Category Archives: O víře

Proč se Zmrtvýchvstalý Pán nezjevil židovským zástupům a velekněžím?

 Na tuto otázku, často kladenou odpůrci křesťanství a popírači největšího zázraku lidských dějin, jakým je Zmrtvýchvstání Spasitele, existuje krásná odpověď v evangeliu sv. Jana, konkrétně v 11. a 12. kapitole. Kristus vzkřísil Lazara ležícího už čtyři dny v hrobě. Byl to jeho největší zázrak před umučením. Davy lidí to viděly včetně Pánových odpůrců, tj. farizeů, saduceů a kněží. Ale i ti, co neviděli, ale Lazara znali a věděli, že zemřel, teď se s ním znovu setkali, s živým. Jenže co čteme dál? Doslovně: „Velekněží se však uradili, že i Lazara usmrtí (tj. po jeho vzkříšení Ježíšem)…“ Kdo nechce uvěřit, přesněji řečeno kdo má zájem neuvěřit, tomu ani zázrak nepomůže. Ostatně sám Božský Spasitel to říká jasně: „Neposlouchají-li Mojžíše a proroky, neuvěří, i kdyby někdo z mrtvých vstal…“ (Luk 16,31).
Ale všimněme si židovského zástupu, který šokován Lazarem kráčejícím z hrobu v Ježíše uvěřil, jak píše sv. Jan. Jak je ale možné, že potom značná část těch, co uvěřili a volali při vjezdu Pána do Jeruzaléma „Hosana“, se na Velký pátek úplně obrátila a zmanipulována veleradou křičela „Ukřižuj!“? Příčinou bylo jejich zcela odlišné chápání Mesiáše. Smýšleli materialisticky, od Mesiáše čekali vyhnání Římanů a obnovu mocenské slávy Izraele, spokojený život v bohatství a radovánkách bez strastí a bolestí. Když byli svědky Kristových zázraků, zejména pak vzkříšení Lazara, nadchli se pro něj a říkali si: to je on, který nám to zajistí, podívejte se, jakou má moc, i mrtvé v hrobech přivádí zpět k životu. S tímto přesvědčením jej vítali, když vjížděl do Jeruzaléma.

Slavíme Zmrtvýchvstání Páně

Kristus vstal z mrtvých, Aleluja! Dnes je Hod Boží velikonoční, slavíme Zmrtvýchvstání Páně.

Ignác Pospíšil

Je Bílá sobota

Je Bílá sobota, den Velikonočného tridua, kterým končí Svatý týden a celá doba postní. Aliturgický den rozjímání, bdění u Božího hrobu a čekání na Zmrtvýchvstání Páně. Přes den se neslaví žádné Mše ani další svátosti, s výjimkou svátosti smíření či pomazání nemocných. S nadcházející nocí přicházejí oslavy nedělního svátku Zmrtvýchvstání Páně – tzv. Velikonoční vigílie. Světí se křestní voda, věřící obnovují křestní slib, udělují se křty katechumenům.

Ignác Pospíšil

Je Velký pátek

Ukřižování podle Paola Veronese (1528-1588)

Je Velký pátek, den největšího smutku, neboť si připomínáme utrpení a smrt Ježíše Krista. Neslaví se eucharistie, výzdoba kostela je chudá a povinně držíme přísný půst.

Je den nanejvýš vhodný k rozjímání a pěstování sebezáporu, naopak naprosto nevhodný k radovánkám, veselicím, výletům na lodičky a podobně.

Dnes je Zelený čtvrtek

Poslední večeře podle Simona Ušakova (1626-1686)

Slavíme Zelený čtvrtek, odpoledne začíná Velikonoční triduum. Dopoledne se v katedrálách světí oleje. Večerní liturgie a rozjímání připomínají Poslední večeři, na níž Ježíš ustanovil slavení Eucharistie, a následně jeho modlitby a utrpení v Getsemanské zahradě. Kombinuje se tak radost z Eucharistie, symbolizovaná radostným začátkem Mše, s bolestí nad počínajícím utrpením našeho Spasitele.

