Category Archives: Společnost

Katolická školka odmítla přijmout dítě homosexuální dvojice

Msgre. Joseph Naumann

KANSAS, 7. března 2019 (LifeSiteNews) — Farní školka svaté Anny v Prairie Village v Kansasu je terčem kritiky za to, že odmítla přijmout dítě, které vychovává dvojice homosexuálů. P. Craig Maxim to vysvětlil v dopise rodičům, učitelskému sboru a zaměstnancům; v reakci na to vznikla petice požadující, aby škola své rozhodnutí přehodnotila. Petice adresovaná arcibiskupovi v Kansas City Josephu Naumannovi získala tisíc podpisů – z nichž polovina údajně patří farníkům – a uvádí se v ní, že „rozhodnutí odepřít Božímu dítěti přístup k tomuto báječnému společenství a vzdělání na základě představy, že svazek jeho rodičů [sic] není v souladu s učením Církve o svátostném manželství, postrádá soucit a milosrdenství Kristova poselství“.

Když kontroverze vypukla, P. Maxim požádal o radu arcidiecézi Kansas City, „neboť jako farní škola podléháme ve věci aplikace nauky Církve vedení arcidiecéze“. V dopise z 27. února P. Maxim napsal: „Arcidiecéze konstatuje, že jelikož stejnopohlavní svazky nejsou v souladu s naukou Církve o svátosti manželství a nelze je do souladu s ní uvést, nemohou rodiče v dětech utvářet chování a postoje, které by byly s učením Církve konzistentní. Vzniká tedy konflikt s tím, co děti prožívají doma. Rovněž se to může stát zdrojem zmatku pro další děti ve škole. Z tohoto důvodu arcidiecéze doporučuje nepřijetí dítěte,“ vysvětlil P. Maxim.

Pronásledování za nesouhlas s transgenderovou ideologií

V lednu policie v severoanglickém Humberside informovala jistého přístavního dělníka, že bude vyšetřován za to, že na Tweetu zveřejnil básničku o transgenderových lidech. O několik týdnů později policie v Suffolku kontaktovala čtyřiasedmdesátiletou ženu a policejní důstojník ji vyzval, aby přestala tweetovat komentáře kritizující transgenderovou ideologii a zvážila odstranění některých svých dřívějších příspěvků na sociálních sítích. Začátkem února pak list Daily Mail přinesl zprávu, že již v prosinci policie v Hertfordshiru zatkla osmatřicetiletou matku před očima jejích dětí a zavřela ji v policejní cele za to, že se na Twitteru nepohodla s transgenderovým aktivistou.

Příběh Kate Scottowové je skutečně mrazivý. K ní domů přišli tři policisté, zadrželi ji, dopravili na policejní stanici a vyslýchali za to, že se s transgenderovým aktivistou nepohodla o „deadnaming“ (oslovování transgenderových osob proti jejich vůli rodem, který odpovídá jejich biologickému pohlaví) a o biologickém muži, který se prohlašuje za ženu, mluvila jako o muži. Za tento údajný trestný čin 1. prosince loňského roku Scottowovou zatkli, vyfotografovali, odebrali jí DNA a otisky prstů a sedm hodin ji drželi v cele. K zatčení došlo před její desetiletou autistickou dcerou a dvacetiměsíčním synem, jehož dosud kojí. Vyšetřována je evidentně stále a policie jí nevrátila mobilní telefon ani počítač, který potřebuje ke svému probíhajícímu studiu magisterského programu v oboru forenzní psychologie.

Štvanice na kardinála Pella

Kardinál Pell

V Austrálii byl vzat do vazby kdysi „třetí nejmocnější muž ve Vatikánu“ a jeden z posledních konzervativců na špičce vedení církve, George kardinál Pell. Je nepravomocně odsouzen za údajné pohlavní zneužití dvou chlapců. I církevní soudy ho snad budou soudit. A tisk ho už dávno v drtivé většině prohlásil za vinného a nestydí se ho očerňovat i za cenu těch největších lží. Je to o to smutnější, že je prakticky jisté, že se jedná o křivé obvinění a  výsledek uměle vyvolané antikatolické hysterie…

Kardinál Pell, který obvinění jasně a rázně odmítl, byl shledán vinným druhou dvanáctičlennou porotou (první hlasovala v poměru 10:2 pro nevinen) čistě na základě absurdního svědectví jedné údajné oběti. A to i přestože dotyčná „oběť“ několikráte změnila výpověď (protože  její raná verze byla ještě nesmyslnější, než je ta aktuální) a přesto, že již zesnulá údajná druhá oběť (která měla být zneužita spolu s ní) před svou smrtí popřela, že by k něčemu takovému došlo.

