Category Archives: Krize Církve

Biskupové se rozcházejí v otázce genderu

V souvislosti se snahami o redefinici manželství a chystanou ratifikací Istanbulské úmluvy se v naší zemi rozpoutala debata, do níž se zapojili také představitelé Katolické církve. Česká biskupská konference varovala, že úmluva „staví muže a ženu do zásadní opozice a veškeré chování vůči ženám chce vidět jen ve světle historicky nerovného poměru sil mezi muži a ženami“. Velkou pozornost vzbudilo burcující kázání Mons. Petra Piťhy z 28. září. Aktuálně se k otázce genderu vyslovili dva biskupové: Na konci listopadu vydal své stanovisko plzeňský biskup Tomáš Holub, o pár dní později na něj kriticky zareagoval českobudějovický biskup Vlastimil Kročil. V čem se pohled těchto dvou biskupů na gender liší?

Tomáš Holub v úvodu svého stanoviska upozorňuje, že při diskuzích o Instanbulské úmluvě jde v první řadě o pochopení genderové problematiky. Ta je podle něj komplexní, a pokud ji redukujeme na radikální teorie, vyvolává to u lidí strach a zmatek. Nepřijatelná je pouze genderová ideologie. Ta z křesťanského pohledu představuje „nepřípustný jednostranný teoretický konstrukt, který definuje osobní identitu každého člověka zcela nezávisle na biologickém pohlaví nebo například podstatu jakéhokoli vztahu mezi mužem a ženou pojímá výhradně mocensky“. Naproti tomu neideologicky pojímaná genderová studia nám mohou být prospěšná, abychom byli schopní uvádět Kristovo učení do praxe a usilovat o spravedlivý přístup k ženám.

Demagogie a propaganda v provedení otce Holíka

Úvaha otce Holíka o Istanbulské úmluvě by neměla zapadnout, je to mistrovské dílko. Ukazuje, jak se dá znemožnit nějaký postoj, když se člověku zrovna nechce argumentovat, případně když žádné argumenty nemá:

1) Problém uvést nějakými obecnými tezemi, které znějí rozumně (uzavírat se před světem je špatné; je dobré, když se lidi na něčem domluví; problémům je třeba předcházet).

2) Podpořit to odkazem na sdílenou identitu (Církev nemá hranice; křesťané jsou lidmi Slova – přičemž zákony se skládají ze slov).

3) Úvod shrnout do jednoduchého sloganu pro ty, kdo neudrželi pozornost („Solidarita, soucit, soudržnost, mezinárodní přesah.“).

4) Říct něco o oponentech a jejich motivaci, včetně podivných detailů („Někteří jsou v důchodu, ale každý má dost své práce“); neuvádět jejich jména, aby bylo jasné, že jsou bezvýznamní, a aby nemohli tak snadno zareagovat.

5) Naznačit, že oponenti nejsou schopní odpovědět na otázky, jejich tvrzení postrádají logiku, snaží se manipulovat („Po dvou hodinách přesvědčovacích monologů“).

6) Ukázat, že lidé, kteří oponentům věří, jsou hloupí (omdlévající seniorka) a naletěli na absurdní tvrzení („Oni nám zakážou Boha!“).

7) Ukázat svoji dobrou vůli, snahu vyvést oponenty z omylu („děkuji přednášejícím … proč propánakrále používají dezinformační techniky“). Je to však marné, oponenti nejsou přístupní argumentům.

8) Rozuzlení („došlo mi to“), odsudek oponentů (jsou vnitřně nepoctiví; současně svým tvrzením sami věří – sice si to maličko odporuje, ale zní to působivě), závěr ozvláštnit nějakým módním pojmem (unfair trade) – radši s překladem, protože posluchači ho nejspíš neznají.

9) Celé to přečíst klidně a s nadhledem moudrého otce, který všechno ví a na kterého se můžeme spolehnout.

Kardinál Burke: Hlasovat na příštím konkláve bude těžké

Kolegium kardinálů, jehož úkolem jednou bude zvolit nástupce papeže Františka, „je na špatné cestě“, pokud jde o vzájemnou komunikaci – a to v době, kdy svět potřebuje, aby Církev byla silná, řekl kardinál Raymond Burke. Uvedl k tomu, že přestože kolegium má papeži radit, František schůzi všech kardinálů již téměř čtyři roky nesvolal. Kardinálové už spolu nemluví, řekl kardinál podle zprávy listu The Australian.

