Category Archives: O víře

Je třeba všechny kanonizace přijímat jako neomylné?

Kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. a oznámení nadcházející kanonizace Pavla VI. vyvolaly v tradičních kruzích jisté kontroverze. Na jedné straně byly vznášeny námitky proti tomu, jak byly tyto procesy vedeny, i proti tvrzení, že tito papežové projevovali hrdinské ctnosti. Na druhé straně existuje sklon k názoru, že tradicionalisté by měli akceptovat všechny kanonizace jako neomylné, protože se to pokládá za tradiční teologické stanovisko. Zdá se, že posledně uvedená tendence získává převahu, a výsledkem je, že katolíci do značné míry dospěli k závěru, že jakmile je někdo prohlášen za svatého, je jejich povinností jeho svatost akceptovat a přestat jeho kanonizaci zpochybňovat. Cílem tohoto eseje je tento závěr odmítnout a představit alternativní pohled na povinnost katolíků ve vztahu ke kanonizacím.

Názor, který zde předkládáme, je třeba hned na počátku pečlivě vysvětlit. Netvrdíme, že katolíci mohou pravdivost kanonizací vyhlášených papežem svobodně přijmout nebo odmítnout, jak se jim zlíbí. Rovněž nejde o názor, že kanonizace nejsou autoritativní v tom smyslu, že jejich nárok na to, aby byly akceptovány, vyplývá čistě z předložených důkazů o svatosti kanonizované osoby a vůbec ne ze samotné skutečnosti oficiálního vyhlášení. Toto vyhlášení samo o sobě zakládá u katolíků povinnost víry. Ani nejde o názor, že kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. jsou mylné, protože tyto osoby nedosáhly blaženého patření v nebi. Svatostí těchto dvou papežů se zde nezabýváme. Tvrdíme zde jen to, že ne všechny kanonizace musejí katolíci akceptovat jako neomylné úkony magisteria Církve.

Kněžský celibát – znovuotevřené téma

Předběžná poznámka:
Hlavní důvody kněžského celibátu – ty, na kterých skutečně stojí, jsou duchovní. Souvisí se mší svatou. Mše svatá není pouhým společenským obřadem, ale zpřítomněním vnitrotrojičního božského života zjeveného a žitého Ježíšem Kristem. Toto vyvrcholilo jeho velikonočními událostmi a tím nás vykoupil… Proto skutečné důvody celibátu nepochopí nevěřící člověk ani člověk nemající smysl pro duchovní a nadpřirozený rozměr mše svaté. V těchto případech následující pojednání k ničemu nepomůže.
Dále, někteří lidé mluví proti celibátu, ale podvědomě tak projevují nesouhlas s něčím úplně jiným. Jedná se o jakýsi podvědomý odpor ke kněžství či kněžím obecně. A protože v očích světa je za základní a snad i jedinou charakteristiku kněžství považován právě celibát, odpor ke kněžství se schovává či projevuje odporem k tomu, co je považováno za jeho podstatný znak. Pak ale pojednání o celibátu a jeho obhajoba opět ničemu nepomohou a tento článek se mine účinkem, protože problém zmíněných lidí je jinde a rozborem tématu celibátu se ne(vy)řeší. Odmítání kněžství, občas až jakási třídní nenávist vedoucí k třídnímu boji, aby se z církve stala beztřídní společnost, o to v jejich případech jde. Tito téměř komunisté nedosáhnou spokojenosti, když by na kněze byli svěceni ženatí. Jim ve skutečnosti nevadí celibát, jim vadí kněžství a kněží, proti kterým obecně jsou. Jim vadí, že církev byla Pánem Ježíšem ustanovena jakožto hierarchická a že hierarchie je tvořena právě církevními představenými, tj. duchovními. Jim vadí, že farářem, tedy hlavou farnosti, může být jedině vysvěcený kněz, hlavou diecéze jedině vysvěcený biskup atd. Bude-li kněz ženatý, i nadále proti němu budou vystupovat. Jednoduše proto, že je knězem. Svatí mající jisté poznání duchovních skutečností sice nepřehlíželi chyby kněží, přesto o kněžství mluvili tak pozitivně, že nás to až překvapí. Naopak nenávistní nepřátelé všeho božského mluví proti kněžství … taky překvapivě. Samozřejmě je řeč o kněžství obecně, ne o konkrétních lidech. Každý se může zamyslet, ke které skupině patří a proč ne k druhé. A také, čím se od lidí ve druhé/první skupině liší.
Doplňující poznámka na základě vzniklé diskuze: Celibát je zde míněn v tom smyslu, resp. smyslech, v jakých se používá v běžné lidové mluvě. V odborné mluvě by se slovo “celibát” používalo pouze pro ne-manželství duchovních.

