Tag Archives: duch 2. vatikánského koncilu
Vánoční moteto
P. Geoffrey Kirk, s omluvou Charlesi Dickensovi
František se s úlevou uložil na své skládací lehátko v Domě sv. Marty. Byl to rušný den: jedna generální audience a pět rozhovorů s novináři. Tolik spontánnosti člověka vyčerpá. Nechal svou obvyklou ovomaltinu chladnout na nočním stolku a zadřímal. Když se probudil, byla v pokoji tma a malým okénkem nepronikalo dovnitř žádné světlo. Přesto k jeho velikému údivu zvonily všechny římské zvony a budily ho ze spánku.
V nohách postele se z přítmí kabonila přízračná postava. Když si Františkovy oči zvykly na temnotu, uviděl, že je fantasticky oděná v kalhotách do zvonu a botách na platformách. Kolem krku jí visely šňůry korálků a ve vlasech měla květiny.
„Jsi ten duch, kterého jsem měl čekat?“ zeptal se František a nervózně přitom svíral okraj pomačkaného spacáku.
„Jsem Duch Druhého vatikánského koncilu,“ pravil duch a přátelsky mu pokynul rukou.
„Toho velkého koncilu, který svolal papež Jan XXIII.?“ otázal se František. Byl sice Argentinec, ale rozhodně nechtěl vypadal jako venkovský balík.
„Ne tak úplně,“ odvětil duch smutně. „Já jsem jen to, co z něj vzešlo. Ukážu ti, co tím myslím.“
V tom okamžiku duch Františka uchopil za ruku. Stěny malé cely se jakoby kouzlem rozestoupily a František se ocitl v šedém, duchaprázdném kostele s abstraktními okny z křiklavě pomalovaného skla a obětním stolem ve tvaru obří fazole. Kněz oblečený do ornátu z recyklovaného materiálu začínal sloužit mši. „Milí přátelé,“ pravil, „jsem rád, že jste dnes ráno přišli, abyste se připojili k našemu rodinnému jídlu.“
Jakmile pronesl tato slova, spustila skupina složená ze dvou kytar, elektronických kláves a změti bubnů jakousi rytmickou modlitební píseň, jejíž slova byla zároveň hloupá a ohlušující.
František zjistil, že se třese hrůzou a zhnusením se spacákem přetaženým přes hlavu. Už to nedokázal snést.
* *
Uběhl nějaký čas. Tentokrát nezněly zvony, ale oknem pokoje vklouzla dovnitř zasmušilá postava v dobře střiženém obleku s kolárkem. Zastavila se těsně u postele.
„Jsem Duch ekumenismu,“ pravila.
František se dychtivě posadil. „Viděl jsem minulost, a když o tom uvažuji, moc se mi nelíbila. Co mi ukážeš z budoucnosti?“
„Můžu ti ukázat jen to, co už vím,“ odvětil duch.
Místnost se náhle rozšířila do velkého přednáškového sálu plného lidí všeho druhu. Byly tam anglikánské biskupky z Kanady, homosexuální luteránští duchovní z Německa se svými partnery, černí evangelikálové promlouvající jazyky, metodistická taneční skupina z Malajsie, i televizní evangelizátoři s manželkami, které vypadaly jako Dolly Parton,[1] zkrátka, byli tam teologové i neteologové v nejrůznějších podobách.
Duch ekumenismu pravil: „Tohle je Katolická církev tak, jak bude vypadat.“
František byl potěšen. „Tolik různých lidí spojených ve víře Církve!“
„Jen pomalu,“ řekl duch. „V téhle církvi není žádné učení. Spiritualita vypudila dogma. Lidé věří, čemu chtějí, a tomu, co považují za správné.“
„Ale to je protestantismus!“ vykřikl František a couvl s přirozeným odporem.
„Přesně tak,“ řekl Duch ekumenismu a vyklouzl oknem ven.
* *
Ještě než se rozednilo, dostavil se další návštěvník. Byl od hlavy k patám oděn v červené, měl na sobě rudou mozetu a ve tváři široký úsměv, a tak bylo ihned zřejmé, o koho jde.
