Category Archives: O víře

Téma omylnosti a neomylnosti nositelů učitelského úřadu církve

I papež se může mýlit ve věci a mravů, pokud zrovna nevyhlašuje dogma.

Tím spíše biskupové.

Takové učení, totiž učení obsahující věroučné bludy, pak nemůže být přijímáno ani považováno za katolickou nauku.

Už delší dobu jsem uvažoval o sepsání tohoto článku. Rozhodujícím momentem se stala příhoda, kdy byl v jisté společnosti přečten text jednoho již zesnulého biskupa a tento text obsahoval větu, kterou nelze sloučit s katolickou vírou. Po upozornění následovala reakce ve smyslu: „Napsal to biskup.“ Ale co z biskupského autorství pro naše téma vyplývá? Biskupové jsou přece také omylnými lidmi, včetně oblasti víry a mravů. Podívejme se např. na trinitární nebo christologické bludy prvních staletí, kolik z nich bylo zastáváno právě biskupy. Některé jsou po nich dokonce pojmenovány. Biskupské svěcení před bludařstvím nechrání. „Proti faktům není argument“ říká lidová moudrost. Věroučné omyly lze historicky doložit jak u biskupů, tak u římských papežů.

Ne nadarmo obsahuje dogma o papežské neomylnosti onu důležitou vsuvku, můžeme říci podmínku, totiž že „hovoří-li papež EX CATHEDRA“. Takže když zrovna ex cathedra nehovoří, je omylný, mýlit se může, a to i ve věci víry a mravů.

Důležitý je také postřeh, že kromě tohoto dogmatu žádné jiné dogma zabývající se přímo tématem neomylnosti magisteria vyhlášeno nebylo. Ani ohledně koncilů, ani ohledně biskupského sboru obecně.

Polský arcibiskup proti radikálnímu ekologismu

Msgre. Marek Jędraszewski

RZESZÓW, Polsko, 3. ledna 2020 (LifeSiteNews) ― Patnáct polských biskupů podepsalo dopis na podporu krakovského arcibiskupa Marka Jędraszewského, který se vyjádřil, že radikální ekologismus je útokem na manželství a rodinu. „Metropolito krakovský,“ píše se v listu, „my, biskupové shromáždění na vánočním setkání (v Rzeszówě), vyjadřujeme svou solidaritu s Vámi v souvislosti s neblahými útoky, které musíte snášet jako obhájce evangelní pravdy. …. Vždycky je nádherné stát na straně křesťanské antropologie, která v člověku vidí obraz samotného Boha.“

Podepsáni jsou arcibiskup Adam Szal, biskup Jan Wątroba, arcibiskup Mieczysław Mokrzycki, arcibiskup Wacław Depo, arcibiskup Józef Michalik, biskup Marian Rojek, biskup Stanisław Jamrozek, biskup Kazimierz Górny, arcibiskup Stanisław Nowak, biskup Krzysztof Nitkiewicz, biskup Andrzej Jeż, biskup Jan Śrutwa, biskup Mariusz Leszczyński, biskup Andrzej Przybylski a biskup Edward Białogłowski.

Svátky míru? Nebo svátky boje?

Pokojné svátky, mír, štěstí, rodinnou pohodu…..to si přejí věřící i nevěřící k Vánocům. Idyla štědrovečerní večeře, kdy se rodiny schází v atmosféře naplněné pocitem soudržnosti a vzájemné lásky, je jistě něčím pozitivním, co vytrysklo z prostředí hluboké víry ještě ve středověku. Ano, toto je třeba zachovat a bránit proti moderní civilizaci, jež z toho udělala kšeft ve formě předvánočního nákupního šílenství, jaké zažíváme zejména ve velkoměstech, a na Štědrý večer lukulskou žranici s bujnou pijatykou pod rozsvíceným vánočním stromečkem. Na narození Ježíše Krista si vzpomene na Štědrý den čím dál méně lidí včetně těch, kteří se ještě prohlašují za věřící. Snad ještě někde zazní pod stromečkem koledy, tu a tam se ještě jde na půlnoční – a to je všechno.

Co se nám to z těch Vánoc stalo? Co jsme z nich jenom udělali? Tím mám na mysli hlavně nás, křesťany. Jak to, že jsme tak lehce vyměnili adventní usebranost a přípravu na příchod Spasitele za běhání s vyplazeným jazykem po všech možných Macrech, Billách, Albertech, a jak se všechny ty obchodní řetězce jmenují….? Jak to, že jsme se přizpůsobili tomuto světu a náboženskou atmosféru pod stromečkem, naplněnou vírou v Božího Syna Ježíše, jsme nahradili – tak jako ostatní lidé – frivolními a prázdnými řečmi, při nichž se prohýbají stoly tunami pochoutek, které se stejně nezkonzumují a nakonec vyhodí, kdy alkohol teče proudem a u mnohých přivodí pořádnou opici?

