Category Archives: O víře

Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (2)

2. část: Mluvení o intimní sféře

To, že k intimní sféře je třeba přistupovat s úctou, nutně ovlivňuje způsob, jak o ní mluvíme, což se obzvlášť týká vychovatelů, neboť ti musejí svůj způsob řeči přizpůsobovat potřebám svých posluchačů. Jak se má člověk obracet k lidem, které tolik ovlivňuje vulgárnost naší doby? Jak je může naučit, aby na lásku a sexualitu pohlíželi ušlechtile a s úctou?

1. Riziko vulgarizace posvátného

Žijeme v naprosto sekularizované a odkřesťanštělé kultuře (kterou by můj manžel popsal jako „antikulturu“). Proto většině z nás chybí „duchovní citlivost“. Napadá mě několik příkladů:

Když kněz od ambonu mluví o Bohu jako o „fajn parťákovi tam nahoře“, mnoha lidem to připadá zábavné: zní to přívětivě, působí to na ně přátelsky, je to „demokratický přístup“. Svatá Terezie z Ávily by zaplakala. Ona o Bohu vždy mluvila jako o Su Majesdad (Jeho Výsosti), neboť skutečně On je Král.

Jiný kněz při přípravě dětí ze základní školy na první zpověď o této úžasné svátosti mluvil jako o „zábavném zážitku“ a do pláče bylo i mně. Nádherný okamžik, kdy se duše obrací k Bohu a prosí o odpuštění, je zbaven svého nadpřirozeného charakteru a předkládá se jako „zábavný“. Je to moderní znesvěcení. Mnohé lidi v kostelních lavicích, kteří tato hluboká duchovní zla nevnímají, by však naplnilo úžasem, kdyby se jim dostalo té sekulární „pocty“ a prezident Obama je pozval do Bílého domu.

Katolický filosof Dietrich von Hildebrand a moderní nadšenec Christopher West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (1)

Úvod

Chválit skvělou knihu nebo autora je radost, kritizovat špatné je smutná povinnost. Obzvlášť obtížné je však kritizovat někoho, kdo je velmi nadaný a jehož práce má pozitivní stránky, ale trpí i jistými chybami volajícími po uvedení na pravou míru. To je i případ Christophera Westa a jeho populárních prezentací „teologie těla“ Jana Pavla II.

Přestože je West velmi nadaný – a přestože si velice vážím všeho dobrého, co pro Církev udělal – je jeho práce v mnoha ohledech nedostatečná. Občas špatně chápe autentickou katolickou tradici, přehlíží nebo ignoruje její základní aspekty a podporuje novou formu náboženského „enthusiasmu“, který lze nejlépe popsat jako zdivočelý. Monsignor Ronald Knox, který tento přístup tak dobře kritizoval ve své knize Enthusiasm1, prorocky rozpoznal, že podobná vzplanutí se v dějinách Církve opakují a jsou charakteristická pro hnutí, která se snadno dostávají na scestí a před nimiž je třeba se vždy mít na pozoru.

Především se obávám Westova přesexualizovaného přístupu k „teologii těla“. Francouzi mají skvělé slovo vystihující neodhalování intimních pocitů člověka mimo vlastní význam slova „stud“ – pudeur, takříkajíc „svatá ostýchavost“. West, posedlý tím, co považuje za své poslání, totiž evangelizovat novou generaci touto teologií „moderními“ způsoby, jimž podle něj bude lépe rozumět, prakticky ignoruje důležitost pudeur a svou nerozvážností své vlastní poselství nakonec ničí.

Ve světle kontroverzí obklopujících Westovo dílo, jež prostřednictvím knih, DVD, videí a konferencí ovlivnilo miliony lidí, bych jeho názory ráda konfrontovala s názory svého zesnulého manžela Dietricha von Hildebranda, jehož práce týkající se katolické nauky o lidské sexualitě se vyvarovala nebezpečí a pastí, které se až příliš často vyskytují u Westa. Mým cílem je upozornit rodiče a vychovatele na obvyklé filosofické omyly, které mají v přednáškách a publikacích Christophera Westa vážné negativní důsledky.

