Category Archives: Životopisy a nekrology

Nový krakovský arcibiskup přivádí liberály k šílenství

Mons. Marek Jędraszewski

Když se v prosinci 2016 stal arcibiskupem v Krakově, nástupcem samotného Karola Wojtyły, vzbudilo to velký ohlas. Výkladní skříň polského liberalismu, Gazeta Wyborcza, kvůli němu zveřejňovala články s půvabnými titulky jako například: „Papeži Františku, jak jsi mohl?!“ Matadora z Poznaně stojí za to poznat. I článek se o něm píše mnohem lépe než o beztvarých biskupech, jaké často vídáme v našem časoprostoru.

Msgre. Vincent Foy: Kněz, který odmítl mlčet ke zradám v Církvi

TORONTO, 14. března 2017 (LifeSiteNews) — Kanadští katolíci truchlí nad ztrátou jednoho z nejvášnivějších obhájců života v tamní Církvi. Na monsignora Vincenta Foye, který ve věku 101 let zemřel 13. března stářím, se vzpomíná zejména v souvislosti s jeho desítky let trvajícím bojem za autentickou nauku Církve o plození.

Msgre. Foy, kanonista a kněz torontské arcidiecéze, byl „neoblomným obhájcem posvátnosti lidského života, zejména nenarozených dětí,“ uvedl bazilián P. Alphonse de Valk, bývalý redaktor kanadského prolife portálu The Interim a zakladatel časopisu Catholic Insight. „Jeho největší a nejodvážnější příspěvek k věci obrany života v Kanadě přišel, když se rozhodl, že už nemůže déle mlčet ke zradě velké většiny kanadských biskupů“ v záležitosti nauky Církve o antikoncepci, řekl P. de Valk portálu LifeSiteNews.

Tato zrada měla podobu tzv. Winnipegského prohlášení kanadské biskupské konference z roku 1968, které bylo zveřejněno dva měsíce poté, co papež Pavel VI. v červenci vydal encykliku Humanae vitae, v níž potvrdil katolické učení, že antikoncepce je vnitřně špatná. Podle P. de Valka biskupové v prohlášení „protiřečili a odporovali“ Humanae vitae a „encykliku v Severní Americe i jinde do značné míry prakticky anulovali.“

Zemřel Msgre. Jan Szymborski

Msgre. Jan Szymborski

28. prosince zemřel ve věku 94 let prelát Jan Szymborski, který se v roce 1996 jako první kněz v Polsku začal na výzvu primase Glempa starat o tradiční komunitu věřících ve varšavské arcidiecézi a vysluhovat pro ně pravidelně tradiční liturgii. Kdo ví, co v té době prožívali stejně orientovaní věřící a kněží například v arcidiecézi pražské, dokonale chápe ono „make difference“.

Zpočátku existenci skupiny vnímal jako pastýřskou výzvu. Myslel si, že má co do činění s lidmi, kteří byli zraněni způsoby, jakými je nový ritus nezřídka celebrován, a je potřeba je jen „zahojit“ dostatečným přísunem latiny a gregoriánského chorálu. Paradoxně to byl on, kdo jako mladý kněz měl experimentálně testovat nový ritus a teď měl na starost „experiment tradice“.

Profil kardinála: Zlatý chlapec z amerického středozápadu

Arcibiskup Burke se seminaristy v St. Louis

Dařilo se mu, na co sáhl. Jako biskup bojoval za práva farmářů, dnes mu přezdívají princezna. Pořád se smál, dnes má v očích smutek. Býval oblíbencem papežů, nic z toho nezůstalo. Nahlédněte do světa amerického kardinála Raymonda Lea Burkeho.

Richland Center je malé ospalé městečko, administrativní centrum okresu Richland v americkém státě Wisconsin. Ve druhé polovině devatenáctého století bylo také centrem sufražetek, které si zde založily největší feministický klub ve Wisconsinu. Kromě toho tady žila a zemřela Světlana Allilujevová, jediná dcera diktátora Josefa Stalina.

Je to městečko, kde nezamykáte, hotel stojí pakatel. Velké i menší pozemky „for sale“ připomínají staré časy, kdy desetina obyvatel nežila pod hranicí chudoby, ve městě fungovala továrna a každý měl svých pár akrů půdy k farmaření. V té době, před více než sto lety, se tu také usadili mladí manželé původem z Irska: John Burke a Hannah O’Keeffe. Jejich syn Thomas se narodil už v Americe.

Fifties na americkém venkově

Burkeovi byli katolíci, Thomas Burke se však zamiloval do dívky jménem Maria, jejíž rodina přišla do Ameriky z Anglie a byla protestantská. Maria byla vychovávána ve víře amerických baptistů a ještě jako protestantka uzavřela s Thomasem sňatek. V katolické farnosti Nanebevzetí Panny Marie v Richlandu tehdy působil horlivý irský kněz Bernard McKevitt a pod jeho vlivem Maria po svatbě přijala katolickou víru, kterou pak se stejnou oddaností zastávala.

Manželé se zabydleli na mléčné farmě a postupně přivedli na svět šest dětí. Šesté těhotenství zastihlo Marii Burke ve špatném zdravotním stavu. Protože byla zároveň na tehdejší poměry starou rodičkou a doma měla už pět dětí, nabídl jí gynekolog ještě poměrně zřídkavý, avšak ve státě Wisconsin už legální, potrat ze zdravotní indikace. Maria Burke odmítla a nakonec bez větších komplikací 30. června 1948 porodila své nejmladší dítě, syna Raymonda Lea.

Třicet let v boji proti ďáblovi

Otec Gabriele Amorth

Nejznámější exorcista světa P. Gabriele Amorth zemřel ve věku 91  let v Římě. R. 2010 si stěžoval, že i ve Vatikáně existuje satanistická sekta.

Od habsburského dvorního lékárníka ke katolickému partyzánovi

Pater Amorth se narodil 1. května r. 1925 ve věřící katolické rodině v Modeně. Jeho předkové pocházeli z Tyrolska a r. 1814 byli známi jako dvorní lékárníci habsburského domu. Na tuto tradici byla Amorthova rodina velmi hrdá.

Po obsazení Itálie Němci r. 1943 se mladý Gabriele připojil k italským katolickým partyzánům a byl po válce vyznamenán medailí za statečnost. Vstoupil do Křesťanskodemokratické strany a politicky se angažoval. Zároveň studoval práva. Po jejich ukončení objevil u sebe kněžské povolání. Vstoupil tedy do Společnosti sv. Pavla založené r. 1914 a r. 1954 byl vysvěcen na kněze. Jeho duchovní dráha byla publicistická a teologická, vynikl jako mariolog a přednášel na Mezinárodní mariánské akademii.

„America has lost a giant“*

Phyllis Schlafly (2011)

V sobotu 10. září ve dvě hodiny po poledni bude v katedrální bazilice svatého Ludvíka v Saint Louis ve státě Missouri sloužena mše svatá za zemřelou Phyllis Schlaflyovou.

„Banální informace,“ řeknete si možná v duchu, „má význam tak leda pro zesnulou, její rodinu, pro její farní společenství. Den co den je přece na bezpočtu míst sloužena mše svatá za zesnulého. Kdo vůbec je ta Phyllis Schlaflyová?“

A budete mít pravdu. V Událostech České televize, ve Zprávách TV Prima a v Televizních novinách TV Nova se tento týden ani slovem nezmínili o nějaké Phyllis Schlaflyové. Nenajdete jedinou zprávu o jejím skonu na webech ČT24, Českého rozhlasu, iDnes, iHNed, Novinek, Lidovek, Deníku nebo na Neviditelném psu. Ba dokonce ani Vatikánský rozhlas se nezmínil, mlčí Skleněný kostel, Signály, RC Monitor, Katolický týdeník, Radio Proglas. V tichu utonul i server Hodie. Možná si nyní otvíráte nové webové okno, abyste se podívali na Katopedii, o kom si to povídáme. Marně, nemá tam heslo. Nenajdete ho ani na české Wikipedii a bez zmínky je i Víra.cz. Pro nás bezvýznamný člověk, můžeme uzavřít.

Takový závěr by však byl omylem z těch těžkých. Do Saint Louis dnes na pohřeb paní Schlaflyové přijede i republikánský prezidentský kandidát Donald Trump, jenž nepatří do kruhu její rodiny. St. Louis Post-Dispatch píše, že tam také promluví (http://1url.cz/4twg7), a tu nám informace se sublokálním či nanejvýš lokálním významem náhle vyrůstá do rozměru Spojených států amerických.

Právem. Ale proč vlastně?

Robert Sarah – nekompromisní bojovník z Afriky

Kardinál Sarah

Když německý kardinál Walter Kasper během mimořádného zasedání synody o rodině poskytl novináři Edwardu Pentinovi rozhovor, kde se nelichotivě vyjádřil o afrických účastnících synody, byl to skandál. Ačkoliv se Kasper za své poznámky omluvil, ne za dlouho vyšel na webu německé biskupské konference článek Björna Odendahla, který se o Afričanech vyjadřuje ještě drsnějším způsobem a jednoho přímo jmenuje: kardinála Roberta Saraha. Ne neprávem. Nikdo nezasazuje církevním liberálům tolik ran jako kanonýr z Guineje.

Pracovitý puntičkář se po dlouhá léta ukrýval v kurii, kde si jej roku 2010 všiml papež Benedikt XVI. Sarahův čas však přišel až s pontifikátem jeho nástupce, kdy se projevil jako neohrožený obránce čistoty víry. Od té doby je Saraha všude plno. Postavil se do čela afrických biskupů, odkud vytlačil na synodách nevýrazného Petera Turksona, byl nejhlasitější opozicí kardinála Kaspera, psal knihy, řečnil a nakonec k nelibosti liberálů ovládl i svou frankofonní pracovní skupinu. Těžkotonážní evropští biskupové mu nestíhali.

