Category Archives: O víře

Pravdivost velkopáteční modlitby za Židy před rokem 1955

Ve svém pozemském životě byl Mesiáš poslán „jen k ovcím, které zahynuly z izraelského domu“ (Mt 15,24), mezi nimiž zahájil své veřejné působení, neboť „přišel hledat a spasit, co zahynulo“ (Lk 19,10). Zdá se tedy namístě zamyslet se nad kontroverzní velkopáteční přímluvou za Židy. Vždyť jak poznamenal arcibiskup Fulton Sheen:

„Každý jiný člověk, který kdy přišel na tento svět, se narodil, aby žil. On se narodil, aby zemřel. Pro Sokrata byla smrt kamenem úrazu – přerušila jeho učení. Pro Krista však smrt byla cílem a naplněním jeho života, zlatem, o něž usiloval. Jen málo z jeho slov anebo činů lze pochopit, nevezmeme-li v úvahu jeho kříž. Sám se prezentoval jako Spasitel, nikoli pouhý učitel.“

Přímluva za Židy podle misálu před rokem 1955 zní:

„Modleme se i za proradné Židy [perfidis Judaeis], aby Bůh a Pán náš odňal clonu z jejich srdcí, by i oni uznali Ježíše Krista, Pána našeho. [Lid není vybídnut k pokleknutí, ale ihned se říká:] Všemohoucí, věčný Bože, jenž ani proradnosti Židů [Judaicam perfidiam] ze svého milosrdenství nevylučuješ, vyslyš prosby naše. jež za zaslepenost onoho národa přednášíme, aby uznali světlo tvé pravdy, jímž je Kristus, a vytrženi byli ze svých temnost. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista. Amen.“ [1]

Zmrtvýchvstalý Kristus dává věčné zdraví

Vzkříšení Pána je nejdůležitější událostí lidských dějin. Spasitel nám odhalil, že tento pozemský život není konečným cílem člověka, proto není ani tím nejpodstatnějším, co bychom měli klást na první místo. Tím je věčný život v nebi, nejprve ve formě nesmrtelné duše, od očekávaného druhého příchodu Krista na zem též v podobě oslaveného těla, takového, jaké měl Ježíš při svém vítězném výstupu z hrobu.

Není-li tedy náš pozemský život tou nejzávažnější hodnotou, potom jím není ani lidské zdraví, které se k pozemské existenci těsně váže. Ne, nepodceňujeme je, hraje pro nás významnou roli, je to dar od Boha. Sám Spasitel mu přisoudil značnou důležitost, zázračné uzdravování nemocných bylo při jeho veřejném působení hned po hlásání nauky nejčastější službou lidem. Tak jako nad pozemským pomíjivým životem stojí věčný život, tak i nad pozemským pomíjivým zdravím stojí věčné zdraví. V nebi se nemusíme bát, že onemocníme, tam ani nemoc, ani smrt nemají žádný důvod své existence. Vznikly jako důsledek dědičného hříchu – a spasení v nebi jsou od hříchu i jeho plodů osvobozeni. K věčnému životu a věčnému zdraví vede nejjistější cesta přes naše chrámy, v nichž je přinášena oběť mše sv., zpřítomnění Kristovy kalvarské oběti.

Přirozené plánování rodičovství lze užívat i sobecky

Diskuse o přirozeném plánování rodičovství (PPR) se často rychle zvrhnou v urputný boj mezi skalními zastánci a skalními odpůrci. Jedni hájí PPR jako mravně bezúhonnou, prospěšnou praxi, která je pro manžele jednoznačným přínosem. Druzí jsou naproti tomu přesvědčeni, že PPR je subtilní forma antikoncepce, která je manželům ke škodě, protože je vždycky lépe „důvěřovat jen Boží Prozřetelnosti.“ Zjišťuji, že sympatizuji s oběma stranami – ne proto, že s některou z nich souhlasím zcela, ale proto, že obě strany poukazují na důležitý aspekt, přičemž se jim zřejmě nedaří pravdu, kterou vidí, začlenit do širší situace.

Připusťme bez okolků především to, že sobectví nebo falešné priority mohou vést k nepatřičnému spoléhání na PPR, pokud se pro něj manželé rozhodli jako pro přirozenější způsob, jak se vyhnout dětem. Užívat by ho mohli například i bezbožní hippies, protože je ekologické a zdravější pro lidské tělo.

PPR nicméně nemůže být „antikoncepční“ v bezvýhradném smyslu (ani ho tak nelze nazývat), a to ani když se pro něj manželé rozhodnou ze sobeckých důvodů. Antikoncepce je svou mravní podstatou vnitřně špatná neboli nemorální per se, protože přímo a kategoricky odporuje jednomu z dober, která definují manželství. PPR je ambivalentnější a nejednoznačnější: manželé, kteří sledují přirozené rytmy, nedělají nic, co by přirozený akt zbavovalo jeho plodivého cíle. Sexuální styk v neplodných obdobích rozhodně není úkonem násilí či bránění reprodukčním schopnostem člověka, neboť tyto schopnosti samy o sobě Božím řízením někdy k početí vést mohou a někdy ne. Ani tento čin (či spíše nečinnost), totiž zdrženlivost v plodných obdobích, ani akt manželského setkání v obdobích neplodných nenarušují plodivou povahu sexuálního aktu, jak jej Stvořitel zamýšlel, zatímco užívání antikoncepce to evidentně činí, jak naznačuje sám její název: anti-koncepce. Z tohoto důvodu je antikoncepce – jelikož narušuje přirozený proces – protipřirozená, zatímco PPR je s řádem stvoření v souladu, neboť střídání plodných a neplodných období je přirozeným rytmem ženského těla.

Jsou svátosti odměnou, nebo lékem?

Od neomodernistů v polemice proti nepřipouštění osob v trvalém stavu těžkého hříchu ke sv. přijímání neustále čteme a slyšíme: Svátosti nejsou žádnou sladkou odměnou pana učitele za vzorné chování, svátosti jsou lékem.

Tvrdíme ale my, tradiční katolíci, něco jiného? Nauka Církve je jednoznačná a neměnná. Svátosti jsou nezaslouženým Božím darem hříšnému člověku, který na něj nemá absolutně žádný nárok. A jsou i lékem, svátost křtu, sv. zpovědi, Eucharistie a pomazání nemocných zcela určitě. Lékem nejen pro duši, ale často i pro tělo. Mám osobní zkušenost se sv. zpovědí, že vždycky zakusím nejen úžasný pokoj duše poté, co jsou mi odpuštěny hříchy, ale zároveň zmizí i stresy a napětí, stalo se též několikrát, že došlo po přijetí svátosti pokání i k odstranění mých zdravotních potíží. To se mi někdy stalo i po sv. přijímání.

Ano, svátosti skutečně jsou lékem. Zneužívat ale tuto pravdu k obhajobě života ve hříchu je rouháním. Objasníme to nejlépe na konkrétním příkladě samotného léku. Ten, aby mohl působit, musí se nejprve dostat do těla, většinou to bývá polknutím. Toto „polknutí“ v případě svátosti pokání představují zpytování svědomí, lítost nad hříchy, předsevzetí, vyznání všech těžkých hříchů od poslední zpovědi (lehké hříchy vyznávat nemusím, ale je to velice prospěšné), kněžské rozhřešení a vykonání uloženého pokání. Předsevzetí znamená vůli a pevné rozhodnutí s hříchem skoncovat a nepokračovat v něm. Když jsem získal majetek podvodem, musím s dalším jednáním tohoto druhu radikálně skoncovat a co jsem nabyl okradením jiných, dle možnosti vrátit. Zdravotník, jenž provádí potraty nebo se na nich podílí, musí s tím kategoricky přestat i za cenu potíží v zaměstnání. Osoba, která žije ve smilstvu nebo cizoložství, musí hříšný vztah okamžitě ukončit. Pro rozvedené a podruhé sezdané pouze na úřadě, když obnova původního církevně platně uzavřeného manželství není možná, platí, že musejí rezignovat na sexuální život.

Je popeleční středa, začíná doba postní

„Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“

Dnes (tj. ve středu 17. února 2021) je popeleční středa, která otevírá dobu postní. Začíná tedy doba 40 dnů modliteb, postů a almužen, kdy se život křesťanů má ještě více než jindy soustředit na rozjímání a pokání. Nechť se vám to daří, protože to je to nejdůležitější.

Tak jako zpověď předchází svatému přijímání a právě její upřímnost a poctivost rozhoduje o tom, zda člověk vůbec má právo přijímat a očekávat, že mu svaté přijímání něco dobrého přinese, tak je poctivě a upřímně prožitá postní doba nepostradatelným základem pro tu pravou radost z Velikonoc, ze Zmrtvýchvstání Páně.

Připomínám, že tento den je dnem přísného postu (maximálně jen jedno syté jídlo denně plus dvakrát něco malého, pochopitelně všechno bezmasé) a že obvykklé uspořádání je, že v kostele, kam by každý, kdo má tu možnost, měl dnes zajít, se během obřadů spřažených se mší světí popel a uděluje znamení popelce, které symbolizuje pokání a pomíjivost pozemského života. Bohužel, v této obtížné době to na mnoha místech není tak jednoduché, jak by mělo. Bůh s námi, hříšníky!

Ignác Pospíšil

Falešný prorok z Apokalypsy

V jednom autentickém renomovaném zdroji se nachází proroctví sv. Františka z Assisi, kde světec hovoří o tom, že v době soužení (futurae tribulationis) se objeví odpadlický antipapež. [1]

Uvádí se tam, že „někdo, kdo není kanonicky zvolen a je nakažen heretickou ohavností, v rozhodujícím okamžiku tohoto soužení pozvednutý k papežskému úřadu, bude lstivě usilovat o to, aby mnozí pili smrt z jeho omylů“ (quod aliquis, non canonice electus et haeretica pravitate infectus, in articulo tribulationis illius ad papatum assumptus, multis mortem sui erroris sagaciter propinare moliretur). Svatý František z Assisi předpovídal, že tato osoba „tyransky uzurpuje papežský úřad“ (papatum usurpare tyrannice).

V tomto smyslu sv. Padre Pio v naší době svěřil svému duchovnímu synu, slavnému exorcistovi Gabrieli Amorthovi, tato dramatická slova: „Do lůna Církve pronikl satan a zakrátko bude vládnout falešné církvi.” [2]

Vánoční příběh: Legenda nebo skutečnost?

Idylická vánoční atmosféra s koledami, stromečkem a jesličkami pohne většinou i srdci ateistů a nábožensky lhostejných lidí. Málo z nich se ubrání dojetí při vyslovení jména „Ježíšek“ a pohledu na jesličky, někteří z nich si zajdou i na půlnoční. V čem se ale potom vlastně při slavení Vánoc liší od nás, věřících katolíků?

Tím, že zatímco pro ně je to jen mýtický příběh, pěkná pohádka, věřící katolík je zavázán tomu pevně věřit jako neomylné pravdě. Věří tomu skutečně? Hlásá se to v současné církvi? Dnes spíše naopak. Neomodernističtí teologové se již dříve přizpůsobili nekřesťanskému světu tím, že prohlašují Vtělení Božího Syna do lůna Panny Marie za orientální mýtus, a jeho narození v Betlémě ve stáji za pouhý výmysl evangelistů sv. Matouše a sv. Lukáše, aby prý vše odpovídalo proroctví Micheášovu, že z Betléma vzejde izraelský vládce (Mich 5,1-3).

Jenže magisterium Katolické církve nám ukládá věřit Písmu sv. jako neomylné pravdě – a toto je pro katolíka závazné. Tak konstatují četná vyjádření Papežské biblické komise za pontifikátu sv. Pia X. (1903-14). Všem událostem, s výjimkou těch, u nichž je zřejmý alegorický nebo duchovní smysl (což platí jen u Starého zákona), jsme zavázáni věřit. To se samozřejmě týká i zpráv o Pánově narození u Matouše a Lukáše (Marek a Jan o tom nepíší). Jde o pravdivé příběhy, historické události.