Podle této výpovědi máme věřit, že šedesátiletý arcibiskup si na konci pontifikální mše zaběhne sám do otevřené sakristie, kde (navlečen v liturgickém oděvu) bleskově zneužije dvě náhodné oběti, které tam přistihne při kradení mešního vína. A nikdo si ničeho nevšimne. Kdo někdy byl na pontifikální mši a viděl liturgický oděv biskupa, může jen vrtět hlavou nad tím, že ona „oběť“ už dávno nesedí v kriminále za křivé obvinění, protože takovým kravinám prostě nikdo soudný a znalý věci věřit nemůže – ne  protože věří kardinálovi, ale protože je mu jasné, že je to neproveditelné. Co vypovídá skandální rozsudek vinen o dvanáctičlenné porotě, která ho na základě takovéhoto zjevně vylhaného svědectví vynesla, jakož i o celém australském justičním systému, je myslím jasné.

Bezmocnost Církve, nebo neschopnost jejích představitelů?

Nedávná liberalizace potratů ve státě New York nevyznívá pro Katolickou církev právě příznivě. Newyorský guvernér Andrew Cuomo, který „zákon o reprodukčním zdraví“ prosazoval, podepsal a jeho zavedení oslavoval, je (formálně) katolík. Církev nedokázala zavedení zákona zabránit, guvernéra nijak nepotrestala a její nejvýraznější reakcí byla odmítavá vyjádření, která nemají žádný praktický dopad. Jak je to možné?

Cuomo svoji podporu potratů až do porodu odůvodňuje frázemi jako „reprodukční práva“, „právo ženy kontrolovat své tělo“ nebo „zdraví a bezpečnost matky“ a zdůrazňuje, že byl zvolen, aby zastupoval všechny občany státu New York, nejen katolíky. Abychom pochopili, jak mu tato chabá argumentace může procházet, je třeba se vrátit do roku 1984. Právě tehdy pronesl Mario Cuomo, který v té době zastával funkci guvernéra státu New York stejně jako dnes jeho syn Andrew, proslulý projev na univerzitě Notre Dame, v němž odmítavý postoj k potratům prezentuje jako náboženské přesvědčení, které sice sám sdílí a řídí se jím ve svém životě, ale které by nebylo správné vnucovat ostatním. „Víme, že cenou za snahu vnutit naše přesvědčení ostatním je, že jednou by nám oni mohli vnutit to svoje,“ prohlásil a myšlenky obsažené v jeho projevu od té doby slouží k ospravedlňování mlčení vůči potratové legislativě, nebo dokonce podpory takové legislativy ze strany „katolických“ politiků v USA. Za svůj projev sklidil na katolické univerzitě ovace ve stoje, a když v roce 2015 zemřel, jeho (jak jinak) církevního pohřbu se zúčastnila americká politická smetánka; oslavný projev pronesl právě jeho syn Andrew.

Stát New York prohlásil potrat za „základní právo“

Zákonodárci amerického státu New York v lednu odhlasovali velmi výraznou liberalizaci potratů. Tzv. „zákon o reprodukčním zdraví“ zakotvuje „základní právo“ na potrat jako součást legislativy státu New York, ruší jakoukoli ochranu nenarozených až do porodu, potrat zcela odstraňuje z trestního zákoníku (dosud stát uznával, že nenarozené dítě starší než 24 týdnů může být obětí zločinu vraždy) a umožňuje provádění potratů nelékaři. V zákoně se uvádí: „Každý jednotlivec (sic!), který otěhotní, má základní právo rozhodnout se donosit těhotenství do termínu, porodit dítě nebo podstoupit potrat.“ Zákon byl navíc schválen v den výročí rozsudku Nejvyššího soudu v kauze Roeová vs. Wade, jímž byly v roce 1973 v USA legalizovány potraty.

Máme prezidenta, který dal velmi jasně najevo, že chce [rozsudek v kauze] Roeová vs. Wade zvrátit,“ prohlásila lídryně demokratické většiny v Senátu Andrea Stewart-Cousinsová před hlasováním. „Tady v New Yorku dnes říkáme ne […] a nejen to. Říkáme, že zde v New Yorku nám na zdraví žen záleží. Říkáme, že na životech žen záleží. Říkáme, že v New Yorku záleží na rozhodnutí ženy.“

Pro-life organizace Right to Life Committee ve státě New York varuje, že prohlášení potratu za „základní právo“ nejenže ruší jakékoli omezení potratu, ale také znemožňuje spravedlnost pro těhotné ženy, jejichž dítě bylo usmrceno při násilném útoku, a v praxi povoluje zabíjení dětí tím, že ruší požadavek, aby byl přítomen druhý lékař pro případ, že by se při pokusu o potrat po 20. týdnu dítě narodilo živé.

LGBT hnutí se nyní prohlašuje za ochránce „rodinných hodnot“

Kdysi dávno, za dětských let sexuální revoluce, byli sociální konzervativci vysmíváni za „rodinné hodnoty“ a neodmyslitelnou suchopárnost, kterou se tato stále političtější fráze zdála nést s sebou. Nudní staromilci s jejich úhlednými domky, manželstvím a (často) hromadou dětí představovali všechno, čemu se sexuální revolucionáři chtěli vyhnout, i všechno, od čeho chtěli společnost „osvobodit“. Sexuální osvobození nabídlo lidem „volnou lásku“ bez závazků, a než se šedesátá léta přehoupla v sedmdesátá, proměnila se Amerika od základů.

Od té doby se situace změnila. Daleko za sebou jsme nechali zhroucení tradičního manželství, vzestup nezávazných vztahů a kulturu Playboye, kterou zvěstoval nebožtík Hugh Hefner. Nejenže v roce 2015 Nejvyšší soud USA vnutil všem padesáti státům homosexuální „manželství“, ale následně zemi převálcovalo transgenderové hnutí, přičemž elitářský triumvirát progresivních politiků, médií a zábavního průmyslu se s gustem poslušně přidal. A s touto druhou vlnou sexuální revoluce – již předcházela, provázela a podporovala kulturně destruktivní exploze digitálního porna – prostopášníci změnili taktiku.

Nejvyšší soud nezasáhne v případě křesťana uvězněného za pomoc bývalé lesbičce a jejímu dítěti

10. ledna 2019 (LifeSiteNews) – Nejvyšší soud USA odmítl žádost o odklad výkonu trestu v případě křesťanského podnikatele odsouzeného za „mezinárodní únos dítěte“, protože matce a jejímu dítěti pomohl utéci od lesbické „matky“ dítěte, jíž soud ve Vermontu přiznal právo na návštěvy dítěte, přestože s ním není biologicky příbuzná. (Původní článek zde: http://www.duseahvezdy.cz/2016/02/20/mennonitsky-pastor-ktery-pomohl-diteti-utect-od-lesbicke-matky-ma-jit-do-vezeni/)

Jednašedesátiletý Philip Zodhiates je předsedou představenstva malé konzervativní reklamní společnosti Response Unlimited a adoptivním otcem šesti dětí ze Střední Ameriky. Minulý měsíc nastoupil do výkonu trestu tří let odnětí svobody. Za Obamovy vlády byl stíhán za to, že v roce 2009 odvezl na kanadské hranice Lisu Millerovou a její dceru Isabellu. Křesťanka a bývalá lesbička Millerová utíkala ze Spojených států, aby zabránila soudem uloženým návštěvám své dcerky u své bývalé partnerky Janet Jenkinsové, kterou soud pokládal za druhou „matku“ dítěte, přestože mezi nimi není žádná biologická vazba.

Millerová a Isabellou přes Kanadu úspěšně uprchly do Nicaraguy a jejich současné místo pobytu není známo, ale Zodhiates byl zatčen a nakonec i odsouzen za to, že jim pomáhal. V říjnu 2018 odvolací soud zamítl jeho odvolání, a proto jeho obhájci požádali Nejvyšší soud USA, aby výkon trestu odložil a jeho odsouzení přezkoumal.

Jazyk jako Trojský kůň

Jiří Pavlík, který působí jako proděkan na Husitské teologické fakultě UK, zveřejnil na Christnetu článek Zamyšlení nad diskusí o genderu a křestanství, ve kterém chválí vyjádření Tomáše Holuba ohledně genderu a kritizuje nesouhlasnou reakci Vlastimila Kročila. Z článku je zřejmé, že na pozadí sporu o gender a Istanbulskou úmluvu leží otázka vztahu Církve k dnešnímu světu, a stojí tedy za to mu věnovat pozornost.

Podle Pavlíka spočívá problém Církve především v tom, že si neosvojila jazyk moderní vědy:

Církev ve starověku a středověku formulovala svou teologii pomocí termínů a konceptů heterogenní, nepřátelské, pohanské platónsko-stoické a aristotelské filozofické tradice a jazyk této tradice se stal nadlouho jejím vlastním jazykem. V době, kdy církev ovládala odborný diskurs v Evropě, vládl tento její od pohanů vypůjčený jazyk i evropské vědě. Nyní, po osvícenské emancipaci věd, mluví už světová věda jinak.“

Jazyk (nebo také diskurs) přitom neznamená jen nějakou slovní zásobu, spíše celý myšlenkový systém. Pokud si Církev aktuální jazyk neosvojí, její poselství podle Pavlíka nebude relevantní pro dnešní lidi:

Církev má a vždy bude mít šanci naučit se i tyto jazyky nové vědy, aby mohla pracně znovu promyslet a přeformulovat své poselství pro dnešní svět. Nemá ale šanci ponechat si svůj jazyk, který převzala od starověkých pohanů, a zároveň si při tom myslet, že má závažné poselství pro aktuální postkřesťanskou kulturu.“

Pavlíkovo doporučení pro Katolickou církev je proto jednoznačné:

Cestou je teologický restart – naučit se jazyk nových oponentů, začít v něm formulovat nové atraktivní ideály, vstoupit do současné diskuse a usilovat o věrohodnost; cestou určitě není snažit se s koloniální arogancí prosadit svůj anachronický nárok na kulturní dominanci nebo hloubit příkopy, stavět obranné valy a nálepkovat protivníky jako „radikálně levicové ideology“ a modlit se, aby příští politická revoluce znovu vynesla církev na mocenský piedestal.“

Ačkoli tedy řecká filosofie podle Pavlíka byla heterogenní, nepřátelská a pohanská, rané Církvi se nějakým způsobem podařilo osvojit si její jazyk (tj. způsob myšlení) a zformulovat v něm svoji teologii. Sv. Tomáše Akvinského Pavlík sice nezmiňuje, je však jasné, že také Tomáš mluvil jazykem, který je dnes beznadějně out – ostatně Pavlík Tomášovo dílo už předem diskredituje stavěním odborné diskuze do kontrastu k „mentorskému stylu […] otázek a odpovědí“, který vyčítá Mons. Kročilovi. Podobnou tezi o nutnosti přizpůsobit jazyk či paradigma Církve modernímu světu zastává Tomáš Petráček v knize Církev, tradice, reforma (můj kritický rozbor Petráčkovy knihy je k dispozici zde). Opravdu ale Církev může svůj „jazyk“ měnit podle požadavků doby, jak se domnívá Pavlík?

Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, je třeba vyjasnit vztah církevní nauky k filosofii, přesněji řečeno k různým filosofickým školám. Efrem Jindráček ve svém článku Filosofická povaha dogmat připomíná, že během starověkých koncilů byla znalost Aristotela minimální a tomismus ještě neexistoval, přesto byla formulována významná dogmata. Aby mělo poselství Církve platnost pro každou dobu a celé lidstvo, musí mít filosoficky konzistentní základ. Je jím filosofie bytí, která „trvá na reálné existenci věcí mimo naše vědomí a na možnosti pravdivého objektivního poznání“ a vychází z principů, které odpovídají zdravému rozumu, jako je princip sporu nebo kauzality.

Jak rozumět faktu, že církevní magisterium odmítá vazbu na konkrétní filosofickou školu a současně vyzdvihuje dílo sv. Tomáše Akvinského? Nejde o to, že by dílo nějakého filosofa představovalo dogma a my bychom byli povinni se ho držet za každou cenu. Jde o to, že skutečnost můžeme poznat pravdivě, nebo se mýlit. Pokud (a pouze v takové míře, v jaké) se řeckým filosofům nebo Tomáši Akvinskému podařilo zákonitosti skutečnosti vystihnout, zůstává přínos jejich díla trvalý a jejich „jazyk“ nemůžeme jen tak vyměnit za nějaký modernější. Jaký však vlastně je jazyk moderní vědy, který by si Církev podle Pavlíka měla osvojit?

Když se Pavlík odvolává na vědu, má na mysli obory jako gender studies a myslitelky jako Judith Butlerovou; předpokládá při tom, že se genderová teorie nevymyká z oblasti racionálního myšlení. Naivně se domnívá, že „[g]enderová identita (gender) není relativizací biologického pohlavního rozdílu (sex), ale prožíváním vlastní tělesnosti v rámcích a pravidlech daných kulturou.“ Butlerová a další genderové feministky však nejenže zpochybňují binaritu (biologického) pohlaví, ale také se rozcházejí s (řeckou či Západní) metafyzikou substancí, kterou pokládají za nástroj maskulinní dominance, přirozenost označují za konstrukt a odmítají existenci či poznatelnost objektivní reality před diskurzem. Podobně jako ostatní postmoderní myslitelé tak více či méně explicitně popírají samotnou možnost dosáhnout pravdy, a tedy i možnost vědy, která je na racionálním poznání založena. Církev si tedy nemůže osvojit jazyk svých současných oponentů v otázce genderu z prostého důvodu, že tento jazyk zpochybňuje principy, na nichž stojí její nauka. Jednoduše řečeno, relativistické myšlení nelze s křesťanským sloučit, a pokud by Církev „současný jazyk“ přijala, znamenalo by to pro ni sebedestrukci.

Když Pavlík ve své úvaze o celibátu, který podle něj představuje třetí gender, „ustavený kulturně jako sociálně konstruovaná role bez opory v biologii“ (hodnotu této úvahy nechť laskavě posoudí čtenář), odkazuje na apokryfní spisy, ocitá se na tenkém ledě. Gnostické myšlení, kterým jsou apokryfní spisy prostoupeny, má totiž s tělesností (a proto i se ženami a s reprodukcí) problém. Křesťanovi je jasné, že tělo člověka často svádí ke hříchu a že tělesné je nižší než duchovní; gnostik (tento výraz používám pro zjednodušení) však považuje celý materiální či stvořený svět za špatný a především odmítá, že by tělo a tělesné úkony mohly mít nějaký duchovní význam. Tato zdánlivá změna důrazu představuje změnu podstatnou, a právě dnešní genderová teorie přichází s tezí, že biologické pohlaví není důležité či dané, rozhodující je prožívání – na základě vlastních pocitů se tedy člověk může prohlásit za muže, ženu nebo nějaký další gender, libovolně praktikovat sexualitu, založit rodinu s osobou stejného pohlaví apod. V tom však Pavlík zřejmě nespatřuje problém, a není tedy divu, že mu postoj a „jazyk“ Církve připadá anachronický.

Vnucování rovnocennosti různých sexuálních „orientací“ a dalších omylů spojených s mužstvím a ženstvím představuje snad nejvýraznější charakteristiku dneška a Pavlíkova slepota vůči genderové teorii i praxi je zarážející. Genderoví ideologové a aktivisté nejsou ochotní své teze přehodnotit ani v případě, že fakta svědčí proti nim, například když ideologická masáž na podporu „rovnosti“ mužů a žen ve skandinávských zemích nevede k očekávaným výsledkům, jak ve svém stanovisku zmiňuje Mons. Kročil. Ani toto však Pavlíka nezneklidňuje a vyvozuje z toho, že „od genderové teorie přirozenému řádu žádné nebezpečí nehrozí“. Je to jako mávnout rukou nad prosazováním ateismu ze strany čínské vlády s tím, že čínští křesťané si víru stejně udrží.

Pavlíkův článek by měl být varovným signálem pro ty, kteří se ve sporu o gender staví na stranu Tomáše Holuba. Ukazuje totiž, že dnes nejde jen o určitou součást nauky nebo o postoj k jedné konkrétní otázce, dokonce ani o podobu Církve. Jde o samotnou její existenci, přesněji řečeno o možnost předávat nezměněné poselství všem dobám a kulturám a trvat na jeho pravdivosti. Diskuze o genderu nám tak může být užitečná, protože na tyto širší souvislosti vrhá světlo.

Marie Tejklová

Asia Bibi stráví Vánoce „v uzavřené místnosti“

18. prosince 2018 (LifeSiteNews) – Asia Bibi bude přes Vánoce stále v ochranné vazbě v Pákistánu, jak uvádí její britský mluvčí.

