Category Archives: O víře

Skepse není správná reakce na legendy o svatých

O významném svátku Všech svatých si katolíci připomínají nevyčíslitelný zástup světců, světic a dobrých andělů, kteří Boha milovali a milují víc než sebe a z Jeho rukou přijímají dar věčného života ve slávě. Netřeba připomínat, že jména většiny z nich nebudeme znát, dokud se – dej Bůh a s Jeho pomocí – sami nepřipojíme k jejich počtu.

Jednou z věcí, kterých je třeba se vyvarovat, je skepse týkající se světců, jejichž životopisy nám byly předány už zde na zemi. Přesto je tento postoj pod vlivem svůdné zástěrky „vědeckých kritérií“ vita sanctorum po desetiletí normou. Katoličtí i nekatoličtí historici vyprávění o svatých, zejména těch nejstarších, až příliš často zpochybňují. Tím se však ztrácí velká část pravdy, kterou nám Bůh chce dát, a velká část plodů, které můžeme duchovně získat studiem náboženských dějin. K aktům raných mučedníků (jejichž oficiální „životopisy“ jsou tak často zpochybňovány) píše P. Peter Regalatus Biasiotto:

„Potlačením všech legend bychom v některých případech přišli o jediný způsob, jímž můžeme překlenout propast, která nás dělí od našich předků. Pro překonání takové propasti je legenda vskutku vratký most, ale most to pořád je. Možná je zatížený staletými nánosy a parazitickým růstem a oslabený vlastní enormní tíhou nepravděpodobnosti. Avšak sám břečťan představivosti, který si kdysi prorazil cestu mezi kameny, dnes brání chabě pospojovaným obloukům v pádu do zapomnění. Po takovém mostě nemůžeme přejít propast, ale skutečnost, že most existuje, nám říká, že před sebou máme propast, a nikoli prázdnotu – že za temnotou a zdánlivě bezcitnou strží je pevný základ poskytující solidní oporu mechem obrostlému, malebnému mostu legendy.“ (History of the Development of Devotion to the Holy Name)

Opustil jsi mě v očistci!

Purgatory_3Abychom si v tomto životě mravní bídy ospravedlnili svou slabost, říkáme: mé vášně jsou tak silné, že jim nedokážu vždycky odolat. Vždycky, když zhřeším, spěchám ke zpovědi. Jiní tvrdí: Já těžké hříchy nepáchám. Neustále selhávám v určitých menších věcech, což je nevyhnutelné. Jsou lidé, kteří hřeší více než já a mnohem vážněji.

Když někdo zemře, chce se nám zvolat: Takový světec! Tolik dobra udělal! Jistě šel rovnou do nebe! Nejiluzornější a nejlichotivější nápisy na náhrobcích prezentují drahé zesnulé jako příklady všech ctností.

Před Bohem jsme však prostě takoví, jací jsme.

Království kříže

U velkých mystiků (a hlavně mystiček) Katolické církve, např. u sv. Kateřiny Sienské, Terezie z Avily, Jana od Kříže, Mariany de Torres, A.K.Emmerichové, Gemy Galganiové, Terezie Neumannové a řady dalších se objevuje jeden společný motiv vztahující se ke Kristovu kralování: jeho trůnem je kříž, na němž trpí za spásu světa. Z kříže vládne všemu lidstvu, nikoli z nazdobeného trůnu nebo pohodlného křesla minulých i současných vládců. Ti panují nad národy pomocí vojska, policie a státní administrativy, Spasitel ale vládne svojí láskou. Kříž je dokladem, že „tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, jenž v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný…“ (Jan 3, 16).

Utrpení Spasitele na kříži má šokovat, vyvolat úžas: Jestliže všemohoucí Bůh mne miloval tak nepochopitelně a nad všechny mé představy jen proto, aby mne zachránil pro věčnost, potom je na základě vděčnosti a prostého lidského soucitu přirozené a logické, že jej uznám nejen za svého Spasitele, ale i za svého Krále, Pána a Vládce. A On si to skutečně přeje, On chce kralovat a „musí kralovat“ (1 Kor  15,25n) – a to nade mnou. Má na to absolutní nárok, protože nikdo mne tak nemiloval jako On, nikdo jiný za mne nešel na kříž. A nejen nade mnou, ale i nad celou společností, nad všemi národy a státy. Všechny světské vlády se mu musí podřídit a uznat jej za jediného skutečného Krále, protože nikdo ze světských politiků nepoložil za záchranu podřízených svůj život, nota bene tak strašlivým způsobem.

Svátek Mateřství Panny Marie, nebo papeže Roncalliho?

11. říjen je dokonalou ilustrací základního problému katolické Církve ve 20. století.

Papež Pius XI. v roce 1931 zavedl svátek Mateřství blahoslavené Panny Marie na připomínku 1500. výročí efezského koncilu, který dal Panně Marii titul Theotokos neboli Bohorodička, a určil pro něj 11. říjen. Není to tedy starodávný svátek (podobně jako svátek Krista Krále, který ustanovil tentýž Pius), ale zapadá do pomalého a láskyplného procesu rozšiřování, jenž tradiční liturgii po dvacet století obohacuje o stále nové stránky zbožnosti.

Papež Jan XXIII. se rozhodl zahájit druhý vatikánský koncil 11. října právě proto, že to byl svátek Božího Mateřství Panny Marie.

Přenesme se do doby po koncilu: Bugniniho Consilium svátek zrušilo a sloučilo ho s 1. lednem, který býval oktávem vánočním a svátkem Obřezání Páně, ale nově se měl nazývat „slavnost Matky Boží Panny Marie.“ Spousta hektického odstraňování, přesunování a přilepování… A pak přišel papež František, který Jana XXIII. prohlásil za svatého a 11. říjen za JEHO svátek.

Platnost biskupských svěcení v novém ritu

V českých i německých zemích dochází poslední dobou ke zpochybňování platnosti biskupských svěcení udělených podle obřadu Pavla VI. Sám jsem se s tím během několika týdnů setkal už třikrát, takže se asi jedná o jev rozšířený více, než by se čekalo.

Na následujících řádcích se pokusím ukázat, proč jsou tato svěcení platná. Vycházím přitom z oficiálního českého překladu.

Námitky těch, kteří platnost zpochybňují, by se daly shrnout následovně: Samotné jádro konsekrační modlitby je příliš obecné, nemluví o vysvěcení na biskupa, tudíž tato forma ve skutečnosti neformuje jinak obecnou materii – vkládání rukou: „A nyní vylej na tohoto vyvoleného moc a sílu vycházející z tebe: Ducha vševládného…“

Nejprve bych upozornil, že formou je celá konsekrační modlitba, nejenom její jádro. Ale i kdybych se v tom mýlil, přece jen je tato modlitba kontextem, v němž je třeba její jádro vykládat. A v této konsekrační modlitbě je Duch Svatý vnímán jako ten, kdo „je dáván v plnosti kněžství“. Právě citovaná slova vrhají na jádro modlitby světlo, v němž ho máme vykládat; jsou jeho zkonkretizováním. Kromě toho sama konsekrační modlitba byla uvedena slovy: „Vyslyš, Bože, naše pokorné prosby: vylej na tohoto svého služebníka v plné míře milost kněžského pomazání a posilni ho svým požehnáním. Skrze Krista, našeho Pána.“ A opět platí, že toto uvedení je světlem a ukazuje, jak je míněno ono jádro, co se myslí oním „vylej na tohoto vyvoleného moc a sílu vycházející z tebe: Ducha vševládného“. Zkonkretizovaná forma už není obecnou, už není čímsi neurčitým – viz bílé plátno níže.

Má-li Číňan před sebou evropské „a“, může toto písmeno být čímsi neurčitým: od české slučovací spojky přes latinskou předložku až po anglický člen, opak „the“. Ale pokud se toto jinak neurčité „a“ nachází v kontextu českého textu, díky kontextu je již zkonkretizováno. Číňan pak má jistotu a řekne: „V tomto textu je a chápáno jako spojka.“ Pokud mám neurčitou zmínku o udílení Ducha Svatého v kontextu modliteb, které hovoří o udílení Ducha Svatého k plnosti kněžství / k biskupství, pak můžeme jako ten Číňan říct: „V tomto textu, v této modlitbě, je Duch Svatý brán jako ten, kdo působí, že se elekt stane biskupem.“

Dva nové dekrety Vatikánu o tradiční mši: nové preface a světci

Na svátek Zvěstování Panny Marie vydala Kongregace pro nauku víry jako nástupkyně papežské komise Ecclesia Dei dva dekrety, které aktualizují tradiční Římský misál z roku 1962: dekret Quo Magis, který přidává sedm prefací, a Cum Sanctissima, který umožňuje sloužení mše ke cti světců kanonizovaných po roce 1960. Samotné dekrety byly zveřejněny pouze v latině, Kongregace však poskytla informativní „prezentace“ v několika jazycích (http://press.vatican.va/content/salastampa/it/bollettino/pubblico/2020/03/25/0183/00401.html). Hledáte-li přesné shrnutí celých těchto dokumentů s výstižnými citacemi, doporučuji článek Gregoryho DiPippa na stránkách New Liturgical Movement (http://www.newliturgicalmovement.org/2020/03/new-prefaces-and-feasts-for-ef-missal.html).

Rád bych zdůraznil, že to, co následuje, jsou mé počáteční reakce a komentáře. Mé první dojmy jsou příznivé, ale jde o složitou záležitost, kterou je třeba promyslet a zpracovat. První, co bych doporučil, je tedy trpělivost. Není třeba panikařit, že jde o „trojského koně“, který ohrožuje integritu vetus ordo. Dekrety mi připadají důkladně promyšlené a vím s jistotou, že byly napsány až po rozsáhlých konzultacích s jednotlivci i organizacemi zastupujícími zájmy tradičních katolíků.

1) Třináct let poté, co papež Benedikt XVI. zmínil (v roce 2007), že by se starý misál mohl rozšířit o nové preface a svátky svatých, teď Kongregace pro nauku víry oznámila způsob, jak to lze provést. Opatření si dávají veliký pozor, aby nepodupala nic, co už v kalendáři k MR1962 je. Velkoryse se uplatňuje princip připomínek (to znamená, že se nevypouští žádný světec, svátek ani vigilie a dlouhý seznam svátků 3. třídy se prohlašuje za nedotknutelné). Jednoduše řečeno: žádný světec není z kalendáře odstraněn ani vytlačen jiným.

2) Slavení světců kanonizovaných po roce 1960 je absolutně dobrovolné: Vatikán nevyžaduje, nýbrž dovoluje slavit či připomínat (např.) svatého Maxmiliána Kolbeho, svatého Padre Pia, svatou Terezii Benediktu od Kříže nebo svatou Alžbětu od Trojice v den jejich stanoveného svátku. Je třeba mít na paměti, že mnozí světci kanonizovaní po roce 1960 ve skutečnosti žili desítky či stovky let před liturgickou reformou a jsou stejně tak světci tridentské mše jako kterýkoli světec, jehož ve starém kalendáři v současné době uctíváme. Padre Pio, jak uvádí nedávno vydaná kniha The Last Mass of Padre Pio (Poslední mše Padre Pia), byl vskutku vehementním odpůrcem liturgické reformy, tak jak se odehrávala v 60. letech, až do své smrti v roce 1968. Musíme pamatovat na to, že kalendář tradičního římského ritu je světcům neobyčejně nakloněn a vždy s radostí hromadil svátky a připomínky – na rozdíl od tradicí opovrhující mentality, která se odráží ve všeobecném kalendáři k novus ordo, který v roce 1969 představil Pavel VI. a z něhož bylo odstraněno více než tři sta (!) světců.

(Připouštím, že při pomyšlení, že nějakého mladého kněze v dobrém úmyslu nenapadne nic lepšího než při tradiční mši připomínat „svatého Pavla VI.“, se mi obrací žaludek a naskakuje husí kůže, ale připadá mi obtížně představitelné, že by nějakého informovaného kněze, který je v obraze, vůbec kdy napadlo obětovat mši svatou ke cti kontroverzních světců z nedávné doby, natož aby to skutečně udělal.)

Krvi Kristova, záruko věčného života!

Krvi Kristova, záruko věčného života!
Tak zní jedna z invokací litanie k Nejdražší Krvi Páně, jejíž svátek si připomínáme v tradičním ritu 1. července. Tento měsíc lze chápat jako měsíc Nejdražší Krve Páně. Proč úcta k ní? To souvisí už s židovskými starozákonními obětmi přinášenými za hříchy lidu, kdy krev z obětovaného zvířete vytekla a kněz jí pokropil věřící. Ty ale, jak píše sv. Pavel v listu Židům, byly neúčinné. Tento účel splnila pouze oběť Ježíše Krista, jehož drahocenná Krev, „krev Beránka bez vady a poskvrny“ (1 Petr 1,19), vytekla na kříži pro naši spásu.
Krev byla považována ve Starém zákoně za zdroj života. Židé věřili, že nesmrtelná duše sídlí právě v krvi člověka. Proto Spasitel při poslední večeři, kdy zpřítomnil svoji kalvárskou oběť pro všechny generace, nemluvil pouze o proměně chleba ve své Tělo, ale také o proměně vína ve svou Krev, ačkoliv krev je součástí těla, stačilo tedy pouze proměnit chléb v Tělo. Jenže Pán tím chtěl demonstrovat, že jeho oběť na Kalvárii má všechny atributy starozákonních obětí, kdy se prolévá krev zvířat. Podstatný rozdíl proti nim tkví ale v tom, že oběť Kristova byla naprosto dokonalá, proto starozákonní zvířecí oběti ztratily poté jakýkoliv smysl.

Biskup Schneider: Přirozené právo na různost náboženství ani pozitivní Boží vůle v tomto ohledu neexistuje

1. června 2020 (LifeSiteNews) – Je dostatečný důvod k tvrzení, že existuje vztah příčiny a následku mezi deklarací druhého vatikánského koncilu o náboženské svobodě Dignitatis humanae a Dokumentem o lidském bratrství za světový mír a společné soužití, který 4. února 2019 v Abú Dhábí podepsal papež František a šejk Ahmed al-Tajíb. Při zpátečním letu ze Spojených arabských emirátů do Říma sám papež řekl novinářům: „Jednu věc bych však chtěl říct a jasně zdůraznit: z katolického hlediska se tento dokument nevychýlil ani o milimetr za II. vatikánský koncil. Ani trochu! Dokument byl vypracován v duchu Druhého Vatikánu. … Koncil se musí rozvíjet. … Našel jsem v dokumentu jednu větu, která mne překvapila, a zapochyboval jsem, zda je to přesně takhle. A ukázalo se, že jde o citaci z Koncilu!“ [1]

Dignitatis humanae potvrzuje tradiční nauku Církve, když uvádí: „Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi,“ a zdůrazňuje, že všichni lidé mají „povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat“ (č.1). [2] Naneštěstí o pouhých několik vět dále koncil tuto pravdu podkopává formulováním teorie, kterou trvalé magisterium Církve nikdy dřív neučilo, totiž že člověk má ze své přirozenosti právo „nebýt donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích“ (ut in re religiosa neque impediatur, quominus iuxta suam conscientiam agat privatim et publice, vel solus vel aliis consociatus, intra debitos limites, č. 2). Podle tohoto tvrzení by měl člověk právo vyplývající ze samotné přirozenosti (a tedy Bohem pozitivně chtěné) zvolit si, praktikovat a šířit, a to i kolektivně, uctívání modly a dokonce i satana, neboť existují náboženství, která se klanějí ďáblu, například „církev satanova“. V některých zemích je skutečně právně uznávána na stejné úrovni jako všechna ostatní náboženství.

