Category Archives: Poznání – zbavenost – umění
Poznání – postižení – umění. II.3.1.3 Hmatové metafory v literatuře
Busta Homéra od neznámého autora
Literatura, ačkoliv je uměním, které má nízkou míru smyslovosti a jejím materiálem je přirozený jazyk, který má primárně akustickou podobu, vyskytuje se v ní množství slov, která označují vizuální kvality. Ty jsou nevidomým od narození nedostupné, i když slova označující tyto kvality umí v kontextu správně užívat. Chudost představ spojená s dobrou verbální pamětí mohou v literární tvorbě nevidomých způsobovat tzv. verbalismus – jakési prázdné užívání slov bez skutečné znalosti kvalit, které jsou jimi označeny. Tento nešvar je velmi patrný v literárních dílech hluchoslepé Heleny Kellerové.
Poznání – postižení – umění. II.3.1.2 Hmat, motorika a hudba
Deaf Drums
Hudba může být ventilem, kterým je možné kompenzovat přebytek nervové energie, kterému se říká Tourretův syndrom. Oliver Sacks[1] vypráví příběh muže postiženého tímto syndromem, který byl vynikajícím bubeníkem. Z přemíry tiků bezděčných pohybů se u něj rodily vynikající bubenické improvizace, se kterými měl velké úspěchy. Tlumící léky u něho působily ztrátu schopnosti koordinovat pohyby až k jisté katatonii. Nakonec na léčivou látku přivykl a byl zbaven své poruchy, což mu pomáhalo běžně žít. O víkendech však lék vysazoval, aby byl schopný svých pověstných bubenických improvizací.
Poznání – postižení – umění. II.3.1.1 Hmat a výtvarná umění
Pavla Kovaříková, ilustrace z knihy Nevídáno
Rozdíly mezi hmatovým a zrakovým vnímáním, které jsme vyjádřili tabulkou, způsobovaly domněnku, že hmat nemůže nahradit zrak ani při tvorbě či recepci děl výtvarného umění, které díky své trojrozměrnosti jsou hmatatelné (sochařství, architektura). Proto byl výtvarný projev nevidomých považován za aktivitu, která nedosahuje požadavků kladených na umění. Viktor Löwenfeld[1] však díky zkušenosti s tvorbou slepých dětí si všiml, že bez ohledu na zrakové postižení se v populaci vyskytují dva umělecké typy: vizuální a haptický. Vizuální typ vychází z vnější zkušenosti, kterou se snaží zobrazit. Haptický typ naopak vychází ze svého nitra, ze svých vnitřních hmatových počitků, do díla se snaží promítnout svůj vnitřní svět. Prvnímu typu v dějinách umění odpovídá realismus, druhému kupříkladu expresionismus. Podle Löwenfelda se tyto dva typy vyskytují nezávisle na zrakové ostrosti, takže je možné, aby člověk s výborným zrakem patřil k typu haptickému a naopak slepec k typu vizuálnímu. Rovněž poukazuje na to, že hodnocení umění v Evropě (až do nástupu moderních směrů) bylo pod vlivem vizuálního přístupu k zobrazování a haptický způsob byl považován za primitivní a méněcenný. Takovýto postoj k možnostem slepců v tvorbě i vnímání sochařství zastává Pierre Villey:
Poznání – postižení – umění. II.3.1 Kompenzace hmatem a umění
Edy Legrand, Uzdravení slepce
Hmat je hlavním smyslem, kterým se kompenzuje zrakové postižení.
V dřívější tyflopsychologii při řešení otázky, který receptor je po úplné nebo částečné ztrátě zraku hlavní, dávala velká část vědců přednost sluchu.[1]
[…]
V současné době je experimentálně dokázáno, že ztracené zrakové funkce se z větší části nahrazují činností kožně pohybového analyzátoru. Dávný spor tyflopsychologů, kterým počitkům – sluchovým nebo kožně pohybovým – dát přednost, se s konečnou platností vyřešil ve prospěch počitků kožně pohybových.[2]
Poznání – postižení – umění. II.3 Habitus a kompenzace smyslového handicapu
Henri Fuseli, Lady Macbeth vidící nebezpečí, 1812
Protože je principem života a poznání duše, která není v těle lokalizovaná, ale nachází se celá v každé části těla, je organismus schopen reagovat na defekt, tak, že snižuje disaptibilitu a handicap prostřednictvím kompenzace, tj. určité náhrady defektní mohutnosti pomocí mohutností jiných. A. G. Litvak píše:
Poznání – postižení – umění. II.2.4 Námitky
Emile Wauters, Šílenství Huga van der Goes, 1872
Emile Wauters, Šílenství Huga van der Goes, 1872
II.2.4.1 Umění jako hlas bohů
Proti umění jako habitu lidského rozumu lze vznést několik námitek. První je teistická. Podle Platóna není umění výsledkem umělcova poznání, řecký filosof ústy Sokrata dokazuje, že básník nemá znalosti oborů, o kterých hovoří v básni. Jak je však možné, že v básni popisuje skutečnost, kterou sám od sebe nezná? Platón vysvětluje, že umělec je pasivním nástrojem bohů; jeho tvorba je vlastně posedlostí bohem, božské šílení, ke kterému umělec nepotřebuje žádné vlastní vědomosti a schopnosti. V dialogu Ión Platón doslova píše:
Poznání – postižení – umění. II.2.3 Estetické vnímání jako habitus
William Hogarth, Blázinec, 1735
Rekonstruktivní hermeneutika ukazuje, že i samotné vnímání uměleckého díla je jakýsi tvůrčí proces. Z tohoto pohledu můžeme i estetické vnímání chápat jako „správný pojem vytváření určitých děl“. Od vlastního tvoření se estetická recepce liší tím, že jednotlivé kroky mají poněkud jiný pořádek. Podle Emilia Bettiho jsou předmětem zájmu hermeneutiky (rekonstruktivní) smysluplné formy, které jsou objektivizací lidského ducha.[1]
Poznání – postižení – umění. II.2.2 Principy činnosti
Eugene Delacroix, Tasso v blázinci, 1839
Principem činnosti je potence (mohutnost), což je druh kvality.[1] Mohutnosti jsou specifikovány předměty činností, ke kterým slouží.[2] Potence k imanentní činnosti (poznání a žádání) se nazývá pasivní potence, potence k činnosti kategoriální, tranzitivní se nazývá aktivní potence.[3] Mohutnosti se dělí na organické a neorganické.[4] Organické mohutnosti jsou v těle oživeném vegetativní či smyslovou duší; jsou to principy vegetativního a smyslového života. Neorganické, duchové mohutnosti náleží k tělu oživeného rozumovou duší; jde o rozum a vůli. Rozum je mohutností nehmotnou, na což je usuzováno z jeho činnosti.[5] Rozum abstrahuje od hmotných podmínek a operuje s nehmotnými entitami – pojmy.
Poznání – postižení – umění. II.2 Umění jako habitus lidského rozumu k tvorbě. II.2.1 Činnost
Peter Brueghel Starší, Řezání kamene šílenství, 16. st.
Mnohé souvislosti chápání umění jako habitu nám osvětluje samotná etymologie slova.[1] Umění je odvozeno od slovanského slova uměti, které zase pochází od um. Um souvisí s litevským aumenis, tj. paměť, omena – povědomí či ome – pud. Omenis v litevštině znamená cítění, bdění, stav bdělosti po probuzení, duševní svěžest po nočním odpočinku, přeneseně pak duševní bystrost, chápavost, rozumění. Ve staročeštině se vyskytuje vazba uměti k něčemu, která znamená pohotovost k určité činnosti. Vidíme, že samotná etymologie slova odkazuje
1. k duševním mohutnostem (paměť, cit);
2. k dispozicím k činnostem (chápavost, uměti k).
Poznání – postižení – umění. II.1.4 Osobnost
Hieronymus Bosch, Loď bláznů, 1490-1500
Individuum nadané rozumem a tím schopné vědomí sama sebe a sebereflexe se nazývá osobnost. Prosté vědomí sebe sama, vlastního já, doprovází naši veškerou poznávací činnost. Tento způsob sebevědomí nazývá sv. Tomáš jednotlivým,[1] moderní psychologie hovoří o prostém vědomí či momentu já.[2] Když se vědomě zaměřujeme na sebe sama dochází podle sv. Tomáše k obecnému sebepoznání,[3] moderní psychologie hovoří o reflexívním vědomí.[4] Ve scholastických termínech se prosté vědomí označuje jako conscientia in actu exercito, reflexívní vědomí pak consciencia in actu signato.[5] Svatý Tomáš Akvinský píše:
