Tag Archives: 1968
K Palachovu výročí – katolicky
Patřím nejen k pamětníkům těchto událostí, ale jako v té době student brněnské filozofické fakulty i k účastníkům tehdejších aktivit. Říkat, že jsme byli mladí a nezkušení, by bylo lacinou frází. Nikoli, tak nestál problém. Ten spočíval v něčem úplně jiném.
Vření let 1968-9 nebylo pouze českým (československým) fenoménem. Na Západě probíhala v plném proudu neomarxistická studentská rebelie proti stávajícímu prý „buržoaznímu“ pořádku a prý pokrytecké morálce. Naše kontakty se Západem byly tenkrát kvůli „železné oponě“ nedostatečné. Mnoho mých tehdejších kolegů včetně přesvědčených antikomunistů a antimarxistů mělo o studentských bouřích v západních metropolích zcela idealistické představy v totálním rozporu se skutečností. Mysleli si, že oni bojují, když ne za totéž co my, tak za něco podobného: za svobodu od útlaku a diktatury, kterou u nás reprezentoval totalitní komunistický režim, u nich zase kapitalistický společenský řád spojený s pokryteckými konvencemi a jim odpovídající morálkou.
Mnozí mí tehdejší kolegové z fakulty tleskali západním studentům, aniž si uvědomovali, že jejich pozice jsou stejně marxistické a komunistické, jako našich a sovětských papalášů, ne-li ještě horší. I když tito západní studentští revolucionáři á la známý německý Rudi Dutschke odsuzovali potlačení tzv. „Pražského jara“ v Československu a od vládnoucího establishmentu v komunistických zemích se distancovali, tak jen proto, poněvadž opustili klasickou komunistickou ideologii „třídního boje“ zastávanou právě komunistickými vládci východní Evropy, a v duchu neomarxistické Frankfurtské školy akceptovali novou strategii tzv. „pochodu institucemi“, jenž – jak ukazuje dnešní realita – se jim žel povedl do všech důsledků. Naše tehdejší studentstvo si ve své většině vůbec neuvědomovalo toto marxistické a komunistické podhoubí revolucionizujícího západního studentstva, které bylo identické s ideologickým podhoubím komunistických diktátorů á la Brežněv, rozdíl spočíval jen v taktice.
Jsou modernisté a „liberální katolíci” průkopníky sexuální revoluce?
II. vatikánský koncil tak oslabil Církev a západní svět, že revoluce roku 1968 se stala možnou, a co je ještě horší – účinnou. Když Pavel VI. se pokoušel zastavit ji krásnou encyklikou „Humanae vitae” a stejně krásným Credo Paulinum, čili vyznáním víry, které předložil 30. června r. 1968 na náměstní sv. Petra v Římě, bylo už pozdě. Revoluce vybuchla a nic ji nemohlo zadržet – říká v rozhovoru pro portál PCh24.pl polský prof. Marek Kornat.
Jak vypadala situace Katolické církve a jejich věřících po ukončení I. světové války, jež odlidštila člověka a učinila z něj pouhý materiál pro bilanci zisků a ztrát?
Není pochyb o tom, že I. světová válka byla katalyzátorem hlubokých procesů laicizace. Tyto procesy se dotkly i Církve, nicméně situace před sto lety nebyla v porovnání s dnešními skutečnostmi až tak zlá.
Katolická církev samozřejmě utrpěla dvě těžké porážky. Tou první bylo vítězství bolševismu v Rusku, kde vyrostla ateistická tyranie, jakou do té doby svět neviděl. Druhou porážkou byl rozpad rakousko-uherské monarchie. Ať už si o ní myslíme cokoliv, v bilanci zisků a ztrát Církve představovala v epoše, jež následovala po Francouzské revoluci, jednoznačné plus.
Nutno také brát v úvahu, že před sto lety státy, které dnes vnímáme jako pevnosti laicismu, jako např. Francie, byly r. 1918 a v meziválečné době vůbec ještě hluboce katolické. Francouzské III. republice vládl sice liberální establishment, ale země sama byla, zvláště na provincii, silně katolická. Do II. vatikánského koncilu Holandsko dodávalo Církvi nejvíce misionářů a německý katolicismus nevykazoval žádnou protestantskou mentalitu, jak je tomu dnes.
Tak tomu bylo ve většině liberálně demokratických zemí. Procesí Božího Těla, mariánské pobožnosti, neustále se rozvíjející katolický tisk – to všechno fungovalo a angažovalo desítky milionů věřících. A nejen to! Před sto lety nikdo v Církvi neučil takové teze jako dnes mnichovský kardinál Reinhard Marx (ktery otevřeně podpořil homosexualismus). V celé Církvi Učitelský úřad bděl nad ortodoxií.
Pius XI. jako papež byl prozíravým kormidelníkem Církve a státníkem. V nádherné encyklice (publikované 11. prosince r. 1925) „Quas primas” o královské vládě Krista Pána předložil světu dokonalý teologický traktát. Poskytl věřícím diagnózu stavu katolického náboženství v té době a zároveň i kompas ohledně poslání Církve. Ta má být hlasatelem Božského království Vykupitelova na této zemi. I když ono není „z tohoto světa“ – máme je budovat tady, na této zemi, a čelit tak zhoubným ideologiím komunismu a liberalismu. Jinak vyklidíme pole odpůrcům a plody vykoupení budou obráceny vniveč.
I. světová válka sice mohutně otřásla základy západní civilizace, ale nezbořila je. Uvedla ale do života destruktivní procesy, které vstoupily až za několik desetiletí do své rozhodující fáze, jejichž účinky zakoušíme dodnes. Ale Katolická církev byla tenkrát vedena svými prozíravými pastýři k nadějné budoucnosti. Rozvíjelo se katolické školství, vznikaly katolické univerzity (ne pseudokatolické), fungoval katolický tisk, sílilo liturgické hnutí. Církev žila misijním duchem, ne ideologií ekumenismu. Doktrína „sociální vlády Kristovy“ byla známá a vyznávaná. To vše Církev posilovalo.
Na programu je katolická kontrarevoluce
Moc dobře vím, že si někteří poklepou na čelo a poznamenají na moji adresu něco o psychiatrovi. Já bych to ještě loni udělal nejspíš také. Nicméně po letošním spontánním odporu – byť neúspěšném – milionů Francouzů proti zákonu o adopci dětí homosexuálními páry už beru tuto myšlenku vážně. Není to z mojí hlavy, již před pár desítkami let volal po celosvětové katolické kontrarevoluci brazilský zakladatel tvrdě konzervativního hnutí „Tradice, rodina, vlastnictví“ Plinio Correa de Oliveira. Vyslovil tuto ideu jako reakci na revoluci levicové mládeže r. 1968 a na její požadavky liberalizace potratů a sexuální etiky. Tyto postuláty se od té doby staly součástí legislativy naprosté většiny států světa. A ty země, kde ještě tomu tak není, jsou vystaveny ze strany OSN, UNESCO, EU, Mezinárodního měnového fondu a dalších podobných nadnárodních organizací tvrdé ideologické a hlavně ekonomické masáži.
Od r. 1968 jsme svědky permanentní revoluce s cílem rozbít rodinu a učinit z celého světa jeden obrovský globální hampejz a gejklub, v němž život nenarozených lidských bytostí – a potažmo i lidských bytostí na konci své dráhy – definitivně přestane být nedotknutelným a budou o něm rozhodovat (pseudo)lékařská a jiná zločinecká konzorcia ve službách nadnárodních lobby s vylhaným a podvodným argumentem „svobodné volby“ a „lidských práv“. Samozřejmě jde o důsledek celého vývoje protikatolického myšlení a boje již od osvícenství, eventuelně již od protestantismu, teď ale je nezbytné reagovat tady a nyní, v přítomném a budoucím čase.