Category Archives: Úvahy

Je koronavirus Božím trestem?

Biblické a historické zdůvodnění

Ano, všechny katastrofy, které lidstvo v dějinách potkaly, jsou nepřímo či přímo Božím trestem. Nepřímo jako důsledek dědičného hříchu našich prarodičů, který na nás stále dopadá, proto mohou navštívit i nevinné, jimž Bůh potom všechno vynahradí na věčnosti, když přijmou pohromu či neštěstí jako oběť na jeho úmysl. A přímo? Písmo sv. nás dostatečně poučuje, jak Bůh ve Starém zákoně potrestal hříšné lidstvo potopou, zničil Sodomu a Gomoru za gejovství a další sexuální zločiny, jak izraelský národ stíhal pohromami za jeho nevěrnosti a hříchy, a nejen izraelský, svatopisci píší také o trestech, jež přišly na Egypt vzdorující Boží vůli nechat Izraelity odejít ze země, a na další národy. I v Novém zákoně Ježíš Kristus na řadě míst mluví o hrozbě Božích trestů, když se lidé neobrátí a nebudou činit pokání, podobně i apoštolé a sv. Pavel.

Boží tresty vykonané nad určitým etnickým, náboženským či jiným společenstvím lidí mohou mít různou podobu: epidemie, válečné lítice s krveprolitím (to není prioritně Boží vůlí, nýbrž vůlí lidí, kteří sáhnou k hromadnému zabíjení, Bůh ale toto může dopustit jako trest), hladomoru aj. Katolická církev v dějinách vždycky chápala pandemie moru, cholery, skvrnitého tyfu apod. jako Boží trest a věrná slovům starozákonních proroků i samotného Krista se uchylovala k výzvám k pokání, k postu a k nápravě života podle Božích přikázání. Na tento úmysl se sloužily mše svaté, pořádaly se kající poutě a procesí. Mnoho morových sloupů a kapliček, jimiž je naše země doslova poseta, připomíná vyslyšení těchto proseb, v Itálii byly na poděkování za ukončení epidemií budovány chrámy.

Je přitom velikou lží, že Církev prý zároveň bránila rozvoji přirozených metod boje s epidemiemi a spoléhala pouze na mše sv., modlitby a kající pobožnosti. Již v raném středověku benediktini a poté cisterciáci vysušovali ve Francii a Německu bažiny s odůvodněním, že hmyz líhnoucí se v nich bývá často zdrojem infekce nebezpečných chorob. Rytířské řády johanitů a zejména templářů se zabývaly rozvojem lékařských poznatků pro likvidaci smrtících nákaz. Církev tomu nikdy nebránila, naopak lékařská varování v tomto ohledu brala vážně a sama je prosazovala. Když vypukla v Evropě ve 14. století rozsáhlá morová epidemie, církevní autority se připojily k varování lékařů, že infekce se mimo jiné šíří i společným koupáním vícera nahých osob (často mužů i žen dohromady) v lázni ve stojaté vodě, která nikam neodtéká. Později v 17. a 18 století, když medicína získala hygienické poznatky o nezbytnosti důsledně vyklízet z měst odpadky a zřizovat hřbitovy mimo hradby jakožto ochraně před morem, duchovenstvo to podpořilo, není znám jediný hlas proti.

Křesťanství ale přineslo novou morálku ve vztahu k nakaženým. Zatímco v antice při epidemiích byli nemocní ponecháni na holičkách, aby bez pomoci zemřeli (případně sami v zájmu obecného blaha si vzali život), neboť ti zdraví se báli infekce, křesťané se naopak obětavě věnovali ošetřování nemocných bez ohledu na možnost nákazy. To vyvolalo i u pohanů respekt, jak svědčí už v dobách pronásledování sv. Cyprián a sv. Dionýsius (srvn. Th. Woods: Jak Katolická církev budovala západní civilizaci, str. 139). V rámci pomoci bližnímu je někdy třeba riskovat i oběť vlastního života, tady se nelze ohlížet na mou vlastní ochranu před nákazou. Tím se řídila řada katolických světců, zejména milánský arcibiskup a kardinál sv. Karel Boromejský, který za proslulé morové epidemie v Miláně r. 1576 na rozdíl od světských hodnostářů neutekl z města, ale zůstal, aby přinášel nemocným svátostnou posilu a zároveň i zdravotnickou pomoc.

