Category Archives: Krize Církve

Odpočívej v pokoji, pokoncilní katolictví

Bystří pozorovatelné dění ve Vatikánu – či lépe řečeno každý myslící člověk – vědí už několik let, že od papeže Františka, který je jednou z hlavních příčin problémů, jimiž Církev dnes trpí, nemůžeme očekávat, že významnější mírou přispěje k jejich řešení. To zahrnuje i neřešení sexuálního zneužívání v Církvi a smrtícího vlivu progresivních prelátů. Měsíc za měsícem vidíme, že perónistickému pontifikovi je to jedno.

Mnozí autoři však poukazují na to, že tento pontifikát je pro nás přes veškeré zlo obrovským darem Boží Prozřetelnosti. Ano, to lze pravdivě říci. Vždyť František jasně ukázal nad veškerou rozumnou (nebo nerozumnou) pochybnost – dalo by se dokonce říci dovedl k dokonalosti – naprostý úpadek takzvaného „pokoncilního katolictví“ s jeho povrchní liturgií, opomíjením boje proti světu, tělu a ďáblu a neustálými kompromisy s vládnoucími liberálními silami.

Všichni víme, o čem mluvím. Kdysi jsem patřil k „talmudickým“ akademikům, kteří se snažili z každého čtverce v šestnácti koncilových dokumentech udělat kolečko. Chválil jsem ortodoxii jejich textu a lamentoval nad jejich zanedbáváním či překrucováním ze strany lidí, kteří je uloupili. Věděl jsem, že v mentalitě loajálního katolíka věty vždy začínají „jen kdyby“: „Jen kdyby se nová liturgie sloužila řádně …”; „jen kdyby se nový katechismus všeobecně vyučoval…”; „jen kdyby lidé všude následovali vedení našeho velkého polského papeže“ (později „velkého německého papeže“).

V tom jsem žil. Od té doby jsem se přestěhoval do většího a krásnějšího příbytku zvaného katolická tradice. Už mě unavovalo bydlení v nově postavené, údajně energeticky úspornější a ekologičtější, ale ve skutečnosti jen chatrné, profukující, fluoreskující, škůdci zamořené, rozpadající se budově vyprodukované jediným ekumenickým koncilem, který neformuloval žádnou slavnostní definici a nevydal žádné slavnostní odsouzení. Díky podrobnému studiu autorů, jako je Wiltgen, Davies, Amerio, Ferrara, de Mattei a Sire, jsem pochopil, že lupiči nepřišli po koncilu, ale že jimi byli lidé na koncilu, kteří ho chytře řídili směrem k progresivismu a modernismu, po němž tajně toužili, a kteří v dokumentech plánovitě rozmisťovali „časované bomby“ – nejednoznačné formulace, jež bylo možno vykládat tak či onak a jež se pak skutečně obracely tam a zase zpátky v nekonečné válce mezi liberály a „konzervativci“ všech ražení a na všech úrovních.

Pochopil jsem, že nová liturgie JE problém – nejen evidentně špatný způsob, jak se po celém světě celebruje, ale sama o sobě, ve svých oficiálních knihách, svých textech, svých rubrikách. Ani nový katechismus se svou mlhavou upovídaností a opomíjením obtížných bodů, například toho, že muž je v manželství hlavou, nebyl žádným kouzelným řešením; vlastně byl v poslední době degradován na zrcadlo vládnoucího Narcise, což mu dává přibližně stejnou hodnotu jako rozhovorům v letadle. A především jsem pochopil, že „následování papeže“, kamkoli se pohne na souši, na moři i ve vzduchu, nejenže není řešením, ale je velkou částí problému.

A co je tím problémem? Zatmění jakékoli koherentní představy o tom, co to je, bylo a vždy bude katolictví, a to zatmění chtěné, protože „lidé více milovali tmu než světlo, neboť jejich skutky byly zlé” (Jan 3,19).

Liturgie, kterou nám dal Pavel VI. s laskavým přispěním arcibiskupa Bugniniho a jeho hvězdného Consilia, je vskutku liturgií povrchní, která nemůže odpovídat velikosti Boží slávy ani naplňovat důležité potřeby lidské duše. Mnozí lidé nic jiného neznají a jejich neutěšená situace mi připomíná černobílé fotografie dlouhých front lidí čekajících na kus chleba v sovětském Rusku. To není to, co Církve svému lidu v liturgii poskytovala v minulosti: královskou hostinu, záblesk nebe, společenství se svatými a anděly. Netvrdím, že předkoncilní liturgie byla vždy dokonalá, neboť víme, že nebyla, ale obřady Církve v sobě měly hutnost a krásu, které bohatý liturgický život vždycky umožňovaly a nezřídka i zajišťovaly. Dnešní katolíci, kteří se vracejí k tradiční liturgii, často žasnou: „A o tohle nás připravili?““ Ano, o to nás připravili: o neporovnatelnou školu modlitby, pevný stožár, o nějž se mohla opřít naše slabost, útěšnou krásu, která naši k zemi připoutanou duši lákala do nebe – to nám vzali a ti, kteří to učinili, přesně věděli, co dělají a proč.

Zmínil jsem „opomíjení boje proti světu, tělu a ďáblu“. To je příznak pokoncilního katolictví. Bojovat proti světu? Ale kdepak, musíme s ním vést dialog, chápat ho, sympatizovat s ním, smiřovat se s ním, hledat s ním styčné body, recyklovat jeho odpad a přejímat jeho slogany. Zmizely všechny dávné mešní modlitby, které hovořily o duchovním boji, ďáblových klamech a nutnosti askezí přemáhat naši padlou přirozenost. Všechno se odbylo uznáním toho, že dobré je všechno a všichni (jen kdyby o tom věděli).

Z křestního obřadu byly odstraněny důkladné exorcismy, které v něm byly od apoštolských dob vzhledem ke zjevené pravdě, že lidstvo je od Pádu pod vládou satana a občané nebe musejí být z jeho vlivu vyrváni. Dny postu a újmy se rušily vpravo vlevo; místo obnovy staré tradice (jak tvrdili komentátoři) byla tradice ignorována nebo odbývána jakožto povrchní. Jediný směr byl dolů: dispenzování, zjednodušování, zkracování, rušení.

Co se sebeovládání týče, sexuální morálka křesťanského lidu všude na světě, a především na Západě, z něhož vzešly koncilové dokumenty a reformy, je na dosud nevídaném dně, nejen kvůli nečekané intenzitě antiautoritářské revoluce z roku 1968, ale ještě více v důsledku zásadní ztráty víry ve spásnou pravdu a osvobozující moc Božích přikázání.

Dnes sklízíme shnilé plody této ztráty víry, nedostatku sebeovládání, odstranění veškeré askeze a boje z křesťanského pojetí života, bláhového optimismu, který se v Církvi rychle šířil v šedesátých letech 20. století a zrodil ďábelského potomka v podobě „nietzscheovského katolicismu“ (viz http://www.duseahvezdy.cz/2018/09/11/nova-synteza-vsech-herezi-aneb-o-nietzscheovskem-katolicismu/ ). Jde o kontinuální kompromis s vládnoucími silami liberalismu, podrývání požadavků Evangelia, potlačování tvrdých pravd i lásky k Bohu nade všechno a jen kvůli Němu samotnému. Končí to „klaněním se nicotě“ – nihilismem koncentrovaným v nezapomenutelném obrazu kněze, později kardinála Svaté církve římskokatolické, zneužívajícího chlapce, který byl náhodou prvním, koho dva týdny po svém kněžském svěcení pokřtil.

Dlouho jsem se domníval, že Jan Pavel II. a Benedikt XVI. bojovali dobrý boj proti těmto revolučním reinterpretacím křesťanství, ale po několika ostře sledovaných mezináboženských setkáních, líbání koránu, knižních rozhovorech obsahujících dialektické odpovědi na každou otázku a podobně mě nadšení pro ně jako pastýře přešlo, jakkoli jsem obdivoval jejich filosofické či teologické spisy (které, ať to vezmete, jak chcete, nejsou hlavním úkolem papeže). Byl to systémový šok, když jsem si uvědomil, že tito papežové, byť měli bezpochyby dobré úmysly, plavali spíše v jezeře otrávené limonády než v oceánu tradice, přičemž jediný rozdíl byl v tom, že měli dost sil plavat dál a občas vykřiknout k nebi prosbu o pomoc, místo aby se utopili a klesli ke dnu jako mlýnský kámen s kardinálem přivázaným kolem krku.

Posledních šest let není náhlou katastrofou, která se zčistajasna vynořila odnikud; je to koncentrát uplynulých padesáti let, poslední dějství tragédie, která eskaluje až k tomuto bodu. Bergoglio je destilát všech nejhorších sklonů Roncalliho, Montiniho, Wojtyły a Ratzingera bez kterékoli jejich dobré vlastnosti. Františkovi předchůdci byli rozpolcení a nedůslední progresisté; on je přesvědčený modernista. Tak jako politický konzervatismus je pomalá verze liberalismu [http://www.duseahvezdy.cz/2019/02/28/proc-je-konzervatismus-soucasti-problemu-nikoli-reseni/], je pokoncilní katolicismus pomalou verzí modernismu. Čím dřív to lidé pochopí, tím dříve odmítnou celý selhavší, trýznivý experiment aggiornamenta ve prospěch jednoznačného přijetí katolické víry v její odvěké a věčně mladé liturgii, její velkolepě harmonické a komplexní nauce, její náročné, život zachraňující mravnosti.

Nezapomínejme, že jak Jan Pavel II., tak Benedikt XVI. se angažovali v setkáních v Assisi, že nikdy nezpochybnili „strhávání bašt“, „obrácení se ke světu“ a vítání modernity, které bylo typickým rysem 2. vatikánského koncilu; že jednou rukou povzbuzovali feminismus [1], zatímco druhou se snažili ho omezovat; a především jmenovali a povyšovali mnoho hrozných biskupů a kardinálů, pod nimiž trpíme dnes, jak ukazuje tabulka:
Prelát Biskupem jmenoval Kardinálem jmenoval
Theodore McCarrick Pavel VI. Jan Pavel II.
Angelo Sodano Pavel VI. Jan Pavel II.
Tarcisio Bertone Jan Pavel II. Jan Pavel II.
Pietro Parolin Benedikt XVI. František
William Levada Jan Pavel II. Benedikt XVI.
Marc Ouellet Jan Pavel II. Jan Pavel II.
Lorenzo Baldisseri Jan Pavel II. František
Ilson de Jesus Montanari František –
Leonardo Sandri Jan Pavel II. Benedikt XVI.
Fernando Filoni Jan Pavel II. Benedikt XVI.
Dominique Mamberti Jan Pavel II. František
Francesco Coccopalmerio Jan Pavel II. Benedikt XVI.
Giovanni Lajolo Jan Pavel II. Benedikt XVI.
Vincenzo Paglia Jan Pavel II. –
Edwin O’Brien Jan Pavel II. Benedikt XVI.
Renato Raffaele Martino Jan Pavel II. Jan Pavel II.
Donald Wuerl Jan Pavel II. Benedikt XVI.
Paul Bootkoski Jan Pavel II. –
John Myers Jan Pavel II. –
Kevin Farrell Jan Pavel II. František
Seán O’Malley Jan Pavel II. Benedikt XVI.
Oscar Rodríguez Maradiaga Jan Pavel II. Jan Pavel II.
Blase Cupich Jan Pavel II. František
Joseph Tobin Benedikt XVI. František
Robert McElroy Benedikt XVI. –
Edgar Peña Parra Benedikt XVI. –
John Nienstedt Jan Pavel II. –
Jorge Bergoglio Jan Pavel II. Jan Pavel II.
(Zdroj: Unam Sanctam)