„Jen se neschovávej!“ zvolal Duch milosrdenství a stáhl z třesoucího se Františka spacák. „Odpustím ti, ať si to zasloužíš nebo ne.“
Františka, který měl odjakživa pronikavý smysl pro hřích, to tak úplně nepřesvědčilo.
„Znamená to, že teď si můžu dělat, co chci?“ zeptal se.
„Naprosto,“ odpověděl kardinál. „Bien sûr, il te pardonnera; c’est son métier. [2] Všechno to je záležitost Herz, jak píšu ve své knize.“
„Mého srdce, nebo Jeho?“ otázal se František..
„Tvého samozřejmě,“ odtušil Duch milosrdenství.
„Ale neznamená to, že je pak všechno subjektivní a svým způsobem bezvýznamné a nepodstatné?“ řekl na to František, který tak brzy po ránu nebyl nejbystřejší.
„Pochopil jsi to správně,“ odpověděl Duch milosrdenství. „Ale už musím jít. Čeká mě moje druhá manželka.“
V tom okamžiku se nad Domem sv. Marty opět rozezněly zvony a František se konečně probudil do jasného světla nového dne. I když byl jistě starší a moudřejší, naplnil ho podivně hřejivý pocit.
Nedá se nic dělat. Musí jít popřát Benediktovi šťastné Vánoce.
Překlad Lucie Cekotová
[1] Dolly Parton je slavná americká country-zpěvačka, proslulá mimo jiné smyslnou postavou, ne vždy cudným oblékáním a košilatými vtipy. Pozn. šéfred.
[2] Samozřejmě, on ti odpustí, je to jeho úkol (fr.). Pozn. překl.
https://ignatiushisconclave.org/2016/12/17/a-christmas-motet/
Co pan kanovník neřekl….
Radomír Malý
Docent církevních dějin a kanovník kapituly Všech svatých na pražském Hradě dr. Tomáš Petráček napsal na internetový portál ChristNet.cz článek pod titulem „Druhý vatikánský koncil – náčrt předběžné bilance“ (1. díl, 2. díl). Článek si vyžaduje z naší strany zaujetí stanoviska.
Nejprve ale u příležitosti 50. výročí zahájení Druhého vat. koncilu (dále jen DVK) bude dobré si připomnenout, že současné postoje katolíků se dělí do tří skupin:
V první jsou ti, kteří argumentují „hermeneutikou kontinuity“, jak o ní hovoří současný papež Benedikt XVI. Podle nich se vlastně nic mimořádného nestalo, DVK pokračoval zcela v linii předchozích koncilů a nauka Církve zůstává pořád tatáž.
Ano, kontinuita platí samozřejmě v oblasti definovaných článků víry. Koncil tady nic nového neřekl, neboť sám se prohlásil za pastorační a nikoli věroučný – a tam, kde jeho dokumenty hovoří o věroučných tématech, setrvává v rovině dosavadních definicí. Ve věrouce a mravouce skutečně kontinuita DVK s předchozími vyjádřeními magisteria existuje. To ale neplatí v rovině orientace, vztahu Církve ke svému okolí, což mimochodem s věroukou a mravoukou přinejmenším souvisí. A tady nikdo neoddiskutuje, že došlo ke změně, ano, dokonce ke zlomu, což ani papež nepopírá. Stalo se tak zejména v oblasti vztahu ke křesťanům jiných vyznání, k nekřesťanským náboženstvím, zejména k judaismu, a k náboženské svobodě.
Závažnou otázkou je, bylo-li to dobře nebo špatně. A jsme u dalších dvou skupin. Jedna, k níž patří i doc. Petráček, tvrdí to první, druhá zase opak.
Katolická cesta J. Durycha XVII. – Mše v kufru
O jednom ze zážitků z haličské fronty, na který se nedá jen tak snadno zapomenout, se Durych rozepisuje v další stati o náboženství, které publikoval v Rozmachu. Tuto stať nazval „Náboženská kultura“.
Je to název poněkud široký, jedná se tu spíše jen o kulturu mše svaté; nicméně nic jiného tak zřejmě nepředstavuje náboženskou kulturu jako mše svatá se všemi svými sounáležitostmi.
