Category Archives: O víře

Neomylnost kanonizací a mravnost věřících

V září 2018 jsme zveřejnili článek dr. Johna Lamonta o neomylnosti kanonizací převzatý z portálu Rorate Caeli. [http://www.duseahvezdy.cz/2018/09/21/je-treba-vsechny-kanonizace-prijimat-jako-neomylne/] Jeho značný ohlas přiměl dr. Lamonta k napsání následujícího textu o kanonizacích a mravnosti věřících. Skrupulozita nikdy nepatřila mezi katolické ctnosti.

V nedávné době se objevilo mnoho diskusí souvisejících s kanonizací Pavla VI. Některé z těchto textů, včetně mého vlastního, tvrdí, že akt svatořečení není nutně neomylným výrokem, a proto svatořečení Pavla VI. od katolíků nevyžaduje, aby věřili, že je svatým v nebi, mají-li závažné důvody k přesvědčení, že svatý nebyl. Mnozí katolíci, kteří se pokládají za konzervativce či dokonce za tradicionalisty, tento závěr odmítli nikoli proto, že by existovaly nezvratné důkazy o hrdinské ctnosti Pavla VI., nýbrž proto, že kanonizace jsou údajně vždy neomylné. Toto odmítnutí není dobře teologicky informované, prezentuje se však autoritativním tónem, jenž může oklamat katolíky, kteří nejsou se související teologickou problematikou obeznámeni. Proto stojí za to uvést podrobnější teologické důvody, které vedou k závěru, že ne všechny kanonizace jsou neomylné a že katolíci nemusejí akceptovat, že svatořečení je nutně neomylným aktem magisteria.

Měli bychom začít vysvětlením rozsahu neomylné učitelské autority Církve. Ta se vztahuje na všechny Bohem zjevené pravdy, které jsou součástí pokladu víry, a také na všechny pravdy, jejichž přijímání je nezbytné k tomu, aby bylo možno poklad víry účinně hájit nebo s dostatečnou autoritou předkládat. Druhá uvedená kategorie se nazývá „sekundární předmět neomylnosti Církve“.

Dále je třeba definovat otázku, jíž se budeme zabývat. Není pochyb o tom, že svatost některých osob je neomylným učením. Bůh například zjevil, že kající lotr je v nebi. Jiné kanonizace lze nepochybně zařadit k sekundárnímu předmětu neomylnosti. Nauka, že svatý Pavel po svém obrácení žil životem hrdinské ctnosti a je nyní světcem v nebi, je nutná pro důvěryhodnost inspirovaného učení, které dal Církvi, a je tedy součástí sekundárního předmětu neomylnosti.

Máme se modlit „na úmysly Svatého otce“, i když jsou úmysly papeže špatné?

Jednou mi přítel, s nímž jsem jel v autě, řekl: „Víš, za tohoto pontifikátu je vážně těžké poznat, jak se má člověk chovat před dětmi. Tím chci říct, že se nedá pořád předstírat, že s papežem Františkem je všechno v pořádku. Děti jsou chytré a leccos zaslechnou. Ptají se. Vědí, že se děje něco divného. Když jsme se onehdy modlili růženec, řekl jsem, že se pomodlíme ,na dobré úmysly papežeʼ. Ale i to mým starším dětem přišlo zvláštní. Znamená to, že papež má i špatné úmysly? Odpověď je docela evidentní: ano, některé jeho úmysly, jak je Vatikán prezentuje ve svých pravidelných krátkých videích, se zdají velice špatné. Co máme tedy dělat, když chceme získat plnomocné odpustky, k nimž se modlitba na úmysly papeže vyžaduje?“

Všimnul jsem si, že tato otázka se v posledních letech objevuje často. Některé rodiny se na papežovy úmysly přestaly modlit úplně. Některé se místo toho modlí za jeho obrácení. To jistě není špatný nápad, ale myslím, že na hlavní otázku existuje odpověď, při níž si můžeme s úlevou vydechnout.

Modlitba za Sýrii

Bože, který jsi plný soucitu

Naslouchej nářku syrského lidu.

Utěš ty, kteří trpí násilím.

Potěš ty, kteří truchlí nad těmi.

Proměň srdce těch, kteří dávají přednost zbraním.

A ochraňuj ty, kteří jsou oddáni míru.

Bože naděje,

inspiruj vládce, aby si vybrali spíše mír než násilí a usilovali o smíření s
nepřáteli.

Zažehni ve všeobecné církvi oheň soucitu se syrským lidem.

A dej nám naději na budoucnost postavené na spravedlnosti pro všechny.

Prosíme o to skrze Ježíše Krista, knížete pokoje a světla světa.

Amen.

K chudobě, čistotě a poslušnosti jsou povoláni všichni

Ve středověku žili všichni příslušníci křesťanské obce pod vládou společného zákona: zákona Evangelia, jak mu učila Církev. Neexistovaly dva světy, dvojí norma, posvátná a světská. Byla jen jedna, která všechno sjednocovala kolem kříže. Proto byla tato společnost hierarchická, nikoli však klerikální. Klerikalismus je skleróza hierarchie. Dochází k ní, když hierarchie přestává být vitálním vnitřním principem soudržnosti, chápaným jako mluvčí všeobecného křesťanstva, a místo toho se stává něčím vnuceným zvnějšku.

Sledujeme-li nauku svatého Tomáše Akvinského o manželství, která velmi dobře charakterizuje jeho dobu, můžeme říci, že manželský život se nepovažoval za světský ve smyslu vyloučení požadavků posvátného, ani život kněžský a řeholní nebyl pokládán za posvátný ve smyslu nezájmu o potřeby tohoto světa. Oba byly vnímány jako posvátné skutečnosti, jakožto vyjádření katolického života náležející Církvi, a oba měly nést plody pro Boží království, manželství tím, že manželům pomáhá plodit a vychovávat občany Království, a kněží a řeholníci tím, že především hledají Boží království svou liturgickou modlitbou, a dále tím, že vyučují věřící a živí je duchovními (a velmi často i hmotnými) dobry. Manželství jako takové už v nebeském království nebude existovat, ale s výjimkou Adama a Evy, které Bůh stvořil přímo, jsou všichni občané nebe jeho vítanými plody, a právě v tom je jeho velká důstojnost: je nepřekonatelně živým symbolem a pokornou služebnicí nejvyšší radosti v nebi, nepostradatelnou porodní bábou slavné Boží obce.

Dávní papežové varují před moderní krizí

„Vyznání pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby“ [https://pokani.cz/vyznani-pravd/] podepsané kardinálem Burkem, biskupem Schneiderem a několika dalšímu biskupy – skutečný „nový sylabus omylů“ či snad „sylabus nových omylů“ –, které bylo zveřejněno 10. června 2019, mi připomnělo velké dokumenty papežského učitelského úřadu v minulých staletích, kdy vládnoucí papežové znali rozdíl mezi pravdou a omylem, uměli podporovat první a odsuzovat druhé a měli dost odvahy a lásky, aby tyto své soudy šířili mezi kněžími i věřícími. Prozkoumal jsem svůj archív papežských encyklik a jako obvykle mě mé objevy znovu ohromily. Zde jsou dva z nich.

Kolik lidí kdy slyšelo o papeži Piovi VIII. (Francesco Saverio Maria Felice Castiglioni, 1761–1830)? Vládl krátce, méně než dva roky, ale jeho encyklika Traditi humilitati [anglicky na https://www.papalencyclicals.net/pius08/p8tradit.htm] vydaná téměř přesně před 190 lety zaznívá pronikavým poznáním a zápalem. Jako by hovořil o Abú Dhabí nebo pracovním dokumentu pro amazonskou synodu:

„K těmto bludům náleží odporný klam sofistů naší doby, kteří neuznávají žádný rozdíl mezi rozličnými vyznáními a domnívají se, že brána věčné spásy se otevírá všem lidem jakéhokoli náboženství. … Proti těmto zkušeným sofistům je nutno učit, že jedině katolické vyznání víry je pravé.“
Biskupy světa vyzývá:

„Buďte velice pečliví při výběru seminaristů, neboť spása lidí závisí především na dobrých pastýřích. Nic nepřispívá ke zkáze duší více než bezbožní, slabí či nevědomí kněží.“

„Zákon Parlamentu, přímo odporující zákonům Božím a jeho svaté Církve…“

Navzdory tomu, že ho porota shledala vinným a lord kancléř [v tomto případě hlavní soudce] začal pronášet rozsudek, sir Thomas More mu řekl: „Můj pane, když jsem býval ještě právníkem, bylo v takovém případě zvykem zeptat se před vyhlášením rozsudku vězně, proč by neměl být odsouzen.“

Nato lord kancléř přerušil rozsudek, s nímž již započal, a zeptal se ho, co může říci proti tomu. Takto zněla jeho mírná odpověď: „Vzhledem k tomu, můj pane, že tato obžaloba se zakládá na zákonu parlamentu, přímo odporujícím zákonům Božím a jeho svaté Církve, jejíž nejvyšší vládu ani žádnou její část si nemůže žádným zákonem osobovat žádný časný princ, protože právem náleží římskému stolci osobně přítomnému na zemi, svatému Petrovi a jeho nástupcům, biskupům téhož stolce, jemuž se tohoto předního postavení dostalo zvláštním privilegiem z úst samotného Spasitele, je tedy podle práva mezi křesťany nedostatečná k tomu, aby byl podle ní souzen kterýkoli křesťan…“

Objasnění pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby

Tento text zveřejnil 31. května 2019 kardinál Burke spolu s kazašskými biskupy. Duše a hvězdy byly požádány o pomoc s jeho šířením v českém jazyce. Na stránkách https://pokani.cz/objasneni-pravd/ se k němu lze připojit podpisem.