Neposkvrněná Panna a hříchy dneška

Dogma Katolické církve, jak je vyhlásil papež bl. Pius IX. r. 1854 bulou Ineffabilis Deus, říká, že Panna Marie byla hned v okamžiku svého početí pro budoucí zásluhy vykupitelské oběti Ježíše Krista zbavena jako jediný člověk v dějinách poskvrny dědičného hříchu. Jde o veliké tajemství, které odporuje osvícenskému racionalismu, jenž uznává pouze to, co lze lidským rozumem pochopit. Pius IX. tímto článkem víry hodil rukavici všem myšlenkovým dědicům protikřesťanského osvícenství: lidský rozum není kompetentní všemu porozumět, nad ním je ještě nesrovnatelně větší Boží inteligence, jejíž plány nikdy nepochopíme a člověku nezbývá, než se s pokorou sklonit před Božským tajemstvím.

Jednomu aspektu tohoto úžasného mystéria však přece jen lidský rozum je schopen porozumět a vyvodit z něj důsledky. Bůh, který se vtělil, nemohl vstoupit do lůna člověka zatíženého dědičným hříchem. On, svrchovaně čistý a dokonalý, nemůže přebývat v ničem, co je hříšné, co se staví proti majestátu jeho přikázání. Druhá Božská Osoba se proto nemohla vtělit do lůna ženy ve stavu dědičného hříchu, v němž se každý člověk po vzpouře Adama a Evy od chvíle svého početí nachází – a zbavuje se jej teprve svátostí křtu, opět pro zásluhy vykupitelské smrti Božího Syna.

Skepse není správná reakce na legendy o svatých

O významném svátku Všech svatých si katolíci připomínají nevyčíslitelný zástup světců, světic a dobrých andělů, kteří Boha milovali a milují víc než sebe a z Jeho rukou přijímají dar věčného života ve slávě. Netřeba připomínat, že jména většiny z nich nebudeme znát, dokud se – dej Bůh a s Jeho pomocí – sami nepřipojíme k jejich počtu.

Jednou z věcí, kterých je třeba se vyvarovat, je skepse týkající se světců, jejichž životopisy nám byly předány už zde na zemi. Přesto je tento postoj pod vlivem svůdné zástěrky „vědeckých kritérií“ vita sanctorum po desetiletí normou. Katoličtí i nekatoličtí historici vyprávění o svatých, zejména těch nejstarších, až příliš často zpochybňují. Tím se však ztrácí velká část pravdy, kterou nám Bůh chce dát, a velká část plodů, které můžeme duchovně získat studiem náboženských dějin. K aktům raných mučedníků (jejichž oficiální „životopisy“ jsou tak často zpochybňovány) píše P. Peter Regalatus Biasiotto:

„Potlačením všech legend bychom v některých případech přišli o jediný způsob, jímž můžeme překlenout propast, která nás dělí od našich předků. Pro překonání takové propasti je legenda vskutku vratký most, ale most to pořád je. Možná je zatížený staletými nánosy a parazitickým růstem a oslabený vlastní enormní tíhou nepravděpodobnosti. Avšak sám břečťan představivosti, který si kdysi prorazil cestu mezi kameny, dnes brání chabě pospojovaným obloukům v pádu do zapomnění. Po takovém mostě nemůžeme přejít propast, ale skutečnost, že most existuje, nám říká, že před sebou máme propast, a nikoli prázdnotu – že za temnotou a zdánlivě bezcitnou strží je pevný základ poskytující solidní oporu mechem obrostlému, malebnému mostu legendy.“ (History of the Development of Devotion to the Holy Name)

Opustil jsi mě v očistci!

Purgatory_3Abychom si v tomto životě mravní bídy ospravedlnili svou slabost, říkáme: mé vášně jsou tak silné, že jim nedokážu vždycky odolat. Vždycky, když zhřeším, spěchám ke zpovědi. Jiní tvrdí: Já těžké hříchy nepáchám. Neustále selhávám v určitých menších věcech, což je nevyhnutelné. Jsou lidé, kteří hřeší více než já a mnohem vážněji.

Když někdo zemře, chce se nám zvolat: Takový světec! Tolik dobra udělal! Jistě šel rovnou do nebe! Nejiluzornější a nejlichotivější nápisy na náhrobcích prezentují drahé zesnulé jako příklady všech ctností.

Před Bohem jsme však prostě takoví, jací jsme.