Sluší se podotknout, že v řadě zemí, včetně zemí Koruny české, je Zelený čtvrtek tradičně dnem přísného postu, byť není Církví vynucovaný. Tradičními postními jídly pro tento den jsou špenát, luštěniny, kopřivová polévka a podobně – je to (vedle zkomolení německého jména pro tento den) jeden z důvodů pro jeho české pojmenování.

O poslušnosti v Církvi. Jsme vázáni poslušností papeži Františkovi?

Katolíci snažící se věrně zachovávat nauku Církve slyší ze všech stran: Jste neposlušní, papež je přece nejvyšší autorita, musíte se podřídit a poslechnout, jde přece o Magisterium Církve, o její Učitelský úřad.

Ano, jenže dogmatika jasně rozlišuje dvoji magisterium: mimořádné a řádné. Do toho prvního patří dogmatické výroky všech 20 koncilů Církve, které byly věroučné nebo mravoučné (21. sněm, tj. II. vatikánský, byl pouze pastorační, za takový ho prohlásil sám jeho svolavatel papež Jan XXIII.). Zároveň sem spadají též všechny výroky papežů „ex cathedra“, tj. takové, kdy náměstek Kristův vyhlašuje slavnostním, závazným a neodvolatelným způsobem nějaké dogma. Toto mimořádné magisterium je neomylné, jeho výroky není nikomu dovoleno upravovat či měnit, ani následným koncilům a papežům. Katolík je vázán toto přijmout jako pravdu zjevenou samotným Bohem. Kdo by se tomu tvrdošíjně vzpíral a odmítal jakékoliv poučení, dopustil by se těžkého hříchu bludařství. Mimořádné magisterium Církev nepoužívá příliš často, naposledy se tak stalo r. 1950, kdy papež Pius XII. vyhlásil dogma o Nanebevzetí Panny Marie.

Radostné Vánoce – ale co se smutkem?

Klanění pastýřů (G. van Honthorst)

Božský Spasitel přišel na svět jako malé miminko. Tak jako každý jiný člověk. Katolická nauka říká, že se nám podobal úplně ve všem kromě hříchu. I On tedy začínal svůj pozemský život jako každý z nás – od malého bezmocného nemluvňátka.

Narození dítěte je vždycky radostnou událostí, kterou celá rodina slaví. Tím spíše potom, když se jedná o narození Bohočlověka. Křesťanská tradice organicky zformovala v průběhu historie radostnou vánoční atmosféru, kdy oslavujeme vstup Boha do lidské existence a lidských dějin. Rodinná společenství se scházejí, aby kolem malého Ježíše a Svaté rodiny u jesliček si připomenuly svoji soudržnost a vzájemnou lásku, radostná vánoční idylka vyvolá někdy i slzy dojetí. Toto je, řečeno slovy básníka Jana Zahradníčka, součástí „víry nepřetržitě křišťálové“. Připomíná nám, že křesťanství je opravdu „euangelion“, tj. radostná zvěst.

Jenže lidské příběhy a osudy často nebývají tak jednoznačné. Radost, ani ta vánoční, se nedá „naprogramovat“. Já ve svém věku jsem již zažil desítky Štědrých večerů a Vánoc – a ne pokaždé mi znělo v srdci jásavé „Narodil se Kristus Pán, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, radujme se!“ O Vánocích r. 2005 mi umírala milovaná žena, anděl v lidské podobě, s níž jsem prožil 30 let krásného manželství. Slzy mé i mých dětí, které nám tenkrát pod stromečkem tekly po tvářích, nebyly slzami radosti, nýbrž zármutku nad odchodem bytosti, již jsme tolik milovali. A nemusí jít jenom o úmrtí, stačí třeba nepříjemná nemoc, jak se stalo o Vánocích r. 1984, kdy se mi udělalo zle – a po Novém roce jsem skončil na operačním stole se žlučníkem.

