Category Archives: Životy svatých

Koho slavíme? Mikuláše nebo čerta?

PhDr. Radomír Malý

Naivní otázka? Snad. Jenže nebyla by položena, kdybych nečetl řadu pozvánek a plakátů na kulturní akce, které se dříve nazývaly „mikulášské“ – a dnes „čertovské“. Tak tady máme „čertovskou nadílku“, „čertovský guláš“, „čertovskou veselici“, „pekelnickou zábavu“, ba dokonce z Děčínska pochází i „vyznání hříchů čertovi“.

Svátek sv. Mikuláše je prastarý. Tradice dávání dárků inkognito jako připomínka blahodárné činnosti tohoto svatého biskupa vznikla ve 13. století –  krátce poté, co křižáci odvezli ostatky světcovy z Malé Asie do italského města Bari, kde jsou uloženy dodnes. V barokní lidové tvořivosti se zejména ve slovanských zemích ujal zvyk, že Mikuláš chodí po ulicích v biskupském oděvu s mitrou a berlou (což je nesprávně, neboť Mikuláš byl biskup byzantského obřadu, měl by tedy mít na hlavě korunu). Později k němu ještě přibyli andělé jako připomínka toho, že světec, když ho Pán chtěl odvolat z tohoto světa, jej prosil, aby napřed poslal k němu své posly.

Čert tady nikde nefiguroval. Na „postrašení“ zlobivých dětí chodil s Mikulášem hostinský, neboť podle světcova životopisu, částečně legendárního, jistý majitel krčmy zavraždil tři chlapce a ukryl jejich tělíčka v sudu, biskup Mikuláš je ale vzkřísil a tím odhalil tento zločin. Později býval někde hostinský nahrazen policajtem. Čert se k tomu „připletl“ až v epoše romantismu 19. století, který nekriticky akceptoval všechno duchovní bez rozlišení pravdy a hereze, pohádky a skutečnosti, legendy a reality.

Vyšebrodské kázání kardinála Burkea

Sv. Josef s Ježíškem

Kázání kardinála Burkeho při příležitosti pontifikální Mše svaté ke cti sv. Josefa, snoubence blahoslavené Panny Marie, kterou celebroval 12. října 2016 v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve vyšebrodském klášteře. Videozáznam můžete shlédnout ZDE (kázání čte česky R.D. Štěpán Smolen). Více videí z této Mše svaté naleznete ZDE.

Čtení: Sír 45, 1-6; Mt 1,18-21

Pochválen Pán Ježíš Kristus! Nyní i na věky.

Hluboce se raduji z toho, že mám při své první návštěvě České republiky možnost sloužit pontifikální mši svatou v tomto významném, krásném a prastarém cisterciáckém klášteře.

Děkuji otci převorovi a všem mnichům za vřelé přijetí a děkuji také všem, kdo tuto pontifikální mši svatou tak skvěle připravili. Obětuji tuto mši svatou na úmysly Vašeho milovaného národa a zdejšího vyšebrodského kláštera.

Tak jako to Církev tradičně činí ve středu každého týdne prosíme dnes především o přímluvu svatého Josefa, pěstouna našeho Spasitele a Snoubence jeho Neposkvrněné Matky. V těchto časech, které jsou pro Církev i pro rodinu, jakožto prvotní buňku Církve, obzvláště obtížné, se obracíme k ochránci všeobecné Církve a prosíme ho o přímluvu, aby zmatek a omyly, které prostupují celou naší kulturou
a které nalezly cestu i do středu církevního života, byly vyjasněny a uvedeny na pravou míru.

Mučedníci z Barbastra

Keď partizáni roku 1945 zavraždili v Taliansku malého seminaristu, 14-ročného blahoslaveného Rolanda Riviho, jeden z vrahov zdôvodnil svoj čin slovami: „Aby bolo na svete o jedného kňaza menej.“

Obdobný motív mali aj mnohé ďalšie útoky na kňazov, vrátane  51 popravených španielskych seminaristov a klerikov z Barbastra.

