Category Archives: Krize Církve

Arcibiskup Vigano: Kdo nestojí pod praporem Krista, pomáhá zlu

Dokud nepochopíme, že s lidmi, kteří se dopouštějí nepravosti, nelze vést dialog (Mat 7,22), že není žádná shoda mezi světlem Kristovým a mrakem satanovým, tak nebudeme schopni zvítězit v tomto střetu. Nebudeme totiž schopni uznat, že vedeme boj s pekelnými silami. V této válce vždycky stály a stojí proti sobě dvě strany. Ti všichni, kteří nechtějí stát jasně pod praporem Krista, neodvratně pomáhají služebníkům Zlého – toto říká arcibiskup Carlo Maria Viganò v rozhovoru s Markem Tosattim.

Arcibiskup Carlo Maria Viganò poskytl nový mediální rozhovor. V interview s vatikanistou Markem Tosattim se vyjádřil k šanci na zlepšení stavu nynější Církve, k jejím problémům v USA, k volební kampani a k jeho vlastním očekáváním. Bývalý apoštolský nuncius vidí příčinu rozkladu, který dnes vidíme, už v 60. letech minulého století, v  kontestaci tradičních hodnot, která se projevila jak v průběhu jednání II. vatikánského koncilu, tak i během studentských protestů. Rozhovor proběhl 12. září na svátek jména Panny Marie.

Krvi Kristova, záruko věčného života!

Krvi Kristova, záruko věčného života!
Tak zní jedna z invokací litanie k Nejdražší Krvi Páně, jejíž svátek si připomínáme v tradičním ritu 1. července. Tento měsíc lze chápat jako měsíc Nejdražší Krve Páně. Proč úcta k ní? To souvisí už s židovskými starozákonními obětmi přinášenými za hříchy lidu, kdy krev z obětovaného zvířete vytekla a kněz jí pokropil věřící. Ty ale, jak píše sv. Pavel v listu Židům, byly neúčinné. Tento účel splnila pouze oběť Ježíše Krista, jehož drahocenná Krev, „krev Beránka bez vady a poskvrny“ (1 Petr 1,19), vytekla na kříži pro naši spásu.
Krev byla považována ve Starém zákoně za zdroj života. Židé věřili, že nesmrtelná duše sídlí právě v krvi člověka. Proto Spasitel při poslední večeři, kdy zpřítomnil svoji kalvárskou oběť pro všechny generace, nemluvil pouze o proměně chleba ve své Tělo, ale také o proměně vína ve svou Krev, ačkoliv krev je součástí těla, stačilo tedy pouze proměnit chléb v Tělo. Jenže Pán tím chtěl demonstrovat, že jeho oběť na Kalvárii má všechny atributy starozákonních obětí, kdy se prolévá krev zvířat. Podstatný rozdíl proti nim tkví ale v tom, že oběť Kristova byla naprosto dokonalá, proto starozákonní zvířecí oběti ztratily poté jakýkoliv smysl.

Biskup Schneider: Přirozené právo na různost náboženství ani pozitivní Boží vůle v tomto ohledu neexistuje

1. června 2020 (LifeSiteNews) – Je dostatečný důvod k tvrzení, že existuje vztah příčiny a následku mezi deklarací druhého vatikánského koncilu o náboženské svobodě Dignitatis humanae a Dokumentem o lidském bratrství za světový mír a společné soužití, který 4. února 2019 v Abú Dhábí podepsal papež František a šejk Ahmed al-Tajíb. Při zpátečním letu ze Spojených arabských emirátů do Říma sám papež řekl novinářům: „Jednu věc bych však chtěl říct a jasně zdůraznit: z katolického hlediska se tento dokument nevychýlil ani o milimetr za II. vatikánský koncil. Ani trochu! Dokument byl vypracován v duchu Druhého Vatikánu. … Koncil se musí rozvíjet. … Našel jsem v dokumentu jednu větu, která mne překvapila, a zapochyboval jsem, zda je to přesně takhle. A ukázalo se, že jde o citaci z Koncilu!“ [1]

Dignitatis humanae potvrzuje tradiční nauku Církve, když uvádí: „Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi,“ a zdůrazňuje, že všichni lidé mají „povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat“ (č.1). [2] Naneštěstí o pouhých několik vět dále koncil tuto pravdu podkopává formulováním teorie, kterou trvalé magisterium Církve nikdy dřív neučilo, totiž že člověk má ze své přirozenosti právo „nebýt donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích“ (ut in re religiosa neque impediatur, quominus iuxta suam conscientiam agat privatim et publice, vel solus vel aliis consociatus, intra debitos limites, č. 2). Podle tohoto tvrzení by měl člověk právo vyplývající ze samotné přirozenosti (a tedy Bohem pozitivně chtěné) zvolit si, praktikovat a šířit, a to i kolektivně, uctívání modly a dokonce i satana, neboť existují náboženství, která se klanějí ďáblu, například „církev satanova“. V některých zemích je skutečně právně uznávána na stejné úrovni jako všechna ostatní náboženství.

