Category Archives: Krize Církve

Pravdivost velkopáteční modlitby za Židy před rokem 1955

Ve svém pozemském životě byl Mesiáš poslán „jen k ovcím, které zahynuly z izraelského domu“ (Mt 15,24), mezi nimiž zahájil své veřejné působení, neboť „přišel hledat a spasit, co zahynulo“ (Lk 19,10). Zdá se tedy namístě zamyslet se nad kontroverzní velkopáteční přímluvou za Židy. Vždyť jak poznamenal arcibiskup Fulton Sheen:

„Každý jiný člověk, který kdy přišel na tento svět, se narodil, aby žil. On se narodil, aby zemřel. Pro Sokrata byla smrt kamenem úrazu – přerušila jeho učení. Pro Krista však smrt byla cílem a naplněním jeho života, zlatem, o něž usiloval. Jen málo z jeho slov anebo činů lze pochopit, nevezmeme-li v úvahu jeho kříž. Sám se prezentoval jako Spasitel, nikoli pouhý učitel.“

Přímluva za Židy podle misálu před rokem 1955 zní:

„Modleme se i za proradné Židy [perfidis Judaeis], aby Bůh a Pán náš odňal clonu z jejich srdcí, by i oni uznali Ježíše Krista, Pána našeho. [Lid není vybídnut k pokleknutí, ale ihned se říká:] Všemohoucí, věčný Bože, jenž ani proradnosti Židů [Judaicam perfidiam] ze svého milosrdenství nevylučuješ, vyslyš prosby naše. jež za zaslepenost onoho národa přednášíme, aby uznali světlo tvé pravdy, jímž je Kristus, a vytrženi byli ze svých temnost. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista. Amen.“ [1]

Zmrtvýchvstalý Kristus dává věčné zdraví

Vzkříšení Pána je nejdůležitější událostí lidských dějin. Spasitel nám odhalil, že tento pozemský život není konečným cílem člověka, proto není ani tím nejpodstatnějším, co bychom měli klást na první místo. Tím je věčný život v nebi, nejprve ve formě nesmrtelné duše, od očekávaného druhého příchodu Krista na zem též v podobě oslaveného těla, takového, jaké měl Ježíš při svém vítězném výstupu z hrobu.

Není-li tedy náš pozemský život tou nejzávažnější hodnotou, potom jím není ani lidské zdraví, které se k pozemské existenci těsně váže. Ne, nepodceňujeme je, hraje pro nás významnou roli, je to dar od Boha. Sám Spasitel mu přisoudil značnou důležitost, zázračné uzdravování nemocných bylo při jeho veřejném působení hned po hlásání nauky nejčastější službou lidem. Tak jako nad pozemským pomíjivým životem stojí věčný život, tak i nad pozemským pomíjivým zdravím stojí věčné zdraví. V nebi se nemusíme bát, že onemocníme, tam ani nemoc, ani smrt nemají žádný důvod své existence. Vznikly jako důsledek dědičného hříchu – a spasení v nebi jsou od hříchu i jeho plodů osvobozeni. K věčnému životu a věčnému zdraví vede nejjistější cesta přes naše chrámy, v nichž je přinášena oběť mše sv., zpřítomnění Kristovy kalvarské oběti.

Jekill a Hyde papeže Františka?

Letošního 22. února vydala vatikánská Kongregace pro nauku víry dokument, který kategoricky prohlašuje žehnání homosexuálním a lesbickým párům za nepřípustné. Podepsal ho sám prefekt instituce kardinál Luís Ladaria. Kongregace tvrdí, že toto vyjádření schválil papež František. 15. března byla též zveřejněna odpověď kongregace na otázku: „Má Církev pravomoc žehnat homosexuálním párům?“ „Nemá.“ Konečně po dlouhé době nějaké prohlášení na obranu autentické víry a morálky! Tak si možná některý opravdový katolík s úlevou povzdechne. Jenže pozor, tak jednoznačné to vůbec není.

Jezuitský internetový portál „America“ publikoval článek redaktora Gerarda O´Connella, v němž on tvrdí, že papež sice dal souhlas k publikování uvedeného dokumentu, ale „ví svoje“, není prý o správnosti tohoto postoje zcela přesvědčen. Totéž píše i argentinská novinářka Elisabetta Piqué v deníku „La Nacion“. Oba žurnalisté jsou v blízkém, takřka důvěrném kontaktu s papežem Františkem. Connell se odvolává na promluvu papeže při poledním Anděl Páně v neděli 21.3., kde František vyzval k vydávání svědectví o Ježíši „ne teoretickým odsuzováním, ne projevy vyznačujícími se legalistickými požadavky nebo klerikálním moralismem, ale gesty lásky….“ Pontifik přímo nejmenoval kongregaci pro víru, nicméně oba zmínění novináři uvádějí, že právě její sdělení měl na mysli. „Nedivil bych se, kdyby se papež František k tomuto tématu v brzké době vrátil,“ píše Connell a připomíná známý Bergogliův výrok na adresu homosexuálů „kdo jsem já, abych soudil“.

Kdyby nešlo o žurnalisty, kteří jsou u něho „pečení vaření“, tak by se daly jejich články odbýt jako pouhá novinářská spekulace. Jenže právě oni v minulosti, když něco publikovali „z Františkovy kuchyně“, to s ním pokaždé osobně konzultovali a není důvod domnívat se, že by takový postup nyní opustili. Co si o tom máme myslet? Jde o jeden z pokusných balónků, aby ve Vatikánu zjistili, jak věřící budou na to reagovat? Nebo se František vůbec neřídí tím, co Církev vždy učila, ale reaguje tak, aby přizpůsobil její věroučná a mravoučná vyjádření náladám ve společnosti? A pokud se vyskytne nějaké prohlášení, které vyvolá kontroverze, tak není problém je nejprve zmírnit a potom zcela odvolat.

Když přichází čas na občanskou neposlušnost …

Zde je otázka – TA otázka – kterou si v současné době kladu: Poněvadž úřady nadále zavádějí přísné restrikce pro bohoslužby, kdy katoličtí biskupové vyzvou k občanské neposlušnosti?

Zdá se, že portlandský arcibiskup Sample na tuto otázku už odpověděl, když se vyjádřil, že „k tomu nedojde“. Arcibiskup Cordileone ze San Franciska říká něco jiného: „Nevylučuji žádnou možnost.“

Ve Francii zašel biskup Ginoux z Montauban ještě značně dále a vyzval katolíky, aby přišli na mši: „Je snadné žádat biskupy, aby se ujali vedení, když za nimi nikdo nestojí,“ uvažuje. „Vtrhněte do kostelů v čas mše, žádejte mši a biskupové a kněží přijdou a budou ji sloužit.“

Jsou svátosti odměnou, nebo lékem?

Od neomodernistů v polemice proti nepřipouštění osob v trvalém stavu těžkého hříchu ke sv. přijímání neustále čteme a slyšíme: Svátosti nejsou žádnou sladkou odměnou pana učitele za vzorné chování, svátosti jsou lékem.

Tvrdíme ale my, tradiční katolíci, něco jiného? Nauka Církve je jednoznačná a neměnná. Svátosti jsou nezaslouženým Božím darem hříšnému člověku, který na něj nemá absolutně žádný nárok. A jsou i lékem, svátost křtu, sv. zpovědi, Eucharistie a pomazání nemocných zcela určitě. Lékem nejen pro duši, ale často i pro tělo. Mám osobní zkušenost se sv. zpovědí, že vždycky zakusím nejen úžasný pokoj duše poté, co jsou mi odpuštěny hříchy, ale zároveň zmizí i stresy a napětí, stalo se též několikrát, že došlo po přijetí svátosti pokání i k odstranění mých zdravotních potíží. To se mi někdy stalo i po sv. přijímání.

Ano, svátosti skutečně jsou lékem. Zneužívat ale tuto pravdu k obhajobě života ve hříchu je rouháním. Objasníme to nejlépe na konkrétním příkladě samotného léku. Ten, aby mohl působit, musí se nejprve dostat do těla, většinou to bývá polknutím. Toto „polknutí“ v případě svátosti pokání představují zpytování svědomí, lítost nad hříchy, předsevzetí, vyznání všech těžkých hříchů od poslední zpovědi (lehké hříchy vyznávat nemusím, ale je to velice prospěšné), kněžské rozhřešení a vykonání uloženého pokání. Předsevzetí znamená vůli a pevné rozhodnutí s hříchem skoncovat a nepokračovat v něm. Když jsem získal majetek podvodem, musím s dalším jednáním tohoto druhu radikálně skoncovat a co jsem nabyl okradením jiných, dle možnosti vrátit. Zdravotník, jenž provádí potraty nebo se na nich podílí, musí s tím kategoricky přestat i za cenu potíží v zaměstnání. Osoba, která žije ve smilstvu nebo cizoložství, musí hříšný vztah okamžitě ukončit. Pro rozvedené a podruhé sezdané pouze na úřadě, když obnova původního církevně platně uzavřeného manželství není možná, platí, že musejí rezignovat na sexuální život.

V takové Církvi jsem nebyl ani křtěn, ani biřmován, ani nepřistoupil k první sv. zpovědi a k prvnímu sv. přijímání

Ve svém věku jsem už pamětníkem lecčeho. Proto mohu srovnávat. Zvláště pak to, co je mi nejdražší: Církev. A tady zjišťuji, že co se dnes nazývá Římskokatolickou církví, se diametrálně liší od toho, co se tak nazývalo v době mého dětství a dospívání.
Věrouka
Jako chlapec jsem chodil do náboženství, i když to v 50. letech bylo spojeno s obětmi pro mne i pro mé rodiče. Tam jsme se skutečně učili pravdy víry, nehráli si ani neřešili nějaké kvízy apod. První svatá zpověď, sv. přijímání, ministrování….. všechno bylo jasné mimo jakoukoliv pochybnost: v Eucharistii je přítomen Pán Ježíš, tentýž, který se vtělil do lůna Panny Marie, narodil se v Betlémě, učil lid, byl ukřižován, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a seslal Ducha Svatého. Tohoto Ježíše jsem přijal při prvním sv. přijímání a poté v následujících. Toho Ježíše, který při mši sv. zpřítomňuje svoji kalvarskou oběť za spásu mou i mnohých, proto je rouhavé považovat liturgii za jakési show k oslavě jednoty společenství. Věčné světlo nad svatostánkem neustále člověku připomínalo: tady je Kristus, Spasitel. Chrámy byly otevřeny nejen ke mši sv., ale i k soukromé adoraci. Neexistovalo, aby se v kostele lidé bavili, kdo přišel, ihned zaklekl k modlitbě….. Všechno bylo jasné, jednoduché a srozumitelné.
Jenže dnes jakoby „to všechno vodnééés čas“, jak zní jedna starší píseň. V kostelech se lidé běžně baví jako na perském trhu (pak jdou ale klidně k přijímání), soustředit se k soukromé modlitbě není snadné. Že NOM vypadá úplně jinak než mše mého dětství a mládí, při níž jsem poprvé přijímal Spasitele, je zřejmé a bylo už o tom napsáno mnoho. Srovnání současného NOMu (zejména těch jeho extrémních podob, které se čím dál víc stávají normalitou) a mše svaté, při níž jsem jako 9letý chlapec přijímal r. 1956 svátostného Spasitele, ve mně vyvolává čím dál větší šok a zároveň rozhořčení, kdy musím konstatovat: ta dnešní liturgie je něco úplně jiného, co s mým prvním přivítáním Pána v srdci nemá již absolutně nic společného.
Kde je problém? V tom, že nauka, kterou jsem nasával v hodinách náboženství, byla tenkrát jasná. Dnes už není. Tenkrát jsem věděl s neomylnou jistotou, že konsekrovaná hostie je Tělem Spasitelovým, jenž je v Eucharistii dle definice tridentského koncilu přítomen „vere, realiter, substancialiter“  (pravdivě, skutečně, podstatně). V 60. letech Holandský katechismus tuto pravdu zpochybnil naukou o „transsignifikaci“ a „transfinalizaci“, chléb a víno po vyslovení konsekračních slov prý jenom mění své znamení a svůj účel. Další zmatené teorie následovaly, pravá nauka o transsubstanciaci (přepodstatnění) se dnes v NOM prostředí jen zřídkakde hlásá. Většinou uslyšíte, že jde o „symbol jednoty společenství“ apod., všechno dvojznačně a nesrozumitelně formulováno. Proč by potom věřící prožívali mši sv. s nábožnou úctou, když přítomnost Krista v Eucharistii je pouhým nejasným „symbolem“? Proč by se před svatostánkem nepobavili a nepostěžovali si, jak jsou nemožní jejich zeť nebo snacha?

Falešný prorok z Apokalypsy

V jednom autentickém renomovaném zdroji se nachází proroctví sv. Františka z Assisi, kde světec hovoří o tom, že v době soužení (futurae tribulationis) se objeví odpadlický antipapež. [1]

Uvádí se tam, že „někdo, kdo není kanonicky zvolen a je nakažen heretickou ohavností, v rozhodujícím okamžiku tohoto soužení pozvednutý k papežskému úřadu, bude lstivě usilovat o to, aby mnozí pili smrt z jeho omylů“ (quod aliquis, non canonice electus et haeretica pravitate infectus, in articulo tribulationis illius ad papatum assumptus, multis mortem sui erroris sagaciter propinare moliretur). Svatý František z Assisi předpovídal, že tato osoba „tyransky uzurpuje papežský úřad“ (papatum usurpare tyrannice).

V tomto smyslu sv. Padre Pio v naší době svěřil svému duchovnímu synu, slavnému exorcistovi Gabrieli Amorthovi, tato dramatická slova: „Do lůna Církve pronikl satan a zakrátko bude vládnout falešné církvi.” [2]

Vánoční příběh: Legenda nebo skutečnost?

Idylická vánoční atmosféra s koledami, stromečkem a jesličkami pohne většinou i srdci ateistů a nábožensky lhostejných lidí. Málo z nich se ubrání dojetí při vyslovení jména „Ježíšek“ a pohledu na jesličky, někteří z nich si zajdou i na půlnoční. V čem se ale potom vlastně při slavení Vánoc liší od nás, věřících katolíků?

Tím, že zatímco pro ně je to jen mýtický příběh, pěkná pohádka, věřící katolík je zavázán tomu pevně věřit jako neomylné pravdě. Věří tomu skutečně? Hlásá se to v současné církvi? Dnes spíše naopak. Neomodernističtí teologové se již dříve přizpůsobili nekřesťanskému světu tím, že prohlašují Vtělení Božího Syna do lůna Panny Marie za orientální mýtus, a jeho narození v Betlémě ve stáji za pouhý výmysl evangelistů sv. Matouše a sv. Lukáše, aby prý vše odpovídalo proroctví Micheášovu, že z Betléma vzejde izraelský vládce (Mich 5,1-3).

Jenže magisterium Katolické církve nám ukládá věřit Písmu sv. jako neomylné pravdě – a toto je pro katolíka závazné. Tak konstatují četná vyjádření Papežské biblické komise za pontifikátu sv. Pia X. (1903-14). Všem událostem, s výjimkou těch, u nichž je zřejmý alegorický nebo duchovní smysl (což platí jen u Starého zákona), jsme zavázáni věřit. To se samozřejmě týká i zpráv o Pánově narození u Matouše a Lukáše (Marek a Jan o tom nepíší). Jde o pravdivé příběhy, historické události.

Proč říkám ne neeticky získaným vakcínám

Již brzy by mělo být k dispozici očkování proti CoVidu 2019, což však s sebou nese spoustu závažných etických problémů. Ponechám teď stranou ty, které souvisí s otázkou bezpečnosti vakcín, a zaměřím se na otázky plynoucí ze způsobu, jakým byly tyto vakcíny vyrobeny. Při vývoji a testování mnoha vakcín, které se objevují na obzoru, byly totiž použity buněčné linie odebrané z potracených dětí. K dané problematice byla vydána řada prohlášení a stanovisek. Na jedné straně máme stanovisko od Kongregace na obranu víry,¹ které použití neeticky získaných vakcín za určitých okolností odobřuje, na straně prohlášení pěti biskupů,² kteří jejich použití prohlašují za zcela nepřijatelné.

Rád bych řekl, že věřím stanovisku Kongregace, ale bohužel, není to možné, protože její argumentace je nevěrohodná a celé stanovisko vypadá jako napsané proto, aby za každou cenu odobřilo použití vakcíny, ne aby se problémem skutečně zabývalo ve světle Spravedlnosti a Pravdy. Dlužno dodat, že stanovisko Kongregace se odkazuje na stanovisko Papežské akademie pro život, které věc vidí stejně. Bohužel, tato kdysi ctihodná pro-life akademie zcela ztratila kredit poté, co ji František zmrzačil, vykastroval a doplnil propotratovými a proeuthanasijními členy,³ a její angažování může rozumného katolíka pouze varovat. Což se zde jenom potvrzuje.

Jelikož Kongregace výslovně odkazuje na stanovisko Akademie, nebudu příliš rozlišovat mezi tím, co ty dvě instituce říkají každá zvlášť. Zjednodušeně: Obě instituce říkají, že pokud není na výběr a je zde potřeba být očkován (tuhle otázku ponechám stranou), je možno přijmout/použít neeticky získanou vakcínu na základě principu menšího zla a na základě toho, že zlo potratu je v tuto chvíli už příliš vzdálené, než aby bylo možno mluvit o kooperaci, a že nejde o morální odobření využití buněk z potracených plodů. Problém je, žádná z těchto tezí při bližším zkoumání neobstojí.

Od pokleslé liturgie vysvoboď nás, Pane!

20. listopadu se v tradičním římském kalendáři slaví svátek svatého Felixe z Valois (†1212). Možná se ptáte, co je to za obskurního světce a proč se nám plete v kalendáři. Nebylo by lepší ho zrušit? A přesně k tomu v kalendáři k novus ordo z roku 1969 skutečně došlo: Felix zmizel, nebo spíš se odebral na příslušnou stránku martyrologia, kde si ho připomene jen nemnoho duší.

Rád bych tvrdil, že svatá matka Církev jako vždy postupovala s moudrostí přesahující její věk, ale odstranění tohoto světce a mnoha dalších z kalendáře je jen dalším příkladem církevního alzheimera.

Sv. Felix byl údajně příslušníkem francouzského královského dvora. Každopádně se ví, že opustil všechen svůj světský majetek a stal se poustevníkem. Vyhledal ho svatý Jan z Mathy, který se doslechl o jeho svatosti, a společně založili Řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců, obvykle nazývaný trinitáři. Členové řádu měli cestovat do Svaté země a v případě potřeby nabídnout i sami sebe výměnou za propuštění křesťanů držených v muslimském zajetí. Podobný řád – Řád naší Milosrdné Paní – založili v roce 1218 svatý Petr Nolasco, svatý Raymund z Peñafortu a král Jakub Aragonský.

O čem se můžeme poučit od sv. Felixe? Na rozdíl od mnoha dnešních prelátů Církve, kteří lpějí na moci, prestiži a požitcích a odmítají změnit sebe i instituce, jež jsou jim svěřeny, byl Felix ochoten opustit všechno kvůli „perle veliké ceny“, Ježíši Kristu. Vzdal se vyhlídek na povýšení, úřady a vliv, aby mohl vykonat to, co ze své podstaty stálo za tu námahu pro jeho nesmrtelnou duši a pro zdraví Církve. V tomto ohledu je Felix antitezí zesvětštělého biskupa či kněze, jehož bychom mohli nazvat „anti-Felix”: nešťastného ve svých hříších, ať je spáchal sám nebo je přehlížel, příčiny neštěstí svého stáda.