Category Archives: Vyvracení mýtů

Zrnka pravdy – v hromadě čeho?

Aktuální vydání časopisu Salve: Revue pro teologii a duchovní život je věnované islámu; o stejném tématu pojednává také článek Lukáše Noska ve starším vydání zaměřeném na Druhý vatikánský koncil. Protože je tento časopis spřízněný s dominikánským řádem a s pražským arcibiskupstvím (tištěná verze časopisu obsahuje informaci, že čestným šéfredaktorem je Dominik Duka), lze usoudit, že to, co čtenářům předkládá, má být katolické stanovisko. Když se Salve zabývá islámem, nutně vypovídá také o pohledu Církve na nekřesťanská náboženství a na sebe samu, přesněji řečeno o tom, jak tento pohled vypadá nebo by měl vypadat podle redaktorů Salve. Zkusme se dopátrat jeho hlavních rysů.

Aktualizovaný

Za samozřejmost se pokládá především to, že dnešní pohled je výrazně jiný než předkoncilní. Autoři článků v Salve se odvolávají nejčastěji na koncilní dokumenty a zdůrazňují potřebu překonat dřívější přístup. Lukáš Nosek píše, že vyjádření deklarace Nostra aetate ohledně islámu představuje „zásadní pokrok a základní krok církevní sebereflexe směrem k otevřenému, nezaujatému a svobodnějšímu pohledu na islám (…) jde o první postoj církevního magisteria, který se nebál islám označit termínem náboženství, čímž ho de facto uznal jako svébytného partnera dialogu“ (Salve 4/2015, str. 98). Dřívější pohled Církve na islám tedy byl zaujatý a méně svobodný? Když Nosek používá výraz „nebál“, chce tím naznačit, že dříve Církev islám termínem náboženství neoznačovala, protože měla strach? Ohledně stejné deklarace Nosek nadšeně referuje, že „je to opravdu asi poprvé, kdy se nejedná o apologetickou obrannou formulaci plnou vymezování se a upozorňování na chyby a nedokonalosti druhého“ (str. 89). Obranu pravdy a boj proti omylům tedy Nosek spojuje s (neslušným) poukazováním na chyby druhého. V kritičtějším čtenáři začne hlodat otázka, proč je nutné postoje koncilu prezentovat pomocí takto tendenčních a frázovitých vyjádření.

„Ale papež to řekl!“ aneb Výmluva, která vám u Božího soudu nepomůže

Posoudit soudobé problémy je často obtížné, protože jsou nám natolik „blízko“, že je nedokážeme vidět jasně. Jsme do nich příliš ponořeni, téměř jako když šlapeme vodu a snažíme se neutonout. Užitečnou metodou, jak získat správnou perspektivu, je poodstoupit v čase do jiných krizových období a pokusit se představit si, jaké důsledky mohly mít pro katolíky, kteří v té době žili. Tato úvaha má podobu hypotetických dialogů mezi Kristem a duší při soukromém soudu.

Scénář č. 1 se odehrává v roce 366.

Soudce: Křesťanská duše, jak ses opovážila omílat spolu s ariány pořád dokola „byla doba, kdy On neexistoval“? Neboť vskutku nebyla žádná doba, kdy jsem neexistoval. Jsem věčný Syn věčného Otce.

Duše: Inu Byl jsem zmaten, když papež Liberius podepsal dohodu s císařem. Všichni říkali, že papež připustil, že se o tom dá diskutovat, víš, jistá flexibilita ve formulacích … že není všechno černobílé…

Soudce: Měl jsi to vědět. Má Církev vždy vyznávala mé božství. Když se objevil Arius, byl okamžitě odsouzen jako heretik. Tuto pravdu slavnostně definoval Nikájský koncil a moji svatí ji od té doby vždy hájili.

Duše: Kdo jsem, abych soudil? Když jsem slyšel vzájemně si odporující věci, pomyslel jsem si: „Je-li zmatený i papež, jak bych to já mohl vědět lépe?“ Nepředpokládá se snad, že budeme prostě následovat papeže?

Soudce: Říkáš: „Kdo jsem, abych soudil?“ Už při křtu a při biřmování jsem ti dal Ducha pravdy, abys dokázal odlišit pravdu od lži, i povinnost poznávat svou víru a držet se jí až do smrti.

Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (4)

Dílo Christophera Westa a jeho vztah k dílu Dietricha von Hildebranda

Církev od 2. vatikánského koncilu prodělává těžkou mnohostrannou krizi: krizi víry, krizi autority, intelektuální krizi (rozšířený zmatek), mravní krizi. Měli bychom být vděčni za každého „vojáka“, který vstoupí do arény a nabízí své služby Králi. Měli bychom být vděčni za každé písemné či ústní svědectví, které lidem pomáhá najít cestu zpět do ovčince. Jak píše sv. Pavel, máme rozmanité dary, různá nadání, a používáme je k Boží slávě (srov. Řím. 12,6-8).

1. „Revoluce”, nebo vývoj nauky?

Žádný „voják“ ve službě Církve se však nikdy nenazývá revolucionářem. Jak jsem se zmínila dříve, Dietrich von Hildebrand si byl vědom toho, že vrhnul světlo na jednu velmi důležitou pravdu, která byla často zastřená, nikoli v katolické nauce, ale v katolické praxi. Nazval by to – s odkazem na kardinála Newmana, jehož ctil – možným vývojem nauky, ale nikdy „revolucí“. V Katolické církvi není revoluce. Boží zjevení skončilo smrtí apoštolů. Posláním Církve je šířit Boží poselství a v průběhu let ho znovu a znovu objasňovat.

Christopher West rád cituje provokativní výrok George Weigela, že teologie těla Jana Pavla II. je „teologická časovaná bomba“. Co to ale znamená? Znamená to, že „křesťané musejí dokončit, co sexuální revoluce začala“, jak řekl West v pořadu Nightline? I sám velmi vlivný Weigel, což mu slouží ke cti, napsal v předmluvě k jedné knize Christophera Westa: „Sexem prosycená kultura si představuje, že sexuální revoluce osvobozuje. Opak je pravdou“ (Theology of the Body Explained, 2003, s. XVI).

Slova jako „revoluce“ a podobné bombastické výrazy jsou líbivé, leč nezodpovědné. Přemrštěná slova a fráze jsou jako psychologická masáž. Lidé, kteří znají sílu slov, jich používají po staletí. Většina lidí žije v takovém stavu duchovního a intelektuálního spánku, že podobné obraty mohou být užitečnou pomůckou, jak s nimi zatřást a vytrhnout je z letargie. Jsou však zavádějící. Jak jsme si řekli, v Církvi žádná revoluce neexistuje: jediné velké tsunami bylo Vtělení.

Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (3)

3. část: Zvláštní problémy související se zacházením s intimní sférou

1. Diktatura relativismu a pornografie

Dietrich von Hildebrand a postkřesťanská společnost

Jedním z darů, které Bůh dal Dietrichu von Hildebrandovi, bylo vnímání znamení doby. Tento dar mu otevřel oči vůči jedu nacismu již na počátku 20. let, stejně jako vůči jaltské zradě v roce 1943, kdy Roosevelt s Churchillem prakticky „předali“ polovinu Evropy jinému politickému démonovi, Stalinovi (se známými tragickými následky). Po. 2. vatikánském koncilu umožnil Dietrichovi pochopit, že v naší milované Církvi něco těžce vykolejilo. Proto přerušil práci na svém celoživotním díle o lásce a napsal Trojského koně1 a další publikace, včetně mnoha článků, aby před nebezpečím varoval.

Kdyby byl Dietrich von Hildebrand dnes naživu, nepochybuji, že by bojoval proti nejzákeřnějším zlům naší doby: především proti potratu, ale také proti filosofickým předpokladům, které tvoří jeho základ, což plodí další zla. Všechen svůj talent by věnoval tomu, aby přiměl lidi si uvědomit, že diktatura relativismu, abych citovala papeže Benedikta, a všechny její hříšné výhonky – zejména potrat a pornografie – jsou projevy útoku Satana na naši postkřesťanskou společnost. Tvoří jakousi trojici zla v zuřivém odporu proti Nejsvětější Trojici křesťanství.

Teolog: „Katolíci se nesmějí držet novátorské nauky papeže“

6. prosince 2017 (LifeSiteNews) – Katolický teolog řekl portálu LifeSiteNews, že katolíci nesmějí následovat „novátorskou nauku“, která schvaluje pokyny argentinských biskupů ohledně svatého přijímání.

Pokyny z Buenos Aires, o nichž papež František prohlásil, že jsou „jedinou interpretací“ Amoris leatitia, umožňují některým rozvedeným a znovusezdaným párům přistupovat ke svátostem pokání a eucharistie bez pevného rozhodnutí žít čistě ve zdrženlivosti. Minulý týden přišla zpráva, že jak pokyny z Buenos Aires, tak soukromý dopis papeže Františka, v němž je schvaluje, byly oficiálně promulgovány v Acta Apostolicae Sedis. Doprovodný komentář státního sekretáře kardinála Pietra Parolina uvádí, že papežský přípis má status „apoštolského listu“ a papežovo schválení je součástí jeho „věrohodného učitelského úřadu“. To vedlo k obavám katolíků, že teď musejí pod hrozbou obvinění z hereze argentinský přístup přijímat. Teolog, jehož portál LifeSiteNews požádal o konzultaci, však naopak tvrdí, že katolíci novinku akceptovat nesmějí.

Masarykova pochybná (ne)morální autorita

T. G. Masaryk

K jubileu 80. výročí úmrtí prvního prezidenta samostatné Československé republiky T. G. Masaryka (14. září) mu připravil redaktor Lidových novin Petr Zídek pozoruhodný dárek. „Prezident osvoboditel“, jak byl v předválečné éře nazýván, by z něj ale určitě radost neměl. Vydal totiž knihu pod názvem „Utajená láska prezidenta Masaryka“. Příloha Lidových novin 8.9. přináší její recenzi.

Masaryk, vydávaný za morální vzor čestnosti a pevného charakteru za všech situací, se zde ocitá v úplně jiném světle. Již dříve bylo známo, že udržoval od r. 1928 jako 78letý vdovec blízké vztahy s novinářkou Oldrou Sedlmayerovou. Ctitelé „prezidenta osvoboditele“ se snažili vytvářet dojem, že šlo o čistě platonické přátelství starého pána a 40leté spisovatelky. Zídek ale publikuje písemnou korespondenci obou, z níž vyplývá pravý opak. Masaryk se svojí konkubině vyznává z lásky k ní, roztouženě vzpomíná na
nádhernou noc ve společné posteli a na sexuální zážitky, které zde kvůli slušnosti nebudu vůbec citovat. Důležité a obzvlášť odsouzeníhodné na tom všem ale je, že Sedlmayerová byla vdaná a měla doma nezletilého syna. Manžel, povoláním železničář, o jejím poměru s prezidentem neměl ani tušení. Přitom Masaryk veřejně mnohokrát horoval pro počestnou rodinu jako základ státu.

Skryté mluvení o chybách druhých

“Zloděj krade. Je to špatné. Proto se, na rozdíl od něho, zachovám správně: Půjdu a vezmu, co mi nepatří a na co nemám právo” říká nesmyslně uvažující člověk. Je překvapivé, že tuto absurdnost prohlédne snadno každý, zatímco podobnou absurdnost v jiném případě už nevidí. A proto jedná, jak jedná.
“Nemůžeme pořád říkat, co dělají ostatní špatně. Mluvme o vlastních chybách, co jsme udělali špatně MY: Evropané, Češi, katolíci, příslušníci toho a toho stavu, povolání, věkové skupiny atd. atd.” V čem spočívá ona stejná absurdnost? Pokud já sám, Čech, kněz, katolík, třicátník atd., nedělám to, o čem chci říkat, že to Češi, kněží atd. dělají, i když použiju slovíčko “my (my Češi, katolíci, kněží…)”, ve skutečnosti se jedná o “oni”. Takže se fakticky jedná pouze o mluvení o chybách druhých, i když s nimi mám cosi společného. A tak jako vzetí toho, co mi nepatří a na co nemám právo je stejné, jako když zloděj krade, tak i výroky typu “My jsme spáchali to a to”, pokud člověk sám nebyl přímým účastníkem, jsou stejné, jako když někdo neustále mluví o chybách druhých.

Papež František: „Chtít »toto anebo nic« není katolické, ale heretické

František I.

