Tag Archives: Benedikt XVI.
Mírotvůrce, nebo pacifikátor? O motu proprio Traditiones custodes a papeži Františkovi
Politologie v anglosaském prostředí činí zajímavý rozdíl mezi pojmy peacebuilding a pacification. První z nich znamená budování míru a vztahuje se k procesu, který usiluje o dosažení míru pomocí dialogu mezi aktéry konfliktu. V druhém případě se k míru naopak dospívá donucovací vojenskou akcí, která účastníky hrozbou násilných represálií přiměje přestat vznášet požadavky.
Toto schéma lze aplikovat i na interpretaci toho, co se v posledních letech událo v Církvi v souvislosti s tradiční mší svatou. Konflikt, který se rozvíjel již od okamžiku promulgace nového misálu papežem Pavlem VI., se téměř vyřešil s motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI., který se tak stal „mírotvůrcem“. Překvapivým vydáním Traditiones custodes před několika týdny papež František nejen vyhodil do vzduchu dialog a mír, jehož bylo ve věci liturgie dosaženo, nýbrž stal se pacifikátorem v anglosaském smyslu slova: někým, kdo mír vnucuje silou a těm, kdo se s jeho plány nesmíří, vyhrožuje tresty.
Většina těch, kdo církevní a liturgickou situaci analyzují, například kardinál Müller, kardinál Burke, Mons. Rob Mutsaerts či P. Guillaume de Tanouärn, to chápou právě takto a docházejí k závěru, že Traditiones custodes (TC) je v zásadě dokumentem hluboce antipastoračním, který vytváří rozdělení a opět otevírá bolestný konflikt, jenž mnoha věřícím působí velké utrpení. To je bezpochyby nejdůležitější charakteristika posledního motu proprio, možná ale nebude nejzávažnější vzhledem k tomu, že z teologického hlediska TC demontuje konstrukci, již zbudoval Benedikt XVI., a vytváří ožehavý problém, který se stává neřešitelným.
Odpočívej v pokoji, pokoncilní katolictví
Bystří pozorovatelné dění ve Vatikánu – či lépe řečeno každý myslící člověk – vědí už několik let, že od papeže Františka, který je jednou z hlavních příčin problémů, jimiž Církev dnes trpí, nemůžeme očekávat, že významnější mírou přispěje k jejich řešení. To zahrnuje i neřešení sexuálního zneužívání v Církvi a smrtícího vlivu progresivních prelátů. Měsíc za měsícem vidíme, že perónistickému pontifikovi je to jedno.
Mnozí autoři však poukazují na to, že tento pontifikát je pro nás přes veškeré zlo obrovským darem Boží Prozřetelnosti. Ano, to lze pravdivě říci. Vždyť František jasně ukázal nad veškerou rozumnou (nebo nerozumnou) pochybnost – dalo by se dokonce říci dovedl k dokonalosti – naprostý úpadek takzvaného „pokoncilního katolictví“ s jeho povrchní liturgií, opomíjením boje proti světu, tělu a ďáblu a neustálými kompromisy s vládnoucími liberálními silami.
Všichni víme, o čem mluvím. Kdysi jsem patřil k „talmudickým“ akademikům, kteří se snažili z každého čtverce v šestnácti koncilových dokumentech udělat kolečko. Chválil jsem ortodoxii jejich textu a lamentoval nad jejich zanedbáváním či překrucováním ze strany lidí, kteří je uloupili. Věděl jsem, že v mentalitě loajálního katolíka věty vždy začínají „jen kdyby“: „Jen kdyby se nová liturgie sloužila řádně …”; „jen kdyby se nový katechismus všeobecně vyučoval…”; „jen kdyby lidé všude následovali vedení našeho velkého polského papeže“ (později „velkého německého papeže“).
V tom jsem žil. Od té doby jsem se přestěhoval do většího a krásnějšího příbytku zvaného katolická tradice. Už mě unavovalo bydlení v nově postavené, údajně energeticky úspornější a ekologičtější, ale ve skutečnosti jen chatrné, profukující, fluoreskující, škůdci zamořené, rozpadající se budově vyprodukované jediným ekumenickým koncilem, který neformuloval žádnou slavnostní definici a nevydal žádné slavnostní odsouzení. Díky podrobnému studiu autorů, jako je Wiltgen, Davies, Amerio, Ferrara, de Mattei a Sire, jsem pochopil, že lupiči nepřišli po koncilu, ale že jimi byli lidé na koncilu, kteří ho chytře řídili směrem k progresivismu a modernismu, po němž tajně toužili, a kteří v dokumentech plánovitě rozmisťovali „časované bomby“ – nejednoznačné formulace, jež bylo možno vykládat tak či onak a jež se pak skutečně obracely tam a zase zpátky v nekonečné válce mezi liberály a „konzervativci“ všech ražení a na všech úrovních.
