Tag Archives: Annibale Bugnini
Svátek Mateřství Panny Marie, nebo papeže Roncalliho?
11. říjen je dokonalou ilustrací základního problému katolické Církve ve 20. století.
Papež Pius XI. v roce 1931 zavedl svátek Mateřství blahoslavené Panny Marie na připomínku 1500. výročí efezského koncilu, který dal Panně Marii titul Theotokos neboli Bohorodička, a určil pro něj 11. říjen. Není to tedy starodávný svátek (podobně jako svátek Krista Krále, který ustanovil tentýž Pius), ale zapadá do pomalého a láskyplného procesu rozšiřování, jenž tradiční liturgii po dvacet století obohacuje o stále nové stránky zbožnosti.
Papež Jan XXIII. se rozhodl zahájit druhý vatikánský koncil 11. října právě proto, že to byl svátek Božího Mateřství Panny Marie.
Přenesme se do doby po koncilu: Bugniniho Consilium svátek zrušilo a sloučilo ho s 1. lednem, který býval oktávem vánočním a svátkem Obřezání Páně, ale nově se měl nazývat „slavnost Matky Boží Panny Marie.“ Spousta hektického odstraňování, přesunování a přilepování… A pak přišel papež František, který Jana XXIII. prohlásil za svatého a 11. říjen za JEHO svátek.
Na co myslel Bugnini, když ničil katolickou mši
V Chestertonově povídce „Podivné nohy“ říká otec Brown: „Zločin je jako každé jiné umělecké dílo. Nehleďte na mě tak udiveně; zločiny nejsou nikterak jedinými uměleckými díly vycházejícími z pekelné dílny. Avšak každé umělecké dílo, ať božské, ať ďábelské, má jedinou nevyhnutelnou značku – myslím tu, že jeho jádro je prosté, ať jeho provedení je sebevíce komplikované. Tak řekněme v Hamletovi pitvornost hrobníkova, květiny šílené dívky, fantastická nádhera Osrikova, bledost duchova a šklebící se lebka jsou zvláštnosti spletené ve věnec kolem jedné prosté, tragické postavy muže v černém.“ [1]
Tato pasáž mě napadla, když jsem četl biografii Annibale Bugnini: Reformer of the Liturgy (Annibale Bugnini: Reformátor liturgie) od plodného a velmi respektovaného francouzského historika Yvese Chirona, která nedávno vyšla v angličtině (Angelico Press, 2018). Rozsáhlá liturgická reforma, k níž v Katolické církvi došlo převážně v letech 1950 až 1975, byla vskutku – stejně jako Hamlet – komplikovanou záležitostí, jež zahrnovala stovky biskupů a expertů, několik papežů, jeden ekumenický koncil a nesčetné publikace, v jejímž středu však stála „jedna prostá, tragická postava muže v černém“ (možná by se dalo říci „v černém s fialovým lemováním“): Monsignora (později arcibiskupa) Annibale Bugniniho, kněze řádu lazaristů, jednoho z nemnoha mužů, kteří se na reformě trvající čtvrt století podíleli téměř od počátku do konce.
Ti, kdo o Annibalu Bugninim (1912–1982) slyšeli, mají sklon považovat ho buď za zlého intrikána rozhodnutého zničit katolickou víru, nebo za schopného byrokrata, který komplexní liturgickou reformu hladce dovedl ke šťastnému konci. Výše uvedená kniha, dobře vědecky podložená a zároveň na moderní biografii milosrdně stručná (214 stran), předkládá portrét složitější a lidštější postavy. Je neoddiskutovatelné, že byl naprosto přesvědčeným zastáncem různých racionalistických a pastoračních teorií o tom, jak by liturgie „měla vypadat“, a jednal podle nich, a kniha k tomu poskytuje bohatou dokumentaci. Ne všechny jeho ideje však jeho představení vítali, až se nakonec dostal do konfliktu s papežem, jehož uši šimral (srov. 2 Tim 4,3-4) a jenž svým podpisem tak ochotně promulgoval jeho produkty.
Přijde další skandální výměna v Římě?
Postupně a nenápadně provádí papež František I. obměnu klíčových osob v Římské kurii. A bohužel, katolíci, co svoji víru berou vážně, musí na mnohé z nich pohlížet s neklidem. Na konci minulého roku jsme v Duších a hvězdách věnovali pozornost zatím asi nejskandálnější a nejsmutnější výměně, když z řad Kongregace pro biskupy vypadl kardinál Burke, aby „místo něj“ nastoupil kardinál Wuerl. Jak to tak ale vypadá, čeká nás v brzké době dost možná ještě mnohem smutnější a skandálnější výměna.
Dnes papež František obsadil dva důležité arcibiskupské stolce ve Španělsku. „Svatý otec jmenoval nové arcibiskupy Madridu a Valencie„ – hlásí nadpis zprávy na stránkách České sekce Radia Vatikán. Zní to až nenápadně a pro mimošpanělské čtenáře nudně. Bohužel, nudného na této zprávě není nic pro žádného katolíka. Arcibiskupem Valencie byl totiž jmenován Mons. Antonio kardinál Cañizares Llovera, dosavadní prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti.