Category Archives: Krize Církve

Katolická univerzita vyhodila vyučujícího za to, že potrat nazval „vraždou“

Stéphane Mercier

23. března 2017 (LifeSiteNews) — Odborný asistent Katolické univerzity v Lovani (UCL) Stéphane Mercier si vysloužil ostrou kritiku představitelů univerzity za to, že asi stovce studentů prvního ročníku inženýrského studia rozdal patnáctistránkový materiál s filosofickými argumenty, proč je namístě nazývat potrat „vraždou“.

Stéphane Mercier zatím nebyl potrestán (platilo v době originálního vydání, viz poznámky za článkem – pozn. šéfredaktora), ale vedení univerzity uvedlo v prohlášení na univerzitních webových stránkách, že probíhá hodnocení statutu jeho textu, aby se zjistilo, zda byl skutečně použit jako součást jeho kursu filosofie. Ať tomu tak bylo nebo ne, univerzita se od Mercierova protipotratového postoje distancovala, protože „odporuje jejím hodnotám“.

Na případ upozornila organizace Synergie Wallonie, belgické sdružení podporující genderovou rovnost. Jejím cílem je podporovat „genderový mainstreaming při současném prosazování úcty k různosti a potřeby uvažovat o každé kategorii občanů (staří, mladí, postižení, imigranti, homosexuálové). Sexuální stereotypy a neutrální vyjadřování v mužském rodě udržují nerovnost, ale i respekt k rozdílným kulturám přítomným v našem regionu“.

Budou potraty legální i v Církvi?

Zmatek vyvolaný papežským dokumentem Amoris laetitia, kdy jedna biskupská konference za druhou umožňuje přístup rozvedených katolíků žijících v církevně neregulérním manželství ke sv. přijímání, nevznikl náhodou. Situace, jaká se vyvinula v souvislosti s oběma minulými synodami, byla výsledkem dlouhodobého vývoje již od 60. let. To, že papež vůbec může byť jen náznakem připouštět toto hrubé porušení neměnné nauky a jí odpovídající církevní praxe, že biskupské konference mohou zcela nepokrytě vyzývat k jednání, jež tomu odporuje, se nezrodilo u zeleného stolu teprve v posledních pár letech. Vše bylo pečlivě připravováno již několik desetiletí.
Navenek církevní autority samozřejmě hájily tradiční učení, nejmarkantnějším dokladem je Familiaris consortio Jana Pavla II. Nezpochybňuji tady ani v nejmenším čistotu úmyslů tohoto papeže, který opravdu chtěl upřímně bránit morální nauku Katolické církve proti útokům nepřátel a vytyčit ji jako tabu, za něž nelze jít, jenže konkrétní praxe „v terénu“ vypadala jinak. Už když Pavel VI. vydal r. 1968 encykliku Humanae vitae, potvrzující kategorické „ne“ církevní autority k antikoncepci, jednotlivé biskupské konference západních zemí (německá, rakouská, holandská, kanadská…) v totálním rozporu s jednoznačným zněním papežského dokumentu prohlašovaly pilulky a nitroděložní tělíska za „věc svědomí“ jednotlivců a zpovědníci udělovali rozhřešení, aniž vázali penitenty k zanechání této hříšné praxe.

Omyl venkovského faráře

Za posledních pár let jsem se na internetu i mimo něj setkala s nejrůznějšími bludy. Nešlo o nějaké okrajové nebo složité otázky; jednalo se o popírání základních pravd katolické víry. Inteligentní a sečtělí lidé, pokládající se za křesťany a často i za katolíky, včetně teologů, kněží a biskupů, hlásají (a citáty z Písma dokládají) například, že věčné peklo neexistuje, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že trvat na rozlišování dobrého a zlého jednání je nemilosrdné či infantilní, že Ježíš nebyl Bůh nebo že si svoje Božství plně neuvědomoval, že víra v Trojici je polyteistická nebo že Boží existenci nelze rozumem poznat. Zpočátku mne to šokovalo, ale postupně jsem si zvykla a začala jsem si myslet, že už mě nic nemůže překvapit.

Mýlila jsem se – podařilo se to jezuitovi Janu Rybářovi. Jak? P. Rybář věří v Trojici (ačkoli formulka „ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti“ (Jan Rybář, Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Vyšehrad: 2016, str. 129) některým rigidním osobám nemusí připadat zvlášť vtipná), v Božství Ježíše Krista, a dokonce i v panenské mateřství Panny Marie (ačkoli tvrzení „Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží.“ (str. 169) není úplně snadno slučitelné s Alžbětinou otázkou „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ ani s Mariiným Magnificat). To v dnešní době není málo ani na katolického kněze.

Papež František a Papežská akademie pro život

Judie Brown

Aby zastánci života dokázali – s patřičným stupněm zděšení – porozumět nedávným krokům papeže Františka směřujícím k demontáži Papežské akademie pro život [1], musejí pochopit zásadní důležitost Akademie i toho, čeho dosáhla.

Dovolte mi, abych poněkud vyložila její historii. Papežská akademie pro život vznikla v roce 1994 díky heroickému nadšení dr. Jeroma Lejeuna a jeho dlouholetému přátelství s tehdejším papežem Janem Pavlem II. Pouhý rok poté, 25. března 1995, Jan Pavel II. vydal svou historickou encykliku Evangelium vitae (Evangelium života). Vysvětlil v ní, proč je tak důležité budovat kulturu života: „Jsme vyzýváni, abychom milovali život každého člověka a chránili ho a abychom ustavičně a aktivně pracovali na tom, aby v naší době, která je poznamenána příliš mnoha znameními smrti, byla konečně nastolena nová kultura života, která bude výsledkem úcty k pravdě a lásce“ (EV 77).

O založení Papežské akademie pro život Svatý otec napsal: „Konkrétním úkolem [Papežské akademie pro život] bude zkoumání základních právních a biomedicínských problémů souvisejících s podporou a ochranou života, zejména v jejich přímé souvislosti s křesťanskou morálkou a naukou Magisteria, a poskytování informací a odborné průpravy v tomto ohledu.“ [2]

Africké „ne“ poznámce pod čarou

Kardinál Onaiyekan

V Římě v sobotu skončila čtyřdenní konference africké církve s názvem Africká křesťanská teologie: Vzpomínky a misie pro 21. století. Skončila stejně tiše jako začala, bez většího zájmu. Za účasti mnoha kardinálů, biskupů, kněží, teologů a laiků se sympozium zaměřilo na aktuální problémy církve a společnosti v různých částech Afriky.

Přestože se konference věnovala řadě aspektů specifické situace partikulárních církví v Africe, několik silných vyjádření zaznělo i k nejožehavějšímu tématu posledních měsíců a možná celého pontifikátu argentinského papeže, k přijímání pro znovusezdané rozvedené, které je podle kritiků jen zástěrkou pro rozvolnění pravidel pro všechny lidi žijící v takzvané neregulérní situaci. Paulinus Odozor, organizátor konference a uznávaný specialista na morální teologii, profesor na americké univerzitě Notre Dame, kterého v roce 2009 Benedikt XVI. jmenoval do přípravné komise synodu afrických biskupů, v rozhovoru pro Crux nastínil africký pohled na tuto otázku.

Dialog se Světovým luterským svazem za cenu katolické identity

31. říjen 2016 platí jako předvečer protestantského jubilea počátku reformace. Toho dne cestoval papež František do švédského města Lundu. Tam byl r. 1947 založen Světový luterský svaz. Pod touto organizací zastřešující 145 luteránských denominací se nachází 70 milionů protestantů. V Lundu podepsali papež František za Katolickou církev a Munip Jounan za Světový luterský svaz „Společné prohlášení“.

Dva texty v rozporu

V úvodu stojí,

  • že  „tím zahajujeme oslavu 500 let reformace“…
  • dále „vyjadřujeme lítost před Kristem, že luteráni a katolíci zranili viditelnou jednotu Církve. …“
  • dále „mnozí členové našich společenství touží po tom, aby mohli přijímat eucharistii ve společné večeři Páně jako konkrétní vyjádření plné jednoty. …“
  • protože „máme povinnost posunout se od konfliktu ke vzájemnému společenství, vznášíme tento požadavek jakožto údy jednoho Kristova těla, jehož jsme se stali součástí po křtu. …“

Podle katolického katechismu se věřící svátostí křtu stávají údy Těla Kristova. Pod pojmy ‚Církev’ a ‚Tělo Kristovo‘ chápe dogmatická koncilová konstituce Lumen gentium pod č. 8 následující: Ježíš Kristus „ustanovil svoji svatou Církev … zde na zemi jako viditelnou a nezrušitelnou instituci. … Toto ustanovené zřízení s hierarchickými orgány a zároveň tajemné Tělo Kristovo, viditelné shromáždění a zároveň duchovní společenství … představují jedinou komplexní skutečnost – jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církev…. Tato Církev se realizuje v Katolické církvi, která je vedena nástupcem Petrovým a biskupy, kteří jsou s ním v jednotě. To ale nevylučuje, že mimo tuto instituci se nacházejí rovněž mnohé elementy posvěcení a pravdy.“ To platí zejména pro odloučené sesterské církve pravoslaví a církevní „společenství“ protestantismu.

V dekretu o ekumenismu je psáno: „…jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“ (Unitatis redintegratio Nr. 3).

Kardinál Burke byl „de facto“ suspendován, tvrdí člen Maltézského řádu odpovědný za distribuci kondomů

Albrecht Boeselager

Představitel Řádu maltézských rytířů, který byl jádrem sporu o katolickou identitu a suverenitu Řádu, tvrdí, že patron Řádu, kardinál Raymond Burke, byl „de facto“ suspendován.

Německý aristokrat Albrecht von Boeselager byl odvolán z funkce velkokancléře za porušení slibu poslušnosti. Nepodřídil se výzvě představeného, aby rezignoval, když se přišlo na to, že přehlížel distribuci antikoncepčních prostředků v rozvojových zemích. Katolická církev učí, že antikoncepce je vnitřně špatná.

Poté, co Boeslagerovo odvolání vyvolalo povyk, vstoupil do věci osobně papež František a Boeselagera do jeho funkce vrátil. Papež rovněž vyzval k rezignaci nejvyššího představitele Řádu, velmistra Matthewa Festinga, který Boeselagera odvolal. Šlo o neobvyklý krok, neboť Maltézský řád má statut suverénního státu.

Papež pak jmenoval „papežského delegáta“, který má Řád řídit. Podle britského listu The Tablet Boeselager prohlásil na webových stránkách kolínské arcidiecéze, že delegát, jímž je arcibiskup Angelo Becciu, nyní plní úkol kardinála Burkea. Becciu „má papežovu plnou důvěru a je jeho mluvčím“, řekl Boeselager. „To znamená, že kardinál Burke jako patron Řádu byl de facto suspendován.“ Boeselager dále uvedl, že obvinění, že když papež František vyzval Festinga, aby rezignoval, podkopal tím suverenitu Řádu, „je naprosto nepodložené“. „Papež jednal na přání Řádu a dával si velký pozor, aby suverenita Řádu nebyla nijak narušena či poškozena,“ řekl. „Požádal velmistra, aby odstoupil, jeho rezignace se uskutečnila podle regulí Řádu a byla přijata. Jmenování delegáta Svatého otce se výslovně omezuje na duchovní stránku Řádu a s jeho činností jako suverénního subjektu nemá co dělat.“

Tento katastrofální pontifikát

Phil Lawler

Něco prasklo, když papež František v kázání z 24. února využil evangelia z toho dne jako další příležitosti prosazovat vlastní názor na rozvod a nový sňatek. Papež odsoudil pokrytectví a „kazuistickou logiku“ a řekl, že Ježíš přístup zákoníků odmítá.

To je do značné míry pravda. Co však Ježíš ve své výtce farizeům říká o manželství?

Už tedy nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.

…a dále…

Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.

Den za dnem papež František v kázáních při ranních mších ve vatikánském Domě sv. Marty kritizuje „učitele zákona“ a „rigidní“ aplikaci katolické mravní nauky. Někdy je jeho interpretace denního čtení z Písma násilná; způsob, jak označuje tradičně smýšlející katolíky, je často urážlivý. V tomto případě však papež čtení z evangelia naprosto postavil na hlavu. Po přečtení zprávy Vatikánského rozhlasu o tomto podivuhodném kázání [1] už nemohu dál předstírat, že papež František nabízí jen novátorskou interpretaci katolické nauky. Nikoli; jde o víc. Zabývá se cílenou snahou změnit to, co Církev učí.

Kardinál Zen: Naivní papež a jeho špatní rádci zrazují čínskou podzemní Církev

Kardinál Zen

21. února 2017 (LifeSiteNews) – Kardinál Joseph Zen říká, že Vatikán zrazuje katolíky, kteří v Číně tajně žijí podle víry. V exkluzivním rozhovoru pro portál LifeSiteNews uvedl, že katolíci, kteří za sebe nemohou mluvit sami, ho naléhavě vyzývají, aby se ozval on. Kněží a biskupové podzemní Církve jsou vězněni za věrnost Svatému stolci a za to, že se odmítají podřídit „vlastenecké církvi“ schválené komunistickým režimem.

Kardinál Zen, emeritní biskup z Hongkongu a nejvýše postavený čínský prelát, prosí Vatikán, aby „neprodával“ čínské katolíky uzavřením dohody s komunistickou vládou. Tato dohoda by čínské vládě umožnila nominovat biskupy, které by pak papež přijal nebo zamítl. V podstatě by to znamenalo, že Vatikán akceptuje kontrolu státu nad Církví v Číně.

Kardinál Zen řekl LifeSiteNews, že čínská vláda chce od Církve „naprostou kapitulaci“, třebaže se zdá, že tato dohoda dává papeži jistou pravomoc.

Katolická církev v Číně působí tajně. Stát provozuje Čínské vlastenecké katolické sdružení, falešnou církev duchovních schválených a sledovaných státem. Biskupové podzemní Církve věrné papeži, nikoli komunistické vládě, jsou vězněni a pronásledováni. 

Baron Marsaudon – přední zednář v Maltézském řádu

2. února 2017 shrnul italský žurnalista Riccardo Cascioli obsah dopisu papeže Františka, adresovaného 1. prosince 2016 Raymondu kardinálu Burkeovi, patronovi suverénního Řádu maltézských rytířů. Vyslovil v něm podle Cascioliho „požadavek rázného postupu vůči příslušnosti některých členů řádu k zednářství a k jednání, které nese odpovědnost za rozdělování antikoncepčních prostředků v chudých zemích v rámci programů pomoci“. Nicméně v doslovném znění dopisu není přímo řeč o „zednářství“, nýbrž o „sdruženích, hnutích a organizacích, které se staví proti katolické víře nebo jsou relativistického zaměření“. Cascioli z toho vyvozuje, že zde je obsažen implicitní poukaz na zednářství.

Byla mi položena otázka: „Je možné, že by zednář mohl vstoupit do Maltézského řádu?“ Musím přiznat, že nemám žádné bližší informace o aktuální situaci v Maltézském řádu, jemuž v každém případě přeji úspěch v jeho činnosti podle jeho náboženského a charitativního charizmatu při plné věrnosti katolické víře.

Co ale s jistotou vím, je skutečnost, že ještě nedávno se vyskytly případy duplicitního členství v zednářské lóži a v Maltézském řádu. Nejvíce pobuřující je případ barona Yvese Marie Antoina Marsaudona (1899-1985). Všechny detaily, důležité pro poznání jeho života a myšlení, se nacházejí v jeho knihách „L’Œecuménisme vu par un Franc-Maçon de Tradition“ (Ekuména z pohledu tradičního zednáře, Editions Vitiano, Paris 1964), „De l’initiation maçonnique à l’orthodoxie chrétienne“ (O zednářské iniciaci ke křesťanské ortodoxii, Dervy, Paris 1965) und „Souvenirs et Réflexions. Un Haut Dignitarie de la Franc-Maçonnerie révèle des secrets” (Vzpomínky a myšlenky. Vysoký hodnostář zednářství odhaluje tajemství, Editions Vitiano, Paris 1976).