Category Archives: Životy svatých

Od pokleslé liturgie vysvoboď nás, Pane!

20. listopadu se v tradičním římském kalendáři slaví svátek svatého Felixe z Valois (†1212). Možná se ptáte, co je to za obskurního světce a proč se nám plete v kalendáři. Nebylo by lepší ho zrušit? A přesně k tomu v kalendáři k novus ordo z roku 1969 skutečně došlo: Felix zmizel, nebo spíš se odebral na příslušnou stránku martyrologia, kde si ho připomene jen nemnoho duší.

Rád bych tvrdil, že svatá matka Církev jako vždy postupovala s moudrostí přesahující její věk, ale odstranění tohoto světce a mnoha dalších z kalendáře je jen dalším příkladem církevního alzheimera.

Sv. Felix byl údajně příslušníkem francouzského královského dvora. Každopádně se ví, že opustil všechen svůj světský majetek a stal se poustevníkem. Vyhledal ho svatý Jan z Mathy, který se doslechl o jeho svatosti, a společně založili Řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců, obvykle nazývaný trinitáři. Členové řádu měli cestovat do Svaté země a v případě potřeby nabídnout i sami sebe výměnou za propuštění křesťanů držených v muslimském zajetí. Podobný řád – Řád naší Milosrdné Paní – založili v roce 1218 svatý Petr Nolasco, svatý Raymund z Peñafortu a král Jakub Aragonský.

O čem se můžeme poučit od sv. Felixe? Na rozdíl od mnoha dnešních prelátů Církve, kteří lpějí na moci, prestiži a požitcích a odmítají změnit sebe i instituce, jež jsou jim svěřeny, byl Felix ochoten opustit všechno kvůli „perle veliké ceny“, Ježíši Kristu. Vzdal se vyhlídek na povýšení, úřady a vliv, aby mohl vykonat to, co ze své podstaty stálo za tu námahu pro jeho nesmrtelnou duši a pro zdraví Církve. V tomto ohledu je Felix antitezí zesvětštělého biskupa či kněze, jehož bychom mohli nazvat „anti-Felix”: nešťastného ve svých hříších, ať je spáchal sám nebo je přehlížel, příčiny neštěstí svého stáda.

John Henry Newman: „Ze všech sil jsem odporoval duchu liberalismu v náboženství“

Jak oznámil Svatý stolec, papež František 13. října prohlásí za svatého patrně nejznámějšího anglického konvertitu 19. století, kardinála Johna Henryho Newmana. Zřejmě si za účelem svatořečení velkého zastánce celibátu odskočí ze synody o Amazonii, která se podle všech známek bude snažit celibát zrušit (či k tomu alespoň nastoupit cestu). Při té příležitosti jistě zazní – a po pravdě řečeno už zaznívá – spousta „nábožensky korektních“ řečí o „nepřítomném otci Druhého vatikánského koncilu“ a o tom, jak v duchu ekumenismu zavládne nad jeho svatořečením stejně nelíčená radost v katolické Církvi jako v anglikánském společenství. Nevěřte jim! „Katolík a protestant nemohou mít oba pravdu a oba se mýlit. Je jen jedna pravda, ne dvě, a tato pravda, jak víme, je v katolickém náboženství,“ napsal Newman v sérii přednášek pro anglické katolíky (později vyšly knižně pod názvem Lectures on the Present Position of Catholics in England) v době, kdy se v Anglii rozpoutala obrovská vlna antikatolicismu a absurdních protikatolických předsudků.

V nakladatelství Hesperion právě vychází jedno z nemnoha Newmanových beletristických děl, román Ztráta a zisk. Je to příběh konverze studenta Oxfordské univerzity, příběh o hledání a následování pravdy, ať to stojí cokoli. Sám Newman za svou konverzi ke katolicismu zaplatil vysokou cenu; jako uznávaný anglikánský teolog, akademik a duchovní ztratil postavení, jako člověk většinu přátel a rodiny.

Světec pro zlé časy Církve

Sv. Kajetán z Tiene

Katolíkům se v této době velmi důrazně připomínají vážné problémy věroučné a mravní zkaženosti bující v Církvi. Těmito věcmi se zde nechci zabývat, protože je důkladně probírají jiní. Začátkem srpna však slavíme svátek světce, jehož život nám dává dobrý příklad toho, co máme dělat za temných dob Církve.