Braňme víru v reálnou přítomnost Pána v Eucharistii!

Dělal někdy někdo anketu mezi běžnými občany, co vědí o svátku Božího Těla? Většině Církvi vzdálených osob to asi už nic neříká. Ti vzdělanější nebo ti, kteří ještě prošli alespoň částečně v dětství katolickou výchovou, odpoví, že jde o průvody s monstrancí a hostií, katolíci NOM samozřejmě budou vědět, že se jedná o slavnost Těla a Krve Páně, jak se v tomto kalendáři nazývá.

Jenže hřebík na hlavičku nutno uhodit jinde. Eucharistické průvody, známé pod názvem „Boží Tělo“, zavedl r. 1264 papež Urban IV. na základě zjevení vizionářky a augustiniánské řeholnice sv. Juliány z Lutychu. Byla to doba šíření albigenských a valdenských herezí, které popíraly reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti. Proto Pán vyslovil skrze omilostněnou duši svaté mystičky své přání, aby katolíci veřejnými průvody s konsekrovanou hostií manifestovali pravou víru, že On, Spasitel, je zde opravdově přítomen pod způsobami, pod vnějšími atributy chleba a vína. Vere, realiter, substantialiter – pravdivě, skutečně, podstatně, jak definovaly už první synody ve starověku, později potom papež sv. Řehoř VII., nejdůrazněji však v 16. stol. tridentský koncil. Eucharistická procesí se tak měla stát veřejnou manifestací obrany pravověrnosti proti bludům, odhodlaným vyznáním víry, že tato malá hostie v monstranci je skutečný Kristus se svým Božstvím i lidstvím, Bůh i Člověk, Bohočlověk. On potvrdil pravdivost této nauky desítkami eucharistických zázraků, nejmarkantněji v italském Lancianu, kde v 7. stol. při vyslovení konsekračních slov se v rukou kněze na hostii objevily kousek svalu a krev. Ty tam zůstaly na místě dodnes jako evidentní zázrak dokazující, že Kristova slova nejsou žádnou metaforou, nýbrž realitou.

Koronavirová krize ukazuje skutečnou míru liberalismu papeže Františka

14. dubna 2020 (LifeSiteNews) – To byl ale šílený Svatý týden! Kromě absence veřejných mší téměř na celém světě včetně Vatikánu papež František spustil další vatikánskou komisi pro zkoumání jáhenek a portál Vatican News uveřejnil článek velebící blahodárný účinek koronaviru na planetu. V neposlední řadě pak došlo k revizi mše proti moru, při níž byly odstraněny zmínky o Božím hněvu.

Člověk by si myslel, že vzhledem k tomu, že téměř všechny katolické kostely na světě jsou v této nejposvátnější době roku pevně uzavřeny, nekonají se žádné veřejné oslavy Velikonoc dokonce ani ve Vatikánu, příspěvky Církvi strmě padají a většina světa tone v úděsu, soustředí se papež na výzvy k pokání, které by smířilo spravedlivý Boží hněv. To je samozřejmě naprostý omyl. Ve skutečnosti došlo k pravému opaku.

Vatikán minulý týden zveřejnil nový mešní formulář, který původní „mši v době moru“ změnil tak, že z ní odstranil zmínky o Božím hněvu. Portál LifeSiteNews přinesl zprávu, že Kongregace pro bohoslužbu s odvoláním na pověření, které jí udělil papež František, vydala texty pro zvláštní votivní mši v době pandemie, která se od dávné liturgické tradice odchyluje tím, že vynechává jakoukoli zmínku o Božím hněvu a trestu za hříchy.

THE REMNANT: Biskup Athanasius Schneider o tom, jak Církev přistupuje ke koronavirové krizi

Diane Montagna (DM): Vaše Excelence, jaký je váš obecný dojem z toho, jak se Církev staví k epidemii koronaviru?

+ Athanasius Schneider: Můj všeobecný dojem je, že převládající většina biskupů reagovala ukvapeně a panikářsky, když zakázala všechny veřejné mše, a co je ještě neuvěřitelnější, zavřela kostely. Tito biskupové se chovali spíš jako státní úředníci než jako pastýři. Zaměřili se výhradně na hygienická preventivní opatření, ztratili nadpřirozený pohled a opustili nadřazenost věčného dobra duší.

DM: Římská diecéze okamžitě zrušila všechny veřejné mše, aby vyhověla nařízením vlády. Podobně se zachovali biskupové po celém světě. Polští biskupové naproti tomu vyzvali k tomu, aby se mší sloužilo více a zmenšil se tak počet přítomných. Jaký máte názor na rozhodnutí zrušit kvůli prevenci šíření koronaviru veřejné mše?

Pokud jsou otevřené a přístupné supermarkety a lidé mají přístup k veřejné dopravě, není důvod zakazovat lidem účast na mši svaté v kostele. V kostelech je možné zajistit tytéž a dokonce lepší hygienické podmínky. Například je možné před každou mší svatou dezinfikovat lavice a dveře a každý, kdo vstupuje, si může dezinfikovat ruce. Lze přijmout i jiná podobná opatření. Je možné omezit počet účastníků a mší svatých sloužit víc. Inspirující příklad nadpřirozeného pohledu v době epidemie nám dává prezident Tanzánie John Magufuli, který je praktikujícím katolíkem. V neděli 22. března 2020 (Laetare) řekl v katedrále svatého Pavla v tanzanském hlavním městě Dodomě: „Vyzývám vás, své spolukřesťany, ale i muslimy: nebojte se. Nepřestávejte se shromažďovat ke společné oslavě a chvále Boha. Proto jsme my jako vláda nezavřeli kostely a mešity. Naopak by měly být stále otevřené, aby se lidé mohli utíkat k Bohu. Kostely jsou místem, kde mohou lidé hledat skutečné uzdravení, protože tam přebývá pravý Bůh. Nebojte se chválit Boha a hledat v kostele Jeho tvář.“ Prezident Magufuli také pronesl tato povzbudivá slova v souvislosti s Eucharistií: „V eucharistickém Těle Kristově nemůže koronavirus přežít. Brzy shoří. Právě proto nepanikařím, když přistupuji ke svatému přijímání, protože vím, že s Ježíšem v Eucharistii jsem v bezpečí. Je čas budovat svou víru v Boha.“

DM: Myslíte si, že je zodpovědné, slouží-li kněz soukromou mši svatou s několika přítomnými věřícími, pokud jsou dodržena nutná hygienická opatření?

Je to zodpovědné, a také záslužné. Je to opravdový pastorační skutek, samozřejmě pokud kněz dodrží všechna nezbytná hygienická opatření.

DM: Kněží jsou za této situace v obtížné pozici. Někteří dobří kněží jsou kritizováni za to, že poslouchají příkazy svého biskupa a ruší veřejné mše (přičemž nadále celebrují soukromě). Jiní hledají kreativní způsoby, jak zpovídat, i když se snaží chránit lidské zdraví. Co byste poradil kněžím, kteří v této době žijí své povolání?

Kněží si musejí připomínat, že jsou především a hlavně pastýři nesmrtelných duší. Mají napodobovat Krista, který řekl: „Dobrý pastýř dává v sázku svůj život za ovce. Ale námezdník a ten, kdo není pastýřem, kterému ovce nepatří, vidí přicházet vlka, i opouští ovce a utíká, a vlk je trhá a rozhání. Vždyť je to námezdník a na ovcích mu nezáleží. Já jsem dobrý pastýř a znám své a znají mě moje“ (Jan 10,11-14). Pokud kněz rozumně dodržuje všechna nutná hygienická opatření a používá zdravý rozum, nemusí poslechnout nařízení svého biskupa či vlády a rušit věřícím mši svatou. Taková nařízení jsou čistě lidský zákon, ale nejvyšším zákonem v Církvi je spása duší. Kněží v takové situaci musejí být maximálně kreativní, aby věřícím, byť malé skupině, zajistili slavení mše svaté a přístup ke svátostem. Tak v dobách pronásledování pastoračně jednali všichni kněží-vyznavači a mučedníci.

„Právo ženy na svobodnou volbu“ a modernistická církevní hierarchie

Biblické a historické zdůvodnění

Nedávno hostovala v Polsku známá prolife aktivistka Abby Johnsonová. Její význam je o to větší, že byla původně v USA manažerkou potratové kliniky. Jakmile se však přesvědčila, že nenarozené dítě v mateřském lůně, které se stalo obětí umělého potratu, je lidskou bytostí, změnila svůj postoj a dnes je vášnivou obhájkyní nenarozeného života podobně jako předtím americký lékař Bernard Nathanson, jenž provedl tisíce potratů. Když nafilmoval, že dítě v matčině lůně se chová jako člověk, uhýbá před kyretou a tiše naříká kvůli strašlivé bolesti, okamžitě změnil svůj názor a stal se velkým bojovníkem proti interrupcím. To nás nutí k následujícím reflexím, neboť měsíc březen se svým svátkem Zvěstování 25. 3. probíhá ve znamení nejrůznějších akcí pro život v celé republice.

Právo zabíjet

V západní tzv. demokratické společnosti probojovali zednáři, feministky a neomarxističtí genderisté během posledních cca 60 let postupně téměř ve všech zemích beztrestnost umělého potratu. V komunistické společnosti to bylo ještě dříve, v Rusku krátce po bolševické říjnové revoluci r. 1920. Odůvodňuje se to vznešeně tzv. „právem ženy svobodně rozhodnout o svém těhotenství“. Ano, každá vdaná žena má toto právo, ale pouze na základě dohody s manželem, když objektivní situace nepřeje zplození dalšího potomstva, o sexuální abstinenci, případně o použití metody přirozeného plánování rodičovství, nikoli až poté, kdy dojde k otěhotnění. Neprovdaná žena pak nemá žádné objektivní morální právo na mimomanželský styk, který je těžce hříšný, a jestliže ke hříchu dojde a ten má následky, tím spíše potom neexistuje absolutně žádná etická licence „svobodně rozhodnout o svém těhotenství“. Tady jde přece o právo na život toho nejbezbrannějšího lidského tvora!

„Právo na svobodnou volbu“, jak se nejnověji toto masové vraždění, mající analogii v jakobínské, komunistické nebo nacistické genocidě nazývá, se prosazovalo od legalizace potratů v tzv. výjimečných situacích (ohrožení života rodičky, těhotenství v důsledku znásilnění, incest) salámovou metodou až po „právo“ ženy kdykoliv jít na potrat bez udání důvodů do čtvrtého měsíce gravidity. Dnes jsme ale již zase o kus dál směrem k pekelné bráně, neboť proabortivní organizace typu Planned Parenthood prosazují neomezenou možnost „svobodné volby“ po celou dobu těhotenství, což již delší dobu funguje v USA, v komunistické Číně pak existuje politika „dvou dětí“ (dříve jen jednoho dítěte), kdy žena, když potřetí otěhotní, musí povinně jít na potrat.

Na co myslel Bugnini, když ničil katolickou mši

V Chestertonově povídce „Podivné nohy“ říká otec Brown: „Zločin je jako každé jiné umělecké dílo. Nehleďte na mě tak udiveně; zločiny nejsou nikterak jedinými uměleckými díly vycházejícími z pekelné dílny. Avšak každé umělecké dílo, ať božské, ať ďábelské, má jedinou nevyhnutelnou značku – myslím tu, že jeho jádro je prosté, ať jeho provedení je sebevíce komplikované. Tak řekněme v Hamletovi pitvornost hrobníkova, květiny šílené dívky, fantastická nádhera Osrikova, bledost duchova a šklebící se lebka jsou zvláštnosti spletené ve věnec kolem jedné prosté, tragické postavy muže v černém.“ [1]

Tato pasáž mě napadla, když jsem četl biografii Annibale Bugnini: Reformer of the Liturgy (Annibale Bugnini: Reformátor liturgie) od plodného a velmi respektovaného francouzského historika Yvese Chirona, která nedávno vyšla v angličtině (Angelico Press, 2018). Rozsáhlá liturgická reforma, k níž v Katolické církvi došlo převážně v letech 1950 až 1975, byla vskutku – stejně jako Hamlet – komplikovanou záležitostí, jež zahrnovala stovky biskupů a expertů, několik papežů, jeden ekumenický koncil a nesčetné publikace, v jejímž středu však stála „jedna prostá, tragická postava muže v černém“ (možná by se dalo říci „v černém s fialovým lemováním“): Monsignora (později arcibiskupa) Annibale Bugniniho, kněze řádu lazaristů, jednoho z nemnoha mužů, kteří se na reformě trvající čtvrt století podíleli téměř od počátku do konce.

Ti, kdo o Annibalu Bugninim (1912–1982) slyšeli, mají sklon považovat ho buď za zlého intrikána rozhodnutého zničit katolickou víru, nebo za schopného byrokrata, který komplexní liturgickou reformu hladce dovedl ke šťastnému konci. Výše uvedená kniha, dobře vědecky podložená a zároveň na moderní biografii milosrdně stručná (214 stran), předkládá portrét složitější a lidštější postavy. Je neoddiskutovatelné, že byl naprosto přesvědčeným zastáncem různých racionalistických a pastoračních teorií o tom, jak by liturgie „měla vypadat“, a jednal podle nich, a kniha k tomu poskytuje bohatou dokumentaci. Ne všechny jeho ideje však jeho představení vítali, až se nakonec dostal do konfliktu s papežem, jehož uši šimral (srov. 2 Tim 4,3-4) a jenž svým podpisem tak ochotně promulgoval jeho produkty.

Amazonská exhortace je „trojským koněm“ ženatých kněží a svěcení žen

14. února 2020 (LifeSiteNews) — Amazonie je proslulá někdy pohádkovou krajinou, často zahalenou hlubokou mlhou. Na první pohled to vypadá romanticky a mnohé lidi svádí ke snění. Toto panoráma však má i velmi odvrácenou stranu, kterou najdeme všude, kde jasnému světlu brání mlžný opar. Misionáři říkají, že v této scenérii je obtížné postřehnout smrtelné nebezpečí. Mlha často klame. Když se rozpustí, lze náhle spatřit celou amazonskou realitu. Nedávno se tomuto regionu dostalo velké pozornosti v souvislosti s novým vatikánským dokumentem.

Třebaže se jeho název (Querida Amazonia) soustřeďuje na Amazonii, tvrdí se v něm, že jeho význam se rozšiřuje na celý svět. Šířeji už to říct nejde. Synoda obklopená pohanskými obřady, rouháním a modloslužbou měla být vtělena do dokumentu a vítězoslavný tanec měl pokračovat.

Rychle se objevily první komentáře a většina z nich – částečně z ukvapenosti a částečně kvůli přání, které je otcem myšlenky – zůstala u prvního dojmu. Značná část pro stromy neviděla les, to znamená, že vnější množství slov a výběr toho, co je podstatné, vytvořily amazonskou mlhu. Přesně řečeno, v textu je něco, co není na první pohled vůbec vidět. Říká se tam: „Nebudu rozebírat všechny záležitosti, jimž se podrobně zabývá závěrečný dokument [amazonské synody]. Nemám v úmyslu ho nahrazovat ani opakovat“ (č. 2). [1]

Amazonská exhortace – důvod k oslavě?

Nová exhortace papeže Františka nazvaná „Querida Amazonia“ (španělsky „milovaná Amazonie“) je na světě. Nadšení vzbuzuje u těch, kteří ji chápou jako papežovu snahu podpořit amazonský region a jeho obyvatele. Naopak ti, kdo si od ní slibovali zrušení kněžského celibátu nebo zavedení jáhenského svěcení pro ženy, jsou zklamaní. Jejich výčitky, že František dostatečně nenaslouchá Duchu Svatému, se evidentně donesly k samotnému papeži, protože si v rozhovoru s americkými biskupy na tyto reakce postěžoval a údajně prohlásil, že nejdůležitějším poselstvím exhortace a součástí evangelijní zvěsti je, abychom pečovali o planetu.

Je pravda, že svěcení ženatých mužů na kněze exhortace výslovně nezmiňuje – ani v poznámce pod čarou. Pokud papež tuto možnost opravdu chtěl povolit a na poslední chvíli exhortaci přepracoval (dřív nebo později by to vyšlo najevo) kvůli knize kardinála Saraha a Benedikta XVI., znamenalo by to, že existuje šance papeže v jeho rozhodování ovlivnit – a ukazovalo by to, jak velkou odpovědnost v dnešní situaci nesou kardinálové a biskupové. Očekávání změny ohledně celibátu vzbudila Amazonská synoda a samotná exhortace v této linii pokračuje. Celibát vůbec nezmiňuje, v oddílu věnovaném kněžím (čl. 85–90) mluví o tom, že podoba kněžské služby a kněžského života se různí, a zdůrazňuje, že je nutné najít nějakou cestu k zajištění této služby v Amazonii, protože Eucharistii, která je pro společenství nezbytně nutná, může slavit jenom kněz. Kardinál Czerny, který exhortaci na oficiální tiskové konferenci prezentoval, se vyjádřil v tom smyslu, že exhortace doporučuje ke čtení a promýšlení závěrečnou zprávu Amazonské synody (podle vyjádření vatikánských představitelů však tato zpráva není součástí magisteria, na rozdíl od exhortace), která možnost svěcení ženatých mužů uvádí (čl. 111), že tato možnost není uzavřená a diskuze budou pokračovat.