Tag Archives: Benedikt XVI.

RORATE CAELI: František musí odejít

Během dvou let, které vedly k rezignaci papeže Benedikta XVI. na papežský stolec, se událo mnoho podivných věcí: Vatileaks, státní sekretář (kardinál Bertone) zjevně odhodlaný papežovu situaci ještě ztěžovat a krize, která se zdánlivě vymkla kontrole. Pouze zdánlivě: skutečnost byla taková, že skupina kardinálů zapojená do toho, co vešlo ve známost jako „sanktgallenská mafie“, intrikovala, aby papeže Ratzingera utápějícího se v problémech přiměla k odchodu a vynutila si zvolení „Antiratzingera“ – ve skutečnosti toho Antiratzingera, jehož podporovali už v předchozím konkláve, kardinála Bergoglia z Buenos Aires.

Všechno se dařilo tak, jak si naplánovali. Benedikt XVI. nabyl přesvědčení – nebo ho přesvědčili – že už nebude schopen problémy řešit, a odešel, a horor Bergoglio byl zvolen. Jako horor jsme nadcházející pontifikát označili již v den Bergogliovy volby. [1]

A jak jsme za to byli kritizováni a očerňováni! Ve skutečnosti když si přečtete příspěvek našeho vzácného argentinského přítele, který od našeho založení sledoval náš intenzivní zájem o Církev v Argentině, zjistíte, že současného papeže neobviňuje z hereze. Ani jednou! Neobviňuje ho z apostáze. Byli jsme mylně nařčeni ze všech možných zel, zatímco ve skutečnosti naše obavy z tohoto papeže – které se ukázaly absolutně správné – vycházely z toho, že se u něho kombinují mravně nejhorší kumpáni a naprostý věroučný zmatek.

Pád papeže showmana?

Obrovský skandál, který otřásl autoritou a pověstí Svatého stolce a papeže Františka, je pro všechny katolíky velmi bolestný, tím spíše, že se dal očekávat. Ačkoliv papež František zařadil téma sexuálních a zneužívacích skandálů do repertoáru svých vystoupení již na samotném počátku svého pontifikátu, nikdy nejevil žádnou větší snahu problém skutečně řešit. Padala z něj rozličná silná slova a omluvy, konala se setkání s obětmi. ale to vše bylo činěné jen pro PR efekt, samotné činy pontifika usvědčovaly ze lži už od samého počátku. Nikdy se nepokusil problém skutečně řešit, nikdy systematicky nezasáhl proti homomafii v církvi, bez níž by se celý problém nikdy nerozvinul do takových rozměrů. To by se přece nehodilo do jeho liberálního a prohomosexuálního PR, kterým si získal lásku světských médií.

Ještě tristnější byly jeho konkrétní kroky týkající se konkrétních osob a případů. Ty se každému nezaujatému pozorovateli musely jevit jasný důkaz toho, že papež se o celou aféru stará pouze účelově. Zatímco konzervativní biskupové byli perzekvováni a odvoláváni už při podezření, že něco neřešili dost energicky a včas, na liberály s  Františkem souznící platil úplně jiný metr. To bylo naprosto nepřehlédnutelné už v čase synody o rodině, na niž papež poslal jako svého osobního delegáta kardinála Danneelse, který se jako belgický primas prokazatelně snažil ututlat zneužívání páchané kolegou biskupem. A zde není pochyb o tom, že to papež věděl.

Koncilová konstituce o liturgii: reforma, nebo revoluce?

Tento článek je překladem přednášky Wolframa Schremse, která se konala ve Vídni 2. dubna 2017 při příležitosti uvedení německého vydání knihy Petera Kwasniewského Povstávání z prachu. Schrems je teolog, filosof, katecheta, prolife aktivista a signatář Correctio filialis. Videozáznam z přednášky v němčině najdete na http://una-voce-austria.at/video/buchpraesentation-2017/

Důstojní otcové, dámy a pánové, drazí přátelé!