Svatý Kajetán byl jedním ze zakladatelů řeholních kleriků Boží Prozřetelnosti, první kongregace řeholních kleriků vůbec. Obvykle se nazývají theatini, jelikož jeden z dalších zakladatelů, Gian Pietro Carafa, byl biskupem ve městě Chieti – latinsky „Theate” – v kraji Abruzzo. Později byl zvolen papežem a přijal jméno Pavel IV. (1555-59). Kajetán se narodil ve šlechtické rodině z Vicenzy v Benátské republice, ale většinu života strávil v Římě. Do hlavního města křesťanstva přišel v roce 1506 po studiích teologie a občanského i církevního práva, neboť byl přesvědčen, že tam je povolán k nějakému velkému dílu. V roce 1516 byl vysvěcen na kněze a aktivně se zapojil do založení či obnovy několika malých bratrstev v Římě a v severní Itálii, která podporovala opravdového ducha víry horlivých a zbožných křesťanů, kněží i laiků.

Revidované vydání Butlerových Životů svatých popisuje stav Církve v Kajetánově době jako „bez nadsázky děsivý. Všeobecná zkaženost oslabovala Církev před útoky protestantismu a poskytovala této revoltě zdánlivou omluvu. Úpadek náboženství s doprovodnou mravní zkažeností se vymkl z rukou kléru, jehož mnozí příslušníci, na vysokých i nízkých pozicích, světští kněží i řeholníci, se sami utápěli v nepravosti a lhostejnosti. (Zdůraznění autor článku.) Církev byla ,nemocná ve své hlavě i údechʽ.“

„Zákon Parlamentu, přímo odporující zákonům Božím a jeho svaté Církve…“

Navzdory tomu, že ho porota shledala vinným a lord kancléř [v tomto případě hlavní soudce] začal pronášet rozsudek, sir Thomas More mu řekl: „Můj pane, když jsem býval ještě právníkem, bylo v takovém případě zvykem zeptat se před vyhlášením rozsudku vězně, proč by neměl být odsouzen.“

Nato lord kancléř přerušil rozsudek, s nímž již započal, a zeptal se ho, co může říci proti tomu. Takto zněla jeho mírná odpověď: „Vzhledem k tomu, můj pane, že tato obžaloba se zakládá na zákonu parlamentu, přímo odporujícím zákonům Božím a jeho svaté Církve, jejíž nejvyšší vládu ani žádnou její část si nemůže žádným zákonem osobovat žádný časný princ, protože právem náleží římskému stolci osobně přítomnému na zemi, svatému Petrovi a jeho nástupcům, biskupům téhož stolce, jemuž se tohoto předního postavení dostalo zvláštním privilegiem z úst samotného Spasitele, je tedy podle práva mezi křesťany nedostatečná k tomu, aby byl podle ní souzen kterýkoli křesťan…“

Letošní vánoční poselství ve světle svátku sv. Štěpána

„Slovo se stalo tělem … těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ – Tím se v Kristu stali bratry. Svou pozornost soustřeďme na toto bratrství; do věčnosti má dopad pouze bratrství v Kristu. Nějaké povšechné bratrství všech lidí může být sice také zmíněno, ale vzhledem k právě řečenému by se to nemělo přehánět. Zdůrazňujeme bratrství v Kristu.
„Těm, kteří ho přijali…“ – Přijmout vtělené Boží Slovo, vtěleného Božího Syna, znamená uvěřit a víru uvést do praxe. Kdo uvěří až v dospělosti, víru do praxe uvádí mj. tím, že přijme křest. Stane se křesťanem. Zcela se rozloučí s dosavadními nekřesťanskými způsoby, zřekne se dosavadních náboženství či ateismu a zcela je odmítne. Asi jako když se nějací lidé rozejdou a začnou chodit s někým jiným. Zachováním dosavadních náklonností a vazeb by narušovali nový vztah, svědčilo by to o nevěrnosti v novém vztahu. Podobně zde.
Uvěření je vlastně jakýmsi Ano vůči Bohu. Toto Ano je celobytostné, projevuje se pak na způsobu života (tak se křesťanská víra stává základem křesťanské morálky, křesťanského života).
Když někdo mluví, sděluje nejen informace, které chce sdělit, ale nepřímo také, jaký je, čím je, kým je. Platilo to též, když Pán Ježíš učil a předával, co máme věřit, jak o tom svědčí celá Tradice, nejen Písmo (Tradice – terminus technicus, nevykládat v běžném smyslu slova). Tak přijetím Ježíšových informací (nauky) člověk přijímá také, jaký Ježíš je, čím je, kým je. A protože se nám v něm dal Bůh, přijetím jeho věrouky obsažené v Tradici nepřímo přijímáme samotného Boha. Odklonem od této nauky se člověk odklání od Boha. A protože jsou jen dvě možnosti, spolu s odklonem od Boha se přiklání ke Zlému. Proto se v církvi vždy tolik dbalo na pravověří: kvůli Bohu. Ale i kvůli člověku, aby k Bohu směřoval, a nesměřoval díky svému jinověří k padlým andělům, démonům.

Svatá Kateřina Alexandrijská, drcená kolem Consilia

Sv. Kateřina Alexandrijská

Jako člověk, který strávil mnoho let života studiem i výukou filosofie, jsem vždy – nebo alespoň od chvíle, kdy jsem se prvně dozvěděl o její existenci a o tom, koho je patronkou – choval ve zvláštní úctě svatou Kateřinu Alexandrijskou. Můj starý Denní misálek sv. Ondřeje mi pod datem 25. listopadu věrně líčí příběh jejího života a smrti, jak ho všichni křesťané po staletí přijímali:

Svatá Kateřina se narodila v Alexandrii a vytrpěla mučednictví kolem roku 310 za císaře Maximima. Stará vyprávění líčí, že jako osmnáctiletá byla tak vzdělaná ve filosofii i v náboženství, že císař svolal skupinu filosofů, která ji měla přesvědčit, aby odmítla Krista a obětovala modlám. Místo toho je však ona přesvědčila o jejich omylu a obrátila na křesťanství. Byla bičována a připoutána ke kolům opatřeným hřeby, ale mučicí nástroj se rozpadl. Nakonec byla sťata. Tento příběh byl velkým zdrojem inspirace pro středověkou ikonografii. Svatá Kateřina je uctívána jako patronka křesťanských filosofů a patří mezi čtrnáct svatých pomocníků v nouzi.

Její kolekta v tradičním římském misálu je nádhernou modlitbou, která odkazuje na zázračné přenesení jejího těla do kláštera na hoře Sinaj:

„Bože, jenž jsi dal zákon Mojžíšovi na vrcholu hory Sinaj a na témže místě svatými anděly svými zázračně umístil tělo svaté Kateřiny, panny a své mučednice, uděl, prosíme, abychom pro její zásluhy a na její přímluvu byli schopni dojíti k hoře, která jest Kristus: jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého, Bůh po všechny věky věků. Amen.“ [Překlad Schallerův misál.]

Raději smrt než hřích – Slovensko má novou blahoslavenou

Dnes byla na Slovensku blahořečena Anka Kolesárová (1928-1944), mučednice čistoty, kterou zavraždil rudoarmějec, kterému odmítla být po vůli. Toto blahořečení vyvolalo na Slovensku velký rozruch a zuřivé výpady bezvěrců a liberálů, které se soustředily jak na samotný koncept mučednice čistoty, tak především na heslo s touto mučednicí velmi vhodně spojené: „raději smrt než hřích“. Zároveň též ukázalo smutný obraz současných slovenských katolíků, kteří s dříve zmíněnými diskutovali a hájili toto blahořečení, ovšem často naprosto chybnými a nesmyslnými argumenty a konstrukcemi, které katolickou víru v lepším případě zamlžovaly, v horším zcela popíraly.

Klasický příkladem zmateného článku zmatené moderní katoličky může být třeba text Anka Kolesárová – mučeníčka čistoty, alebo fanatická kresťanka? Těžko ale autorce její zmatenost a neznalosti při dnešní úrovni katecheze vyčítat. Koneckonců mne nepříjemně překvapili i daleko vzdělanější a konzervativnější katolíci, kteří také neváhali napsat, že heslo „raději smrt než hřích“ bylo nevhodně zvoleno, či dokonce, že nic takového po křesťanech Církev ani Bůh nepožadují, resp. že taková velká svatost není vyžadována po každém. A bohužel, dosti zmatené a zavádějící je i vysvětlení KBS. Člověk při pohledu na takový úpadek už má jen dvě možnosti: bezmocně plakat, nebo se snažit se vysvětlit to, co před koncilem věděly i malé děti a po koncilem odstartovaných „nových letnicích“ už většinou neznají ani dospělí (taky)katolíci a nedokáží jasně vysvětlit ani biskupové a mluvčí biskupských konferencí.

Vraťme se nejprve k nové světici. Anka Kolesárová byla zbožná katolická dívka a poloviční sirotek. Její krátký, ctnostný a zbožný život se završil 22. listopadu 1944, kdy si ji vyhlédl jeden z právě dorazivších „osvoboditelů“ a dal jí na výběr: buďto se s ním vyspí, nebo ji zabije. Když odmítla, povolil jí jednověté rozloučení s otcem a zastřelil ji…

Co mají společného sv. Cyril a Metoděj se sv. Marií Gorettiovou?

Sv. Cyril a Metoděj

Zdánlivě nic (krom toho, že jsou typicky „červencovými“ svatými, jejichž svátky po sobě následují) – a přesto hodně. Zdánlivě nic, neboť soluňští bratři žili a působili v 9. století, byli to učenci, mniši, církevní hodnostáři a misionáři, zatímco Maria Gorettiová vešla do církevního martyrologia jako obyčejná vesnická dívka, dokonce ještě dítě, z přelomu 19. a 20. století. Kdyby nedošlo k jejímu ubodání násilníkem Serenellim, před nímž bránila svoji mravní čistotu, svět by o ní vůbec nevěděl.

