Category Archives: Příběhy

Balada o oddacím listu

Manželství – nerozlučné spojení muže a ženy – požívá zvláštní ochrany státu z jednoho jediného důvodu. A sice, že rodina je základem státu, že je nejlepším prostředím pro výchovu dětí a že děti, ať se nám to líbí nebo ne, jsou nadějí národa a bez nich žádný národ nebude. To je jediný důvod, proč by se stát měl zajímat o manželství a nějakým způsobem jej „regulovat“, respektive chránit a mladé rodiny výrazně preferovat. Ostatní vztahy mezi lidmi stát nemusí nijak zvláště zajímat.

Nedávno jsem se oženil. Jsem katolík východního obřadu, tedy – jak vyžaduje litera kanonického práva – jsem měl sňatek v kostele. Bylo mi celkem jasné, že nezbývá než vyběhat papíry vlastně dvakrát. Byl jsem ochoten to překousnout. Než bylo po svatbě a s mou paní jsme narazili na úřednice na matrice Prahy 1.

Josef Toufar: 672 hodin mučednictví Kristova služebníka

Josef Toufar

O osobě, jejíž 110. výročí narození si dnes připomínáme, platí ona Kristova slova velebení Otci, který skryl veškeré své věci před moudrými a rozumnými, ale zjevil je maličkým (srov. Lk 10,21). Kněz Josef Toufar, který zemřel za nejhoršího pronásledování Katolické církve v Československu, byl v první řadě prototypem obyčejného venkovského faráře, který žil svým navenek prostým duchovním životem, staral se o svěřené stádo a nenamlouval si, že by se mohlo v takové malé vesničce, jakou byla Číhošť, stát něco tak obdivuhodného pro lidské oči, jako zázrak hýbajícího se kříže, který se pak již nikdy po této události nenarovnal.

Podobně jako většina mladých mužů, kteří pocházeli z nuzných poměrů, se dal na cestu ke kněžství až poměrně pozdě, ve 33 letech. Důvodem tohoto pozdního povolání byl především pocit zodpovědnosti vůči své vlastní rodině (byl čtvrté z pěti dětí) a hospodářství, na kterém již od útlého věku pracoval. Již ve chvíli svého kněžského svěcení si byl hluboce vědom společenské i duchovní krize národa: v Evropě zuřila válka a české národy upadly v (ne)milost pohlavárů Třetí říše. Nikdo však ještě netušil, že to nejhorší přijde teprve po válce a že mnoho kněží bude přinuceno položit za svou víru život stejně, jako tomu bylo u mexických mučedníků.

Opuštěn

Rozhodl ses opustit společenství brášků a sestřiček s rozesmátými tvářemi, kytarami na zádech a rozpustilými výlety do metropole, k olizování bot člověku, jenž dělá vše pro likvidaci  toho, co je tvé duši nejdražší.

Byl to šok pro ně i pro tebe. Teprve teď se ukázala jejich „láska“ skrytá za množstvím slov, jednohubek na spolču a veselými taškařicemi při Pavlově ritu.

Potkáváš je na ulici, sám podivně spokojený a cítící se svobodný. Občas přejdou na druhou stranu, občas drze projdou kolem a civí ti do očí. Na pozdrav neodpoví. Proč? Protože ty jsi ten špinavý, jenž měl dost drzosti vzepřít se faráři v tričku a kraťasech, když začal v týdnu modliteb za jednotu hovořit o našich bratrech evangelících (musel ses v duchu smát, protože víš, co o výrazu „evangelík“ říká svatý Ignác) jako vzoru k mnohým ctnostem. Bouchly saze nahromaděné ministrantkami, mimořádnými udělovateli Panovníka (kteří vůbec mimořádní nebyli – chodili si do svatostánku jako pro zmrzlinu), Panovníkem týraným na špinavých rukách nepomazanců, rozbředlými kázáními mladého kaplana, farními radami, vřeštěním „scholy“ a tisícovkou dalších zrad, podvůdků a zlodějinek.

Koště – 3. díl

„Co se stalo, že na doprovod zásobovacího letu je poslán někdo jako vy?“

Vlaminckovi bylo jasné, že jsem k němu do bojové zóny neseskočil bezdůvodně.

„No popravdě řečeno…, oficiálně mám zkontrolovat, jestli používáte námi dodávaný materiál efektivně, neoficiálně tu jsem proto, že potřebuji hovořit s vámi.“

Koště – 2. díl

Není nic neobvyklého, že se lidé z určité komunity znají navzájem. Je to logické, doktoři, novináři, či prostitutky, všichni vytváří určitý profesní klan. Abych zjistil, o co vlastně jde, musím se vypravit i mimo mé služební kontakty, ale ne mimo společný zpravodajský interes.

Tatiana Ekatěrina Tolstoganovová, pro kamarády Tánička, bydlela v londýnské čtvrti Malá Moskva již dvacet let. Sirotek, vychovávaná ve státním sirotčinci, který nebyl jen sirotčinec, pracovala pro svou zemi jako elitní agentka sboru Labutí.

Koště – 1. díl

„Víš, redaktore, ono to je taková podivná historka z války.“ Takhle pomalu začal celý ten zvláštní příběh vyprávět můj dobrý kamarád ještě z dob, kdy jsme spolu bojovali na kontinentě.

„Seděli jsme zrovna po úprku z Ukrajiny na maďarsko-slovenské hranici a mě poslali ještě s pár ne moc utahanýma chlapama na hlídku. Musulmani se blížili, ale jejich zásobování nestálo za mnoho, tak jsme věděli, že trochu času máme. Nahnal jsem kluky do transportéru, zapnul noční vidění a vyrazili jsme.

Když jsme ujeli asi dvacet kiláků od Rožňavy, směrem na jih, prakticky už v Maďarsku, vidím na silnici něco, co vypadalo jako postava. Normálně bych ji přejel, nevíš o co jde, nezastavuješ, navíc jsme neměli jistotu, jestli někde za stromem nečíhá muslimský voják s pancéřovkou. Postava zavrávorala a spadla nám přímo pod cestu…“

Bylo, nebylo… aneb Pohádka ne zrovna naruby

Bylo nebylo, kdesi na jižní části jistého království jedno arciděkanství. A v tom arciděkanství, věřte, nebo ne, měli jistého důstojného pána. Důstojný pán, zcela dle duchu, který vládl v době jeho formace, si nepotrpěl na nějaké to lpění na kněžské důstojnosti, by právě naopak…, leč to do této pohádky tak úplně nepatří.

O putykách a alkoholu

Než zamířím do tříd, nemohu než se zmínit o jednom aspektu pronikajícím internátním životem. Kroměříž je plná nejen středních škol, ale též zařízení, která mají (teoreticky těm již starším) studentům poskytnout dostatek zábavy a občerstvení. Tato bohulibá pohostinnost okresního města dělala vrásky na čele vedení školy i internátu, neboť podle jejich představ, částečně zhmotněných ve studijním řádu, studenti nesměli tahat alkohol či drogy na půdu školy, nesměli kouřit a nesměli ani navštěvovat restaurace.

Krotitelé mravů a jejich (ne)úspěchy

Posledně jsem Vám obecně popsal, jak to na intru chodilo. Teď bych Vám rád představil několik výrazných postav z tenké vrstvy krotitelů, kteří dohlíželi na to, aby se studenti, inklinující občas k metamorfóze v lítou zvěř, nevymkli tak úplně kontrole. Kdo ví, možná tam ještě jsou a Vy je tedy znáte. Píšu už dost pozadu a tak se obávám, že se možná v detailech spletu, tak pevně doufám, že mi to bude odpuštěno. Bohužel se musím omezit pouze na chlapeckou část intru, snad někdy někde některá z mých spolužaček doplní kolorit o druhou půlku. Dnes první dvě.

Kasárna

Dnes obecně o bydlení. Internát alias Domov mládeže. Změnil se od mých dob, či zůstává stejný? Za mé existence se bouřlivě vyvíjel. Část jeho prostor okupovaly při mém příchodu jiné školy, které ale postupně mizely. Ve druhém ročníku došlo k prohození pater, když se dívky přestěhovaly z prvního do druhého, z kterého nás vykoply na své první (nebo to bylo obráceně a my vykopli je? :-) ) Vyvíjel se řád intru (coby chovanec musím říci, že jednoznačně k horšímu, i když jsem si jist, že vychovatelé by nesouhlasili, prostě klasický rozdíl „profesního úhlu pohledu“), vyvíjelo se vybavení, infrastruktura a podobně.