Category Archives: Polemiky

Omyl venkovského faráře

Za posledních pár let jsem se na internetu i mimo něj setkala s nejrůznějšími bludy. Nešlo o nějaké okrajové nebo složité otázky; jednalo se o popírání základních pravd katolické víry. Inteligentní a sečtělí lidé, pokládající se za křesťany a často i za katolíky, včetně teologů, kněží a biskupů, hlásají (a citáty z Písma dokládají) například, že věčné peklo neexistuje, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že trvat na rozlišování dobrého a zlého jednání je nemilosrdné či infantilní, že Ježíš nebyl Bůh nebo že si svoje Božství plně neuvědomoval, že víra v Trojici je polyteistická nebo že Boží existenci nelze rozumem poznat. Zpočátku mne to šokovalo, ale postupně jsem si zvykla a začala jsem si myslet, že už mě nic nemůže překvapit.

Mýlila jsem se – podařilo se to jezuitovi Janu Rybářovi. Jak? P. Rybář věří v Trojici (ačkoli formulka „ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti“ (Jan Rybář, Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Vyšehrad: 2016, str. 129) některým rigidním osobám nemusí připadat zvlášť vtipná), v Božství Ježíše Krista, a dokonce i v panenské mateřství Panny Marie (ačkoli tvrzení „Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží.“ (str. 169) není úplně snadno slučitelné s Alžbětinou otázkou „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ ani s Mariiným Magnificat). To v dnešní době není málo ani na katolického kněze.

Papež se mýlí. Komunisté nemyslí jako křesťané

Papež František svým nekonformním vyjadřováním často čeří vody katolické církve. K ruce si rád bere levicově orientovaného ateistu Eugenia Scalfariho, se kterým dělá rozhovory. Dvaadevadesátiletý Scalfari má zvláštní techniku, kterou už dnes při rozhovorech mnoho novinářů nepoužívá: odpovědi tázaného si nenahrává ani nezapisuje a pak je interpretuje tak, jak si je zapamatoval.

Ze tří případů, v nichž František rozhovor Scalfarimu poskytl, je Vatikán třikrát korigoval. Vatikánem se myslí tiskové středisko Svatého stolce, protože sám papež se vůči nim neohradil ani jednou a včera poskytl „šílenému žurnalistovi“ další, v pořadí čtvrtý rozhovor. Toto neodvratné nutkání poskytovat rozhovory někomu, kdo se údajně mnohokrát projevil jako neseriózní pisálek, je nepochopitelné. Tedy v případě, že Scalfari opravdu předešlé rozhovory zkreslil, jak tvrdí vatikánští mluvčí.

Lutherova socha ve Vatikánu a nová papežská definice „vlažného“

John-Henry Westen

25. října 2016 (LifeSiteNews) — Papež František pojede příští týden do švédského Lundu, kde se zúčastní zahájení celoročních oslav 500. výročí pětadevadesáti tezí, které Martin Luther 31. října 1517 přibil na vrata zámeckého kostela ve Wittenbergu.

V rámci přípravy na tuto návštěvu papež 13. října ve vatikánské aule Pavla VI. přijal tisíc luteránů a katolíků z Německa a promluvil k nim z pódia, na němž stála Lutherova socha. Tento pohled mnohé katolíky šokoval, protože papež Lev X. v roce 1520 Luthera exkomunikoval a jeho teze odmítl. Rozštěpení křesťanů, které Luther způsobil, zůstává jedním z nejhorších za 2000 let dějin Církve.

František při setkání zopakoval své varování před obracením lidí, které pronesl již na začátku října. Několik týdnů poté, co papež František řekl, že je „velmi těžkým hříchem proti ekumenismu“, pokoušejí-li se katolíci obracet pravoslavné křesťany, sdělil poutníkům, že „není správné přesvědčovat [nekatolíky] o své víře“. Papež rovněž poskytl neotřelou definici slova „vlažný“, které podle něj označuje křesťany, kteří „chtějí na jedné straně horlivě bránit křesťanství na Západě, ale na druhé straně se stavějí nepřátelsky k uprchlíkům a jiným náboženstvím.“

Umělé oplodnění v Máte slovo

Ve čtvrtek zamířilo do bulvárního diskusního pořadu ČT Máte slovo s M. Jílkovou téma umělého oplodnění, resp. otázka anonymity dárců spermií a požadavku na její zrušení (patřičný díl vizte ZDE). Jde o zajímavé téma, a přestože pořad má díky svému bulvárnímu charakteru a agresívní moderátorce velká omezení, bude užitečné se na něj podívat.  Už jen ta přehlídka lží a demagogií, kterou předváděli aktivisté a provozovatelé umělého oplodnění ve snaze bagatelizovat závažná rizika plynoucí z existence anonymního dárcovství, je velmi poučná. Pokusme se teď podívat na některé nejzajímavější body celé diskuse…

Jako hlavní diskutující vystoupili: poslanec Martin Komárek (ANO 2011), doktorka Jitka Řezáčová (šéfka centra asistované reprodukce), katolický publicista Petr Hájek, pravoslavný kněz Libor Halík, Jana Březinová (psycholožka z centra asistované reprodukce) a Petra Hanzelínová (lesbička vychovávající s partnerkou dvě děti z umělého oplodnění). Mimo hlavní řečníky se v řadách diváků jako další diskutující prosadili (z těch, co znám) ještě místopředseda Mladých křesťanských demokratů Pavel Horáček a gynekoložka MUDr. Xenie Preiningerová. Téma se v pořadu objevilo jako reakce na návrh skupiny poslanců okolo Jitky Chalánkové z TOP 09 (v pořadu zastupované poslancem Martinem Komárkem) na zrušení anonymního dárcovství spermií. Pan poslanec ho správně odůvodňoval právy a zájmy při umělém oplodnění počatých dětí.

Co je špatně na papežově interview pro La Croix

Radomír Malý


Rozhovor, který papež František poskytl 9. května pro La Croix, vyvolal – jako už mnohokrát – vlnu kritiky ze strany autentických katolíků. Jde především o 3 pasáže. Pokusím se o jejich rozbor:

La Croix: Ve svých promluvách o Evropě mluvíte o kořenech kontinentu, avšak bez toho, že byste je označil za křesťanské. Evropskou identitu nazýváte spíše multikulturní a dynamickou. Je snad podle Vás výraz křesťanské kořeny pro Evropu nepatřičný?

Papež: „Je třeba mluvit o kořenech v množném čísle, protože je jich víc. V tomto smyslu, když slyším mluvit o křesťanských kořenech Evropy, se tohoto tónu někdy obávám, protože může znít triumfalisticky nebo nevraživě. Zavání potom kolonialismem.“

František se tady bohužel staví otevřeně na stranu neomarxistické levice, která již dříve odmítla zmínku o křesťanských kořenech v evropské ústavě. Přitom právě křesťanství vytvořilo vše hodnotné, co v Evropě existuje, evropská civilizace se začala rozvíjet teprve poté, co nově příchozí národy po zániku Západořímské říše r. 476 jeden po druhém začaly přijímat křest. Bez epochálního civilizačního díla benediktinských mnichů a katolické Christianitas (křesťanský charakter státu) si nelze představit Evropu v pozitivním slova smyslu jako kulturní a civilizační velmoc.

Pár poznámek k rozhovoru s paterem Petráčkem

Tento příspěvek je reakcí na rozhovor otce Petráčka pro ChristNet.

Jiří J. Stodola

1) Aristotelsko-tomistická filosofie je philosophia perennis. Lepší nemáme. S jakou dnešní filosofií by se křesťanství mělo spojit? S postmodernismem, který hlásá, že všechno je relativní? S marxismem, podle kterého je náboženství opium lidstva? Či snad s analytickou filosofií, podle níž neexistuje empiricky nedostupná realita?

2) Na základě jaké autority máme přijmout, že tradice je diskontinuitní a založená na střídání paradigmat? Je takovou autoritou Thomas Samuel Kuhn či snad pater Petráček? Joseph Ratzinger může pojetí kontinuální tradice opřít o svůj úřad sv. Petra, Kristova náměstka.

