Category Archives: Krize Církve

Řím odmítl schválit prohomosexuálního rektora jezuitské koleje v Německu

Řím prakticky vyhodil rektora jezuitské koleje svatého Jiří ve Frankfurtu. Odmítl mu totiž vydat nihil obstat na další období.

P. Ansgar Wucherpfennig SJ (společně s frankfurtským děkanem P. Johannesem von und zu Eltz) veřejně obhajoval homosexuální svazky jako něco, „co je třeba oceňovat“, a dokonce takovýmto dvojicím žehnal. Kongregace pro katolickou výchovu spolu s Kongregací pro nauku víry mu nyní odebrala nihil obstat k výkonu funkce rektora, do níž ho zvolil akademický senát. 

Limburgský biskup Georg Bätzing, frankfurtský děkan i provinciál jezuitů P. Johannes Siebner SJ otce Wucherpfenniga hájili a rozhodnutí Říma označili za přehnané a „v rozporu se subsidiaritou“.

Viganò pod kůží

O tom neřeknu ani slovo,“ pravil papež František k reportérům na palubě papežského letadla cestou z Dublinu do Říma.

Přesto celých zhruba třicet dní od zveřejnění svědectví arcibiskupa Viganò o tom František mluví téměř denně. Jistě, tón mění ze zbožné oběti po záštiplné obviňování způsobem, který naznačuje bouřlivé emoce a vnitřní zmatek. Zřídkakdy však Viganò přestává jeho myšlenky zaměstnávat – při mši v Domě svaté Marty, v letadle cestou z Tallinu i při pravidelné promluvě při Anděl Páně.

Viganò se mu dostal pod kůži. Právě proto ze středně- či dlouhodobého hlediska bude k nějaké oficiální reakci muset dojít, přes všechny spekulace v opačném smyslu. Bude zajímavé pozorovat, jaké prohlášení Svatý stolec nakonec vydá. Možnosti jsou jen tři:

Papežova strategie: Jak zmanipulovat výsledky synody o mládeži

Kromě delegátů volených biskupskými konferencemi se nadcházející synody o mládeži zúčastní 39 delegátů jmenovaných přímo papežem Františkem. Na seznamu je několik jeho blízkých spojenců v řadách hierarchie: předseda německé biskupské konference kardinál Marx z Mnichova; kardinál Cupich, který se vyjádřil, že Církev má na práci důležitější věci než řešení krize související se zneužíváním; kardinál Tobin, jenž popírá, že by cokoli věděl o McCarrickovi, přestože jsou důkazy o stovkách kněží, kteří o tom „věděli všecko“; P. Antonio Spadaro, šéfredaktor La Civiltà Cattolica proslulý tweetem, že v teologii (té moderní?) 2+2=5; a arcibiskup Vincenzo Paglia, předseda dekonstruované Papežské akademie pro život a velký kancléř vybrakovaného Institutu Jana Pavla II. v Římě. 

Všechny tyto postavy byly středem zájmu pro svou nepravověrnost a všechny zuřivě kritizovaly katolíky, kteří se stavějí proti papežově progresivní agendě.

V určitém směru tento vývoj delegátů nepřekvapuje. V jiném ohledu je však alarmující. U mnohých z těchto mužů je prokázáno, že jsou nestydatými lháři (použijeme-li Viganových slov), neboť popřeli, že věděli o predátorství nyní již bývalého kardinála McCarricka, nebo popírali, že krize související se zneužíváním je primárně důsledkem aktivní homosexuality mezi kněžími. Stejně jako nedávná fotografie ze soukromé papežské schůzky týkající se zneužívání, na níž se všichni usmívají a vypadají uvolněně, stejně jako nyní již rozsáhlá série papežských promluv, v nichž papež sám sebe přirovnává ke Kristu mlčícímu při svém utrpení a své kritiky označuje za žalobníky podobné satanovi, je i tento vývoj dalším hřebíčkem do rakve jakýchkoli rozumných očekávání, že by papež nebo někdo z jeho předních spolupracovníků mohli vzít vážně jak skandál kolem zneužívání, tak zničující Viganovu zprávu.

Souvislost mezi liturgickými excesy a zneužíváním mladistvých

Víme, že existují dobří a svatí kněží, obrazy nejvyššího Velekněze a Dobrého pastýře, kteří nám neúnavně slouží, kteří opravdově pracují pro naši spásu a jsou jedním z důvodů, proč být katolíkem představuje největší radost na světě. Snad každý z nás zná nějakého takového dobrého kněze, nebo jich známe několik či mnoho. Víme, že jsou často nedoceňovaní a v dobách, jako je tato, vystaveni nezaslouženým pochybám a podezírání jen kvůli vinám některých spolubratří – vinám, které oni sami zavrhují a odsuzují stejně jako laici.

My všichni, laici v lavicích i kněží u oltáře, si však musíme klást těžké otázky. Patrně nejdůležitější zní: Co umožnilo, že tolik „mužů Božích“, včetně biskupů, se stalo rukojmími ďábla? Dá se identifikovat nějaká příčina – kromě všeobecných příčin, jako je Adamův pád, nezřízená žádostivost a nebezpečí, která provázejí pozice spojené s výkonem nějaké autority – specifická pro posledních 50 let, tedy období, do něhož spadá většina případů kněžského zneužívání?

Systémovou příčinou odchýlení se od kněžských povinností, mravní laxnosti a zhýralosti je atmosféra nevázaného antinomismu či anarchie, která doprovázela liturgické reformy a deformace šedesátých a sedmdesátých let, kdy neukázněné sebeoslavy nahradily katolický ideál (jehož se nedosahovalo všude, jenž se však všude vyžadoval) kněze podřizujícího se kázni náročné liturgické formy s jejími úctyplnými rubrikami a vštěpováním bázně Boží. Kněz býval mužem vysvěceným k přísné a střízlivé službě u oltáře. Jelikož se v těchto desetiletích všechno rychle změnilo, stal se zničehonic centem pozornosti, „předsedajícím“, který mluví lidovým jazykem a manipuluje shromážděným lidem. Kněží byli vrženi do lví jámy marnivosti, popularity, sentimentálnosti a uvolněnosti, a ne každý byl Danielem, který unikl bez újmy. V dohledu nebyla žádná askeze; jakékoli zlo, jež by předtím zastavil stavovský kodex cti, dostalo nyní volnou ruku.

Homohereze je důsledkem revoluce, která proběhla před 50 lety

  „Jestliže byla ignorována závažná svědectví, např. Belly Doddové, obrácené funkcionářky Kominterny, která informovala o organizované a masové akci infiltrace katolických seminářů ateisty, komunisty a pederasty – potom překvapení nynějšími důsledky této stalinské operace není na místě,“ píše na stránkách dvoutýdeníku „Polska Niepodległa” Grzegorz Braun.

Podle Brauna je současná situace v Katolické církvi efektem politiky zahájené za pontifikátu Jana XXIII. a v době II. vatikánského koncilu, kdy nejdůležitějším elementem nauky ovčince Pána Ježíše se stal ekumenismus za každou cenu. Dialog s patriarchy pravoslavné církve, agenty říše zla, publikování deklarace „Nostra aetate” o tzv. dialogu s judaizmem, zavedení Novus Ordo Missae, čili tzv. nové mše – to jsou pouze některé z příčin současného stavu. Braun se domnívá, že tyto změny způsobily transformaci Boží církve v neocírkev.