Všechno není jen Františkova vina: on je vlastně jen neradostnou sklizní toho, co oni zaseli, a to přestože demoluje značnou část toho, co vybudovali. Nakonec jsou jen dva důvody, proč se konalo konkláve, které zvolilo Bergoglia: Wojtyła a Ratzinger. Všeobecně vzato jsou oni příčinou toho, že máme světový episkopát složený z nepatrné menšiny tradičních biskupů (čímž myslím biskupy, kteří věří, kážou, učí a prosazují katolickou víru, tak jak ji mimo jiné učil tridentský koncil) a z obrovské většiny urputných liberálů, bezzubých konzervativců a formalistických byrokratů. Kdyby byl Jan Pavel II. strávil méně času cestováním po světě a psaním masivních, náročných, dnes povětšinou zapomenutých encyklik (se zářnou výjimkou Veritatis splendor) a více svou nejdůležitější povinností, to jest prověřováním a vybíráním prokazatelně věroučně ortodoxních a mravně bezúhonných biskupů oddaných posvátné liturgii, mužů bez nejmenší stopy liberalismu či laxnosti, mohla dnes Církev být naprosto někde jinde. Totéž lze říci o milovaném, ale značně neefektivním profesorovi, který se stal papežem Benediktem XVI. Jeho introvertní osobnost se 11. února 2013 změnila z omluvitelné povahové zvláštnosti v noční můru.

Tito dva papežové rovněž věděli – jak se dnes stále podrobněji ukazuje – o zkaženosti na vysokých místech v Církvi a zřídka přijali rozhodná a přísná opatření, aby ji vykořenili. Bergoglio nepřirozenou neřest oslavuje, zatímco jeho předchůdci ji tolerovali. Bergoglio bezostyšně povyšuje nepřátele katolické víry, s nimiž se jeho předchůdci báli bojovat.

* * *

Dá se alespoň říci, že se praktikující a věřící katolíci probouzejí z dogmatické dřímoty?

Kéž by tomu tak bylo. Bohužel, schopnost lidské mysli ignorovat realitu, i když ji má přímo před očima, je až příliš skutečná, a schopnost ideologie oslepovat a ohlušovat je právě tak neblaze známá. Avšak před těmi, kdo mají oči k vidění a uši k slyšení, se pravda vynořuje v plném světle: katolická víra, tak jak věřili a víru prožívali naši předkové, víra, kterou znala a milovala plejáda svědků, tato katolická víra je něčím naprosto odlišným od toho, co dnes propaguje Vatikán. To, co nabízí nový režim, je pomíjivé, křehké a vnitřně rozporné a pohromadě to drží jen silou.

Alternativa je rovněž jasná: komplexní, ale vnitřně konzistentní náboženství, které učili Otcové a učitelé Církve, vychutnávali mniši a mystici, autoritativně hlásaly velké koncily, jednomyslně kodifikovaly stovky katechismů a především jasně, jásavě ztělesňovaly velké liturgické rity Východu i Západu, společné dědictví všech pravověrných křesťanů, kteří se klanějí třikrát svaté Trojici v nepřerušené tradici.

Toto, toto je katolictví. Nic jiného. Nehledejte ho tam, kde ho nelze najít. Nenapínejte a nelámejte si krk ve snaze najít nějaký způsob, jak se na novoty dívat, jako by šlo o tradici, protože to není možné. Nepřehlížejte velké problémy kvůli věcem méně důležitým. Vraťte se k jediné pravé víře, která starou evangelizací obrátila svět.

Co osvobodí každičkého katolíka od posledních iluzí o údajném „novém jaru“ druhého vatikánského koncilu? Nevím. Je možné, že některé ze žárlivého sevření nového paradigmatu vysvobodí až smrt, ale určitě existují mnohé známky toho, že jeho kouzlo – či snad přesněji přízrak – mizí spolu s tím, jak mnozí lidé nacházejí cestu zpět k božské víře Kristově.

Koncilní éra, která oficiálně začala v roce 1962, oficiálně skončila McCarrickovou aférou a „Viganògate“ v roce 2018. Padesát šest let střídavě hýřivého a lenošivého života se této lidské podobě Církve postaralo o srdeční chorobu. Zemřela na náhlou zástavu srdce. Pohřběme ji do neposvěcené půdy s upřímným přáním, aby odpočívala v tichém hrobě a nikdy nevstala z mrtvých.

