Tag Archives: druhý vatikánský koncil
Opevněná tvrz nebo polní nemocnice?
Patřím ke generaci těch katolíků, kteří v mladém věku zažili II. vatikánský koncil. Až do omrzení jsme poslouchali a četli, že Církev přestala být „opevněnou tvrzí“, jak ji prezentovaly papežské dokumenty od Syllabu bl. Pia IX. až po encykliku Humani generis Pia XII., a stala se „místem dialogu“. Nebožtík kardinál Miloslav Vlk později Katolickou církev vyzval, aby byla „domem ze skla“, kde je všechno vidět, neboť prý jedině takto lze uskutečnit autentický dialog s křesťany jiných vyznání, s reprezentanty jiných náboženství a také s ateisty, agnostiky atd.
Nynější papež František I. přišel ale s ještě jiným termínem. Církev se údajně musí stát „polní nemocnicí“. A já se ptám: Není tato polní nemocnice, jakou on chce z Církve udělat, právě důsledkem toho, že Církev přestala na II. vatikánském koncilu být hradem, z něhož, jak trefně napsal G. K. Chesterton, lze „elegantně plivat na kolemjdoucí“?
Inu, plivat rozhodně nebudeme a nechceme. To však neznamená, že se vzdáváme myšlenky na návrat k té Církvi, která byla nedobytnou pevností, jejíž hradby odolaly útokům nepřátel. Papež bl. Pius IX. vydal r. 1864 svůj Syllabus, v němž jasně a nekompromisně odsoudil hereze liberalismu, německého hegeliánského panteismu a marxistického socialismu. Sv. Pius X. podobným způsobem r. 1907 v encyklice Pascendi a v dekretu Lamentabili pranýřoval lstivé vnitrocírkevní kacířství modernismu, který relativizoval zjevené Boží pravdy a zpochybňoval věrohodnost Písma sv., zvláště zázraky Kristovy. Taktéž ctihodný sluha Boží Pius XII. r. 1950 odmítl v encyklice Humani generis nauku irenismu, hlásající, že prý nekatolická náboženství a sekulární ideje mohou Církev obohatit, a teze o vzniku člověka z více než jednoho páru. K tomu ještě přistupují četné další dokumenty magisteria těchto i jiných papežů, např. r. 1884 protizednářská encyklika Lva XIII. Humanum genus, r. 1937 protikomunistická encyklika Pia XI. Divini redemptoris a protinacistická Mit brennender Sorge atd. Mnohé další dokumenty papežského magisteria té doby odsuzují ekumenismus, pokud znamená něco jiného než návrat odloučených křesťanů k jednotě se stolcem sv. Petra, náboženskou svobodu, která klade rovnítko mezi pravdu a blud, a etický relativismus, zvláště pak ve věci nerozlučitelnosti manželství.
Mons. Schneider: Bůh bude soudit biskupy za to, že nežádali papeže, aby ukončil zmatek
Mons. Athanasius Schneider
27. listopadu 2017 (LifeSiteNews) – Jeden z nejznámějších biskupů světa vyslovujících se k současné krizi v Církvi řekl, že při Posledním soudu se Bůh zeptá dnešních katolíků, kteří tuto krizi ignorují, proč nežádali papeže, aby zmatek v Církvi ukončil.
Biskup Athanasius Schneider, pomocný biskup v kazachstánské Astaně, řekl v rozhovoru s Michaelem Mattem z listu The Remnant, že skutečnými přáteli papeže jsou ti kardinálové, biskupové a laici, „kteří veřejně vyjadřují své znepokojení těmito velice závažnými věcmi, stave, zmatení v Církvi.“ Obavy a výzvy k objasnění nazval „skutkem lásky k papeži“ a dodal, že je přesvědčen, že až bude papež stát před Božím soudem, „bude vděčný kardinálům, biskupům i laikům, kteří ho vyzývali k jasnosti.“ [1]
Bolševická revoluce a zrada církevních představitelů
Bolševická revoluce v Rusku 7. listopadu r. 1917 otevřela dveře nejhrůznějšímu teroru a nejstrašnější masové genocidě v dějinách. Jen umělý hladomor na Ukrajině a v Povolží ve 30. letech si vyžádal životy 5-8 milionů lidí. Oběti se počítají během necelých sta let existence tohoto satanského systému na více než 100 milionů osob, mezi nimiž podstatnou část tvoří věřící křesťané, pravoslavní a katolíci.