Osmá bolest Panny Marie

Ještě ke svátku Sedmi bolestí Panny Marie přinášíme čtenářům výňatek z knihy In sinu Jesu – V tichu před Pánem:

čtvrtek 15. září 2011

Sedmibolestné Panny Marie

Ano, můj milovaný synáčku, osmá bolest mého mateřského a neposkvrněného Srdce spočívá v tom, že je můj Syn tolik urážen ve svátosti jeho lásky. Tato má bolest bude trvat až do konce časů, kdy skutečná přítomnost mého Syna v Nejsvětější svátosti ustoupí před pohledem na jeho božský majestát. Tehdy víru nahradí patření a naději vlastnění. Láska bude jistá a věčná pro všechny, kdo zemřeli v objetí jeho božského přátelství.

Věz však, že do té doby mé mateřské Srdce trpí a rmoutí se nad neúctou, chladem a nevděčností tolika duší vůči svátosti nehynoucí lásky mého Syna. Právě v této svátosti on miluje své vlastní, miluje je až do krajnosti – až na pokraj každé stvořené možnosti a až na sám kraj tohoto pomíjejícího světa. Jeho eucharistická láska překračuje všechny zákony pomíjivé přirozenosti: není většího zázraku na povrchu zemském než skutečná přítomnost mého Syna ve Svátosti oltářní. A přesto je opuštěn, zanedbán a vydáván do rukou hříšníků, aby byl znovu a znovu zrazován – a to vlastními vyvolenými, jeho milovanými kněžími, muži, které si sám vybral, aby byli útěchou a radostí jeho Srdce. Tohle je osmá bolest mého vlastního Srdce: zrada a zanedbávání mého Syna v nejsvětější Eucharistii.

Raději smrt než hřích – Slovensko má novou blahoslavenou

Dnes byla na Slovensku blahořečena Anka Kolesárová (1928-1944), mučednice čistoty, kterou zavraždil rudoarmějec, kterému odmítla být po vůli. Toto blahořečení vyvolalo na Slovensku velký rozruch a zuřivé výpady bezvěrců a liberálů, které se soustředily jak na samotný koncept mučednice čistoty, tak především na heslo s touto mučednicí velmi vhodně spojené: „raději smrt než hřích“. Zároveň též ukázalo smutný obraz současných slovenských katolíků, kteří s dříve zmíněnými diskutovali a hájili toto blahořečení, ovšem často naprosto chybnými a nesmyslnými argumenty a konstrukcemi, které katolickou víru v lepším případě zamlžovaly, v horším zcela popíraly.

Klasický příkladem zmateného článku zmatené moderní katoličky může být třeba text Anka Kolesárová – mučeníčka čistoty, alebo fanatická kresťanka? Těžko ale autorce její zmatenost a neznalosti při dnešní úrovni katecheze vyčítat. Koneckonců mne nepříjemně překvapili i daleko vzdělanější a konzervativnější katolíci, kteří také neváhali napsat, že heslo „raději smrt než hřích“ bylo nevhodně zvoleno, či dokonce, že nic takového po křesťanech Církev ani Bůh nepožadují, resp. že taková velká svatost není vyžadována po každém. A bohužel, dosti zmatené a zavádějící je i vysvětlení KBS. Člověk při pohledu na takový úpadek už má jen dvě možnosti: bezmocně plakat, nebo se snažit se vysvětlit to, co před koncilem věděly i malé děti a po koncilem odstartovaných „nových letnicích“ už většinou neznají ani dospělí (taky)katolíci a nedokáží jasně vysvětlit ani biskupové a mluvčí biskupských konferencí.

Vraťme se nejprve k nové světici. Anka Kolesárová byla zbožná katolická dívka a poloviční sirotek. Její krátký, ctnostný a zbožný život se završil 22. listopadu 1944, kdy si ji vyhlédl jeden z právě dorazivších „osvoboditelů“ a dal jí na výběr: buďto se s ním vyspí, nebo ji zabije. Když odmítla, povolil jí jednověté rozloučení s otcem a zastřelil ji…

Co mají společného sv. Cyril a Metoděj se sv. Marií Gorettiovou?

