Category Archives: O víře

Co mají společného sv. Cyril a Metoděj se sv. Marií Gorettiovou?

Sv. Cyril a Metoděj

Zdánlivě nic (krom toho, že jsou typicky „červencovými“ svatými, jejichž svátky po sobě následují) – a přesto hodně. Zdánlivě nic, neboť soluňští bratři žili a působili v 9. století, byli to učenci, mniši, církevní hodnostáři a misionáři, zatímco Maria Gorettiová vešla do církevního martyrologia jako obyčejná vesnická dívka, dokonce ještě dítě, z přelomu 19. a 20. století. Kdyby nedošlo k jejímu ubodání násilníkem Serenellim, před nímž bránila svoji mravní čistotu, svět by o ní vůbec nevěděl.

Nicméně podobnost je tady mnohem větší, než si myslíme. Naše věrozvěsty a o tisíc let mladší mučednici svaté čistoty spojuje totiž 6. Boží přikázání a jeho obrana. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj přišli na Moravu nikoli proto, aby zvěstovali pohanům evangelium (Velká Morava již byla z velké části křesťanská), ale proto, aby naše pokřtěné předky naučili křesťansky žít, to znamená na prvém místě zachovávat Boží přikázání. Moravané tenkrát, ač formálně křesťané, žili ve skutečnosti jako pohané. Holdovali mnoha pohanským pověrám, mj. i vampyrismu, a jejich sexuální život charakterizovaly promiskuita a polygamie. Proto oba světci-misionáři sestavili zákoník a zpovědní zrcadlo (Nomokánon a Zakon sudnym luďom), kde zejména pokání za mimomanželský sex bylo velmi tvrdé (několik let o chlebu a vodě s výjimkou nedělí a svátků).

Sv. Metoděj již jako arcibiskup a metropolita moravsko-panonský se dostal do ostrého konfliktu s knížetem Svatoplukem právě kvůli 6. a 9. přikázání. Sv. hierarcha Metoděj mu podle anonymního spisu Život Metodějův ostře vytýkal, že je „otrokem ženských rozkoší“, což byl důvod, i když asi ne jediný, proč  si ho znepřátelil a on mu potom působil mnohá příkoří. Můžeme tedy naše věrozvěsty, jejichž svátek jsme oslavili 5. července, pokládat mimo jiné i za velké obránce a obhájce manželské čistoty a nerozlučitelnosti a sexuální abstinence mimo manželství, jak předepisuje Boží zákon.

Kardinál Sarah v Síle ticha tepe Františkův režim

Před časem jsem psal o neobyčejných duchovních radách v nejnovější knize kardinála Saraha Síla ticha. [Česky článek vyšel v 10. čísle časopisu RC Monitor z 20. 5. 2018, https://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2018-10.pdf – pozn. překl.] Tehdy jsem si však ještě neuvědomoval, že kardinál Sarah také v knize na několika místech ostře, byť nepřímo, kritizuje Františkův pontifikát (papeže, jím jmenované hodnostáře a nejenergičtější následovníky). Sarah chápe tvrdá slova Ježíše Krista a posvátnou povinnost pastýřů napodobovat i v tomto směru svého Mistra, vyžadují-li to okolnosti.

Kardinál Sarah

Doufám, že si přinejmenším všichni naši čtenáři tyto konkrétní pasáže z knihy přečtou. V této době velké dezorientace v Církvi, která zdaleka nezasahuje jen katolíky ve světě, jsou velmi důležité.

Až do papeže Františka byla Katolická církev nejdůslednějším a nejjasnějším majákem pravdy ve věci křesťanské mravní nauky. Mnozí jiní křesťané a dokonce i nekřesťané spoléhali na to, že bude propagovat a hájit učení o přirozeném zákonu, který je nezbytným základem každé civilizované společnosti.

Nyní však, jak Sarah odhaluje, sama Církev rychle sklouzává do sebezničujícího zesvětštění a vzdaluje se klíčovému pověření, které jí dal Ježíš Kristus – hlásat Evangelium ke spáse duší.