Bývalý prefekt Apoštolské signatury nedávno pobýval v Austrálii, kde navštívil nový benediktinský klášter v Tasmánii, pronesl projev k Australské konfraternitě katolických duchovních a udělil biřmování 32 biřmovancům ve farnosti Johna Henryho Newmana v Caufield North v Melbourne.

Ze současných 124 kardinálů-volitelů jich 59 jmenoval František, konstatuje zpráva, kterou převzal i italský zpravodajský server se sídlem ve Vatikánu Il Sismografo. Jen málokteří z kardinálů jmenovaných Benediktem XVI. či Janem Pavlem II. však znají ty nové a noví kardinálové se neznají navzájem. „Volit bude obtížné,“ uvedl Burke. „Potřebujeme se pravidelně scházet.“

Pohoršení moderního katolického pohřbu

Před časem zemřel někdo, kdo byl v mém životě důležitý. Zúčastnil jsem se pohřbu. Byl to kanonizační rituál v novus ordo, který provedl kněz a tři ženy v kostýmcích, které ministrovaly v presbytáři. Všichni účastníci pohřbu byli oblečeni v černém, kromě kněze, který byl v bílé. Byl v tom do očí bijící, nevkusný rozpor. Kontrast mezi hluboce lidským nutkáním truchlit, který lze označit za pevně zakořeněnou součást sensus fidelium, a potrhlými liturgickými reformátory, kteří zavedli bílou jako barvu pro mše za zemřelé, nebyl nikdy tak evidentní. [1]

O den dříve jsem však s rodinou šel na tradiční rekviem, které celebroval jeden spřátelený kněz. Kontrast nebyl jen hluboký; byl šokující. Ze dne na den jsme citově uvízli mezi dvěma radikálně odlišnými oběťmi za mrtvé: jedna brala smrt smrtelně vážně, starala se o osud duše zemřelého a dovolila nám trpět. Druhá smrt odbyla frázemi a prázdnými sliby. Kontrast mezi černým ornátem, Dies irae a šeptanými modlitbami v pátek a bílým rouchem se štólou navrch a gejzírem sentimentu a všeobecné shovívavosti v sobotu přesně vystihoval propast, která dělí víru světců od předčasně stárnoucího modernismu včerejška. Přistihl jsem se při myšlence: největší zázrak naší doby je to, že katolická víra přežila liturgickou reformu.

Jeden čtenář mi jednou napsal o své podobné zkušenosti a o jeho úvahy bych se s vámi rád podělil:

Jak se dělá revoluce v Církvi

Nenápadně, postupnými kroky, s texty, v nichž je spousta pravověrných a autenicky katolických tezí, někdy až 99 procent. Exorcisté říkají, že i ďábel skrze posedlé osoby vypovídá většinou pravdivě. Jenže je to jako nápoj, který z více než 90 procent neobsahuje nic otráveného, jenže i to mizivé procento jedu v něm je schopno člověka usmrtit.

Klasickým dokladem je tady dosud málo známý „Pastorační návrh“ argentinské biskupské konference a pochvalná odpověď vatikánské Kongregace pro nauku víry z přelomu let 2013-14, které i s dopisem argentinského episkopátu zveřejňujeme níže. Biskupové tady reagují na nedávno schválené argentinské zákony o manželství pro všechny, rozuměj i pro homosexuální a lesbické páry, a o právu na změnu genderové identity, tj. že muž, který se „cítí“ být ženou, si může „změnit pohlaví“, rovněž tak žena, která se „cítí“ být mužem.

Argentinští biskupové v dopise Kongregaci pro nauku víry samozřejmě zdůrazňují, že tyto zákony jsou pro ně neakceptovatelné a odmítají je. Jenže už tady pozorný čtenář najde kapičku jedu, když uvádějí: „Připouštíme, že není možné tento druh zákonů kanonicky uznat…“. Jaképak „připouštíme“? Tyto zákony nutno přece kategoricky odmítnout, protože jsou v rozporu s katolickou naukou a nebezpečné pro společnost!

Seriál Mladý papež

Kdo si prolistuje noviny zvané Katolický týdeník, bude motivován ke shlédnutí seriálu Mladý papež. Kdo ho shlédne, bude jím ovlivněn. Buď velmi málo, nebo naopak hodně. Znám oba typy diváků, vím o konkrétních lidech.