Pochopil jsem, že nová liturgie JE problém – nejen evidentně špatný způsob, jak se po celém světě celebruje, ale sama o sobě, ve svých oficiálních knihách, svých textech, svých rubrikách. Ani nový katechismus se svou mlhavou upovídaností a opomíjením obtížných bodů, například toho, že muž je v manželství hlavou, nebyl žádným kouzelným řešením; vlastně byl v poslední době degradován na zrcadlo vládnoucího Narcise, což mu dává přibližně stejnou hodnotu jako rozhovorům v letadle. A především jsem pochopil, že „následování papeže“, kamkoli se pohne na souši, na moři i ve vzduchu, nejenže není řešením, ale je velkou částí problému.
A co je tím problémem? Zatmění jakékoli koherentní představy o tom, co to je, bylo a vždy bude katolictví, a to zatmění chtěné, protože „lidé více milovali tmu než světlo, neboť jejich skutky byly zlé” (Jan 3,19).
RORATE CAELI: František musí odejít
Během dvou let, které vedly k rezignaci papeže Benedikta XVI. na papežský stolec, se událo mnoho podivných věcí: Vatileaks, státní sekretář (kardinál Bertone) zjevně odhodlaný papežovu situaci ještě ztěžovat a krize, která se zdánlivě vymkla kontrole. Pouze zdánlivě: skutečnost byla taková, že skupina kardinálů zapojená do toho, co vešlo ve známost jako „sanktgallenská mafie“, intrikovala, aby papeže Ratzingera utápějícího se v problémech přiměla k odchodu a vynutila si zvolení „Antiratzingera“ – ve skutečnosti toho Antiratzingera, jehož podporovali už v předchozím konkláve, kardinála Bergoglia z Buenos Aires.
Všechno se dařilo tak, jak si naplánovali. Benedikt XVI. nabyl přesvědčení – nebo ho přesvědčili – že už nebude schopen problémy řešit, a odešel, a horor Bergoglio byl zvolen. Jako horor jsme nadcházející pontifikát označili již v den Bergogliovy volby. [1]
A jak jsme za to byli kritizováni a očerňováni! Ve skutečnosti když si přečtete příspěvek našeho vzácného argentinského přítele, který od našeho založení sledoval náš intenzivní zájem o Církev v Argentině, zjistíte, že současného papeže neobviňuje z hereze. Ani jednou! Neobviňuje ho z apostáze. Byli jsme mylně nařčeni ze všech možných zel, zatímco ve skutečnosti naše obavy z tohoto papeže – které se ukázaly absolutně správné – vycházely z toho, že se u něho kombinují mravně nejhorší kumpáni a naprostý věroučný zmatek.
Pád papeže showmana?
Obrovský skandál, který otřásl autoritou a pověstí Svatého stolce a papeže Františka, je pro všechny katolíky velmi bolestný, tím spíše, že se dal očekávat. Ačkoliv papež František zařadil téma sexuálních a zneužívacích skandálů do repertoáru svých vystoupení již na samotném počátku svého pontifikátu, nikdy nejevil žádnou větší snahu problém skutečně řešit. Padala z něj rozličná silná slova a omluvy, konala se setkání s obětmi. ale to vše bylo činěné jen pro PR efekt, samotné činy pontifika usvědčovaly ze lži už od samého počátku. Nikdy se nepokusil problém skutečně řešit, nikdy systematicky nezasáhl proti homomafii v církvi, bez níž by se celý problém nikdy nerozvinul do takových rozměrů. To by se přece nehodilo do jeho liberálního a prohomosexuálního PR, kterým si získal lásku světských médií.
Ještě tristnější byly jeho konkrétní kroky týkající se konkrétních osob a případů. Ty se každému nezaujatému pozorovateli musely jevit jasný důkaz toho, že papež se o celou aféru stará pouze účelově. Zatímco konzervativní biskupové byli perzekvováni a odvoláváni už při podezření, že něco neřešili dost energicky a včas, na liberály s Františkem souznící platil úplně jiný metr. To bylo naprosto nepřehlédnutelné už v čase synody o rodině, na niž papež poslal jako svého osobního delegáta kardinála Danneelse, který se jako belgický primas prokazatelně snažil ututlat zneužívání páchané kolegou biskupem. A zde není pochyb o tom, že to papež věděl.
