Tag Archives: Bůh

Arcibiskup Sheen: Dvanáct triků Antikrista

Arcibiskup Sheen

Říká se, že největším trikem, který se ďáblovi kdy podařil, je to, že přesvědčil svět o tom, že neexistuje. Podobně největším trikem Antikrista bude to, že přesvědčí lidi, že není ničitelem, nýbrž spasitelem světa, jak řekl ctihodný Boží služebník arcibiskup Fulton J. Sheen již v roce 1947 v působivém rozhlasovém kázání, které bylo nedávno objeveno v archívech a zveřejněno na YouTube.

Stejně jako ďábel, jehož typickým znakem je překrucování pravdy, aby prodal hřích, i Antikrist bude podle Sheena mást myšlení lidí, aby je přesvědčil, že je „Velkým Humanistou“, a mluvit o „míru, prosperitě a hojnosti“.

I když Sheenův popis Antikrista vznikl téměř před 70 lety, jsou jeho slova v naší době ještě přiléhavější než v té jeho. Jeho prorocké poselství je naprosto klíčové pro každého upřímného křesťana, který se snaží o věrnost Kristu až do konce. Arcibiskup Sheen říká:

„Antikrist se tak nebude nazývat, jinak by neměl žádné následovníky. Nebude nosit rudé kamaše, dštít síru, třímat kopí ani mávat špičatým ocasem jako Mefisto ve Faustovi. Nikde v Písmu svatém nenacházíme opodstatnění pro lidový mýtus o ďáblu jako kašparovi oblečeném jako první ‚rudoch‘. Popisuje se tam jako padlý anděl, jako ‚pán tohoto světa‘, jehož úkolem je nás přesvědčit, že žádný jiný svět neexistuje. Jeho logika je prostá: jestliže není nebe, pak není peklo; není-li peklo, neexistuje hřích; neexistuje-li hřích, pak není žádný soudce; a není-li soud, pak zlo je dobrem a dobro zlem. Kromě všech těchto popisů nám však náš Pán říká také to, že Antikrist se mu bude tak podobat, že by mohl svést i vyvolené – a žádný ďábel, kterého jsme kdy viděli v obrázkové knížce, by vyvolené určitě nesvedl. Jak se mu v tomto novém věku podaří získat příznivce svého náboženství?

Jak papež František zrušil peklo, očistec a nebe

Eugenio Scalfari, neoddiskutovatelná autorita italského sekulárního myšlení, se 9. října ve významném listu La Repubblica, jejímž je zakladatelem, vrátil k údajné „revoluci“ tohoto pontifikátu slovy Františkových výroků, které pocházejí z jeho častých rozhovorů s papežem:

„Papež František zrušil místa, kam se měla údajně odebrat duše po smrti: peklo, očistec, nebe. Zastává názor, že duše ovládané zlem, které nečinily pokání, přestanou existovat, zatímco ti, kteří se osvobodili od zlého, budou přijati do věčné blaženosti, kde patří na Boha.“

Hned nato poznamenává:

Poslední soud, který patří k tradici církve, tudíž ztrácí smysl. Zůstává pouhou iluzí, která dala v dějinách umění vzniknout nádherným obrazům. Ničím jiným.“

Lze vážně pochybovat o tom, že se papež František skutečně chce zbavit „posledních věcí“, jak to popisuje Scalfari. V jeho kázáních nicméně skutečně je něco, co prakticky vede k zamlžení posledního soudu a protikladného osudu spasených a zatracených.

Omyl venkovského faráře

Za posledních pár let jsem se na internetu i mimo něj setkala s nejrůznějšími bludy. Nešlo o nějaké okrajové nebo složité otázky; jednalo se o popírání základních pravd katolické víry. Inteligentní a sečtělí lidé, pokládající se za křesťany a často i za katolíky, včetně teologů, kněží a biskupů, hlásají (a citáty z Písma dokládají) například, že věčné peklo neexistuje, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že trvat na rozlišování dobrého a zlého jednání je nemilosrdné či infantilní, že Ježíš nebyl Bůh nebo že si svoje Božství plně neuvědomoval, že víra v Trojici je polyteistická nebo že Boží existenci nelze rozumem poznat. Zpočátku mne to šokovalo, ale postupně jsem si zvykla a začala jsem si myslet, že už mě nic nemůže překvapit.

