Tag Archives: Desatero

Dôležitosť budovania vzťahov

V Božom Slove, Starého i Nového Zákona, na mnohých miestach čítame o tom, ako sa Boh prihovára k človeku, ako ho oslovuje, zachraňuje a pozýva k plnému životu s ním. Už v 1. knihe Mojžišovej máme opísané, ako sa prihovoril k Abramovi, Abram poslúchol a stal sa otcom národa, ktorý zohral v dejinách ľudstva najdôležitejšiu úlohu. V Sv. Písme môžeme čítať, ako oslovil Boh mnohých ďalších ľudí: Napríklad Samuela, viacerých prorokov, k Márií poslal anjela Gabriela a ona mu povedala svoje „fiat.“ Poznáme, ako si vyvolil a oslovil viacerých z apoštolov, Petra, Ondreja, Jakuba, Jána, Matúša…

Kresťanstvo nemožno chápať len ako jedno z mnohých náboženstiev, ktoré v dejinách vznikali aj zanikali, ako určitú filozofiu, ideológiu, ktorú si človek vytvoril na základe svojej prirodzenej túžby po Bohu, ale je to náboženstvo, v ktorom Boh oslovuje človeka a prihovára sa mu, pozýva ho vytvoriť s ním spoločenstvo lásky a človek na toto priame Božie povolanie odpovedá. Mnohí ľudia, osobitne kňazi a rehoľníci niekedy vedia povedať čas a miesto, kde a kedy sa ich Boh dotkol a pozval ich k zasvätenej forme ich života. U niektorých to bol krátky moment, u iných to bolo dlhšie obdobie hľadania odpovede… O kresťanstve možno hovoriť ako o vzťahu medzi Bohom a človekom. A všetci, ktorí sme prijali Božie povolanie, navzájom máme v láske vytvárať Boží ľud, Cirkev. Každý je vyzvaný k tomu, aby sa k Božiemu osloveniu a pozvaniu vyjadril a dal naň veľmi konkrétnu odpoveď svojim životom. Cirkev je nielen ľudská organizácia, ako to býva niekedy prezentované, ale je to Božsko – ľudské spoločenstvo, kde nie sú rozhodujúce názory ľudí, či už jednotlivcov, alebo skupín, ale je rozhodujúce to, čo nám hovorí Boh.

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Konfrontace: pastorační perspektivy (1)

Hlásat evangelium rodiny v dnešních různých podmínkách

V bodě 29 se uveden odkaz na Jan 3,16-17. Ten je však selektivní. Evangelium totiž pak v dalších verších pokračuje „kdo nevěří, je již odsouzen“ a „lidé si zamilovali více tmu než světlo“.


V bodě 30 se správně zdůrazňuje svědectví, tj. dobrý příklad, manželů a rodin a varuje se před „mořem slov“. Opomíjí se však hlásání jednoznačné nauky církve nemnoha, ale jasnými slovy.

V bodě 32 se správně upozorňuje na důsledky „krize víry“ a konstatuje se, že „při silné víře nemají některá vnucovaná kulturní hlediska oslabující rodinu a manželství žádný dopad“. Bylo by tu vhodné vysloveně odsoudit bludy (eufemisticky nazývané „kulturními hledisky“), které jsou proti křesťanskému manželství a správnému užívání lidské sexuality a někdy vyvěrají z nesprávného pojetí přirozenosti člověka (jako je teorie genderu).

V bodě 33 je řeč o „nejhlubší očekávání lidské osoby“. Tou je však i v přirozené rovině blaženost, jejíž součástí je harmonický rodinný život. Nelze také naznačovat protiklad mezi „normativem“ a „hodnotami“. Hodnoty jsou něčím subjektivním, a proto je lépe se na ně moc neodvolávat[i]. Vždy je třeba ukazovat to, co být má a jak je dobré, a zároveň odrazovat od toho, co tomu odporuje. Je třeba si všimnout, že desatero (Ex kap. 20; Deut kap. 5) má především formu zákazů.

V bodě 34 je zmíněno „slovo Boží“ jako „kritérium pro posouzení“. Bylo by vhodné doplnit, že ne vše, co je závazné pro lidský život, se v něm nachází. Dalšími zdroji jsou apoštolská tradice, závazné učení církve a přirozený zákon (např. o nepřípustnosti umělého oplodnění v Písmu nic nenajdeme).