________________________________________
[1] Například tím, že nový katechismus neobsahuje žádnou zmínku o tom, že muž je hlavou ženy, přestože Nový zákon to učí častěji než mnohé jiné nauky naší víry, tím, že schvalovali službu ministrantek, nebo tím, že pokračovali v praxi lektorek při mši, která odporuje dvoutisícileté univerzální tradici v církvích pocházejících od apoštolů.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

RIP, Vatican II Catholicism (1962-2018)

Debaty nad kanonizačním procesem jsou mimo

Myslím, že jeden z velkých omylů v tradičně katolických kruzích je diskuse nad dubiózními kanonizacemi posledních let. Tradiční katolíci je často zpochybňují na základě změn procesu svatořečení, laxnosti moderní verze, zrušení tzv. ďáblova advokáta. Zcela se tím ale míjejí se skutečnou podstatou problému a trochu se ještě přitom střílejí do vlastních nohou.

Rád bych jim připomněl, že máme stovky svatých, včetně těch nejvýznamnějších a nejuctívanějších, kteří nikdy žádným „řádným“ (ať už řádný znamená cokoliv) kanonizačním procesem nikdy neprošli a často ani projít nemohou. Církev je zařadila mezi svaté čistě na základě lidové úcty, o mnohých nemáme dostatek spolehlivých údajů, takže ani není co řádně zkoumat. U některých dokonce víme spolehlivě tak málo, že je zpochybňována i jejich existence (a ne vždy musí být ti, co tak činí, jen modernisté a nepřátelé se zlými úmysly).

Neomylnost kanonizací a mravnost věřících

V září 2018 jsme zveřejnili článek dr. Johna Lamonta o neomylnosti kanonizací převzatý z portálu Rorate Caeli. [http://www.duseahvezdy.cz/2018/09/21/je-treba-vsechny-kanonizace-prijimat-jako-neomylne/] Jeho značný ohlas přiměl dr. Lamonta k napsání následujícího textu o kanonizacích a mravnosti věřících. Skrupulozita nikdy nepatřila mezi katolické ctnosti.

V nedávné době se objevilo mnoho diskusí souvisejících s kanonizací Pavla VI. Některé z těchto textů, včetně mého vlastního, tvrdí, že akt svatořečení není nutně neomylným výrokem, a proto svatořečení Pavla VI. od katolíků nevyžaduje, aby věřili, že je svatým v nebi, mají-li závažné důvody k přesvědčení, že svatý nebyl. Mnozí katolíci, kteří se pokládají za konzervativce či dokonce za tradicionalisty, tento závěr odmítli nikoli proto, že by existovaly nezvratné důkazy o hrdinské ctnosti Pavla VI., nýbrž proto, že kanonizace jsou údajně vždy neomylné. Toto odmítnutí není dobře teologicky informované, prezentuje se však autoritativním tónem, jenž může oklamat katolíky, kteří nejsou se související teologickou problematikou obeznámeni. Proto stojí za to uvést podrobnější teologické důvody, které vedou k závěru, že ne všechny kanonizace jsou neomylné a že katolíci nemusejí akceptovat, že svatořečení je nutně neomylným aktem magisteria.

Měli bychom začít vysvětlením rozsahu neomylné učitelské autority Církve. Ta se vztahuje na všechny Bohem zjevené pravdy, které jsou součástí pokladu víry, a také na všechny pravdy, jejichž přijímání je nezbytné k tomu, aby bylo možno poklad víry účinně hájit nebo s dostatečnou autoritou předkládat. Druhá uvedená kategorie se nazývá „sekundární předmět neomylnosti Církve“.

Dále je třeba definovat otázku, jíž se budeme zabývat. Není pochyb o tom, že svatost některých osob je neomylným učením. Bůh například zjevil, že kající lotr je v nebi. Jiné kanonizace lze nepochybně zařadit k sekundárnímu předmětu neomylnosti. Nauka, že svatý Pavel po svém obrácení žil životem hrdinské ctnosti a je nyní světcem v nebi, je nutná pro důvěryhodnost inspirovaného učení, které dal Církvi, a je tedy součástí sekundárního předmětu neomylnosti.

Máme se modlit „na úmysly Svatého otce“, i když jsou úmysly papeže špatné?

Jednou mi přítel, s nímž jsem jel v autě, řekl: „Víš, za tohoto pontifikátu je vážně těžké poznat, jak se má člověk chovat před dětmi. Tím chci říct, že se nedá pořád předstírat, že s papežem Františkem je všechno v pořádku. Děti jsou chytré a leccos zaslechnou. Ptají se. Vědí, že se děje něco divného. Když jsme se onehdy modlili růženec, řekl jsem, že se pomodlíme ,na dobré úmysly papežeʼ. Ale i to mým starším dětem přišlo zvláštní. Znamená to, že papež má i špatné úmysly? Odpověď je docela evidentní: ano, některé jeho úmysly, jak je Vatikán prezentuje ve svých pravidelných krátkých videích, se zdají velice špatné. Co máme tedy dělat, když chceme získat plnomocné odpustky, k nimž se modlitba na úmysly papeže vyžaduje?“

Všimnul jsem si, že tato otázka se v posledních letech objevuje často. Některé rodiny se na papežovy úmysly přestaly modlit úplně. Některé se místo toho modlí za jeho obrácení. To jistě není špatný nápad, ale myslím, že na hlavní otázku existuje odpověď, při níž si můžeme s úlevou vydechnout.

Otevřený dopis biskupa Athanasia Schneidera

  1. „Nebudeš míti jiných bohů, kromě mě,“ praví Pán Bůh v prvním přikázání (Ex 20,3). I když bylo původně dáno Mojžíšovi a židovskému lidu, zůstává v platnosti pro všechny a v každé době, neboť Bůh nám říká: „Neučiníš si sochy ani jakéhokoliv obrazu něčeho, co je shora na nebi nebo dole na zemi, nebo těch věcí, které jsou ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, aniž (jich) ctíti“ (Ex 20,4-5). Náš Pán Ježíš Kristus toto přikázání dokonale zachovával. Když mu ďábel nabídnul všechna království světa, jen když se mu pokloní, Ježíš odpověděl: „Kliď se, satane! Neboť je psáno: Pánu, svému Bohu se klaněj a jen jemu služ!“ (Mt 4,10). Kristův příklad je nejvýš důležitý pro každého, kdo touží po „pravém Bohu a věčném životě“, jak nás napomíná svatý apoštol Jan: „Děti, střezte se model!“ (1 Jan 5,20-21).

V naší době je toto poselství obzvlášť důležité, neboť do žil Kristova mystického Těla – Církve – proniká synkretismus a pohanství. Jako nástupce apoštolů, jemuž byla svěřena péče o stádce Boží, nemohu nadále mlčet před bezostyšným porušením svaté vůle Boží a katastrofálním následkům, které přinese jednotlivým duším, Církvi jako celku a vlastně i celému lidstvu. Tento dopis proto píši s velkou láskou k duším mých bratří a sester.

  1. V předvečer zahájení synody o Amazonii, 4. října 2019, se ve vatikánských zahradách za přítomnosti papeže Františka a několika biskupů a kardinálů konal náboženský obřad, který částečně vedli šamani a při němž byly použity symbolické předměty, a to dřevěná soška nahé těhotné ženy. Tato vyobrazení jsou známa v domorodých rituálech amazonských kmenů, jimž náleží, konkrétně při uctívání takzvané Matky Země, Pačamamy. V dalších dnech byly dřevěné postavy nahých žen uctívány i ve Svatopetrské bazilice u hrobu svatého Petra. Papež František také přivítal dva biskupy, kteří Pačamamu na ramenou přinesli v procesí do synodního sálu, kde byla umístěna na čestném místě. Sošky Pačamamy byly rovněž vystavena v kostele Santa Maria in Traspontina.

V reakci na hlasité protesty katolických věřících proti těmto obřadům a užívání těchto sošek vatikánští mluvčí a členové výboru amazonské synody evidentní nábožensky synkretický charakter sošek bagatelizovali či popírali. Jejich odpovědi však byly vyhýbavé a vzájemně si odporovaly; šlo o ukázky intelektuální akrobacie a popírání zjevných důkazů.

Kardinál Burke: „Musíme se modlit a postit za Církev ve chvíli hluboké krize“

„Pracovní dokument pro synodu o Amazonii je naprosto nepřijatelný. Musíme udělat všechno, co můžeme, pro obranu integrity katolické víry. … Je také nečestné prezentovat synodu jako údajně zaměřenou na evangelizaci Amazonie, když přitom skutečným cílem je revoluce v celé Církvi,“ řekl americký kardinál Raymond Leo Burke v rozhovoru pro list La Nuova Bussola Quotidiana. Kardinál Burke byl hlavním řečníkem na akci, kterou tyto noviny pořádaly v Římě 6. října. Jejím tématem bylo „Až do končin země“ a právě otázkou evangelizace náš rozhovor začíná.

Vaše Eminence, dnes se katolíkům velmi často říká, že o své víře v Krista mají svědčit v zásadě konáním dobra a tím, že jsou hodní, například když pomáhají chudým a imigrantům. Co si myslíte vy?

Dovolte mi připomenout svatého Petra Klavera, španělského jezuitu, který byl v sedmnáctém století v kolumbijské Cartageně více než čtyřicet let misionářem otroků dovážených z Afriky. Když přijížděly veliké lodi plné otroků, byl tam, aby léčil jejich rány, ale také je učil se modlit, protože byl přesvědčen, že nejdůležitějším darem, který jim může dát, je víra.

John Henry Newman: „Ze všech sil jsem odporoval duchu liberalismu v náboženství“

Jak oznámil Svatý stolec, papež František 13. října prohlásí za svatého patrně nejznámějšího anglického konvertitu 19. století, kardinála Johna Henryho Newmana. Zřejmě si za účelem svatořečení velkého zastánce celibátu odskočí ze synody o Amazonii, která se podle všech známek bude snažit celibát zrušit (či k tomu alespoň nastoupit cestu). Při té příležitosti jistě zazní – a po pravdě řečeno už zaznívá – spousta „nábožensky korektních“ řečí o „nepřítomném otci Druhého vatikánského koncilu“ a o tom, jak v duchu ekumenismu zavládne nad jeho svatořečením stejně nelíčená radost v katolické Církvi jako v anglikánském společenství. Nevěřte jim! „Katolík a protestant nemohou mít oba pravdu a oba se mýlit. Je jen jedna pravda, ne dvě, a tato pravda, jak víme, je v katolickém náboženství,“ napsal Newman v sérii přednášek pro anglické katolíky (později vyšly knižně pod názvem Lectures on the Present Position of Catholics in England) v době, kdy se v Anglii rozpoutala obrovská vlna antikatolicismu a absurdních protikatolických předsudků.

V nakladatelství Hesperion právě vychází jedno z nemnoha Newmanových beletristických děl, román Ztráta a zisk. Je to příběh konverze studenta Oxfordské univerzity, příběh o hledání a následování pravdy, ať to stojí cokoli. Sám Newman za svou konverzi ke katolicismu zaplatil vysokou cenu; jako uznávaný anglikánský teolog, akademik a duchovní ztratil postavení, jako člověk většinu přátel a rodiny.

Papež František a schizma

Ve svých dlouhých dějinách nebyla církev nikdy konfrontována s podobnou situací, v níž se nachází nyní. Papež František nedávno hovořil o možném schizmatu, o rozdělení, které v něm nebudí obavy. Řekl, že církev v minulosti zažila mnoho schizmat a podobná rozdělení přijdou i v budoucnu. V přítomnosti se tedy není čeho bát. Nicméně to, co je na možném dnešním schizmatu nového, je jeho povaha, a toto bezprecedentní nové rozdělení vzbuzuje strach.

