Category Archives: O víře

K chudobě, čistotě a poslušnosti jsou povoláni všichni

Ve středověku žili všichni příslušníci křesťanské obce pod vládou společného zákona: zákona Evangelia, jak mu učila Církev. Neexistovaly dva světy, dvojí norma, posvátná a světská. Byla jen jedna, která všechno sjednocovala kolem kříže. Proto byla tato společnost hierarchická, nikoli však klerikální. Klerikalismus je skleróza hierarchie. Dochází k ní, když hierarchie přestává být vitálním vnitřním principem soudržnosti, chápaným jako mluvčí všeobecného křesťanstva, a místo toho se stává něčím vnuceným zvnějšku.

Sledujeme-li nauku svatého Tomáše Akvinského o manželství, která velmi dobře charakterizuje jeho dobu, můžeme říci, že manželský život se nepovažoval za světský ve smyslu vyloučení požadavků posvátného, ani život kněžský a řeholní nebyl pokládán za posvátný ve smyslu nezájmu o potřeby tohoto světa. Oba byly vnímány jako posvátné skutečnosti, jakožto vyjádření katolického života náležející Církvi, a oba měly nést plody pro Boží království, manželství tím, že manželům pomáhá plodit a vychovávat občany Království, a kněží a řeholníci tím, že především hledají Boží království svou liturgickou modlitbou, a dále tím, že vyučují věřící a živí je duchovními (a velmi často i hmotnými) dobry. Manželství jako takové už v nebeském království nebude existovat, ale s výjimkou Adama a Evy, které Bůh stvořil přímo, jsou všichni občané nebe jeho vítanými plody, a právě v tom je jeho velká důstojnost: je nepřekonatelně živým symbolem a pokornou služebnicí nejvyšší radosti v nebi, nepostradatelnou porodní bábou slavné Boží obce.

Dávní papežové varují před moderní krizí

„Vyznání pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby“ [https://pokani.cz/vyznani-pravd/] podepsané kardinálem Burkem, biskupem Schneiderem a několika dalšímu biskupy – skutečný „nový sylabus omylů“ či snad „sylabus nových omylů“ –, které bylo zveřejněno 10. června 2019, mi připomnělo velké dokumenty papežského učitelského úřadu v minulých staletích, kdy vládnoucí papežové znali rozdíl mezi pravdou a omylem, uměli podporovat první a odsuzovat druhé a měli dost odvahy a lásky, aby tyto své soudy šířili mezi kněžími i věřícími. Prozkoumal jsem svůj archív papežských encyklik a jako obvykle mě mé objevy znovu ohromily. Zde jsou dva z nich.

Kolik lidí kdy slyšelo o papeži Piovi VIII. (Francesco Saverio Maria Felice Castiglioni, 1761–1830)? Vládl krátce, méně než dva roky, ale jeho encyklika Traditi humilitati [anglicky na https://www.papalencyclicals.net/pius08/p8tradit.htm] vydaná téměř přesně před 190 lety zaznívá pronikavým poznáním a zápalem. Jako by hovořil o Abú Dhabí nebo pracovním dokumentu pro amazonskou synodu:

„K těmto bludům náleží odporný klam sofistů naší doby, kteří neuznávají žádný rozdíl mezi rozličnými vyznáními a domnívají se, že brána věčné spásy se otevírá všem lidem jakéhokoli náboženství. … Proti těmto zkušeným sofistům je nutno učit, že jedině katolické vyznání víry je pravé.“
Biskupy světa vyzývá:

„Buďte velice pečliví při výběru seminaristů, neboť spása lidí závisí především na dobrých pastýřích. Nic nepřispívá ke zkáze duší více než bezbožní, slabí či nevědomí kněží.“

„Zákon Parlamentu, přímo odporující zákonům Božím a jeho svaté Církve…“

Navzdory tomu, že ho porota shledala vinným a lord kancléř [v tomto případě hlavní soudce] začal pronášet rozsudek, sir Thomas More mu řekl: „Můj pane, když jsem býval ještě právníkem, bylo v takovém případě zvykem zeptat se před vyhlášením rozsudku vězně, proč by neměl být odsouzen.“

