Category Archives: O víře

Půjdeme do nebe!

Půjdeme do nebe!

S tímto radostným povzdechem umíral r. 1591 mladý jezuita sv. Alois Gonzaga, když se nakazil morem při ošetřování nemocných. Smrt byla pro něho radostnou událostí. Jak ji chápeme my, katolíci 21. století? Měsíc zesnulých, listopad, se přímo nabízí k této malé meditaci.

Nebyl to jen sv. Alois, kdo umíral s neskrývanou radostí v srdci, s jistotou spásy. Už sv. Pavel přece psal, že smrt je pro něho „ziskem“, prvotní křesťanští mučedníci šli radostně do arény nechat se roztrhat šelmami, neboť se těšili na setkání s Kristem a nemohli se dočkat. Podobnou radost projevili i katoličtí mučedníci ve Vendée za Francouzské revoluce, rovněž tak katolické oběti bolševického pronásledování v Rusku, Mexiku, Španělsku a jinde. Ekvadorský prezdient Gabriel García Moreno, když ho svobodný zednář Rayo se svými kumpány ubodal r. 1875 k smrti, radostně vzdechl: „Bůh neumírá.“

A nemuselo jít jen o mučedníky. Sv. Terezie Martinová z Lisieux (lidově Terezička) krátce před odchodem na věčnost r. 1897 řekla: „Po smrti budu na zem sypat růže.“ Podobných příkladů bychom mohli uvést mnoho. Jenže pozor! Tridentský koncil vyhlásil jako dogma: „…nikdo nemůže s neomylnou jistotou víry vědět, že dosáhl Boží milosti…“ (Dokumenty Trid. koncilu, Praha 2015, hlava 9). A Katolický katechismus Josefa Kašpara (str. 192, Praha 1921) uvádí: „Bez zvláštního zjevení Božího nikdo neví s jistotou všech pochybností prostou, zdali je ve stavu milosti Boží.“ Sv. Terezie byla mystičkou a zvláštní Boží zjevení měla, stejně tak řada dalších omilostněných osob. Mučedníci pro Krista už jen díky tomuto faktu mohli mít téměř neomylnou jistotu, stejně tak mučedníci blíženské lásky jako sv. Alois nebo sv. Maxmilián Kolbe.

Jenže co my? Opravdu nevíme, jestli jsme v milosti posvěcující? Zmiňovaný katechismus píše (str. 192), že i když nemůžeme mít neomylnou jistotu víry, můžeme mít jistotu morální, tj. když si nejsme vědomi od poslední platné sv. zpovědi žádného těžkého hříchu. Ano, ale nemůžeme si být jisti, že v této milosti vlastními silami a osobním úsilím setrváme až do konce, že neklesneme do těžkého hříchu. Sv. Pavel říká: „Kdo se domnívá, že stojí, hleď, abys nepadl…“ (1 Kor 10,12). Chceme-li v milosti posvěcující vytrvat až do smrti, musíme neustále o to prosit a modlit se, často přijímat svátosti a doporučuje se praktikovat pobožnosti, které tomu napomáhají a mají „pečeť“ samotného nebeského poselství (první pátky Nejsvětějšího Srdce, první mariánské soboty apod.).

Dokonalost katolické nauky

S tímto postojem se opravdu můžeme těšit do nebe. Rád rozjímám, jak dokonalá a perfektní je v tomto směru katolická nauka, což je další doklad jejího původu přímo od Pána. Bůh nám slibuje věčný život, když budeme plnit jeho přikázání a praktikovat lásku k němu a k člověku: život duše hned po smrti, a život duše s oslaveným tělem od okamžiku posledního soudu.

Život po smrti slibují ale i jiná náboženství. Mnoho pohanských kultů ve starověku jej chápalo jako pokračování pozemských radovánek a rozkoší, stejně tak islám se svým „nebeským nevěstincem“. Ježíš ale nabízí něco diametrálně odlišného. Jeho království nespočívá „v jídle a pití“, ale „v duchu a pravdě“. Nebeské rozkoše nebudou identické s těmi pozemskými, jejich pokračováním, to by byl, jak píše v Minutěnce biskup Josef Hlouch, pouhý obchod, kšeft. Půjde o radosti ducha, které formuloval F.M. Dostojevskij jako „pravdu, dobro a krásu“. Ty jsou součástí lásky jakožto nejvyšší hodnoty, která je definována jako přání maximálního dobra, zejména věčné spásy, všem včetně nepřátel, neboť Bůh Syn zemřel na kříži za všechny lidi. „Láska nikdy nekončí…,“ napsal sv. Pavel (1 Kor 13, 8). Láska je zdrojem a příčinou duchovní radosti z Boží přítomnosti, která trvá na věky.

Nevím o žádném jiném náboženství s tak vysokým pojetím věčného života, kdy mizí jakákoliv „obchodní výměna“ ve formě „má dáti – dal“: Bože, já budu plnit tvá přikázání a ty mi za to dáš nebe se všemi radovánkami jídla, pití, bezstarostnosti, odpočinku a dalších pozemských požitků – tak to nefunguje a toto Kristus nenabízí. „Požitky“ v jeho Božském poselství jsou úplně jiné, duchovní, proto světáci a požitkáři se za nimi nehrnou.
Některá náboženství zase nabízí truchlivou vizi posmrtného života. Antika věřila, že duše budou žít formou stínů v ponurém podsvětí bez radosti, buddhismus vidí konečné řešení v nirváně, v rozplynutí se v nicotě, čili předkládá definitivní zánik, což rozhodně není ničím radostným. Hinduismus (a také buddhismus ještě před nirvánou) zase učí reinkarnaci, která jen vede k neradostným a ustaraným myšlenkám, do jaké rodiny a jakého prostředí v budoucím životě přijdu a jak se mi bude dařit.

Katolické pojetí věčnosti všechny tyto představy převyšuje. Nabízí věčnou a trvalou radost, nádherný život, jenž nespočívá v rozkoších hmotných, přirozených a pozemských, ale nadpřirozených, které „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo…“, jež budou ryze duchovního a nadpřirozeného rázu.

Peklo a očistec

Jenže nestane se tak automaticky. Alternativou pro nebe je peklo, sám Ježíš o něm mnohokrát mluví na stránkách evangelií. A nebude prázdné, jak si opovážlivě představují současní neomodernisté, Kristus varuje, že mnoho lidí jde širokou a pohodlnou cestou, jež končí v pekle, tj. ve věčném zavržení a útrapách s tím spojených.

Katolický kalendář nás informuje o mnoha osobách, které jsou prokazatelně (byly zde církevně uznané zázraky) v nebi. Nevíme ale s výjimkou Jidáše o nikom, kdo je v pekle (snad jen ve Starém zákoně Kore a další odbojníci proti Mojžíšovi, ale jednoznačné to není). Přesto ale víme, a církevní nauka je v tomto křišťálově jasná, jak peklu uniknout. Nepřijde tam nikdo, kdo zemře v milosti posvěcující. I nejhorší zločinec, jestliže na smrtelné posteli bude svých hříchů litovat a zřekne se jich buď ve zpovědi nebo v okamžiku těsně před posledním vydechnutím, nebude zavržen. Naopak zase člověk navenek ctnostný, pokud je ve stavu těžkého hříchu, nevyznal ho ve zpovědi a odmítá to učinit i na smrtelné posteli tváří v tvář jisté smrti, nebude spasen a půjde do pekla. Vybral si svůj úděl sám, Pán v okamžiku soukromého soudu, následujícího hned po smrti, pouze jeho svobodné rozhodnutí potvrdí. Sv. Jan Křtitel Vianney popisuje, jak se mu zjevila jistá žena navenek velmi ctnostná a oplývající dobrými skutky, za jejíž spásu se modlil, a řekla: „Nech toho, je to zbytečné, já jsem v pekle. Styděla jsem se při každé zpovědi vyznat jeden svůj těžký hřích, spáchaný před mnoha lety, a neudělala to ani ve zpovědi těsně před smrtí. Neustále jsem přijímala svatokrádežně a pak v posledním okamžiku života už neměla sílu litovat toho.“ To je varování pro každého katolíka: Cesta k peklu je dlážděna svatokrádežnými zpověďmi, kdy vědomě zamlčuji těžký hřích, který jsem spáchal a o němž vím. Nedostane se například do nebe ten, kdo udržuje mimomanželský (nebo homosexuální) poměr, ve zpovědi to jako hřích nevyznává (nebo vyznává bez lítosti a vnitřního rozhodnutí toto dát do pořádku) a přistupuje tak ke svatokrádežnému sv. přijímání. Když nezaujme kající postoj alespoň na smrtelné posteli, nebude spasen. Tak je tomu s každým těžkým hříchem, např. s potratem, antikoncepcí, podvodnými praktikami v podnikání apod.

