Category Archives: Recenze a (ne)doporučení
Vyšší Brod a okolí
Na Youtube jsem díky jednomu známému objevil hezké záběry Vyššího Brodu, vyšebrodského kláštera a Maria Rastu z letošního roku. Páč jde o místa tradičním katolíkům obzvláště drahá, tak zde dávám odkaz. Pokochejte se…
Nepodjímejtež se správy duchovní tací, kdož svým životem neosvědčují, čemu se rozjímáním naučili
Sv. Řehoř I. Veliký
Jsouť i nejedni, kteří o předpisech duchovních přemítají s náležitou pečlivostí, avšak čeho postihli rozumem, po tom šlapou svým životem. Učí ve spěchu, čemu se nenaučili plněním, nýbrž rozjímáním; co však káží slovy, tomu se příčí svými mravy. Odtud to, že chodí-li pastýř po srázech, stádo za ním padá do propasti. Proto stěžuje si Pán u proroka do této politování hodné vědy pastýřů, řka: Když jste čistou vodu pili, ostatní nohama svýma zkalili jste; a ovce mé těmi věcmi, kteréž nohama vašima byly pošlapány, pásly se; a což nohy vaše zkalily, to pily. (Ezech. 34, 18-19)
Pastýři totiž pijí vodu nejčistčí, když nabírají ze studnic pravdy a správně ji pochopují. Tutéž však vodu nohama kaliti znamená, uváděti výsledky svatého rozjímání ve zmar špatným životem. Vodu pak jejich nohama zkalenou pijí ovce, když podřízení neplní toho, co slyšeli, nýbrž vesměs jen napodobují špatné příklady, které vidí. Poněvadž pak, když skutky ty je vedou k převrácenosti, po slovech žízní, pitím lokají bláto, jak z porušených studnic. Proto také psáno je u proroka: Osidlem ku pádu lidu mého jsou kněží špatní. (Os 5,1 a 9,8 dle smyslu) A opět o kněžích dí Pán u proroka: Učiněni jsou domu israelskému v úraz nepravosti. (Ezech. 44,12)
Premiéra filmu Sexuální výchova v Čechách
Ve středu 26. února bude mít premiéru dokumentární film Sexuální výchova v Čechách. Jeho režisérka, autorka i jiného zajímavého dokumentu, se na mou prosbu pokusila o vhled do sporu o sexuální výchovu, který hýbal českou veřejností. Ke spolupráci získala ředitele školy a spoluautora Příručky k sexuální výchově, která tehdy vzbudila největší kontroverze, PaedDr. Pavla Petrnouška. To, co se jí s ním podařilo natočit, ovšem přesahuje hranice běžného dokumentu…
Je to otřesná syrová sonda do života jedné malé základní školy v nádherném místě, ale s naprosto podivnými lidmi, kterým svěřit děti je snad doopravdy naprosté hazardování. Petrnoušek v oné moravské vesnici provádí školení pedagogického sboru v sexuální výchově a užívá si to on i většina jeho “žáků” – pedagogů dané školy. Předvede své pověstné praktiky – hru kompot, sexuální slovník a nechybí ani ruka navlečená v kondomu. Když se pak růžolící paní ředitelka přechodového věku při navlékání kondomu zeptá: “dělám to dobře, Pavle?”, sklapne čelist nejednomu otrlému divákovi.
Eva Kantůrková: Jan Hus
Koncepce této rozsáhlé knihy (téměř 500 stran) je poněkud neobvyklá – představuje něco mezi beletrizovaným životopisem, literaturou faktu a historickou prací. Autorka se snaží popsat Husův život komplexně, včetně podstaty jeho učení a atmosféry a pozadí sporů, jichž byl ústřední postavou. Cituje dobové dokumenty, Husovo dílo i nejvýznačnější práce o Husovi a snaží se z nich vytvořit celkový obraz, k čemuž využívá i vlastní trpké zkušenosti politické vězeňkyně, lapené a drcené nespravedlivým systémem pro své správné postoje.
Kniha jistě poskytuje čtenáři spousty informací a vhledů do Husovy doby, do tehdejší krizové situace pozemské církve, do charakteru četných klíčových postav té doby, do podstaty Husova učení (mám nicméně pocit, že v tomto je kniha slabší a že autorka místy hluboce podceňuje důsledky Husova učení). Při jejím čtení je ale třeba pamatovat na to, že to není kniha objektivní. Navzdory obrovskému množství faktů, které přináší a prezentuje, to není kniha o tom, jaký byl Hus, jeho přátelé a protivníci. Je to dílo výkladové, kniha o tom, jakého autorka Husa mít chce a jací díky tomu musí být jeho přátelé i protivníci.
Doba zkoušek a naděje
Deníky hrají při odhalování tajemství historie velice důležitou a specifickou roli jako pramen, který bezprostředně zaznamenává a zprostředkovává dojmy autora. Jako bezprostřední dobové svědectví, které konzervuje konkrétní dojmy a úvahy. V ideálním případě se dovídáme, jak skutečně autor v dané chvíli vnímal svět a události a uvažoval o nich (v reálu ovšem musíme počítat s tím, že ne vždy je autor tak sdílný a pravdomluvný, jak bychom potřebovali).
