Category Archives: Úvahy
Orientuje se papež František v historii?
František I.
Po přečtení jedné aktuální zprávy na radiovaticana.cz si dovolím o tom pochybovat. 30. října přijal totiž na audienci zástupce starokatolické církve a mj. jim řekl tuto větu, aniž by ji jakkoliv blíže konkretizoval: „Při našem rozdělení došlo na obou stranách k závažným hříchům a lidským pochybením…“ Existují pouze dvě možnosti: buď papež František neví, o čem mluví, což je přece jen ta lepší varianta, nebo to ví, a to je potom na pováženou.
Kdyby tuto větu vyslovil při setkání se zástupci luteránských nebo kalvínských denominací, tak by to bylo na místě. Nelze totiž házet vinu za protestantské hereze a schizma pouze na Luthera, Zwingliho a Kalvína. Svůj významný podíl na rozšíření jejich bludů a na odpadu od Katolické církve mají totiž i pohoršení, jaká dávali svým životem různí renezanční preláti včetně samotných papežů (Innocenc VIII., Alexander VI., Julius II.), i když život Luthera a Zwingliho se od nich vůbec nelišil, ale o to v mém článku nejde.
Střízlivě o Halloweenu
S tím, jak se blíží přelom října a listopadu, sílí v katolických kruzích diskuse o Halloweenu a o tom, zda ho mohou katolíci slavit a zda je vhodné, aby se katolíci a speciálně děti z katolických rodin účastnili haloweenských rejů. Tato problematika je složitější, než se mnohým z nás zdá. Zkusme se na to podívat střízlivě a bez emocí.
Jeden ze základních argumentů katolických odpůrců Halloweenu je tvrzení, že jde původně o pohanský svátek na počest irského boha smrti Samhaina. Ten argument by byl jistě velmi pádný, pokud by byl skutečně pravdivý. Jenže on není. Halloweeen je zkrácenina termínu All Hallows‘ Eve (= předvečer Všech Svatých) a jako takový je to svátek křesťanský. Vznikl stejně jako Štědrý večer na základě toho, že oslavy svátku mohou začít už večer před ním. V řadě protestantských zemí byl proto Halloween dokonce zuřivě napadán a zakazován jako bytostně katolický svátek.
Z hlediska původu tedy Halloween není o nic méně křesťanský a o nic víc pohanský, než jsou Velikonoce a Vánoce. Vzdělaní katolíci se chtě nechtě musí smát snahám ateistů, pohanů a některých obzvlášť švihlých protestantů a z křesťanství se oddělivších kultů vydávat Vánoce a Velikonoce za pohanské svátky ukradené křesťany. Proč by ale tedy měli přijmout zhruba stejně relevantní a stejně staré argumenty v případě Halloweenu?
O hidžábech poněkud netradičně
Vím, že za tento článek mne budou asi někteří ze čtenářů DaH kamenovat, ale nevadí, jsem na to zvyklý. Je zvláštní, kolik vášní může vyvolat obyčejný šátek, nebo chcete-li „hadr“ na hlavě, který muslimové nazývají „hidžáb“. Ředitelka střední zdravotní školy zakazuje studentkám muslimského vyznání nosit je do vyučování, případem se zabývá až ombudsmanka Šabatová, jež vehementně hájí toto jejich právo, teď se k problematice vyjádřil i předseda ODS prof. dr. Petr Fiala, byl proti, ale nemastně neslaně.
Já se zde držím katolického hlediska. Islám je falešným náboženstvím a – jak dokazují nejnovější bestiality proti křesťanům v Iráku a v Sýrii – hrozbou pro celý svět. Bohužel bezbožecká liberální a socialistická Evropa otevřela dokořán dveře muslimským přistěhovalcům, což se týká i naší republiky.