Základ víry

1. Správný význam pojmů ‚živá tradice‘, ‚živý učitelský úřad‘, ‚hermeneutika kontinuity‘ a ‚vývoj nauky‘ obsahuje pravdu, že tyto, i kdyby jimi byly vyjadřovány vždy nové pohledy na poklad víry, přece nemohou protiřečit tomu, co vždy Církev v „téže nauce, v témže smyslu a v tomtéž pojetí“ předkládala (srv. I. vatikánský koncil, Dei Filius, 3. zasedání, čl. 4: „in eodem dogmate, eodem sensu, eademque sententia“).

2. „Smysl dogmatických formulací sám ale zůstává v Církvi pravdivý a neměnný, i když bývá více osvětlován nebo dokonaleji poznáván.“ Proto je mylný názor, který říká, že „za prvé dogmatické formulace (nebo jisté jejich druhy) pravdu neurčují, nýbrž ji jen proměnlivě přibližným způsobem naznačují, a přitom ji znetvořují nebo mění; za druhé udávají pravdy, které se prý musí neustále hledat skrze takzvané přibližné hodnoty. Kdo takový názor přijímá, neunikne jistému dogmatickému relativismu a falšuje pojem neomylnosti Církve, která se vztahuje na nauku a pevné pojetí pravdy v konkrétní formě“ (Kongregace pro nauku víry, Objasnění Mysterium Ecclesiae – o Církvi a její obhajobě proti omylům dneška, 5).

Víra (Credo)

3. „Vyznáváme také, že Boží království, které začíná zde v církvi Kristově, není z tohoto pomíjejícího světa. Jeho růst nelze zaměňovat s pokrokem civilizace, lidské vědy a techniky. Království Boží znamená, že poznáváme stále hlouběji Kristovo nevyzpytatelné bohatství, že stále silněji doufáme ve věčná dobra, že stále upřímněji jsme přístupni Boží lásce, a že se rozdává stále hojněji milost a svatost mezi lidmi. Usilovná starost církve, Kristovy nevěsty, o potřeby lidí, a jejich radost a naděje, o jejich úsilí i soužení, není nic jiného než její přání být pro ně zde, aby je osvítila světlem Kristovým a spojila je s Ním, jediným jejich Spasitelem. Tato starost nesmí nikdy znamenat, že církev se přizpůsobí věcem tohoto světa, anebo že ochabne její živé očekávání Pána a věčného království“ (Pavel VI., apoštolský list Solemni hac liturgia (Vyznání víry Božího lidu), 27). Proto je tedy mylný názor těch, kteří říkají, že Bůh je v podstatě veleben už pouhým zlepšením časných a pozemských podmínek života lidského rodu.

On musí kralovat!

Božítělové průvody jsou dnes svědomitě zachovávány pouze u tradičních komunit tridentského ritu (upozorňuji v Brně na Faměrově náměstí ve čtvrtek 20.6. v 10 hod.). Ve farnostech NOM jen tu a tam, většinou je nahrazuje adorace před Sanctissimem (někde už ani to ne). Podle některých heterodoxních katolíků jsou Božítělové průvody triumfalismem, světskou parádou, analogií ke komunistickým prvním májům a manifestacím k výročí říjnové revoluce.

Pamatuji si živě na dobu, kdy se s Velebnou svátostí chodilo přes celé město nebo vesnici. Navzdory kruté perzekuci Katolické církve se průvody se Sanctissimem v celé řadě měst a vesnic i v 50. letech konaly, až v r. 1959 byly definitivně zakázány. Srovnávat je s profánními slavnostmi politicko-ideologického charakteru je absurdní.

Promiňte mi trošičku nostalgie. Co jsme se ještě v dětském věku natěšili na Božítělový průvod, nemohouce se dočkat! A nepodlehli jsme ani lákadlům ve formě různých zábavních atrakcí pořádaných Pionýrem a Svazem mládeže právě proto, aby nás odvedly od účasti. A s jakou radostí jsme ještě v předškolním věku recitovali spolu s rodiči naivní modlitbičku „Andělíčku, můj strážníčku, zejtra bude Boží Tělo, dej nám při něm dobré nohy, a aby nám nepršelo….“