Třiapadesátiletá Asia Bibi je pákistánská katolička, kterou pákistánský nejvyšší soud 31. října zprostil obvinění z rouhání. Po tomto rozhodnutí ve většinově muslimském Pákistánu propukly masové nepokoje vedené islamistickou politickou stranou. Pákistánská vláda podepsala s extremisty dohodu, která Asii Bibi brání zemi opustit, a zmařila tak naděje na to, že ona i její rodina brzy najdou útočiště v zahraničí. Extremisté doufají, že se jim podaří zprošťující rozsudek zvrátit a dosáhnout její popravy. Asia Bibi, její manžel a rodina prozatím pobývají v úkrytu, kde je vláda chrání před možným lynčováním.  

O petici pákistánské vládě, aby dohodu s extremisty zrušila, se bude rozhodovat v první polovině ledna, řekl portálu LifeSiteNews Winston Chowdhry z Křesťanského sdružení Pákistánců v Británii, který je mluvčím Asie Bibi. „Vánoce stráví s manželem v uzavřené místnosti.“ Odmítl komentovat, zda tam s nimi budou i jejich děti.

Chowdhry, který v současné době pobývá v Kanadě, neslyšel o tom, že státní sekretář Vatikánu byl nedávno kritizován za prohlášení, že případ Asie Bibi je „vnitřní záležitost Pákistánu“ (“é una questione interna al Pakistan”). List Il Messaggero napsal, že kardinál Pietro Parolin 6. listopadu odpověděl na otázku týkající se Asie Bibi, že Svatý stolec měl vždy zájem na záchraně jejího života a považuje to za dobrou věc (“Da parte della Santa Sede c’è sempre stato interesse per salvare la vita ad Asia Bibi. Penso che sia una cosa buona”). „Není to snadná otázka,“ pokračoval podle líčení deníku Parolin. „Z právního hlediska je to vnitřní záležitost Pákistánu, ale doufáme, že se to vyřeší nejlepším způsobem“ (“La questione non è semplice. Da un punto di vista giuridico è una questione interna al Pakistan ma speriamo che tutto possa risolversi nel migliore dei modi“).   

Tyranský stát

Kázání P. Konráda zu Lowenstein, FSSP

Když se Ježíš přiblížil k městu a spatřil je, zaplakal nad ním. (Lk 19,41)

Scéna první 

Pozdvižení v ulicích, nejapné, brutální veselí, alkohol a nepořádek. Co se to tu slaví? Občanský masakr. Kdepak to jsme, drazí věřící? Ve Francii roku 1789 za vlády teroru, kde revolucionáři vraždí šlechtu a zvedají do vzduchu játra kněžny de Lamballe nabodnutá na kopí? Nikoli, jsme v ulicích Dublinu roku 2018. Ráchel neoplakává své děti, protože jich není; naopak, lůza se raduje, protože jich není: oslavuje „dekriminalizaci“ potratu. Dlouhé slovo. Kultivované slovo vzdělaných lidí. Už méně kultivovaná je skutečnost, která je za ním: vražda nevinného dítěte. Avšak jestli to už není zločin, co je potom ještě zločinem? Není-li to zločin, co to potom je? Prý „zdravotní péče“. A co když si dítě tuto péči nepřeje? Smůla. Postarají se o něj tak jako tak. Nemá žádný hlas, žádný nárok vyjádřit svůj názor, žádné hlasovací právo. Když bude křičet, stát ho neuslyší.

Když před několika měsíci někteří naši odolnější farníci stáli u cesty s transparenty hájícími život, byla reakce veřejnosti smíšená. Jeden pán si přečetl „nezabíjejte děti“ a káravě pohrozil prstem. Kdyby byl neprošel kolem tak rychle, bylo by možné se ho zeptat: „Dobrý den, pane, mohu se vás na něco zeptat? Byl jste někdy dítětem? Nebo jste přišel na svět už dospělý jako Adam? Nebo jste jako nějaké mytologické božstvo vyskočil plně zformovaný z Diova stehna? Pokud jste však někdy byl dítětem, nezdá se, že byste litoval, že jste se dožil dneška.“

Ostří si jazyk jako meč, vrhají jedovatá slova jako šípy, aby z úkrytu zasáhli nevinného, aby ho náhle zasáhli, bez ohledu. Rozhodli se pro hanebný plán, smlouvají se, jak by skryli své nástrahy, říkají si: „Kdo nás uzří?“ (Žalm 63).