Jenže když už se nešťastně řeklo a), musí se doříct i b). Tito imigranti jsou muslimského vyznání a není v dohledné době naděje, že z nich budou křesťané (rovněž tak ne ateisté). Podle současného zákonodárství všech států (s výjimkou většiny muslimských a komunistické Severní Koreje) platí náboženská svoboda, proto tito evropští vyznavači proroka luny, ať už se nám to líbí či nikoliv, mají právo toto náboženství vyznávat, účastnit se svých bohoslužeb a řídit se v soukromém životě svými náboženskými předpisy. Toto respektovala i středověká katolická Christianitas, která aplikovala nikoli bludný princip náboženské svobody, odsouzený encyklikou „Mirari Vos“ Řehoře
XVI. a „Syllabem“ bl. Pia IX., nýbrž princip tolerance ve smyslu „bonum commune“ podle definice sv. Tomáše Akvinského. Proto v tomto „temném středověku“ židé měli v ghetech své synagogy a muslimové v katolických knížectvích Španělska své bohoslužebné prostory. Papežové bránili mnoha dokumenty tato jejich práva, židé např. s naprostou samozřejmostí chodili na trhy mimo gheto s jarmulkami na hlavě a s modlitebními řemínky.
Otevřenost nebo ghetto?
Michal Krestchmer
Máme jako katolíci být otevření vůči světu či se uzavřít? K této otázce můžeme zformulovat ještě tyto (a další) podotázky:
- Máme vytvářet nějaké uzavřené komunity či žít sami bez styku nebo jen minimálním stykem s pohanským světem kolem nás?
- Máme sice žít ve světě mezi nevěřícími, ale styk s nimi omezit jen na nutnou péči o materiální dobra (zaměstnání, nakupování, využívání veřejné dopravy apod.)? To znamená tedy nemít přátele mezi pohany a nekatolíky, chránit děti od styku s nevěřícími dětmi, nezúčastňovat se většiny „kulturních“ akcí, nečíst světské knihy atd.
- Máme se přizpůsobit vyjadřování lidí tohoto světa, u kterých dochází v mnoha případech k posunu významu slov? Máme hlásat víru „dnešním jazykem“?
- Máme se podobně oddělovat od „katolických modernistů“ (co je ovšem oxymóron) či lidí zasažených pokoncilní mentalitou církve?
Domnívám se, že na tyto a podobné otázky není jednoznačná odpověď platná pro každého katolíka, byť by si každý měl položit tyto otázky s ohledem na svou vlastní situací. Naznačuji některé přístupy; lze o nich diskutovat.
Tábor jako opora malých osamělých katolíků
Kozinec 2013: Nástěnka celotáborové hry
Letní tábor či setkání dětí (mládeže) je pro mnoho rodin především dobrou odpovědí na otázku, co s dětmi přes prázdniny. Na táboře se o děti postarají, pohlídají je, poskytnou jim přiměřený zdravotně prospěšný pobyt v přírodě a s trochou stěstí i nějaké ty pozitivní zážitky, na které pak budou děti přes rok vzpomínat. To jsou taková ta základní očekávání, které má od letního tábora většina rodičů.
Nicméně tábor má mnohem větší potenciál a může dětem poskytnout mnohem více, budou-li rodiče dobře vybírat. Neocenitelný je zejména pro příslušníky rozptýlených menšin.¹ Jak dobře vědí např. čeští emigranti, kteří pamatují na skautské tábory vedené Velenem Fandrlíkem, které jim pomáhaly udržovat v dětech povědomí o jejich češství, znalost českého jazyka a kontakty napříč českou emigrantskou komunitou. A jelikož i my katolíci (či mnozí z nás) jsme už v ČR rozptýlenou menšinou, neměli bychom tyto zkušenosti a možnosti ignorovat.
Úvahy o indexu zakázaných knih
Michal Krestchmer
Církev po II. Vatikánském koncilu se zřekla Indexu zakázaných knih; podobně jak učinila v minulosti ohledně inkvisice[i] a bojových řádů[ii]. Ohledně toho se nabízí otázka, zda to bylo vhodné a dobré a zda celá problematika neměla být nějak jinak upravena. V dalším vyslovuji svá mínění, ale nikterak netvrdím, že jiný názor není přípustný a vyzývám čtenáře k diskusi.
Odmítání závadných knih má i biblický základ. V Skut 19,19 čteme: „Mnozí pak těch, kteří se zabývali pověrečnými věcmi, snesli knihy a spálili je přede všemi.“ Ježíš dokonce přikazuje zbavit se takových věcí (oko, ruka), které člověka svádí (Mat 5,29-30), byť samy o sobě nejsou špatné.
Církev již od starověku odsuzovala heretické knihy. Nicejský koncil zavrhl nejen učení Aria, ale i jeho knihu. Papežové odsuzovali bludy a podkladem pro to nebyly jen kázání heretiků, ale i jejich knihy. Podrobněji o tom v článcích Censorship of Books[iii] a Index of Prohibited Books[iv] v Catholic Encyclopedia.
Příjímání rozvedených v jiném spektru
Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.
Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.
Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.
Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil.
Sexuální a reprodukční práva
Stoupenci potratů a volného sexu užívají termín „sexuální a reprodukční práva“ k obhajobě svých nemorálních postojů a snaží se vnutit své pojetí společnosti. Jejich pojetí uvádí dokument „Charta sexuálnych a reprodukčných práv IPPF“[1], jenž v některých bodech překračuje tuto tématiku, což je ale nepodstatné pro další text tohoto článku. Dokument sice hovoří o právu na život, ale omezuje ho na všechny lidské bytosti, které se narodily, tedy ještě nenarozeným nepřiznává toto právo. Stojí v něm: „Každý má právo svobodně využívat a kontrolovat svůj sexuální a reprodukční život“ (s přiměřeným ohledem na práva druhých) a „Každý má právo na ochranu před vynuceným těhotenstvím, sterilizaci nebo potratem.“ Jinými slovy Společnosti pro plánované rodičovství jde o právo na sex bez omezení a potrat, což je výslovně uvedeno i ve větě: „Všechny ženy mají právo samostatně se rozhodovat o reprodukčních možnostech, včetně možnosti bezpečného potratu.“ Dále pak „Každý má právo na svobodu myšleni a projevu v souvislosti so svým sexuálním a reprodukčním životem;“ jinak řečeno každý může volně šířit uznávání jakýchkoli zvrhlostí, jako jsou sodomie, antikoncepce, potraty, umělé oplodnění. Z „Každý má právo na ochranu před restriktivním výkladem náboženských textů“ vyplývá, že je tu právo na to nebýt obtěžován od druhých např. odkazem na přikázání „Nesesmilníš“ či „Nepožádáš manželsky bližního svého“, neboť to jsou přece restriktivní (tj. omezující) texty. Dokument dále uvádí právo „na přístup k bezpečným, účinným a přijatelným metodám kontroly porodnosti,“ neboli právo na to, je-li nemajetný, obdržet zdarma antikoncepční prostředky. Dokument dále uvádí právo každého „se rozhodnout, zda využije služby a které metody antikoncepce využije.“
Kostel je „jen“ kostel…
Klasický kůr při pohledu od kněžiště
Možná si někteří z vás všimli, že Duše a hvězdy nikdy neinformují o koncertech, které se konají v kostele. Není to náhoda. Jsem totiž pevně přesvědčen, že koncert nemá v kostele co dělat. Nepatří do něj, z mnoha velice pádných důvodů, a nerespektování tohoto faktu škodí koncertu, umělcům, posluchačům i kostelu.
Tento můj postoj pochopitelně rovněž vede k tomu, že takovéto koncerty ani nevyhledávám. Nicméně poměrně nedávno jsem poprvé (a patrně i naposled) ve svém životě udělal výjimku. A v jistém smyslu jsem rád, že jsem tak učinil. Ne že bych změnil názor – naopak. Moje zkušenost mne v mém názoru jen utvrdila. Ale umožnilo mi to ujasnit si některé věci a já tak mám jasnější představu, proč koncert do kostela nepatří.
O smyslu života
To nejhorší, co může křesťana v sekularizovaném světě potkat, a co ho bohužel velmi často potkává, je podlehnutí prázdnotě a dezorientaci sekulárního ducha, se kterým se neoddělitelně pojí ztráta povědomí o smyslu života. Sekularismus a agnosticismus (o ateismu nemluvě) neznají Boha a tudíž ani smysl života. Nahrazují jej proto různými požitkářskými náhražkami, touhou žít šťastně a kvalitně, případně (dnes už ne tak často) užitečně. Jenže… Co je to šťastný život? Co je to kvalitní život? Co je to užitečný život?