Nelze se zbavit dojmu, že František má na mysli členy církve ve Spojených státech, odkud pochází nejpronikavější teologická a pastoračně zacílená kritika směřující proti pochybnému přetváření víry a Církve. František a ti, kteří jej obklopují, se domnívají, že tato kritika vychází od většinově bohaté konzervativní intelektuální elity a je motivována politicky.

František si myslí, že se tito oponenti nechtějí měnit, a tak odmítají přijmout dnešní nové dílo Ducha. V posledku se ukazuje, že papež své kritiky považuje za duševně a emočně narušené, a proto se vůči nim musí postupovat jemně (i když lidé, na které dopadá jeho mstivé agresivní zacházení, na toto jemné jednání stále ještě čekají). Sám dává svým oponentům mnoho urážlivých nálepek.

Když se sůl zkazí

Katolický episkopát Velké Británie silně podporuje zvrácenou sexuální výchovu, která morálně ničí děti. Na tuto otřesnou skutečnost poukázal John Smeaton, šéf organiazce Society for the Protection of Unborn Children (Společnost pro ochranu nenarozených dětí). Dodal k tomu, že postoj episkopátu VB je akceptován Vatikánem.

– Musíme se modlit za papeže a za katolické biskupy v Británii i v jiných zemích. Katoličtí pastýři ve VB i v jiných částech světa, též v Římě, podporují programy sexuální výchovy ve vzdělávacích centrech, které znamenají podstatně větší týrání dětí než případy sexuálního zneužívání duchovními, s nimiž se v současnosti potýká Církev – říká Smeaton.

Představitel organizace pro life upozornil, že v letadle do Panamy v lednu minulého roku papež František řekl novinářům, že biskupové nevědí, co mají dělat se skandály sexuálního zneužívání duchovními. Pak ale papež dodal to podstatné: „Myslím si, že musíme zajistit sexuální výchovu ve školách.“

Poté připomenul rodiče, ale poněkud negativním způsobem. František zdůraznil, že „ideálem“ je „začít doma, to je úloha rodičů“. Dodal však, že „ne vždycky je to možné“, proto „škola to musí nahradit“. Vyjádřil naději, že „prázdnota“ v této oblasti nebude „vyplněna žádnou ideologií“.

Ráj na Zemi?

Přípravný dokument (anglicky zde) k chystané amazonské synodě si vysloužil odsudky, ve kterých nechyběly výrazy hereze a apostaze. Kardinál Brandmüller mu vytýká, že se namísto evangelia a Církve zaměřuje na ekologii, ekonomii a politiku, idealizuje přírodní kulty a přírodní způsob života v protikladu k západní racionalitě a posunuje význam slov (anglické znění jeho kritiky je dostupné zde). Podle kardinála Müllera (jeho analýzu v angličtině najdete zde) dokument připravovali převážně německy mluvící lidé, kteří nepřipouštějí diskuzi a chtějí na synodě prosadit vlastní agendu. Kardinál Burke (viz článek na tomto webu) spolu s biskupem Schneiderem sestavili seznam šesti obsažených bludů a herezí, mezi nimiž je implicitní panteismus nebo prezentování pohanství jako alternativní cesty ke spáse (anglicky zde), a vyzvali k postu a modlitbě, aby tyto bludy nebyly schváleny. Přirozeně je snazší kritizovat dokument, který vypracovala (alespoň oficiálně) skupina biskupů, než dokument pocházející přímo od papeže. Nechme však stranou otázku, nakolik se obsažený pohled na svět liší například od encykliky Laudato si‘, a pokusme se uchopit základní poselství přípravného dokumentu.

Přípravný dokument zaujímá globální či planetární pohled a současný stav světa hodnotí jako krizi. Hned na začátku zaznívá varování, že dlouhodobé lidské zásahy způsobily hlubokou krizi v amazonském deštném pralese – ten je však životně důležitý pro celou planetu (preambule), a krize se tedy týká nás všech. V části nazvané „Prorocká dimenze“ dokument cituje encykliku Laudato si‘, podle které dnes čelíme komplexní krizi, která je jak společenská, tak ekologická.