Panna Maria – Přemožitelka bludů

Raduj se, Maria Panno: všechny bludy jsi zničila samojediná na celém světě.“ Toto je modlitba Církve, jak ji uvádí P. Konrád Kubeš SJ ve svém úžasném díle „Ve šlépějích Neposkvrněné“. Proč Církev dala Matce Boží mimo jiné právě titul „přemožitelka bludů“, který tolik zdůrazňovali především sv. Ludvík Grignion z Montfortu a sv. Alfons z Liguori? Na tuto otázku nepřímo odpovídá v nedávném eseji zveřejněném na webu www.katholisches.info známý historik a statečný obhájce katolické víry Roberto de Mattei: Panna Maria totiž jako jediná jak před ukřižováním Spasitele, tak i po něm, neztratila víru a nepropadla herezím. Všichni ostatní, tj. apoštolé, učedníci i zbožné ženy doprovázející Pána, ano.

Zní to tvrdě, ale apoštolé se k tomu sami pokorně přiznávají, jak ukazují evangelia. Kristus jim mnohokrát říkal, že bude ukřižován a třetího dne vstane z mrtvých. Nevěřili, brali to nejspíš jako jednu z jeho tajuplných řečnických nadsázek. Nebyli ochotni toto přijmout, protože jejich nitro plně ovládala falešná, heretická představa politického Mesiáše, vytvořená židovskými nacionalisty. Mesiáše, který zázračně zlikviduje římskou nadvládu s jejími velekněžskými kolaboranty a nastolí celosvětovou izraelskou říši. Oni, apoštolé, v ní budou předními potentáty s mocí, bohatstvím a vlivem. Matka Zebedeových synů, prosící Pána, aby je ustanovil po své pravici a levici, je nejjasnějším důkazem takové představy (Mat 20,20-3; Mar 10, 35-40). Kristus ukřižovaný by tomuto ideálu protiřečil – a Kristus zmrtvýchvstalý? To už je něco mimo realitu tohoto života, mimo moc, bohatství a vliv – a o tyto hodnoty jim přece šlo.

Když jejich Pána a Mistra ukřižovali, zbaběle se rozprchli, Petr ho zapřel. Propadli deziluzi a zoufalství, jak to vyjádřili učedníci putující do Emauz: „My jsme doufali, že On má vykoupit izraelský národ…“ (Luk 24,21). My jsme doufali, ale naše naděje se totálně zhroutila, On je mrtev. Jediný Jan stál s Pannou Marií pod křížem, ale ani on v té chvíli nevěřil. Sám se přiznává ve svém evangeliu, že uvěřil až poté, co v neděli ráno přiběhl ke hrobu, vstoupil dovnitř a uviděl tam ležet pruhy plátna (Jan 20,8).

Kard. Sarah: Evangelizace je křesťanská povinnost

Kardinál Sarah

8. dubna 2019 (LifeSiteNews) – Kardinál Robert Sarah řekl, že katolíci mají povinnost evangelizovat a že přinášet nepokřtěným Krista je „naléhavým úkolem“ Církve. Prefekt Kongregace pro bohoslužbu a disciplínu svátostí to uvedl v odpovědi na otázku, jak mají katolíci obracet druhé a přitom neupadat do „proselytismu“, který nedávno kritizoval papež František. Ten při návštěvě Maroka koncem března vyzval křesťany, aby aktivně neusilovali o konverze ke své víře, neboť „cesty misijního poslání nevedou proselytismem“. Papež nevysvětlit, co „proselytismem“ míní. [1]

Portál Aleteia v rozhovoru z 5. dubna položil kardinálu Sarahovi otázku: „Jak můžeme obracet druhé, aniž bychom se uchylovali k proselytismu, který během své cesty do Maroka kritizoval papež František?“ Kardinál odpověděl, že Církev dostala „od Pána Ježíše poslání: ,Byla mi dána všechna moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získávejte mi za učedníky všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.ʼ Tohoto naléhavého úkolu se Církev nemůže zříci,“ dodal. Africký prelát dále citoval svatého Pavla: „,Běda mi, kdybych nehlásal evangelium,ʼ řekl svatý Pavel. To dělali misionáři v Africe i na jiných kontinentech. Při svém prvním setkání s lidmi jim ihned vyložili evangelium a jeho požadavky, aniž by někoho k něčemu nutili. Neznám žádného misionáře, který by lidi nutil stát se křesťany. Evangelizovat je však povinnost.“ Kardinál Sarah konstatoval, že Pán Ježíš je „jediná cesta ke spáse“. 

Ať jde o muslimy, buddhisty nebo animisty, každého musíme evangelizovat hlásáním Ježíše Krista, který je jedinou cestou ke spáse. Nejde tedy o proselytismus, protože pohany nebo muslimy nenutíme zbraněmi, nýbrž nabízíme jim cestu ke spáse. Naše náboženství je založeno na lásce a násilí zakazuje,“ řekl pan kardinál. [2]