Category Archives: Krize Církve

John Henry Newman: „Ze všech sil jsem odporoval duchu liberalismu v náboženství“

Jak oznámil Svatý stolec, papež František 13. října prohlásí za svatého patrně nejznámějšího anglického konvertitu 19. století, kardinála Johna Henryho Newmana. Zřejmě si za účelem svatořečení velkého zastánce celibátu odskočí ze synody o Amazonii, která se podle všech známek bude snažit celibát zrušit (či k tomu alespoň nastoupit cestu). Při té příležitosti jistě zazní – a po pravdě řečeno už zaznívá – spousta „nábožensky korektních“ řečí o „nepřítomném otci Druhého vatikánského koncilu“ a o tom, jak v duchu ekumenismu zavládne nad jeho svatořečením stejně nelíčená radost v katolické Církvi jako v anglikánském společenství. Nevěřte jim! „Katolík a protestant nemohou mít oba pravdu a oba se mýlit. Je jen jedna pravda, ne dvě, a tato pravda, jak víme, je v katolickém náboženství,“ napsal Newman v sérii přednášek pro anglické katolíky (později vyšly knižně pod názvem Lectures on the Present Position of Catholics in England) v době, kdy se v Anglii rozpoutala obrovská vlna antikatolicismu a absurdních protikatolických předsudků.

V nakladatelství Hesperion právě vychází jedno z nemnoha Newmanových beletristických děl, román Ztráta a zisk. Je to příběh konverze studenta Oxfordské univerzity, příběh o hledání a následování pravdy, ať to stojí cokoli. Sám Newman za svou konverzi ke katolicismu zaplatil vysokou cenu; jako uznávaný anglikánský teolog, akademik a duchovní ztratil postavení, jako člověk většinu přátel a rodiny.

Papež František a schizma

Ve svých dlouhých dějinách nebyla církev nikdy konfrontována s podobnou situací, v níž se nachází nyní. Papež František nedávno hovořil o možném schizmatu, o rozdělení, které v něm nebudí obavy. Řekl, že církev v minulosti zažila mnoho schizmat a podobná rozdělení přijdou i v budoucnu. V přítomnosti se tedy není čeho bát. Nicméně to, co je na možném dnešním schizmatu nového, je jeho povaha, a toto bezprecedentní nové rozdělení vzbuzuje strach.

Nelze se zbavit dojmu, že František má na mysli členy církve ve Spojených státech, odkud pochází nejpronikavější teologická a pastoračně zacílená kritika směřující proti pochybnému přetváření víry a Církve. František a ti, kteří jej obklopují, se domnívají, že tato kritika vychází od většinově bohaté konzervativní intelektuální elity a je motivována politicky.

František si myslí, že se tito oponenti nechtějí měnit, a tak odmítají přijmout dnešní nové dílo Ducha. V posledku se ukazuje, že papež své kritiky považuje za duševně a emočně narušené, a proto se vůči nim musí postupovat jemně (i když lidé, na které dopadá jeho mstivé agresivní zacházení, na toto jemné jednání stále ještě čekají). Sám dává svým oponentům mnoho urážlivých nálepek.

Když se sůl zkazí

Katolický episkopát Velké Británie silně podporuje zvrácenou sexuální výchovu, která morálně ničí děti. Na tuto otřesnou skutečnost poukázal John Smeaton, šéf organiazce Society for the Protection of Unborn Children (Společnost pro ochranu nenarozených dětí). Dodal k tomu, že postoj episkopátu VB je akceptován Vatikánem.

– Musíme se modlit za papeže a za katolické biskupy v Británii i v jiných zemích. Katoličtí pastýři ve VB i v jiných částech světa, též v Římě, podporují programy sexuální výchovy ve vzdělávacích centrech, které znamenají podstatně větší týrání dětí než případy sexuálního zneužívání duchovními, s nimiž se v současnosti potýká Církev – říká Smeaton.

Představitel organizace pro life upozornil, že v letadle do Panamy v lednu minulého roku papež František řekl novinářům, že biskupové nevědí, co mají dělat se skandály sexuálního zneužívání duchovními. Pak ale papež dodal to podstatné: „Myslím si, že musíme zajistit sexuální výchovu ve školách.“

Poté připomenul rodiče, ale poněkud negativním způsobem. František zdůraznil, že „ideálem“ je „začít doma, to je úloha rodičů“. Dodal však, že „ne vždycky je to možné“, proto „škola to musí nahradit“. Vyjádřil naději, že „prázdnota“ v této oblasti nebude „vyplněna žádnou ideologií“.

Ráj na Zemi?

Přípravný dokument (anglicky zde) k chystané amazonské synodě si vysloužil odsudky, ve kterých nechyběly výrazy hereze a apostaze. Kardinál Brandmüller mu vytýká, že se namísto evangelia a Církve zaměřuje na ekologii, ekonomii a politiku, idealizuje přírodní kulty a přírodní způsob života v protikladu k západní racionalitě a posunuje význam slov (anglické znění jeho kritiky je dostupné zde). Podle kardinála Müllera (jeho analýzu v angličtině najdete zde) dokument připravovali převážně německy mluvící lidé, kteří nepřipouštějí diskuzi a chtějí na synodě prosadit vlastní agendu. Kardinál Burke (viz článek na tomto webu) spolu s biskupem Schneiderem sestavili seznam šesti obsažených bludů a herezí, mezi nimiž je implicitní panteismus nebo prezentování pohanství jako alternativní cesty ke spáse (anglicky zde), a vyzvali k postu a modlitbě, aby tyto bludy nebyly schváleny. Přirozeně je snazší kritizovat dokument, který vypracovala (alespoň oficiálně) skupina biskupů, než dokument pocházející přímo od papeže. Nechme však stranou otázku, nakolik se obsažený pohled na svět liší například od encykliky Laudato si‘, a pokusme se uchopit základní poselství přípravného dokumentu.

Přípravný dokument zaujímá globální či planetární pohled a současný stav světa hodnotí jako krizi. Hned na začátku zaznívá varování, že dlouhodobé lidské zásahy způsobily hlubokou krizi v amazonském deštném pralese – ten je však životně důležitý pro celou planetu (preambule), a krize se tedy týká nás všech. V části nazvané „Prorocká dimenze“ dokument cituje encykliku Laudato si‘, podle které dnes čelíme komplexní krizi, která je jak společenská, tak ekologická.

Zrušte jezuity a začněte znovu

Arturo Sosa

Představte si, co budoucí církevní historikové řeknou o jezuitech:

„Tovaryšstvo Ježíšovo založil svatý Ignác z Loyoly v roce 1540. Hrálo klíčovou roli v úsilí Církve o potlačení rodící se protestantské hereze. Během staletí se však stalo baštou jiné hereze – modernismu – a z nařízení papeže Pia XIII. bylo nakonec zrušeno. Pozůstatky řádu ve Spojených státech přetrvávaly ještě v polovině 21. století, zejména díky hodnotě pozemků, na nichž byly vybudovány řádové univerzity. V roce 2103 se pak sedm posledních kněží Tovaryšstva dalo kolektivně ordinovat v episkopální církvi, čímž počet jejích duchovních přibližně zdvojnásobili.“

Zdá se vám to drsné? Možná. Ale jaký máme důvod k optimistickému pohledu na budoucnost jezuitů v katolické Církvi?

Papež František oznámil jmenování třinácti nových kardinálů

Na konci promluvy při modlitbě Anděl Páně v neděli 1. září papež František oznámil, že na 5. října 2019 svolal konzistoř za účelem jmenování kardinálů.

Kardinálové-volitelé (mladší 80 let):

Miguel Ángel Ayuso Guixot, MCCJ – předseda Papežské rady pro mezináboženský dialog
José Tolentino Calaça de Medonça – archivář a knihovník Svaté církve římské
Ignatius Suharyo Hardjoatmodjo – arcibiskup Jakarty
Juan de la Caridad García Rodríguez – arcibiskup Havany
Fridolin Ambongo Besungu, OFMCap – arcibiskup Kinshasy
Jean-Claude Höllerich, SJ – arcibiskup Lucemburku
Ávaro L. Ramazzini Imeri – biskup Huehuetenanga v Guatemale
Matteo Zuppi – arcibiskup Boloně
Cristóbal Lopez Romero, SDB – arcibiskup Rabatu
Michael Czerny, SJ – podsekretář oddělení pro migranty (Svatý stolec)

Obhajoba ignorování papeže

Vyrůstal jsem v prostředí hluboké lásky k papeži. Za mého dětství byl pro nás papež Jan Pavel II. důležitou osobou a já i moji sourozenci jsme se učili ho milovat a vážit si ho za odvážnou obranu katolické víry. Jeho portrét visel u nás doma na čestném místě. O jeho líbání koránu či později o jmenování morálně pochybných kardinálů se nikdy nemluvilo. Ani o tom, že nemáme možnost účasti na přijatelné liturgii, tím méně na tradiční mši svaté, třebaže náprava této situace vždy spadala do jeho pravomoci. Byl jsem vychováván jako většina katolíků k tomu, abychom papeže milovali a jeho kroky a nařízení nikdy nezpochybňovali. Ve většině, ne-li ve všech neduzích Církve měl mylně volnou ruku.

Naproti tomu moje děti současného papeže neznají. Na zdi u nás nevisí žádné obrázky papeže Františka a s manželkou o něm před dětmi otevřeně nemluvíme. Samozřejmě v náboženství děti učíme o papeži a jeho úloze v Církvi a modlíme se za něj při každodenním růženci, ale jinak se diskusím o něm vyhýbáme. V současné době je to tak nejlepší, neboť, jak říká Shakespeare ve Zkrocení zlé ženy: „Hněv mého srdce musí na jazyk.“ Místo toho se naše děti učí o mužích, jako byl sv. Pius X., a dovedly by vám s nadšením vyložit celé jeho dětství i následnou cestu až na římský stolec. Nedokážou však povědět, z které země pochází papež František, a neznají jediný příběh z jeho života.

LGBT vs. Církev

Msgre. Marek Jędraszewski

Kázání krakovského metropolity Marka Jędraszewského, které decentně připomnělo zásadní body katolické sexuální morálky vztahující se k otázce homosexuality, vyvolalo mediální bouři. Arcibiskup se stal terčem zuřivých mediálních útoků liberálů, sodomitů a modernistů, jakož i trestních oznámení. Pozitivní je, že nezůstal osamocen a postavili se za něj četní biskupové a věrní věřící. K dnešnímu dni obdržel podporu od tří biskupských konferencí: polské, české (díky, kardinále Duko) a slovenské.

Duším a hvězdám přišly nezávisle na sobě hned dva texty reagující na tuto událost, rozhodl jsem se je vydat společně na jedné stránce i s tímto úvodem, který doplňuje aktuální informace, které autorům nemohly být v obě, kdy své příspěvky psali, známy.

Další informace:

Tři biskupské konference podpořily krakovského arcibiskupa Jędraszewského

Prohlášení předsedy polského episkopátu o světonázorovém totalitarismu

Kardinál Duka podporuje prohlášení o světonázorovém totalitarismu

Podpora prohlášení o světonázorovém totalitarismu

Ignác Pospíšil

Libor Rösner: Arcibiskup Marek Jędraszewski na pranýři LGBT lobby

Polskem v posledních dnech víří kauza krakovského arcibiskupa Marka Jędraszewskiého. Oč jde? V jedné své homilii mj. prohlásil, že Polsku už nehrozí rudá infekce, nýbrž ta duhová. Jeho slova vyvolala obrovské pozdvižení v liberálních kruzích, prokuratura dokonce už obdržela na krakovského metropolitu udání z šíření nenávisti.

Ve čtvrtek 1. srpna si Poláci připomínali 75. výročí od vypuknutí Varšavského povstání. Po celé zemi se sloužily mše sv. za padlé. Jednu ze mší sloužil i krakovský arcibiskup Marek Jędraszewski, jenž ve své homilii mj. řekl: „Bylo zapotřebí dlouho čekat. […] Rudá infekce už naší zemí neobchází, objevila se však nová, neomarxistická, která má v úmyslu ovládnout naše duše, srdce a mysli. Nikoli rudá, nýbrž duhová.“

Světec pro zlé časy Církve

Sv. Kajetán z Tiene

Katolíkům se v této době velmi důrazně připomínají vážné problémy věroučné a mravní zkaženosti bující v Církvi. Těmito věcmi se zde nechci zabývat, protože je důkladně probírají jiní. Začátkem srpna však slavíme svátek světce, jehož život nám dává dobrý příklad toho, co máme dělat za temných dob Církve.

Svatý Kajetán byl jedním ze zakladatelů řeholních kleriků Boží Prozřetelnosti, první kongregace řeholních kleriků vůbec. Obvykle se nazývají theatini, jelikož jeden z dalších zakladatelů, Gian Pietro Carafa, byl biskupem ve městě Chieti – latinsky „Theate” – v kraji Abruzzo. Později byl zvolen papežem a přijal jméno Pavel IV. (1555-59). Kajetán se narodil ve šlechtické rodině z Vicenzy v Benátské republice, ale většinu života strávil v Římě. Do hlavního města křesťanstva přišel v roce 1506 po studiích teologie a občanského i církevního práva, neboť byl přesvědčen, že tam je povolán k nějakému velkému dílu. V roce 1516 byl vysvěcen na kněze a aktivně se zapojil do založení či obnovy několika malých bratrstev v Římě a v severní Itálii, která podporovala opravdového ducha víry horlivých a zbožných křesťanů, kněží i laiků.

Revidované vydání Butlerových Životů svatých popisuje stav Církve v Kajetánově době jako „bez nadsázky děsivý. Všeobecná zkaženost oslabovala Církev před útoky protestantismu a poskytovala této revoltě zdánlivou omluvu. Úpadek náboženství s doprovodnou mravní zkažeností se vymkl z rukou kléru, jehož mnozí příslušníci, na vysokých i nízkých pozicích, světští kněží i řeholníci, se sami utápěli v nepravosti a lhostejnosti. (Zdůraznění autor článku.) Církev byla ,nemocná ve své hlavě i údechʽ.“

Druhý vatikánský koncil: Rozchod s tradicí

[Úvod OnePeterFive]: Snažíme-li se porozumět současné krizi v Církvi, musíme se nevyhnutelně ohlížet zpět na události, které jí předcházely. V tomto ohledu snad není diskutovanější otázky, než zda byl Druhý vatikánský koncil neprávem zmařen chybnou realizací a interpretací – tedy nejasně definovaným a často lehkomyslně používaným tzv. „duchem koncilu“ – nebo zda byl problematický sám o sobě, a tedy zda sám vedl k současné situaci v Církvi. Je nicméně mimo diskusi, že koncil hrál tak či onak klíčovou roli v odklonu současného katolicismu od odedávna existujících tradic – liturgických, svátostných i věroučných – věčné Církve.

Dnes přinášíme analýzu Paola Pasqualucciho, katolického filosofa a bývalého profesora filosofie práva na univerzitě v italské Perugii. Jde o upravenou předmluvu k jeho knize Unam Sanctam – Studie věroučných úchylek v Katolické církvi 21. století. Pasqualucci zjistil 26 bodů rozchodu s Tradicí Církve v samotných textech Druhého vatikánského koncilu.

Předkládáme tento text čtenářům nikoli jako poslední slovo k Druhému vatikánskému koncilu, nýbrž jako úvod k nezbytné diskusi, o níž dnes konečně uvažují mnozí katolíci, donucení přemýšlet nad tím, jak a proč jsme dospěli do současného momentu – a jak nalézt správnou cestu ven.

Paolo  Pasqualucci: Body, v nichž se Druhý vatikánský koncil rozchází s Tradicí – přehled

Tento text je první částí úvodu k mé knize: P. Pasqualucci, UNAM SANCTAM. Studio sulle deviazioni dottrinali nella Chiesa Cattolica del XXI  secolo, Solfanelli, Chieti, 2013, bez poznámek a s mírnými úpravami.