Jaký vliv tento seriál zanechá? Neprobereme všechno, zaměřme se jen na něco.

Především je nutné upozornit, že film je z psychologického hlediska velmi propracovaný. Bez nadsázky lze říct, že při jeho tvorbě došlo k využití (zneužití) současných, tedy pokročilých poznatků psychologie. Zmíněné vlivy tedy budou mít formu manipulace (tu si ovšem manipulovaný neuvědomuje, neví, že je manipulován, nevěří tomu). Co chtějí autoři do člověka dostat, skrytě do jeho podvědomí dostanou a ovlivní ho.

Jeden příklad za všechny: Když je hlavní postava nesympatickým člověkem, spolu s jejím odmítnutím odmítnou lidé také její důrazy a názory. Pokud se postupně stane postavou přijatelnou a zároveň změní nějaké názory, divák si řekne, vlastně neřekne, protože je to podvědomá záležitost: Tamto odmítněme, jako odmítáme nesympatického, toto přijměme. Seriál se tak stal součástí hmomopropagandy. „Zlí sebestřední namyšlení nemožní lidé nesoucí si své problémy jsou (prý) proti homosexuálům, lidé, kteří začali jednat rozumně, jsou otevřenější“ – manipulace jak hrom. Působí dojem, že rozumným je prý tento přístup. Však tento přístup začal zastávat tehdy, když začal jednat rozumněji. To je jeden z účinků, který může film v podvědomí vyvolat. Musíme dodat: nikoli. Ve skutečnosti je rozumné nazvat hřích hříchem, protipřirozenost odmítnout jako špatnou atd. Samozřejmě že, jak dokazuje zkušenost, musím v tuto chvíli doplnit, že je něco jiného člověk (homosexuál), něco jiného sklon a něco jiného konkrétní skutek. Že odmítnutím hříchu (skutku) nikdo neodmítá ani nezavrhuje člověka atd. Aby zas nebyl oheň na střeše. A že odmítnutím propagandy odmítáme propagandu, ne lidi.

Schválení Františkovy agendy synodou bylo dobře zajištěno

Pamatujete se, jak v letech 2014 a 2015 rozčilení biskupové protestovali, že zaměstnanci Vatikánu manipulují biskupskou synodu? Když se letos sešla synoda k diskusi o mladých lidech a povolání, tón stížností byl jiný. Zúčastnění biskupové už nemohli tvrdit, že je manévrování personálu překvapuje. Manipulace byla až příliš zjevná.

Po skončení synody George Weigel [na stránkách Catholic Herald] komplexně shrnul, jak setkání probíhalo. Uvádí, že napětí mezi personálem synody a biskupy, kteří se jí účastnili, bylo evidentní. K tvrdému přístupu generálního sekretáře synody Weigel poznamenává: „Myslí-li to papež František s lepším fungováním biskupské synody vážně, měl by Lorenzovi Baldisserimu poděkovat za jeho službu a poohlédnout se po novém generálním sekretáři – hned teď.“

Tento scénář je nicméně nepravděpodobný, protože Františkem jmenovaný kardinál Baldisseri je jedním z nejskalnějších papežových přívrženců. Jeho taktika při říjnovém zasedání byla vykalkulována tak, aby podpořila dva papežovy hlavní cíle, totiž zvýšení učitelské autority synody a zajištění toho, aby poselství biskupů odpovídalo papežovým preferencím.

Vidíte, v čem je problém? Není snadné vysvětlit biskupům, že mají učit autoritativně, a vzápětí jim říkat, co mají učit. Má-li synoda jen oštemplovat papežskou politiku, pak sama o sobě příliš velkou autoritu nemá.

K některým výrokům o naslouchající církvi

Pojem naslouchající církve je sám o sobě zcela v pořádku. Jedná se o věc, která je nejen dobrá, ale dokonce žádoucí. To, že by církev měla být naslouchající, je pravdou. A že Hitler má zásluhy na budování dálnic pro lidi, aby jim usnadnil cestování, je taky pravda. Jedná se o nezpochybnitelná historická fakta. Přesto zůstává jedno Ale…

Nestačí se dívat pouze na nějaký výrok, jaký je sám o sobě, vytržený z kontextu. Když je nějaký výrok pravdivý, ale zazní v rámci nějaké nedobré propagandy, je to špatné, i když i nadále uznáváme, že je výrokem pravdivým. Pokud se o naslouchající církvi mluví v rámci propagandy (no, mnozí ani nevědí, že k nějaké propagandě v těchto souvislostech dochází; tím je vše ještě nebezpečnější), je to špatné, i když i nadále platí, že daný výrok sám o sobě je dobrý a pravdivý.

