Category Archives: Hřích
Raději smrt než hřích – Slovensko má novou blahoslavenou
Dnes byla na Slovensku blahořečena Anka Kolesárová (1928-1944), mučednice čistoty, kterou zavraždil rudoarmějec, kterému odmítla být po vůli. Toto blahořečení vyvolalo na Slovensku velký rozruch a zuřivé výpady bezvěrců a liberálů, které se soustředily jak na samotný koncept mučednice čistoty, tak především na heslo s touto mučednicí velmi vhodně spojené: „raději smrt než hřích“. Zároveň též ukázalo smutný obraz současných slovenských katolíků, kteří s dříve zmíněnými diskutovali a hájili toto blahořečení, ovšem často naprosto chybnými a nesmyslnými argumenty a konstrukcemi, které katolickou víru v lepším případě zamlžovaly, v horším zcela popíraly.
Klasický příkladem zmateného článku zmatené moderní katoličky může být třeba text Anka Kolesárová – mučeníčka čistoty, alebo fanatická kresťanka? Těžko ale autorce její zmatenost a neznalosti při dnešní úrovni katecheze vyčítat. Koneckonců mne nepříjemně překvapili i daleko vzdělanější a konzervativnější katolíci, kteří také neváhali napsat, že heslo „raději smrt než hřích“ bylo nevhodně zvoleno, či dokonce, že nic takového po křesťanech Církev ani Bůh nepožadují, resp. že taková velká svatost není vyžadována po každém. A bohužel, dosti zmatené a zavádějící je i vysvětlení KBS. Člověk při pohledu na takový úpadek už má jen dvě možnosti: bezmocně plakat, nebo se snažit se vysvětlit to, co před koncilem věděly i malé děti a po koncilem odstartovaných „nových letnicích“ už většinou neznají ani dospělí (taky)katolíci a nedokáží jasně vysvětlit ani biskupové a mluvčí biskupských konferencí.
Vraťme se nejprve k nové světici. Anka Kolesárová byla zbožná katolická dívka a poloviční sirotek. Její krátký, ctnostný a zbožný život se završil 22. listopadu 1944, kdy si ji vyhlédl jeden z právě dorazivších „osvoboditelů“ a dal jí na výběr: buďto se s ním vyspí, nebo ji zabije. Když odmítla, povolil jí jednověté rozloučení s otcem a zastřelil ji…
Čí milosrdenství? Boží nebo satanovo?
PhDr. Radomír Malý
Čtyři kardinálové svým dopisem papeži Františkovi ve věci encykliky Amoris Laetitia rozvířili hladinu, za což jim patří veliký dík. Dočkali se také neomalených útoků od vysokých církevních hodnostářů. K děkanu Římské roty (druhého nejvyššího církevního soudu) Mons. Pintovi se nyní připojil svým článkem v L´Osservatore Romano i španělský kardinál Fernando Aguilar, který na jejich adresu napsal: „Existují lidé, kteří jsou uvězněni v hříšných situacích, litují toho, ale nemohou se z toho osvobodit. Papež učí, že tito lidé budou ze svých hříchů rozhřešeni a bez skandálu mohou přijímat Eucharistii, jestliže upřímně litují. Kdyby ti, kteří pochybují, šetřili svůj papír a šli ke zpovědi, tak by pochopili lépe…“ (kath.net 11.12.2016).
Roberto De Mattei (srvn. překlad publikovaný na DaH) správně napsal, že v Církvi vypukla „občanská válka“ mezi dvěma tábory. Ten první, reprezentovaný čtyřmi kardinály a mnoha dalšími duchovními i laiky, hájí nerozlučitelnost manželství a nemožnost podávat civilně znovusezdaným rozvedeným a vůbec osobám žijícím sexuálně mimo platné manželství sv. přijímání, ti druzí „za jistých okolností“ toto připouštějí a ponechávají ve smyslu encykliky AL rozhodnutí na místních duchovních správcích a biskupech. Argumentují „milosrdenstvím“, které je třeba prokázat těmto hříšníkům.
Souhlas. Ale je to, co oni navrhují, opravdu „milosrdenství“? Může být těmto lidem pomoženo tím, že je připustíme ke stolu Páně? Ukážeme si, že autentické Kristovo milosrdenství jim naopak nabízí totéž, co ten první tábor.
Navedení k životu zbožnému XXIV.: Že je třeba očistiti se od přirozených nedobrých náklonností
Sv. František Saleský
Máme, Filotheo, ještě některé přirozené náchylnosti, které nevznikly z našich vlastních hříchů, a proto nejsou vlastně hříchy ani smrtelnými ani všedními, nýbrž nazývají se nedokonalostmi, jejich pak projevy slují chyby a nedostatky.
Tak na př. svatá Pavla, jak vypravuje sv. Jeroným, byla velmi náchylna k truchlivosti a lítostivosti, takže když jí umřeli manžel a děti, v každém tom žalostném případě málem by byla zármutkem zahynula. To byla nedokonalost a nikoliv hřích, protože za to nemohla.
Jsou lidé, kteří svou povahou jsou lehkovážní, jiní zase drsní, jiní neradi přistupují na cizí mínění, jiní jsou hned zhorka nakvašení, jiní náchylní k hněvům, jiní k lásce – zkrátka, težko by bylo najíti člověka, aby neměl při sobě nějaké takové nedokonalosti. Avšak ačkoliv takové nedokonalosti jsou člověku jako vlastní a vrozené, nicméně bude-li se pilně snažiti, aby si osvojil dokonalosti, protivící se nedokonalostem, jest možno nedokonalosti napraviti a zkrotiti, ba dokonce také se jich zbaviti úplně a od nich se očistiti. A já ti, Filotheo, pravím, že jest potřebí učiniti to.
Lidé vynalezli prostředek, jak udělati z hořkých mandlovníků sladké, a to tak, že je dole navrtají, aby vytekla míza. Proč bychom nemohli přinutiti své zvrácené náchylnosti, aby z nás vyšly, abychom se takto zlepšili? Není povahy od přirozenosti tak dobré, aby se nemohla špatnými návyky zkaziti; ale stejně není povahy tak vzpurné, aby nejprvé milostí boží, potom také vlastním přičiněním a vlastní pílí nemohla býti zkrocena a přemožena.
Nyní tedy ti chci dáti některé rady a pokyny a předložiti ti některá duchovní cvičení, která ti budou nápomocna, abys očistila svou duši ode všech nebezpečných náklonností, od nedokonalostí a od všeliké náklonnosti ke hříchům všedním, a pojišťovala své svědomí víc a více proti hříchu smrtelnému. Bůh ti dejž milost, abys mých rad a naučení pilně a dobře užívala.
Sv. František Saleský, biskup Ženevy a učitel Církve
Přeložil Msgr. ThDr. Karel Vrátný
Navedení k životu zbožnému XXIII.: Že jest třeba očistiti se od náklonnosti k věcem neužitečným a nebezpečným
Sv. František Saleský
Rozmanité hry a zábavy, divadla, plesy atd. nejsou věcí svou povahou špatné, nýbrž lhostejné, člověk pak může jich užívati dobře nebo špatně. Nicméně vždycky tyto věci jsou nebezpečné a ještě nebezpečnějšími jest příliš si v nich libovati. Pravím tedy, Filotheo, že ačkoliv jest dovoleno tančiti, oblékati se podle módy, choditi na slušné divadelní hry, účastniti se hostin atd., nicméně míti k takovým věcem náklonnost jest věc, která čelí proti zbožnosti, a věc velice škodlivá a nebezpečná. Není zlé účastniti se takových zábav, ale zlé jest milovati je. Škodí našemu srdci, když do něho zasíváme marné a silné náklonnosti, protože ony odnímají místo dobrým dojmům a překážejí naší duši, aby míza její nebyla obracována na náklonnosti dobré.
Hřích opilosti a nadměrného pití
Víno je posměvač, opojný nápoj je křikloun;
kdo se v něm kochá, ten moudrý není.
(Přísloví 20,1)
Mezi křesťany se setkáváme s různými přístupy k alkoholu. Na jedné straně stojí zapřísáhlí abstinenti, na straně druhé skuteční milovníci alkoholu, kteří pijí opravdu často a hodně, prý „pro slávu Boží“. Je zřejmé, že oba tyto krajní extrémy vybočují z biblického diskursu, přičemž ten druhý překračuje hranice katolické morálky a stává se hříchem…
Přísný abstinentismus
Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít,
už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým.
(Lukáš 1,15)
Přísný abstinentismus, který prohlašuje pití alkoholu za hříšné samo o sobě, nemůže ve světle Bible obstát. Už protože sám Ježíš Kristus pil víno (byť tehdy bylo podstatně méně alkoholické než to, co za víno označujeme dnes, takže zlískat se s ním bylo podstatně obtížnější), a pokud tedy nechceme tvrdit, že Ježíš hřešil, což by bylo opravdu hodně heretické tvrzení, je zřejmé, že pít alkohol hřích není. Koneckonců víno bylo tehdy běžným pitivem, rozhodně zdravějším než povětšinou více či méně kontaminovaná voda.
Tím ale nechci říci, že člověk nemá být abstinentem – je to jistě legitimní přístup a výše uvedený citát oznamující narození sv. Jana Křtitele prokazuje, že už Bible jej hodnotí docela pozitivně. A koneckonců takový vyléčený notorik nemá ani jinou možnost, než být abstinentem, nemá-li znovu upadnout do tenat své závislosti. Nicméně abstinentismus není postoj, který je možno vnucovat všem s tím, že je jediný správný. Pít alkohol se tedy zjevně „může“. Jenže…
Navedení k životu zbožnému: XII. Rozjímání 4.: O hříších
Sv. František Saleský
Příprava
1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.
2. Pros ho za osvícení.
Úvahy
1. Vzpomínej si, jak dávno již jest, co jsi se dopustila prvního hříchu, a viz, jak se od oněch prvních začátků hříchy v tvém srdci rozmohly, jak jsi je den co den rozmnožovala, hříchy proti Bohu, proti sobě, proti bližnímu: skutky, slovy, žádostmi, myšlenkami.
Jihočeští katolíci k potratům
Drazí spoluobčané!
Jako římskokatoličtí laičtí křesťané, kterým velmi leží na srdci Boží pravda, právo a spravedlnost a osud našeho národa, bychom se rádi v tomto článku vyjádřili k tématu potratů v České republice.
V České republice bylo od roku 1957 usmrceno umělým potratem téměř 3.300.000 nenarozených dětí (zdroj – http://www.prolife.cz/?a=34&id=78), což je v průměru přibližně 158 zabitých českých dětí denně. Od roku 1973 bylo celosvětově usmrceno umělým potratem zhruba 1.722.000.000 nenarozených dětí (zdroje – http://immaculata.minorite.cz/?m=25&idc=t-429, http://www.fronda.pl/a/prawie-dwa-miliardy-ofiar-polityki-aborcyjnej,27278.html), což je v průměru přibližně 115.000 zabitých dětí denně. To je ta nejděsivější a nejšílenější genocida v historii lidstva, která počtem obětí pravděpodobně daleko přesahuje součet obětí obou světových válek, všech ostatních genocid a všech lokálních válek minimálně za posledních sto let! Hovoří se o hrůzách první světové války, hovoří se o hrůzách druhé světové války, ale největší hrůzou, o které se převážně mlčí a naopak se mnohdy podporuje, je dlouhodobě vedená světová válka proti nenarozeným!
Dle našeho nejlepšího vědomí a svědomí je umělý potrat naprosto nepřijatelný, a to i v případě, kdy plod dítěte ohrožuje život matky, neboť ani ohrožení života matky nemůže ospravedlnit vraždu nevinného počatého dítěte (viz Casti connubii, čl. 64 – text encykliky v češtině je ZDE). Kromě toho podle řady odborníků neexistuje situace, která by nutně vyžadovala potrat k záchraně života matky, vždy je přinejmenším možno situaci řešit vynětím živého plodu (i když ten pak zemře, nepůjde o jeho přímé zabití, jako je tomu při umělém potratu).
(Viz též stránku Umělý potrat na Katopedii)
Hlavní důvody nepřijatelnosti potratů jsou tyto:
Absurdita přestupování druhého přikázání
Vycházel jsem včera ven z bytu a všiml si, že sousedé mají v zámku zasunutý klíč. Zřejmě jej zapomněli vytáhnout, když se vraceli odněkud domů, ostatně, mnoha z nás se to stalo také. Tak jsem zaklepal a otevřela mi mladá paní, která tam nebydlí – zřejmě byla na návštěvě. Zeptal jsem se jí, jestli ten klíč ve dveřích je zasunutý schválně, nebo ne. A ona na to: „JEŽIŠ, není! Děkuju moc.“ Vzala si jej a zavřela dveře.
JEŽIŠ MARIA JOZEF! MARIA PANNO! KRISTOVA NOHO! ROVNÉ AKO KRISTOVO ĽAVÉ OKO. Kolikrát podobná zvolání nebo svatá jména užívajících přirovnání, z nichž některá není ani možno publikovat, denně uslyšíme? Já jsem to tedy nepočítal, ale budou to desítky. Co mne však na tom nejvíce zaráží, je absurdita takového klení. Odkud se vlastně vzalo, jak vzniklo? V historii nejsem zrovna silný, ale nepřipadá mi nelogické se domnívat, že nějakých těch pár set a možná i mnohem méně let zpět, kdy společnost nebyla přece jen tolik ateistická či bezbožecká jako dnes a naopak křesťanská víra byla zakořeněná, byla podobná zvolání – samozřejmě trochu jinak, uctivěji formulovaná – myšlena zcela upřímně a v čistém úmyslu jako zvolání k nebesům, když se člověk například dověděl nějakou špatnou zprávu. Dnes zůstala jen podobnost formulace, ale význam je podobný, jako když někdo vykřikne „to mi poser záda“. Nehledě na to, že lidé už často ani neví, že to vůbec vyslovují. Moje máma byla jednou na kafi s jednou svou známou, která je právě takovým případem. Schválně si ji zkusila otestovat a za krátký časový úsek, když dotyčná hovořila, si spočítala počet těchto zaklení, aniž by jí samozřejmě předem informovala o tom, co činí. Když jí pak řekla, že těch „ježišmaria“ bylo asi 14, dotyčná na ní vyvalila oči a sdělila jí, že vůbec neví, že to říká.
Promluva o zpovědi
Sv. Jan Maria Vianney
Milé děti, jakmile má někdo na duši malou skvrnu, má jednat jako člověk, který má krásnou křišťálovou nádobu, kterou chová s velkou pečlivostí. Jakmile zpozoruje, že na nádobě leží trochu prachu, hned ji houbou očistí. Jak je opět ta nádoba jasná a lesklá. Takto máte dělat i vy, když zpozorujete na své duši malou skvrnu. Ihned s uctivostí vzít svěcenou vodu, udělat nějaký dobrý skutek, s kterým je spojeno odpuštění lehkých hříchů, dát almužnu, pokleknout před Nejsvětější svátostí a s náležitou zbožností prožít mši svatou.
Kdo má na své duši malou skvrnu, ten je, milé děti, podoben člověku, který trpí malou nevolností. Nepotřebuje jít k lékaři, může se uzdravit sám. Když má bolení hlavy, potřebuje si jen lehnout, má-li hlad, potřebuje se najíst. Ale pokud je nebezpečně raněn, pak je nemoc vážná. V tom případě je však lékař nutný a tento člověk se musí řídit jeho pokyny. Právě tak to musí dělat i ten, kdo se dopustil těžkého hříchu. Musí hledat pomoc u lékaře duší, jímž je kněz. Musí užívat lék, který mu předepíše, a tím je zpověď.
