Category Archives: Životopisy a nekrology

Robert Sarah – nekompromisní bojovník z Afriky

Kardinál Sarah

Když německý kardinál Walter Kasper během mimořádného zasedání synody o rodině poskytl novináři Edwardu Pentinovi rozhovor, kde se nelichotivě vyjádřil o afrických účastnících synody, byl to skandál. Ačkoliv se Kasper za své poznámky omluvil, ne za dlouho vyšel na webu německé biskupské konference článek Björna Odendahla, který se o Afričanech vyjadřuje ještě drsnějším způsobem a jednoho přímo jmenuje: kardinála Roberta Saraha. Ne neprávem. Nikdo nezasazuje církevním liberálům tolik ran jako kanonýr z Guineje.

Pracovitý puntičkář se po dlouhá léta ukrýval v kurii, kde si jej roku 2010 všiml papež Benedikt XVI. Sarahův čas však přišel až s pontifikátem jeho nástupce, kdy se projevil jako neohrožený obránce čistoty víry. Od té doby je Saraha všude plno. Postavil se do čela afrických biskupů, odkud vytlačil na synodách nevýrazného Petera Turksona, byl nejhlasitější opozicí kardinála Kaspera, psal knihy, řečnil a nakonec k nelibosti liberálů ovládl i svou frankofonní pracovní skupinu. Těžkotonážní evropští biskupové mu nestíhali.

Sarah je představitelem africké církve, mladé a konzervativní, která tak na první pohled stojí v protikladu snad ke všemu, čemu čelí církev v západním světě. To je v jistém smyslu velmi revoluční. Zatímco papež František má, zdá se, nejblíže k názorům německých či belgických biskupů, kardinál Sarah je  opravdu mužem z konce světa. Z černého kontinentu, jehož vliv na celosvětovou církev roste. A přestože reflektuje stejná témata jako papež, přistupuje k nim na první pohled odlišně. A jedno na něm milují příznivci a nenávidí odpůrci: je průzračný a nekompromisní.

Sv. Valburga a její rodina

Svatá Valburga (německy Walburga, latinsky Valpurga či Walpurgis, ve staré angličtině Wealdburg) je u nás poměrně neznámou světicí. V západní Evropě však na některých místech její kult přetrvává. Život světice spadá do období středoevropské misie sv. Bonifáce v 8. století. Dnes jsou Valburga a její svatý bratr Willibald hlavními patrony diecéze v bavorském Eichstättu.

Valburga pocházela z jihoanglického Wessexu. Narodila se okolo roku 710. Jejím otcem byl sv. Richard pocházející z královského rodu. V římském martyrologiu je uveden jako Richardus, peregrinus, tedy Richard, poutník. Své přízvisko získal díky pouti do Říma, kterou s rodinou vykonal roku 720. Na cestě ale zemřel a byl pohřben v italské Lucce. Matka svaté Valburgy, Wuna (též Bona), není historicky doložena, tradičně se doplňuje do „svaté“ rodiny a uvádí se, že byla sestrou (či alespoň příbuznou) sv. Bonifáce.

Kněz básník P. Karel Dachovský nežije

P. Karel Dachovský

Náhlá úmrtí bývají často opravdovým požehnáním pro lidi žijící v milosti posvěcující, protože netrpí fyzickými bolestmi a jdou buď přímo, nebo po pobytu v očistci do nebe, zato však těžkou ranou pro pozůstalé – a nejen pro ně. Též pro ty, kteří je měli rádi a kteří s nimi s láskou spolupracovali na dobrém díle. Přesně toto byl případ kněze, básníka a vydavatele P. Karla Dachovského z Prahy.

Narodil se r. 1949, vystudoval Vysokou školu ekonomickou, jako mladý inženýr ekonomie se stal řeholníkem františkánského řádu, který za komunismu – tak jako všechny řehole – byl zakázaný. Spolupracoval s opravdovým hrdinou neoficiálního řeholního života P. Janem Bártou, jehož životopis později napsal. V ilegalitě byl vysvěcen na kněze mým dlouholetým duchovním vůdcem a vězněm 50. let P. Václavem Razikem, tajným biskupem. P. Karel neušel pronásledování StB,  nakonec se mu podařilo emigrovat do Velké Británie. Po listopadu r. 1989 se vrátil a založil vydavatelství Řád, které od r. 1994 vydávalo samostatné periodikum téhož názvu, vycházející třikrát do roka.

Velkou láskou P. Karla už od mladých let byla duchovní poezie. Sám psal zdařilé básně s hlubokým náboženským obsahem, v Řádu pak dával prostor řadě jiných katolíků, pokoušejících se o totéž. Řád byl snad jediným katolickým periodikem, které se tomu věnovalo a tím navazovalo na prvorepublikovou revui téhož názvu, kterou nejdříve zakázali nacisté a poté r. 1948 komunisté. V tomto starém Řádu publikovali své básně Václav Renč, Jan Zahradníček a vůbec celá plejáda katolických mistrů slova. P. Karel chtěl právě na tuto tradici navázat.

S řídící pákou a růžencem

Hrabě de Grunne

S řídící pákou a růžencem – příběh katolického vojáka hraběte de Grunne

Stíhací eso je vcelku mladý pojem. Obvykle označuje pilota stíhacího letounu, který ve vzdušném boji zvítězí nad pěti protivníky, čímž tohoto neoficiálního statusu dosáhne. Během první i druhé světové války i za válek v mezičase se objevilo velké množství vynikajících stíhacích pilotů, ktetří tento titul právem získali, náš příběh se však týká katolického vojáka, který se stal stíhacím pilotem spíše šťastnou náhodou a nakonec i osudovým okamžikem.

Hrabě Rodolphe Ghislain Charles de Hemricourt de Grunne, jak zní titul a celé jméno našeho pilota, se narodil 18. listopadu roku 1911 v Etterbeeku, obci při okraji Bruselu. Jeho rodiči byli belgický hrabě Charles de Grunne a jeho žena Marie, která pocházela z francouzského hraběcího rodu de Montalembert. Po vypuknutí první světové války rodina odešla do Anglie, kde malý Charles získal vzdělání a znalost anglického jazyka, a později do Francie, odkud se po konci bojů Velké války vrátili do rodné Belgie.

Před 110 lety se narodil biskup Castro Mayer

Mons. Antônio de Castro Mayer

Dnes by oslavil 110. narozeniny  Mons. Antônio de Castro Mayer (1904-1991), biskup brazilské diecéze Campos (1949-1981), zakladatel  Kněžské společnosti sv. Jana Marii Vianneye a velký bojovník proti pokoncilním deformacím.

Odmítl zavést ve své diecézi NOM a po svém odchodu do důchodu založil Kněžskou společnost sv. Jana Marii Vianneye, s níž zajišťoval obřady a duchovní služby pro věřící své diecéze věrné Tradici.

Až příliš slušný pro Nobelovu cenu

Když objevíte příčinu celé obrovské skupiny poruch a nemocí a založíte nový lékařský obor, když dáte světu nové lékařské procedury a postupy, se kterými se bude ještě dvacet let po vaší smrti setkávat prakticky každý člověk civilizovaného světa,  je nanejvýš logické očekávat, že vám to vynese Nobelovu cenu za medicínu. A většinou to tak i funguje.

Nicméně dnes bych vám rád připomněl muže, který se z toho pravidla vymyká. Který tohle všechno dokázal, nicméně Nobelovu cenu nikdy nedostal z důvodu, který je tak obskurní, že by byl k smíchu, kdyby nebyl k pláči. Ten geniální lékař, který zemřel přesně před 20 lety, nedostal Nobelovu cenu, protože byl lepším člověkem než jeho kolegové. Byl prostě příliš slušný, příliš čestný a pouštěl si moc pusu a pero na špacír.

Zemřel kardinál Glemp

Józef kardinál Glemp

Včera ve věku 83 let podlehl rakovině plic Józef kardinál Glemp, emeritní arcibiskup hnězdensko-varšavský, primas Polska v letech 1983-2009.

Život jej přivedl do čela polské katolické církve v nelehké době a jako nástupce opravdu velikého předchůdce, kardinála Wyszyńského. Nakolik dobře se této role zhostil, je předmětem sporů. Mnoho lidí se domnívá, že byl příliš ústupný a slabý, že přespříliš ochotně vyjednával s komunistickou vládou a potíral kněze, kteří byli méně kompromisní než on.

Další ale oceňují jeho vyjednávací schopnosti a fakt, že se mu podařilo uchránit Polsko před velkým krveprolitím.

Cordatus Bohemus Stanislav Vydra

Stanislav Vydra

Předevčírem uplynulo 271 let od narození Stanislava Vydry. Nejde tedy o žádné kulaté výročí, nicméně proč se nedozvědět více o tomto českém vlastenci 18. století? Tak jsem se do věci vložil a začal pátrat. Prvním zdrojem informací je v dnešní době samozřejmě wikipedie.

S jistým překvapením jsem však zjistil, že o něm v několika řádcích uvádí pouze základní životopisná data. Z díla pouze práce matematické. A především: mezi národní buditele ho nezařazuje. Ani heslo České národní obrození se o něm nezmiňuje. Přitom pro první generaci je jeho vlastenecký význam nesporný. Co tedy o něm wikipedie uvádí?

Stanislav Vydra (13. listopadu 1741, Hradec Králové – 3. prosince 1804, Praha) byl kněz, český vysokoškolský profesor, matematik.
V roce 1757 vstoupil do jezuitského řádu. V letech 1762–1764 studoval filozofii a matematiku na pražské univerzitě.
Od roku 1765 učil v Jičíně. V letech 1771 až 1772 farářem ve Vilémově. Roku 1772 byl jmenován profesorem matematiky na pražské univerzitě, v letech 1789 až 1799 byl děkanem filozofické fakulty a od roku 1800 rektorem univerzity.
Roku 1803 oslepl a rok na to zemřel.

(Pozn.: kupodivu německá verze je obsažnější).

Don Kichot nebo Jan Křtitel?

JUDr. Jiří Karas

Nejen věci, ale i myšlenky mají svá tajemství. Nikdo nevysvětlí, proč člověka napadají právě tyto a ne jiné. Ani já nevím, proč se mi u příležitosti 70. narozenin mého přítele Dr. Jiřího Karase přímo vnucuje srovnání těchto dvou postav.

Mají vůbec něco společného? Vnějškově prakticky nic. První je literární fikcí slavného Cervantese z úsvitu novověku, druhý historickou osobou proroka a náboženského reformátora Kristových časů. Jaká tady může být mezi oběma souvislost?

Jedna tu je. Oba byli osamělými bojovníky proti zlu. V tom dalším už jakákoliv myslitelná podobnost mizí. Don Kichot válčil mečem proti vyfantazírovanému a iluzornímu nepříteli, zatímco Jan Křtitel se statečně ozýval slovem proti konkrétním špatnostem, páchaným konkrétními lidmi – a nešetřil přitom ani korunované hlavy, což ho stálo život.

Josef Toufar: 672 hodin mučednictví Kristova služebníka

Josef Toufar

O osobě, jejíž 110. výročí narození si dnes připomínáme, platí ona Kristova slova velebení Otci, který skryl veškeré své věci před moudrými a rozumnými, ale zjevil je maličkým (srov. Lk 10,21). Kněz Josef Toufar, který zemřel za nejhoršího pronásledování Katolické církve v Československu, byl v první řadě prototypem obyčejného venkovského faráře, který žil svým navenek prostým duchovním životem, staral se o svěřené stádo a nenamlouval si, že by se mohlo v takové malé vesničce, jakou byla Číhošť, stát něco tak obdivuhodného pro lidské oči, jako zázrak hýbajícího se kříže, který se pak již nikdy po této události nenarovnal.

Podobně jako většina mladých mužů, kteří pocházeli z nuzných poměrů, se dal na cestu ke kněžství až poměrně pozdě, ve 33 letech. Důvodem tohoto pozdního povolání byl především pocit zodpovědnosti vůči své vlastní rodině (byl čtvrté z pěti dětí) a hospodářství, na kterém již od útlého věku pracoval. Již ve chvíli svého kněžského svěcení si byl hluboce vědom společenské i duchovní krize národa: v Evropě zuřila válka a české národy upadly v (ne)milost pohlavárů Třetí říše. Nikdo však ještě netušil, že to nejhorší přijde teprve po válce a že mnoho kněží bude přinuceno položit za svou víru život stejně, jako tomu bylo u mexických mučedníků.