Jsem rád, že mohu přednést příspěvek na prezentaci německého vydání knihy prof. Kwasniewského Povstávání z prachu – Tradiční liturgie a obnova Církve [1]. Německý překlad jsem četl a mohu ho ze srdce doporučit, jakkoli s knihou nesouhlasím na sto procent, zejména s optimistickým hodnocením liturgických opatření papeže Benedikta. Patří nicméně k textům nejostřeji kritizujícím novus ordo Missae, jaké jsem kdy četl mimo FSSPX. Zdá se, že je již všeobecně známo, že misál Pavla VI. je pro Církev katastrofou. V tomto ohledu je velmi významná důrazná kritika kardinála Saraha na konferenci o liturgii v Herzogenrathu. Jeho prezentaci, která byla přečtena v jeho nepřítomnosti, jsem do svých komentářů bohužel nemohl zapracovat.[2]

Současný pontifikát povahu této katastrofy ještě podtrhává. Papež František dovádí ducha takzvané „liturgické reformy“ do krajnosti. Jeho způsob celebrace, již tak extrémně zkrácený, je chudý a znuděný. Chybí poklekání při proměňování. Někteří lidé si dokonce šeptají o nástupu ekumenické pseudomše, která se v této chvíli ve skrytosti plánuje. Vůbec by mě to nepřekvapilo.

Je jasné, že mezi mnoha věřícími katolíky vzrůstá nespokojenost s „obnovenou“ liturgií, (systematickými) liturgickými excesy i se současným pontifikátem. Stále větší je i rozladění nad zdůvodněními, která často slýcháme: „Papež má na mysli to či ono – a ne to, co říká. Musíte to interpretovat tak či onak.“ A tak dále a tak podobně. Totéž platí o liturgii. Stejná zdůvodnění posloucháme už mnoho let – a jsou čím dál tím nucenější a čím dál tím víc přitažená za vlasy.

Ne, „liturgická reforma“ je katastrofa. Její plody jsou už opravdu každému zřejmé.

Paměti kardinála Lehmanna: o odporu proti Humanae vitae a chování papežů

Karl kardinál Lehmann

Kardinál Karl Lehmann – který byl dvacet let předsedou německé biskupské konference, a tedy do značné míry ovlivnil Katolickou církev v Německu – zemřel 11. března 2018 ve svém domě v Mohuči ve věku 81 let. V autobiografii z roku 2017 hovoří o svém odporu proti encyklice Pavla VI. Humanae vitae a o tom, jak si ho považoval papež Jan Pavel II. Zmiňuje se i o „nejednoznačném“ postoji Pavla VI. a o změnách názorů kardinála Josepha Ratzingera na mravní otázky.

O kardinálu Lehmannovi je známo nejen to, že tento progresivní prelát v roce 1994 propagoval podávání svatého přijímání „znovusezdaným“ rozvedeným, ale také že energicky podporoval ekumenismus a argumentoval ve prospěch zmírnění postoje Církve a příhodné shovívavosti ve věci užívání antikoncepce. Rovněž aktivně prosazoval ženaté kněze a jáhenské svěcení žen.

V autobiografickém knižním rozhovoru s novinářem Markusem Schächterem Mit langem Atem (Na dlouhou trať), který vydalo německé nakladatelství Herder, se kardinál Lehmann ohlíží za svým životem.

Jedním z témat knihy je jeho nesouhlas s encyklikou Humanae vitae a s odmítnutím užívání antikoncepce, které je v ní obsaženo. I když o papeži Pavlu VI. a jeho silné a energické podpoře Druhého vatikánského koncilu hovoří pozitivně, dodává, že lituje toho, že si ho většina lidí bude pamatovat jako „papeže, který šlápl na brzdu, pokud jde o [antikoncepční] pilulku“. Dále vzpomíná na „Königsteinskou deklaraci“ (Königsteiner Erklärung), kterou v té době vydali němečtí biskupové, jako na „velice vyváženou a moudrou reakci“ na Humanae vitae. „Pavel VI. na ni také odpověděl, ale jen zdráhavě. Jeho dílo se občas opravdu mohlo jevit poněkud nejednoznačně. To je to, co o Montinim jednou řekl Jan XXIII.: [že je] jako Hamlet.“