Paměti kardinála Lehmanna: o odporu proti Humanae vitae a chování papežů
Karl kardinál Lehmann
Kardinál Karl Lehmann – který byl dvacet let předsedou německé biskupské konference, a tedy do značné míry ovlivnil Katolickou církev v Německu – zemřel 11. března 2018 ve svém domě v Mohuči ve věku 81 let. V autobiografii z roku 2017 hovoří o svém odporu proti encyklice Pavla VI. Humanae vitae a o tom, jak si ho považoval papež Jan Pavel II. Zmiňuje se i o „nejednoznačném“ postoji Pavla VI. a o změnách názorů kardinála Josepha Ratzingera na mravní otázky.
O kardinálu Lehmannovi je známo nejen to, že tento progresivní prelát v roce 1994 propagoval podávání svatého přijímání „znovusezdaným“ rozvedeným, ale také že energicky podporoval ekumenismus a argumentoval ve prospěch zmírnění postoje Církve a příhodné shovívavosti ve věci užívání antikoncepce. Rovněž aktivně prosazoval ženaté kněze a jáhenské svěcení žen.
V autobiografickém knižním rozhovoru s novinářem Markusem Schächterem Mit langem Atem (Na dlouhou trať), který vydalo německé nakladatelství Herder, se kardinál Lehmann ohlíží za svým životem.
Jedním z témat knihy je jeho nesouhlas s encyklikou Humanae vitae a s odmítnutím užívání antikoncepce, které je v ní obsaženo. I když o papeži Pavlu VI. a jeho silné a energické podpoře Druhého vatikánského koncilu hovoří pozitivně, dodává, že lituje toho, že si ho většina lidí bude pamatovat jako „papeže, který šlápl na brzdu, pokud jde o [antikoncepční] pilulku“. Dále vzpomíná na „Königsteinskou deklaraci“ (Königsteiner Erklärung), kterou v té době vydali němečtí biskupové, jako na „velice vyváženou a moudrou reakci“ na Humanae vitae. „Pavel VI. na ni také odpověděl, ale jen zdráhavě. Jeho dílo se občas opravdu mohlo jevit poněkud nejednoznačně. To je to, co o Montinim jednou řekl Jan XXIII.: [že je] jako Hamlet.“
Na otázku týkající se přímo Jana Pavla II. Lehmann odpovídá: „Je mi osobně obzvlášť blízký, protože – jak jsem se již zmínil – právě on mě v roce 1983 jmenoval mohučským biskupem a potom v roce 2001 i členem kolegia kardinálů.“ Dodává, že v častých osobních rozhovorech spolu v některých důležitých věcech nesouhlasili, například pokud šlo o Königsteinskou deklaraci nebo o německou praxi, kdy Církví provozované poradny poskytovaly těhotným ženám potvrzení o návštěvě poradny, na jehož základě potom mohly jít legálně na potrat. Lehmann nicméně tvrdí, že je vděčný za to, že mu tento papež dal kardinálský klobouk „i přes velký odpor ze strany římské kurie“, a dokonce přestože byl vyzýván, aby to nedělal.
Život v době rozkladu: fiktivní životopis
Narodil jste se v roce 1938. Vyrůstal jste ve farnosti, kde bylo každou neděli několik mší v kostele přeplněném katolíky. Jedna z vašich nejranějších vzpomínek se týká klobouků a mantil, jež korunovaly nejlepší nedělní oblečení dam, a elegantních obleků a naleštěných bot mužů. Náboženství jste se učil z katechismu, který měl podobu otázek a odpovědí – a celé pasáže z něj si pamatujete dodnes. V postě jste se postil, jak nejlépe jste uměl, a v pátek byla k obědu vždycky ryba. O tom, že ke svatému přijímání se nechodí, pokud člověk nebyl u zpovědi, se vůbec nediskutovalo. Ministrování koncem čtyřicátých let vás naučilo kázni, vnímavosti a úctě. Pociťoval jste směs pokory a hrdosti, že smíte vstupovat do bázeň vzbuzujícího presbytáře spolu s knězem a zblízka pozorovat, jak šeptá zvláštní slova mše svaté. Živě si vzpomínáte na tichý kostel brzy ráno, kam východním oknem dopadaly sluneční paprsky; ještě teď vidíte zlaté vyšívání na ornátu a cítíte pevný, hladký povrch biretu, který vám pater podal.
