Category Archives: Umění
Poznání – postižení – umění. II.2.2 Principy činnosti
Eugene Delacroix, Tasso v blázinci, 1839
Principem činnosti je potence (mohutnost), což je druh kvality.[1] Mohutnosti jsou specifikovány předměty činností, ke kterým slouží.[2] Potence k imanentní činnosti (poznání a žádání) se nazývá pasivní potence, potence k činnosti kategoriální, tranzitivní se nazývá aktivní potence.[3] Mohutnosti se dělí na organické a neorganické.[4] Organické mohutnosti jsou v těle oživeném vegetativní či smyslovou duší; jsou to principy vegetativního a smyslového života. Neorganické, duchové mohutnosti náleží k tělu oživeného rozumovou duší; jde o rozum a vůli. Rozum je mohutností nehmotnou, na což je usuzováno z jeho činnosti.[5] Rozum abstrahuje od hmotných podmínek a operuje s nehmotnými entitami – pojmy.
Poznání – postižení – umění. II.2 Umění jako habitus lidského rozumu k tvorbě. II.2.1 Činnost
Peter Brueghel Starší, Řezání kamene šílenství, 16. st.
Mnohé souvislosti chápání umění jako habitu nám osvětluje samotná etymologie slova.[1] Umění je odvozeno od slovanského slova uměti, které zase pochází od um. Um souvisí s litevským aumenis, tj. paměť, omena – povědomí či ome – pud. Omenis v litevštině znamená cítění, bdění, stav bdělosti po probuzení, duševní svěžest po nočním odpočinku, přeneseně pak duševní bystrost, chápavost, rozumění. Ve staročeštině se vyskytuje vazba uměti k něčemu, která znamená pohotovost k určité činnosti. Vidíme, že samotná etymologie slova odkazuje
1. k duševním mohutnostem (paměť, cit);
2. k dispozicím k činnostem (chápavost, uměti k).
Poznání – postižení – umění. II.1.4 Osobnost
Hieronymus Bosch, Loď bláznů, 1490-1500
Individuum nadané rozumem a tím schopné vědomí sama sebe a sebereflexe se nazývá osobnost. Prosté vědomí sebe sama, vlastního já, doprovází naši veškerou poznávací činnost. Tento způsob sebevědomí nazývá sv. Tomáš jednotlivým,[1] moderní psychologie hovoří o prostém vědomí či momentu já.[2] Když se vědomě zaměřujeme na sebe sama dochází podle sv. Tomáše k obecnému sebepoznání,[3] moderní psychologie hovoří o reflexívním vědomí.[4] Ve scholastických termínech se prosté vědomí označuje jako conscientia in actu exercito, reflexívní vědomí pak consciencia in actu signato.[5] Svatý Tomáš Akvinský píše:
Poznání – postižení – umění. II.1.3 Rozum a vůle jako mohutnosti recipující krásu
Francisco Goya, Blázinec, 1812-14
Krása, která je cílem uměleckého díla, se formálně dovršuje v rozumu a vůli poznávajícího subjektu.[1] Objektivní základ krásy poskytuje vnitřní dokonalost a dobrota jsoucna, věcně se dokonalost, dobrota a krása neliší.[2] Liší se však pojmově. Kritériem je vztah k subjektu. Dobro je přiměřené vůli a chceme je dosáhnout, krása se vztahuje k poznání a chceme ji nazírat.[3] Proto se také říká, že krása je jas pravdy (pulchritudo splendor veritatis).
Poznání – postižení – umění. II.1.2 Vůle
H. Bosch, Sedm hlavních hříchů
Vůle je neorganická mohutnost, snaživost vycházející z rozumového poznání.[1] Formálním předmětem vůle je dobro, dobro jako takové, které není poznatelné smysly, ale rozumem. Vůle se nachází v rozumu jako ve svém subjektu.
Atributem vůle je svoboda, což je v nejširším slova smyslu indiferentnost, tj. negace určení. Indiferentnost se dělí na pasivní (indifferentia passiva), což je schopnost přijmout určité vymezení, a aktivní (indifferentia activa), což je schopnost být či nebýt činný či být či nebýt činný tak či onak. Aktivní indiferentnost je buď nepřítomnost vnější nutnosti, nebo nepřítomnost vnitřního nucení daného přirozeností. Právě tato poslední indiferentnost je svoboda ve vlastním slova smyslu (libertas arbitrii). Jde tedy o vnitřní aktivní nedeterminovanost, díky níž může vůle jednat či nejednat, jsou-li dány podmínky k jednání.