V bodě 35 se píše o „pozitivnějším přístupu k bohatství různých náboženských zkušeností“. Jistě že v nekřesťanských náboženstvích se nenacházejí jen omyly; přílišné zdůrazňování pravd v nich obsažených může však vést k synkretismu. Lépe by se bylo se tu odvolávat na lidský rozum, který správným uvažováním může dospět k základním pravdám o manželství a rodinném životě.

Bod 38 se zabývá vnějšími okolnostmi, které „brání rodinnému životu“. Správně volá po jejich „otevřeném odsouzení“. Snad by bylo vhodné v této souvislosti zde odkázat na sociální učení církve včetně nauky o vztahu státu a církve. Zapomíná se tu také, že s některými lidmi a „strukturami společnosti“ nelze vést smysluplný dialog, protože se staví nepřátelsky nejen k církvi, ale i k tomu, co patří k správnému lidskému životu na přirozené úrovni, a nemají zájem o pravdu.

Přirozený zákon

Michal Kretschmer

Dnes, kdy se vyskytují snahy přirozený zákon popírat, jej znevažovat nebo prohlašovat za těžko pochopitelný, a to i v církvi[i], je třeba vysvětlit jeho pojem a jeho dopady na etiku. Takové záměry se dostávají do rozporu nejen s tradiční (scholastickou) theologií, ale i s dokumenty Druhého vatikánského koncilu, encyklikami pokoncilních papežů a dalšími církevními dokumenty z tohoto období. Zkrátka revoluce v církvi pokračuje. Ostatně o odporu vůči pojetí přirozeného zákona píše poměrně podrobně 20 let po skončení Druhého vatikánského koncilu i filosof Romano Amerio[ii]. Pojem přirozeného zákona co do jeho rozsahu zužuje i kniha Helmut Weber: Všeobecná morální teologie, Praha 1998, která slouží k výuce na KTF UK[iii].

Přirozený zákon odráží přirozenost věcí s ohledem na to, jak se mají pohybovat, aby dosáhly svého cíle. Patří tak do přirozeného řádu[iv]. Je určen přirozeností člověka; nevyvíjí se, ač jsou jeho principy aplikovány na stále nové věci v tomto měnícím se světě, a tak jsou formulovány nové soudy, které z něj vycházejí.

Poslancům a poslankyním

Poslancům a poslankyním, kteří hlasovali pro uzákonění prostituce, pornografie a potratů, hazardu a homosexuálních svazků.

Dovolte mi nejdříve, abych vám připomněla, k čemu jste se jako poslanci poslaneckým slibem zavázali: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Tím, že jste hlasovali pro uzákonění prostituce, jste tento slib porušili ve všech bodech, stejně jako když jste dovolili legalizaci potratů a hazardu. Dovolte, abych vám připomněla znění preambule Ústavy:

Preambule

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody
jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů,
kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií,
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky

 

V preambuli se píše o…“odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody“
a o odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství.“

Ptám se tedy, jak těchto vysokých hodnot, chcete dosáhnout uzákoněním tak nízkého jednání?

Bojující církev

Kardinál Rodríguez Maradiaga, rádobylikvidátor svátosti manželství

Naše starší generace se učila v hodinách náboženství o církvi bojující, jež působí na této zemi, církvi trpící, která je v očistci, a církvi vítězné, již tvoří obrovské společenství spasených v nebi. Dnes je název „bojující církev“ nahrazen pojmem „putující církev“. Nebudu spekulovat, jestli byla tato změna názvu šťastná či nikoliv, ostatně i putování lze chápat jako boj – a to s vlastní únavou, reptáním a agresí spoluputujících, s loupežníky, kteří mne napadli atd. Tyto všechny boje v pravém slova smyslu provázely izraelský národ putující z Egypta do zaslíbené země.

