni jako katolíci a na tom nic nemění ani jejich apostaze.
Zvláštní oči Petera Žaloudka
Na ChristNetu vyšel článek Představitel rakouské Farářské iniciativy Helmut Schüller navštívil Spojené státy, v němž česko-slovensko-rakouský exkapucín a padlý kněz Peter Žaloudek informuje o cestě Helmuta Schüllera, šéfa tzv. farářské iniciativy, po Spojených státech. Nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem se smát – je neuvěřitelné, jak vzletně dokáže Žaloudek psát o propadáku.
Schüller totiž na své „slavné“ cestě musel dávat přednášky u protestantů (protože přednášky v katolických prostorách mu nebyly umožněny). Jeho obecenstvo tvořily skupiny přestárlých katolicky pokřtěných ctitelů tzv. „ducha koncilu“ a pokoncilního šílenství, na alespoň trochu přijatelnou mez doplněné četnými protestanty a antiklerikály – složení posluchačstva věrně odpovídající tomu, co Schüller hlásá.
