Tag Archives: Dietrich von Hildebrand
Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (4)
Dílo Christophera Westa a jeho vztah k dílu Dietricha von Hildebranda
Církev od 2. vatikánského koncilu prodělává těžkou mnohostrannou krizi: krizi víry, krizi autority, intelektuální krizi (rozšířený zmatek), mravní krizi. Měli bychom být vděčni za každého „vojáka“, který vstoupí do arény a nabízí své služby Králi. Měli bychom být vděčni za každé písemné či ústní svědectví, které lidem pomáhá najít cestu zpět do ovčince. Jak píše sv. Pavel, máme rozmanité dary, různá nadání, a používáme je k Boží slávě (srov. Řím. 12,6-8).
1. „Revoluce”, nebo vývoj nauky?
Žádný „voják“ ve službě Církve se však nikdy nenazývá revolucionářem. Jak jsem se zmínila dříve, Dietrich von Hildebrand si byl vědom toho, že vrhnul světlo na jednu velmi důležitou pravdu, která byla často zastřená, nikoli v katolické nauce, ale v katolické praxi. Nazval by to – s odkazem na kardinála Newmana, jehož ctil – možným vývojem nauky, ale nikdy „revolucí“. V Katolické církvi není revoluce. Boží zjevení skončilo smrtí apoštolů. Posláním Církve je šířit Boží poselství a v průběhu let ho znovu a znovu objasňovat.
Christopher West rád cituje provokativní výrok George Weigela, že teologie těla Jana Pavla II. je „teologická časovaná bomba“. Co to ale znamená? Znamená to, že „křesťané musejí dokončit, co sexuální revoluce začala“, jak řekl West v pořadu Nightline? I sám velmi vlivný Weigel, což mu slouží ke cti, napsal v předmluvě k jedné knize Christophera Westa: „Sexem prosycená kultura si představuje, že sexuální revoluce osvobozuje. Opak je pravdou“ (Theology of the Body Explained, 2003, s. XVI).
Slova jako „revoluce“ a podobné bombastické výrazy jsou líbivé, leč nezodpovědné. Přemrštěná slova a fráze jsou jako psychologická masáž. Lidé, kteří znají sílu slov, jich používají po staletí. Většina lidí žije v takovém stavu duchovního a intelektuálního spánku, že podobné obraty mohou být užitečnou pomůckou, jak s nimi zatřást a vytrhnout je z letargie. Jsou však zavádějící. Jak jsme si řekli, v Církvi žádná revoluce neexistuje: jediné velké tsunami bylo Vtělení.
Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (3)
3. část: Zvláštní problémy související se zacházením s intimní sférou
1. Diktatura relativismu a pornografie
Dietrich von Hildebrand a postkřesťanská společnost
Jedním z darů, které Bůh dal Dietrichu von Hildebrandovi, bylo vnímání znamení doby. Tento dar mu otevřel oči vůči jedu nacismu již na počátku 20. let, stejně jako vůči jaltské zradě v roce 1943, kdy Roosevelt s Churchillem prakticky „předali“ polovinu Evropy jinému politickému démonovi, Stalinovi (se známými tragickými následky). Po. 2. vatikánském koncilu umožnil Dietrichovi pochopit, že v naší milované Církvi něco těžce vykolejilo. Proto přerušil práci na svém celoživotním díle o lásce a napsal Trojského koně1 a další publikace, včetně mnoha článků, aby před nebezpečím varoval.
Kdyby byl Dietrich von Hildebrand dnes naživu, nepochybuji, že by bojoval proti nejzákeřnějším zlům naší doby: především proti potratu, ale také proti filosofickým předpokladům, které tvoří jeho základ, což plodí další zla. Všechen svůj talent by věnoval tomu, aby přiměl lidi si uvědomit, že diktatura relativismu, abych citovala papeže Benedikta, a všechny její hříšné výhonky – zejména potrat a pornografie – jsou projevy útoku Satana na naši postkřesťanskou společnost. Tvoří jakousi trojici zla v zuřivém odporu proti Nejsvětější Trojici křesťanství.
Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (2)
2. část: Mluvení o intimní sféře
To, že k intimní sféře je třeba přistupovat s úctou, nutně ovlivňuje způsob, jak o ní mluvíme, což se obzvlášť týká vychovatelů, neboť ti musejí svůj způsob řeči přizpůsobovat potřebám svých posluchačů. Jak se má člověk obracet k lidem, které tolik ovlivňuje vulgárnost naší doby? Jak je může naučit, aby na lásku a sexualitu pohlíželi ušlechtile a s úctou?
1. Riziko vulgarizace posvátného
Žijeme v naprosto sekularizované a odkřesťanštělé kultuře (kterou by můj manžel popsal jako „antikulturu“). Proto většině z nás chybí „duchovní citlivost“. Napadá mě několik příkladů:
Když kněz od ambonu mluví o Bohu jako o „fajn parťákovi tam nahoře“, mnoha lidem to připadá zábavné: zní to přívětivě, působí to na ně přátelsky, je to „demokratický přístup“. Svatá Terezie z Ávily by zaplakala. Ona o Bohu vždy mluvila jako o Su Majesdad (Jeho Výsosti), neboť skutečně On je Král.
Jiný kněz při přípravě dětí ze základní školy na první zpověď o této úžasné svátosti mluvil jako o „zábavném zážitku“ a do pláče bylo i mně. Nádherný okamžik, kdy se duše obrací k Bohu a prosí o odpuštění, je zbaven svého nadpřirozeného charakteru a předkládá se jako „zábavný“. Je to moderní znesvěcení. Mnohé lidi v kostelních lavicích, kteří tato hluboká duchovní zla nevnímají, by však naplnilo úžasem, kdyby se jim dostalo té sekulární „pocty“ a prezident Obama je pozval do Bílého domu.
Katolický filosof Dietrich von Hildebrand a moderní nadšenec Christopher West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (1)
Úvod
Chválit skvělou knihu nebo autora je radost, kritizovat špatné je smutná povinnost. Obzvlášť obtížné je však kritizovat někoho, kdo je velmi nadaný a jehož práce má pozitivní stránky, ale trpí i jistými chybami volajícími po uvedení na pravou míru. To je i případ Christophera Westa a jeho populárních prezentací „teologie těla“ Jana Pavla II.
Přestože je West velmi nadaný – a přestože si velice vážím všeho dobrého, co pro Církev udělal – je jeho práce v mnoha ohledech nedostatečná. Občas špatně chápe autentickou katolickou tradici, přehlíží nebo ignoruje její základní aspekty a podporuje novou formu náboženského „enthusiasmu“, který lze nejlépe popsat jako zdivočelý. Monsignor Ronald Knox, který tento přístup tak dobře kritizoval ve své knize Enthusiasm1, prorocky rozpoznal, že podobná vzplanutí se v dějinách Církve opakují a jsou charakteristická pro hnutí, která se snadno dostávají na scestí a před nimiž je třeba se vždy mít na pozoru.
Především se obávám Westova přesexualizovaného přístupu k „teologii těla“. Francouzi mají skvělé slovo vystihující neodhalování intimních pocitů člověka mimo vlastní význam slova „stud“ – pudeur, takříkajíc „svatá ostýchavost“. West, posedlý tím, co považuje za své poslání, totiž evangelizovat novou generaci touto teologií „moderními“ způsoby, jimž podle něj bude lépe rozumět, prakticky ignoruje důležitost pudeur a svou nerozvážností své vlastní poselství nakonec ničí.
Ve světle kontroverzí obklopujících Westovo dílo, jež prostřednictvím knih, DVD, videí a konferencí ovlivnilo miliony lidí, bych jeho názory ráda konfrontovala s názory svého zesnulého manžela Dietricha von Hildebranda, jehož práce týkající se katolické nauky o lidské sexualitě se vyvarovala nebezpečí a pastí, které se až příliš často vyskytují u Westa. Mým cílem je upozornit rodiče a vychovatele na obvyklé filosofické omyly, které mají v přednáškách a publikacích Christophera Westa vážné negativní důsledky.
