Tag Archives: christianitas
O hidžábech poněkud netradičně
Vím, že za tento článek mne budou asi někteří ze čtenářů DaH kamenovat, ale nevadí, jsem na to zvyklý. Je zvláštní, kolik vášní může vyvolat obyčejný šátek, nebo chcete-li „hadr“ na hlavě, který muslimové nazývají „hidžáb“. Ředitelka střední zdravotní školy zakazuje studentkám muslimského vyznání nosit je do vyučování, případem se zabývá až ombudsmanka Šabatová, jež vehementně hájí toto jejich právo, teď se k problematice vyjádřil i předseda ODS prof. dr. Petr Fiala, byl proti, ale nemastně neslaně.
Já se zde držím katolického hlediska. Islám je falešným náboženstvím a – jak dokazují nejnovější bestiality proti křesťanům v Iráku a v Sýrii – hrozbou pro celý svět. Bohužel bezbožecká liberální a socialistická Evropa otevřela dokořán dveře muslimským přistěhovalcům, což se týká i naší republiky.
Jenže když už se nešťastně řeklo a), musí se doříct i b). Tito imigranti jsou muslimského vyznání a není v dohledné době naděje, že z nich budou křesťané (rovněž tak ne ateisté). Podle současného zákonodárství všech států (s výjimkou většiny muslimských a komunistické Severní Koreje) platí náboženská svoboda, proto tito evropští vyznavači proroka luny, ať už se nám to líbí či nikoliv, mají právo toto náboženství vyznávat, účastnit se svých bohoslužeb a řídit se v soukromém životě svými náboženskými předpisy. Toto respektovala i středověká katolická Christianitas, která aplikovala nikoli bludný princip náboženské svobody, odsouzený encyklikou „Mirari Vos“ Řehoře
XVI. a „Syllabem“ bl. Pia IX., nýbrž princip tolerance ve smyslu „bonum commune“ podle definice sv. Tomáše Akvinského. Proto v tomto „temném středověku“ židé měli v ghetech své synagogy a muslimové v katolických knížectvích Španělska své bohoslužebné prostory. Papežové bránili mnoha dokumenty tato jejich práva, židé např. s naprostou samozřejmostí chodili na trhy mimo gheto s jarmulkami na hlavě a s modlitebními řemínky.
Patos
„Píšeš moc pateticky,“ vytkla mi jedna kritická čtenářka mých výplodů. „Tak pateticky, že patos zastírá sdělení,“ pokračovala.
„Píšeš hloupě, píšeš jako malé děcko, píšeš příšerně!“ To všechno bych dokázal snést a přijmout. Proč ne, když si to koneckonců sám myslím. Ale patos? Proč zrovna patos? Cožpak se stesk po starém světě, který vinou mé melancholické povahy přepadává duši tak často, dá nazvat patosem? Jak přenést na papír tu touhu po době, kdy věci, lidé, stavy měli svůj řád a směřovali k přesně určenému cíli? Vždycky z toho vyjde patetické blábolení literární nuly, která nedokáže uchopit myšlenku tak, aby si čtenář nevzpomněl na x jiných, daleko lepších pisatelů, jimiž byla uchopena lépe a obratněji. Literární nula se tak stává nulou plagiátorskou a klesá ještě hlouběji do pomyslného bahna brakoidních smyšlenek a komických obratů.