Poznání – postižení – umění. II.1.1 Rozum
William Hogarth, Blázinec, 1732-33
II.
V této části se budeme zabývat rozumovým poznáním, půjde nám o to ukázat, že rozumové poznání není totožné s poznáním smyslovým a že rozumová snaživost – vůle je svobodná. Na teze, které popírají odlišnost smyslového a rozumového poznání a svobodu vůle se pokusíme odpovědět.
Dále představíme umění jako habitus lidského rozumu ke specifické činnosti – k tvorbě. Stručně si přiblížíme aristotelsko-tomistické stanovisko ve filosofii a psychologii umění a budeme hájit následující dvě teze:
1. umění není médium, kterým hovoří nadpřirozené síly, ani jeden z projevů světa jako celku, ani svébytný sebeorganizující se systém, ale jde o vlastnost, schopnost náležící konkrétnímu jedinci,
2. jedincem, který má umění, může být v tomto hmotném světě pouze člověk, umění je tedy doména specificky lidská, a to z toho důvodu, že umění je rozumový habitus a jediným zatím známým živočichem rozumným je člověk.[1]
Dále ukážeme, jakým způsobem umožňuje rozumový habitus kompenzaci smyslového defektu.
Poznání – postižení – umění. Příloha II. ke kapitole I.3.8. Smyslová žádostivost a literatura
Edgar Degas, Melancholie, 1874
Slunění v dešti (G. Lewisová)
Stalo se to, čeho jsem se nevíc bála: deprese mě rozložila na součástky a udělala ze mě invalidu. Bylo pokořující ztratit všechno, čeho jsem si na sobě tak cenila – svůj humor, svůj zvláštní pohled na svět, dokonce i svůj obvyklý pach….
V temnotě ve mně se cosi důležitého měnilo. Letargie není opakem energie, ale jejím předchůdcem. Cítila jsem se jako počítač, který se snaží srovnat krok sám se sebou – polyká nové informace a zároveň vyřazuje staré.
Lidé v nejhlubší fázi deprese jsou bytosti, které po určitou dobu musí žít bez příběhu a právě proto v nich vzniká pocit, že ztratili duši. Tohle období je ale taková temná komora, v níž se vyvíjí další kapitola vašeho života, předtím, než ji začnete žít. …
Poznání – postižení – umění. I.3.8 Smyslová žádostivost
Edvard Munch, Melancholie, 1892
Vnější činnost organismu je umožněna prostřednictvím smyslové snaživosti (appetitus), kterou tíhne k věci jí žádoucí.[1] Předmětem snaživosti je tedy dobro, protože právě ono je definováno jako to, co je žádoucí. Pokud je tíhnutí k dobru pouze na základě přirozenosti, hovoříme o snaživosti přirozené (appetitus naturalis), pokud je dobro poznané hovoříme o snaživosti vyvolané (appetitus elicticus)[2]. Živé bytosti mají kromě snaživosti přirozené také snaživost vyvolanou. Tato snaživost není totožná s jejich poznáním, ale je něčím, co k němu přistupuje. Samotné poznání ovšem disponuje přirozenou snaživostí, kterou nižší poznání tíhne k vyššímu – vnější smyslové poznání k vnitřnímu, vnitřní smyslové poznání k rozumovému. Přirozená snaživost je totožná se samotnou přirozeností.
Poznání – postižení – umění. Příloha II. ke kapitole I.3.7. Poruchy vnitřních smyslů a literatura
Oldřich Kulhánek, Zrádné srdce
Již třetí den byl Švejk sluhou polního kuráta Otto Katze a za tu dobu viděl ho jen jednou. Třetího dne přišel vojenský sluha od nadporučíka Helmicha, aby si Švejk přišel pro polního kuráta.
Po cestě sdělil Švejkovi, že polní kurát pohádal se s nadporučíkem, rozbil pianino, že je opilý namol a nechce jít domů.
Nadporučík Helmich že je také opilý, vyhodil polního kuráta na chodbu a ten že sedí u dveří na zemi a dřímá.
Když přibyl Švejk na místo, zatřásl polním kurátem, a když ten zabručel a otevřel oči, Švejk zasalutoval a řekl: „Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jsem zde.“
„A co zde – chcete?“
„Poslušně hlásím, že mám pro vás přijít, pane feldkurát.“
„Vy tedy máte pro mne přijít – a kam půjdem?“
„Do vašeho bytu, pane feldkurát“
„A proč mám jít do svého bytu – copak nejsem ve svém bytě?“
„Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jste na chodbě v cizím domě.“
„A – jak – jsem – se sem dostal?“
