Tag Archives: Antonín Šuránek
Zvedni hlavu výš, pevně uchop kříž!
Otec František Kozár
„Ke komu se utečem, v žalosti a bolu svém, né-li k tobě milostná – Matko Sedmibolestná!“ Tuto a ještě množství dalších podobných vět adresovaných Božské rodičce Panně Marii, pronášel v průběhu času svého pozemského putování člověk, který se stal věrným služebníkem Církve svaté, nehynoucím mariánským ctitelem, duchovním otcem, pevným obráncem katolické víry a přítelem, strýčkem, né-li přímo v jistém smyslu dědečkem mnoha dětských duší a těch, kteří byli katolické víry vyznavači a ctitelé. Řeč nemůže být o nikom jiném než o pateru Františku Kozárovi, moravském knězi, držiteli fakulty východního biritualismu (oprávnění sloužit východní liturgii byzantského obřadu), kterého si včera po několikaletém boji s těžkou nemocí povolal k sobě ten, který je nejvýš spravedlivý, milosrdný, shovívavý a plný lásky.
Kdo byl vlastně otec František? Mnozí obyčejní lidé jej měli v paměti jako nesmírně impulzivního kněze a přítele dětí. Jako člověka, který se nebál bez obav říci na rovinu, co má na srdci, u kterého nebyl problém se vyznat ze svých vin, protože z něj byla jasně cítit Boží láska a milosrdenství jak ve zpovědnici, tak i u oltáře. Kromě toho všeho však byl za svůj dlouhý požehnaný život v délce šedesáti sedmi let obdařen ještě mnoha dalšími hřivnami a jeho sensus fidei vykazoval v soukromí vždycky poměrně jasné poselství toho, že i v komplexu katolického učení, které je nesmírně rozsáhlé, člověk není jen součástí jedné velké vleklé mašinérie, ale je především údem Kristova těla, které má právo na vlastní existenci, má právo se mýlit, ale též musí s téměř dětinnou důvěrou dokázat Jeho jako nejvyšší cíl pokorně následovat – a to i tehdy, když se to nehodí do krámu.
Celým srdcem z lásky ke kněžím
Socha A. Šuránka v Ostrožské Lhotě
Právě dnes uplynulo 110 let od narození jednoho z nejvýraznějších kněží moravské katolické církve. Byl to obětavý a věrný služebník církve svaté, v čemž se dá krásně vyjádřit ono latinské Verba movent, exempla trahunt (slova hýbají, příklady táhnou). Všechny čtyři známky pěšáka pravé Kristovi církve totiž v sobě celých osmdesát let svého života žil a naplňoval služebník Boží pater Antonín Šuránek (1902-1982), dlouholetý spirituál kněžského semináře, vězeň internačního tábora v Želivě, básník, vytrvalý zpovědník, ale také nejspíš i jeden z tajných biskupů (tuto informaci se doposud přes snahu mnoha historiků nepodařilo potvrdit, avšak ani vyvrátit).
Antonín Šuránek (podobně jako třeba spisovatel Jan Zábrana) měl od Boha dáno, že se narodil v den svátku Božího těla a to právě ve chvíli, kdy kněz pozvedl monstranci u oltáříku před jejich domem v Ostrožské Lhotě. Tato neočekávaná radost zjevně již dopředu ukázala, jaké bude jeho směřování. Když malý Tonek nastoupil do školy, umřela mu maminka, když byly vykonány všechny pohřební obřady, vzal ho i zbylé sourozence jejich nejstarší bratr Francek k bočnímu oltáři se soškou Panny Marie a řekl: „Toto budú včil naši maměnka.“ Jejich otec Martin se zanedlouho podruhé oženil, ale jeho nové ženě již nejspíš mladý Tonek nikdy nevěnoval takovou úctu, jako své mamince, zvláště kvůli tomu, že právě ona se záští pohlížela na jeho studia na gymnáziu v Uherském Hradišti, která výrazně zatěžovala rodinný rozpočet – zvláště v době, kdy v Evropě zuřila válka.