Mírotvůrce, nebo pacifikátor? O motu proprio Traditiones custodes a papeži Františkovi

Politologie v anglosaském prostředí činí zajímavý rozdíl mezi pojmy peacebuilding a pacification. První z nich znamená budování míru a vztahuje se k procesu, který usiluje o dosažení míru pomocí dialogu mezi aktéry konfliktu. V druhém případě se k míru naopak dospívá donucovací vojenskou akcí, která účastníky hrozbou násilných represálií přiměje přestat vznášet požadavky.

Toto schéma lze aplikovat i na interpretaci toho, co se v posledních letech událo v Církvi v souvislosti s tradiční mší svatou. Konflikt, který se rozvíjel již od okamžiku promulgace nového misálu papežem Pavlem VI., se téměř vyřešil s motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI., který se tak stal „mírotvůrcem“. Překvapivým vydáním Traditiones custodes před několika týdny papež František nejen vyhodil do vzduchu dialog a mír, jehož bylo ve věci liturgie dosaženo, nýbrž stal se pacifikátorem v anglosaském smyslu slova: někým, kdo mír vnucuje silou a těm, kdo se s jeho plány nesmíří, vyhrožuje tresty.

Většina těch, kdo církevní a liturgickou situaci analyzují, například kardinál Müller, kardinál Burke, Mons. Rob Mutsaerts či P. Guillaume de Tanouärn, to chápou právě takto a docházejí k závěru, že Traditiones custodes (TC) je v zásadě dokumentem hluboce antipastoračním, který vytváří rozdělení a opět otevírá bolestný konflikt, jenž mnoha věřícím působí velké utrpení. To je bezpochyby nejdůležitější charakteristika posledního motu proprio, možná ale nebude nejzávažnější vzhledem k tomu, že z teologického hlediska TC demontuje konstrukci, již zbudoval Benedikt XVI., a vytváří ožehavý problém, který se stává neřešitelným.

Úvodník RORATE CÆLI: Biskupové by měli dát kněžím i věřícím okamžitou dispens od hrůz Traditionis custodes

Schváleno doktorem církevního práva

Redaktory Rorate Caeli naplňuje vděčností a povzbuzením velkodušný otcovský a pastýřský postoj, kteří zaujali mnozí biskupové, zejména z anglicko-francouzské oblasti, v reakci na hrůzu, již představuje Traditionis custodes. Těm dobrým pastýřům, kteří toto čtou, vyjadřujeme z hloubi duše své upřímné díky. V době, kdy se o naše srdce pokouší hněv a zármutek a ruší náš pokoj, vaše správné, odvážné kroky tiší rozbouřené vody a brání vítězství nepřítele.

Je však také třeba říci, že tyto kroky jsou nepočetné a daleko od sebe. Urychleně potřebujeme další akci.

Prosíme všechny preláty dobré vůle, všechny pastýře, kteří milují své stádo a záleží jim na něm a na duchovním dobru všech věřících – kněží i laiků –, již po léta čerpají z nesmírného duchovního, modlitebního a teologického bohatství Missale romanum z roku 1962, aby nám udělili dispens od drakonických opatření v Traditionis custodes

Zasvěcení Panně Marii za zachování tradiční mše svaté

Anglickojazyčné tradiční weby a blogy vyzývají tradiční kněze, komunity a věřící celého světa k zasvěcení Neposkvrněné Panně Marii nadcházející neděli 15.8.2021. Tuto generační bitvu můžeme vyhrát jen skrze modlitbu a přímluvu naší vítězné Matky.

Svatá katolická Církev je v bezprecedentní celosvětové krizi. Jedinou nadějí věřících je Boží zásah na přímluvu Neposkvrněného Srdce Panny Marie. 

Dva kněží, kteří si přejí zůstat v anonymitě – jeden diecézní a jeden řeholník – a kteří oba slouží výhradně tradiční mši svatou, vyzývají k celosvětovému zasvěcení všech komunit spojených s TLM k zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie 15. srpna 2021, na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Doufají, že se k nim připojí i mnozí kardinálové a biskupové. 

Ať Neposkvrněné Srdce Panny Marie zvítězí a kraluje!