Je známo, že Katolická církev, především papežové, komunismus ostře odsuzovali. Už bl. Pius IX. r. 1846 ve své nástupní encyklice „Qui pluribus“ pranýřuje ideje socialismu a komunismu jako zvrácené, což opakuje ještě v řadě dalších dokumentů, zejména v „Syllabu“ z r. 1864. Prohlášení odsuzující marxistický komunismus vydal i jeho nástupce Lev XIII. v encyklice „Quod apostolici muneris“ r. 1878 označuje jej označuje za „smrtelnou nákazu“. Bylo to krátce po povstání pařížských komunardů r. 1871, kdy revolucionáři zavraždili mimo jiné i pařížského arcibiskupa Darboye. Nejvýstižněji se však proti komunismu vyjadřuje ve své sociální encyklice „Rerum novarum“, která odmítá jak tvrdý, bezohledný kapitalismus, tak i socialismus a komunismus. Lev XIII. připomíná nezbytnost a nezcizitelnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Lvův nástupce sv. Pius X. hned ve své nástupní encyklice „E supremi“ r. 1903 varuje před nebezpečím komunismu, jenž hrozí ovládnout celý svět a nastolit hrůzovládu.
Proč dnes Církev neevangelizuje muslimy?
Tuto otázku položila redakce polského katolického webu pch24.pl světícímu biskupovi z kazašské Astany mons. Athanasiovi Schneiderovi. Odpověděl následovně:
„Toto je důsledek relativismu, který pronikl hluboko do církevních struktur. Konstituce II. vatikánského koncilu Lumen Gentium v čl. 16 říká, že s muslimy uctíváme stejného Boha. Katolická církev ale učí, že Bůh je trojjediný: Otec, Syn a Duch Svatý. Muslimové však toto kategoricky popírají a pokládají za rouhání. Neuctíváme tedy s nimi v žádném případě stejného Boha.
Výklad 2. vatikánského koncilu a jak je tento výklad spojen se současnou krizí církve
Mons. Schneider
Současná situace nebývalé krize církve je srovnatelná s všeobecnou krizí ve 4. století, kdy drtivá většina episkopátu byla nakažena arianismem, který zaujal v životě církve dominantní postavení. Musíme se snažit dívat se na tuto situaci realisticky a současně v nadpřirozeném duchu – s hlubokou láskou k naší matce církvi, která trpí spolu s Kristem kvůli obrovskému zmatku v doktrinálních, liturgických a pastoračních otázkách.
Musíme obnovit svou víru, že církev je v bezpečí v rukou Krista, který vždy zasáhne a obnoví církev v okamžicích, kdy se zdá, že se loďka církve převrhne, jak tomu je v dnešní době.
Co se týče postoje vůči 2. vatikánskému koncilu, musíme se vyhnout dvěma extrémům: naprostému odmítnutí (jak to činí sedevakantisté a část Kněžského bratrstva svatého Pia X. (SSPX)), a na druhé straně „dogmatizaci“ veškerých výroků koncilu.
Biskup v USA vyzývá ke svatému přijímání do úst a vkleče
MADISON, Wisconsin, 13. dubna 2017 (LifeSiteNews) — Biskup Robert Morlino z diecéze Madison v americkém státě Wisconsin vyzval celou diecézi od letošního podzimu k přijímání Eucharistie vkleče do úst v zájmu zvýšení úcty k reálné přítomnosti Krista v Nejsvětější svátosti. Biskup tento požadavek vyslovil 11. dubna v kázání při misse christmatis, při níž se světí oleje užívané k udělování svátostí ve farnostech v celé diecézi. „Chci vás požádat, abychom společně směřovali k větší úctě při přijímání Eucharistie. Chci vás požádat, abyste povzbuzovali věřící ke svatému přijímání do úst a vkleče,“ prohlásil ke konci své promluvy. „Přijímání do úst je bezesporu uctivější. Uvolněné chování se k tomu nehodí. Vyzývám vás k tomu, aby se od podzimu školní děti učily přijímat do úst.“
Až do 60. let 20. století katolíci všude na světě přijímali Eucharistii vkleče a do úst. Praxe podávání svatého přijímání na ruku vznikla z neposlušnosti původně v Holandsku. Kvůli rozšíření nedovoleného přijímání na ruku papež Pavel VI. k této praxi udělil indult listem Posvátné kongregace pro bohoslužbu z roku 1969.
Tiskový mluvčí madisonské diecéze Brent King řekl portálu LifeSiteNews, že přijímání Eucharistie tradičním způsobem, tedy vkleče a do úst, přispívá k větší úctě „vnějším postojem“ tělesného sklonění, jež je výrazem „vnitřní dispozice“ pokořit se před Bohem. Svatý Pavel v listě Filipanům napsal, že „při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno.“
Dialog se Světovým luterským svazem za cenu katolické identity
31. říjen 2016 platí jako předvečer protestantského jubilea počátku reformace. Toho dne cestoval papež František do švédského města Lundu. Tam byl r. 1947 založen Světový luterský svaz. Pod touto organizací zastřešující 145 luteránských denominací se nachází 70 milionů protestantů. V Lundu podepsali papež František za Katolickou církev a Munip Jounan za Světový luterský svaz „Společné prohlášení“.
Dva texty v rozporu
V úvodu stojí,
- že „tím zahajujeme oslavu 500 let reformace“…
- dále „vyjadřujeme lítost před Kristem, že luteráni a katolíci zranili viditelnou jednotu Církve. …“
- dále „mnozí členové našich společenství touží po tom, aby mohli přijímat eucharistii ve společné večeři Páně jako konkrétní vyjádření plné jednoty. …“
- protože „máme povinnost posunout se od konfliktu ke vzájemnému společenství, vznášíme tento požadavek jakožto údy jednoho Kristova těla, jehož jsme se stali součástí po křtu. …“
Podle katolického katechismu se věřící svátostí křtu stávají údy Těla Kristova. Pod pojmy ‚Církev’ a ‚Tělo Kristovo‘ chápe dogmatická koncilová konstituce Lumen gentium pod č. 8 následující: Ježíš Kristus „ustanovil svoji svatou Církev … zde na zemi jako viditelnou a nezrušitelnou instituci. … Toto ustanovené zřízení s hierarchickými orgány a zároveň tajemné Tělo Kristovo, viditelné shromáždění a zároveň duchovní společenství … představují jedinou komplexní skutečnost – jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církev…. Tato Církev se realizuje v Katolické církvi, která je vedena nástupcem Petrovým a biskupy, kteří jsou s ním v jednotě. To ale nevylučuje, že mimo tuto instituci se nacházejí rovněž mnohé elementy posvěcení a pravdy.“ To platí zejména pro odloučené sesterské církve pravoslaví a církevní „společenství“ protestantismu.
V dekretu o ekumenismu je psáno: „…jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“ (Unitatis redintegratio Nr. 3).
Pastorační revoluce
Již nejméně 50 let je možno pozorovat, že termín „pastorace“ se stal nejužívanějším a zároveň nejzneužívanějším termínem v životě Církve. Počátky toho je nutno hledat u posledního koncilu, který z vůle papežů Jana XXIII. a Pavla VI. byl stanoven jako „pastorační“. To znamenalo, že koncil neměl v úmyslu formulovat nová dogmata a také to neudělal.
V pokocilní době ale se stalo toto pastorační chápání téměř všeobecným, často i prostředkem na ospravedlnění doktrinálních, mravoučných a liturgických bludů. Kněží usilující o likvidaci čistoty katolické víry používají pojem „pastorace“ neustále jako základnu, z níž mohou beztrestně ničit křišťálovou víru prostých lidí. Zneužívání termínu „pastorace“ se tak stává v naší době činnosti antipastorační. Děje se tak vždycky, když představitelé duchovenstva používají cizích a pokoutních nauk, které podněcují ke stylu života v rozporu s Boží vůlí, čímž vystavují duše nebezpečí ztráty věčného života. Taková činnost je duchovním zločinem, protože osoby, které ji provádějí – a jsou mezi nimi bohužel i biskupové a kardinálové – nevedou stádo na pastvu pravdy a Božích milostí, naopak jim jako vzor slouží tento svět (Řím 12, 2). Tito pastýři kladou ducha tohoto světa za vzor i svému stádu a uklidňují svědomí lidí, že mohou klidně žít v rozporu s Boží vůlí, jež byla jasně vyjádřena šestým přikázáním a principem nerozlučitelnosti manželství.
