Tag Archives: Boží láska

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny

Pohled na Ježíše a božská pedagogika v dějinách spásy


V bodě 12 zmíněná „kontemplace a adorace“ Ježíše Krista nás jistě činí vnímavější ke Kristovu poselství a ochotnější jej přijmout. Avšak rozhodnutí, jaké kroky činit s ohledem na „současné problémy“, vyžaduje znalost učení církve; nemůžeme obvykle očekávat, že sám Bůh nám zjeví, co máme činit. Učení církve je neměnné, ale připouští růst s ohledem na nové aktuální otázky, ke kterým je třeba, aby se vyjádřil učitelský úřad církve. Zmínka o „nových cestách a netušených možnostech“ navozuje mylný dojem, jakoby Bůh nás mohl překvapit něčím novým, co není v souladu se starým.

V bodě 13 zmíněné „různé stupně, jimiž Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy“ by bylo žádoucí upřesnit; snad se tu jedná o smlouvu Boha s Noem (Gen kap. 9), s Abrahamem (Gen kap. 17), s izraelským lidem prostřednictvím Mojžíše (Ex kap. 34) a konečně novou smlouvu potvrzenou Kristovou krví (1 Kor 11,25).

Nelze souhlasit s tvrzením, že se „řád stvoření postupnými kroky vyvíjí v řád spásy,“ neboť není nějakého středního stupně mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem, do kterého náleží spása[i].

Promluva o svatém přijímání

Sv. Jan Maria Vianney

Náš Pán řekl: „Všechno, o co budete mého Otce prosit v mém jménu, dá vám.“ Nikdy by nás nenapadlo, abychom Boha a jeho vlastního Syna prosili. Na co by však člověk nikdy nebyl schopen pomyslet, to učinil Bůh. Co člověk nedokáže vyslovit, ba ani na to pomyslet a oč by se nikdy nedovolil žádat, to řekl, vymyslel a provedl Bůh ve své nekonečné lásce. Cožpak bychom se někdy odvážili žádat od Boha, aby nechal za nás zemřít svého Syna? Aby nám dal jeho Tělo za pokrm a jeho Krev za nápoj? O tak veliké lásce Boha k člověku nemohl mít člověk ani potuchy.

Blahoslavená Alžběta od Nejsvětější Trojice a Boží láska

V dnešním zamyšlení nad poselstvím Božích služebníků se budeme zabývat pojmem Boží lásky. Slýcháme často, že tradiční  katolíci příliš podceňují tento aspekt Boží tváře (milosrdenství, láska k člověku) a ochuzují se tím o prožitek Jeho péče a útěchy. Pochopitelně by bylo velmi hloupé a špatné odmítat projevy Boží útěchy a milosrdenství. Kritika „prožitkového křesťanství“ nechce vyjádřit pohrdání nad těmito dary ani vyloučit ze života víry pocity radosti a pokoje. Není ani snahou o „zákaz emocí“, které jsou také Božím darem a k duchovnímu životu patří. Ona kritika je namířena spíše k faktu, že moderní formy zbožnosti z těchto darů nevyvozují patřičné důsledky a příliš na nich lpí. Člověk má přijímat z Boží ruky příjemné i nepříjemné situace, milovat ho stejně za příznivých i nepříznivých  podmínek, a když se mu dostane zvláštních darů a milostí, náležitě na ně odpovědět svými  skutky. A když se tyto milosti nedostaví, pokračovat dále neohroženě ve své cestě a neznepokojovat se příliš, že nejsem stále nadšený a své povinnosti plním se sebezapřením.