Category Archives: O víře

Panna Maria – Přemožitelka bludů

Raduj se, Maria Panno: všechny bludy jsi zničila samojediná na celém světě.“ Toto je modlitba Církve, jak ji uvádí P. Konrád Kubeš SJ ve svém úžasném díle „Ve šlépějích Neposkvrněné“. Proč Církev dala Matce Boží mimo jiné právě titul „přemožitelka bludů“, který tolik zdůrazňovali především sv. Ludvík Grignion z Montfortu a sv. Alfons z Liguori? Na tuto otázku nepřímo odpovídá v nedávném eseji zveřejněném na webu www.katholisches.info známý historik a statečný obhájce katolické víry Roberto de Mattei: Panna Maria totiž jako jediná jak před ukřižováním Spasitele, tak i po něm, neztratila víru a nepropadla herezím. Všichni ostatní, tj. apoštolé, učedníci i zbožné ženy doprovázející Pána, ano.

Zní to tvrdě, ale apoštolé se k tomu sami pokorně přiznávají, jak ukazují evangelia. Kristus jim mnohokrát říkal, že bude ukřižován a třetího dne vstane z mrtvých. Nevěřili, brali to nejspíš jako jednu z jeho tajuplných řečnických nadsázek. Nebyli ochotni toto přijmout, protože jejich nitro plně ovládala falešná, heretická představa politického Mesiáše, vytvořená židovskými nacionalisty. Mesiáše, který zázračně zlikviduje římskou nadvládu s jejími velekněžskými kolaboranty a nastolí celosvětovou izraelskou říši. Oni, apoštolé, v ní budou předními potentáty s mocí, bohatstvím a vlivem. Matka Zebedeových synů, prosící Pána, aby je ustanovil po své pravici a levici, je nejjasnějším důkazem takové představy (Mat 20,20-3; Mar 10, 35-40). Kristus ukřižovaný by tomuto ideálu protiřečil – a Kristus zmrtvýchvstalý? To už je něco mimo realitu tohoto života, mimo moc, bohatství a vliv – a o tyto hodnoty jim přece šlo.

Když jejich Pána a Mistra ukřižovali, zbaběle se rozprchli, Petr ho zapřel. Propadli deziluzi a zoufalství, jak to vyjádřili učedníci putující do Emauz: „My jsme doufali, že On má vykoupit izraelský národ…“ (Luk 24,21). My jsme doufali, ale naše naděje se totálně zhroutila, On je mrtev. Jediný Jan stál s Pannou Marií pod křížem, ale ani on v té chvíli nevěřil. Sám se přiznává ve svém evangeliu, že uvěřil až poté, co v neděli ráno přiběhl ke hrobu, vstoupil dovnitř a uviděl tam ležet pruhy plátna (Jan 20,8).

Kard. Sarah: Evangelizace je křesťanská povinnost

Kardinál Sarah

8. dubna 2019 (LifeSiteNews) – Kardinál Robert Sarah řekl, že katolíci mají povinnost evangelizovat a že přinášet nepokřtěným Krista je „naléhavým úkolem“ Církve. Prefekt Kongregace pro bohoslužbu a disciplínu svátostí to uvedl v odpovědi na otázku, jak mají katolíci obracet druhé a přitom neupadat do „proselytismu“, který nedávno kritizoval papež František. Ten při návštěvě Maroka koncem března vyzval křesťany, aby aktivně neusilovali o konverze ke své víře, neboť „cesty misijního poslání nevedou proselytismem“. Papež nevysvětlit, co „proselytismem“ míní. [1]

Portál Aleteia v rozhovoru z 5. dubna položil kardinálu Sarahovi otázku: „Jak můžeme obracet druhé, aniž bychom se uchylovali k proselytismu, který během své cesty do Maroka kritizoval papež František?“ Kardinál odpověděl, že Církev dostala „od Pána Ježíše poslání: ,Byla mi dána všechna moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získávejte mi za učedníky všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.ʼ Tohoto naléhavého úkolu se Církev nemůže zříci,“ dodal. Africký prelát dále citoval svatého Pavla: „,Běda mi, kdybych nehlásal evangelium,ʼ řekl svatý Pavel. To dělali misionáři v Africe i na jiných kontinentech. Při svém prvním setkání s lidmi jim ihned vyložili evangelium a jeho požadavky, aniž by někoho k něčemu nutili. Neznám žádného misionáře, který by lidi nutil stát se křesťany. Evangelizovat je však povinnost.“ Kardinál Sarah konstatoval, že Pán Ježíš je „jediná cesta ke spáse“. 

Ať jde o muslimy, buddhisty nebo animisty, každého musíme evangelizovat hlásáním Ježíše Krista, který je jedinou cestou ke spáse. Nejde tedy o proselytismus, protože pohany nebo muslimy nenutíme zbraněmi, nýbrž nabízíme jim cestu ke spáse. Naše náboženství je založeno na lásce a násilí zakazuje,“ řekl pan kardinál. [2] 

Odsouzeníhodné omyly o manželství a rodině: dialog na onom světě

Doby velkých zmatků zažila Katolická církev už dřív. Třebaže při pohledu zpět litujeme těchto období i vzpurných lidí, kteří je umožnili, zároveň z nich čerpáme moudrost a odvahu, uvědomíme-li si, že pastýři Církve sice ne vždy zachovávají víru nedotčenou nebo ji hájí, jak by měli, ale věřící mají ze křtu vyplývající základní povinnost pevně se držet pravé víry bez ohledu na to, jaký nátlak musejí snášet. Před časem jsme představili tři hypotetické scénáře, v nichž byly duše v roce 366, 638 a 1332 odsouzeny za to, že vlastní nedbalostí následovaly pastýře, kteří je vedli na scestí (http://www.duseahvezdy.cz/2018/01/21/ale-papez-to-rekl-aneb-vymluva-ktera-vam-u-boziho-soudu-nepomuze/).

Představme si, jak by to mohlo vypadat dnes …

Andělé přivádějí duši před Krále králů a Pána pánů. Jeho vzezření je oslnivé a z jeho ran se linou proudy světla.

Soudce: Služebníku špatný, nyní zbavený odznaků církevní důstojnosti, jak ses opovážil rozsívat zmatek a nejednoznačnost o zločinu rozvodu, fikci „druhého sňatku“ a svatokrádežném připouštění cizoložníků ke svaté hostině oběti mé lásky?

Duše (třese se): Myslel jsem, že dělám správnou věc.
Soudce: Nikdy jsi nečetl slova, která zaznamenal můj spolehlivý služebník Matouš? „Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své manželce, a ti dva budou jedno tělo. Proto již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Mohl jsem mluvit jasněji?

Duše (odvážněji): Ale někdy se ti, kteří měli být jedním tělem, zase rozejdou, stanou se opět dvěma jednotlivci a jdou si každý svou cestou. Nemáme se starat i o jejich potřeby, i když se rozešli?

Soudce: Křesťané spojení v manželství se v mých očích nemohou rozejít. Zůstávají jedním tělem, dokud je smrt nerozdělí. Nikdo nemá moc rozloučit, co jsem já spojil. Člověk si o sobě myslí, že je mocný, protože dokáže rozbít atom a svými zbraněmi by dokázal i zničit zemi, kdybych mu to dovolil. Ale rozloučit ty, kteří se z mé vůle stali jedním tělem, nemůže. Nepoložili moji služebníci, Jan Křtitel, Thomas More, John Fisher, Peter ToRot a mnozí další, při obraně nerozlučitelnosti manželství i vlastní život? Učil některý z učitelů mé Církve někdy něco jiného? Nepotvrzoval tuto pravdu ve věrnosti mému slovu jeden papež za druhým a neodsuzovali papežové každou otevřenou i skrytou odchylku od ní?

Duše: To je pravda, ale pak mě oklamali ti, kdo prohlašovali, že na zemi mluví tvým jménem!

Soudce: Proč ses nechal oklamat? Pravda je v Evangeliu – v tom Evangeliu, které jsi měl na základě svého svěcení hlásat vhod či nevhod ke spáse lidstva. „Mojžíš vám dovolil propustit vaše manželky pro tvrdost vašeho srdce; ale nebylo tomu tak od počátku. Ale pravím vám: Kdo propustí svou manželku, vyjma cizoložství, a vezme si jinou, cizoloží; a kdo si vezme propuštěnou, cizoloží.“ To jsem řekl a to jsem tím také mínil. Rozvod nebyl na počátku v Božím plánu. Nikdy to nebyl Boží plán. Když jsem mezi vás přišel v těle, zjevil jsem, že pouze a jedině tvrdost srdcí, která nemají milost, vede manžela k tomu, aby zapudil manželku, nebo manželku, aby zavrhla manžela. Trpěl jsem a zemřel na kříži, abych pro každého člověka získal srdce z masa podobné mému: srdce schopné a ochotné trpět a zemřít za přítele, za bratra či sestru, manžela, manželku, rodiče nebo dítě. Stále dávám tuto milost těm, kdo mě o ni prosí. To jsi měl také učit, místo abys překrucoval a ohýbal moje slova a snažil se hledat cestičky, jak uniknout přísnému milosrdenství lásky, která všechno dává – a také všechno žádá.

Duše: Ale Mistře, toto učení je pro slabé lidi určitě příliš obtížné!

Soudce: Je příliš obtížné pro lidi samotné. V tomtéž Evangeliu jsem řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je všechno možné.“ I když jsem mluvil o evangelních radách, o manželství platí totéž: já a jen já svou milostí umožňuji manželům, aby se věrně milovali po celý život, já působím, že dokážou uvítat tolik dětí, kolik jim jich dám, já jim umožňuji snášet v manželství i nejhorší kříže – neplodnost, zradu, zneužití, opuštění – z lásky ke mně a pro věčný život. Realitu této neporazitelné milosti světu ukazuje zástup mučedníků, kteří mě následovali v mých krvavých stopách až do nebeské slávy.

Duše: Ale co lidé, kteří i ve svých neregulérních situacích zoufale potřebují pomoc tvých svátostí?

Soudce: Všichni jste hříšníci – a každý z vás zoufale potřebuje svátostnou pomoc, má-li zvítězit nad hříchem a nakonec dojít do mého království. Ale jak víš od apoštola Jana a z trvalé nauky mé církve, existuje hřích, který neznamená odmítnutí mého přátelství, a hřích, který ho odmítá. Těm prvním Církev správně říká „všední“ a těm druhým „smrtelné“. Smrtelný hřích člověka, který člověk nečiní pokání a setrvává v něm, vylučuje z přijímání mých svátostí i z věčného života. Ženatý křesťan či vdaná křesťanka, kteří žijí sexuálně s někým jiným, kdo není jejich původním a jediným manželským partnerem, se proviňuje cizoložstvím. Žádný skutečný křesťan nikdy neučil nic jiného. Dokonce i pohan Aristoteles byl přesvědčen, že cizoložství nemůže nikdy nikdo ospravedlnit ani z něj změnou té či oné okolnosti učinit ctnost. Měl víc zdravého rozumu než mnozí z vás, kteří na zemi žijete dnes, za což byste se měli velice stydět.

Duše: Jsem zmatený. Copak to není disciplinární záležitost tvé Církve? Neponechal jsi určování podmínek pro přijímání svátostí na nás?

Soudce: Tvůj zmatek je hluboký jako podsvětí. Na Církvi jsou vedlejší podmínky: jak často člověk smí nebo musí přijímat určitou svátost, jak dlouho před jejím přijetím musí zachovat půst a podobně. Zásadní podmínky pro udělování či přijímání svátostí jsou vlastní jejich symbolice a realitě, která pochází z toho, jak jsem je ustanovil. Mluvíš, jako bys nikdy nestudoval teologii!

Duše: Víš, že jsem studoval v…

Soudce: Běda, tvá formace byla trestuhodně špatná: povrchní, neúplná, překroucená subjektivismem a sentimentalismem, naprosto narušená moderními předsudky. To byla jen zčásti tvoje vina a značně to souviselo s tím, v kterém desetiletí jsi nastoupil do školy, a s učiteli, kteří se na tobě podepsali. Z tohoto důvodu bude tvé utrpení odpovídajícím způsobem zmírněno.

Duše: Ale Pane, Pane, není milosrdnější dopřát hříšníkům lék Eucharistie?

Soudce: Konečně se dostáváme k jádru tvého zavrženíhodného omylu. Nezneužívej vznešené a majestátní jméno Milosrdenství, ani líbezné a nevýslovné tajemství mého Těla a Krve! Smilovávám se i nad nejhorším hříšníkem, jen když činí pokání a má vůli svých hříchů zanechat. Smývám jeho vinu svou nejdrahocennější Krví a jeho duši činím bílou jako sníh. Kajícího hříšníka přivinu na své Srdce s láskou mnohem větší, než má matka k novorozeněti nebo ženich ke své krásné nevěstě. Živím ho manou z nebe a vodou ze skály. Mé milosrdenství však nemůže očistit hříšníka, který svůj hřích miluje. Jeho osud bude takový, jaký si sám zvolil. Jestliže žije v hříchu, bude hřích jeho životem, a jestliže v hříchu zemře, bude hřích – to znamená odloučení ode mě – jeho věčností. Dávat někomu takovému Eucharistii znamená jen vršit na jeho hlavu žhnoucí uhlí dalších hříchů.

Duše (v zoufalé snaze se ospravedlnit): Ale nám se říkalo, že je nejvyšší čas na novou Církev, soucitnou a pečující, která je ke každému vstřícná.

Soudce: Je jen jedna jediná Církev. Já jsem její Hlavou a můj Zákon se nikdy nemění – a poslouchat ho vede ke spáse. Vítaní jsou všichni, kteří se tomuto zákonu chtějí podřídit. Vy se mému svatému náboženství naopak vysmíváte, hříšníky ukolébáváte ke spánku a konejšíte jejich svědomí, když by přitom potřebovali spíš probudit, aby si uvědomili svůj skutečný stav a činili pokání. Jenom ti, kteří uznají svou smrtelnou nemoc, budou u božského Lékaře hledat uzdravení. Jinak zemřou ve svých hříších.

Duše: Nám se říkalo, že máme každému projevovat milosrdenství!

Soudce: Mnoho lidí neví, co milosrdenství ve skutečnosti znamená. Existuje jen jediné milosrdenství: přísné milosrdenství mé pravdy, které v lásce zraňuje a uzdravuje. Jizvy mých ran, které jsem snášel, abych přinesl svědectví pravdě z lásky k hříšníkům, se mnou zůstávají navěky ve slávě. Jsou důkazem, že není slávy bez pravdy, štěstí bez utrpení, lásky k bližnímu bez lásky k Bohu nade všecko a přede vším. Bez tohoto radikálního rozhodnutí pro mě je láska jen jiné označení pro sobectví na pět písmen.

Duše (stále rozrušenější): Proč – od koho – jak jsem to měl vědět?

Soudce: Ve své trpělivosti a lásce k lidstvu jsem sesílal nesčetné svědky pravdy – je tu inspirované, bezchybné a neomylné Písmo, jednomyslné mínění Otců, společná váha učitelů Církve, mimořádná shoda magisteria po všechna staletí a i ve tvé době kardinálové, biskupové, kněží i laici, kteří neúnavně hlásali pravdu o manželství a rodině. Nemáš žádnou omluvu, ba ani stín omluvy.

Duše (vyčerpaně): Jsi spravedlivý, Pane, a tvůj soud je pravdivý.

Soudce: Archandělé, odveďte toto církevní kníže na místo, které mu náleží.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:
https://www.lifesitenews.com/blogs/damnable-errors-on-marriage-and-family-a-dialogue-in-the-afterlife

Pokání jako trest a zdroj milostí

„Za pokání se pomodlete třikrát Otčenáš a Zdrávas Maria…,“ to často slyší každý katolík, který se pravidelně zpovídá. Když to vykoná, tak má pocit, že splnil uložené pokání. Jenže opravdu? Nikoliv, zpovědníkem určená modlitba „za pokání“ je ve skutečnosti pouhou předehrou k opravdovému pokání. Jak tomu rozumět?

Pod pojmem „pokání“ nebo také „dostiučinění“ chápe katolík zcela správně změnu smýšlení (řecky metanoia) k lepšímu, tj. zřeknutí se hříchu a začátek nového života. Jenže latinský výraz tohoto pojmu zní „poenitentia“. Slovo „poena“ znamená „trest“. Právě na to se dnes zapomíná, ačkoliv jde o neměnnou nauku Církve: Hříchy jsou nám sice při platné svaté zpovědi všechny odpuštěny, ale nikoli všechny tresty za ně, pouze jejich část (jak veliká, to rozhoduje Bůh). Za každý hřích, i všední lehký, následuje trest ve formě nemocí, neštěstí a dalších životních útrap. Když si ho neodpykáme zde na zemi, budeme tak muset po smrti učinit v očistci. My ale můžeme tresty, které nám ještě zbývají podstoupit za hříchy, zmírnit nebo i úplně odstranit sami kajícím způsobem života.

Co je to „kající způsob života“? To, že se úplně vzdáme svých bezhříšných životních potěšení, jakými jsou sport, kultura, hudba, poznávání cizích zemí, dobré vínečko s přáteli apod.? Nikoliv, kající způsob života nemá – jak potvrzuje známý americký biskup, evangelizátor a kandidát oltáře Fulton Sheen – nic společného se zasmušilostí a odmítáním každé přirozené radosti ze života. Kajícím způsobem života rozumíme vlastní potrestání sebe sama za hříchy odpuštěné ve svaté zpovědi, kdy si my sami stanovíme „trest“ za spáchaná provinění – a k tomu Církev nabízí širokou paletu výběru. Nejobvyklejšími a klasickými jsou:

Duchovní smysl tělesného půstu

Půst a jiné druhy odříkání spojujeme mj. s kajícností. Kajícnost souvisí s obrácením, se zřeknutím se hříchu, s napravováním jeho následků. Tím se dostáváme k prvním dvěma bodům.

1. V důsledku hříchu došlo k nabourání harmonie nejen mezi lidstvem a Bohem (lze-li to takto vyjadřovat); nejen mezi lidmi mezi sebou, ale také v člověku samotném. Mluví se pak o nezřízené žádostivosti. Při půstu naopak se člověk snaží o to, aby měl své chutě pod kontrolou, aby tělesná žádost nezmítala duchem, ale aby člověk byl bytostí uspořádanou, kdy to nižší je podřízeno a v dobrém smyslu pod kontrolou toho vyššího a člověk jako takový podřízen Bohu. „Kdo je věrný v maličkosti, bude věrný i ve velké věci.“

2. Druhým bodem je to, kdy půst chápeme jako součást pokání. O pokání se už téměř nemluví a téměř se vytratilo z života dnešních křesťanů. Zmiňuje se pouze jeden jediný projev pokání, a sice ony tři zdrávasy po sv. zpovědi. Ale pokání je pojmem mnohem širším, výzvy k němu patří k hlavním tématům Ježíšova učení a připomínky např. z Lurd opět ukazují jeho důležitost a potřebnost. Jsem hříšný, a i když je mi hřích odpuštěn, dělám různé skutky dobrovolného pokání. A též se zřetelem na hříchy jiných lidí. Projevy mohou být rozmanité: Dobré skutky (např. tzv. skutky tělesného či duchovního milosrdenství) s úmyslem „na pokání“, trpělivé snášení těžkostí, které přicházejí, nebo i dobrovolný sebezápor. A sem patří také půst.

Co je správný půst

Na počátku postní doby nám zaznívají různé biblické i mimobiblické texty o potřebě náležitého vnitřního postoje; varování, aby se člověk nepostil kvůli pochvale lidí atd.

Pán Ježíš ale také říká: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, ABY VIDĚLI VAŠE DOBRÉ SKUTKY A VELEBILI VAŠEHO OTCE V NEBESÍCH.“

Unáhlený posluchač může být překvapen. Zvykl si vybírat (řecky: heresin) pouze něco od Izaiáše („či není půst, jaký si přeji, spíše toto …“), pouze šestou kapitolu Matoušova evangelia, jak slyšíme v evangeliu na Popeleční středu, a najednou toto?

Vše se vysvětlí, když si uvědomíme, o co v kterém textu jde. Pak uvidíme, že jsou v souladu. A nejen to. Uvidíme, že se vzájemně doplňují. Zatímco šestá kapitola varuje před konáním dobrých skutků pokrytci, kteří chtějí, aby je lidé chválili, výše uvedený text o svícení před lidmi naopak vybízí k veřejnému konání dobrých skutků, aby lidé velebili Boha. To se nevylučuje, to se dá a má skloubit: Nekonat dobré skutky veřejně kvůli vlastní slávě či uznání od lidí, ale konat je veřejně jako svědectví proto, aby byl oslavován Bůh. A pak je zde ještě jedna věc: celá ta perikopa šesté kapitoly mluví proti praktikám pokrytců. Toto slovo dnes používá kde kdo, mnohdy špatně. Pokrytec byl člověk, který si pokryl tvář maskou, takže lidé při pohledu na něj neviděli jeho skutečnou podobu, ale něco jiného. Přeneseně se jedná o falešné lidi, kteří se navenek ukazují lepšími, než ve skutečnosti jsou. A před tímto Pán Ježíš varuje: před přetvářkou, před nepravdivým ukazováním se lepšími, zbožnějšími, než je skutečnost. Když někdo ale pravdivě ukáže navenek, jak zbožný je uvnitř, a nečiní to pro svou slávu, ale aby lidé velebili Otce v nebesích, je všechno v pořádku a navíc uposlechl výše uvedené Ježíšovy výzvy.

Je Popeleční středa, začíná doba postní

„Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“

Dnes (tj. ve středu 6. března 2019) je popeleční středa, která slavnostně otevírá dobu postní. Začíná tedy doba 40 dnů modliteb, postů a almužen, kdy se život křesťanů má ještě více než jindy soustředit na rozjímání a pokání. Nechť se vám to daří, protože to je to nejdůležitější.

Tak jako zpověď předchází svatému přijímání a právě její upřímnost a poctivost rozhoduje o tom, zda člověk vůbec má právo přijímat a očekávat, že mu svaté přijímání něco dobrého přinese, tak je poctivě a upřímně prožitá postní doba nepostradatelným základem pro tu pravou radost z Velikonoc, ze Zmrtvýchvstání Páně.

Připomínám, že tento den je dnem přísného postu (maximálně jen jedno syté jídlo denně plus dvakrát něco malého, pochopitelně všechno bezmasé) a že v kostele, kam by každý, kdo má tu možnost, měl dnes zajít, se během obřadů spřažených se mší světí popel a uděluje znamení popelce, které symbolizuje pokání a pomíjivost pozemského života.

Ignác Pospíšil

Útok na rodinu

Poznámka vydavatele původního článku: Krize rodiny a manželství, která se projevuje vytrvalým šířením antikoncepce, rozvodu, smilstva, cizoložství a homosexuality, jasně pochází od ducha tohoto světa a v konečném důsledku z padlé lidské přirozenosti. Tentýž duch však nyní pronikl i do Magisteria Církve v takové míře, že to krizi ještě zhoršuje.

Následující úryvky jsou z knihy The Family Under Attack (Útok na rodinu) od P. Pietra Leoneho (vydal Loreto Publications, 2014; rozsáhlé recenze vyšly v angličtině na stránkách Christian Order a Rorate Caeli [1]), která si klade za cíl tento jev prokázat a analyzovat jeho příčiny pomocí tradičních teologických zásad svaté matky Církve.

POSUN V CHÁPÁNÍ LÁSKY

Tradice Církve rozlišuje mezi třemi základními formami lásky. Za prvé existuje láska smyslná (neboli vášnivá), jejímž příkladem je láska sexuální; za druhé láska rozumová (neboli ctnost lásky); a za třetí láska křesťanská, forma rozumové lásky pozvednutá nadpřirozenou milostí k tomu, abychom milovali Boha takového, jaký je, a bližního v Něm a kvůli Němu.

Změna nauky na straně představitelů Církve od Druhého vatikánského koncilu s jejich otevřeností vůči světu a všem jeho projevům, a konkrétně jejich nauky o manželství, spočívá v zásadě v záměně křesťanské lásky za lásku smyslnou: smysly, city, sentimentalitu.

Nový průzkum ukazuje odlišnosti ve víře

Nový průzkum, který provedl P. Donald Kloster z farnosti Panny Marie v Norwalku v americkém státě Connecticut ve spolupráci se statistikem a bloggerem Brianem Williamsem (LiturgyGuy.com), ukázal zajímavé údaje o málokdy dotazované skupině katolíků: těch, kteří pravidelně navštěvují tradiční mši svatou.

Kněz, který průzkum inicioval, slouží již víc než dvacet let jak mši podle novus ordo (NOM), tak tradiční latinskou mši svatou (TLM), a jak konstatuje v úvodu ke svým zjištěním, „pozoruje rozdíly mezi lidmi navštěvujícími tyto dvě různé mše římského ritu“. Podotýká, že „mezi americkými katolíky navštěvujícími NOM byly průzkumy týkající se jejich víry a praxe prováděny opakovaně (Pew Research a Centrum pro aplikovaný výzkum v apoštolátu při Georgetownské univerzitě [CARA]),” a všímá si, že „soubor dotazovaných [v těchto průzkumech] zřejmě nezahrnoval skupinu katolíků, kteří navštěvují TLM,” to znamená „přibližně 100 tisíc katolíků účastnících se v celých Spojených státech nejméně 489 nedělních mší“. Průzkum byl prováděn jak v kostelech, tak online u celkem 1773 respondentů.

Výsledky v klíčových otázkách byly výmluvné:

Svátek Stolce sv. Petra – papežství a jeho význam v církvi i v dialogu s členy dalších křesťanských denominací

Než přistoupíme k tématu, rád bych upozornil na rozdíl mezi papežstvím na jedné straně a papežem a jeho jednáním na straně druhé. Je to podobné jako rozdíl mezi úřadem a jeho nositelem. Zde bude řeč o papežství, ne o konkrétním člověku a už vůbec ne o jeho lidském jednání včetně slabostí a chyb nebo – kéž by Bůh nedopustil – zpronevěr vlastnímu poslání.

V křesťanské éře, v novozákonní době, je pouze jediný (Vele-)kněz, a sice Ježíš Kristus. Je pouze jediná oběť ve vlastním smyslu, a tou je opět on sám, obětovaný na kříži za spásu světa, aby mohly být odpuštěny hříchy. Přesto tuto jedinou oběť už v předvečer jejího uskutečnění proměnil při poslední večeři chléb ve své tělo a říká o něm, že toto je jeho obětující se tělo. Evidentně se při poslední večeři dála oběť. Máme-li zde dva okamžiky – velkopáteční obětování se na kříži a zelenočtvrteční obětování se pod svátostnými způsobami (viz „toto je tělo, které se obětuje – vydává“) a platí-li, že je jen jediná oběť, pak nezbývá než říct, že se v obou případech jedná o totéž. Srov. sv. Jan Zlatoústý: „tentýž Beránek, ne dnes jeden a zítra jiný, ale stále týž.“ Mluví se pak o zpřítomnění jediné velkopáteční oběti na kříži. Ne opakování. Ne přinesení jiné. Pouze zpřítomnění jedné jediné. Při poslední večeři Pán Ježíš také říká: „Toto konejte“ – dělejte totéž. Čiňte mou (zítřejší velkopáteční) jedinou oběť stále přítomnou, zpřítomňujte ji, čiňte toto mé obětování, a sice pod svátostnými znameními. A tak se v každé mši svaté jeho jediná oběť stává přítomnou. Neopakuje se, není to žádná další (druhá) oběť, ale jedna jediná, znovu a znovu zpřítomňovaná. A kněží, vyslovující Kristova slova „moje tělo“ reprezentují (re – znovu, prezentují – činí přítomným) Kristovo jediné kněžství, nakolik kněžství je určeno k přinášení oběti. Nejsou kněžími vedle něho nebo dokonce proti němu, jak nějací další, konkurující, ale jako je jediná oběť – Kristus obětovaný, a ta se zpřítomňuje, tak je jen jediný Velekněz – Kristus obětující, a i on je (pouze) reprezentován, takže je jeho kněžství, určené k přinášení jeho oběti, stále přítomné.

Analogicky k reprezentování Krista obětujícího, tj. Krista – jediného kněze; analogicky k zpřítomňování Kristovy oběti; tedy analogicky k přístupu ke Kristovu kněžství přistupujeme i k jeho hlavství, k jeho skálovství: Jako vysvěcení služebníci církve nejsou dalšími kněžími vedle jediného (Vele-)kněze, Krista, tak ani papež není další hlavou vedle jediné hlavy církve – Krista. Poznámka k pojmu “vikář Kristův”, “zástupce Krista – hlavy”: Různé výrazy mohou být použity v různě širokém či posunutém významu. Platí to také pro pojem nebo výraz „vikář Kristův“, tj. „zástupce Kristův“ používaný o představitelích církve. Chci říci, že je biblického původu, a kdo má rád Písmo, neměl by proti němu vystupovat. I když tam je použit v širším smyslu slova. Ale co je široké, může být okrájeno, až dojdeme k pojmu „vikář Kristův“ v nejužším smyslu slova, jak ho běžně používáme o sv. Petrovi a jeho nástupcích, římských papežích. Takže není důvod proti tomuto pojmu vystupovat, když je biblického původu.