Mýlila jsem se – podařilo se to jezuitovi Janu Rybářovi. Jak? P. Rybář věří v Trojici (ačkoli formulka „ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti“ (Jan Rybář, Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Vyšehrad: 2016, str. 129) některým rigidním osobám nemusí připadat zvlášť vtipná), v Božství Ježíše Krista, a dokonce i v panenské mateřství Panny Marie (ačkoli tvrzení „Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží.“ (str. 169) není úplně snadno slučitelné s Alžbětinou otázkou „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ ani s Mariiným Magnificat). To v dnešní době není málo ani na katolického kněze.

Proč je liturgie opravdu klíčem ke všemu

Nic není tak velikého jako Eucharistie. Kdyby byl Bůh měl něco vzácnějšího, byl by nám to dal.

Sv. Jan Maria Vianney

Když jsem poprvé vstoupil do baziliky sv. Petra v Římě, byl jsem ohromen. Tento největší klenot křesťanské architektury ve mně vyvolal neuvěřitelný úžas budící pocit malosti. Vešel jsem z prosluněného náměstí venku do prostorného interiéru tohoto chrámu chrámů, který mě úplně pohltil. Toto majestátní svědectví nesmírné slávy Boží z kamene, mramoru a zlata způsobilo, že jsem si jasně uvědomil svou bezvýznamnost.

Žádné náboženství v dějinách světa nikdy neinspirovalo takové chrámy. Žádné pohanské božstvo si nemohlo nárokovat takové vzedmutí lidské vynalézavosti, umu a dovednosti, jaké se projevily ve službách uctívání pravého Boha. Množství i kvalita architektonických, výtvarných a hudebních uměleckých děl, poezie i teologických pojednání, která spatřila světlo světa za dvacet století katolicismu, bere dech. Neexistuje větší zdroj inspirace než Ten, od něhož máme všechno – život, nadání, radosti, věčnost. Uctíváme-li Ho nejkrásnějšími díly, jakých je naše tvořivost schopna, jen tím všechno, co jsme a co máme, vracíme Tomu, od něhož jsme to dostali. „Každý dobrý dar, každý dokonalý dar pochází shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny, ani střídání světla a stínu“ (Jak 1,17).

Je tedy zcela namístě, že nám Bůh přikazuje, abychom se mu klaněli. Jsme stvořeni k tomu, abychom Ho poznávali, milovali Ho a sloužili Mu na tomto světě, a tak abychom s Ním byli navěky šťastní v nebi. Domníváme se, že stačí to plnit podle našeho vlastního uvážení? Nevyžaduje od nás Bůh, abychom činili, co přikazuje On? Což není Bohem žárlivým v pravém smyslu toho slova, který od nás očekává to, co Mu právem náleží, tedy to, co máme nejlepšího?

Bylo tomu tak vždy. Většina lidí zná biblický příběh o Kainovi, který zabil svého bratra Ábela, ale nemnozí dokáží říci, co u Kaina vyvolalo vražedný vztek. Byla to závist – závist, která vznikla, protože Ábelova oběť se Bohu líbila více než Kainova.

Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi… Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej (Gn 4,2-8).

„Proč jsi tak vzplanul?“ zeptal se Hospodin. „A proč náš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Když Ábel obětoval Bohu, přinesl v oběť to, co měl nejlepšího. Obětoval své prvorozené ovce, přičemž dal Bohu nejen to nejlepší ze svého stáda, ale „z jejich tuku“, to znamená jejich nejvíce ceněnou část. Nic si neponechal pro sebe, neodložil si části, které ve skutečnosti chtěl sám. Protože šlo o naprosté odevzdání, jeho modlitba se Bohu líbila.

Papež pro naši dobu (2)

P. Linus Clovis

Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.

Petr a jeho nástupci

V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.

Papežská bdělost

Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.

Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu.

Válka proti manželství a rodině

Současná kultura je v hluboké krizi, pokud jde o posvátnost manželství. Agresivní síly rvou na kusy pravdu o manželství i rodiny jako takové. Zastánci kultury smrti jsou si dobře vědomi zásadní důležitosti přirozené rodiny. Proč by jinak na útoky proti ní vynakládali tolik času, úsilí a zdrojů?

Neoslabuje se tím jen rodina, ale celé národy. Jde o strategii porážky protivníka, která byla dobře známa v celých dějinách: totiž útočit na nejzákladnější prvky jazyka a kultury. Ve svém díle Umění války tuto strategii popsal už proslulý staročínský generál, vojenský stratég a filosof Sun-c‘ (544-496 př. Kr.):

Není většího umění než zničit nepřítele bez boje rozvrácením všeho, co je v jeho zemi hodnotného.

Propagátoři sexuální nevázanosti, genderové ideologie a redefinice manželství v průběhu času velmi svědomitě změnili způsob, jak o manželství a rodině uvažujeme. Většina lidí už nechápe základní pravdu, že manželství znamená muže a ženu v nerozlučitelném, výlučném a plodném svazku. Úloze manželství a rodiny už nerozumí a tyto posvátné instituce není schopna hájit, a proto se stává snadnou kořistí radikálních protirodinných ideologií. Skutečnost, že manželství a rodina je jádrem bitvy, by nás však samozřejmě neměla překvapovat.

Být jenom papežem

Od lidí, kteří zastávají nějaký významný úřad, slýcháváme různé řeči. Bývají buď upřímné, nebo ironické. Věta: „Jsem jenom papež…“ je sice vytržena z kontextu, ale to v tuto chvíli nevadí. Ve svých souvislostech má takový význam, jaký odpovídá použitým slovům. Její autor ji neřekl jako ironickou odpověď nesouhlasícím podřízeným. Mínil ji naprosto vážně. Uvědomoval si omezenost svých kompetencí. Ukázal, že přestože je papežem, není všemohoucí.

Autorem citované věty je světec, který žil od narození až do smrti chudě. Chudoba se už od nejranějšího dětství stala samozřejmou součástí jeho života. Proto také neměl potřebu o ní mluvit: on ji žil. Byla to chudoba skutečná, ne ta populistická, která, jak známo, finančně velmi zatěžuje ostatní zainteresované lidi.

Právě proto, že o sobě nesmýšlel víc, než je, zbylo v jeho mysli a srdci dost místa pro respektování božského. Díky tomu se mohl stát svatým. Pokora je opakem pýchy, pýcha plodí hřích, ten je překážkou svatosti. Tudíž pravá pokora ke svatosti vede. Ani se nepravdivě nevyvyšovat, ale ani se neponižovat. Stále by totiž byl člověk zaměřen na sebe. Ale pokora přece není o zaměření se na sebe… Místo vyvyšování/ponižování sebe raději vyjít ze sebe a vyvyšovat Boha nad sebou. Boha a jeho vůli projevující se jeho přikázáními. Proto pokorný člověk nejenže tolik nehřeší, ale s Božími přikázáními také souhlasí. Respektuje je, nepokouší se do nich vrtat: Vyvyšuje Boha nad sebou.

Kardinál Burke: Tvrdit, že islám ctí křesťanského Boha, a je tedy mírumilovný, je „vysoce pochybné“

ŘÍM 30. srpna 2016 (LifeSiteNews) — Tvrdit, že katolíci a muslimové uctívají téhož Boha a že islám je náboženstvím míru, je „vysoce pochybné“, řekl kardinál Raymond Burke v telefonickém rozhovoru s novináři.

Američan Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu. V současné době je patronem Suverénního řádu maltézských rytířů. Interview pro média se týkalo knižního rozhovoru s francouzským novinářem Guillaumem d’Alançonem, který nedávno pod názvem Hope for the World: To Unite All Things in Christ vyšel v angličtině a v němž se pan kardinál zabývá řadou kontroverzních témat, např. antikoncepcí a jejím vztahem k potratu, transgenderovými toaletami, svatým přijímáním pro znovusezdané rozvedené a krizí v Katolické církvi.

Nostra aetate, deklarace 2. vatikánského koncilu o vztahu Katolické církve k jiným náboženstvím, „není dogmatickým dokumentem“, uvedl Burke v odpovědi na otázku, zda katolíci a muslimové uctívají stejného Boha a zda jsou katolíci povinni věřit tomu, jak se o islámu vyjádřil 2. vatikánský koncil. Nostra aetate uvádí: „Církev také s úctou pohlíží na mohamedány, kteří uctívají jednoho Boha, živého a svébytného, milosrdného a všemohoucího, Stvořitele nebe a země, který mluvil k lidem a jehož příkazům, někdy i záhadným, se snaží podrobit, jak se podřídil Bohu Abrahám, jehož se islámská víra ráda dovolává […] očekávají den soudu, kdy Bůh všechny lidi vzkřísí a odmění. Proto si také velmi váží mravního života a uctívají Boha hlavně modlitbou, almužnami a postem.“1

Poslední světlo

Juan Manuel de Prada

Píše mi mnoho zneklidněných čtenářů, někteří velmi otřesení ve víře, jiní ve stavu úzkosti na pokraji její ztráty, a prosí mě, abych se vyslovil k té či oné nehoráznosti v Církvi. Už před mnoha lety jsem nastavil tvář, aby mě do ní mohli bít nepřátelé víry, až mi ji jednoho dne začali rozbíjet (a s jakou chutí!) její předpokládaní strážci. Dnes prožívám temnou noc duše s nejistým koncem, a proto, ač je mi to velmi líto, nemohu žádostem svých znepokojených čtenářů vyhovět, neboť jejich soužení sdílím. Místo toho jim připomenu jednu pasáž z Písma, kterou je dobré mít na paměti ve chvílích temnoty, aby naděje nezemřela. A tyto řádky jsou poslední, které věnuji této srdce drásající otázce.

Jedno z vidění v Apokalypse vypráví o veliké nevěstce, s níž „smilnili králové země“ a „lidé země se opili vínem jejího smilstva“. Touto velikou nevěstkou je zkažené, zfalšované, prodejné náboženství, které se poddává mocnostem tohoto světa. Její antitezí je druhá žena, která se objevuje v Apokalypse, rodička oděná sluncem a s korunou z hvězd, která musí uprchnout na poušť před pronásledováním šelmy. Jestliže veliká nevěstka symbolizuje náboženství, které se sklání před „králi země“, rodička představuje náboženství věřících a mučedníků. Tyto dvě podoby od sebe dokonale odliší Bůh, ale ne vždy lidé, kteří si je mezi sebou často pletou (někdy upřímně, někdy falešně), a plně bude možno je rozlišit až v den sklizně, kdy se oddělí koukol od pšenice. Do té doby, chceme-li rozpoznat toto prodejné náboženství, se musíme řídit znameními, která nám poskytl Kristus: je to náboženství, které se změnilo v sůl, jež ztratila svou slanost, náboženství, jež mlčí, aby křičely kameny, náboženství, které umožňuje „znesvěcující ohavnost“ a falšuje, skrývá a dokonce pronásleduje pravdu. „Vyloučí vás ze synagogy,“ prorokoval Kristus v posledním varování učedníkům, „a když vás zabijí, budou si myslet, že tím slouží Bohu.“ Evidentně neměl na mysli perzekuci nařízenou králi země, ale mnohem děsivější pronásledování vyvolané velikou nevěstkou.

Dôležitosť budovania vzťahov

V Božom Slove, Starého i Nového Zákona, na mnohých miestach čítame o tom, ako sa Boh prihovára k človeku, ako ho oslovuje, zachraňuje a pozýva k plnému životu s ním. Už v 1. knihe Mojžišovej máme opísané, ako sa prihovoril k Abramovi, Abram poslúchol a stal sa otcom národa, ktorý zohral v dejinách ľudstva najdôležitejšiu úlohu. V Sv. Písme môžeme čítať, ako oslovil Boh mnohých ďalších ľudí: Napríklad Samuela, viacerých prorokov, k Márií poslal anjela Gabriela a ona mu povedala svoje „fiat.“ Poznáme, ako si vyvolil a oslovil viacerých z apoštolov, Petra, Ondreja, Jakuba, Jána, Matúša…

Kresťanstvo nemožno chápať len ako jedno z mnohých náboženstiev, ktoré v dejinách vznikali aj zanikali, ako určitú filozofiu, ideológiu, ktorú si človek vytvoril na základe svojej prirodzenej túžby po Bohu, ale je to náboženstvo, v ktorom Boh oslovuje človeka a prihovára sa mu, pozýva ho vytvoriť s ním spoločenstvo lásky a človek na toto priame Božie povolanie odpovedá. Mnohí ľudia, osobitne kňazi a rehoľníci niekedy vedia povedať čas a miesto, kde a kedy sa ich Boh dotkol a pozval ich k zasvätenej forme ich života. U niektorých to bol krátky moment, u iných to bolo dlhšie obdobie hľadania odpovede… O kresťanstve možno hovoriť ako o vzťahu medzi Bohom a človekom. A všetci, ktorí sme prijali Božie povolanie, navzájom máme v láske vytvárať Boží ľud, Cirkev. Každý je vyzvaný k tomu, aby sa k Božiemu osloveniu a pozvaniu vyjadril a dal naň veľmi konkrétnu odpoveď svojim životom. Cirkev je nielen ľudská organizácia, ako to býva niekedy prezentované, ale je to Božsko – ľudské spoločenstvo, kde nie sú rozhodujúce názory ľudí, či už jednotlivcov, alebo skupín, ale je rozhodujúce to, čo nám hovorí Boh.