Kardinál Sarah v Chartres: Svěcení ženatých mužů je rozchod s apoštolskou tradicí

Kardinál Sarah

V těchto dnech jsme svědky sílícího odporu konzervativních kardinálů proti progresivistické agendě, která se v Církvi prosazuje v současné době. Kardinál Gerhard Müller nedávno nazval pojem „homofobie“ nástrojem totalitní nadvlády a kardinál Walter Brandmüller v listě Die Tagespost prohlásil ty, kdo trvají na kněžském svěcení žen, za heretiky, kteří jsou exkomunikováni.

Kardinál Robert Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, se v kázání na svátek Seslání Ducha svatého zabýval otázkou svěcení tzv. viri probati (mravně osvědčených ženatých mužů), varoval před ním a nazval je „rozchodem s apoštolskou tradicí“. Podle zprávy rakouských katolických stránek Kath.net kardinál Sarah celebroval pontifikální Mši svatou na závěr tradiční poutě do Chartres ve Francii. Ve svém kázání řekl:

Zahrádky Panny Marie

Zvyk vysazovat „zahrádky Panny Marie“ – celé zahrady, zákoutí v zahradě, dnes však třeba i jen záhon či truhlík nebo květináč na balkóně – z květin, které nějak připomínají Pannu Marii, sahá až do středověku. Již o svatém Benediktovi se ví, že měl ve 4. století v klášteře růžovou zahradu nazývanou rosarium, neboli „růženec“; růže byla vůbec typickou rostlinou středověkých klášterních zahrad a z růžového dřeva se růžence vyráběly. První zmínka o zahradě skutečně zasvěcené Panně Marii je však v životopisu sv. Fiakra, irského patrona zahradníků, který ji v 7. století vysadil kolem oratoře Panny Marie u svého proslulého útulku pro chudé a nemocné ve Francii.

Středověký způsob chápání, podle něhož určité květiny charakterizovaly ctnosti a vlastnosti Panny Marie, ilustrují slova sv. Bernarda (12. stol.): „Růže lásky, lilie čistoty, fialka pokory a zlatý karafiát nebes.“ První zmínka o zahradě Panny Marie pod tímto názvem se nachází v účetních záznamech kláštera v anglickém Norwichi, kde sakristán zapsal nákup rostlin „pro zahradu Panny Marie“. V moderní době se o znovuobjevení a propagaci tohoto krásného způsobu uctívání Panny Marie zasloužil americký konvertita ke katolicismu John S. Stokes Jr., který v roce 1951 založil Hnutí mariánských zahrad.

Jestliže František ohrožuje vaši víru…

Setkávám se s mnoha lidmi hledajícími důvod, aby mohli konečně uvěřit, že František je antipapež. Proč? Proč na tom tolik záleží? Nestačí vědět, že se mýlí a že hledá způsoby – chytré cestičky na samé hranici svého papežského úřadu – jak věřící svést na scestí?

František je téměř jistě materiální heretik. Není na nás dokazovat, zda je i heretikem formálním. Jeho názory – nikoli jeho nauka, neboť si dává velký pozor, aby nevykonával autentické magisterium vyžadující souhlas – skutečně vedou lidi k hříchu a nakonec do pekla.

Přesto je podle jakéhokoli představitelného měřítka stále papežem.

Křesťanská víra je plná paradoxů, kamenů úrazu a tvrdých slov. V dějinách jsme měli papeže, kteří zastávali heretické myšlenky, a jiné, kteří umožňovali rozkvět bludů, a tím se stávali jejich spolupachateli. Další žili tak pohoršlivým životem, že určitě – rozhodně a bezpochyby – vedli jiné k hříchu a pravděpodobně do pekla.

Přesto to byli papežové.

Závěrečná deklarace římské konference potvrdila katolickou nauku

Velmi očekávaná konference na téma „Kam kráčíš, Katolická církvi?“ se dne 7. dubna konala v Římě. Inspirací jí byl zesnulý kardinál Carlo Caffarra – jeden ze signatářů dubií – který vloni v září zemřel. Účastníci konference, duchovní osoby i laici, vydali na ukončení konference závěrečnou deklaraci, která potvrzuje neomylnou nauku Církve v mravních otázkách, jako je manželství a vnitřně špatné skutky, a tím dali odpověď na původních pět dubií. Ta byla před osmnácti měsíci předložena nejprve papeži Františkovi, jenž na ně však nikdy neodpověděl.

