Category Archives: O víře
Je popeleční středa, začíná doba postní
„Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“
Dnes (tj. ve středu 17. února 2021) je popeleční středa, která otevírá dobu postní. Začíná tedy doba 40 dnů modliteb, postů a almužen, kdy se život křesťanů má ještě více než jindy soustředit na rozjímání a pokání. Nechť se vám to daří, protože to je to nejdůležitější.
Tak jako zpověď předchází svatému přijímání a právě její upřímnost a poctivost rozhoduje o tom, zda člověk vůbec má právo přijímat a očekávat, že mu svaté přijímání něco dobrého přinese, tak je poctivě a upřímně prožitá postní doba nepostradatelným základem pro tu pravou radost z Velikonoc, ze Zmrtvýchvstání Páně.
Připomínám, že tento den je dnem přísného postu (maximálně jen jedno syté jídlo denně plus dvakrát něco malého, pochopitelně všechno bezmasé) a že obvykklé uspořádání je, že v kostele, kam by každý, kdo má tu možnost, měl dnes zajít, se během obřadů spřažených se mší světí popel a uděluje znamení popelce, které symbolizuje pokání a pomíjivost pozemského života. Bohužel, v této obtížné době to na mnoha místech není tak jednoduché, jak by mělo. Bůh s námi, hříšníky!
Falešný prorok z Apokalypsy
V jednom autentickém renomovaném zdroji se nachází proroctví sv. Františka z Assisi, kde světec hovoří o tom, že v době soužení (futurae tribulationis) se objeví odpadlický antipapež. [1]
Uvádí se tam, že „někdo, kdo není kanonicky zvolen a je nakažen heretickou ohavností, v rozhodujícím okamžiku tohoto soužení pozvednutý k papežskému úřadu, bude lstivě usilovat o to, aby mnozí pili smrt z jeho omylů“ (quod aliquis, non canonice electus et haeretica pravitate infectus, in articulo tribulationis illius ad papatum assumptus, multis mortem sui erroris sagaciter propinare moliretur). Svatý František z Assisi předpovídal, že tato osoba „tyransky uzurpuje papežský úřad“ (papatum usurpare tyrannice).
V tomto smyslu sv. Padre Pio v naší době svěřil svému duchovnímu synu, slavnému exorcistovi Gabrieli Amorthovi, tato dramatická slova: „Do lůna Církve pronikl satan a zakrátko bude vládnout falešné církvi.” [2]
Vánoční příběh: Legenda nebo skutečnost?
Idylická vánoční atmosféra s koledami, stromečkem a jesličkami pohne většinou i srdci ateistů a nábožensky lhostejných lidí. Málo z nich se ubrání dojetí při vyslovení jména „Ježíšek“ a pohledu na jesličky, někteří z nich si zajdou i na půlnoční. V čem se ale potom vlastně při slavení Vánoc liší od nás, věřících katolíků?
Tím, že zatímco pro ně je to jen mýtický příběh, pěkná pohádka, věřící katolík je zavázán tomu pevně věřit jako neomylné pravdě. Věří tomu skutečně? Hlásá se to v současné církvi? Dnes spíše naopak. Neomodernističtí teologové se již dříve přizpůsobili nekřesťanskému světu tím, že prohlašují Vtělení Božího Syna do lůna Panny Marie za orientální mýtus, a jeho narození v Betlémě ve stáji za pouhý výmysl evangelistů sv. Matouše a sv. Lukáše, aby prý vše odpovídalo proroctví Micheášovu, že z Betléma vzejde izraelský vládce (Mich 5,1-3).
Jenže magisterium Katolické církve nám ukládá věřit Písmu sv. jako neomylné pravdě – a toto je pro katolíka závazné. Tak konstatují četná vyjádření Papežské biblické komise za pontifikátu sv. Pia X. (1903-14). Všem událostem, s výjimkou těch, u nichž je zřejmý alegorický nebo duchovní smysl (což platí jen u Starého zákona), jsme zavázáni věřit. To se samozřejmě týká i zpráv o Pánově narození u Matouše a Lukáše (Marek a Jan o tom nepíší). Jde o pravdivé příběhy, historické události.
Neposkvrněná Panna a hříchy dneška
.jpg)
Dogma Katolické církve, jak je vyhlásil papež bl. Pius IX. r. 1854 bulou Ineffabilis Deus, říká, že Panna Marie byla hned v okamžiku svého početí pro budoucí zásluhy vykupitelské oběti Ježíše Krista zbavena jako jediný člověk v dějinách poskvrny dědičného hříchu. Jde o veliké tajemství, které odporuje osvícenskému racionalismu, jenž uznává pouze to, co lze lidským rozumem pochopit. Pius IX. tímto článkem víry hodil rukavici všem myšlenkovým dědicům protikřesťanského osvícenství: lidský rozum není kompetentní všemu porozumět, nad ním je ještě nesrovnatelně větší Boží inteligence, jejíž plány nikdy nepochopíme a člověku nezbývá, než se s pokorou sklonit před Božským tajemstvím.
Jednomu aspektu tohoto úžasného mystéria však přece jen lidský rozum je schopen porozumět a vyvodit z něj důsledky. Bůh, který se vtělil, nemohl vstoupit do lůna člověka zatíženého dědičným hříchem. On, svrchovaně čistý a dokonalý, nemůže přebývat v ničem, co je hříšné, co se staví proti majestátu jeho přikázání. Druhá Božská Osoba se proto nemohla vtělit do lůna ženy ve stavu dědičného hříchu, v němž se každý člověk po vzpouře Adama a Evy od chvíle svého početí nachází – a zbavuje se jej teprve svátostí křtu, opět pro zásluhy vykupitelské smrti Božího Syna.
Skepse není správná reakce na legendy o svatých
O významném svátku Všech svatých si katolíci připomínají nevyčíslitelný zástup světců, světic a dobrých andělů, kteří Boha milovali a milují víc než sebe a z Jeho rukou přijímají dar věčného života ve slávě. Netřeba připomínat, že jména většiny z nich nebudeme znát, dokud se – dej Bůh a s Jeho pomocí – sami nepřipojíme k jejich počtu.
Jednou z věcí, kterých je třeba se vyvarovat, je skepse týkající se světců, jejichž životopisy nám byly předány už zde na zemi. Přesto je tento postoj pod vlivem svůdné zástěrky „vědeckých kritérií“ vita sanctorum po desetiletí normou. Katoličtí i nekatoličtí historici vyprávění o svatých, zejména těch nejstarších, až příliš často zpochybňují. Tím se však ztrácí velká část pravdy, kterou nám Bůh chce dát, a velká část plodů, které můžeme duchovně získat studiem náboženských dějin. K aktům raných mučedníků (jejichž oficiální „životopisy“ jsou tak často zpochybňovány) píše P. Peter Regalatus Biasiotto:
„Potlačením všech legend bychom v některých případech přišli o jediný způsob, jímž můžeme překlenout propast, která nás dělí od našich předků. Pro překonání takové propasti je legenda vskutku vratký most, ale most to pořád je. Možná je zatížený staletými nánosy a parazitickým růstem a oslabený vlastní enormní tíhou nepravděpodobnosti. Avšak sám břečťan představivosti, který si kdysi prorazil cestu mezi kameny, dnes brání chabě pospojovaným obloukům v pádu do zapomnění. Po takovém mostě nemůžeme přejít propast, ale skutečnost, že most existuje, nám říká, že před sebou máme propast, a nikoli prázdnotu – že za temnotou a zdánlivě bezcitnou strží je pevný základ poskytující solidní oporu mechem obrostlému, malebnému mostu legendy.“ (History of the Development of Devotion to the Holy Name)
Opustil jsi mě v očistci!
Abychom si v tomto životě mravní bídy ospravedlnili svou slabost, říkáme: mé vášně jsou tak silné, že jim nedokážu vždycky odolat. Vždycky, když zhřeším, spěchám ke zpovědi. Jiní tvrdí: Já těžké hříchy nepáchám. Neustále selhávám v určitých menších věcech, což je nevyhnutelné. Jsou lidé, kteří hřeší více než já a mnohem vážněji.
Když někdo zemře, chce se nám zvolat: Takový světec! Tolik dobra udělal! Jistě šel rovnou do nebe! Nejiluzornější a nejlichotivější nápisy na náhrobcích prezentují drahé zesnulé jako příklady všech ctností.
Před Bohem jsme však prostě takoví, jací jsme.
Království kříže
U velkých mystiků (a hlavně mystiček) Katolické církve, např. u sv. Kateřiny Sienské, Terezie z Avily, Jana od Kříže, Mariany de Torres, A.K.Emmerichové, Gemy Galganiové, Terezie Neumannové a řady dalších se objevuje jeden společný motiv vztahující se ke Kristovu kralování: jeho trůnem je kříž, na němž trpí za spásu světa. Z kříže vládne všemu lidstvu, nikoli z nazdobeného trůnu nebo pohodlného křesla minulých i současných vládců. Ti panují nad národy pomocí vojska, policie a státní administrativy, Spasitel ale vládne svojí láskou. Kříž je dokladem, že „tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, jenž v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný…“ (Jan 3, 16).
Utrpení Spasitele na kříži má šokovat, vyvolat úžas: Jestliže všemohoucí Bůh mne miloval tak nepochopitelně a nad všechny mé představy jen proto, aby mne zachránil pro věčnost, potom je na základě vděčnosti a prostého lidského soucitu přirozené a logické, že jej uznám nejen za svého Spasitele, ale i za svého Krále, Pána a Vládce. A On si to skutečně přeje, On chce kralovat a „musí kralovat“ (1 Kor 15,25n) – a to nade mnou. Má na to absolutní nárok, protože nikdo mne tak nemiloval jako On, nikdo jiný za mne nešel na kříž. A nejen nade mnou, ale i nad celou společností, nad všemi národy a státy. Všechny světské vlády se mu musí podřídit a uznat jej za jediného skutečného Krále, protože nikdo ze světských politiků nepoložil za záchranu podřízených svůj život, nota bene tak strašlivým způsobem.
Svátek Mateřství Panny Marie, nebo papeže Roncalliho?
11. říjen je dokonalou ilustrací základního problému katolické Církve ve 20. století.
Papež Pius XI. v roce 1931 zavedl svátek Mateřství blahoslavené Panny Marie na připomínku 1500. výročí efezského koncilu, který dal Panně Marii titul Theotokos neboli Bohorodička, a určil pro něj 11. říjen. Není to tedy starodávný svátek (podobně jako svátek Krista Krále, který ustanovil tentýž Pius), ale zapadá do pomalého a láskyplného procesu rozšiřování, jenž tradiční liturgii po dvacet století obohacuje o stále nové stránky zbožnosti.
Papež Jan XXIII. se rozhodl zahájit druhý vatikánský koncil 11. října právě proto, že to byl svátek Božího Mateřství Panny Marie.
Přenesme se do doby po koncilu: Bugniniho Consilium svátek zrušilo a sloučilo ho s 1. lednem, který býval oktávem vánočním a svátkem Obřezání Páně, ale nově se měl nazývat „slavnost Matky Boží Panny Marie.“ Spousta hektického odstraňování, přesunování a přilepování… A pak přišel papež František, který Jana XXIII. prohlásil za svatého a 11. říjen za JEHO svátek.
Platnost biskupských svěcení v novém ritu
V českých i německých zemích dochází poslední dobou ke zpochybňování platnosti biskupských svěcení udělených podle obřadu Pavla VI. Sám jsem se s tím během několika týdnů setkal už třikrát, takže se asi jedná o jev rozšířený více, než by se čekalo.
Na následujících řádcích se pokusím ukázat, proč jsou tato svěcení platná. Vycházím přitom z oficiálního českého překladu.
Námitky těch, kteří platnost zpochybňují, by se daly shrnout následovně: Samotné jádro konsekrační modlitby je příliš obecné, nemluví o vysvěcení na biskupa, tudíž tato forma ve skutečnosti neformuje jinak obecnou materii – vkládání rukou: „A nyní vylej na tohoto vyvoleného moc a sílu vycházející z tebe: Ducha vševládného…“
Nejprve bych upozornil, že formou je celá konsekrační modlitba, nejenom její jádro. Ale i kdybych se v tom mýlil, přece jen je tato modlitba kontextem, v němž je třeba její jádro vykládat. A v této konsekrační modlitbě je Duch Svatý vnímán jako ten, kdo „je dáván v plnosti kněžství“. Právě citovaná slova vrhají na jádro modlitby světlo, v němž ho máme vykládat; jsou jeho zkonkretizováním. Kromě toho sama konsekrační modlitba byla uvedena slovy: „Vyslyš, Bože, naše pokorné prosby: vylej na tohoto svého služebníka v plné míře milost kněžského pomazání a posilni ho svým požehnáním. Skrze Krista, našeho Pána.“ A opět platí, že toto uvedení je světlem a ukazuje, jak je míněno ono jádro, co se myslí oním „vylej na tohoto vyvoleného moc a sílu vycházející z tebe: Ducha vševládného“. Zkonkretizovaná forma už není obecnou, už není čímsi neurčitým – viz bílé plátno níže.
Má-li Číňan před sebou evropské „a“, může toto písmeno být čímsi neurčitým: od české slučovací spojky přes latinskou předložku až po anglický člen, opak „the“. Ale pokud se toto jinak neurčité „a“ nachází v kontextu českého textu, díky kontextu je již zkonkretizováno. Číňan pak má jistotu a řekne: „V tomto textu je a chápáno jako spojka.“ Pokud mám neurčitou zmínku o udílení Ducha Svatého v kontextu modliteb, které hovoří o udílení Ducha Svatého k plnosti kněžství / k biskupství, pak můžeme jako ten Číňan říct: „V tomto textu, v této modlitbě, je Duch Svatý brán jako ten, kdo působí, že se elekt stane biskupem.“