3) Pater Petráček jistě ví, že teze, které hájí, představují tzv. modernismus odsouzený papežem sv. Piem X. Proč máme věřit spíše pateru Petráčkovi než sv. Piu X., Kristovu náměstku?

Robert Spaemann o „Amoris Laetitia“: Zlom v tradiční nauce

Robert Spaemann

ROM/STUTTGART , 28 April, 2016 / 9:05 AM (CNA Deutsch)

Jan Pavel II. si ho cenil jako poradce, Benedikt XVI. jako přítele. Jde o jednoho z nejhodnotnějších německých filozofů posledních desetiletí: Roberta Spaemanna. V exkluzivním rozhovoru pro CNA se vyjadřuje tento emeritní profesor filozofie velmi kriticky o  Amoris laetitia, téměř 300 stránkovém posynodálním listu papeže Františka, který byl veřejně představen 8. dubna.

Pane profesore Spaemanne, svou filozofií jste byl průvodcem pontifikátů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Mnozí věřící nyní diskutují o tom, jak lze Amoris laetitia papeže Františka číst v kontinuitě s naukou Církve a těchto papežů. Jak to vidíte vy?

Z největší části je to možné, i když směřování tohoto dokumentu vyvolává závěry, které nemohou být kompatibilní s naukou Církve. Článek 305 spolu s poznámkou 351, kde se píše, že věřící „v objektivní situaci hříchu“„na základě zmírňujících faktorů“ mohou být připuštěni ke svátostem, přímo odporuje článku 84 listu Familiaris consortio Jana Pavla II.

O co tady Janu Pavlu II. šlo?

Jan Pavel II. vysvětluje lidskou sexualitu jako „reálný symbol pro celistvé vydání sebe samého druhé osobě“ a to „bez jakéhokoliv časového nebo jiného omezení“. V článku 84 formuluje zcela jasně, že rozvedení žijící v novém svazku se musí sexuálního styku zřeknout, jestliže chtějí přistupovat ke sv. přijímání. Změna v této praxi by proto nebyla vůbec žádným „dalším rozvinutím Familiaris Consortio“, jak říká kardinál Kasper, ale zlomem v antropologické a teologické nauce o lidském manželství a sexualitě. Církev nemá žádnou pravomoc neuspořádané sexuální vztahy hodnotit pozitivně udělením svátostí a tím předbíhat Boží milosrdenství. Na tom nic nemění, jak my konkrétní situace klasifikujeme lidsky a morálně. Dveře jsou tady – jako kněžství pro ženy – zavřeny.

Největším nebezpečím pro katolickou víru jsou neomodernisté uvnitř Církve!

PhDr. Radomír Malý

Ve svém mladším věku jsem si nikdy nemyslel, že se dočkám doby, kdy největší hrozba pro katolickou víru povstane z vlastních řad. Drzost neomodernistické sekty, která jako rakovina prostupuje všemi orgány Katolické církve, si v ničem nezadá s komunistickou nebo liberální protikatolickou agitací, ba v lecčems ji ještě překonává. To se týká zejména církevních dějin.  Dokazuje to článek doc. dr. Tomáše Petráčka v dominikánském teologickém periodiku „Salve“ 4/15 pod názvem „Syllabus omylů piánské církve“.

Celou statí se samozřejmě vine jako špinavá niť známá tiráda o pronásledování „myslících“ katolíků za éry papežů Piů, především sv. Pia X., autora známých protimodernistických dokumentů. Jenže to není všechno. Petráčkův článek je plný urážek celé Církve před II. vatikánským koncilem (dále jen DVK) a očividně se snaží vyvolat dojem, že Církev od Tridentského koncilu až do DVK vlastně nebyla tou pravou katolickou, nýbrž pouhou „piánskou“ církví, jež postrádala ortodoxii, jak ostatně sám termín „piánská církev“ v titulku napovídá. I když to nikde výslovně neříká, tak z jeho článku plyne, že Církev na Tridentském sněmu se svojí protireformační rétorikou odchýlila od údajné „pravověrnosti“ prvotní církve. Tuto „herezi“ potom dovedli ad absurdum papežové bl. Pius IX. svým „Syllabem“ r. 1864 a sv. Pius X. svými dokumenty „Pascendi“ a „Lamentabili“ r. 1907.