Na otázku týkající se přímo Jana Pavla II. Lehmann odpovídá: „Je mi osobně obzvlášť blízký, protože – jak jsem se již zmínil – právě on mě v roce 1983 jmenoval mohučským biskupem a potom v roce 2001 i členem kolegia kardinálů.“ Dodává, že v častých osobních rozhovorech spolu v některých důležitých věcech nesouhlasili, například pokud šlo o Königsteinskou deklaraci nebo o německou praxi, kdy Církví provozované poradny poskytovaly těhotným ženám potvrzení o návštěvě poradny, na jehož základě potom mohly jít legálně na potrat. Lehmann nicméně tvrdí, že je vděčný za to, že mu tento papež dal kardinálský klobouk „i přes velký odpor ze strany římské kurie“, a dokonce přestože byl vyzýván, aby to nedělal.

Život v době rozkladu: fiktivní životopis

Narodil jste se v roce 1938. Vyrůstal jste ve farnosti, kde bylo každou neděli několik mší v kostele přeplněném katolíky. Jedna z vašich nejranějších vzpomínek se týká klobouků a mantil, jež korunovaly nejlepší nedělní oblečení dam, a elegantních obleků a naleštěných bot mužů. Náboženství jste se učil z katechismu, který měl podobu otázek a odpovědí – a celé pasáže z něj si pamatujete dodnes. V postě jste se postil, jak nejlépe jste uměl, a v pátek byla k obědu vždycky ryba. O tom, že ke svatému přijímání se nechodí, pokud člověk nebyl u zpovědi, se vůbec nediskutovalo. Ministrování koncem čtyřicátých let vás naučilo kázni, vnímavosti a úctě. Pociťoval jste směs pokory a hrdosti, že smíte vstupovat do bázeň vzbuzujícího presbytáře spolu s knězem a zblízka pozorovat, jak šeptá zvláštní slova mše svaté. Živě si vzpomínáte na tichý kostel brzy ráno, kam východním oknem dopadaly sluneční paprsky; ještě teď vidíte zlaté vyšívání na ornátu a cítíte pevný, hladký povrch biretu, který vám pater podal.

V roce 1955 se dramaticky změnil váš Svatý týden. Někteří lidé se poprvé zúčastnili odpoledních nebo večerních obřadů, ale jiní, kteří kdysi chodili do kostela brzy ráno před prací nebo se účastnili každoroční duchovní obnovy v okolních klášterech, s tím přestali. Objevilo se několik podivných nových praktik, například kněz obracející se čelem k lidu při žehnání ratolestí nebo společná recitace Otčenáše všemi věřícími na Velký pátek. Měl jste nicméně pocit, že Církev jistě ví, co dělá.

V roce 1964 přišly ještě dramatičtější změny. Kněz se otočil a sloužil mši čelem k lidem, jako by byli publikum, a ne spoluúčastníci božské Oběti. Hudba byla náhle úplně jiná: uvolněná, v lidovém jazyce, tak trochu hloupá. Gregoriánský chorál zmizel úplně, jako by šlo o něco, zač je třeba se stydět. Paramenta, výzdoba, architektura; všechno bylo jednodušší, pravoúhlé a nehezké. V té době jste se ženil a vy a vaše manželka jste prosili kněze o důstojnou svatební mši postaru, čehož nebylo vůbec snadné dosáhnout. „Koncil si přeje“ – touto otřepanou frází, která vypadala jako obří plášť, který zakryje množství hříchů, už začínala každá druhá věta – „aby se mše všichni účastnili aktivně, s radostí v srdci i v hlase. Neměli byste tam jen tak sedět jako ve snách, zatímco já budu dělat všecko.“ Byli jste zdvořilí a poděkovali mu za ochotu vyhovět vašim nezreformovaným způsobům. (Byla to doba, kdy si kněží všeobecně vážili věřících, stejně jako věřící si všeobecně vážili kněží. To všechno zanedlouho skončilo.)