Sv. Cyril a Metoděj

Zdánlivě nic (krom toho, že jsou typicky „červencovými“ svatými, jejichž svátky po sobě následují) – a přesto hodně. Zdánlivě nic, neboť soluňští bratři žili a působili v 9. století, byli to učenci, mniši, církevní hodnostáři a misionáři, zatímco Maria Gorettiová vešla do církevního martyrologia jako obyčejná vesnická dívka, dokonce ještě dítě, z přelomu 19. a 20. století. Kdyby nedošlo k jejímu ubodání násilníkem Serenellim, před nímž bránila svoji mravní čistotu, svět by o ní vůbec nevěděl.

Nicméně podobnost je tady mnohem větší, než si myslíme. Naše věrozvěsty a o tisíc let mladší mučednici svaté čistoty spojuje totiž 6. Boží přikázání a jeho obrana. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj přišli na Moravu nikoli proto, aby zvěstovali pohanům evangelium (Velká Morava již byla z velké části křesťanská), ale proto, aby naše pokřtěné předky naučili křesťansky žít, to znamená na prvém místě zachovávat Boží přikázání. Moravané tenkrát, ač formálně křesťané, žili ve skutečnosti jako pohané. Holdovali mnoha pohanským pověrám, mj. i vampyrismu, a jejich sexuální život charakterizovaly promiskuita a polygamie. Proto oba světci-misionáři sestavili zákoník a zpovědní zrcadlo (Nomokánon a Zakon sudnym luďom), kde zejména pokání za mimomanželský sex bylo velmi tvrdé (několik let o chlebu a vodě s výjimkou nedělí a svátků).

Sv. Metoděj již jako arcibiskup a metropolita moravsko-panonský se dostal do ostrého konfliktu s knížetem Svatoplukem právě kvůli 6. a 9. přikázání. Sv. hierarcha Metoděj mu podle anonymního spisu Život Metodějův ostře vytýkal, že je „otrokem ženských rozkoší“, což byl důvod, i když asi ne jediný, proč  si ho znepřátelil a on mu potom působil mnohá příkoří. Můžeme tedy naše věrozvěsty, jejichž svátek jsme oslavili 5. července, pokládat mimo jiné i za velké obránce a obhájce manželské čistoty a nerozlučitelnosti a sexuální abstinence mimo manželství, jak předepisuje Boží zákon.

Kardinál Sarah v Síle ticha tepe Františkův režim

Před časem jsem psal o neobyčejných duchovních radách v nejnovější knize kardinála Saraha Síla ticha. [Česky článek vyšel v 10. čísle časopisu RC Monitor z 20. 5. 2018, https://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2018-10.pdf – pozn. překl.] Tehdy jsem si však ještě neuvědomoval, že kardinál Sarah také v knize na několika místech ostře, byť nepřímo, kritizuje Františkův pontifikát (papeže, jím jmenované hodnostáře a nejenergičtější následovníky). Sarah chápe tvrdá slova Ježíše Krista a posvátnou povinnost pastýřů napodobovat i v tomto směru svého Mistra, vyžadují-li to okolnosti.

Kardinál Sarah

Doufám, že si přinejmenším všichni naši čtenáři tyto konkrétní pasáže z knihy přečtou. V této době velké dezorientace v Církvi, která zdaleka nezasahuje jen katolíky ve světě, jsou velmi důležité.

Až do papeže Františka byla Katolická církev nejdůslednějším a nejjasnějším majákem pravdy ve věci křesťanské mravní nauky. Mnozí jiní křesťané a dokonce i nekřesťané spoléhali na to, že bude propagovat a hájit učení o přirozeném zákonu, který je nezbytným základem každé civilizované společnosti.

Nyní však, jak Sarah odhaluje, sama Církev rychle sklouzává do sebezničujícího zesvětštění a vzdaluje se klíčovému pověření, které jí dal Ježíš Kristus – hlásat Evangelium ke spáse duší.

Kardinál Sarah v Chartres: Svěcení ženatých mužů je rozchod s apoštolskou tradicí

Kardinál Sarah

V těchto dnech jsme svědky sílícího odporu konzervativních kardinálů proti progresivistické agendě, která se v Církvi prosazuje v současné době. Kardinál Gerhard Müller nedávno nazval pojem „homofobie“ nástrojem totalitní nadvlády a kardinál Walter Brandmüller v listě Die Tagespost prohlásil ty, kdo trvají na kněžském svěcení žen, za heretiky, kteří jsou exkomunikováni.