Význam závěrečné deklarace spočívá ve skutečnosti, že byla zveřejněna za přítomnosti a s podporou čtyř zbývajících předních prelátů, kteří pozvedli silný hlas katolického odporu proti zmatku a omylu, jež šíří papež František, to jest kardinála Waltera Brandmüllera, kardinála Raymonda Burkea, kardinála Josepha Zena a biskupa Athanasia Schneidera. Na konferenci se rovněž promítalo krátké videoposelství kardinála Carla Caffarry. V dalších dnech zveřejníme o celé události podrobnější zprávy. Prozatím čtenářům přinášíme text historické závěrečné deklarace nazvané Proto dosvědčujeme a vyznáváme, jež se vyznačuje výstižností a jasností.

Christus Resurrexit! Homo Resurrexit!

Kristus vstal z mrtvých! Člověk vstal z mrtvých! Pánovo Vzkříšení je počátkem opravdového humanismu, ne toho bezbožného, který staví člověka na místo Boha, ale toho, jenž naopak člověka Bohu podřizuje – a tím ho oslavuje a činí svobodnou bytostí, přítelem a spolupracovníkem Pána a Spasitele na věčné věky.

Vzkříšení těla

Lidskou historii tvořili a tvoří vládcové, politici a vojevůdci, jak shodně dokazuje pohled do učebnic dějepisu pro základní školy i do několikasvazkových tlustospisů historických studií. O většině z nich platí slova italského spisovatele Giovaniho Papiniho z knihy „Život Kristův“ na adresu římského Oktaviána Augusta: Dobrodružný ničema, kterému přálo štěstí. Všichni už hnijí v hrobě a je nepochybné, že i ti současní je budou následovat.

V dlouhých lidských dějinách pouze dva lidé se stali výjimkou: Bohočlověk Ježíš Kristus a jeho přesvatá Matka Panna Maria. Ten první odmítal být pozemským vládcem, politikem i vojevůdcem. Vstal z mrtvých po strašlivé smrti na kříži. Není to ani pohádka, ani mýtus, ani legenda, ale historicky prokazatelný fakt, doložený prázdným hrobem, což nezpochybnili ani největší Kristovi nepřátelé, a svědectvím stovek osob – sv. Pavel mluví o více než pěti stech bratří najednou (1 Kor 15,3-9) – kteří za svědectví o osobním setkání se Zmrtvýchvstalým Spasitelem byli připraveni jít na popraviště a většina jich také šla. Takové svědectví by obstálo u každého řádného soudu jako jednoznačně průkazné a nezpochybnitelné. Navíc je zde také turínské plátno se svým zázračným otiskem zmučeného těla Kristova, němý svědek jeho Vzkříšení.

Slavíme Zmrtvýchvstání Páně

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Master_Of_The_Trebon_Altarpiece_-_The_Resurrection_-_WGA14635.jpg

Zmrtvýchvstání Páně

Kristus vstal z mrtvých, Aleluja! Dnes je Hod Boží velikonoční, slavíme Zmrtvýchvstání Páně.

Ignác Pospíšil

Bílá sobota

Je Bílá sobota, den Velikonočného tridua, kterým končí Svatý týden a celá doba postní. Aliturgický den rozjímání, bdění u Božího hrobu a čekání na Zmrtvýchvstání Páně. Přes den se neslaví žádné mše ani další svátosti, s výjimkou svátosti smíření či pomazání nemocných. S nadcházející nocí přicházejí oslavy nedělního svátku Zmrtvýchvstání Páně – tzv. Velikonoční vigílie. Světí se křestní voda, věřící obnovují křestní slib, udělují se křty katechumenům.

Ignác Pospíšil

Je Velký pátek

Ukřižování podle Paola Veronese (1528-1588)

Je Velký pátek, den největšího smutku, neboť si připomínáme utrpení a smrt Ježíše Krista. Neslaví se eucharistie, výzdoba kostela je chudá a povinně držíme přísný půst.

Je den nanejvýš vhodný k rozjímání a pěstování sebezáporu, naopak naprosto nevhodný k radovánkám, veselicím, výletům na lodičky a podobně.