Deníky manětínského děkana Františka Wonky nás zavádí na česko-německé pomezí v dnešním Plzeňském kraji a provázejí nás lety 1938-1945 očima a ušima českého kněze působícího na národnostně rozštěpeném území pod nadvládou nacismu. Seznamujeme se s tím, jak nadprůměrně vzdělaný autor s rozhledem vnímal dění v protektorátě, všedním životem počínaje a zásadními událostmi konče. Někdy nám i zprostředkovává dojmy jiných. To je první velký přínos.
Zázrak v Praze
Knihu Martina Leschingera Zázrak v Praze bych zařadil do skupiny knih zábavných, užitečných a neotřelých. Není to sice žádný velký literární zázrak, nicméně především díky myšlenkové neotřelosti jde o poměrně svěží a zábavné dílko, které podněcuje k užitečným zamyšlením. Proto bych knihu i doporučil k přečtení…
Příběh je poměrně jednoduchý: krize jedněch mainstreemových novin postaví jejich šéfredaktora do (ne)záviděníhodné situace – má na měsíc volnou ruku to vést po svém a buď je postaví na vlastní nohy, nebo končí. Rozhodne se deník debulvarizovat a zaplnit seriózním (tj. pravdivým, nemanipulujícím a důležitým) obsahem a zároveň během tohoto rozhodnutí projde konverzí, kterou vyvolá jeho setkání a rozhovor s Jezulátkem. No a pak se dějí věci…
Lvi přicházejí
Levy prichádzajú. Prečo Európa a Amerika smerujú k novej tyranii – tak se jmenuje nová kniha bývalého slovenského ministra vnitra Vladimíra Palka. Dostala se mi do rukou včera a přečetl jsem ji na jeden zátah. Hodnocení? Dle mého soudu by měla být pro křesťany povinnou četbou, protože představuje unikátní shrnutí řady zásadních informací, které by jim měly být známé, protože jsou klíčové pro křesťanské politiky, voliče i klérus.
S Palkem je možno nesouhlasit. Je možno se s ním přít v detailech i v poměrně závažných stanoviscích. Kupříkladu bych nikdy nepodepsal jeho tvrzení, že slušní lidé nepálí korán. Nicméně obrovské množství užitečných informací v jeho díle je nerozporovatelných, protože je to prostě soubor fakt. Fakt nejen poučných, ale rovněž přehledně a poučně uspořádaných.
Jak s dětmi mluvit o sexu, manželství a rodičovství
V lítých bojích okolo sexuální výchovy padají ze strany zastánců amorální „uzlovské sexuální výchovy“ na školách „argumenty“ typu „všichni odborníci s námi souhlasí a proti je jen pár tmářů“, „VORP je proti jakékoliv sexuální výchově“ a „rodiče neumí a nemohou učit sexuální výchovu“. Ve spolupráci s VORPem vydaná kniha doktorky Burdové „Jak s dětmi mluvit o sexu, manželství a rodičovství“ je pádnou odpovědí na tyto nesmysly.
VORP má ve skutečnosti na své straně také četné osobnosti, které lze v oblasti sexuální výchovy považovat za odborníky. Že v médiích je tato informace potlačována a prim hrají odborníci či „odborníci“ uzlovští, kteří neustále melou něco o tmářích, je zásluha jednak zaujatosti těchto médií, jednak mohutné podpory, které se straně Radima Uzla dostává ze strany sexuálního průmyslu. Ilona Burdová patří k odborníkům, kteří podporují postoj VORPu. O sexuální výchově přednáší rodičům a ve své praxi psychoterapeutky se setkává s dopady důsledky vadné sexuální výchovy či selhání souvisejících se sexuálním životem – o její kompetentnosti tedy nemůže být pochyb.
Manželství je natrvalo
Je všeobecně známo, že katolické svatbě by měla předcházet jakási příprava na manželství. Proslýchá se též, že tato příprava v praxi nabývá mnoha různých podob, které ne vždy bývají optimální a vyhovující. I proto bych chtěl dnes upozornit na deset let starý a mimořádně záslužný počin Matice cyrilometodějské, která v roce 2001 vydala knihu amerického katolického teologa J. F. Kippleyho Manželství je natrvalo: Základy křesťanského manželství.
Charlotte Brontë, romantička
Génius Charlotte Brontë je jedinečný v jediném hodnotném smyslu, v němž lze toto slovo použít, v jediném smyslu, který odlišuje ojedinělost nějakého daru u básníka od nějakého bludu v blázinci. Ať už je nějaká umělecká dovednost sebevíc složitá nebo i groteskní, musí taková být, protože tyto vlastnosti existují v jakési tónině, která patří k nejsložitějším a nejgrotesknějším lidským cílům, jejím cílem ale je otevírání dveří a vstupu do širších věcí. Umění Charlotte Brontë bylo čímsi více či méně složitým, a nemělo by se označovat za groteskní, leda vzácně—a ne záměrně. Odvozovalo se ale od temperamentu a jako vše, co se na něm zakládá, bylo nevyvážné a bylo osobní až k zarytosti. Právě v souvislosti se silou tohoto druhu, jakkoliv je kreativní, musíme pochopit a definovat, čím se liší od netvořivé intensity šílenství. Nechápu, proč šosáci předchozí generace považovali Jane Eyre za knihu morálně závadnou, možná za to mohla její snad až přehnaná moralita. Kdyby ji považovali mentálně vadnou, dokázal bych jejich předsudek pochopit, i když bych současně chápal povahu jejich omylu.
