Category Archives: O víře
Kardinál Müller: Synoda papeže Františka představuje „nepřátelské převzetí Církve“
.jpg)
Kardinál Müller
Kardinál Gerhard Müller se pustil do synody o synodalitě, jíž adresoval své dosud nejostřejší poznámky na téma směřování Katolické církve za papeže Františka, když synodální proces označil za „nepřátelské převzetí“ Církve, které hrozí koncem katolictví.
Ve výbušném rozhovoru pro pořad televize EWTN The World Over bývalý šéf nejvyššího vatikánského úřadu pro věrouku odsoudil nepravověrné postoje, které vyjadřuje vedení synody a které se objevují v synodálních zprávách, a stěžoval si, že se synoda soustřeďuje na jakési „zjevení svépomocí“, které je v protikladu ke katolické víře.
„Jde o systém svépomocného zjevení a okupaci Katolické církve,“ „nepřátelské převzetí Církve Ježíše Krista, která je sloupem zjevené pravdy,“ řekl kardinál Müller moderátorovi EWTN Raymondu Arroyovi. „Nemá to nic společného s Ježíše Kristem, s Trojjediným Bohem. Oni si myslí, že nauka je jen něco jako program politické strany, který se může změnit podle jejich voličů.“
Útoky na kostely a prolife centra sílí
Od zveřejnění rozsudku Nejvyššího soudu, který ruší nemožnost jednotlivých států USA zakázat potraty, tj. během jednoho měsíce, bylo zaznamenáno již více než 100 útoků na centra prolife, poskytující pomoc těhotným ženám, a katolickým kostelům. Poslanci Sněmovny reprezentantů, v níž mají převahu demokraté, v této souvislosti odmítli návrh republikánů na rezoluci zavazující vládu prezidenta Bidena podniknout přísnější opatření proti vzrůstajícímu násilí a proti agresorům a vandalům.
Tyto zločiny nezačaly až po vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu. Ještě předtím, když v květnu unikla informace o tom do médií, jich bylo spácháno přes 50, po 24. červnu až do dneška více než 100, úhrnem tedy skoro 200. Jedná se hlavně o požáry, vandalismus a zastrašování soudců a politiků. Soudce Brett Kavanaugh, jeden z těch, kteří hlasovali pro zrušení rozsudku z r. 1973 legalizujícího potraty bez omezení, se málem stal obětí atentátu.
Proč se Zmrtvýchvstalý Pán nezjevil židovským zástupům a velekněžím?
Slavíme Zmrtvýchvstání Páně
Kristus vstal z mrtvých, Aleluja! Dnes je Hod Boží velikonoční, slavíme Zmrtvýchvstání Páně.
Ignác Pospíšil
Je Bílá sobota
Je Bílá sobota, den Velikonočného tridua, kterým končí Svatý týden a celá doba postní. Aliturgický den rozjímání, bdění u Božího hrobu a čekání na Zmrtvýchvstání Páně. Přes den se neslaví žádné Mše ani další svátosti, s výjimkou svátosti smíření či pomazání nemocných. S nadcházející nocí přicházejí oslavy nedělního svátku Zmrtvýchvstání Páně – tzv. Velikonoční vigílie. Světí se křestní voda, věřící obnovují křestní slib, udělují se křty katechumenům.
Ignác Pospíšil
Je Velký pátek
Ukřižování podle Paola Veronese (1528-1588)
Je Velký pátek, den největšího smutku, neboť si připomínáme utrpení a smrt Ježíše Krista. Neslaví se eucharistie, výzdoba kostela je chudá a povinně držíme přísný půst.
Je den nanejvýš vhodný k rozjímání a pěstování sebezáporu, naopak naprosto nevhodný k radovánkám, veselicím, výletům na lodičky a podobně.
Dnes je Zelený čtvrtek
Poslední večeře podle Simona Ušakova (1626-1686)
Slavíme Zelený čtvrtek, odpoledne začíná Velikonoční triduum. Dopoledne se v katedrálách světí oleje. Večerní liturgie a rozjímání připomínají Poslední večeři, na níž Ježíš ustanovil slavení Eucharistie, a následně jeho modlitby a utrpení v Getsemanské zahradě. Kombinuje se tak radost z Eucharistie, symbolizovaná radostným začátkem Mše, s bolestí nad počínajícím utrpením našeho Spasitele.
Sluší se podotknout, že v řadě zemí, včetně zemí Koruny české, je Zelený čtvrtek tradičně dnem přísného postu, byť není Církví vynucovaný. Tradičními postními jídly pro tento den jsou špenát, luštěniny, kopřivová polévka a podobně – je to (vedle zkomolení německého jména pro tento den) jeden z důvodů pro jeho české pojmenování.
O poslušnosti v Církvi. Jsme vázáni poslušností papeži Františkovi?
Katolíci snažící se věrně zachovávat nauku Církve slyší ze všech stran: Jste neposlušní, papež je přece nejvyšší autorita, musíte se podřídit a poslechnout, jde přece o Magisterium Církve, o její Učitelský úřad.
Ano, jenže dogmatika jasně rozlišuje dvoji magisterium: mimořádné a řádné. Do toho prvního patří dogmatické výroky všech 20 koncilů Církve, které byly věroučné nebo mravoučné (21. sněm, tj. II. vatikánský, byl pouze pastorační, za takový ho prohlásil sám jeho svolavatel papež Jan XXIII.). Zároveň sem spadají též všechny výroky papežů „ex cathedra“, tj. takové, kdy náměstek Kristův vyhlašuje slavnostním, závazným a neodvolatelným způsobem nějaké dogma. Toto mimořádné magisterium je neomylné, jeho výroky není nikomu dovoleno upravovat či měnit, ani následným koncilům a papežům. Katolík je vázán toto přijmout jako pravdu zjevenou samotným Bohem. Kdo by se tomu tvrdošíjně vzpíral a odmítal jakékoliv poučení, dopustil by se těžkého hříchu bludařství. Mimořádné magisterium Církev nepoužívá příliš často, naposledy se tak stalo r. 1950, kdy papež Pius XII. vyhlásil dogma o Nanebevzetí Panny Marie.
Radostné Vánoce – ale co se smutkem?
Klanění pastýřů (G. van Honthorst)
Božský Spasitel přišel na svět jako malé miminko. Tak jako každý jiný člověk. Katolická nauka říká, že se nám podobal úplně ve všem kromě hříchu. I On tedy začínal svůj pozemský život jako každý z nás – od malého bezmocného nemluvňátka.
Narození dítěte je vždycky radostnou událostí, kterou celá rodina slaví. Tím spíše potom, když se jedná o narození Bohočlověka. Křesťanská tradice organicky zformovala v průběhu historie radostnou vánoční atmosféru, kdy oslavujeme vstup Boha do lidské existence a lidských dějin. Rodinná společenství se scházejí, aby kolem malého Ježíše a Svaté rodiny u jesliček si připomenuly svoji soudržnost a vzájemnou lásku, radostná vánoční idylka vyvolá někdy i slzy dojetí. Toto je, řečeno slovy básníka Jana Zahradníčka, součástí „víry nepřetržitě křišťálové“. Připomíná nám, že křesťanství je opravdu „euangelion“, tj. radostná zvěst.
Jenže lidské příběhy a osudy často nebývají tak jednoznačné. Radost, ani ta vánoční, se nedá „naprogramovat“. Já ve svém věku jsem již zažil desítky Štědrých večerů a Vánoc – a ne pokaždé mi znělo v srdci jásavé „Narodil se Kristus Pán, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, radujme se!“ O Vánocích r. 2005 mi umírala milovaná žena, anděl v lidské podobě, s níž jsem prožil 30 let krásného manželství. Slzy mé i mých dětí, které nám tenkrát pod stromečkem tekly po tvářích, nebyly slzami radosti, nýbrž zármutku nad odchodem bytosti, již jsme tolik milovali. A nemusí jít jenom o úmrtí, stačí třeba nepříjemná nemoc, jak se stalo o Vánocích r. 1984, kdy se mi udělalo zle – a po Novém roce jsem skončil na operačním stole se žlučníkem.
Mírotvůrce, nebo pacifikátor? O motu proprio Traditiones custodes a papeži Františkovi
Politologie v anglosaském prostředí činí zajímavý rozdíl mezi pojmy peacebuilding a pacification. První z nich znamená budování míru a vztahuje se k procesu, který usiluje o dosažení míru pomocí dialogu mezi aktéry konfliktu. V druhém případě se k míru naopak dospívá donucovací vojenskou akcí, která účastníky hrozbou násilných represálií přiměje přestat vznášet požadavky.
Toto schéma lze aplikovat i na interpretaci toho, co se v posledních letech událo v Církvi v souvislosti s tradiční mší svatou. Konflikt, který se rozvíjel již od okamžiku promulgace nového misálu papežem Pavlem VI., se téměř vyřešil s motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI., který se tak stal „mírotvůrcem“. Překvapivým vydáním Traditiones custodes před několika týdny papež František nejen vyhodil do vzduchu dialog a mír, jehož bylo ve věci liturgie dosaženo, nýbrž stal se pacifikátorem v anglosaském smyslu slova: někým, kdo mír vnucuje silou a těm, kdo se s jeho plány nesmíří, vyhrožuje tresty.
Většina těch, kdo církevní a liturgickou situaci analyzují, například kardinál Müller, kardinál Burke, Mons. Rob Mutsaerts či P. Guillaume de Tanouärn, to chápou právě takto a docházejí k závěru, že Traditiones custodes (TC) je v zásadě dokumentem hluboce antipastoračním, který vytváří rozdělení a opět otevírá bolestný konflikt, jenž mnoha věřícím působí velké utrpení. To je bezpochyby nejdůležitější charakteristika posledního motu proprio, možná ale nebude nejzávažnější vzhledem k tomu, že z teologického hlediska TC demontuje konstrukci, již zbudoval Benedikt XVI., a vytváří ožehavý problém, který se stává neřešitelným.