Poučení z Dantova Pekla: ani papež nemůže měnit základní katolické pravdy

V roce 1294 byl po dvouletém interregnu způsobeném patovou situací mezi kardinály zvolen papežem Celestýn V. O pouhých pět měsíců později rezignoval, neboť se cítil nezpůsobilým pro papežský úřad, třebaže založil a řídil řád celestinů, odnož řádu benediktinského. V roce 1415 „odešel“ papež Řehoř XII., za poněkud odlišné situace – aby zabránil schizmatu. Poslední čistá papežská rezignace před rezignací Benedikta XVI. v roce 2013 byla tedy ta Celestýnova.

Většina znalců Dantova díla je po staletí přesvědčena, že ve třetím zpěvu Pekla (kde je řeč o místě obsahujícím duše těch, kdo byli tak lhostejní, že si odmítli navěky zvolit Boha i cokoli jiného) hovoří Dante o Celestýnovi. Aniž by ho jmenoval, zmiňuje se o setkání s někým, kdo „ze slabošství zřek se slavných činů“ (che per viltade fece il gran rifiuto). Dante to pokládal za hlubokou zradu na Církvi v neposlední řadě proto, že Celestýnův nástupce Bonifác VIII., politický manipulátor, měl podíl na Dantově vyhnání z Florencie.

Velikonoční otázky a odpovědi

1) Znáte kromě katolického křesťanství ještě nějaké jiné náboženství, o jehož zakladateli by stovky očitých svědků tvrdily, že jej poté, co byl strašlivě mučen, ukřižován a mrtvý položen do hrobu, viděly živého, mluvily s ním, někteří dokonce s ním i jedli – a pár jich to zaznamenalo také písemně (evangelia plus celý Nový zákon)? Že jeho hrob byl nalezen prázdný a tito svědkové byli ochotni pro své svědectví podstoupit mučednickou smrt a mnozí ji také podstoupili? Já žádné jiné náboženství, které by takto mohlo doložit nauku o svém zakladateli, neznám.

2) Znáte kromě katolického křesťanství ještě nějaké jiné náboženství, které by uchovávalo pohřební plátno s otiskem lidské podoby svého zakladatele, kdy věda je schopna říci pouze tolik, že se tak mohlo stát v důsledku vyzáření díky obrovské energii, což by potvrzovalo zmrtvýchvstání, dosvědčené stovkami svědků (bod 1)? Já ne.

3) Znáte kromě katolického křesťanství ještě nějaké jiné náboženství, v němž by se stovky let uchovalo 150 těl světců v rozporu se všemi přírodními zákony neporušených? Já ne.

Co mají společného sv. Cyril a Metoděj se sv. Marií Gorettiovou?

Sv. Cyril a Metoděj

Zdánlivě nic (krom toho, že jsou typicky „červencovými“ svatými, jejichž svátky po sobě následují) – a přesto hodně. Zdánlivě nic, neboť soluňští bratři žili a působili v 9. století, byli to učenci, mniši, církevní hodnostáři a misionáři, zatímco Maria Gorettiová vešla do církevního martyrologia jako obyčejná vesnická dívka, dokonce ještě dítě, z přelomu 19. a 20. století. Kdyby nedošlo k jejímu ubodání násilníkem Serenellim, před nímž bránila svoji mravní čistotu, svět by o ní vůbec nevěděl.

Nicméně podobnost je tady mnohem větší, než si myslíme. Naše věrozvěsty a o tisíc let mladší mučednici svaté čistoty spojuje totiž 6. Boží přikázání a jeho obrana. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj přišli na Moravu nikoli proto, aby zvěstovali pohanům evangelium (Velká Morava již byla z velké části křesťanská), ale proto, aby naše pokřtěné předky naučili křesťansky žít, to znamená na prvém místě zachovávat Boží přikázání. Moravané tenkrát, ač formálně křesťané, žili ve skutečnosti jako pohané. Holdovali mnoha pohanským pověrám, mj. i vampyrismu, a jejich sexuální život charakterizovaly promiskuita a polygamie. Proto oba světci-misionáři sestavili zákoník a zpovědní zrcadlo (Nomokánon a Zakon sudnym luďom), kde zejména pokání za mimomanželský sex bylo velmi tvrdé (několik let o chlebu a vodě s výjimkou nedělí a svátků).

Sv. Metoděj již jako arcibiskup a metropolita moravsko-panonský se dostal do ostrého konfliktu s knížetem Svatoplukem právě kvůli 6. a 9. přikázání. Sv. hierarcha Metoděj mu podle anonymního spisu Život Metodějův ostře vytýkal, že je „otrokem ženských rozkoší“, což byl důvod, i když asi ne jediný, proč  si ho znepřátelil a on mu potom působil mnohá příkoří. Můžeme tedy naše věrozvěsty, jejichž svátek jsme oslavili 5. července, pokládat mimo jiné i za velké obránce a obhájce manželské čistoty a nerozlučitelnosti a sexuální abstinence mimo manželství, jak předepisuje Boží zákon.