V roce 1955 se dramaticky změnil váš Svatý týden. Někteří lidé se poprvé zúčastnili odpoledních nebo večerních obřadů, ale jiní, kteří kdysi chodili do kostela brzy ráno před prací nebo se účastnili každoroční duchovní obnovy v okolních klášterech, s tím přestali. Objevilo se několik podivných nových praktik, například kněz obracející se čelem k lidu při žehnání ratolestí nebo společná recitace Otčenáše všemi věřícími na Velký pátek. Měl jste nicméně pocit, že Církev jistě ví, co dělá.
V roce 1964 přišly ještě dramatičtější změny. Kněz se otočil a sloužil mši čelem k lidem, jako by byli publikum, a ne spoluúčastníci božské Oběti. Hudba byla náhle úplně jiná: uvolněná, v lidovém jazyce, tak trochu hloupá. Gregoriánský chorál zmizel úplně, jako by šlo o něco, zač je třeba se stydět. Paramenta, výzdoba, architektura; všechno bylo jednodušší, pravoúhlé a nehezké. V té době jste se ženil a vy a vaše manželka jste prosili kněze o důstojnou svatební mši postaru, čehož nebylo vůbec snadné dosáhnout. „Koncil si přeje“ – touto otřepanou frází, která vypadala jako obří plášť, který zakryje množství hříchů, už začínala každá druhá věta – „aby se mše všichni účastnili aktivně, s radostí v srdci i v hlase. Neměli byste tam jen tak sedět jako ve snách, zatímco já budu dělat všecko.“ Byli jste zdvořilí a poděkovali mu za ochotu vyhovět vašim nezreformovaným způsobům. (Byla to doba, kdy si kněží všeobecně vážili věřících, stejně jako věřící si všeobecně vážili kněží. To všechno zanedlouho skončilo.)
Kardinál Burke: Homosexualita není normální, Církev se nemá omlouvat za své učení
Kardinál Burke
Katolická církev nemá žádat o odpuštění za své učení o sexuální mravnosti, řekl kardinál Raymond Burke v rozhovoru pro časopis O Clarim. Burke, signatář dubií a jeden ze světově nejznámějších obhájců katolické ortodoxie, se takto vyjádřil k prohlášení papeže z června 2016, že by se Církev měla omluvit homosexuálům. Potrat a homosexuální úkony zkritizoval jako „absolutně nepřijatelné“ a „odporující přirozenosti, kterou pro nás stvořil Bůh“. „Musím upřímně říci, i když jsem papežova slova nečetl, že nevím, proč by Církev měla žádat odpuštění za to, že o sexu a sexualitě učí pravdu.“
„Naopak mohu konstatovat, že i když mi letos bylo 69 a celý život jsem strávil v Katolické církvi, nikdy jsem se nesetkal s diskriminací lidí trpících homosexuálními sklony,“ uvedl kardinál Burke. „Víme, že homosexualita je nenormální stav. Bůh nás nestvořil k sexuálním vztahům s lidmi téhož pohlaví. To není diskriminace osob, ale potvrzení pravdy Kristovy, pravdy naší víry.“
Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (3)
3. část: Zvláštní problémy související se zacházením s intimní sférou
1. Diktatura relativismu a pornografie
Dietrich von Hildebrand a postkřesťanská společnost
Jedním z darů, které Bůh dal Dietrichu von Hildebrandovi, bylo vnímání znamení doby. Tento dar mu otevřel oči vůči jedu nacismu již na počátku 20. let, stejně jako vůči jaltské zradě v roce 1943, kdy Roosevelt s Churchillem prakticky „předali“ polovinu Evropy jinému politickému démonovi, Stalinovi (se známými tragickými následky). Po. 2. vatikánském koncilu umožnil Dietrichovi pochopit, že v naší milované Církvi něco těžce vykolejilo. Proto přerušil práci na svém celoživotním díle o lásce a napsal Trojského koně1 a další publikace, včetně mnoha článků, aby před nebezpečím varoval.
Kdyby byl Dietrich von Hildebrand dnes naživu, nepochybuji, že by bojoval proti nejzákeřnějším zlům naší doby: především proti potratu, ale také proti filosofickým předpokladům, které tvoří jeho základ, což plodí další zla. Všechen svůj talent by věnoval tomu, aby přiměl lidi si uvědomit, že diktatura relativismu, abych citovala papeže Benedikta, a všechny její hříšné výhonky – zejména potrat a pornografie – jsou projevy útoku Satana na naši postkřesťanskou společnost. Tvoří jakousi trojici zla v zuřivém odporu proti Nejsvětější Trojici křesťanství.