Arcibiskup Sheen: Dvanáct triků Antikrista

Arcibiskup Sheen

Říká se, že největším trikem, který se ďáblovi kdy podařil, je to, že přesvědčil svět o tom, že neexistuje. Podobně největším trikem Antikrista bude to, že přesvědčí lidi, že není ničitelem, nýbrž spasitelem světa, jak řekl ctihodný Boží služebník arcibiskup Fulton J. Sheen již v roce 1947 v působivém rozhlasovém kázání, které bylo nedávno objeveno v archívech a zveřejněno na YouTube.

Stejně jako ďábel, jehož typickým znakem je překrucování pravdy, aby prodal hřích, i Antikrist bude podle Sheena mást myšlení lidí, aby je přesvědčil, že je „Velkým Humanistou“, a mluvit o „míru, prosperitě a hojnosti“.

I když Sheenův popis Antikrista vznikl téměř před 70 lety, jsou jeho slova v naší době ještě přiléhavější než v té jeho. Jeho prorocké poselství je naprosto klíčové pro každého upřímného křesťana, který se snaží o věrnost Kristu až do konce. Arcibiskup Sheen říká:

„Antikrist se tak nebude nazývat, jinak by neměl žádné následovníky. Nebude nosit rudé kamaše, dštít síru, třímat kopí ani mávat špičatým ocasem jako Mefisto ve Faustovi. Nikde v Písmu svatém nenacházíme opodstatnění pro lidový mýtus o ďáblu jako kašparovi oblečeném jako první ‚rudoch‘. Popisuje se tam jako padlý anděl, jako ‚pán tohoto světa‘, jehož úkolem je nás přesvědčit, že žádný jiný svět neexistuje. Jeho logika je prostá: jestliže není nebe, pak není peklo; není-li peklo, neexistuje hřích; neexistuje-li hřích, pak není žádný soudce; a není-li soud, pak zlo je dobrem a dobro zlem. Kromě všech těchto popisů nám však náš Pán říká také to, že Antikrist se mu bude tak podobat, že by mohl svést i vyvolené – a žádný ďábel, kterého jsme kdy viděli v obrázkové knížce, by vyvolené určitě nesvedl. Jak se mu v tomto novém věku podaří získat příznivce svého náboženství?

Zapomenutá ctnost: zdrženlivost v oblékání

Oblékání jak mužů, tak žen se za posledních padesát let dramaticky změnilo. Většina toho, co se dnes nosí, má lidské tělo spíše odhalovat než zakrývat.

Vhodnost odívání křesťané po staletí posuzovali pomocí ctnosti zdrženlivosti. Katolická tradice nám poskytuje cennou definici této ctnosti, jíž se řídí jednání a vnější zvyky člověka ve věcech souvisejících se sexem. Pomocí zdrženlivosti člověk ovládá své chování tak, aby nevyvolával nedovolené sexuální vzrušení v sobě ani v druhých.

Zdrženlivost je jedním z dvanácti plodů Ducha svatého. To jsou dokonalosti, jež v nás utváří Duch svatý jako „prvotiny věčné slávy“: láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota.

Fatima, peklo a hnutí pro život

Tři portugalští pasáčci před sto lety měli vidění pekla, které bylo tak strašlivé, že si mysleli, že zemřou. Viděli veliké moře hřmícího ohně, do něhož se nořili démoni a nesčetné duše, které se v životě protivily Bohu a Jeho cestám. Duše zatracenců byly jako doruda rozžhavené uhlíky, které měly lidskou podobu, a vycházely z nich spalující plameny. Ječely a úpěly, stravovány bolestí a zoufalstvím.

Tuto děsivou vizi pekla dětem ukázala Panna Maria a řekla, že tam „jdou duše ubohých hříšníků“. Dodala, že „kvůli hříchům těla přichází do pekla více duší než z jakéhokoli jiného důvodu“.

Hříchy těla křesťané vždy chápali jako skutky zneužívající a nesprávně používající Boží dar sexuality. Bůh stvořil sexuální vztah jako vztah muže a ženy vzájemně spojených ve věrném, výhradním, trvalém a životadárném manželském svazku. Mezi hříchy proti daru sexuality patří antikoncepce, cizoložství, smilstvo, prostituce, pornografie, neslušné oblékání, masturbace, homosexualita. Některé hříchy těla vyvolávají další těžké hříchy, např. potrat, a mohou vést k nevěře, rozpadu manželství a rozvodu.