Pronásledování, neúspěch a pokoření – je to přání k Novému roku?

PhDr. Radomír Malý

Záplavy emailů, esemesek a poštovních přání k Novému roku mají jedno společné – u věřících i nevěřících: štěstí, zdraví, pohodu, úspěch, věřící k tomu přidají ještě „Boží požehnání“. Nic proti tomu, sám také jsem tuto či podobnou formuli vícekrát použil. Jenže stačí to?

Tato přání jsou zaměřena výhradně k dobru pozemského života, které se vytratí dřív, než si stačíme uvědomit. Jak píše Jan Čep – každý bál jednou skončí, hudba umlkne, světla zhasnou, květiny ve váze uvadnou. Pomíjející dobro pozemského života má jistě svou hodnotu – ale pouze za jednoho předpokladu. Sv. Thomas More, když ho manželka před popravou prosila o podpis formule o supremaci krále nad anglickou církví a legitimitě cizoložství s Annou Boleynovou, odpověděl lapidárně: „Co mi to prospěje pro věčnost?“  Všechna pozemská dobra, veškerá ta drobná „pokakaná štěstíčka“ z Shawova Pygmalionu mají hodnotu pouze tehdy, když nám poslouží k věčnému životu. Když ne, tak je nepřeji ani sobě, ani vám.

Animované mše svaté

Často se můžeme setkat s názvem animovaná mše. Jak už vyplývá z názvu, požadavek na takovéto liturgické slavení vychází ze snahy o jakési oživení. Tedy předpokládá – ať už to zní jakkoli smutně, že lidé, kteří o něco takového usilují, dosud nepoznali tu plnost života, dokonce božského života, který v každé(!) mši svaté vždycky je. Aniž bychom předbíhali, co kdyby bylo lepší místo pokusů o vložení nějakého nedokonale oživujícího prvku raději docenit tu dokonalou božskou živoucnost, která tam již je, a to v plnosti? Aniž bychom předbíhali, je snad vhodné, aby prvek mající oživit něco byl cizorodý vůči tomuto „něco“ (tzn. aby prvky mající oživit mši neodpovídaly podstatě mše svaté a byly jí vzdálené jako nebe dudám, byť dudám velmi dobře připraveným, s láskou provedeným a pomalovaným nebeskými symboly)?

Bůh nebývá posmíván – aneb o Lidicích trochu jinak

PhDr. Radomír Malý

Od atentátu na Heydricha, vyhlazení Lidic a dopadení odvážných atentátníků-parašutistů (vše proběhlo v prní polovině června) uplynulo již 74 let. Osud obyvatel Lidic vždycky bude smutnou připomínkou lidské bestiality, jak o tom píší téměř všechna česká média. Jenže pro katolíky tady existuje ještě druhá, odvrácená tvář Lidic, o níž se nemluví. Vyprávěl však o ní svým přátelům a známým lidický farář P. Josef Štemberka, světec, jenž odmítl nabídku milosti kvůli vysokému věku a šel jako dobrý pastýř se svými farníky statečně na smrt. Existoval o tom i záznam, pořízený farářem Štemberkou ve farní kronice, zničené esesáky při vyhlazení obce. Vím o tom od svého strýce, katolického kněze vězněného za komunistů, jenž se setkal v pracovním lágru v Jáchymově s několika lidmi, kteří vše na vlastní uši slyšeli přímo od P. Štemberky a  viděli kroniku.

O co se jednalo? V Lidicích po r. 1918 a vzniku samostatné republiky došlo k velké odpadové vlně obyvatelstva v důsledku protikatolické agitace spolku zvaného „Volná myšlenka“. Když r. 1919 sociálně demokratický ministr školství Gustav Habermann nařídil odstranění křížů ze škol, lidičtí horlivci je umístili na dvoře Horákova statku, přidali ještě kříže z radnice a ze soukromých domů, a hranici zapálili. Farář Štemberka, věrný syn Církve, který kategoricky odmítal „reformy“ předkládané radikály z Jednoty katolického duchovenstva, se stal předmětem bezuzdného štvaní ze strany místních socialistů, volnomyšlenkářů a později odpadlíků k sektě nazývající se „československá církev“ (po válce československá církev husitská), jež vznikla na počátku r. 1920. Tyto útoky P. Štemberku (není vyloučeno, že došlo i k fyzickému napadení) natolik vysilovaly, že žádal pražské arcibiskupství o odchod z Lidic, nebylo mu ale vyhověno.