Toto selhání nás, křesťanů, je ale důsledkem jednoho skrytého bludu, který jsme dosud téměř nezaregistrovali. Chápali jsme a chápeme Vánoce na prvním místě jako svátky míru a pokoje. Jenže Boží Syn nepřinesl pokoj, nýbrž meč, jak sám řekl. Už od narození se stala jeho Osobnost nepříjemnou výzvou okolnímu světu, úhelným kamenem, připomínkou jeho hříchů. Narození v Betlémě pro něj, pro Pannu Marii a sv. Josefa určitě nebylo žádnou „vánoční idylou pod stromečkem“. V Betlémě, kam Svatá rodina připutovala kvůli soupisu nařízenému císařem, je odmítli ubytovat a odkázali do chléva. V hospodě pro ně nebylo místa, jak píše evangelista sv. Lukáš. Jenže tato výmluva je neobhajitelná, žena ve vysokém stupni gravidity musí mít přece vždycky přednost, což platí všeobecně jako základní požadavek ohleduplnosti ve smyslu přirozeného mravního zákona. Narozený Ježíš tak připomíná těm, kteří se takto ke Sv. rodině zachovali, jejich bezohlednost a sobectví. Už toto je počátek duchovního boje, který On a jeho věrní musí svádět s okolním světem.

Advent nás učí čekat


Adventus znamená příchod. Někdo (něco) přijde. Kdo? Co? Napjatě čekáme. Ano, v adventě si připomínáme, že celý náš život je jedno velké čekání. V mládí čekáme přijetí na vyšší školu, poté toužíme po dobrém zaměstnání, milujícím manželském partnerovi a rodině, dále si přejeme profesní uplatnění a kariérní postup, ve stáří slušný důchod. Očekáváme příchod toho všeho.

Jenže toto čekání se velmi často stává pověstným „čekáním na Godota“ podle absurdního dramatu Samuela Becketta. Dozvídáme se nakonec, že „pan Godot nepřijde“. Nedostali jsme se na žádaný typ školy, nezískali zaměstnání, které jsme chtěli mít, museli rezignovat na uplatnění podle svých představ, penze rovněž není příliš valná, nakonec ani ten manželský a rodinný život nebyl tak ideální, jak jsme očekávali (třeba děti se nevyvedly podle našeho přání). A i když se nám leccos z našich žádaných očekávání splnilo, museli jsme se neustále bát, že během krátké doby všechno můžeme ztratit. Stačí jen nevyléčitelná nemoc nebo krach firmy, v níž pracujeme – a znovu „čekáme na Godota“.

Pouze u jednoho jediného čekání v našem životě máme jistotu, že se nikdy nestane scénou z Beckettovy hry. Je to čekání na smrt. Ta přijde zaručeně a spolehlivě. Existencialistický filozof Martin Heidegger napsal, že jako lidé jsme „vrženi do smrti“. To si neseme už od okamžiku svého početí, neboť je zřejmé, že děťátko zdárně se vyvíjející v matčině lůně jednou zemře.

Katolická „tvrdá řeč“ dnes: Ženy by měly pracovat především doma

Papež Lev XIII. píše v encyklice Rerum novarum: „Podobně jsou některé práce méně vhodné pro ženy, pro něž jsou nejpřirozenější práce v domácnosti: tyto práce v domácnosti chrání ženskou důstojnost, jsou svou povahou vhodné pro výchovu dětí a prospívají celé rodině.“ Na první pohled je nepochopitelné, jak to, že podobné výroky nevyvolávají větší pozornost, vzhledem k tomu, že Rerum novarum je častou příčinou diskusí mezi katolickými sociálními konzervativci a integristy na jedné straně a katolickými zastánci ekonomiky volného trhu na straně druhé. Mám podezření, že důvodem je obecná zdráhavost katolíků postavit se čelem k věcem, na něž je moderní lidové povědomí citlivé a které jsou v něm zároveň obzvlášť pevně zakořeněné. Uvažujeme takto: Když už musíme nám nenakloněným posluchačům vysvětlovat, proč nechceme připustit „manželství“ homosexuálů a transgenderové toalety, k čemu zacházet ještě dál a zpochybňovat moderní chápání rovnosti žen a mužů?

Takováto argumentace mi připadá pomýlená. Buď papeže Lva XIII. máme brát vážně, nebo ne; a pokud přijmeme politicky korektní náhled 21. století, který jeho výroky o ženách nepovažuje jen za mylné, nýbrž za neomluvitelně hloupé a bigotní, pak více či méně platí to druhé. Jinými slovy, buď Lev XIII. nevyjadřuje správnou myšlenku, nebo překvapivý výrok některé práce jsou méně vhodné pro ženy není tak zrůdný, jak naznačuje konvenční přesvědčení.

Neomylnost kanonizací a mravnost věřících

V září 2018 jsme zveřejnili článek dr. Johna Lamonta o neomylnosti kanonizací převzatý z portálu Rorate Caeli. [http://www.duseahvezdy.cz/2018/09/21/je-treba-vsechny-kanonizace-prijimat-jako-neomylne/] Jeho značný ohlas přiměl dr. Lamonta k napsání následujícího textu o kanonizacích a mravnosti věřících. Skrupulozita nikdy nepatřila mezi katolické ctnosti.

V nedávné době se objevilo mnoho diskusí souvisejících s kanonizací Pavla VI. Některé z těchto textů, včetně mého vlastního, tvrdí, že akt svatořečení není nutně neomylným výrokem, a proto svatořečení Pavla VI. od katolíků nevyžaduje, aby věřili, že je svatým v nebi, mají-li závažné důvody k přesvědčení, že svatý nebyl. Mnozí katolíci, kteří se pokládají za konzervativce či dokonce za tradicionalisty, tento závěr odmítli nikoli proto, že by existovaly nezvratné důkazy o hrdinské ctnosti Pavla VI., nýbrž proto, že kanonizace jsou údajně vždy neomylné. Toto odmítnutí není dobře teologicky informované, prezentuje se však autoritativním tónem, jenž může oklamat katolíky, kteří nejsou se související teologickou problematikou obeznámeni. Proto stojí za to uvést podrobnější teologické důvody, které vedou k závěru, že ne všechny kanonizace jsou neomylné a že katolíci nemusejí akceptovat, že svatořečení je nutně neomylným aktem magisteria.

Měli bychom začít vysvětlením rozsahu neomylné učitelské autority Církve. Ta se vztahuje na všechny Bohem zjevené pravdy, které jsou součástí pokladu víry, a také na všechny pravdy, jejichž přijímání je nezbytné k tomu, aby bylo možno poklad víry účinně hájit nebo s dostatečnou autoritou předkládat. Druhá uvedená kategorie se nazývá „sekundární předmět neomylnosti Církve“.

Dále je třeba definovat otázku, jíž se budeme zabývat. Není pochyb o tom, že svatost některých osob je neomylným učením. Bůh například zjevil, že kající lotr je v nebi. Jiné kanonizace lze nepochybně zařadit k sekundárnímu předmětu neomylnosti. Nauka, že svatý Pavel po svém obrácení žil životem hrdinské ctnosti a je nyní světcem v nebi, je nutná pro důvěryhodnost inspirovaného učení, které dal Církvi, a je tedy součástí sekundárního předmětu neomylnosti.

Máme se modlit „na úmysly Svatého otce“, i když jsou úmysly papeže špatné?

Jednou mi přítel, s nímž jsem jel v autě, řekl: „Víš, za tohoto pontifikátu je vážně těžké poznat, jak se má člověk chovat před dětmi. Tím chci říct, že se nedá pořád předstírat, že s papežem Františkem je všechno v pořádku. Děti jsou chytré a leccos zaslechnou. Ptají se. Vědí, že se děje něco divného. Když jsme se onehdy modlili růženec, řekl jsem, že se pomodlíme ,na dobré úmysly papežeʼ. Ale i to mým starším dětem přišlo zvláštní. Znamená to, že papež má i špatné úmysly? Odpověď je docela evidentní: ano, některé jeho úmysly, jak je Vatikán prezentuje ve svých pravidelných krátkých videích, se zdají velice špatné. Co máme tedy dělat, když chceme získat plnomocné odpustky, k nimž se modlitba na úmysly papeže vyžaduje?“

Všimnul jsem si, že tato otázka se v posledních letech objevuje často. Některé rodiny se na papežovy úmysly přestaly modlit úplně. Některé se místo toho modlí za jeho obrácení. To jistě není špatný nápad, ale myslím, že na hlavní otázku existuje odpověď, při níž si můžeme s úlevou vydechnout.

Modlitba za Sýrii

Bože, který jsi plný soucitu

Naslouchej nářku syrského lidu.

Utěš ty, kteří trpí násilím.

Potěš ty, kteří truchlí nad těmi.

Proměň srdce těch, kteří dávají přednost zbraním.

A ochraňuj ty, kteří jsou oddáni míru.

Bože naděje,

inspiruj vládce, aby si vybrali spíše mír než násilí a usilovali o smíření s
nepřáteli.

Zažehni ve všeobecné církvi oheň soucitu se syrským lidem.

A dej nám naději na budoucnost postavené na spravedlnosti pro všechny.

Prosíme o to skrze Ježíše Krista, knížete pokoje a světla světa.

Amen.

K chudobě, čistotě a poslušnosti jsou povoláni všichni

Ve středověku žili všichni příslušníci křesťanské obce pod vládou společného zákona: zákona Evangelia, jak mu učila Církev. Neexistovaly dva světy, dvojí norma, posvátná a světská. Byla jen jedna, která všechno sjednocovala kolem kříže. Proto byla tato společnost hierarchická, nikoli však klerikální. Klerikalismus je skleróza hierarchie. Dochází k ní, když hierarchie přestává být vitálním vnitřním principem soudržnosti, chápaným jako mluvčí všeobecného křesťanstva, a místo toho se stává něčím vnuceným zvnějšku.

Sledujeme-li nauku svatého Tomáše Akvinského o manželství, která velmi dobře charakterizuje jeho dobu, můžeme říci, že manželský život se nepovažoval za světský ve smyslu vyloučení požadavků posvátného, ani život kněžský a řeholní nebyl pokládán za posvátný ve smyslu nezájmu o potřeby tohoto světa. Oba byly vnímány jako posvátné skutečnosti, jakožto vyjádření katolického života náležející Církvi, a oba měly nést plody pro Boží království, manželství tím, že manželům pomáhá plodit a vychovávat občany Království, a kněží a řeholníci tím, že především hledají Boží království svou liturgickou modlitbou, a dále tím, že vyučují věřící a živí je duchovními (a velmi často i hmotnými) dobry. Manželství jako takové už v nebeském království nebude existovat, ale s výjimkou Adama a Evy, které Bůh stvořil přímo, jsou všichni občané nebe jeho vítanými plody, a právě v tom je jeho velká důstojnost: je nepřekonatelně živým symbolem a pokornou služebnicí nejvyšší radosti v nebi, nepostradatelnou porodní bábou slavné Boží obce.

Dávní papežové varují před moderní krizí

„Vyznání pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby“ [https://pokani.cz/vyznani-pravd/] podepsané kardinálem Burkem, biskupem Schneiderem a několika dalšímu biskupy – skutečný „nový sylabus omylů“ či snad „sylabus nových omylů“ –, které bylo zveřejněno 10. června 2019, mi připomnělo velké dokumenty papežského učitelského úřadu v minulých staletích, kdy vládnoucí papežové znali rozdíl mezi pravdou a omylem, uměli podporovat první a odsuzovat druhé a měli dost odvahy a lásky, aby tyto své soudy šířili mezi kněžími i věřícími. Prozkoumal jsem svůj archív papežských encyklik a jako obvykle mě mé objevy znovu ohromily. Zde jsou dva z nich.

Kolik lidí kdy slyšelo o papeži Piovi VIII. (Francesco Saverio Maria Felice Castiglioni, 1761–1830)? Vládl krátce, méně než dva roky, ale jeho encyklika Traditi humilitati [anglicky na https://www.papalencyclicals.net/pius08/p8tradit.htm] vydaná téměř přesně před 190 lety zaznívá pronikavým poznáním a zápalem. Jako by hovořil o Abú Dhabí nebo pracovním dokumentu pro amazonskou synodu:

„K těmto bludům náleží odporný klam sofistů naší doby, kteří neuznávají žádný rozdíl mezi rozličnými vyznáními a domnívají se, že brána věčné spásy se otevírá všem lidem jakéhokoli náboženství. … Proti těmto zkušeným sofistům je nutno učit, že jedině katolické vyznání víry je pravé.“
Biskupy světa vyzývá:

„Buďte velice pečliví při výběru seminaristů, neboť spása lidí závisí především na dobrých pastýřích. Nic nepřispívá ke zkáze duší více než bezbožní, slabí či nevědomí kněží.“