Category Archives: Krize Církve

Přeje si Bůh „pluralitu a rozdílnost náboženství“?

Teze:
Pluralismus i rozdílnost náboženství, barvy pleti, pohlaví, rasy a jazyka jsou výrazem moudrosti božské vůle, s níž Bůh stvořil lidské bytosti.

„Dokument o lidském bratrství“, který podepsal papež František a vrchní imám z al-Azhar Amhed al-Tajíb v Abú Dhábí 4. 2. 2019 (https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28926)

Antiteze:

Lidská srdce nebyla snad ještě nikdy tak jako dnes naplněna živou touhou posílit a rozšířit ke společnému dobru lidské společnosti bratrské svazky, jimiž jsme navzájem spojeni v důsledku společného původu a téže přirozenosti. Národy totiž dosud nepožívají plně darů míru. Naopak, tu a tam vyvolávají staré a nové protiklady občanské války a vzpoury. Poněvadž pak mnohé spory, které ohrožují blaho a pokoj národů, nemohou býti ve většině případů urovnány jinak než svornou a cílevědomou spoluprací vlád zúčastněných států, je pochopitelné, že široké kruhy usilují o těsné spojení mezi národy, opírající se o bratrství a dnes už o všeobecně uznávanou jednotu lidského pokolení.

Mnozí se snaží uskutečnit tuto jednotu, i pokud jde o novozákonní řád, stanovený od našeho Pána Ježíše Krista. Vycházejí z předpokladu, že tak zvaný nenáboženský člověk je zjev výjimečný, a na tom, jak se zdá, zakládají naději, že národy s různými náboženskými názory se bez obtíží shodnou ve vyznávání několika málo nauk jako na společné základně náboženského života. Za tím účelem pořádají kongresy, shromáždění, konference a zvou na ně bez výběru osoby z nejširších kruhů k diskusi: pohany všech odstínů, křesťany a dokonce i nešťastné odpadlíky a zatvrzelé popěrače božství Ježíše Krista a jeho božského poslání.

Svatý František se sultánem žádný „dokument o bratrství“ nepodepsal

Při první audienci po návratu z Abú Dhábí papež prohlásil, že ho inspiroval příklad svatého Františka, který se uprostřed křížové výpravy setkal se sultánem. Rozdíly jsou však od očí bijící.

Papež je se svou cestou do Spojených arabských emirátů, která naprosto zastínila Světové dny mládeže v Panamě, neobyčejně spokojen. A to zejména s dokumentem o univerzálním bratrství, který podepsal s vrchním imámem z al-Azhar Ahmedem al-Tájibem a který se podle něj „bude studovat ve školách a na univerzitách v mnoha zemích“.

Cesta a především dokument se skutečně staly ústředním bodem jeho první audience po návratu, při níž prohlásil, že se cítil být inspirován svým jmenovcem svatým Františkem z Assisi, který se uprostřed bojů křížové výpravy vydal sám a neozbrojen na nepřátelské území, aby si promluvil se sultánem.

Co očekávat od vatikánského summitu o zneužívání a proč

Od chvíle, kdy papež František před několika měsíci na poslední chvíli nařídil biskupům USA zrušit hlasování o konkrétních krocích reagujících na McCarrickův skandál i obecně na krizi spojenou se sexuálním zneužíváním ze strany kněží, svět očekává náhle oznámenou alternativní akci Vatikánu na summitu 21.-24. února. Program summitu, na němž se sejdou předsedové všech biskupských konferencí světa, obsahuje některé znepokojivé body.
Sám název konference, „Ochrana nezletilých v Církvi“, je široce kritizován za to, že se vyhýbá skutečnému problému, neboť v naprosté většině případů sexuálního zneužívání spáchaného kněžími byli oběti dospívající chlapci a dospělí seminaristé, nikoli prostě nezletilí. To znamená, že převládajícím typem tohoto jednání, jehož se dopustili kněží, řeholníci a zejména biskupové a na něž Církev dosud nereagovala rozhodnými kroky, je homosexuální predace, nikoli pedofilie.

Skutečnost, že papež František jmenoval do čela summitu chicagského kardinála Blase Cupicha, je alarmující známkou toho, že je Vatikán rozhodnut přimět představitele konference, aby se stali spoluviníky pokračujícího zakrývání rozsáhlého homosexuálního zneužívání a chování ze strany kněží od nejnižších až po nejvyšší úrovně Církve. Kardinál Cupich – který mi kdysi osobně řekl, že rozdělovatelé svatého přijímání musejí podat eucharistii homosexuálním dvojicím, jež se k tomu cítí ve svědomí oprávněny – prohlásil, že homosexualita nemá s krizí kolem zneužívání nic společného, a to přes nezpochybnitelný fakt, že více než 80 procent obětí jsou muži.

Kardinál Gerhard Müller nesouhlasí s papežovou tezí, že za zneužíváním v Církvi stojí „klerikalismus“

List  Nuova Bussola Quotidiana  zveřejnil minulou neděli rozhovor s kardinálem Gerhardem  Müllerem, bývalým prefektem Kongregace pro nauku víry. Zdá se, že kardinálovi jeho odchod z vatikánského úřadu dodal větší odvahu nazývat problémové věci v Církvi pravými jmény. Přinášíme výňatek z rozsáhlého rozhovoru.
NBQ: V uplynulých dnech byla zahájena petiční žádost, v níž jsou vyzýváni církevní představitelé, kteří navštíví Vatikánský summit (o prevenci zneužívání v únoru 2019 – poz. překl.), aby zastavili homosexuální síť v Církvi. Jeden z požadavků se týká opětovného zavedení kánonu, který trestá homosexuální jednání.

Kardinál Müller: Myslím, že tato petice je legitimní. V Církvi existují osoby, které popírají statistickou pravdu, že drtivá většina případů zneužívání kněžími byly homosexuální akty. Nemůžeme uniknout této skutečnosti. Ti, kdo to popírají, nechtějí tento problém řešit. Zneužívání  seminaristů není možné podceňovat. Je to obrovský hřích, zločin proti důstojnosti těchto mužů, ale také proti rodičům, kteří svěřili své syny kněžím, proti biskupovi a proti semináři. Biskup, který padá tak nízko, to je obrovský skandál. Představme si, co by učinil Ježíš, kdyby jeden z jeho apoštolů toto učinil ostatním učedníkům? Je naprosto absurdní něco takového domyslet.

Obávám se však, že i tato iniciativa bude pro laiky neutralizována tím, že se označí  za vzpouru proti papeži.

Pšenice, koukol a stav Církve

Jílek mámivý (Lolium temulentum)

Tento výklad evangelia z 5. neděle po Zjevení Páně pochází od kněze, který si přeje zůstat v anonymitě:

Podobno jest království nebeské člověku, který nasel dobrého semene na svém poli. Když pak lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel koukole mezi pšenici a odešel.

Proč by měl nepřítel, jakkoli zlý, vynaložit nezanedbatelnou energii na setí koukolu? Proč by na půdu jednoduše nenasypal sůl nebo nespálil úrodu, chtěl-li ji zničit? Přeháněl Pán Ježíš kvůli efektu?

Je zajímavé, že historici dokázali úskočný čin v tomto podobenství spojit s historickým faktem. Plevel, o němž Pán Ježíš hovořil, byl velmi pravděpodobně jílek mámivý (Lolium temulentum), omamná jedovatá rostlina, která vypadá téměř stejně jako mladá pšenice.¹ Tato rostlina starověké lidi natolik znepokojovala, že římský císař Justinián zveřejnil kauzu, která byla začleněna do římského práva: „Právník Ulpián odkazoval na případ souzený ve druhém století římským státníkem Celsem. Na pole jiného byl naset plevel a v důsledku toho byla zničena úroda“ (Digesta, 9.2.27.14). Římské právo takovýto skutek pod přísnými sankcemi zakazovalo.

Vesničané, kteří Ježíše poslouchali, velmi dobře věděli, který druh plevele by způsobil zkázu úrody. Věděli, že takový čin by majitele pole patrně stál život, kdyby pšenice smíchaná s jílkem byla prodána a zkonzumována. Nepřítel se snažil způsobit mu skutečné utrpení.

Dvě přiléhavé kolekty pro naši dobu

Sv. Jan z Mathy celebruje svou první Mši

Stará liturgie nám stále dokazuje, že její aktuálnost nejen neslábne, ale dokonce roste. A to způsobem, který nás sice může překvapovat, ale Boží prozřetelnost ho předvídala od věků.

Kdo by si v západním světě devatenáctého století pomyslel, že se z muslimů stane zvlášť velká hrozba? Tehdy jí nebyli. Ale dnes? Jak všichni víme, dnes je tomu jinak. Podobně lidé sice do hříchů zabředávali vždy, ale až do sexuální revoluce se nedalo hovořit o skutečné morové metle neřestí odporujících šestému přikázání, včetně stále časnější ztráty nevinnosti, kterou dětem naší doby způsobuje satan a jeho pilní žáci. Jestli kdy nějaká epocha potřebovala světce, který by byl vzorem nevinnosti a naléhal na to, abychom si zachovali čistotu nebo ji znovu získali ve svátosti pokání, pak je to ta naše.

Představa, že stará liturgie „zastarávala“ a ta nová „odpovídá době“, patří k povrchním průpovídkám, které při bližším zkoumání neobstojí. Ve skutečnosti je to úplně jinak: ta stará má takové bohatství obsahu a tak odolnou strukturu, že odolá každé bouři a vynoří se z ní s novým leskem, i když se potřeby doby mění. Velmi dobře se dají na usus antiquior vztáhnout žalmistova slova: „Tvé mládí se jak orlice obnovuje.“ Naproti tomu nová liturgie je tak spoutaná s omezenými, časově podmíněnými teoriemi svých akademických tvůrců, že odpovídá jen potřebám stále se smršťující kategorie moderních lidí, kteří nejsou dost mladí na to, aby byli postmoderní, ani dost moudří, aby byli předmoderní.

Bezmocnost Církve, nebo neschopnost jejích představitelů?

Nedávná liberalizace potratů ve státě New York nevyznívá pro Katolickou církev právě příznivě. Newyorský guvernér Andrew Cuomo, který „zákon o reprodukčním zdraví“ prosazoval, podepsal a jeho zavedení oslavoval, je (formálně) katolík. Církev nedokázala zavedení zákona zabránit, guvernéra nijak nepotrestala a její nejvýraznější reakcí byla odmítavá vyjádření, která nemají žádný praktický dopad. Jak je to možné?

Cuomo svoji podporu potratů až do porodu odůvodňuje frázemi jako „reprodukční práva“, „právo ženy kontrolovat své tělo“ nebo „zdraví a bezpečnost matky“ a zdůrazňuje, že byl zvolen, aby zastupoval všechny občany státu New York, nejen katolíky. Abychom pochopili, jak mu tato chabá argumentace může procházet, je třeba se vrátit do roku 1984. Právě tehdy pronesl Mario Cuomo, který v té době zastával funkci guvernéra státu New York stejně jako dnes jeho syn Andrew, proslulý projev na univerzitě Notre Dame, v němž odmítavý postoj k potratům prezentuje jako náboženské přesvědčení, které sice sám sdílí a řídí se jím ve svém životě, ale které by nebylo správné vnucovat ostatním. „Víme, že cenou za snahu vnutit naše přesvědčení ostatním je, že jednou by nám oni mohli vnutit to svoje,“ prohlásil a myšlenky obsažené v jeho projevu od té doby slouží k ospravedlňování mlčení vůči potratové legislativě, nebo dokonce podpory takové legislativy ze strany „katolických“ politiků v USA. Za svůj projev sklidil na katolické univerzitě ovace ve stoje, a když v roce 2015 zemřel, jeho (jak jinak) církevního pohřbu se zúčastnila americká politická smetánka; oslavný projev pronesl právě jeho syn Andrew.

Přísně tajné

Přípravy na setkání předsedů biskupských konferencí, které se má zabývat zneužíváním nezletilých dětí a zranitelných dospělých, pod velením slavného otce Lombardiho značně pokročily.

Přehnaná očekávání bych do toho nevkládal. Výsledky jednání je už teď snadné uhádnout a závěrečný dokument je patrně už napsán.

Takováto shromáždění nakonec nejsou nic jiného než nákladné a čistě kosmetické cvičení umožňující Svatému otci prezentovat své osobní názory pod pláštíkem všeobecného souhlasu. Skutečná dynamika únorové porady vyšla jasně najevo při listopadové schůzi americké biskupské konference v Baltimoru, když byly citlivé návrhy na papežský příkaz rázně staženy.

Kněží vyzývají kardinála Marxe k rezignaci kvůli „zneužití duchovního úřadu“

Kardinál Marx

14. ledna 2019 (LifeSiteNews) – Skupina německých kněží z paderbornské arcidiecéze, která si říká Communio veritatis, vyzývá kardinála Reinharda Marxe, aby rezignoval na funkci předsedy německé biskupské konference. V prohlášení zveřejněném 14. ledna preláta obviňuje: „Zneužil jste svého duchovního úřadu tím, že svátosti Církve zjevně chápete jako svůj osobní majetek, který podle svého rozmaru obětujete na oltáři Zeitgeist.”

První věta prohlášení zveřejněného na rakouském katolickém webu Kath.net odkazuje na Marxův nedávný výrok, že se mu nelíbí označení „křesťanský Západ“, protože je „příliš výlučné“. Němečtí kněží na to reagují slovy: „Vyzýváme vás, abyste rezignoval na předsednictví německé biskupské konference, protože tento pojem je příliš výlučný vzhledem k vašim biskupským spolubratřím!“

Skupina Communio veritatis vznikla v souvislosti s diskusí o podávání svatého přijímání některým protestantským manželským partnerům katolíků v Německu v roce 2018. Communio veritatis se proti této myšlence energicky staví. Kněží zveřejnili prohlášení oponující v této věci jejich vlastnímu paderbornskému arcibiskupovi Hansi-Josefu Beckerovi. 

Jazyk jako Trojský kůň

Jiří Pavlík, který působí jako proděkan na Husitské teologické fakultě UK, zveřejnil na Christnetu článek Zamyšlení nad diskusí o genderu a křestanství, ve kterém chválí vyjádření Tomáše Holuba ohledně genderu a kritizuje nesouhlasnou reakci Vlastimila Kročila. Z článku je zřejmé, že na pozadí sporu o gender a Istanbulskou úmluvu leží otázka vztahu Církve k dnešnímu světu, a stojí tedy za to mu věnovat pozornost.

Podle Pavlíka spočívá problém Církve především v tom, že si neosvojila jazyk moderní vědy:

Církev ve starověku a středověku formulovala svou teologii pomocí termínů a konceptů heterogenní, nepřátelské, pohanské platónsko-stoické a aristotelské filozofické tradice a jazyk této tradice se stal nadlouho jejím vlastním jazykem. V době, kdy církev ovládala odborný diskurs v Evropě, vládl tento její od pohanů vypůjčený jazyk i evropské vědě. Nyní, po osvícenské emancipaci věd, mluví už světová věda jinak.“

Jazyk (nebo také diskurs) přitom neznamená jen nějakou slovní zásobu, spíše celý myšlenkový systém. Pokud si Církev aktuální jazyk neosvojí, její poselství podle Pavlíka nebude relevantní pro dnešní lidi:

Církev má a vždy bude mít šanci naučit se i tyto jazyky nové vědy, aby mohla pracně znovu promyslet a přeformulovat své poselství pro dnešní svět. Nemá ale šanci ponechat si svůj jazyk, který převzala od starověkých pohanů, a zároveň si při tom myslet, že má závažné poselství pro aktuální postkřesťanskou kulturu.“

Pavlíkovo doporučení pro Katolickou církev je proto jednoznačné:

Cestou je teologický restart – naučit se jazyk nových oponentů, začít v něm formulovat nové atraktivní ideály, vstoupit do současné diskuse a usilovat o věrohodnost; cestou určitě není snažit se s koloniální arogancí prosadit svůj anachronický nárok na kulturní dominanci nebo hloubit příkopy, stavět obranné valy a nálepkovat protivníky jako „radikálně levicové ideology“ a modlit se, aby příští politická revoluce znovu vynesla církev na mocenský piedestal.“

Ačkoli tedy řecká filosofie podle Pavlíka byla heterogenní, nepřátelská a pohanská, rané Církvi se nějakým způsobem podařilo osvojit si její jazyk (tj. způsob myšlení) a zformulovat v něm svoji teologii. Sv. Tomáše Akvinského Pavlík sice nezmiňuje, je však jasné, že také Tomáš mluvil jazykem, který je dnes beznadějně out – ostatně Pavlík Tomášovo dílo už předem diskredituje stavěním odborné diskuze do kontrastu k „mentorskému stylu […] otázek a odpovědí“, který vyčítá Mons. Kročilovi. Podobnou tezi o nutnosti přizpůsobit jazyk či paradigma Církve modernímu světu zastává Tomáš Petráček v knize Církev, tradice, reforma (můj kritický rozbor Petráčkovy knihy je k dispozici zde). Opravdu ale Církev může svůj „jazyk“ měnit podle požadavků doby, jak se domnívá Pavlík?

Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, je třeba vyjasnit vztah církevní nauky k filosofii, přesněji řečeno k různým filosofickým školám. Efrem Jindráček ve svém článku Filosofická povaha dogmat připomíná, že během starověkých koncilů byla znalost Aristotela minimální a tomismus ještě neexistoval, přesto byla formulována významná dogmata. Aby mělo poselství Církve platnost pro každou dobu a celé lidstvo, musí mít filosoficky konzistentní základ. Je jím filosofie bytí, která „trvá na reálné existenci věcí mimo naše vědomí a na možnosti pravdivého objektivního poznání“ a vychází z principů, které odpovídají zdravému rozumu, jako je princip sporu nebo kauzality.

Jak rozumět faktu, že církevní magisterium odmítá vazbu na konkrétní filosofickou školu a současně vyzdvihuje dílo sv. Tomáše Akvinského? Nejde o to, že by dílo nějakého filosofa představovalo dogma a my bychom byli povinni se ho držet za každou cenu. Jde o to, že skutečnost můžeme poznat pravdivě, nebo se mýlit. Pokud (a pouze v takové míře, v jaké) se řeckým filosofům nebo Tomáši Akvinskému podařilo zákonitosti skutečnosti vystihnout, zůstává přínos jejich díla trvalý a jejich „jazyk“ nemůžeme jen tak vyměnit za nějaký modernější. Jaký však vlastně je jazyk moderní vědy, který by si Církev podle Pavlíka měla osvojit?

Když se Pavlík odvolává na vědu, má na mysli obory jako gender studies a myslitelky jako Judith Butlerovou; předpokládá při tom, že se genderová teorie nevymyká z oblasti racionálního myšlení. Naivně se domnívá, že „[g]enderová identita (gender) není relativizací biologického pohlavního rozdílu (sex), ale prožíváním vlastní tělesnosti v rámcích a pravidlech daných kulturou.“ Butlerová a další genderové feministky však nejenže zpochybňují binaritu (biologického) pohlaví, ale také se rozcházejí s (řeckou či Západní) metafyzikou substancí, kterou pokládají za nástroj maskulinní dominance, přirozenost označují za konstrukt a odmítají existenci či poznatelnost objektivní reality před diskurzem. Podobně jako ostatní postmoderní myslitelé tak více či méně explicitně popírají samotnou možnost dosáhnout pravdy, a tedy i možnost vědy, která je na racionálním poznání založena. Církev si tedy nemůže osvojit jazyk svých současných oponentů v otázce genderu z prostého důvodu, že tento jazyk zpochybňuje principy, na nichž stojí její nauka. Jednoduše řečeno, relativistické myšlení nelze s křesťanským sloučit, a pokud by Církev „současný jazyk“ přijala, znamenalo by to pro ni sebedestrukci.

Když Pavlík ve své úvaze o celibátu, který podle něj představuje třetí gender, „ustavený kulturně jako sociálně konstruovaná role bez opory v biologii“ (hodnotu této úvahy nechť laskavě posoudí čtenář), odkazuje na apokryfní spisy, ocitá se na tenkém ledě. Gnostické myšlení, kterým jsou apokryfní spisy prostoupeny, má totiž s tělesností (a proto i se ženami a s reprodukcí) problém. Křesťanovi je jasné, že tělo člověka často svádí ke hříchu a že tělesné je nižší než duchovní; gnostik (tento výraz používám pro zjednodušení) však považuje celý materiální či stvořený svět za špatný a především odmítá, že by tělo a tělesné úkony mohly mít nějaký duchovní význam. Tato zdánlivá změna důrazu představuje změnu podstatnou, a právě dnešní genderová teorie přichází s tezí, že biologické pohlaví není důležité či dané, rozhodující je prožívání – na základě vlastních pocitů se tedy člověk může prohlásit za muže, ženu nebo nějaký další gender, libovolně praktikovat sexualitu, založit rodinu s osobou stejného pohlaví apod. V tom však Pavlík zřejmě nespatřuje problém, a není tedy divu, že mu postoj a „jazyk“ Církve připadá anachronický.

Vnucování rovnocennosti různých sexuálních „orientací“ a dalších omylů spojených s mužstvím a ženstvím představuje snad nejvýraznější charakteristiku dneška a Pavlíkova slepota vůči genderové teorii i praxi je zarážející. Genderoví ideologové a aktivisté nejsou ochotní své teze přehodnotit ani v případě, že fakta svědčí proti nim, například když ideologická masáž na podporu „rovnosti“ mužů a žen ve skandinávských zemích nevede k očekávaným výsledkům, jak ve svém stanovisku zmiňuje Mons. Kročil. Ani toto však Pavlíka nezneklidňuje a vyvozuje z toho, že „od genderové teorie přirozenému řádu žádné nebezpečí nehrozí“. Je to jako mávnout rukou nad prosazováním ateismu ze strany čínské vlády s tím, že čínští křesťané si víru stejně udrží.

Pavlíkův článek by měl být varovným signálem pro ty, kteří se ve sporu o gender staví na stranu Tomáše Holuba. Ukazuje totiž, že dnes nejde jen o určitou součást nauky nebo o postoj k jedné konkrétní otázce, dokonce ani o podobu Církve. Jde o samotnou její existenci, přesněji řečeno o možnost předávat nezměněné poselství všem dobám a kulturám a trvat na jeho pravdivosti. Diskuze o genderu nám tak může být užitečná, protože na tyto širší souvislosti vrhá světlo.

Marie Tejklová