Nejprve, ani ne pro chytání za slovo, jako spíš pro zasmání, si uvědomme, že ti, co tuto propagandu za použití výrazu “naslouchající církev” činí, nachytali sami sebe. Církev je z více než 99,95 procenta tvořena věřícími bez svátostného svěcení. Tedy ne-duchovními. Takže z více než 99,5 procenta dopadá požadavek naslouchající církve právě na nevysvěcené věřící.

Voltairovsko-goebbelsovská lež

Svatováclavské kázání patera prof. Piťhy, i když od jeho pronesení uplynulo více než měsíc, stále hýbe jak českou politickou scénou, tak i Katolickou církví. Neomodernisté uvnitř mystického Těla Kristova, kteří tam pronikli za účelem její likvidace, se činí opravdu úžasně. Kdyby působili za bolševiků, dostali by nepochybně Leninův řád.

Jejich hlavní zbraní je lež. Už Voltaire v 18. století ji zdůrazňoval jako nejúčinnější arsenál v boji proti Církvi, její věrouce a mravním hodnotám. „Jen lžete,lžete, milí přátelé, ono nakonec pokaždé z toho něco zůstane…“ – to mnohokrát zdůrazňoval. „Kulhavý ďábel“ a reichspropagandminister Joseph Goebbels ve III. Německé říši to potom vyjádřil lapidárně: „Stokrát opakovaná lež se nakonec stane pravdou…“¹

1. listopadu vyšly hned dva články plné lží. Tomáš Halík v Lidových novinách polemizuje s kritikou Václava Klause na jeho adresu, v níž se exprezident staví na stranu prof. Piťhy. A na internetovém portálu christnet.eu téhož data jistá Hana Blažková zveřejnila článek pod titulem „Odkud se vzalo Piťhovo proroctví?“

Paralýza katolíků po DVK ohrožuje samotné základy Církve

Pilát mu řekl: „Jsi tedy král?“ Ježíš odpověděl: „Tak je to, jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“
(Jan 18,37-38)

Svátek Krista Krále byl do římského kalendáře přidán encyklikou papeže Pia XI. Quas primas z 11. prosince 1925. Byla to doba velmi znepokojivé mezihry mezi dvěma světovými válkami, která zničila dvě generace. I Katolické církvi přinesla problémy. Začínala se šířit myšlenka, podle níž se jako ideál chápala čistě světská vláda. Dořešena nebyla ani takzvaná římská otázka, to jest spor o časnou moc papežů jakožto vládců občanského území v kontextu italského risorgimenta, který skončil uzavřením Lateránských smluv mezi italským králem Viktorem Emanuelem III. a papežem Piem XI. v roce 1929.

Papež poměrně jednoznačně vyjádřil, proč pokládá za nezbytné a prospěšné zavést tento svátek pro celou Církev. Datum, poslední neděle v říjnu, byla zvolena proto, že jde o poslední neděli před svátkem Všech svatých, kdy se Kristovo království projevuje ve slavné svatosti světců v nebi, za druhé proto, že se blíží konec liturgického roku, a konečně i proto, že tuto neděli protestanté tradičně oslavují jako výročí reformace.

Papežova vlastní slova z encykliky, kterou byl svátek Krista Krále zaveden, nám umožňují porozumět jeho pojetí tohoto svátku. Papež cituje svatého Cyrila Alexandrijského: „Moc, kterou má Kristus nad veškerým tvorstvem, neuchvátil násilím, ani ji nepřijal odjinud, nýbrž má ji ze své podstaty a přirozenosti.“ [1] A pokračuje: „To znamená: jeho královská moc se zakládá na tom podivuhodném spojení, které nazýváme hypostatickým. Z toho vyplývá, že andělé i lidé se mají Kristu klanět nejen jako Bohu, nýbrž mají ho poslouchat také jako člověka a být poddáni pod jeho mocí; neboť již z hypostatického spojení má Kristus moc nad veškerým tvorstvem. Co však je blaživější a lahodnější než myšlenka, že Kristus je naším králem nejen právem svého zrození, nýbrž také právem, kterého nabyl svým vykupitelským dílem?“