Braňme víru v reálnou přítomnost Pána v Eucharistii!

Dělal někdy někdo anketu mezi běžnými občany, co vědí o svátku Božího Těla? Většině Církvi vzdálených osob to asi už nic neříká. Ti vzdělanější nebo ti, kteří ještě prošli alespoň částečně v dětství katolickou výchovou, odpoví, že jde o průvody s monstrancí a hostií, katolíci NOM samozřejmě budou vědět, že se jedná o slavnost Těla a Krve Páně, jak se v tomto kalendáři nazývá.

Jenže hřebík na hlavičku nutno uhodit jinde. Eucharistické průvody, známé pod názvem „Boží Tělo“, zavedl r. 1264 papež Urban IV. na základě zjevení vizionářky a augustiniánské řeholnice sv. Juliány z Lutychu. Byla to doba šíření albigenských a valdenských herezí, které popíraly reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti. Proto Pán vyslovil skrze omilostněnou duši svaté mystičky své přání, aby katolíci veřejnými průvody s konsekrovanou hostií manifestovali pravou víru, že On, Spasitel, je zde opravdově přítomen pod způsobami, pod vnějšími atributy chleba a vína. Vere, realiter, substantialiter – pravdivě, skutečně, podstatně, jak definovaly už první synody ve starověku, později potom papež sv. Řehoř VII., nejdůrazněji však v 16. stol. tridentský koncil. Eucharistická procesí se tak měla stát veřejnou manifestací obrany pravověrnosti proti bludům, odhodlaným vyznáním víry, že tato malá hostie v monstranci je skutečný Kristus se svým Božstvím i lidstvím, Bůh i Člověk, Bohočlověk. On potvrdil pravdivost této nauky desítkami eucharistických zázraků, nejmarkantněji v italském Lancianu, kde v 7. stol. při vyslovení konsekračních slov se v rukou kněze na hostii objevily kousek svalu a krev. Ty tam zůstaly na místě dodnes jako evidentní zázrak dokazující, že Kristova slova nejsou žádnou metaforou, nýbrž realitou.

Nanebevstoupení Páně: Mimo Církev není spásy

Biblické a historické zdůvodnění
Božský Spasitel čtyřicátý den po svém Zmrtvýchvstání končí veřejnou činnost na této zemi. Tento akt doprovázejí mimořádná znamení. Evangelista sv. Marek píše, že Pán Ježíš „byl vzat do nebe a usedl po pravici Boží“ (Mar 16,20). Sv. Lukáš zase sděluje, že „když jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se do nebe…“.. Tentýž evangelista ve Skutcích apoštolů líčí, že „byl vyzdvižen před jejich zraky a oblak vzal jej z jejich očí…“ (Sk 1,9), a uvádí zjevení andělů.

Četl jsem před lety v jakési internetové publikaci tzv. „vesmírných lidí“, že prý toto je důkaz o Kristově mimozemšťanství a kosmickém původu. Událost, kdy se odpoutal od země a zmizel apoštolům z očí, znamená prý, že ho vzalo UFO nebo kosmická raketa. Tato teorie je spíš pro kabaret než pro to, abychom se jí seriózně zabývali, nicméně musíme se ptát, co nám z hlediska katolické nauky toto sdělení obou evangelistů říká. Katechismus učí, že Kristus tím dovršil svoji veřejnou činnost mezi lidmi. Zázračné jevy doprovázející Nanebevstoupení jsou znamením faktu, že Kristus již není v nebi přítomen pouze se svým Božstvím, ale také se svým oslaveným lidstvím, tedy nejen jako Bůh, ale i jako Člověk, čili Bohočlověk.

Od svého nanebevstoupení již Kristus nehlásá veřejně svoji nauku, ale svěřil tento úkol apoštolům a jejich nástupcům, tj. papežům a biskupům. Apoštoly k tomu krátce nato vyzbrojil dary Ducha Svatého, který na ně sestoupil o Letnicích. To, co dělal Ježíš během svého pozemského života sám, má teď dělat Církev, kterou založil: