Category Archives: Úvahy

Pronásledování, neúspěch a pokoření – je to přání k Novému roku?

PhDr. Radomír Malý

Záplavy emailů, esemesek a poštovních přání k Novému roku mají jedno společné – u věřících i nevěřících: štěstí, zdraví, pohodu, úspěch, věřící k tomu přidají ještě „Boží požehnání“. Nic proti tomu, sám také jsem tuto či podobnou formuli vícekrát použil. Jenže stačí to?

Tato přání jsou zaměřena výhradně k dobru pozemského života, které se vytratí dřív, než si stačíme uvědomit. Jak píše Jan Čep – každý bál jednou skončí, hudba umlkne, světla zhasnou, květiny ve váze uvadnou. Pomíjející dobro pozemského života má jistě svou hodnotu – ale pouze za jednoho předpokladu. Sv. Thomas More, když ho manželka před popravou prosila o podpis formule o supremaci krále nad anglickou církví a legitimitě cizoložství s Annou Boleynovou, odpověděl lapidárně: „Co mi to prospěje pro věčnost?“  Všechna pozemská dobra, veškerá ta drobná „pokakaná štěstíčka“ z Shawova Pygmalionu mají hodnotu pouze tehdy, když nám poslouží k věčnému životu. Když ne, tak je nepřeji ani sobě, ani vám.

Animované mše svaté

Často se můžeme setkat s názvem animovaná mše. Jak už vyplývá z názvu, požadavek na takovéto liturgické slavení vychází ze snahy o jakési oživení. Tedy předpokládá – ať už to zní jakkoli smutně, že lidé, kteří o něco takového usilují, dosud nepoznali tu plnost života, dokonce božského života, který v každé(!) mši svaté vždycky je. Aniž bychom předbíhali, co kdyby bylo lepší místo pokusů o vložení nějakého nedokonale oživujícího prvku raději docenit tu dokonalou božskou živoucnost, která tam již je, a to v plnosti? Aniž bychom předbíhali, je snad vhodné, aby prvek mající oživit něco byl cizorodý vůči tomuto „něco“ (tzn. aby prvky mající oživit mši neodpovídaly podstatě mše svaté a byly jí vzdálené jako nebe dudám, byť dudám velmi dobře připraveným, s láskou provedeným a pomalovaným nebeskými symboly)?

Bůh nebývá posmíván – aneb o Lidicích trochu jinak

PhDr. Radomír Malý

Od atentátu na Heydricha, vyhlazení Lidic a dopadení odvážných atentátníků-parašutistů (vše proběhlo v prní polovině června) uplynulo již 74 let. Osud obyvatel Lidic vždycky bude smutnou připomínkou lidské bestiality, jak o tom píší téměř všechna česká média. Jenže pro katolíky tady existuje ještě druhá, odvrácená tvář Lidic, o níž se nemluví. Vyprávěl však o ní svým přátelům a známým lidický farář P. Josef Štemberka, světec, jenž odmítl nabídku milosti kvůli vysokému věku a šel jako dobrý pastýř se svými farníky statečně na smrt. Existoval o tom i záznam, pořízený farářem Štemberkou ve farní kronice, zničené esesáky při vyhlazení obce. Vím o tom od svého strýce, katolického kněze vězněného za komunistů, jenž se setkal v pracovním lágru v Jáchymově s několika lidmi, kteří vše na vlastní uši slyšeli přímo od P. Štemberky a  viděli kroniku.

O co se jednalo? V Lidicích po r. 1918 a vzniku samostatné republiky došlo k velké odpadové vlně obyvatelstva v důsledku protikatolické agitace spolku zvaného „Volná myšlenka“. Když r. 1919 sociálně demokratický ministr školství Gustav Habermann nařídil odstranění křížů ze škol, lidičtí horlivci je umístili na dvoře Horákova statku, přidali ještě kříže z radnice a ze soukromých domů, a hranici zapálili. Farář Štemberka, věrný syn Církve, který kategoricky odmítal „reformy“ předkládané radikály z Jednoty katolického duchovenstva, se stal předmětem bezuzdného štvaní ze strany místních socialistů, volnomyšlenkářů a později odpadlíků k sektě nazývající se „československá církev“ (po válce československá církev husitská), jež vznikla na počátku r. 1920. Tyto útoky P. Štemberku (není vyloučeno, že došlo i k fyzickému napadení) natolik vysilovaly, že žádal pražské arcibiskupství o odchod z Lidic, nebylo mu ale vyhověno.

A proč neznárodnit i Agrofert?

Karla Šlechtová

Ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová z hnutí Ano 2011 přišla s originálním nápadem – znárodnit všechny státu nepatřící budovy v areálu Pražského hradu. Tedy nejen budovy patřící nejen Církvi, ale i soukromým osobám.

Jistě, u nohsledky bývalého komunisty, poskoka StB a čachráře s dotacemi to zas až tolik nepřekvapí, ale když on ten pán od těch komunistů odešel a nějakou dobu se i snažil předstírat, že s nimi nemá nic společného.

Dôležitosť budovania vzťahov

V Božom Slove, Starého i Nového Zákona, na mnohých miestach čítame o tom, ako sa Boh prihovára k človeku, ako ho oslovuje, zachraňuje a pozýva k plnému životu s ním. Už v 1. knihe Mojžišovej máme opísané, ako sa prihovoril k Abramovi, Abram poslúchol a stal sa otcom národa, ktorý zohral v dejinách ľudstva najdôležitejšiu úlohu. V Sv. Písme môžeme čítať, ako oslovil Boh mnohých ďalších ľudí: Napríklad Samuela, viacerých prorokov, k Márií poslal anjela Gabriela a ona mu povedala svoje „fiat.“ Poznáme, ako si vyvolil a oslovil viacerých z apoštolov, Petra, Ondreja, Jakuba, Jána, Matúša…

Kresťanstvo nemožno chápať len ako jedno z mnohých náboženstiev, ktoré v dejinách vznikali aj zanikali, ako určitú filozofiu, ideológiu, ktorú si človek vytvoril na základe svojej prirodzenej túžby po Bohu, ale je to náboženstvo, v ktorom Boh oslovuje človeka a prihovára sa mu, pozýva ho vytvoriť s ním spoločenstvo lásky a človek na toto priame Božie povolanie odpovedá. Mnohí ľudia, osobitne kňazi a rehoľníci niekedy vedia povedať čas a miesto, kde a kedy sa ich Boh dotkol a pozval ich k zasvätenej forme ich života. U niektorých to bol krátky moment, u iných to bolo dlhšie obdobie hľadania odpovede… O kresťanstve možno hovoriť ako o vzťahu medzi Bohom a človekom. A všetci, ktorí sme prijali Božie povolanie, navzájom máme v láske vytvárať Boží ľud, Cirkev. Každý je vyzvaný k tomu, aby sa k Božiemu osloveniu a pozvaniu vyjadril a dal naň veľmi konkrétnu odpoveď svojim životom. Cirkev je nielen ľudská organizácia, ako to býva niekedy prezentované, ale je to Božsko – ľudské spoločenstvo, kde nie sú rozhodujúce názory ľudí, či už jednotlivcov, alebo skupín, ale je rozhodujúce to, čo nám hovorí Boh.

Kéž by se vrátily staré dobré časy…

Nevím, zda jste zaznamenali to šokující a nanejvýš odpuzující video, na němž je zaznamenána diskuse starosty saského městečka Bad Schlema s občany na téma migranti. O co jde?

Jeden z občanů, postarší civilizovaný pán, položil starostovi dotaz ohledně toho, že jeho malá vnučka (pod deset let) je (stejně jako další děvčata) cestou do školy sexuálně obtěžována uprchlíky a žadateli o azyl z místních ubytoven, a vyjádřil obavy, zda se to nebude ještě stupňovat, když v létě dívky ještě trochu uberou oblečení. A co že se s tím bude dělat… Starostova odpověď, vlastně spíše rada, byla velmi stručná: Děvčata nemají migranty provokovat a do školy mají chodit jinudy.

Tato šokující sprostota a nehoráznost se pochopitelně nelíbila ani tazateli, ani zbytku lidí v sále. Bohužel to byli přecivilizovaní Němci, takže většina ani nereagovala nijak hrubě a pouze zvýšenými hlasy protestovala (samotný tazatel se mezi pár praktickými námitkami nezmohl na nic ráznějšího, než na rozhořčený výkřik ve smyslu „Hochu, jdi domů, kdo Tebe zvolil?“)… Hlasitý nesouhlas sálu nakonec rozzuřil starostu natolik, že dokonce hrozil lidem policií, pokud se nezklidní a nezmlknou.

Je islám horší než euroatlantická civilizace?

Mohamed nechává vyvraždit židovský kmen Banú Kurajzá

Tato provokativně znějící otázka by snad mohla vyvolat dojem, že podceňuji nebezpečí islámu pro Evropu. Omyl! Islám pokládám za hrozbu pro nás pro všechny. Vražedně znějící výzvy Koránu a Hadithu a především pak vlastní, přímo muslimy sepsaný život Mohameda, který byl masový vrah, lupič, smilník a pedofil, jsou přímým varováním. Principem duchovního i veřejného života islámu je následovat Mohameda, což muslimové neustále slyší ve svých mešitách. V tom případě ale – potěš nás Pán Bůh!

Ale položme si otázku, jestli naše euroatlantická bezbožná osvícensko-liberálně-neomarxisticko-genderistická civilizace je méně vražedná a zločinná než islám. Muslimští atentátníci v Paříži se odvolávali na krvavé súry Koránu – jenže Francie, kde vraždili, hrdě zpívá svoji hymnu Marseillaisu, kde v refrénu zní: „Nechť krev nečistá napojí brázdy našich polí!“ A můžeme pokračovat: Mohamed, ctěný od muslimů jako Alláhův prorok a světec, po dobytí Mekky vraždil bez slitování, rovněž tak poté, co jako absolutní vládce podnikal vojenské výboje na Arabském poloostrově. Republikánská a demokratická Francie však uctívá svoji „velkou“ revoluci let 1789-1799 a její vůdce. Řada ulic se jmenuje po Robespierrovi a Dantonovi, přičemž oba dva byli stejnými masovými vrahy jako Mohamed. Georghes Danton po zářijových masakrech r. 1792, kdy bylo ve vězeních sadisticky utýráno a povražděno 1340 zcela bezbranných a nevinných lidí, mezi nimi přes 300 katolických kněží, prohlásil: „Bylo zúčtováno s davem konspirátorů a bídáků… Chtěl jsem, aby všechna pařížská mládež přišla do Champagne poskvrněná krví…“ Oficiální úctě se rovněž těší císař Napoleon, původně jeden z bojovníků revoluce, jenž pro svoji dobyvatelskou slávu neváhal pustit se do agresivní zločinné války proti celé Evropě a zaplavit ji řekami krve a utrpení.

Morales, papež a „komunistický kříž“

„Jelikož komunismus je zevnitř zvrácený, opravdu mu nemůže pomáhat nikdo, kdo má v úmyslu uchránit před zkázou křesťanský a slušný způsob života. Kdyby však někdo tak pobloudil, že by mu pomáhal uchytit se v jeho zemi, pak on první by byl potrestán za svůj omyl.“Pius XI., Divini redemptoris (58)

Prezident Evo Morales vyvolal rozruch, když papeži během návštěvy daroval sošku Ježíše Krista ukřižovaného na srpu a kladivu. Tento poněkud svérázný a vysoce kontroverzní dárek nutí k zamyšlení. Člověk si musí v prvé řadě položit otázku: „Co tím chtěl básník říct?“ Odpověď nemusí být jednoduchá…

