Tag Archives: dobro
Svátek Panny Marie Sedmibolestné
Sedm bolestí Panny Marie
„Ty si Mať dobrotivá, Patrónka ľútostivá, oroduj vždy za náš národ u svojho Syna!“
Dnes Církev slaví svátek Panny Marie Sedmibolestné, která připomíná bolesti a utrpení, kterými musela Panna Maria za svého života projít. Tento svátek je den rozjímání nad bolestí a láskou Panny Marie a jejím podílu na Kristově Oběti, proseb o její přímluvu a proseb za odpuštění urážek, jíž se jí od lidí dostává.
Pro Čechy i Slováky má tento svátek specifický význam:
Češi ho v jistém smyslu dali světu, byť tedy ne způsobem, na který by mohli být zrovna hrdí. Přestože zmínky o Panně Marii (Sedmi)bolestné a úctě k ní jsou známy už ve 12. století, ve všeobecnou známost se dostala až v 15. století, kdy držení této památky bylo mimo jiné chápáno jako odčinění a prosba za odpuštění bezbožného řádění a svatokrádeží, které páchaly bandy husitů. Je to zajímavá připomínka, že Bůh dokáže i Zlo přinutit, aby nakonec posloužilo Dobru.
Promluva o naději
Sv. Jan Maria Vianney
Milé děti, budeme mluvit o naději. Právě ona vytváří veškerou lidskou blaženost na zemi.
Někteří na tomto světě doufají příliš mnoho, jiní zase příliš málo. Říkávají: „Jenom jednou chci ještě udělat tento hřích. Jaký je v tom rozdíl, když ho udělám třikrát nebo čtyřikrát?“ Zrovna tak dobře by mohlo dítě říci svému otci: „Jen jednou tě ještě udeřím. Je to jedno, když tě budu prosit za odpuštění kvůli třem nebo čtyřem úderům. Jakýpak je v tom rozdíl?“
Hleďme, tak jednají proti dobrému Bohu a říkají: „Jenom ještě tento rok budu dovádět a budu chodit tancovat do hospody a za rok se obrátím. Když se obrátím, dobrý Bůh mě přijme. On není tak zlý, jak říkají kněží.“ Kdepak, dobrý Bůh není vůbec zlý, ale je spravedlivý. Myslíte si snad, že se bude stále jen řídit vaší vůlí? Myslíte, že když jste jím po celý život pohrdali, že vám potom rád padne kolem krku? Ach, jak velice se mýlíte! Je určitá míra milosti i hříchu, po které Bůh už ustupuje jako by do pozadí.
Co byste řekli o otci, který by úplně stejně nakládal s oběma svými dětmi, když jedno z nich je hodné a druhé nehodné? Určitě byste řekli: „Ten otec není spravedlivý!“ Tak tedy, ať to víte, ani Bůh by nebyl spravedlivý, kdyby nedělal rozdíl mezi těmi, kdo mu slouží, a těmi, kdo ho urážejí.
Krize církve: Přebíráme pohanské hodnoty…
Jedním z nejnebezpečnějších produktů smrtící kombinace sekularizace a „pokoncilní otevřenosti“ je rozplizlost a degenerace katolického hodnotového systému a následně i myšlení. Většina dnešních českých katolíků už nemá katolické hodnoty a nemyslí katolicky, či případně katolické myšlení a katolický hodnotový systém v duchu sekularismu odsunuje na čas mše a do oblastí „mudrování o nadpřirozenu“ a o věcech světských přemýšlí světsky, ve světle hodnot pohanů a ateistů. Důsledky jsou zničující…
Dítě mezi dobrem a zlem – výchova svědomí (Společně k Bohu XVII)
„Co máme dělat, aby naše děti příliš nezlobily, aby z nich vyrostli svědomití lidé, dobří křesťané?“ Takové otázky táhnou myslí všem křesťanským rodičům.
Kdo jsou svědomití lidé? Jistě ti, kdo mají svědomí a řídí se podle něho.
Pojďme sledovat, jak se v dítěti svědomí tvoří a jak máme jeho správný rozvoj podporovat. Vývoj svědomí od raného dětství do dospělosti je samozřejmě plynulý, jak všechen růst, ale přesto můžeme pozorovat vývojové stupně. Našim vychovatelským úkolem je, pomáhat dětem z jednoho stupínku na druhý.
Machiavellismus není křesťanský
Křesťanství a jeho morálka mají jednu zásadu, kterou jeho okolí těžko přijímá, pokud je vůbec schopné ji pochopit. Vlastně ji mají zásadní problém přijmout i pochopit i všemožní sváteční a napůl „křesťané“. Ta zásada říká, že vedle morálně indiferentních skutků existují i skutky obejktivně dobré a objektivně zlé. A že NIKDY není možné konat zlo za účelem dobra. Že sebelepší úmysl nemůže omluvit objektivně zlé jednání.
Vyhnanství
V moderním pojetí křesťanství chybí jedna velmi podstatná součást autentického následování Pána Ježíše Krista: vítání zocelujícího utrpení, osamělosti a oprávněného pocitu vyhnanství a neútulnosti v tomto světě. I nevěřící, jsou-li vnímaví a neutěsňují-li své srdce a zrak před skutečností, poznávají, že se nacházejí v slzavém údolí, na které není žádné spolehnutí a nepanuje v něm žádný řád, který by člověka ochránil. Narozdíl od nich máme milost vědomí, že existuje opravdový domov, zcela odlišný od líhně neřestí a pýchy, která nás obklopuje. Proto se chopme střežení své spásy a opovhování léčkami tohoto světa. Básně napsal Giuseppe Ungaretti.
Panna Maria, neobydlené příbytky, květiny a krásné věci
Zamysleli jste se někdy nad tím, proč lidé ve chvílích úzkosti, prázdnoty a uštvání sebou samými vyhledávají rozptýlení spíše ve věcech záporných a škodlivých, než zdravých a užitečných? Je jisté, že málokdo řeší své existenciální chmury tím, že je prostě nechá působit, odevzdaně je snáší, aniž by musel vyvíjet nějakou horečnatou aktivitu pro rozptýlení. Podnět k úvaze na toto téma spatřuji v evangelijním podobenství o neobydleném příbytku uvnitř lidské duše:
