Category Archives: Krize Církve

Co učí Katolický týdeník o pekle

„Co přesně učí církev o pekle?“ ptá se čtenář Katolického týdeníku (Nebát se, ale nebrat na lehkou váhu, Perspektivy 11.–17. července 2017, str. 8) a dodává: „Někdy z něj mám takový strach, že se nedokážu ani modlit. Co když žiju v nějakém omylu a mé modlitby jsou vlastně už zbytečné?“

Autorka odpovědi Kateřina Brichcínová přednáší na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, a člověk by tedy očekával, že otázku pochopí a dokáže na ni odpovědět. Čtenář se ptá, co o pekle učí Církev, nikoli jaký názor na peklo má redakce KT, samotná Brichcínová nebo její oblíbený teolog. Minimálně tedy bylo třeba uvést, že podle Církve peklo existuje, je trestem za těžký hřích a člověk se mu může vyhnout tak, že se obrátí, vyzpovídá atd. Pro zvídavější čtenáře Brichcínová mohla vysvětlit, že člověk má svobodu, a tedy i odpovědnost za své jednání, je povinen dodržovat zákony stanovené Stvořitelem, přičemž Bůh je spravedlivý a jeho milosrdenství vyžaduje ze strany člověka pokání. A jako nejvyšší level se autorka mohla pokusit vyvrátit pochybné teorie a vyložené omyly ohledně pekla, které jsou v dnešní době rozšířené, například že peklo je (téměř) prázdné, šanci se obrátit má člověk i po smrti, milosrdný Bůh by nikoho do pekla neposlal nebo že místo věčného trestu bude nenapravitelný hříšník jednorázově anihilován.

Brichcínová se však s učením Církve vyrovnala v jednom odstavečku nepříliš vypovídajícím citátem z Katechismu a z evangelia a rychle přešla ke zdůvodňování, proč bychom se pekla neměli bát. Nejprve vysvětluje, proč vlastně Písmo svaté o pekle a soudu hovoří:

Kam zmizela rozhlédnutí?

Lidé se ptají kam zmizela pravidelná nedělní rozhlédnutí? Proč už je nepíšu? Nu, zde je vysvětlení. Já už prostě nemůžu… Nejde primárně o čas a námahu (ačkoliv připouštím, že jejich příprava vždy byla velice časově i pracovně náročná a ta náročnost se stále zvyšuje). Ne. Jde o stále rostoucí psychickou náročnost této práce a o stále naléhavěji se hlásící otázku, jaký to má vlastně smysl…

Je nesmírně únavné a bolestivé, probírat se tou rostoucí záplavou zpráv o stále rychleji postupujícím rozkladu, o tom jak Satanovi pohůnci, kteří téměř kompletně ovládli nejvyšší patra hierarchie, stále rychleji likvidují bojující církev. Jak za mlčení drtivé většiny i těch snad ještě (? trochu ?) pravověrných kněží a biskupů matou laiky a vedou je ke zradě Kristova učení, jak podporují celospolečenský rozklad. Jak se má člověk bez následků rochnit v takovém hnoji, jak zachovat slušné vyjadřování, když o něm referuje?

Laičtí akademici k Amoris laetitia (3)

Prof. Thibaud Collin: Svědomí nad Krista

Ve třetím pokračování se budeme zabývat příspěvkem prof. Thibauda Collina, který se soustředil na problém svědomí a jeho mylného výkladu v Amoris laetitia. Také prof. Collin klade AL do historické perspektivy, tentokrát v souvislosti s odporem proti encyklice Humanae vitae papeže Pavla VI., která potvrdila absolutní nesouhlas Církve s antikoncepcí.

U Amoris laetitia se ve srovnání s Humanae vitae úlohy obrátily: prof. Collin pozoruje nápadnou podobnost mezi kritiky HV a současným papežským dokumentem. V obou případech jde ve skutečnosti o snahu zacházet s objektivními požadavky mravního zákona jako s ideálem, „dobrovolným rozhodnutím“, které může být vhodné pro některé omilostněné lidi v ideálních situacích, ale není závazné pro všechny katolíky. Zmiňuje pastýřský list francouzských biskupů o HV z listopadu 1968, který dodržování HV prakticky ponechal subjektivnímu a situačnímu úsudku věřících s odkazem na „konflikt povinností“, což je argument velmi podobný tomu, jenž se uvádí v AL.

Téma modernismu

Prosba pro některé z těch, kteří toto slovo často používají. Prosím, zjistěte si jeho význam, jaký v teologii má. Občas (ne vždycky) to vypadá, že když nějaký skanzenista zjistí, že někdo jiný není skanzenistou, dá mu nálepku „modernista“. Ne, toto žádný modernismus ve skutečnosti není.

O modernismu mluvíme v případě souhrnu či proudu mnoha různých věroučných(!!!) bludů, které byly v jisté době moderní a mnohde jsou moderní dodnes. Další charakteristickou známkou těchto bludů je to, že se nejedná o klasické bludy, ale prakticky úplné popření těch pravd víry, o které se v konkrétním případě jednalo. Často to souvisí s výkladem: Modernistický výklad je takový, že ve skutečnosti popírá to, o čem tvrdí, že to jen jinak (nově) vykládá.

Návrat k barbarství starověké Sparty?

Případ Charlieho Garda, o němž píše paní mgr. Cekotová v předchozím příspěvku (viz Dítě jako majetek státu), je průlomový – a tím hodně nebezpečný pro další vývoj. Jde o to, že od dob nacistického Německa se zde poprvé upírá rodičům právo bránit život svého dítěte. Troufám si dokonce říci, že rozhodnutí britské justice a Evropského soudu pro lidská práva nastoluje ještě horší situaci. Němečtí nacisté, kteří v rámci svého programu eutanázie vraždili tělesně nebo duševně postižené děti v plynových komorách nebo injekčními stříkačkami, tak činili potajmu za zády rodičů, těm pak sdělili, že jejích dítě umřelo na chorobu, jejíž diagnózu si vymysleli. Přímo veřejně zabít dítě proti jejich vůli na základě výroku zmanipulované justice se samotní hitlerovci báli.
Ne tak ale současní „demokraté“. Jejich justice prostě rodičům Gardovým stroze sdělí úředním rozhodnutím, že jejích dítě nemá právo na život. Vůbec je nezajímá, že manželé Gardovi (před nimiž hluboce smekám) jsou ochotni financovat Charlieho nákladnou léčbu v USA (proběhla na to i sbírka mezi lidmi dobré vůle), byť s minimální nadějí na úspěch, ani to, že chtějí obětavě doma doopatrovat chlapce až k jeho přirozené smrti, ani to, že římská klinika Bambino Jesu otevírá Charliemu své prostory k důstojnému dožití jeho kratičkého života. Ne, to všechno současní bojovníci za lidská práva totálně ignorují. Postižené dítě nemá prostě právo na život – a basta! Přitom ale rodiče Gardovi vůbec stát finančně nezatíží, chtějí nést všechny náklady sami.

Jak nenávidí kardinála Saraha a on jim odpovídá noblesním mlčením

Hlavu kardinála Roberta Saraha požaduje stále víc hlasů. Když otevřete jakýkoli liberálně katolický časopis, máte velkou šanci, že narazíte na požadavek odvolat tohoto guinejského kardinála z čela Kongregace pro bohoslužbu a svátosti: „Kardinála Saraha měl [papež František] už dávno vyměnit“ (Maureen Fiedler, National Catholic Reporter); „Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti by prospělo nové vedení“ (Christopher Lamb, Tablet); „Představitelé kurie, kteří neakceptují Františkův program, by měli odejít. Nebo by je papež měl poslat jinam“ (Robert Mickens, Commonweal); „František musí trvat na svém. Kardinálové jako Robert Sarah … se možná domnívají, že mají povinnost házet klacky pod nohy papežství, které se podle nich ubírá špatným směrem. To ale neznamená, že František s nimi musí vycházet v dobrém“ (Redaktoři časopisu Tablet).

Sarah nebyl vždy považován za nejnebezpečnějšího muže křesťanského světa. Když ho papež František v roce 2014 do funkce jmenoval, i jeho dnešní kritici ho přijímali pozitivně. Mickens ho popsal jako člověka, který „není ambiciózní, umí pozorně naslouchat, ačkoli se po příchodu do Říma projevuje v určitých ohledech jasně konzervativně, … je to „muž 2. Vatikánu“. Lamb získal od svých zdrojů informaci, že Sarah by se mohl liberálům líbit, protože jde o biskupa příznivě nakloněného inkulturaci“. John Allen shrnul konsenzus, který ve Vatikánu panoval: Sarah je málo výrazný biskup, „přátelský, vtipný a skromný“.

Vše se změnilo 6. října 2015, třetí den kontroverzní synody o rodině. Synodní otcové byli rozpolceni mezi zdánlivě konfliktními požadavky vyjít vstříc lidem, kteří se cítí stigmatizovaní učením Církve ohledně sexuality, a neohroženě hlásat pravdu nepřátelskému světu. V proslovu, který dostal přezdívku „apokalyptické šelmy“, Sarah zdůraznil, že je možné vyhovět oběma požadavkům současně. „Nevedeme boj proti bytostem z masa a krve,“ řekl ostatním biskupům. „Musíme zahrnovat a vítat vše, co je lidské. Ale Církev musí přesto hlásat pravdu tváří v tvář dvěma závažným problémům. Na jedné straně jde o modlářství západní svobody; na druhé straně o islámský fundamentalismus: ateistický sekularismus proti náboženskému fanatismu.“

Laičtí akademici k Amoris laetitia (2)

Prof. Claudio Pierantoni: Heretičtí papežové a čtyři úrovně nebezpečí

Také přednáška prof. Pierantoniho klade současný spor do historické perspektivy, avšak z odlišného hlediska: snaží se porovnávat příklady „heretických papežů“ – konkrétně Liberia a Honoria I. – se současným pontifikátem. Pro náš účel je obzvlášť zajímavý případ papeže Honoria, neboť ten byl za své učení o „jedné vůli“ v Kristu oficiálně odsouzen Třetím konstantinopolským koncilem (L.P. 681), šestým ekumenickým koncilem v dějinách Církve, který zároveň slavnostně vyhlásil nauku o „dvou vůlích“, božské a lidské, která logicky vyplývá z již dříve vyhlášeného učení Chalkedonského koncilu (L.P. 451) o „dvou přirozenostech“ spojených v jediné Osobě Kristově. Papež Lev II. poté odsouzení Honoria koncilem potvrdil a přidal formální kritiku Honoriovy nedbalosti, která umožnila šíření bludu. Zde tedy pozorujeme, že odsouzení papeže nemusí vycházet jen z formální hereze, ale i z jeho praktického jednání, které blud toleruje nebo, jako v případě Františka v současné době, ho dokonce otevřeně podporuje.

Prof. Pierantoni shrnuje srovnání starověkých papežů se současným případem konstatováním:

„Avšak přes rozdíly mezi nimi mají případy Liberia a Honoria obecně jeden důležitý společný bod, totiž skutečnost, že k oběma jejich zásahům došlo v době, kdy formulování příslušných dogmat – učení o Nejsvětější Trojici u Liberia a kristologické nauky u Honoria – teprve probíhalo. … Tato skutečnost je bezpochyby pro věroučné úchylky obou starověkých papežů polehčující okolností, ale bohužel je zároveň tím, co je staví do protikladu s věroučnými úchylkami, k nimž dochází za současného pontifikátu, pro něž je naopak faktorem přitěžujícím, neboť [papež František] se nestaví proti nauce dosud nevyjasněné či nauce, jejíž formulování teprve probíhá, nýbrž proti učení, které – kromě toho, že je pevně zakotveno v Tradici – bylo i vyčerpávajícím způsobem prodiskutováno v posledních desetiletích a podrobně vyjasněno nedávným magisteriem. Nejde tedy jen o odchylku magisteria od Tradice obecně, ale o přímý rozpor s prohlášeními magisteria v době velmi nedávné.“

Laičtí akademici k Amoris laetitia (1)

V římském hotelu Columbus, pouhý blok od Vatikánu, se 22. dubna sešlo šest laických akademiků, aby „rok po vydání Amoris laetitia“, papežovy apoštolské exhortace o lásce a manželství, „udělali jasno“ (“fare chiarezza a un anno da AL”), zejména vzhledem k dovolení přistupovat ke svatému přijímání pro rozvedené a civilně znovusezdané, jakož i pro páry žijící v jiných neregulérních situací, které v ní je nepřímo uvedeno. Konferenci organizovala dvě katolická apologetická periodika, La Nuova Bussola Quotidiana a Il Timone.