Víme ale také, že „Bůh je nejvýš spravedlivý“. Tak zní druhá základní pravda katolické víry. Jeho spravedlnosti by odporovalo, kdyby na základě pouhé lítosti nad hříchy se (hypoteticky) i Hitler, Lenin nebo Stalin dostali do nebe na stejné úrovni se sv. Maxmiliánem Kolbem, sv. Otcem Piem a mnoha dalšími světci, kteří žili celý život asketicky a ctnostně. Proto existuje očistec, kde si každý vytrpí tresty za už odpuštěné hříchy, pokud si je nevytrpěl už na zemi ve formě nemocí, bolestí a různých životních pohrom. Dokladů z Písma sv. pro existenci očistce máme jen nepatrně: kniha Moudrosti 3,5, kde se mluví o duších spravedlicých, že „po malém trestu dojdou velkých dobrodiní“, dále 2. kniha Makabejská 12, 39-45, kde je výzva k modlitbám za mrtvé, v Novém zákoně potom u Mat 12, 32 Kristus říká, že „kdo by se rouhal proti Duchu Svatému, tomu nebudou hříchy odpuštěny ani v tomto věku, ani v budoucím…“ Z těch slov plyne, že že po smrti je ještě místo (stav), kde se hříchy odpouštějí (plné odpuštění existuje až po odpykání trestu). Tím není ani nebe, neboť tam nevejde nic neposkvrněného, ani peklo, neboť tam se nic neodpouští. Musí být tedy očistec.

Mnohem četnější doklady víry v očistec máme v posvátné Tradici, která je stejně závažným pramenem jako Písmo sv. Už nejstarší liturgie sahající až k apoštolským dobám mají memento za zemřelé, apologeta Tertullian ve 2. stol. píše, že vdovy se mají modlit za své zemřelé manžele, v římských katakombách ze 2. a 3. stol. existují nápisy, jež k tomu vyzývají. V římském chrámu Sacro Cuore existují dokonce otisky dlaní, pocházející ze záhrobí, jimiž duše v očistci prosí o modlitbu a zkrácení trestů za hříchy, jichž se na zemi dopustily. Modlitba za zemřelé, tj.za duše v očistci (jiná být nemůže, neboť duše v nebi naši modlitbu nepotřebují, a duším v pekle není nic platná), patří od prvopočátku k praxi Církve a k její nauce. Modlit se za zesnulé patří k povinnostem katolíka, je to součást skutků duchovního milosrdenství. Francouzský katolický teoretik a politik 19. stol. Louis Veuillot píše, že takto se vytváří krásné společenství lásky žijících na tomto světě a trpících na druhém břehu. Označuje to za úžasný projev autentického humanismu a altruismu v podání katolické nauky.

Nedokonalost a scestnost jiných pojetí

Na prvním místě nutno jmenovat ateismus jakékoliv provenience, ať už marxisticko-leninské, existencialistické nebo jiné. Po smrti prý nic není. Já jako mladý muž jsem prošel obdobím tápání a uvažováním, jestli Bůh skutečně existuje. Právě nauka, že po smrti je jen zánik, nicota, mne nejúčinněji odradila od ateismu. Bolševici hlásali, že prý marxismus zbavuje lidi strachu před tím, co bude po smrti. Já jsem se ale bál mnohem více právě toho, že po smrti nic není, že má existence definitivně skončí s rozkládajícím se mrtvým tělem. Člověk podvědomě nechce zaniknout, touží po pokračování svého života po smrti a bojí se naopak v rozporu s tím, co tvrdí ateismus, že jeho existence se smrtí definitivně uzavře. Nejsem určitě sám, kdo zažil, jak velký strach mají nevěrci ze smrti, nota bene nejsou často ani příliš přesvědčeni o neexistenci posmrtného života a v jejich nitru jako červ pořád vrtá pochybnost: Co kdyby nějaký věčný život přece jenom byl?

Existenci nesmrtelné lidské duše dokazuje i věda. Myšlení a vůle nejsou jenom činností mozku, buňky lidského těla se během 7-10 let zcela obmění, můj mozek v 70 letech již dávno není co do hmoty tím mozkem před cca 50 lety, mé tělo není identické s tělem z dob, kdy jsem byl ještě dítětem. Já v 70 letech vlastně nejsem už tímtéž člověkem z doby před několika desítkami let, je to po hmotné stránce někdo úplně jiný. Jak to ale, že přesto si přesně pamatuji události z té doby a spolehlivě vím, že jsem to jeden a tentýž já, že tu není jiná bytost? Musí proto být jeden spojující nehmotný a nesmrtelný princip, který je nad tím – a to je lidská duše. Pátá základní pravda víry zní: „Lidská duše je nesmrtelná.“ Dosvědčuje to Písmo sv. (na mnoha místech) i Tradice.

Příbuzným ateismu je panteismus různých proveniencí. Člověk prý po smrti „splyne s božskou podstatou přírody“ apod. Na to odpovídá trefně samotný nepřítel Katolické církve T.G.Masaryk v rozhovoru s německým spisovatelem Emilem Ludwigem: „Já chci být já i po smrti, nechci se rozplynout v nějaké metafyzické kaši.“ Panteistické rozplynutí se v přírodě hlásá i buddhistická nauka o nirváně (srvn. výše).

Východní náboženství zase věří v reinkarnaci. Toto akceptují i mnozí katolíci v Evropě a v Americe. Jako doklad uvádějí dokonce stovky výpovědí nejrůznějších osob z Indie a dalších oblastí reinkarnační kultury, které dovedou přesně popsat, že byly v minulém životě tím či oním konkrétním člověkem, jehož životní události vylíčí naprosto přesně, aniž by se s informací o něm někdy jindy setkaly. Inu, pokud nejde o podvod, tak se jedná pouze o potvrzení reality, že existují jevy jako jasnovidectví, telepatie atd., kdy osoba mající tuto schopnost může vidět do podrobna životní příběh někoho konkrétního dříve zemřelého, který si potom v reinkarnačním kulturním prostředí vykládá tak, že je tímto „převtěleným“ člověkem. Víra v reinkarnaci má také negativní mravní důsledky. Zatvrzelý hříšník si řekne: Já se vlastně te´d nemusím vzdát svého života v rozporu s Božím řádem, udělám to až v příštím životě po reinkarnaci.

Jehovisté a adventisté zase učí, že prý lidská duše umírá spolu s tělem a ožije až spolu s ním při posledním soudu. Písmo sv. je ale usvědčuje z jasné nepravdy na mnoha místech. Už ve Starém zákoně je psáno v knize Kazatel 12,7: „Prach se vrátí do země, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ V Novém zákoně jsou potom desítky dokladů o nesmrtelnosti lidské duše hned po smrti, nejlépe a nejvýstižněji podobenství Kristovo o boháči a Lazarovi (Luk 16,19n) a 1 Petr 3,18n, kde první papež v dějinách Církve píše o Kristově duši, jež po Pánově ukřižování a ještě před Zmrtvýchvstáním vstoupila do šeolu, kde zvěstovala vysvobození tamním duším včetně těch, jež tam byly už od potopy za Noemových časů. Dnes i někteří neomodernističtí teologové uvnitř Církve učí podle heretika Lászla Borose podobně jako jehovisté, že duše po smrti prý umírá spolu s tělem. Jsou ovšem v rozporu s Písmem sv. i s Tradicí, tj. v bludu.

Važme si proto úžasného daru, kterým je zjevená pravda o posledních věcech člověka. Odhaluje nejen Boží spravedlnost a milosrdenství, ale také nádhernou logiku a intelektuální i duchovní hloubku, jíž se nevyrovná žádné jiné učení na toto téma. A hlavně – těšme se do nebe! Když budeme žít v milosti posvěcující, posilovat se svatými svátostmi, konat dobro podle Božího zákona a varovat se hlavně těžkého hříchu, a neustále pokorně prosit o setrvání v tomto stavu až do konce, dočkáme se, i když se asi budeme muset nejprve smířit s nějakými očistcovými tresty. Ale věčná radost ve společenství s Bytostí, která nás nejvíce milovala, stojí opravdu za to.

Dr. Radomír Malý

K některým výrokům o naslouchající církvi

Pojem naslouchající církve je sám o sobě zcela v pořádku. Jedná se o věc, která je nejen dobrá, ale dokonce žádoucí. To, že by církev měla být naslouchající, je pravdou. A že Hitler má zásluhy na budování dálnic pro lidi, aby jim usnadnil cestování, je taky pravda. Jedná se o nezpochybnitelná historická fakta. Přesto zůstává jedno Ale…

Nestačí se dívat pouze na nějaký výrok, jaký je sám o sobě, vytržený z kontextu. Když je nějaký výrok pravdivý, ale zazní v rámci nějaké nedobré propagandy, je to špatné, i když i nadále uznáváme, že je výrokem pravdivým. Pokud se o naslouchající církvi mluví v rámci propagandy (no, mnozí ani nevědí, že k nějaké propagandě v těchto souvislostech dochází; tím je vše ještě nebezpečnější), je to špatné, i když i nadále platí, že daný výrok sám o sobě je dobrý a pravdivý.

Nejprve, ani ne pro chytání za slovo, jako spíš pro zasmání, si uvědomme, že ti, co tuto propagandu za použití výrazu “naslouchající církev” činí, nachytali sami sebe. Církev je z více než 99,95 procenta tvořena věřícími bez svátostného svěcení. Tedy ne-duchovními. Takže z více než 99,5 procenta dopadá požadavek naslouchající církve právě na nevysvěcené věřící.

Paralýza katolíků po DVK ohrožuje samotné základy Církve

Pilát mu řekl: „Jsi tedy král?“ Ježíš odpověděl: „Tak je to, jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“
(Jan 18,37-38)

Svátek Krista Krále byl do římského kalendáře přidán encyklikou papeže Pia XI. Quas primas z 11. prosince 1925. Byla to doba velmi znepokojivé mezihry mezi dvěma světovými válkami, která zničila dvě generace. I Katolické církvi přinesla problémy. Začínala se šířit myšlenka, podle níž se jako ideál chápala čistě světská vláda. Dořešena nebyla ani takzvaná římská otázka, to jest spor o časnou moc papežů jakožto vládců občanského území v kontextu italského risorgimenta, který skončil uzavřením Lateránských smluv mezi italským králem Viktorem Emanuelem III. a papežem Piem XI. v roce 1929.

Papež poměrně jednoznačně vyjádřil, proč pokládá za nezbytné a prospěšné zavést tento svátek pro celou Církev. Datum, poslední neděle v říjnu, byla zvolena proto, že jde o poslední neděli před svátkem Všech svatých, kdy se Kristovo království projevuje ve slavné svatosti světců v nebi, za druhé proto, že se blíží konec liturgického roku, a konečně i proto, že tuto neděli protestanté tradičně oslavují jako výročí reformace.

Papežova vlastní slova z encykliky, kterou byl svátek Krista Krále zaveden, nám umožňují porozumět jeho pojetí tohoto svátku. Papež cituje svatého Cyrila Alexandrijského: „Moc, kterou má Kristus nad veškerým tvorstvem, neuchvátil násilím, ani ji nepřijal odjinud, nýbrž má ji ze své podstaty a přirozenosti.“ [1] A pokračuje: „To znamená: jeho královská moc se zakládá na tom podivuhodném spojení, které nazýváme hypostatickým. Z toho vyplývá, že andělé i lidé se mají Kristu klanět nejen jako Bohu, nýbrž mají ho poslouchat také jako člověka a být poddáni pod jeho mocí; neboť již z hypostatického spojení má Kristus moc nad veškerým tvorstvem. Co však je blaživější a lahodnější než myšlenka, že Kristus je naším králem nejen právem svého zrození, nýbrž také právem, kterého nabyl svým vykupitelským dílem?“

Souvislost mezi liturgickými excesy a zneužíváním mladistvých

Víme, že existují dobří a svatí kněží, obrazy nejvyššího Velekněze a Dobrého pastýře, kteří nám neúnavně slouží, kteří opravdově pracují pro naši spásu a jsou jedním z důvodů, proč být katolíkem představuje největší radost na světě. Snad každý z nás zná nějakého takového dobrého kněze, nebo jich známe několik či mnoho. Víme, že jsou často nedoceňovaní a v dobách, jako je tato, vystaveni nezaslouženým pochybám a podezírání jen kvůli vinám některých spolubratří – vinám, které oni sami zavrhují a odsuzují stejně jako laici.

My všichni, laici v lavicích i kněží u oltáře, si však musíme klást těžké otázky. Patrně nejdůležitější zní: Co umožnilo, že tolik „mužů Božích“, včetně biskupů, se stalo rukojmími ďábla? Dá se identifikovat nějaká příčina – kromě všeobecných příčin, jako je Adamův pád, nezřízená žádostivost a nebezpečí, která provázejí pozice spojené s výkonem nějaké autority – specifická pro posledních 50 let, tedy období, do něhož spadá většina případů kněžského zneužívání?

Systémovou příčinou odchýlení se od kněžských povinností, mravní laxnosti a zhýralosti je atmosféra nevázaného antinomismu či anarchie, která doprovázela liturgické reformy a deformace šedesátých a sedmdesátých let, kdy neukázněné sebeoslavy nahradily katolický ideál (jehož se nedosahovalo všude, jenž se však všude vyžadoval) kněze podřizujícího se kázni náročné liturgické formy s jejími úctyplnými rubrikami a vštěpováním bázně Boží. Kněz býval mužem vysvěceným k přísné a střízlivé službě u oltáře. Jelikož se v těchto desetiletích všechno rychle změnilo, stal se zničehonic centem pozornosti, „předsedajícím“, který mluví lidovým jazykem a manipuluje shromážděným lidem. Kněží byli vrženi do lví jámy marnivosti, popularity, sentimentálnosti a uvolněnosti, a ne každý byl Danielem, který unikl bez újmy. V dohledu nebyla žádná askeze; jakékoli zlo, jež by předtím zastavil stavovský kodex cti, dostalo nyní volnou ruku.

Je třeba všechny kanonizace přijímat jako neomylné?

Kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. a oznámení nadcházející kanonizace Pavla VI. vyvolaly v tradičních kruzích jisté kontroverze. Na jedné straně byly vznášeny námitky proti tomu, jak byly tyto procesy vedeny, i proti tvrzení, že tito papežové projevovali hrdinské ctnosti. Na druhé straně existuje sklon k názoru, že tradicionalisté by měli akceptovat všechny kanonizace jako neomylné, protože se to pokládá za tradiční teologické stanovisko. Zdá se, že posledně uvedená tendence získává převahu, a výsledkem je, že katolíci do značné míry dospěli k závěru, že jakmile je někdo prohlášen za svatého, je jejich povinností jeho svatost akceptovat a přestat jeho kanonizaci zpochybňovat. Cílem tohoto eseje je tento závěr odmítnout a představit alternativní pohled na povinnost katolíků ve vztahu ke kanonizacím.

Názor, který zde předkládáme, je třeba hned na počátku pečlivě vysvětlit. Netvrdíme, že katolíci mohou pravdivost kanonizací vyhlášených papežem svobodně přijmout nebo odmítnout, jak se jim zlíbí. Rovněž nejde o názor, že kanonizace nejsou autoritativní v tom smyslu, že jejich nárok na to, aby byly akceptovány, vyplývá čistě z předložených důkazů o svatosti kanonizované osoby a vůbec ne ze samotné skutečnosti oficiálního vyhlášení. Toto vyhlášení samo o sobě zakládá u katolíků povinnost víry. Ani nejde o názor, že kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. jsou mylné, protože tyto osoby nedosáhly blaženého patření v nebi. Svatostí těchto dvou papežů se zde nezabýváme. Tvrdíme zde jen to, že ne všechny kanonizace musejí katolíci akceptovat jako neomylné úkony magisteria Církve.

Kněžský celibát – znovuotevřené téma

Předběžná poznámka:
Hlavní důvody kněžského celibátu – ty, na kterých skutečně stojí, jsou duchovní. Souvisí se mší svatou. Mše svatá není pouhým společenským obřadem, ale zpřítomněním vnitrotrojičního božského života zjeveného a žitého Ježíšem Kristem. Toto vyvrcholilo jeho velikonočními událostmi a tím nás vykoupil… Proto skutečné důvody celibátu nepochopí nevěřící člověk ani člověk nemající smysl pro duchovní a nadpřirozený rozměr mše svaté. V těchto případech následující pojednání k ničemu nepomůže.
Dále, někteří lidé mluví proti celibátu, ale podvědomě tak projevují nesouhlas s něčím úplně jiným. Jedná se o jakýsi podvědomý odpor ke kněžství či kněžím obecně. A protože v očích světa je za základní a snad i jedinou charakteristiku kněžství považován právě celibát, odpor ke kněžství se schovává či projevuje odporem k tomu, co je považováno za jeho podstatný znak. Pak ale pojednání o celibátu a jeho obhajoba opět ničemu nepomohou a tento článek se mine účinkem, protože problém zmíněných lidí je jinde a rozborem tématu celibátu se ne(vy)řeší. Odmítání kněžství, občas až jakási třídní nenávist vedoucí k třídnímu boji, aby se z církve stala beztřídní společnost, o to v jejich případech jde. Tito téměř komunisté nedosáhnou spokojenosti, když by na kněze byli svěceni ženatí. Jim ve skutečnosti nevadí celibát, jim vadí kněžství a kněží, proti kterým obecně jsou. Jim vadí, že církev byla Pánem Ježíšem ustanovena jakožto hierarchická a že hierarchie je tvořena právě církevními představenými, tj. duchovními. Jim vadí, že farářem, tedy hlavou farnosti, může být jedině vysvěcený kněz, hlavou diecéze jedině vysvěcený biskup atd. Bude-li kněz ženatý, i nadále proti němu budou vystupovat. Jednoduše proto, že je knězem. Svatí mající jisté poznání duchovních skutečností sice nepřehlíželi chyby kněží, přesto o kněžství mluvili tak pozitivně, že nás to až překvapí. Naopak nenávistní nepřátelé všeho božského mluví proti kněžství … taky překvapivě. Samozřejmě je řeč o kněžství obecně, ne o konkrétních lidech. Každý se může zamyslet, ke které skupině patří a proč ne k druhé. A také, čím se od lidí ve druhé/první skupině liší.
Doplňující poznámka na základě vzniklé diskuze: Celibát je zde míněn v tom smyslu, resp. smyslech, v jakých se používá v běžné lidové mluvě. V odborné mluvě by se slovo “celibát” používalo pouze pro ne-manželství duchovních.

Osmá bolest Panny Marie

Ještě ke svátku Sedmi bolestí Panny Marie přinášíme čtenářům výňatek z knihy In sinu Jesu – V tichu před Pánem:

čtvrtek 15. září 2011

Sedmibolestné Panny Marie

Ano, můj milovaný synáčku, osmá bolest mého mateřského a neposkvrněného Srdce spočívá v tom, že je můj Syn tolik urážen ve svátosti jeho lásky. Tato má bolest bude trvat až do konce časů, kdy skutečná přítomnost mého Syna v Nejsvětější svátosti ustoupí před pohledem na jeho božský majestát. Tehdy víru nahradí patření a naději vlastnění. Láska bude jistá a věčná pro všechny, kdo zemřeli v objetí jeho božského přátelství.

Věz však, že do té doby mé mateřské Srdce trpí a rmoutí se nad neúctou, chladem a nevděčností tolika duší vůči svátosti nehynoucí lásky mého Syna. Právě v této svátosti on miluje své vlastní, miluje je až do krajnosti – až na pokraj každé stvořené možnosti a až na sám kraj tohoto pomíjejícího světa. Jeho eucharistická láska překračuje všechny zákony pomíjivé přirozenosti: není většího zázraku na povrchu zemském než skutečná přítomnost mého Syna ve Svátosti oltářní. A přesto je opuštěn, zanedbán a vydáván do rukou hříšníků, aby byl znovu a znovu zrazován – a to vlastními vyvolenými, jeho milovanými kněžími, muži, které si sám vybral, aby byli útěchou a radostí jeho Srdce. Tohle je osmá bolest mého vlastního Srdce: zrada a zanedbávání mého Syna v nejsvětější Eucharistii.

Raději smrt než hřích – Slovensko má novou blahoslavenou

Dnes byla na Slovensku blahořečena Anka Kolesárová (1928-1944), mučednice čistoty, kterou zavraždil rudoarmějec, kterému odmítla být po vůli. Toto blahořečení vyvolalo na Slovensku velký rozruch a zuřivé výpady bezvěrců a liberálů, které se soustředily jak na samotný koncept mučednice čistoty, tak především na heslo s touto mučednicí velmi vhodně spojené: „raději smrt než hřích“. Zároveň též ukázalo smutný obraz současných slovenských katolíků, kteří s dříve zmíněnými diskutovali a hájili toto blahořečení, ovšem často naprosto chybnými a nesmyslnými argumenty a konstrukcemi, které katolickou víru v lepším případě zamlžovaly, v horším zcela popíraly.

Klasický příkladem zmateného článku zmatené moderní katoličky může být třeba text Anka Kolesárová – mučeníčka čistoty, alebo fanatická kresťanka? Těžko ale autorce její zmatenost a neznalosti při dnešní úrovni katecheze vyčítat. Koneckonců mne nepříjemně překvapili i daleko vzdělanější a konzervativnější katolíci, kteří také neváhali napsat, že heslo „raději smrt než hřích“ bylo nevhodně zvoleno, či dokonce, že nic takového po křesťanech Církev ani Bůh nepožadují, resp. že taková velká svatost není vyžadována po každém. A bohužel, dosti zmatené a zavádějící je i vysvětlení KBS. Člověk při pohledu na takový úpadek už má jen dvě možnosti: bezmocně plakat, nebo se snažit se vysvětlit to, co před koncilem věděly i malé děti a po koncilem odstartovaných „nových letnicích“ už většinou neznají ani dospělí (taky)katolíci a nedokáží jasně vysvětlit ani biskupové a mluvčí biskupských konferencí.

Vraťme se nejprve k nové světici. Anka Kolesárová byla zbožná katolická dívka a poloviční sirotek. Její krátký, ctnostný a zbožný život se završil 22. listopadu 1944, kdy si ji vyhlédl jeden z právě dorazivších „osvoboditelů“ a dal jí na výběr: buďto se s ním vyspí, nebo ji zabije. Když odmítla, povolil jí jednověté rozloučení s otcem a zastřelil ji…

Co mají společného sv. Cyril a Metoděj se sv. Marií Gorettiovou?

Sv. Cyril a Metoděj

Zdánlivě nic (krom toho, že jsou typicky „červencovými“ svatými, jejichž svátky po sobě následují) – a přesto hodně. Zdánlivě nic, neboť soluňští bratři žili a působili v 9. století, byli to učenci, mniši, církevní hodnostáři a misionáři, zatímco Maria Gorettiová vešla do církevního martyrologia jako obyčejná vesnická dívka, dokonce ještě dítě, z přelomu 19. a 20. století. Kdyby nedošlo k jejímu ubodání násilníkem Serenellim, před nímž bránila svoji mravní čistotu, svět by o ní vůbec nevěděl.

Nicméně podobnost je tady mnohem větší, než si myslíme. Naše věrozvěsty a o tisíc let mladší mučednici svaté čistoty spojuje totiž 6. Boží přikázání a jeho obrana. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj přišli na Moravu nikoli proto, aby zvěstovali pohanům evangelium (Velká Morava již byla z velké části křesťanská), ale proto, aby naše pokřtěné předky naučili křesťansky žít, to znamená na prvém místě zachovávat Boží přikázání. Moravané tenkrát, ač formálně křesťané, žili ve skutečnosti jako pohané. Holdovali mnoha pohanským pověrám, mj. i vampyrismu, a jejich sexuální život charakterizovaly promiskuita a polygamie. Proto oba světci-misionáři sestavili zákoník a zpovědní zrcadlo (Nomokánon a Zakon sudnym luďom), kde zejména pokání za mimomanželský sex bylo velmi tvrdé (několik let o chlebu a vodě s výjimkou nedělí a svátků).

Sv. Metoděj již jako arcibiskup a metropolita moravsko-panonský se dostal do ostrého konfliktu s knížetem Svatoplukem právě kvůli 6. a 9. přikázání. Sv. hierarcha Metoděj mu podle anonymního spisu Život Metodějův ostře vytýkal, že je „otrokem ženských rozkoší“, což byl důvod, i když asi ne jediný, proč  si ho znepřátelil a on mu potom působil mnohá příkoří. Můžeme tedy naše věrozvěsty, jejichž svátek jsme oslavili 5. července, pokládat mimo jiné i za velké obránce a obhájce manželské čistoty a nerozlučitelnosti a sexuální abstinence mimo manželství, jak předepisuje Boží zákon.

Kardinál Sarah v Síle ticha tepe Františkův režim

Před časem jsem psal o neobyčejných duchovních radách v nejnovější knize kardinála Saraha Síla ticha. [Česky článek vyšel v 10. čísle časopisu RC Monitor z 20. 5. 2018, https://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2018-10.pdf – pozn. překl.] Tehdy jsem si však ještě neuvědomoval, že kardinál Sarah také v knize na několika místech ostře, byť nepřímo, kritizuje Františkův pontifikát (papeže, jím jmenované hodnostáře a nejenergičtější následovníky). Sarah chápe tvrdá slova Ježíše Krista a posvátnou povinnost pastýřů napodobovat i v tomto směru svého Mistra, vyžadují-li to okolnosti.

Kardinál Sarah

Doufám, že si přinejmenším všichni naši čtenáři tyto konkrétní pasáže z knihy přečtou. V této době velké dezorientace v Církvi, která zdaleka nezasahuje jen katolíky ve světě, jsou velmi důležité.

Až do papeže Františka byla Katolická církev nejdůslednějším a nejjasnějším majákem pravdy ve věci křesťanské mravní nauky. Mnozí jiní křesťané a dokonce i nekřesťané spoléhali na to, že bude propagovat a hájit učení o přirozeném zákonu, který je nezbytným základem každé civilizované společnosti.

Nyní však, jak Sarah odhaluje, sama Církev rychle sklouzává do sebezničujícího zesvětštění a vzdaluje se klíčovému pověření, které jí dal Ježíš Kristus – hlásat Evangelium ke spáse duší.