Barbastro je malé starobylé mestečko v provincii Huesca v Aragónsku. Nachádza sa na sútoku riek Cinca a Vero s gotickou katedrálou Nanebovzatia Panny Márie a biskupským palácom. Mestečko s počtom obyvateľov neprevyšujúcim 20 000 bolo významným sídlom už v časoch moslimskej okupácie Pyrenejského ostrova, oslobodené armádou Petra I. roku 1100. Turisti ho dnes navštevujú najmä kvôli katedrále, múzeám a zaujímavej polohe rozprestierajúcej sa na vrcholkoch a údoliach. Jedno z múzeí však zostáva takmer bez povšimnutia. Hoci práve ono stojí na mieste, ktoré pre Barbastro zrodilo najviac mučeníkov.

Znalcom prenasledovania Cirkvi počas Španielskej občianskej vojny nie je Barbastro neznáme. Práve tu bol 9. augusta 1936 zastrelený jeden z patrónov Rómov, blahoslavený Ceferino Giménez Malla, člen terciárskeho františkánskeho rádu.

Před 70 lety zemřel Lev z Münsteru

Bl. Clemens August von Galen

Jsou nyní zabíjeni, brutálně vražděni bezbranní nevinní; jsou utlačováni i lidé jiné rasy, jiného původu… Stojíme tváří v tvář neslýchanému vražednému šílenství národa! (biskup Galen, srpen 1941)

Před 70 lety zemřel bl. Clemens August kardinál hrabě von Galen (1878-1946), biskup Münsteru, kterému jeho ostrá vystoupení proti nacistickému režimu vynesla přezdívky „Lev z Münsteru“ či „Vestfálský lev“.

Jeho kázání proti nacistickým euthanasijním programům vyvolala v Německu takové pozdvižení, že je Hitler radikálně omezil a před veřejností předstíral jejich ukončení (byť je v omezené míře, zejména v zahraničí, prováděl dál).

Sv. Valburga a její rodina

Svatá Valburga (německy Walburga, latinsky Valpurga či Walpurgis, ve staré angličtině Wealdburg) je u nás poměrně neznámou světicí. V západní Evropě však na některých místech její kult přetrvává. Život světice spadá do období středoevropské misie sv. Bonifáce v 8. století. Dnes jsou Valburga a její svatý bratr Willibald hlavními patrony diecéze v bavorském Eichstättu.

Valburga pocházela z jihoanglického Wessexu. Narodila se okolo roku 710. Jejím otcem byl sv. Richard pocházející z královského rodu. V římském martyrologiu je uveden jako Richardus, peregrinus, tedy Richard, poutník. Své přízvisko získal díky pouti do Říma, kterou s rodinou vykonal roku 720. Na cestě ale zemřel a byl pohřben v italské Lucce. Matka svaté Valburgy, Wuna (též Bona), není historicky doložena, tradičně se doplňuje do „svaté“ rodiny a uvádí se, že byla sestrou (či alespoň příbuznou) sv. Bonifáce.

Sv. Štěpán Prvomučedník

„Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží!“ (Sk 7,56 – ČEP)

Sv. Štěpán Prvomučedník

Dnes slavíme svátek sv. Štěpána, zvaného Prvomučedník, prvního mučedníka po Nanebevstoupení Páně a prvního mučedníka za hlásání Krista Zmrtvýchvstalého.

Někdy bývá označován za úplně prvního mučedníka, ale tady už není jediný kandidát – jako první mučedníci jsou označována i Mláďátka betlémská, povražděná na příkaz Heroda Velikého ve snaze zavraždit Krista ještě jako děťátko (připomeneme si je pozítří), a sv. Jan Křtitel, popravený na příkaz Heroda Antipa ještě za Kristova života, který doplatil na svoji kritiku Herodova nečistého „manželství“… 