Jak je všeobecně známo, je jasno obzvlášť zapotřebí vzhledem ke zmatku plynoucímu z různých interpretací textu Amoris laetitia. Od jejího vydání v dubnu 2016 celá řada laických akademiků uveřejnila články, dopisy a kritické rozhovory, mezi nimi Roberto de Mattei, Christian Brugger, Josef Seifert, Robert Spaemann, John Finnis, Germain Grisez, skupina 45 teologů i mnozí další. Spolu s nimi se odvážil vyjádřit kritiku a důraznou žádost o objasnění jediný biskup, Athanasius Schneider z Kazachstánu. Někteří další preláti, např. prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Müller dali přednost nepřímému odporu, který jaksi odpovídá nepřímé povaze disciplinárních a věroučných změn, s nimiž dokument přišel. I když v samotné Amoris laetitia zůstaly nepřímé, od té doby je podpořila a dokonale objasnila série prohlášení a opatření papeže a jeho nejbližších poradců, krom jiných kard. Kaspera, kard. Schönborna, kard. Coccopalmeria, kard. Maradiagy a P. Spadara.

Obrazoborectví je projevem výčitek svědomí

Letošní kulatá výročí Lutherovy reformace, vzniku zednářství a vypuknutí bolševické revoluce v Rusku připomínají katolíkům především krvavé oběti, které naši bratři a sestry ve víře museli tenkrát podstoupit pro svoji věrnost Kristu a jeho Církvi.

31. října před 500 lety jeden notorický opilec, smilník a arogantní hulvát přibil na chrámová vrata ve Wittenbergu své teze proti odpustkům – a jeho revoluce znamenala během cca 200 let v celé Evropě mučednickou smrt zhruba 70-100 tisíc katolíků, krvavé náboženské války a společenský i mravní rozvrat.

24. června před 300 lety jeden ješitný presbyteriánský pastor, duchovní dědic Luhera a Kalvína, dal pevnou organizační strukturu tajným protikřesťanským organizacím, usilujícím totálně sesadit Ježíše Krista z trůnu jeho Božství. Bezprostředním produktem těchto Andersonových konstitucí byla Francouzská revoluce, v níž sadističtí, zvrhlí a amorální ničemové Robespierre, Saint Just, Marat, Carrier,  Westermann a mnohé další lidské bestie povraždili ve jménu „práv člověka“ ve své zemi statisíce katolíků jen proto, že odmítli vyměnit zjevenou pravdu za bezbožecký „kult rozumu“, představovaný prostitutkou Maillardovou. A byli kněží, ženy i děti topeni na proděravělých bárkách, gilotinováni a stříleni z děl nad propastí, děvčata znásilňována vojáky „svobody, rovnosti a bratrství“ na oltářích v chrámech, nemluvňátka vítězoslavně nošena probodená na bajonetech.

7. listopadu před 100 lety dvě smilná a gangsterská individua zahájila v ruském Petrohradě revoluci s proklamovaným cílem vytvořit „spravedlivou beztřídní společnost“. Tento hokuspokus znamenal během necelého jednoho století cca 100 milionů lidských obětí, mezi nimiž mají dominantní postavení ti, kteří nebojácně vyznali svoji věrnost Kristu a odmítli přijmout bezbožeckou ideologii tzv. „dialektického materialismu“. Lenin a Trockij uzákonili jako první na světě i vraždy dětí v matčině lůně a destrukci rodiny. Pokračovatel jejich díla, odpadlý pravoslavný seminarista a bankovní lupič, vyvraždil poté minimálně 7 milionů lidí uměle vyvolaným hladomorem. Stalina nazval i jeho následovník Gorbačov „největším zločincem všech dob“, i když neprávem, Lenin a Trockij nebyli o nic menšími vrahy.

Sestra Lucie lhala?

Německojazyčná agentura KAP zveřejnila 8.5.2017 (KAP) tuto zprávu: „Pravicová Salazarova diktatura v Portugalsku, jež padla v r. 1974, zneužila fatimské poselství pro své cíle. Řekl to rektor fatimské svatyně P. Carlos Pedrosa Cabecinhas v interview rakouskému rozhlasu 7. května. Prohlásil: „Dnes jsme si ve Fatimě vědomi problematiky zneužití poselství bývalým antikomunistickým režimem, který si z něho udělal politický nástroj. Zjednodušil ho a zredukoval na boj proti komunismu. Poselství však ve skutečnosti poukazuje na potřebu obrácení…“

Zjevení Matky Boží třem pasáčkům se uskutečnilo před ruskou revolucí. V 50. letech belgický jezuita P. Edouard Dhanis poukázal na problematiku protiruských pasáží v zápiscích vizionářky sr. Lucie dos Santos. Jsou v nich nesrovnalosti, poukazy na zpětnou dataci a vlastní vnější či vnitřní zážitky, které souvisely mj. s pronásledováním katolíků za španělské občanské války, které Lucie osobně ve Španělsku zažila.