Jak dlouho ještě…?
PhDr. Radomír Malý
Dómská farnost sv. Štěpána ve Vídni vydává svůj časopis zvaný Pfarrblätter (Farské listy). Tam jistá „profesorka“ biblistiky Regina Polak ve vánočním vydání napsala doslova: „Představa Vtělení Boha do lůna Marie je heretická. Bůh se nikdy nemůže vtělit a vzít na sebe lidskou podobu. Bůh jako Ježíš-Dítě je pověra, která pochází z helénistických antických mystérií.“ Tato nehoráznost, za niž by se nemusel stydět žádný ateistický agitátor komunistické éry, může klidně vyjít v oficiálním farním, dokonce katedrálním časopise, aniž to vzbudilo příslušnou reakci zodpovědných osob v Církvi.
„Quo usque tandem…?“ „Jak dlouho ještě budeš Catilino pokoušet naši trpělivost?“ Klasická otázka Ciceronova z jeho řeči proti vzbouřenci Catilinovi se tak musí nutně stát otázkou nejen tradičních, ale vůbec všech konzervativních katolíků, jimž jsou drahé alespoň nejzákladnější principy zjevené pravdy Kristovy. Drzost neomodernistů uvnitř Katolické církve, pro něž se postupně vžívá u nás označení „Koncilní humanistická sekta“ (KHS), se již neomezuje pouze na kaceřování zastánců tradiční mše sv. a odpůrců bezbřehého ekumenismu a dialogu, ale rozšiřuje se postupně na všechny, kteří věří tomu, co bylo v Církvi ve smyslu definice sv. Vincence z Lerina věřeno „vždy, všude a ode všech“. Jedna z nejzákladnějších pravd naší víry, již vyznáváme při mši sv. v Credu, pravda o Vtělení, kterou hlásali apoštolé, velcí učitelé křesťanského starověku i středověku a již definovaly církevní koncily a potvrdili papežové, se náhle v časopise jedné katedrální farnosti, vycházejícím s církevním schválením, stává „herezí“ a „antickou pověrou“.
Vatikánský program sexuální výchovy kapituluje před sexuální revolucí
Pete Baklinski
29. července 2016 (LifeSiteNews) – Tři přední představitelé mezinárodního hnutí pro život, kteří po desetiletí hájí katolickou nauku o manželství, sexualitě a životě, nazvali program sexuální výchovy, který nedávno zveřejnil Vatikán, „absolutně nemravným“, „zcela nevhodným“ a „naprosto tragickým“.
„Považuji za obludné, že oficiální orgán Církve nejen vytvořil program sexuální výchovy pro dospívající, ale že tento program obchází rodiče jako prvotní vychovatele svých dětí,“ uvedl dr. Thomas Ward, zakladatel a předseda Národní asociace katolických rodin z Velké Británie a člen korespondent Papežské akademie pro život.
Program nazvaný „Místo setkání: kurz citové sexuální výchovy pro mládež“ vydala Papežská rada pro rodinu před Světovými dny mládeže v Polsku. Podrobnou analýzu programu, kterou zveřejnily stránky LifeSiteNews, najdete v angličtině zde: https://www.lifesitenews.com/news/vatican-releases-explicit-sex-ed-for-teens-that-leaves-aside-parents-and-mo
I když tento program zpracovávaly manželské páry ve Španělsku několik let, podnětem k jeho dokončení se stala apoštolská exhortace papeže Františka Amoris laetitia. Papež v ní hovoří o „nezbytnosti sexuální výchovy“, kterou se mají zabývat „výchovně-vzdělávací instituce“. Tento posun vyděsil představitele hnutí bránícího život a rodinu na celém světě, neboť Katolická církev vždy uznávala a učila, často přes velký odpor mocností světa, že sexuální výchova je „základním právem a povinností rodičů“.