Neuvěřitelný úvod k oficiální zprávě Vatikánského rozhlasu o ranní promluvě papeže Františka z 9. 6. uvádí: „Chtít »toto anebo nic« není katolické, ale heretické – poznamenal papež František v dnešní homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty, když mluvil o »zdravém realismu«, ke kterému Ježíš vedl svoje učedníky.“1

Celá tato pasáž promluvy zní:

„Toto je zdravý realismus katolické církve. Katolická církev nikdy neučí »buď to, anebo tamto«. To není katolické. Církev říká »to a také to«. Buď dokonalý, smiř se se svým bratrem. Neurážej ho. Měj ho rád. A jestliže se vyskytne nějaký problém, alespoň se dohodni, aby se nerozpoutala válka. To je zdravý realismus katolicismu. Není katolické žádat »buď to anebo nic«, to není katolické, to je heretické. Ježíš dovede putovat spolu s námi, podává nám ideál a doprovází k ideálu, vymaňuje nás z uvíznutí v rigidnosti zákona a říká nám: »dělejte, co můžete«. On nás dobře chápe. Je to náš Pán a tomu nás učí.“

Přesně interpretovat, co vlastně říká papež František, je vždy obtížné, avšak téma „rigidních“ katolíků, kteří se neochvějně drží ideálů, jež učí Kristus, a absolutně platných pravd, se v jeho výrocích objevuje opakovaně. „Fundamentalismus je nemoc, která se nachází ve všech náboženstvích,“ řekl papež v listopadu na palubě letadla při návratu z Afriky. „My katolíci máme několik – spíše mnoho – těch, kdo si myslí, že mají absolutní pravdu a jdou a hází špínu na druhé pomluvou, utrhačstvím, a ubližují jim… A je třeba proti tomu bojovat.“2

Umělé oplodnění v Máte slovo

Ve čtvrtek zamířilo do bulvárního diskusního pořadu ČT Máte slovo s M. Jílkovou téma umělého oplodnění, resp. otázka anonymity dárců spermií a požadavku na její zrušení (patřičný díl vizte ZDE). Jde o zajímavé téma, a přestože pořad má díky svému bulvárnímu charakteru a agresívní moderátorce velká omezení, bude užitečné se na něj podívat.  Už jen ta přehlídka lží a demagogií, kterou předváděli aktivisté a provozovatelé umělého oplodnění ve snaze bagatelizovat závažná rizika plynoucí z existence anonymního dárcovství, je velmi poučná. Pokusme se teď podívat na některé nejzajímavější body celé diskuse…

Jako hlavní diskutující vystoupili: poslanec Martin Komárek (ANO 2011), doktorka Jitka Řezáčová (šéfka centra asistované reprodukce), katolický publicista Petr Hájek, pravoslavný kněz Libor Halík, Jana Březinová (psycholožka z centra asistované reprodukce) a Petra Hanzelínová (lesbička vychovávající s partnerkou dvě děti z umělého oplodnění). Mimo hlavní řečníky se v řadách diváků jako další diskutující prosadili (z těch, co znám) ještě místopředseda Mladých křesťanských demokratů Pavel Horáček a gynekoložka MUDr. Xenie Preiningerová. Téma se v pořadu objevilo jako reakce na návrh skupiny poslanců okolo Jitky Chalánkové z TOP 09 (v pořadu zastupované poslancem Martinem Komárkem) na zrušení anonymního dárcovství spermií. Pan poslanec ho správně odůvodňoval právy a zájmy při umělém oplodnění počatých dětí.

Co je špatně na papežově interview pro La Croix

Radomír Malý


Rozhovor, který papež František poskytl 9. května pro La Croix, vyvolal – jako už mnohokrát – vlnu kritiky ze strany autentických katolíků. Jde především o 3 pasáže. Pokusím se o jejich rozbor:

La Croix: Ve svých promluvách o Evropě mluvíte o kořenech kontinentu, avšak bez toho, že byste je označil za křesťanské. Evropskou identitu nazýváte spíše multikulturní a dynamickou. Je snad podle Vás výraz křesťanské kořeny pro Evropu nepatřičný?

Papež: „Je třeba mluvit o kořenech v množném čísle, protože je jich víc. V tomto smyslu, když slyším mluvit o křesťanských kořenech Evropy, se tohoto tónu někdy obávám, protože může znít triumfalisticky nebo nevraživě. Zavání potom kolonialismem.“

František se tady bohužel staví otevřeně na stranu neomarxistické levice, která již dříve odmítla zmínku o křesťanských kořenech v evropské ústavě. Přitom právě křesťanství vytvořilo vše hodnotné, co v Evropě existuje, evropská civilizace se začala rozvíjet teprve poté, co nově příchozí národy po zániku Západořímské říše r. 476 jeden po druhém začaly přijímat křest. Bez epochálního civilizačního díla benediktinských mnichů a katolické Christianitas (křesťanský charakter státu) si nelze představit Evropu v pozitivním slova smyslu jako kulturní a civilizační velmoc.