Sami se prý podle Petráčka dopustïli 7 „věroučných“ bludů. Jsou to:

Co se děje v hlavě katolíka (odpověď panu Šimečkovi)

Papež František I.

Pan Martin M. Šimečka se ve svém podivuhodném opusu Co se děje v hlavě evropského katolíka, který odmlouvá papeži? zamýšlí nad tím, proč katolíci neposlouchají svého skvělého papeže, který se tolik zasazuje o uprchlíky, a proč je za to papež neexkomunikuje (nebo alespoň politiky jako jsou Viktor Orbán a Jarosław Kaczyński)…

Považuji za překvapující, že zkušený redaktor je schopen zplodit takovou slátaninu, nádherně demonstrující jeho absolutní bezvědomí o tom, co píše. Článek má jistě perfektní potenciál býti skvělý příkladem a argumentem ve věci naprosté bídy české žurnalistiky, nebo alespoň české světské žurnalistiky ve chvíli, kdy se pokouší psát o víře a katolících. Nicméně článek propaguje a šíří spoustu nesmyslných myšlenek a údajů a klade zajímavou otázku, proto bych rád na něj zareagoval, i když si to kvalitou snad ani nezaslouží.

Reakce na příspěvek Simony Roubalové

Předevčírem zveřejněný příspěvek Marka Venuty nebyl jedinou odpovědí na stať paní Roubalové ve Znojemsku. Svou odpověď, deníkem rovněž odmítnutou, napsala i paní Iveta Černá. Rozhodl jsem se zveřejnit i ten…

Minulý týden (22. 2. 2016) vyšel ve Znojemsku velmi dobrý příspěvek pana Marka Venuty: „Nevyvyšujte Kristkovy takřka černé mše s prvky satanismu a zameťte si před vlastním prahem“. Redakce jej zveřejnila, ale doplnila úvodním slovem, jehož zjevným účelem bylo ve čtenáři navodit dojem, že názory pana Venuty se nedají akceptovat. Tendenční a zavádějící komentáře, popř. články členů redakce, nejsou v této tiskovině výjimkou a čtenáře, kterému je známá úroveň jmenovaných novin, nemohou překvapit. Druhý týden (29. 2. 2016) pak vyšel ve Znojemsku polemický článek paní Simony Roubalové s velikým nadpisem: „Kontroverzní výrok lidoveckého předsedy Marka Venuty o inkvizici“, jak se dalo čekat, aby „objektivitě“ v podání Znojemska bylo učiněno zadost.

Polemika se současnými médii, pokud se jim prezentovaný názor právě nehodí, je většinou bojem s větrnými mlýny a ztraceným časem, mám v tom pár zkušeností. Příspěvek paní Simony Roubalové je však blábol takového kalibru a zároveň ukázkový extrakt historického povědomí (resp. totálního nevědomí) velké části českého obyvatelstva, že jsem se rozhodla na něj reagovat. Bylo by dobré, kdyby paní Roubalová a podobní, kteří mj. sedí i v redakci Znojemska, alespoň otevřeli heslo „inkvizice“ na české wikipedii, než se pustí do sepisování obdobných polemik. Českou wikipedii nelze podezírat z příchylnosti ke katolické církvi, ale i z jejího stručného hesla lze zjistit, že názory pana Venuty jsou mnohem blíže objektivním faktům o inkvizici, na rozdíl od názorů paní Roubalové, která se pohybuje ve světě fantasmagorických předsudků vůči Církvi (z jejího kontextu plyne, že míní katolickou církev). I diskuse k tomuto wiki heslu je poučná, protože mnoho lidí tam údaje zpochybňuje (racionálněji než paní Roubalová), ale jaksi nejsou schopni sepsat toto heslo jinak (lépe) a z ověřených zdrojů.