Tag Archives: chyby

Pokus pochopit papeže Františka

Proč papež František neodpověděl na dubia? Jak to, že se zúčastnil oslav reformace a propagoval Luthera? A proč nic neřekl před referendem o rozšíření přístupu k potratům v Irsku? Na rozdíl od autora knihy The Dictator Pope si nemyslím, že současný papež oportunisticky mění svoje postoje s cílem udržet si moc. Jsem přesvědčena, že papežovy postoje jsou velmi pevné a promyšlené, i když způsob či intenzitu prosazování svých cílů přizpůsobuje tomu, co je v dané situaci reálné. Na úvodní otázky se pokusím odpovědět na základě nedávno vydané exhortace Gaudete et exsultate, která poskytuje pozoruhodný vhled do papežova myšlenkového světa.

Jeden oddíl exhortace je nazvaný „Hlavní pravidlo jednání“ a pro čtenáře tohoto webu asi nebude těžké uhodnout, o čem pojednává – ano, o milosrdenství. Právě papežovo pojetí milosrdenství je klíčem ke všemu. Exhortace, která má podtitul „O povolání ke svatosti v současném světě“, se točí okolo myšlenky, že „mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky“ (37). Cestou ke svatosti je podle papeže právě milosrdenství, které vymezuje takto: „Milosrdenství má dva aspekty: dát, pomáhat a sloužit druhým a také odpustit a chápat. (80) Řadí sem František také skutky duchovního milosrdenství, především napomínat hřešící a učit nevědomé? Z jeho vyjádření to není úplně jasné: „Svatý neplýtvá svou energii hořekováním nad omyly druhých, je schopen přejít mlčením defekty bratří a vyhnout se verbálnímu násilí, které ničí a týrá, protože nemá za to, že mu přísluší být vůči druhým tvrdý, nýbrž je spíše pokládá „za lepší než je sám“.“ (116) … „Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat. To je subtilní forma násilí. (117) Co znamená „hořekování nad omyly druhých“ nebo „shlížet shůry dolů“? Je vůči druhým tvrdý každý, kdo je přísně napomíná? Bylo by potřeba jasně napsat, že problém se netýká napomínání a poučování samotného, ale jeho způsobu či intenzity, a že v některých situacích může být hříchem ostatní nenapomenout a určité jednání neodsoudit. Ostatně ačkoli papež vyzývá k chápání a přijímání druhých, sám často s použitím nevybíravých výrazů odsuzuje a klasifikuje ty, u nichž nachází nějaký nedostatek. Jeho nadávkám je dokonce věnovaná celá webová stránka (http://popefrancisbookofinsults.blogspot.com/, v angličtině).

Orientuje se papež František v historii?

František I.

Po přečtení jedné aktuální zprávy na radiovaticana.cz si dovolím o tom pochybovat. 30. října přijal totiž na audienci zástupce starokatolické církve a mj. jim řekl tuto větu, aniž by ji jakkoliv blíže konkretizoval: „Při našem rozdělení došlo na obou stranách k závažným hříchům a lidským pochybením…“ Existují pouze dvě možnosti: buď papež František neví, o čem mluví, což je přece jen ta lepší varianta, nebo to ví, a to je potom na pováženou.

Kdyby tuto větu vyslovil při setkání se zástupci luteránských nebo kalvínských denominací, tak by to bylo na místě. Nelze totiž házet vinu za protestantské hereze a schizma pouze na Luthera, Zwingliho a Kalvína. Svůj významný podíl na rozšíření jejich bludů a na odpadu od Katolické církve mají totiž i pohoršení, jaká dávali svým životem různí renezanční preláti včetně samotných papežů (Innocenc VIII., Alexander VI., Julius II.), i když život Luthera a Zwingliho se od nich vůbec nelišil, ale o to v mém článku nejde.