Papež pro naši dobu (3)
P. Linus Clovis
Pohoršení předpověděl sám Pán
Svatý Augustin vysvětluje, že vždy budou existovat biskupové, kteří se podobají Dobrému pastýři, a jiní, kteří představují „člověka najatého za úplatu“. Felicii, panně, která truchlila nad pohoršeními, jež tehdy pustošila Církev, napsal:
Napomínám tě, aby ses nedala příliš znepokojit pohoršeními, jež byla vskutku přesně předpovězena, abychom si, až k nim dojde, vzpomněli, že byla předpovězena, a nedali se tím znepokojit. Vždyť je v Evangeliu předpověděl sám Pán. „Běda světu, že svádí ke hříchu! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází“ (Mt l8,7)…. Jsou proto takoví, kteří zastávají pastýřský úřad tak, že bdí nad stádem Kristovým, a jsou i ti, kdo jej mají kvůli časným poctám a světským výhodám. Tyto dva druhy pastýřů, ač jednotlivci umírají a uvolňují místo dalším, zůstanou v Katolické církvi stále, dokud nenastane konec času a Pán nepřijde k soudu. [1]
Proč tato zkouška
Je jasné, že cesta Církve po vlnách dějin nebyla vždy klidná a pokojná. Před pouhými padesáti lety vichřice 2. vatikánského koncilu zadula tak prudce, až se zdálo, že se Církev potopí. Po krátkém utišení se vítr opět zvedl, a zdá se, že ještě divočeji.
Proč je liturgie opravdu klíčem ke všemu
Nic není tak velikého jako Eucharistie. Kdyby byl Bůh měl něco vzácnějšího, byl by nám to dal.
Sv. Jan Maria Vianney
Když jsem poprvé vstoupil do baziliky sv. Petra v Římě, byl jsem ohromen. Tento největší klenot křesťanské architektury ve mně vyvolal neuvěřitelný úžas budící pocit malosti. Vešel jsem z prosluněného náměstí venku do prostorného interiéru tohoto chrámu chrámů, který mě úplně pohltil. Toto majestátní svědectví nesmírné slávy Boží z kamene, mramoru a zlata způsobilo, že jsem si jasně uvědomil svou bezvýznamnost.
Žádné náboženství v dějinách světa nikdy neinspirovalo takové chrámy. Žádné pohanské božstvo si nemohlo nárokovat takové vzedmutí lidské vynalézavosti, umu a dovednosti, jaké se projevily ve službách uctívání pravého Boha. Množství i kvalita architektonických, výtvarných a hudebních uměleckých děl, poezie i teologických pojednání, která spatřila světlo světa za dvacet století katolicismu, bere dech. Neexistuje větší zdroj inspirace než Ten, od něhož máme všechno – život, nadání, radosti, věčnost. Uctíváme-li Ho nejkrásnějšími díly, jakých je naše tvořivost schopna, jen tím všechno, co jsme a co máme, vracíme Tomu, od něhož jsme to dostali. „Každý dobrý dar, každý dokonalý dar pochází shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny, ani střídání světla a stínu“ (Jak 1,17).
Je tedy zcela namístě, že nám Bůh přikazuje, abychom se mu klaněli. Jsme stvořeni k tomu, abychom Ho poznávali, milovali Ho a sloužili Mu na tomto světě, a tak abychom s Ním byli navěky šťastní v nebi. Domníváme se, že stačí to plnit podle našeho vlastního uvážení? Nevyžaduje od nás Bůh, abychom činili, co přikazuje On? Což není Bohem žárlivým v pravém smyslu toho slova, který od nás očekává to, co Mu právem náleží, tedy to, co máme nejlepšího?
Bylo tomu tak vždy. Většina lidí zná biblický příběh o Kainovi, který zabil svého bratra Ábela, ale nemnozí dokáží říci, co u Kaina vyvolalo vražedný vztek. Byla to závist – závist, která vznikla, protože Ábelova oběť se Bohu líbila více než Kainova.
Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi… Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej (Gn 4,2-8).
„Proč jsi tak vzplanul?“ zeptal se Hospodin. „A proč náš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Když Ábel obětoval Bohu, přinesl v oběť to, co měl nejlepšího. Obětoval své prvorozené ovce, přičemž dal Bohu nejen to nejlepší ze svého stáda, ale „z jejich tuku“, to znamená jejich nejvíce ceněnou část. Nic si neponechal pro sebe, neodložil si části, které ve skutečnosti chtěl sám. Protože šlo o naprosté odevzdání, jeho modlitba se Bohu líbila.