Nicméně podobnost je tady mnohem větší, než si myslíme. Naše věrozvěsty a o tisíc let mladší mučednici svaté čistoty spojuje totiž 6. Boží přikázání a jeho obrana. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj přišli na Moravu nikoli proto, aby zvěstovali pohanům evangelium (Velká Morava již byla z velké části křesťanská), ale proto, aby naše pokřtěné předky naučili křesťansky žít, to znamená na prvém místě zachovávat Boží přikázání. Moravané tenkrát, ač formálně křesťané, žili ve skutečnosti jako pohané. Holdovali mnoha pohanským pověrám, mj. i vampyrismu, a jejich sexuální život charakterizovaly promiskuita a polygamie. Proto oba světci-misionáři sestavili zákoník a zpovědní zrcadlo (Nomokánon a Zakon sudnym luďom), kde zejména pokání za mimomanželský sex bylo velmi tvrdé (několik let o chlebu a vodě s výjimkou nedělí a svátků).

Sv. Metoděj již jako arcibiskup a metropolita moravsko-panonský se dostal do ostrého konfliktu s knížetem Svatoplukem právě kvůli 6. a 9. přikázání. Sv. hierarcha Metoděj mu podle anonymního spisu Život Metodějův ostře vytýkal, že je „otrokem ženských rozkoší“, což byl důvod, i když asi ne jediný, proč  si ho znepřátelil a on mu potom působil mnohá příkoří. Můžeme tedy naše věrozvěsty, jejichž svátek jsme oslavili 5. července, pokládat mimo jiné i za velké obránce a obhájce manželské čistoty a nerozlučitelnosti a sexuální abstinence mimo manželství, jak předepisuje Boží zákon.

Sv. Pelagius, mučedník odporu proti islámu a sexuální zvrácenosti

Nešťastnou shodou okolností se týden „Gay Pride“ [ve Španělsku] každoročně kryje se svátkem svatého Pelagia z Córdoby, chlapce, který raději zemřel, než by se dal emírem Abd a-Rahmánem III. svést k sodomii. V osobě svatého Pelagia se setkává odpor proti islámu a odpor proti sexuální zkaženosti tyrana Abd ar-Rahmána.

LGBT lobby pořádá týden svých oslav, zvaných „Pride“, každoročně poslední týden v červnu. Každý rok do něj spadá i 26. červen, svátek svatého Pelagia z Córdoby. Madridská ulice svatého Pelagia (calle Pelayo) bude navíc ve čtvrtek místem „běhu na podpatcích“, jedné z typických akcí Gay Pride.

V mučedníku svatém Pelagiovi se již po více než tisíc let spojuje odpor proti muslimskému vetřelci, který nabízí království výměnou za zřeknutí se Krista, a odpor proti šílenství homosexuální žádostivosti dospělého muže vůči chlapci.

Koho slavíme? Mikuláše nebo čerta?

PhDr. Radomír Malý

Naivní otázka? Snad. Jenže nebyla by položena, kdybych nečetl řadu pozvánek a plakátů na kulturní akce, které se dříve nazývaly „mikulášské“ – a dnes „čertovské“. Tak tady máme „čertovskou nadílku“, „čertovský guláš“, „čertovskou veselici“, „pekelnickou zábavu“, ba dokonce z Děčínska pochází i „vyznání hříchů čertovi“.

Svátek sv. Mikuláše je prastarý. Tradice dávání dárků inkognito jako připomínka blahodárné činnosti tohoto svatého biskupa vznikla ve 13. století –  krátce poté, co křižáci odvezli ostatky světcovy z Malé Asie do italského města Bari, kde jsou uloženy dodnes. V barokní lidové tvořivosti se zejména ve slovanských zemích ujal zvyk, že Mikuláš chodí po ulicích v biskupském oděvu s mitrou a berlou (což je nesprávně, neboť Mikuláš byl biskup byzantského obřadu, měl by tedy mít na hlavě korunu). Později k němu ještě přibyli andělé jako připomínka toho, že světec, když ho Pán chtěl odvolat z tohoto světa, jej prosil, aby napřed poslal k němu své posly.

Čert tady nikde nefiguroval. Na „postrašení“ zlobivých dětí chodil s Mikulášem hostinský, neboť podle světcova životopisu, částečně legendárního, jistý majitel krčmy zavraždil tři chlapce a ukryl jejich tělíčka v sudu, biskup Mikuláš je ale vzkřísil a tím odhalil tento zločin. Později býval někde hostinský nahrazen policajtem. Čert se k tomu „připletl“ až v epoše romantismu 19. století, který nekriticky akceptoval všechno duchovní bez rozlišení pravdy a hereze, pohádky a skutečnosti, legendy a reality.