Církev, která je obrazem putujícího Izraele, prožívá totéž, co on. A můžeme směle říci, že se nachází v té fázi, kdy si část lidu vytvořila zlaté tele a odmítla pravého Boha, dárce Desatera přikázání. Ano, tyto myšlenky se přímo nabízejí, když čteme na internetovém portálu katholisches.info, že si benediktini v rakouském Melku pozvali jako exercitátora – přičemž tato duchovní cvičení jsou určena všem benediktinským mnichům v Rakousku – Eugena Drewermanna, exkomunikovaného katolického kněze a teologa, dnes psychoterapeuta. Tento bývalý duchovní učil a učí, že zázraky Kristovy včetně Zmrtvýchvstání jsou výplodem fantazie učedníků, že dogmata vymyslela Církev, že eutanázie a potraty jsou nezbytné pro dobro lidstva, dokonce popřel i existenci osobního Boha a nahradil ho buddhistickým chápáním jakési všesvětové neosobní energie. Kongregace pro nauku víry v čele s kardinálem Ratzingerem v 90. letech jeho teze kategoricky odsoudila, Drewermann byl suspendován, nakonec sám z Církve vystoupil. Tohoto muže si zvou benediktini v Melku jako exercitátora za honorář 8 tisíc euro. Na otázku, jestli jejich víra je skutečně katolická, si dá každý čtenář nepochybně odpověď sám.

Zlo si nezasluhuje rovné podmínky

Michal Krestchmer

Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.

Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným.

Rozhovor s katolíkem, co bere víru vážně

Výchova katolíků dnes?!

Mohl byste se, prosím, krátce představit?

Jmenuji se T.K.* a pracuji v jedné nadnárodní společnosti jako řadový zaměstnanec. Společně s manželkou vychováváme 3 děti. Vzali jsme velmi vážně slib, který jsme při křtu těchto dětí dali, a tak jsme se rozhodli, že budou navštěvovat i církevní základní školu.

Myslíte si, že děti dostanou v církevní základní škole kvalitnější vzdělání než ve škole státní?

Musím přiznat, že z počátku jsem o tom byl přesvědčen, zvláště po kladných ohlasech mnoha rodičů, jejichž děti na tuto školu chodí. Též jsme tak nějak předpokládali, že je-li to škola církevní, bude i prostředí nějak lepší.

A byli jste zklamáni?

To se říci nedá. V určitém ohledu je to škola kvalitní a co se týká výuky, jsem s ní spokojen, ale v některých aspektech odráží stav naší společnosti a bohužel i Církve.

Nevydáš křivého svědectví

My všichni víme, že lhát se nemá. Že lhát o druhých a pomlouvat je těžkým hříchem proti osmému přikázání. Mnozí z nás si ale, zdá se, jen velmi málo uvědomují, že vážným hříchem proti 8. přikázání je i šíření jen špatně podložených zvěstí a obvinění. A to je škoda. Přiznám se, že žiju čím dál více v dojmu, že tímto zatměním mysli jsou až příliš často stiženi i ti, kteří by proti tomu měli být nejvíce imunní, tj. konzervativci a tradiční katolíci… Ano, řekl bych i, že občas byli od druhé strany k nerozeznání.

Otevřený dopis ministru Dobešovi

Rozhodl jsem se zveřejnit otevřený dopis, kterým manželé Černí reagují na urážlivý pamflet od účastníků 19. celostátního kongresu k sexuální výchově v ČR, který jakožto otevřený dopis ministru školství zveřejnil Žurnál Univerzity Palackého (vizte ZDE, strana 7). Musím říci, že s obsahem dopisu manželů Černých zcela souhlasím, i když se obávám, že se trochu míjí adresátem, protože pisatelé sexuologického pamfletu jsou už dospělí, takže ministr Dobeš (a potažmo ani české školství) je už slušnému chování asi nenaučí…

Ignác Pospíšil

Plný text dopisu:

Vážený pane ministře,

my, níže podepsaní rodiče a občané České republiky, vyjadřujeme znepokojení a nesouhlas se způsobem, jakým proti nám a dalším občanům vystupují účastníci 19. celostátního kongresu k sexuální výchově v České republice, který byl pořádán ve dnech 22. – 24. 9. 2011 v Pardubicích Společností pro plánování rodiny a sexuální výchovu ve spolupráci s jinými subjekty (viz: „Otevřený dopis ministrovi školství od účastníků kongresu k sexuální výchově“, In: Žurnál Univerzity Palackého v Olomouci, ročník 21, č. 3 ze dne 7. října 2011).