A proč neznárodnit i Agrofert?

Karla Šlechtová

Ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová z hnutí Ano 2011 přišla s originálním nápadem – znárodnit všechny státu nepatřící budovy v areálu Pražského hradu. Tedy nejen budovy patřící nejen Církvi, ale i soukromým osobám.

Jistě, u nohsledky bývalého komunisty, poskoka StB a čachráře s dotacemi to zas až tolik nepřekvapí, ale když on ten pán od těch komunistů odešel a nějakou dobu se i snažil předstírat, že s nimi nemá nic společného.

Dôležitosť budovania vzťahov

V Božom Slove, Starého i Nového Zákona, na mnohých miestach čítame o tom, ako sa Boh prihovára k človeku, ako ho oslovuje, zachraňuje a pozýva k plnému životu s ním. Už v 1. knihe Mojžišovej máme opísané, ako sa prihovoril k Abramovi, Abram poslúchol a stal sa otcom národa, ktorý zohral v dejinách ľudstva najdôležitejšiu úlohu. V Sv. Písme môžeme čítať, ako oslovil Boh mnohých ďalších ľudí: Napríklad Samuela, viacerých prorokov, k Márií poslal anjela Gabriela a ona mu povedala svoje „fiat.“ Poznáme, ako si vyvolil a oslovil viacerých z apoštolov, Petra, Ondreja, Jakuba, Jána, Matúša…

Kresťanstvo nemožno chápať len ako jedno z mnohých náboženstiev, ktoré v dejinách vznikali aj zanikali, ako určitú filozofiu, ideológiu, ktorú si človek vytvoril na základe svojej prirodzenej túžby po Bohu, ale je to náboženstvo, v ktorom Boh oslovuje človeka a prihovára sa mu, pozýva ho vytvoriť s ním spoločenstvo lásky a človek na toto priame Božie povolanie odpovedá. Mnohí ľudia, osobitne kňazi a rehoľníci niekedy vedia povedať čas a miesto, kde a kedy sa ich Boh dotkol a pozval ich k zasvätenej forme ich života. U niektorých to bol krátky moment, u iných to bolo dlhšie obdobie hľadania odpovede… O kresťanstve možno hovoriť ako o vzťahu medzi Bohom a človekom. A všetci, ktorí sme prijali Božie povolanie, navzájom máme v láske vytvárať Boží ľud, Cirkev. Každý je vyzvaný k tomu, aby sa k Božiemu osloveniu a pozvaniu vyjadril a dal naň veľmi konkrétnu odpoveď svojim životom. Cirkev je nielen ľudská organizácia, ako to býva niekedy prezentované, ale je to Božsko – ľudské spoločenstvo, kde nie sú rozhodujúce názory ľudí, či už jednotlivcov, alebo skupín, ale je rozhodujúce to, čo nám hovorí Boh.

Kéž by se vrátily staré dobré časy…

Nevím, zda jste zaznamenali to šokující a nanejvýš odpuzující video, na němž je zaznamenána diskuse starosty saského městečka Bad Schlema s občany na téma migranti. O co jde?

Jeden z občanů, postarší civilizovaný pán, položil starostovi dotaz ohledně toho, že jeho malá vnučka (pod deset let) je (stejně jako další děvčata) cestou do školy sexuálně obtěžována uprchlíky a žadateli o azyl z místních ubytoven, a vyjádřil obavy, zda se to nebude ještě stupňovat, když v létě dívky ještě trochu uberou oblečení. A co že se s tím bude dělat… Starostova odpověď, vlastně spíše rada, byla velmi stručná: Děvčata nemají migranty provokovat a do školy mají chodit jinudy.

Tato šokující sprostota a nehoráznost se pochopitelně nelíbila ani tazateli, ani zbytku lidí v sále. Bohužel to byli přecivilizovaní Němci, takže většina ani nereagovala nijak hrubě a pouze zvýšenými hlasy protestovala (samotný tazatel se mezi pár praktickými námitkami nezmohl na nic ráznějšího, než na rozhořčený výkřik ve smyslu „Hochu, jdi domů, kdo Tebe zvolil?“)… Hlasitý nesouhlas sálu nakonec rozzuřil starostu natolik, že dokonce hrozil lidem policií, pokud se nezklidní a nezmlknou.