Ignác z Loyoly – pápežský svätec

Sv. Ignác z Loyoly

O svätom Ignácovi z Loyoly sa toho popísalo už veľa, takže je veľmi ťažké nájsť nejaké neznáme, respektíve menej známe skutočnosti z jeho života. A predsa možno odhaliť aj takéto momenty v biografii veľkého svätca. Hneď s jeho pôvodom súvisia niektoré prekvapivé skutočnosti. Je zaujímavé, že baskickí predkovia budúceho svätca neboli vždy lojálnymi služobníkmi španielskej koruny. Niekoľko desaťročí pred Ignácovým narodením sa Loyolovci pridali na stranu odbojnej baskickej šľachty a povstali proti španielskej korune. V tomto boji však boli Baskovia porazení a loyolovský „zámok bol v roku 1457 zrovnaný so zemou. Kráľ dosadil do Azpeitie corregidora, ale táto kontrola nebola potrebná, pretože hidalgos boli odvtedy verní kráľovi…“

Aj Loyolovci sa po porážke baskickej šľachty stali vernými a lojálnymi služobníkmi španielskej koruny. V tomto ovzduší na narodil budúci svätec. Odboj Baskov proti španielskej korune, ktorý má v súčasnej dobe také tragické vyústenie v činnosti baskickej teroristickej organizácie ETA, teda nie nového dáta, ale má stáročné korene, siahajúce hlboko do stredoveku.

„Ignác z Loyoly, Boží generál“, uzrel svetlo sveta zhruba rok pred legendárnou Kolumbovou plavbou do Ameriky, teda v roku 1491. Narodil sa na zámku Loyola v severnom Španielsku, neďaleko mestečka Azpeitia v baskickej provincii Guipúzcoa. Pochádzal z poprednej baskickej šľachtickej rodiny. Baskického pôvodu bolo aj meno Iñigo López, ktoré dostal pri krste. V niektorých životopisných údajoch zakladateľa jezuitského rádu sa rôzni autori rozchádzajú. Napríklad podľa jedných užíval mladý Bask meno Iñigo López de Regalde, podľa iných Iñigo Yáñez de Oñaz y Loyola Sánchez, ďalší mu prisudzujú meno Iñigo Yáñez de Oñaz y Loyola a takto by sme mohli pokračovať ešte hodnú chvíľu. Seriózny znalec svätcovho života, nemecký jezuitský teológ Hugo Rahner používa meno Iñigo López de Loyola.

Dnes si připomínáme sv. Justina Mučedníka

http://www.katopedia.cz/index.php?title=Soubor:Justin_mu%C4%8Dedn%C3%ADk.jpg

Sv. Justin Mučedník

Pokusil jsem se studovat všechny dostupné filosofie, což mne nakonec přesvědčilo, že jen jediné učení je pravé. To, které vyznávají křesťané, že Bůh je Stvořitel a Pán veškerého tvorstva, že Ježíš Kristus podle proroctví přišel na svět, aby spasil člověka a naučil ho celé pravdě.

Dnes (14. 4.) si připomínáme církevního otce sv. Justina Mučedníka († 165), řeckého filosofa, teologa a mučedníka zavražděného před 1850 lety.

Nejvýznamnější apologeta 2. století se narodil v Palestině v pohanské rodině a od mládí se zabýval studiem soudobé filosofie. Žádný z pohanských filosofických systémů jej ale plně neuspokojoval, byť nějakou dobu setrvával v rámci platonismu.

Někdy ve 30. letech dospěl jeho život k prudkému obratu setkáním s neznámým starcem, který lehce vyvrátil jeho platónské přesvědčení, seznámil jej s křesťanstvím a daroval mu Bibli. Justin poté přijal křesťanskou víru a stal se křesťanským filosofem a apologetou. Založil v Římě křesťanskou filosofickou školu a stal se vyhledávaným duchovním otcem a reprezentantem křesťanské vzdělanosti.

Dnes si připomínáme sv. Hermenegilda

Sv. Hermenegild

Dnes (13. 4.) si připomínáme sv. Hermenegilda († 585), vizigótského prince a mučedníka zavražděného před 1430 lety. Byl synem visigótského krále Leovigilda. Otec ho vychoval v ariánské herezi, on však později pod vlivem své katolické manželky Ingundy, kterou se jeho matce ani přes velké úsilí nepodařilo arianizovat, nakonec přestoupil ke katolicismu.

Primárně nábožensky motivované spory mezi královským párem a Hermenegildem a jeho manželkou, kteří odmítli přes veškeré hrozby konvertovat, nakonec vygradovaly v občanskou válku. V ní byl Hermenegild, kterého zradili jeho řečtí spojenci, poražen a zajat, nicméně svoji rodinu stihl ještě na poslední chvíli poslat do Východořímské říše (jeho žena cestou zemřela, syn ale pak žil na královském dvoře).

Hermenegild byl uvězněn a 13. dubna, poté co odmítl přijmout přijímání z rukou ariánského biskupa i poslední nabídku konverze, byl na příkaz otce sťat. Jeho bratr Reccared dva roky poté již jako král následoval jeho příkladu a také konvertoval ke katolické víře.

Příběhy Josefovy (3): Faraonovy sny a Josefovo povýšení

Josef vykládá faraonovi sen

Kapitola 41 vypráví o faraonových snech, které měl dva roky poté, co k sobě opět povolal svého nejvyššího číšníka, a o tom, jak mu je Josef vyložil a jakou radu mu pak dal.

V prvním snu „sedm krav, ošklivých a vyhublých“ (41,3) pohltilo „sedm krav, které byly neobyčejně pěkné a masité“, avšak přesto neztloustly, ale „zůstaly ošklivé a hubené jako dříve“ (41,4; 41,21). V druhém snu sedm slaboučkých a zkažených klasů pohltilo sedm plných a krásných klasů. Když se faraon probudil, povolal egyptské hadače a mudrce, „avšak nebylo nikoho, kdo by jej mohl vyložiti“ (41,8). Vykládání snů nebylo tenkrát nic neobvyklého a patřilo k egyptské kultuře. Teprve pak si nejvyšší číšník vzpomněl na Josefa, jak vyložil jeho sen i sen nejvyššího pekaře a jak se Josefův výklad ukázal správným.

Ihned na faraonův „rozkaz vyvedli Josefa ze žaláře, ostříhali ho, převlékli a přivedli“, aby se mohl podle tehdejší dvorní etikety objevit před faraonem. Ten mu řekl: „Měl jsem sny, a není nikoho, kdo by mi je vyložil. Slyšel jsem však, že ty velmi důmyslně umíš je vykládati.“ Josef odpověděl: „Ne já, ale Bůh dá faraonovi příznivou odpověď“ (41,15-16). Faraon pak podrobně vypravoval Josefovi své sny. Ten mu řekl, že Bůh mu ukázal, „co hodlá učiniti“ (41,25), a vysvětlil mu, že nejprve bude „sedm let veliké úrody po celém Egyptě; po nich přijde sedm let jiných takové neúrody, že se zapomene na všecek předchozí nadbytek“ (41,29-30).

Pak Josef faraonovi poradil, aby ustanovil moudrého muže, který se svými úředníky postará o to, aby pětina úrody byla ukládána do sýpek, aby pak v následujících sedmi létech hladu nebyla „země nedostatkem zhubena“ (41,36). Faraon pak ustanovil Josefa jako druhého muže ve své říši. „Vzav prsten s ruky své, dal mu jej na ruku; oblékl ho v kmentové roucho a kolem hrdla mu zavěsil zlatý řetěz. Pak mu kázal vystoupiti na svůj druhý vůz a dal hlasateli provolávati, aby všichni před ním skláněli kolena a věděli, že jest ustanoven nad celým Egyptem.“ (41,42-43). Tak ho instaloval do jeho úřadu. Faraon též dal Josefovi „Asenet, dceru Putifara, kněze heliopolskeho“ (41,45) za manželku. Následovalo pak sedm úrodných let, během kterých mu Asenet porodila dva syny: staršího Manasse, mladšího Efraima (41,50-52). Po nich přišlo sedm let neúrody. Když i v Egyptě volal lid o pokrm, otevřel Josef „sýpky a prodával Egypťanům“ (41,56). Také z okolních zemí kvůli hladu tam panujícímu přicházeli nakoupit obilí.