Kardinál Robert Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, se v kázání na svátek Seslání Ducha svatého zabýval otázkou svěcení tzv. viri probati (mravně osvědčených ženatých mužů), varoval před ním a nazval je „rozchodem s apoštolskou tradicí“. Podle zprávy rakouských katolických stránek Kath.net kardinál Sarah celebroval pontifikální Mši svatou na závěr tradiční poutě do Chartres ve Francii. Ve svém kázání řekl:

Zahrádky Panny Marie

Zvyk vysazovat „zahrádky Panny Marie“ – celé zahrady, zákoutí v zahradě, dnes však třeba i jen záhon či truhlík nebo květináč na balkóně – z květin, které nějak připomínají Pannu Marii, sahá až do středověku. Již o svatém Benediktovi se ví, že měl ve 4. století v klášteře růžovou zahradu nazývanou rosarium, neboli „růženec“; růže byla vůbec typickou rostlinou středověkých klášterních zahrad a z růžového dřeva se růžence vyráběly. První zmínka o zahradě skutečně zasvěcené Panně Marii je však v životopisu sv. Fiakra, irského patrona zahradníků, který ji v 7. století vysadil kolem oratoře Panny Marie u svého proslulého útulku pro chudé a nemocné ve Francii.

Středověký způsob chápání, podle něhož určité květiny charakterizovaly ctnosti a vlastnosti Panny Marie, ilustrují slova sv. Bernarda (12. stol.): „Růže lásky, lilie čistoty, fialka pokory a zlatý karafiát nebes.“ První zmínka o zahradě Panny Marie pod tímto názvem se nachází v účetních záznamech kláštera v anglickém Norwichi, kde sakristán zapsal nákup rostlin „pro zahradu Panny Marie“. V moderní době se o znovuobjevení a propagaci tohoto krásného způsobu uctívání Panny Marie zasloužil americký konvertita ke katolicismu John S. Stokes Jr., který v roce 1951 založil Hnutí mariánských zahrad.

Jestliže František ohrožuje vaši víru…

Setkávám se s mnoha lidmi hledajícími důvod, aby mohli konečně uvěřit, že František je antipapež. Proč? Proč na tom tolik záleží? Nestačí vědět, že se mýlí a že hledá způsoby – chytré cestičky na samé hranici svého papežského úřadu – jak věřící svést na scestí?

František je téměř jistě materiální heretik. Není na nás dokazovat, zda je i heretikem formálním. Jeho názory – nikoli jeho nauka, neboť si dává velký pozor, aby nevykonával autentické magisterium vyžadující souhlas – skutečně vedou lidi k hříchu a nakonec do pekla.

Přesto je podle jakéhokoli představitelného měřítka stále papežem.

Křesťanská víra je plná paradoxů, kamenů úrazu a tvrdých slov. V dějinách jsme měli papeže, kteří zastávali heretické myšlenky, a jiné, kteří umožňovali rozkvět bludů, a tím se stávali jejich spolupachateli. Další žili tak pohoršlivým životem, že určitě – rozhodně a bezpochyby – vedli jiné k hříchu a pravděpodobně do pekla.

Přesto to byli papežové.

Závěrečná deklarace římské konference potvrdila katolickou nauku

Velmi očekávaná konference na téma „Kam kráčíš, Katolická církvi?“ se dne 7. dubna konala v Římě. Inspirací jí byl zesnulý kardinál Carlo Caffarra – jeden ze signatářů dubií – který vloni v září zemřel. Účastníci konference, duchovní osoby i laici, vydali na ukončení konference závěrečnou deklaraci, která potvrzuje neomylnou nauku Církve v mravních otázkách, jako je manželství a vnitřně špatné skutky, a tím dali odpověď na původních pět dubií. Ta byla před osmnácti měsíci předložena nejprve papeži Františkovi, jenž na ně však nikdy neodpověděl.

Význam závěrečné deklarace spočívá ve skutečnosti, že byla zveřejněna za přítomnosti a s podporou čtyř zbývajících předních prelátů, kteří pozvedli silný hlas katolického odporu proti zmatku a omylu, jež šíří papež František, to jest kardinála Waltera Brandmüllera, kardinála Raymonda Burkea, kardinála Josepha Zena a biskupa Athanasia Schneidera. Na konferenci se rovněž promítalo krátké videoposelství kardinála Carla Caffarry. V dalších dnech zveřejníme o celé události podrobnější zprávy. Prozatím čtenářům přinášíme text historické závěrečné deklarace nazvané Proto dosvědčujeme a vyznáváme, jež se vyznačuje výstižností a jasností.