Tag Archives: ariánství

„Ale papež to řekl!“ aneb Výmluva, která vám u Božího soudu nepomůže

Posoudit soudobé problémy je často obtížné, protože jsou nám natolik „blízko“, že je nedokážeme vidět jasně. Jsme do nich příliš ponořeni, téměř jako když šlapeme vodu a snažíme se neutonout. Užitečnou metodou, jak získat správnou perspektivu, je poodstoupit v čase do jiných krizových období a pokusit se představit si, jaké důsledky mohly mít pro katolíky, kteří v té době žili. Tato úvaha má podobu hypotetických dialogů mezi Kristem a duší při soukromém soudu.

Scénář č. 1 se odehrává v roce 366.

Soudce: Křesťanská duše, jak ses opovážila omílat spolu s ariány pořád dokola „byla doba, kdy On neexistoval“? Neboť vskutku nebyla žádná doba, kdy jsem neexistoval. Jsem věčný Syn věčného Otce.

Duše: Inu Byl jsem zmaten, když papež Liberius podepsal dohodu s císařem. Všichni říkali, že papež připustil, že se o tom dá diskutovat, víš, jistá flexibilita ve formulacích … že není všechno černobílé…

Soudce: Měl jsi to vědět. Má Církev vždy vyznávala mé božství. Když se objevil Arius, byl okamžitě odsouzen jako heretik. Tuto pravdu slavnostně definoval Nikájský koncil a moji svatí ji od té doby vždy hájili.

Duše: Kdo jsem, abych soudil? Když jsem slyšel vzájemně si odporující věci, pomyslel jsem si: „Je-li zmatený i papež, jak bych to já mohl vědět lépe?“ Nepředpokládá se snad, že budeme prostě následovat papeže?

Soudce: Říkáš: „Kdo jsem, abych soudil?“ Už při křtu a při biřmování jsem ti dal Ducha pravdy, abys dokázal odlišit pravdu od lži, i povinnost poznávat svou víru a držet se jí až do smrti.

Papež pro naši dobu (1)

P. Linus Clovis

Následující text, jehož český překlad bude vycházet na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.

Z Boží milosti jsem katolíkem; s pomocí Boží jako katolík zemřu. Vím, že zatímco to první je čistě dar, to druhé závisí na mé svobodné a vědomé spolupráci s milostí, na tom, zda zachovám víru, budu předávat dál, co jsem sám dostal, s čistým svědomím bojovat dobrý boj a zda setrvám ve víře až do konce. To samozřejmě platí pro nás všechny.

Vloni jsem mluvil na Římském fóru pro život o Františkově efektu. Můj příspěvek k mému údivu nějakým způsobem skončil na internetu. (Anglicky např. ZDE – pozn. red.) Komentáře k němu byly z větší části příznivé; zdroj hrstky nesouhlasných ponechám vaší představivosti. V počáteční euforii jsem obdržel a nejprve ochotně přijal toto pozvání na Skotskou konferenci o katolické pravdě, ale postupem času jsem začal váhat, neboť žádný skutečný katolík nemá radost, má-li se vyslovit proti papežskému dokumentu, natož pak kritizovat vládnoucího papeže. Žijeme však v zoufalé době, době masového zmatku,  kdy „nestoudně vlají praporce temnoty“, a tak tedy pryč s pochybnostmi. Je třeba mluvit otevřeně a jasně a bránit naši svatou víru ke slávě Boží a pro spásu duší.

Dnes si připomínáme sv. Hermenegilda

Sv. Hermenegild

Dnes (13. 4.) si připomínáme sv. Hermenegilda († 585), vizigótského prince a mučedníka zavražděného před 1430 lety. Byl synem visigótského krále Leovigilda. Otec ho vychoval v ariánské herezi, on však později pod vlivem své katolické manželky Ingundy, kterou se jeho matce ani přes velké úsilí nepodařilo arianizovat, nakonec přestoupil ke katolicismu.

Primárně nábožensky motivované spory mezi královským párem a Hermenegildem a jeho manželkou, kteří odmítli přes veškeré hrozby konvertovat, nakonec vygradovaly v občanskou válku. V ní byl Hermenegild, kterého zradili jeho řečtí spojenci, poražen a zajat, nicméně svoji rodinu stihl ještě na poslední chvíli poslat do Východořímské říše (jeho žena cestou zemřela, syn ale pak žil na královském dvoře).

Hermenegild byl uvězněn a 13. dubna, poté co odmítl přijmout přijímání z rukou ariánského biskupa i poslední nabídku konverze, byl na příkaz otce sťat. Jeho bratr Reccared dva roky poté již jako král následoval jeho příkladu a také konvertoval ke katolické víře.