Kardinál Burke: Homosexualita není normální, Církev se nemá omlouvat za své učení

Kardinál Burke

Katolická církev nemá žádat o odpuštění za své učení o sexuální mravnosti, řekl kardinál Raymond Burke v rozhovoru pro časopis O Clarim. Burke, signatář dubií a jeden ze světově nejznámějších obhájců katolické ortodoxie, se takto vyjádřil k prohlášení papeže z června 2016, že by se Církev měla omluvit homosexuálům. Potrat a homosexuální úkony zkritizoval jako „absolutně nepřijatelné“ a „odporující přirozenosti, kterou pro nás stvořil Bůh“. „Musím upřímně říci, i když jsem papežova slova nečetl, že nevím, proč by Církev měla žádat odpuštění za to, že o sexu a sexualitě učí pravdu.“

Naopak mohu konstatovat, že i když mi letos bylo 69 a celý život jsem strávil v Katolické církvi, nikdy jsem se nesetkal s diskriminací lidí trpících homosexuálními sklony,“ uvedl kardinál Burke. „Víme, že homosexualita je nenormální stav. Bůh nás nestvořil k sexuálním vztahům s lidmi téhož pohlaví. To není diskriminace osob, ale potvrzení pravdy Kristovy, pravdy naší víry.“

Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (3)

3. část: Zvláštní problémy související se zacházením s intimní sférou

1. Diktatura relativismu a pornografie

Dietrich von Hildebrand a postkřesťanská společnost

Jedním z darů, které Bůh dal Dietrichu von Hildebrandovi, bylo vnímání znamení doby. Tento dar mu otevřel oči vůči jedu nacismu již na počátku 20. let, stejně jako vůči jaltské zradě v roce 1943, kdy Roosevelt s Churchillem prakticky „předali“ polovinu Evropy jinému politickému démonovi, Stalinovi (se známými tragickými následky). Po. 2. vatikánském koncilu umožnil Dietrichovi pochopit, že v naší milované Církvi něco těžce vykolejilo. Proto přerušil práci na svém celoživotním díle o lásce a napsal Trojského koně1 a další publikace, včetně mnoha článků, aby před nebezpečím varoval.

Kdyby byl Dietrich von Hildebrand dnes naživu, nepochybuji, že by bojoval proti nejzákeřnějším zlům naší doby: především proti potratu, ale také proti filosofickým předpokladům, které tvoří jeho základ, což plodí další zla. Všechen svůj talent by věnoval tomu, aby přiměl lidi si uvědomit, že diktatura relativismu, abych citovala papeže Benedikta, a všechny její hříšné výhonky – zejména potrat a pornografie – jsou projevy útoku Satana na naši postkřesťanskou společnost. Tvoří jakousi trojici zla v zuřivém odporu proti Nejsvětější Trojici křesťanství.

Jak papež František zrušil peklo, očistec a nebe

Eugenio Scalfari, neoddiskutovatelná autorita italského sekulárního myšlení, se 9. října ve významném listu La Repubblica, jejímž je zakladatelem, vrátil k údajné „revoluci“ tohoto pontifikátu slovy Františkových výroků, které pocházejí z jeho častých rozhovorů s papežem:

„Papež František zrušil místa, kam se měla údajně odebrat duše po smrti: peklo, očistec, nebe. Zastává názor, že duše ovládané zlem, které nečinily pokání, přestanou existovat, zatímco ti, kteří se osvobodili od zlého, budou přijati do věčné blaženosti, kde patří na Boha.“

Hned nato poznamenává:

Poslední soud, který patří k tradici církve, tudíž ztrácí smysl. Zůstává pouhou iluzí, která dala v dějinách umění vzniknout nádherným obrazům. Ničím jiným.“

Lze vážně pochybovat o tom, že se papež František skutečně chce zbavit „posledních věcí“, jak to popisuje Scalfari. V jeho kázáních nicméně skutečně je něco, co prakticky vede k zamlžení posledního soudu a protikladného osudu spasených a zatracených.

Výklad 2. vatikánského koncilu a jak je tento výklad spojen se současnou krizí církve

Mons. Schneider

Současná situace nebývalé krize církve je srovnatelná s všeobecnou krizí ve 4. století, kdy drtivá většina episkopátu byla nakažena arianismem, který zaujal v životě církve dominantní postavení. Musíme se snažit dívat se na tuto situaci realisticky a současně v nadpřirozeném duchu – s hlubokou láskou k naší matce církvi, která trpí spolu s Kristem kvůli obrovskému zmatku v doktrinálních, liturgických a pastoračních otázkách.

Musíme obnovit svou víru, že církev je v bezpečí v rukou Krista, který vždy zasáhne a obnoví církev v okamžicích, kdy se zdá, že se loďka církve převrhne, jak tomu je v dnešní době.

Co se týče postoje vůči 2. vatikánskému koncilu, musíme se vyhnout dvěma extrémům: naprostému odmítnutí (jak to činí sedevakantisté a část Kněžského bratrstva svatého Pia X. (SSPX)), a na druhé straně „dogmatizaci“ veškerých výroků koncilu.

K výročí Summorum Pontificum

Uplynulo již deset let od zveřejnění MP Summorum Pontificum. Při této příležitosti vznikají různá pojednání a komentáře, které se zabývají stavem tradičního mešního řádu z hlediska liturgického práva. Také byl zveřejněn jeden článek, který poukazuje na rozdíl mezi misálem a zákony upravujícími jeho užívání. Při tom všem vychází z všeobecně přijímaného předpokladu, že prý misál Pavla VI. je dalším krokem v rámci vývoje Missale Romanum a že prý právní normy doprovázející jeho zveřejnění nahrazují ty dosavadní. Kdyby první bylo pravdou, bylo by pravdivým i to druhé. Jaká je však skutečnost?

Bez ohledu na omylná prohlášení Pavla VI. nehovořícího ex cathedra a bez ohledu na všeobecně přijímané domněnky se podívejme na jedno přirovnání. Když někdo ve starověku postaví dům, který se v průběhu dějin různě upravuje a přestavuje, je to pořád tentýž dům, i když se co do podoby může výrazně měnit. Je pravdou, že přestavbou domu se jeho dosavadní podoba nahrazuje podobou novou a tu dřívější už nelze brát(*). Ale toto rozhodně není případ tzv. pokoncilní reformy, resp. vydání nového misálu (Pavla VI.) Důkaz nacházíme v historii, kterou nelze regulovat žádnými ideologickými zákony ani příkazy. Historie je taková, jaká je. Co se stalo v roce 1967?

Podívejme se nejdřív na náš příklad. Lze ve stejný čas na jedné parcele, která je zcela zabrána naším domem, zároveň udělat přestavbu či pouze změnu barvy fasády a zároveň postavit od základů nový dům se stejným půdorysem a stejnými základními stavebními prvky? Ne. Pokud mírně upravuji stávající dům a zároveň, v tentýž čas, se staví nový dům se stejným půdorysem atd., pak jedině za předpokladu, že se staví jinde, vedle. Není to tedy přestavba či úprava dosavadního domu, je to vybudování jiného domu vedle. Takže misál Pavla VI. není dalším krokem v rámci vývoje téhož Missale Romanum, ale jsou to dvě různá Missalia. V roce 1967 totiž probíhala druhá pokoncilní reforma tzv. tradičního ritu (k názvosloví níže) a zároveň byla dokončena, provedena (nikoli jen plánována) “stavba” nového ritu (tzv. missa normativa). Pokud se obojí děje zároveň a jsou to akce tak odlišné, jako se liší změna fasády od dobudování nového domu od základů, pak se nemůže jednat o činnosti na tomtéž objektu. Tradiční misál upravovaný a používaný mezi lety 1965 a 1969 a nový misál vzniklý v roce 1967 a mírně upravený a už trochu používaný do roku 1969 jsou tedy dvěma koexistujícími misály (na rozdíl od přestavěného domu, který je stále jedním jediným).