Nato lord kancléř přerušil rozsudek, s nímž již započal, a zeptal se ho, co může říci proti tomu. Takto zněla jeho mírná odpověď: „Vzhledem k tomu, můj pane, že tato obžaloba se zakládá na zákonu parlamentu, přímo odporujícím zákonům Božím a jeho svaté Církve, jejíž nejvyšší vládu ani žádnou její část si nemůže žádným zákonem osobovat žádný časný princ, protože právem náleží římskému stolci osobně přítomnému na zemi, svatému Petrovi a jeho nástupcům, biskupům téhož stolce, jemuž se tohoto předního postavení dostalo zvláštním privilegiem z úst samotného Spasitele, je tedy podle práva mezi křesťany nedostatečná k tomu, aby byl podle ní souzen kterýkoli křesťan…“

Objasnění pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby

Tento text zveřejnil 31. května 2019 kardinál Burke spolu s kazašskými biskupy. Duše a hvězdy byly požádány o pomoc s jeho šířením v českém jazyce. Na stránkách https://pokani.cz/objasneni-pravd/ se k němu lze připojit podpisem.

Základ víry

1. Správný význam pojmů ‚živá tradice‘, ‚živý učitelský úřad‘, ‚hermeneutika kontinuity‘ a ‚vývoj nauky‘ obsahuje pravdu, že tyto, i kdyby jimi byly vyjadřovány vždy nové pohledy na poklad víry, přece nemohou protiřečit tomu, co vždy Církev v „téže nauce, v témže smyslu a v tomtéž pojetí“ předkládala (srv. I. vatikánský koncil, Dei Filius, 3. zasedání, čl. 4: „in eodem dogmate, eodem sensu, eademque sententia“).

2. „Smysl dogmatických formulací sám ale zůstává v Církvi pravdivý a neměnný, i když bývá více osvětlován nebo dokonaleji poznáván.“ Proto je mylný názor, který říká, že „za prvé dogmatické formulace (nebo jisté jejich druhy) pravdu neurčují, nýbrž ji jen proměnlivě přibližným způsobem naznačují, a přitom ji znetvořují nebo mění; za druhé udávají pravdy, které se prý musí neustále hledat skrze takzvané přibližné hodnoty. Kdo takový názor přijímá, neunikne jistému dogmatickému relativismu a falšuje pojem neomylnosti Církve, která se vztahuje na nauku a pevné pojetí pravdy v konkrétní formě“ (Kongregace pro nauku víry, Objasnění Mysterium Ecclesiae – o Církvi a její obhajobě proti omylům dneška, 5).

Víra (Credo)

3. „Vyznáváme také, že Boží království, které začíná zde v církvi Kristově, není z tohoto pomíjejícího světa. Jeho růst nelze zaměňovat s pokrokem civilizace, lidské vědy a techniky. Království Boží znamená, že poznáváme stále hlouběji Kristovo nevyzpytatelné bohatství, že stále silněji doufáme ve věčná dobra, že stále upřímněji jsme přístupni Boží lásce, a že se rozdává stále hojněji milost a svatost mezi lidmi. Usilovná starost církve, Kristovy nevěsty, o potřeby lidí, a jejich radost a naděje, o jejich úsilí i soužení, není nic jiného než její přání být pro ně zde, aby je osvítila světlem Kristovým a spojila je s Ním, jediným jejich Spasitelem. Tato starost nesmí nikdy znamenat, že církev se přizpůsobí věcem tohoto světa, anebo že ochabne její živé očekávání Pána a věčného království“ (Pavel VI., apoštolský list Solemni hac liturgia (Vyznání víry Božího lidu), 27). Proto je tedy mylný názor těch, kteří říkají, že Bůh je v podstatě veleben už pouhým zlepšením časných a pozemských podmínek života lidského rodu.

On musí kralovat!

Božítělové průvody jsou dnes svědomitě zachovávány pouze u tradičních komunit tridentského ritu (upozorňuji v Brně na Faměrově náměstí ve čtvrtek 20.6. v 10 hod.). Ve farnostech NOM jen tu a tam, většinou je nahrazuje adorace před Sanctissimem (někde už ani to ne). Podle některých heterodoxních katolíků jsou Božítělové průvody triumfalismem, světskou parádou, analogií ke komunistickým prvním májům a manifestacím k výročí říjnové revoluce.

Pamatuji si živě na dobu, kdy se s Velebnou svátostí chodilo přes celé město nebo vesnici. Navzdory kruté perzekuci Katolické církve se průvody se Sanctissimem v celé řadě měst a vesnic i v 50. letech konaly, až v r. 1959 byly definitivně zakázány. Srovnávat je s profánními slavnostmi politicko-ideologického charakteru je absurdní.

Promiňte mi trošičku nostalgie. Co jsme se ještě v dětském věku natěšili na Božítělový průvod, nemohouce se dočkat! A nepodlehli jsme ani lákadlům ve formě různých zábavních atrakcí pořádaných Pionýrem a Svazem mládeže právě proto, aby nás odvedly od účasti. A s jakou radostí jsme ještě v předškolním věku recitovali spolu s rodiči naivní modlitbičku „Andělíčku, můj strážníčku, zejtra bude Boží Tělo, dej nám při něm dobré nohy, a aby nám nepršelo….“

Panna Maria – Přemožitelka bludů

Raduj se, Maria Panno: všechny bludy jsi zničila samojediná na celém světě.“ Toto je modlitba Církve, jak ji uvádí P. Konrád Kubeš SJ ve svém úžasném díle „Ve šlépějích Neposkvrněné“. Proč Církev dala Matce Boží mimo jiné právě titul „přemožitelka bludů“, který tolik zdůrazňovali především sv. Ludvík Grignion z Montfortu a sv. Alfons z Liguori? Na tuto otázku nepřímo odpovídá v nedávném eseji zveřejněném na webu www.katholisches.info známý historik a statečný obhájce katolické víry Roberto de Mattei: Panna Maria totiž jako jediná jak před ukřižováním Spasitele, tak i po něm, neztratila víru a nepropadla herezím. Všichni ostatní, tj. apoštolé, učedníci i zbožné ženy doprovázející Pána, ano.

Zní to tvrdě, ale apoštolé se k tomu sami pokorně přiznávají, jak ukazují evangelia. Kristus jim mnohokrát říkal, že bude ukřižován a třetího dne vstane z mrtvých. Nevěřili, brali to nejspíš jako jednu z jeho tajuplných řečnických nadsázek. Nebyli ochotni toto přijmout, protože jejich nitro plně ovládala falešná, heretická představa politického Mesiáše, vytvořená židovskými nacionalisty. Mesiáše, který zázračně zlikviduje římskou nadvládu s jejími velekněžskými kolaboranty a nastolí celosvětovou izraelskou říši. Oni, apoštolé, v ní budou předními potentáty s mocí, bohatstvím a vlivem. Matka Zebedeových synů, prosící Pána, aby je ustanovil po své pravici a levici, je nejjasnějším důkazem takové představy (Mat 20,20-3; Mar 10, 35-40). Kristus ukřižovaný by tomuto ideálu protiřečil – a Kristus zmrtvýchvstalý? To už je něco mimo realitu tohoto života, mimo moc, bohatství a vliv – a o tyto hodnoty jim přece šlo.

Když jejich Pána a Mistra ukřižovali, zbaběle se rozprchli, Petr ho zapřel. Propadli deziluzi a zoufalství, jak to vyjádřili učedníci putující do Emauz: „My jsme doufali, že On má vykoupit izraelský národ…“ (Luk 24,21). My jsme doufali, ale naše naděje se totálně zhroutila, On je mrtev. Jediný Jan stál s Pannou Marií pod křížem, ale ani on v té chvíli nevěřil. Sám se přiznává ve svém evangeliu, že uvěřil až poté, co v neděli ráno přiběhl ke hrobu, vstoupil dovnitř a uviděl tam ležet pruhy plátna (Jan 20,8).

Kard. Sarah: Evangelizace je křesťanská povinnost

Kardinál Sarah

8. dubna 2019 (LifeSiteNews) – Kardinál Robert Sarah řekl, že katolíci mají povinnost evangelizovat a že přinášet nepokřtěným Krista je „naléhavým úkolem“ Církve. Prefekt Kongregace pro bohoslužbu a disciplínu svátostí to uvedl v odpovědi na otázku, jak mají katolíci obracet druhé a přitom neupadat do „proselytismu“, který nedávno kritizoval papež František. Ten při návštěvě Maroka koncem března vyzval křesťany, aby aktivně neusilovali o konverze ke své víře, neboť „cesty misijního poslání nevedou proselytismem“. Papež nevysvětlit, co „proselytismem“ míní. [1]

Portál Aleteia v rozhovoru z 5. dubna položil kardinálu Sarahovi otázku: „Jak můžeme obracet druhé, aniž bychom se uchylovali k proselytismu, který během své cesty do Maroka kritizoval papež František?“ Kardinál odpověděl, že Církev dostala „od Pána Ježíše poslání: ,Byla mi dána všechna moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získávejte mi za učedníky všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.ʼ Tohoto naléhavého úkolu se Církev nemůže zříci,“ dodal. Africký prelát dále citoval svatého Pavla: „,Běda mi, kdybych nehlásal evangelium,ʼ řekl svatý Pavel. To dělali misionáři v Africe i na jiných kontinentech. Při svém prvním setkání s lidmi jim ihned vyložili evangelium a jeho požadavky, aniž by někoho k něčemu nutili. Neznám žádného misionáře, který by lidi nutil stát se křesťany. Evangelizovat je však povinnost.“ Kardinál Sarah konstatoval, že Pán Ježíš je „jediná cesta ke spáse“. 

Ať jde o muslimy, buddhisty nebo animisty, každého musíme evangelizovat hlásáním Ježíše Krista, který je jedinou cestou ke spáse. Nejde tedy o proselytismus, protože pohany nebo muslimy nenutíme zbraněmi, nýbrž nabízíme jim cestu ke spáse. Naše náboženství je založeno na lásce a násilí zakazuje,“ řekl pan kardinál. [2] 

Odsouzeníhodné omyly o manželství a rodině: dialog na onom světě

Doby velkých zmatků zažila Katolická církev už dřív. Třebaže při pohledu zpět litujeme těchto období i vzpurných lidí, kteří je umožnili, zároveň z nich čerpáme moudrost a odvahu, uvědomíme-li si, že pastýři Církve sice ne vždy zachovávají víru nedotčenou nebo ji hájí, jak by měli, ale věřící mají ze křtu vyplývající základní povinnost pevně se držet pravé víry bez ohledu na to, jaký nátlak musejí snášet. Před časem jsme představili tři hypotetické scénáře, v nichž byly duše v roce 366, 638 a 1332 odsouzeny za to, že vlastní nedbalostí následovaly pastýře, kteří je vedli na scestí (http://www.duseahvezdy.cz/2018/01/21/ale-papez-to-rekl-aneb-vymluva-ktera-vam-u-boziho-soudu-nepomuze/).

Představme si, jak by to mohlo vypadat dnes …

Andělé přivádějí duši před Krále králů a Pána pánů. Jeho vzezření je oslnivé a z jeho ran se linou proudy světla.

Soudce: Služebníku špatný, nyní zbavený odznaků církevní důstojnosti, jak ses opovážil rozsívat zmatek a nejednoznačnost o zločinu rozvodu, fikci „druhého sňatku“ a svatokrádežném připouštění cizoložníků ke svaté hostině oběti mé lásky?

Duše (třese se): Myslel jsem, že dělám správnou věc.
Soudce: Nikdy jsi nečetl slova, která zaznamenal můj spolehlivý služebník Matouš? „Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své manželce, a ti dva budou jedno tělo. Proto již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Mohl jsem mluvit jasněji?

Duše (odvážněji): Ale někdy se ti, kteří měli být jedním tělem, zase rozejdou, stanou se opět dvěma jednotlivci a jdou si každý svou cestou. Nemáme se starat i o jejich potřeby, i když se rozešli?

Soudce: Křesťané spojení v manželství se v mých očích nemohou rozejít. Zůstávají jedním tělem, dokud je smrt nerozdělí. Nikdo nemá moc rozloučit, co jsem já spojil. Člověk si o sobě myslí, že je mocný, protože dokáže rozbít atom a svými zbraněmi by dokázal i zničit zemi, kdybych mu to dovolil. Ale rozloučit ty, kteří se z mé vůle stali jedním tělem, nemůže. Nepoložili moji služebníci, Jan Křtitel, Thomas More, John Fisher, Peter ToRot a mnozí další, při obraně nerozlučitelnosti manželství i vlastní život? Učil některý z učitelů mé Církve někdy něco jiného? Nepotvrzoval tuto pravdu ve věrnosti mému slovu jeden papež za druhým a neodsuzovali papežové každou otevřenou i skrytou odchylku od ní?

Duše: To je pravda, ale pak mě oklamali ti, kdo prohlašovali, že na zemi mluví tvým jménem!

Soudce: Proč ses nechal oklamat? Pravda je v Evangeliu – v tom Evangeliu, které jsi měl na základě svého svěcení hlásat vhod či nevhod ke spáse lidstva. „Mojžíš vám dovolil propustit vaše manželky pro tvrdost vašeho srdce; ale nebylo tomu tak od počátku. Ale pravím vám: Kdo propustí svou manželku, vyjma cizoložství, a vezme si jinou, cizoloží; a kdo si vezme propuštěnou, cizoloží.“ To jsem řekl a to jsem tím také mínil. Rozvod nebyl na počátku v Božím plánu. Nikdy to nebyl Boží plán. Když jsem mezi vás přišel v těle, zjevil jsem, že pouze a jedině tvrdost srdcí, která nemají milost, vede manžela k tomu, aby zapudil manželku, nebo manželku, aby zavrhla manžela. Trpěl jsem a zemřel na kříži, abych pro každého člověka získal srdce z masa podobné mému: srdce schopné a ochotné trpět a zemřít za přítele, za bratra či sestru, manžela, manželku, rodiče nebo dítě. Stále dávám tuto milost těm, kdo mě o ni prosí. To jsi měl také učit, místo abys překrucoval a ohýbal moje slova a snažil se hledat cestičky, jak uniknout přísnému milosrdenství lásky, která všechno dává – a také všechno žádá.

Duše: Ale Mistře, toto učení je pro slabé lidi určitě příliš obtížné!

Soudce: Je příliš obtížné pro lidi samotné. V tomtéž Evangeliu jsem řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je všechno možné.“ I když jsem mluvil o evangelních radách, o manželství platí totéž: já a jen já svou milostí umožňuji manželům, aby se věrně milovali po celý život, já působím, že dokážou uvítat tolik dětí, kolik jim jich dám, já jim umožňuji snášet v manželství i nejhorší kříže – neplodnost, zradu, zneužití, opuštění – z lásky ke mně a pro věčný život. Realitu této neporazitelné milosti světu ukazuje zástup mučedníků, kteří mě následovali v mých krvavých stopách až do nebeské slávy.

Duše: Ale co lidé, kteří i ve svých neregulérních situacích zoufale potřebují pomoc tvých svátostí?

Soudce: Všichni jste hříšníci – a každý z vás zoufale potřebuje svátostnou pomoc, má-li zvítězit nad hříchem a nakonec dojít do mého království. Ale jak víš od apoštola Jana a z trvalé nauky mé církve, existuje hřích, který neznamená odmítnutí mého přátelství, a hřích, který ho odmítá. Těm prvním Církev správně říká „všední“ a těm druhým „smrtelné“. Smrtelný hřích člověka, který člověk nečiní pokání a setrvává v něm, vylučuje z přijímání mých svátostí i z věčného života. Ženatý křesťan či vdaná křesťanka, kteří žijí sexuálně s někým jiným, kdo není jejich původním a jediným manželským partnerem, se proviňuje cizoložstvím. Žádný skutečný křesťan nikdy neučil nic jiného. Dokonce i pohan Aristoteles byl přesvědčen, že cizoložství nemůže nikdy nikdo ospravedlnit ani z něj změnou té či oné okolnosti učinit ctnost. Měl víc zdravého rozumu než mnozí z vás, kteří na zemi žijete dnes, za což byste se měli velice stydět.

Duše: Jsem zmatený. Copak to není disciplinární záležitost tvé Církve? Neponechal jsi určování podmínek pro přijímání svátostí na nás?

Soudce: Tvůj zmatek je hluboký jako podsvětí. Na Církvi jsou vedlejší podmínky: jak často člověk smí nebo musí přijímat určitou svátost, jak dlouho před jejím přijetím musí zachovat půst a podobně. Zásadní podmínky pro udělování či přijímání svátostí jsou vlastní jejich symbolice a realitě, která pochází z toho, jak jsem je ustanovil. Mluvíš, jako bys nikdy nestudoval teologii!

Duše: Víš, že jsem studoval v…

Soudce: Běda, tvá formace byla trestuhodně špatná: povrchní, neúplná, překroucená subjektivismem a sentimentalismem, naprosto narušená moderními předsudky. To byla jen zčásti tvoje vina a značně to souviselo s tím, v kterém desetiletí jsi nastoupil do školy, a s učiteli, kteří se na tobě podepsali. Z tohoto důvodu bude tvé utrpení odpovídajícím způsobem zmírněno.

Duše: Ale Pane, Pane, není milosrdnější dopřát hříšníkům lék Eucharistie?

Soudce: Konečně se dostáváme k jádru tvého zavrženíhodného omylu. Nezneužívej vznešené a majestátní jméno Milosrdenství, ani líbezné a nevýslovné tajemství mého Těla a Krve! Smilovávám se i nad nejhorším hříšníkem, jen když činí pokání a má vůli svých hříchů zanechat. Smývám jeho vinu svou nejdrahocennější Krví a jeho duši činím bílou jako sníh. Kajícího hříšníka přivinu na své Srdce s láskou mnohem větší, než má matka k novorozeněti nebo ženich ke své krásné nevěstě. Živím ho manou z nebe a vodou ze skály. Mé milosrdenství však nemůže očistit hříšníka, který svůj hřích miluje. Jeho osud bude takový, jaký si sám zvolil. Jestliže žije v hříchu, bude hřích jeho životem, a jestliže v hříchu zemře, bude hřích – to znamená odloučení ode mě – jeho věčností. Dávat někomu takovému Eucharistii znamená jen vršit na jeho hlavu žhnoucí uhlí dalších hříchů.

Duše (v zoufalé snaze se ospravedlnit): Ale nám se říkalo, že je nejvyšší čas na novou Církev, soucitnou a pečující, která je ke každému vstřícná.

Soudce: Je jen jedna jediná Církev. Já jsem její Hlavou a můj Zákon se nikdy nemění – a poslouchat ho vede ke spáse. Vítaní jsou všichni, kteří se tomuto zákonu chtějí podřídit. Vy se mému svatému náboženství naopak vysmíváte, hříšníky ukolébáváte ke spánku a konejšíte jejich svědomí, když by přitom potřebovali spíš probudit, aby si uvědomili svůj skutečný stav a činili pokání. Jenom ti, kteří uznají svou smrtelnou nemoc, budou u božského Lékaře hledat uzdravení. Jinak zemřou ve svých hříších.

Duše: Nám se říkalo, že máme každému projevovat milosrdenství!

Soudce: Mnoho lidí neví, co milosrdenství ve skutečnosti znamená. Existuje jen jediné milosrdenství: přísné milosrdenství mé pravdy, které v lásce zraňuje a uzdravuje. Jizvy mých ran, které jsem snášel, abych přinesl svědectví pravdě z lásky k hříšníkům, se mnou zůstávají navěky ve slávě. Jsou důkazem, že není slávy bez pravdy, štěstí bez utrpení, lásky k bližnímu bez lásky k Bohu nade všecko a přede vším. Bez tohoto radikálního rozhodnutí pro mě je láska jen jiné označení pro sobectví na pět písmen.

Duše (stále rozrušenější): Proč – od koho – jak jsem to měl vědět?

Soudce: Ve své trpělivosti a lásce k lidstvu jsem sesílal nesčetné svědky pravdy – je tu inspirované, bezchybné a neomylné Písmo, jednomyslné mínění Otců, společná váha učitelů Církve, mimořádná shoda magisteria po všechna staletí a i ve tvé době kardinálové, biskupové, kněží i laici, kteří neúnavně hlásali pravdu o manželství a rodině. Nemáš žádnou omluvu, ba ani stín omluvy.

Duše (vyčerpaně): Jsi spravedlivý, Pane, a tvůj soud je pravdivý.

Soudce: Archandělé, odveďte toto církevní kníže na místo, které mu náleží.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:
https://www.lifesitenews.com/blogs/damnable-errors-on-marriage-and-family-a-dialogue-in-the-afterlife

Pokání jako trest a zdroj milostí

„Za pokání se pomodlete třikrát Otčenáš a Zdrávas Maria…,“ to často slyší každý katolík, který se pravidelně zpovídá. Když to vykoná, tak má pocit, že splnil uložené pokání. Jenže opravdu? Nikoliv, zpovědníkem určená modlitba „za pokání“ je ve skutečnosti pouhou předehrou k opravdovému pokání. Jak tomu rozumět?

Pod pojmem „pokání“ nebo také „dostiučinění“ chápe katolík zcela správně změnu smýšlení (řecky metanoia) k lepšímu, tj. zřeknutí se hříchu a začátek nového života. Jenže latinský výraz tohoto pojmu zní „poenitentia“. Slovo „poena“ znamená „trest“. Právě na to se dnes zapomíná, ačkoliv jde o neměnnou nauku Církve: Hříchy jsou nám sice při platné svaté zpovědi všechny odpuštěny, ale nikoli všechny tresty za ně, pouze jejich část (jak veliká, to rozhoduje Bůh). Za každý hřích, i všední lehký, následuje trest ve formě nemocí, neštěstí a dalších životních útrap. Když si ho neodpykáme zde na zemi, budeme tak muset po smrti učinit v očistci. My ale můžeme tresty, které nám ještě zbývají podstoupit za hříchy, zmírnit nebo i úplně odstranit sami kajícím způsobem života.

Co je to „kající způsob života“? To, že se úplně vzdáme svých bezhříšných životních potěšení, jakými jsou sport, kultura, hudba, poznávání cizích zemí, dobré vínečko s přáteli apod.? Nikoliv, kající způsob života nemá – jak potvrzuje známý americký biskup, evangelizátor a kandidát oltáře Fulton Sheen – nic společného se zasmušilostí a odmítáním každé přirozené radosti ze života. Kajícím způsobem života rozumíme vlastní potrestání sebe sama za hříchy odpuštěné ve svaté zpovědi, kdy si my sami stanovíme „trest“ za spáchaná provinění – a k tomu Církev nabízí širokou paletu výběru. Nejobvyklejšími a klasickými jsou:

Duchovní smysl tělesného půstu

Půst a jiné druhy odříkání spojujeme mj. s kajícností. Kajícnost souvisí s obrácením, se zřeknutím se hříchu, s napravováním jeho následků. Tím se dostáváme k prvním dvěma bodům.

1. V důsledku hříchu došlo k nabourání harmonie nejen mezi lidstvem a Bohem (lze-li to takto vyjadřovat); nejen mezi lidmi mezi sebou, ale také v člověku samotném. Mluví se pak o nezřízené žádostivosti. Při půstu naopak se člověk snaží o to, aby měl své chutě pod kontrolou, aby tělesná žádost nezmítala duchem, ale aby člověk byl bytostí uspořádanou, kdy to nižší je podřízeno a v dobrém smyslu pod kontrolou toho vyššího a člověk jako takový podřízen Bohu. „Kdo je věrný v maličkosti, bude věrný i ve velké věci.“

2. Druhým bodem je to, kdy půst chápeme jako součást pokání. O pokání se už téměř nemluví a téměř se vytratilo z života dnešních křesťanů. Zmiňuje se pouze jeden jediný projev pokání, a sice ony tři zdrávasy po sv. zpovědi. Ale pokání je pojmem mnohem širším, výzvy k němu patří k hlavním tématům Ježíšova učení a připomínky např. z Lurd opět ukazují jeho důležitost a potřebnost. Jsem hříšný, a i když je mi hřích odpuštěn, dělám různé skutky dobrovolného pokání. A též se zřetelem na hříchy jiných lidí. Projevy mohou být rozmanité: Dobré skutky (např. tzv. skutky tělesného či duchovního milosrdenství) s úmyslem „na pokání“, trpělivé snášení těžkostí, které přicházejí, nebo i dobrovolný sebezápor. A sem patří také půst.