Category Archives: O víře

Kéž Zmrtvýchvstání Krista se stane opravdovým šokem pro naše okolí!

Aleluja! Kristus opravdu vstal, voistinno voskrese! Tak věříme a vyznáváme navzdory tomuto světu, který odmítá Ježíše i jeho zázraky a uvádí k tomu své pseudoargumenty.

Nejčastější námitkou, kterou už od osvícenství odpůrci katolické nauky používají proti Zmrtýchvstání Páně, jsou prý rozpory ve výpovědích evangelistů o této události. Sv. Matouš (28,1-10) udává pouze 2 ženy, které šly ke hrobu pomazat mrtvé tělo Kristovo (Marii Magdalenu a tzv. „druhou“ Marii), sv. Marek (16,1-8) zná už 3 (k prvním dvěma připojuje ještě Salome). Oba evangelisté píší o jednom andělovi, jehož řeč k ženám podávají shodně: „Nebojte se! Vím, že hledáte Ježíše ukřižovaného. Není tu, byl vzkříšen….“ Liší se však v reakci žen. Zatímco podle Matouše ony „to běžely oznámit s bázní a radostí jeho učedníkům…“, podle Marka „neřekly nikomu nic, neboť se bály…“. Zatímco podle Matouše se Kristus jmenovaným ženám na cestě od hrobu zjevil, Marek sděluje, že až Marie Magdalena, když se jí Kristus nedělního rána ukázal, to „rozhlásila těm, kteří s ním bývali“ (Mar 16,9-11). Sv. Lukáš (24,1-11) uvádí také 3 jména žen, místo Salome tam však figuruje Johana, k tomu ale dodává: „…a ostatní s nimi..“. Krom toho ženy vidí nikoli jednoho, nýbrž 2 anděly, jejich slova k nim jsou přitom odlišná od slov u Matouše a Marka. Sv. Jan (20,1-18) se od evangelistů-synoptiků různí tím, že popisuje pouze zážitky sv. Marie Magdaleny, která nalezla prázdný hrob a vyděšená, protože nevěděla, co se stalo, utíkala za sv. Petrem a za ním, aby je přiměla jít se na to podívat. Jan tedy líčí svůj osobní zážitek, neboť byl „přímo u toho“.

Máme zde tedy tři zdánlivé nesrovnalosti a nejasnosti: Kolik žen vlastně šlo ke hrobu a kterým z nich se Ježíš zjevil na cestě, jak o tom píše Matouš? Kolik andělů tam viděly, jednoho nebo dva? Které to šly „s radostí oznámit“ a které ze strachu delší dobu „nic neřekly“? Spolehlivě na to odpovědět neumíme. Víme jen tolik, že rozhodně má pravdu Lukáš, že těch žen šlo ke hrobu více, přesný počet ale neznáme. Můžeme jen spekulovat, že nejspíš šly jednotlivě, ve dvojicích nebo po skupinkách, některé dvojice či skupinky viděly jednoho anděla, jiné poté dva atd. V těchto detailech je zde určitý informační chaos.

Omyl venkovského faráře

Za posledních pár let jsem se na internetu i mimo něj setkala s nejrůznějšími bludy. Nešlo o nějaké okrajové nebo složité otázky; jednalo se o popírání základních pravd katolické víry. Inteligentní a sečtělí lidé, pokládající se za křesťany a často i za katolíky, včetně teologů, kněží a biskupů, hlásají (a citáty z Písma dokládají) například, že věčné peklo neexistuje, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že trvat na rozlišování dobrého a zlého jednání je nemilosrdné či infantilní, že Ježíš nebyl Bůh nebo že si svoje Božství plně neuvědomoval, že víra v Trojici je polyteistická nebo že Boží existenci nelze rozumem poznat. Zpočátku mne to šokovalo, ale postupně jsem si zvykla a začala jsem si myslet, že už mě nic nemůže překvapit.

Mýlila jsem se – podařilo se to jezuitovi Janu Rybářovi. Jak? P. Rybář věří v Trojici (ačkoli formulka „ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti“ (Jan Rybář, Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Vyšehrad: 2016, str. 129) některým rigidním osobám nemusí připadat zvlášť vtipná), v Božství Ježíše Krista, a dokonce i v panenské mateřství Panny Marie (ačkoli tvrzení „Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží.“ (str. 169) není úplně snadno slučitelné s Alžbětinou otázkou „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ ani s Mariiným Magnificat). To v dnešní době není málo ani na katolického kněze.

Africké „ne“ poznámce pod čarou

Kardinál Onaiyekan

V Římě v sobotu skončila čtyřdenní konference africké církve s názvem Africká křesťanská teologie: Vzpomínky a misie pro 21. století. Skončila stejně tiše jako začala, bez většího zájmu. Za účasti mnoha kardinálů, biskupů, kněží, teologů a laiků se sympozium zaměřilo na aktuální problémy církve a společnosti v různých částech Afriky.

Přestože se konference věnovala řadě aspektů specifické situace partikulárních církví v Africe, několik silných vyjádření zaznělo i k nejožehavějšímu tématu posledních měsíců a možná celého pontifikátu argentinského papeže, k přijímání pro znovusezdané rozvedené, které je podle kritiků jen zástěrkou pro rozvolnění pravidel pro všechny lidi žijící v takzvané neregulérní situaci. Paulinus Odozor, organizátor konference a uznávaný specialista na morální teologii, profesor na americké univerzitě Notre Dame, kterého v roce 2009 Benedikt XVI. jmenoval do přípravné komise synodu afrických biskupů, v rozhovoru pro Crux nastínil africký pohled na tuto otázku.

Modlitební výzva kazašských biskupů

Výzva k modlitbám:

Aby papež František potvrdil neměnnou praxi Církve, pokud jde o pravdu o nerozlučitelnosti manželství

Arcibiskup Peta, metropolita astanský

Po zveřejnění apoštolské exhortace Amoris laetitia vydaly některé partikulární církve normy pro její aplikaci a výklad, podle nichž se ke svátostem pokání a Eucharistie připouštějí rozvedení, kteří uzavřeli civilní sňatek s novým manželem bez ohledu na svátostné pouto, jímž jsou spojeni s legitimním manželem či manželkou, a to aniž by museli splnit Bohem stanovenou povinnost a přestat znesvěcovat existující manželství.

Soužití more uxorio s člověkem, který není legitimním manželem, zároveň představuje urážku spásné smlouvy, jejímž znamením je svátostné manželství (srov. Katechismus Katolické církve, 2384), a urážku snubní podstaty samotného eucharistického tajemství. Tuto souvislost objasnil papež Benedikt XVI.: „Eucharistie nevyčerpatelným způsobem posiluje nerozlučitelnou jednotu a lásku každého křesťanského manželství. Mocí svátosti je v něm manželské pouto vnitřně spojeno s eucharistickou jednotou mezi Kristem – snoubencem a Církví – snoubenkou (srov. Ef 5,31-32)“ (apoštolská exhortace Sacramentum caritatis, 27)1.

Jak dlouho ještě…?

PhDr. Radomír Malý

Dómská farnost sv. Štěpána ve Vídni vydává svůj časopis zvaný Pfarrblätter (Farské listy). Tam jistá „profesorka“ biblistiky Regina Polak ve vánočním vydání napsala doslova: „Představa Vtělení Boha do lůna Marie je heretická. Bůh se nikdy nemůže vtělit a vzít na sebe lidskou podobu. Bůh jako Ježíš-Dítě je pověra, která pochází z helénistických antických mystérií.“ Tato nehoráznost, za niž by se nemusel stydět žádný ateistický agitátor komunistické éry, může klidně vyjít v oficiálním farním, dokonce katedrálním časopise, aniž to vzbudilo příslušnou reakci zodpovědných osob v Církvi.

„Quo usque tandem…?“ „Jak dlouho ještě budeš Catilino pokoušet naši trpělivost?“ Klasická otázka Ciceronova z jeho řeči proti vzbouřenci Catilinovi se tak musí nutně stát otázkou nejen tradičních, ale vůbec všech konzervativních katolíků, jimž jsou drahé alespoň nejzákladnější principy zjevené pravdy Kristovy. Drzost neomodernistů uvnitř Katolické církve, pro něž se postupně vžívá u nás označení „Koncilní humanistická sekta“ (KHS), se již neomezuje pouze na kaceřování zastánců tradiční mše sv. a odpůrců bezbřehého ekumenismu a dialogu, ale rozšiřuje se postupně na všechny, kteří věří tomu, co bylo v Církvi ve smyslu definice sv. Vincence z Lerina věřeno „vždy, všude a ode všech“. Jedna z nejzákladnějších pravd naší víry, již vyznáváme při mši sv. v Credu, pravda o Vtělení, kterou hlásali apoštolé, velcí učitelé křesťanského starověku i středověku a již definovaly církevní koncily a potvrdili papežové, se náhle v časopise jedné katedrální farnosti, vycházejícím s církevním schválením, stává „herezí“ a „antickou pověrou“.

