Tag Archives: dobré skutky
Co se děje v hlavě katolíka (odpověď panu Šimečkovi)
.jpg)
Papež František I.
Pan Martin M. Šimečka se ve svém podivuhodném opusu Co se děje v hlavě evropského katolíka, který odmlouvá papeži? zamýšlí nad tím, proč katolíci neposlouchají svého skvělého papeže, který se tolik zasazuje o uprchlíky, a proč je za to papež neexkomunikuje (nebo alespoň politiky jako jsou Viktor Orbán a Jarosław Kaczyński)…
Považuji za překvapující, že zkušený redaktor je schopen zplodit takovou slátaninu, nádherně demonstrující jeho absolutní bezvědomí o tom, co píše. Článek má jistě perfektní potenciál býti skvělý příkladem a argumentem ve věci naprosté bídy české žurnalistiky, nebo alespoň české světské žurnalistiky ve chvíli, kdy se pokouší psát o víře a katolících. Nicméně článek propaguje a šíří spoustu nesmyslných myšlenek a údajů a klade zajímavou otázku, proto bych rád na něj zareagoval, i když si to kvalitou snad ani nezaslouží.
Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2)
Nadpřirozený řád naprosto převyšuje přirozený řád
Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.“[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).
Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).
Podobně sv. Tomáš v STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“.
Promluva o kardinálních ctnostech
Sv. Jan Maria Vianney
Moudrostí poznáváme, co je Bohu nejmilejší a pro spásu naší duše nejužitečnější. Musíme vždy zvolit to nejdokonalejší. Mají být vykonány dva skutky: jeden pro osobu, kterou máme rádi, druhý pro toho, kdo nám způsobil zlo. A přednost máme dát tomu druhému.
Není záslužné dělat dobro, pokud ho děláme jen z přirozených pohnutek. Jedna vznešená paní chtěla mít u sebe vdovu, které chtěla posluhovat. Svatý Atanáš byl požádán, aby nějakou vyhledal mezi svými chudými. Když pak tato vznešená paní potkala svatého biskupa, vyčítala mu, že pro ni vybral špatně, poněvadž prý tato žena je příliš dobrá a vůbec jí nedává příležitost získat si zásluhy pro nebe. Prosila ho, aby jí sehnal nějakou jinou. Světec vybral tu nejhorší, jakou mohl najít. Byla mrzutá, nepřívětivá a s ničím nebyla spokojená, ať už pro ni udělal kdokoli cokoli. Právě tak to musíme dělat i my. Není totiž velká zásluha konat dobře vůči tomu, kdo nám za to poděkuje a dá všelijak najevo své uznání.