Sarah je představitelem africké církve, mladé a konzervativní, která tak na první pohled stojí v protikladu snad ke všemu, čemu čelí církev v západním světě. To je v jistém smyslu velmi revoluční. Zatímco papež František má, zdá se, nejblíže k názorům německých či belgických biskupů, kardinál Sarah je  opravdu mužem z konce světa. Z černého kontinentu, jehož vliv na celosvětovou církev roste. A přestože reflektuje stejná témata jako papež, přistupuje k nim na první pohled odlišně. A jedno na něm milují příznivci a nenávidí odpůrci: je průzračný a nekompromisní.

Sv. Valburga a její rodina

Svatá Valburga (německy Walburga, latinsky Valpurga či Walpurgis, ve staré angličtině Wealdburg) je u nás poměrně neznámou světicí. V západní Evropě však na některých místech její kult přetrvává. Život světice spadá do období středoevropské misie sv. Bonifáce v 8. století. Dnes jsou Valburga a její svatý bratr Willibald hlavními patrony diecéze v bavorském Eichstättu.

Valburga pocházela z jihoanglického Wessexu. Narodila se okolo roku 710. Jejím otcem byl sv. Richard pocházející z královského rodu. V římském martyrologiu je uveden jako Richardus, peregrinus, tedy Richard, poutník. Své přízvisko získal díky pouti do Říma, kterou s rodinou vykonal roku 720. Na cestě ale zemřel a byl pohřben v italské Lucce. Matka svaté Valburgy, Wuna (též Bona), není historicky doložena, tradičně se doplňuje do „svaté“ rodiny a uvádí se, že byla sestrou (či alespoň příbuznou) sv. Bonifáce.

Kněz básník P. Karel Dachovský nežije

P. Karel Dachovský

Náhlá úmrtí bývají často opravdovým požehnáním pro lidi žijící v milosti posvěcující, protože netrpí fyzickými bolestmi a jdou buď přímo, nebo po pobytu v očistci do nebe, zato však těžkou ranou pro pozůstalé – a nejen pro ně. Též pro ty, kteří je měli rádi a kteří s nimi s láskou spolupracovali na dobrém díle. Přesně toto byl případ kněze, básníka a vydavatele P. Karla Dachovského z Prahy.

Narodil se r. 1949, vystudoval Vysokou školu ekonomickou, jako mladý inženýr ekonomie se stal řeholníkem františkánského řádu, který za komunismu – tak jako všechny řehole – byl zakázaný. Spolupracoval s opravdovým hrdinou neoficiálního řeholního života P. Janem Bártou, jehož životopis později napsal. V ilegalitě byl vysvěcen na kněze mým dlouholetým duchovním vůdcem a vězněm 50. let P. Václavem Razikem, tajným biskupem. P. Karel neušel pronásledování StB,  nakonec se mu podařilo emigrovat do Velké Británie. Po listopadu r. 1989 se vrátil a založil vydavatelství Řád, které od r. 1994 vydávalo samostatné periodikum téhož názvu, vycházející třikrát do roka.

Velkou láskou P. Karla už od mladých let byla duchovní poezie. Sám psal zdařilé básně s hlubokým náboženským obsahem, v Řádu pak dával prostor řadě jiných katolíků, pokoušejících se o totéž. Řád byl snad jediným katolickým periodikem, které se tomu věnovalo a tím navazovalo na prvorepublikovou revui téhož názvu, kterou nejdříve zakázali nacisté a poté r. 1948 komunisté. V tomto starém Řádu publikovali své básně Václav Renč, Jan Zahradníček a vůbec celá plejáda katolických mistrů slova. P. Karel chtěl právě na tuto tradici navázat.

S řídící pákou a růžencem

Hrabě de Grunne

S řídící pákou a růžencem – příběh katolického vojáka hraběte de Grunne

Stíhací eso je vcelku mladý pojem. Obvykle označuje pilota stíhacího letounu, který ve vzdušném boji zvítězí nad pěti protivníky, čímž tohoto neoficiálního statusu dosáhne. Během první i druhé světové války i za válek v mezičase se objevilo velké množství vynikajících stíhacích pilotů, ktetří tento titul právem získali, náš příběh se však týká katolického vojáka, který se stal stíhacím pilotem spíše šťastnou náhodou a nakonec i osudovým okamžikem.

Hrabě Rodolphe Ghislain Charles de Hemricourt de Grunne, jak zní titul a celé jméno našeho pilota, se narodil 18. listopadu roku 1911 v Etterbeeku, obci při okraji Bruselu. Jeho rodiči byli belgický hrabě Charles de Grunne a jeho žena Marie, která pocházela z francouzského hraběcího rodu de Montalembert. Po vypuknutí první světové války rodina odešla do Anglie, kde malý Charles získal vzdělání a znalost anglického jazyka, a později do Francie, odkud se po konci bojů Velké války vrátili do rodné Belgie.