Domácí církev, tajná zbraň katolicismu

Doba je stále temnější a já se zlobím.

Ano, zlobím, spolu s mnoha dalšími, kteří s rostoucí bolestí a zmatkem sledují, co se s naší Církví děje zevnitř, mnohem tragičtěji než zvenku. Tato zlost však není trpkým, zoufalým vztekem; je to spíš horlivý, nepotlačitelný hněv, který mi horce kypí pod kůží. Snad jde o menší, nedokonalou verzi toho, o čem ráda přemýšlím jako o „hněvu sv. Michaela“, svatém hněvu, který se kdysi vzedmul v nebi ve vášnivém výkřiku nad roztržkou ohavnosti a zahájil kosmickou bitvu, která pokračuje stále. Kdo jako Bůh?

Musíme uznat, že, slovy autora katolických bestsellerů Michaela D. O’Briena v jeho prvním románu Father Elijah [1], „Církev krvácí z mnoha ran“. Ti z nás, kdo lnou ke katolické víře a uchovávají si ji v její nejtradičnější, zbožné a neochvějně pravověrné podobě, i když napadané a podkopávané – stručně řečeno ti z nás, kdo chováme v úctě tradiční Mši sv. a tuto úctu se snažíme prožívat i ve své každodennosti – zjišťujeme, že je bohužel snazší vidět rány, z nichž prýští tmavá krev, než zahlédnout byť malý kousíček živé, zdravé kůže vyzařující světlo a pravdu.

Aby se cesta stala Cestou

PhDr. Radomír Malý

„Nenávidím bezbožný dav a straním se ho…“ Tato slova moudrého Sokrata mi napadají, když v adventním čase narážím v našem Brně ve všední dny i v neděli na spěchající zástupy s šíleným výrazem ve tváři: Jen abychom stihli všechno nakoupit, jen aby nebylo těch dárků málo, aby se nikdo necítil odstrčen… Kupují i nad své finanční možnosti, zadlužují se, nestačí splácet, pak přijde exekutor….

Kdepak jít na roráty, zasednout k modlitbě a duchovně se připravit na slavnost narození Ježíše Krista. Mnozí lidé už ani pořádně neví, kdo to byl, mají jen jakési povědomí Ježíška, o němž snad ještě jako děti věřili, že nosí dárky. A pokud se bude naše země držet nynějšího kursu Evropské unie, tak se za nějakou dobu nebude smět o něm ani ceknout, neboť by to mohlo „urážet“ muslimy, ateisty a nevím koho ještě. U našich sousedů na Západě už je to realitou, ve Francii, v Belgii a jinde nesmějí být na náměstích instalovány jesličky, a když, tak bez Ježíška. Pohané v antice slavili v tuto dobu svátek slunovratu, jenže pro naši civilizaci Advent a Vánoce se staly pouhým blíže nedefinovaným konzumním rituálem utrácení peněz za rozumné věci i hlouposti.

„Jde o pravdu Kristovu, již je třeba učit“

Kardinál Burke v rozhovoru pro americkou televizí EWTN

Moderátor Raymond Arroyo: Kardinál Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu, a jedním z předních světových kanonistů. Nedávno vyšla v angličtině jeho nová kniha Hope for the World: To Unite All Things in Christ. [1] V následujícím rozhovoru se zamýšlí nad ostrou odezvou, kterou vyvolal list, jímž on a tři další kardinálové žádají papeže Františka o vyjasnění některých bodů v apoštolské exhortaci Amoris laetitia. Zejména se ho otázali, zda mohou být rozvedení a znovusezdaní připuštěni je svatému přijímání, aniž by byl jejich předchozí svazek prohlášen za neplatný. Čtyři kardinálové list nejprve poslali papeži soukromě, ale když nedostali žádnou odpověď, zveřejnili ho. To vyvolalo povyk zastánců papeže Františka. Například papežův důvěrník P. Antonio Spadaro nazval list čtyř kardinálů „známkou zlé vůle“. Arcibiskup Mark Coleridge z australského Brisbane řekl časopisu America, že tito kardinálové usilují o „falešnou jasnost“, neboť se nezabývají realitou katolíků žijících v neregulérních svazcích. Začátkem tohoto týdne jsem o tom s kardinálem Burkem hovořil na poutním místě Panny Marie Guadalupské v La Crosse ve Wisconsinu. Rozmlouvali jsme o důvodech, které ho vedly k vydání dubií, jak se tyto otázky oficiálně nezývají, a co on a jejich ostatní autoři mají v plánu dělat, pokud se papež František jejich obavami nebude zabývat. Tento exkluzivní a velmi otevřený rozhovor s kardinálem Raymondem Burkem vám dnes přinášíme.

Vaše Eminence, velice vám děkujeme, že jste přišel mezi nás. Rád bych začal tzv. dubii – jde o sérii otázek, které jste položili Svatému otci s prosbou o vyjasnění. Připadá mi, že jejich ústředním bodem je otázka, zda Amoris laetitia a sám papež nyní připouštějí, aby rozvedení a znovusezdaní katolíci, kteří žijí v neregulérních svazcích a jsou sexuálně aktivní, přistupovali ke svatému přijímání. Známý italský filosof Rocco Buttiglione říká, že ano.[2] Pak je tu kardinál Schönborn, který, jak se zdá, naznačuje totéž. V čem je tedy problém?

Tři věci, které papež nemůže

Phil Lawler

7. prosince 2016 (CatholicCulture) – Autorita papeže v Katolické církvi je značná. I papežská pravomoc – a zejména papežská neomylnost – však má své meze. Papež mluví autoritativně, když vykládá „poklad víry“, tj. v jednotě s biskupským sborem vysvětluje, čemu Církev vždy a všude věřila. Každý, kdo chápe povahu pravomoci Petrova nástupce, by měl uznat, že i když papež mluví o otázkách víry a mravů, jsou věci, které říkat nemůže. Například:

Papež nemůže tvrdit, že 2+2=5, ani nemůže zrušit zákony logiky. Jestliže tedy pronese dva vzájemně si odporující výroky, nemohou být oba pravdivé. A protože všichni papežové mají stejnou učitelskou autoritu, když jeden papež protiřečí druhému, je něco špatně. Jestliže tedy Amoris laetitia odporuje Veritatis splendor a Casti connubii – dřívějším papežským encyklikám, které mají vyšší učitelskou autoritu – nemohou být věřící nuceni tento rozpor jen tak spolknout.

Čí milosrdenství? Boží nebo satanovo?

PhDr. Radomír Malý

Čtyři kardinálové svým dopisem papeži Františkovi ve věci encykliky Amoris Laetitia rozvířili hladinu, za což jim patří veliký dík. Dočkali se také neomalených útoků od vysokých církevních hodnostářů. K děkanu Římské roty (druhého nejvyššího církevního soudu) Mons. Pintovi se nyní připojil svým článkem v L´Osservatore Romano i španělský kardinál Fernando Aguilar, který na jejich adresu napsal: „Existují lidé, kteří jsou uvězněni v hříšných situacích, litují toho, ale nemohou se z toho osvobodit. Papež učí, že tito lidé budou ze svých hříchů rozhřešeni a bez skandálu mohou přijímat Eucharistii, jestliže upřímně litují. Kdyby ti, kteří pochybují, šetřili svůj papír a šli ke zpovědi, tak by pochopili lépe…“ (kath.net 11.12.2016).

Roberto De Mattei (srvn. překlad publikovaný na DaH) správně napsal, že v Církvi vypukla „občanská válka“ mezi dvěma tábory. Ten první, reprezentovaný čtyřmi kardinály a mnoha dalšími duchovními i laiky, hájí nerozlučitelnost manželství a nemožnost podávat civilně znovusezdaným rozvedeným a vůbec osobám žijícím sexuálně mimo platné manželství sv. přijímání, ti druzí „za jistých okolností“ toto připouštějí a ponechávají ve smyslu encykliky AL rozhodnutí na místních duchovních správcích a biskupech. Argumentují „milosrdenstvím“, které je třeba prokázat těmto hříšníkům.

Souhlas. Ale je to, co oni navrhují, opravdu „milosrdenství“? Může být těmto lidem pomoženo tím, že je připustíme ke stolu Páně? Ukážeme si, že autentické Kristovo milosrdenství jim naopak nabízí totéž, co ten první tábor.