Takovéto sošce lze jistě snadno přičíst i významy přijatelné a navýsost pozitivní. Třeba může být chápána jako nanejvýš správný poukaz na uplynulé století – těžko bychom v něm hledali vražednější a zvrácenější ideologii, než je komunismus. Nikdo – ani nacisté – nedokázal povraždit tolik křesťanů jako komunisté, nikdo v něm nedokázal způsobit tak strašné a dodnes nenapravené škody na společnostech, kde komunismus dominoval. Kříž v podobě srpu a kladiva je z tohoto pohledu velmi výmluvným a dobrým symbolem komunistického zla a zločinů (byť tedy do kostela se rozhodně nehodí). Zde je ovšem třeba vznést námitku, že by bylo poněkud naivní předpokládat, že by se nám radikálně levicový prezident Bolívie pokoušel sdělit právě toto…

Cirkev v slepej uličke?

V piatok 22. mája 2015 sa v Írsku konalo referendum, ktoré v krajine podporilo sobáše homosexuálov. Zo 60,5 % zúčastnených voličov, za hlasovalo 62% t. j. asi 1,2 milióna obyvateľov a 38% bolo proti. Referenda sa v tejto krajine, kde sa asi 84% obyvateľov pokladá za katolíkov, zúčastnil vysoký počet voličov a bolo podporované všetkými politickými stranami, médiami a rozličnými iniciatívami.

Írsko, ktoré sa pokladá za jednu z krajín s najvyšším percentom katolíkov, kde donedávna ešte nemali vôbec legalizované problémy sekularizovaných krajín, si ako prvé demokraticky odhlasovalo nekresťanský spôsob života spoločnosti. Nikdy som v tejto krajine nebol, preto nie som kompetentný vyjadrovať sa k príčinám a dôvodom, ktoré obyvateľov Írska priviedli k tomuto nešťastnému kroku. Ale pýtam sa, čo robila Írska Cirkev a jej predstavitelia, že väčšina obyvateľov, teda aj katolíkov, prišla vo svojom vnútri k takémuto rozhodnutiu?

Je známe, že o Pravde nemožno hlasovať. Ale ako môže fungovať spoločnosť, ktorá spochybní vlastné základy, na ktorých je stáročia budovaná? Načo je taká Cirkev, aký má zmysel, ktorá prestáva byť soľou, ktorá nevedie k večnému šťastiu? Kde môžu byť kresťanské hodnoty ponúkané ako model pre život, keď to nejde v Írsku, a zdá sa, že ani na Slovensku? Zostáva nádej, že snáď ešte kresťania v Poľsku a na Malte dokážu udať smer života spoločnosti.

Proč máme povinnost přijímat křesťanské uprchlíky

Tábor pro syrské uprchlíky v Jordánsku

Když sleduji všechny ty diskuse o tom, zda přijímat uprchlíky z Afriky a Blízkého východu, kolik a jaké, občas se nestačím divit, co všechno z lidí vypadne. Můj názor je jasný – měli bychom přijímat uprchlíky, v prvé řadě ty křesťanské! A troufám si dokonce tvrdit, že je to v současné situaci naše jednoznačná povinnost. Proč? No, dovolím si to rozvést…

A) Proč přijímat uprchlíky?

A1) Protože na to máme.

Je to tak. Jsme na tom tak dobře, že si můžeme dovolit pomáhat. A – tady není žádných pochyb – kdo může pomáhat, ten pomáhat musí. Tím více, že:

A2) Západ je zodpovědný za neštěstí, které ty lidi potkalo.

Ano, JE! To USA a část EU rozbordelily Irák tak, že se stal líhništěm terorismu a ideálním podhoubím Islámského státu. Stejně totéž platí u Lybie. A i Sýrie, kde by – nebýt systematické podpory protibašárovského terorismu ze strany USA a části EU – žádné občanské války a Islámského státu rovněž nebylo. Rád bych připomněl, že ČR nejenže neodsoudila žádnou z těchto nedomyšlených agresí a nezodpovědností, ale dokonce některé z nich hlasitě a explicitně podporovala.