Biskup v USA vyzývá ke svatému přijímání do úst a vkleče

MADISON, Wisconsin, 13. dubna 2017 (LifeSiteNews) — Biskup Robert Morlino z diecéze Madison v americkém státě Wisconsin vyzval celou diecézi od letošního podzimu k přijímání Eucharistie vkleče do úst v zájmu zvýšení úcty k reálné přítomnosti Krista v Nejsvětější svátosti. Biskup tento požadavek vyslovil 11. dubna v kázání při misse christmatis, při níž se světí oleje užívané k udělování svátostí ve farnostech v celé diecézi. „Chci vás požádat, abychom společně směřovali k větší úctě při přijímání Eucharistie. Chci vás požádat, abyste povzbuzovali věřící ke svatému přijímání do úst a vkleče,“ prohlásil ke konci své promluvy. „Přijímání do úst je bezesporu uctivější. Uvolněné chování se k tomu nehodí. Vyzývám vás k tomu, aby se od podzimu školní děti učily přijímat do úst.“

Až do 60. let 20. století katolíci všude na světě přijímali Eucharistii vkleče a do úst. Praxe podávání svatého přijímání na ruku vznikla z neposlušnosti původně v Holandsku. Kvůli rozšíření nedovoleného přijímání na ruku papež Pavel VI. k této praxi udělil indult listem Posvátné kongregace pro bohoslužbu z roku 1969.

Tiskový mluvčí madisonské diecéze Brent King řekl portálu LifeSiteNews, že přijímání Eucharistie tradičním způsobem, tedy vkleče a do úst, přispívá k větší úctě „vnějším postojem“ tělesného sklonění, jež je výrazem „vnitřní dispozice“ pokořit se před Bohem. Svatý Pavel v listě Filipanům napsal, že „při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno.“ 

Kéž Zmrtvýchvstání Krista se stane opravdovým šokem pro naše okolí!

Aleluja! Kristus opravdu vstal, voistinno voskrese! Tak věříme a vyznáváme navzdory tomuto světu, který odmítá Ježíše i jeho zázraky a uvádí k tomu své pseudoargumenty.

Nejčastější námitkou, kterou už od osvícenství odpůrci katolické nauky používají proti Zmrtýchvstání Páně, jsou prý rozpory ve výpovědích evangelistů o této události. Sv. Matouš (28,1-10) udává pouze 2 ženy, které šly ke hrobu pomazat mrtvé tělo Kristovo (Marii Magdalenu a tzv. „druhou“ Marii), sv. Marek (16,1-8) zná už 3 (k prvním dvěma připojuje ještě Salome). Oba evangelisté píší o jednom andělovi, jehož řeč k ženám podávají shodně: „Nebojte se! Vím, že hledáte Ježíše ukřižovaného. Není tu, byl vzkříšen….“ Liší se však v reakci žen. Zatímco podle Matouše ony „to běžely oznámit s bázní a radostí jeho učedníkům…“, podle Marka „neřekly nikomu nic, neboť se bály…“. Zatímco podle Matouše se Kristus jmenovaným ženám na cestě od hrobu zjevil, Marek sděluje, že až Marie Magdalena, když se jí Kristus nedělního rána ukázal, to „rozhlásila těm, kteří s ním bývali“ (Mar 16,9-11). Sv. Lukáš (24,1-11) uvádí také 3 jména žen, místo Salome tam však figuruje Johana, k tomu ale dodává: „…a ostatní s nimi..“. Krom toho ženy vidí nikoli jednoho, nýbrž 2 anděly, jejich slova k nim jsou přitom odlišná od slov u Matouše a Marka. Sv. Jan (20,1-18) se od evangelistů-synoptiků různí tím, že popisuje pouze zážitky sv. Marie Magdaleny, která nalezla prázdný hrob a vyděšená, protože nevěděla, co se stalo, utíkala za sv. Petrem a za ním, aby je přiměla jít se na to podívat. Jan tedy líčí svůj osobní zážitek, neboť byl „přímo u toho“.

Máme zde tedy tři zdánlivé nesrovnalosti a nejasnosti: Kolik žen vlastně šlo ke hrobu a kterým z nich se Ježíš zjevil na cestě, jak o tom píše Matouš? Kolik andělů tam viděly, jednoho nebo dva? Které to šly „s radostí oznámit“ a které ze strachu delší dobu „nic neřekly“? Spolehlivě na to odpovědět neumíme. Víme jen tolik, že rozhodně má pravdu Lukáš, že těch žen šlo ke hrobu více, přesný počet ale neznáme. Můžeme jen spekulovat, že nejspíš šly jednotlivě, ve dvojicích nebo po skupinkách, některé dvojice či skupinky viděly jednoho anděla, jiné poté dva atd. V těchto detailech je zde určitý informační chaos.

Omyl venkovského faráře

Za posledních pár let jsem se na internetu i mimo něj setkala s nejrůznějšími bludy. Nešlo o nějaké okrajové nebo složité otázky; jednalo se o popírání základních pravd katolické víry. Inteligentní a sečtělí lidé, pokládající se za křesťany a často i za katolíky, včetně teologů, kněží a biskupů, hlásají (a citáty z Písma dokládají) například, že věčné peklo neexistuje, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že trvat na rozlišování dobrého a zlého jednání je nemilosrdné či infantilní, že Ježíš nebyl Bůh nebo že si svoje Božství plně neuvědomoval, že víra v Trojici je polyteistická nebo že Boží existenci nelze rozumem poznat. Zpočátku mne to šokovalo, ale postupně jsem si zvykla a začala jsem si myslet, že už mě nic nemůže překvapit.

Mýlila jsem se – podařilo se to jezuitovi Janu Rybářovi. Jak? P. Rybář věří v Trojici (ačkoli formulka „ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti“ (Jan Rybář, Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Vyšehrad: 2016, str. 129) některým rigidním osobám nemusí připadat zvlášť vtipná), v Božství Ježíše Krista, a dokonce i v panenské mateřství Panny Marie (ačkoli tvrzení „Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží.“ (str. 169) není úplně snadno slučitelné s Alžbětinou otázkou „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ ani s Mariiným Magnificat). To v dnešní době není málo ani na katolického kněze.

Africké „ne“ poznámce pod čarou

Kardinál Onaiyekan

V Římě v sobotu skončila čtyřdenní konference africké církve s názvem Africká křesťanská teologie: Vzpomínky a misie pro 21. století. Skončila stejně tiše jako začala, bez většího zájmu. Za účasti mnoha kardinálů, biskupů, kněží, teologů a laiků se sympozium zaměřilo na aktuální problémy církve a společnosti v různých částech Afriky.

Přestože se konference věnovala řadě aspektů specifické situace partikulárních církví v Africe, několik silných vyjádření zaznělo i k nejožehavějšímu tématu posledních měsíců a možná celého pontifikátu argentinského papeže, k přijímání pro znovusezdané rozvedené, které je podle kritiků jen zástěrkou pro rozvolnění pravidel pro všechny lidi žijící v takzvané neregulérní situaci. Paulinus Odozor, organizátor konference a uznávaný specialista na morální teologii, profesor na americké univerzitě Notre Dame, kterého v roce 2009 Benedikt XVI. jmenoval do přípravné komise synodu afrických biskupů, v rozhovoru pro Crux nastínil africký pohled na tuto otázku.

Modlitební výzva kazašských biskupů

Výzva k modlitbám:

Aby papež František potvrdil neměnnou praxi Církve, pokud jde o pravdu o nerozlučitelnosti manželství

Arcibiskup Peta, metropolita astanský

Po zveřejnění apoštolské exhortace Amoris laetitia vydaly některé partikulární církve normy pro její aplikaci a výklad, podle nichž se ke svátostem pokání a Eucharistie připouštějí rozvedení, kteří uzavřeli civilní sňatek s novým manželem bez ohledu na svátostné pouto, jímž jsou spojeni s legitimním manželem či manželkou, a to aniž by museli splnit Bohem stanovenou povinnost a přestat znesvěcovat existující manželství.

Soužití more uxorio s člověkem, který není legitimním manželem, zároveň představuje urážku spásné smlouvy, jejímž znamením je svátostné manželství (srov. Katechismus Katolické církve, 2384), a urážku snubní podstaty samotného eucharistického tajemství. Tuto souvislost objasnil papež Benedikt XVI.: „Eucharistie nevyčerpatelným způsobem posiluje nerozlučitelnou jednotu a lásku každého křesťanského manželství. Mocí svátosti je v něm manželské pouto vnitřně spojeno s eucharistickou jednotou mezi Kristem – snoubencem a Církví – snoubenkou (srov. Ef 5,31-32)“ (apoštolská exhortace Sacramentum caritatis, 27)1.