Svatý stolec podepsal „Provizorní dohodu“ s Čínou

Kardinál Zen

Jak oznámil Vatikán, Svatý stolec podepsal „Provizorní dohodu“ s Čínskou lidovou republikou o jmenování biskupů. V jejím rámci se papež František rozhodl „o obnovení plného  společenství osmi zbývajícím biskupům, kteří byli konsekrováni bez papežského pověření“. Hongkongský kardinál Joseph Zen nicméně očekávanou dohodu s ateistickou komunistickou Čínou nedávno nazval „naprostou kapitulací“, která znamená, že papež a vysocí představitelé Vatikánu „vydávají stádo do vlčích tlam“.

V prohlášení tiskové kanceláře Svatého stolce se uvádí, že Provizorní dohoda byla podepsána v Pekingu během setkání mezi Mons. Antoinem Camillerim, podsekretářem Svatého stolce pro vztahy se státy, a Jeho Excelencí panem Wangem Chaem, náměstkem ministra zahraničí Čínské lidové republiky, kteří stojí v čele vatikánské a čínské delegace. „Během tohoto setkání oba představitelé podepsali Provizorní dohodu o jmenování biskupů,“ uvádí zpráva z Vatikánu. Svatý stolec popsal Provizorní dohodu jako „plod postupného a vzájemného sbližování“, která „byla uzavřena po dlouhém a uváženém vyjednávání a zahrnuje periodické vyhodnocování jejího plnění“. Dohoda se týká „jmenování biskupů, které má značný význam pro život církve, a vytváří podmínky pro širší spolupráci mezi oběma stranami“. „Tato dohoda je výrazem sdíleného přání, aby plodný a prozíravý institucionální dialog pozitivně přispěl k životu katolické církve v Číně, k dobru čínského lidu a míru ve světě,“ sděluje tiskové středisko Svatého stolce. [1]

Uzavření dohody mezi Vatikánem a Čínou do konce září se podle zpravodajů očekávalo. V informativní nótě, kterou rovněž vydal Vatikán, se uvádí, že papež František rozhodl o obnovení plného  společenství osmi zbývajícím biskupům, kteří byli konsekrováni bez papežského pověření, v naději, že „přijatá rozhodnutí budou začátkem nové etapy, umožňující překonat minulá  zranění a uskutečnit plné společenství všech čínských katolíků“. [2]

K výročí úmrtí Pavla VI. (6. srpna 1978)

Letos v srpnu jsme si připomněli čtyřicáté výročí úmrtí Giovanniho Battisty Montiniho, od roku 1963 do roku 1978 papeže Pavla VI. Jeho pontifikát změnil život Církve ve 20. století.

Giovanni Battista Montini se narodil v Concesiu v italské provincii Brescia 26. září 1897. Jeho rodinné prostředí bylo poznamenáno silným sklonem k liberalismu a stopou jansenismu, což se projevovalo především v liturgické oblasti. Jeho ranou formaci nadto ovlivnily promodernistické liturgické tendence oratoriána P. Giulia Bevilaquy (který byl jeho duchovním vůdcem a jehož v roce 1965 jmenoval kardinálem). Dne 19. května 1920 byl mladý Montini v sotva dvaadvaceti letech vysvěcen na kněze, a to aniž by se kvůli chatrnému zdraví teologicky vzdělával v semináři. Jakmile přišel do Říma, byl povolán na Státní sekretariát a jmenován církevním asistentem sdružení „Fuci“ (Federazione Cattolici Italiani). Tato činnost ho intenzivně zaměstnávala, nakonec však z ní byl odvolán kvůli svým inovativním liturgickým představám a výrazné tendenci k politizaci mládeže. Jeho otec Giorgio býval poslancem za Italskou lidovou stranu, a proto politika spolu s liturgií zůstala jednou z jeho velkých vášní.

V prosinci 1937 byl monsignor Montini jmenován substitutem Státního sekretariátu, kde nahradil Mons. Amleta Tardiniho. Kromě několika měsíců strávených na nunciatuře ve Varšavě neměl žádné diplomatické zkušenosti, ale na Státním sekretariátu pracoval bez přerušení až do roku 1954, kdy ho Pius XII. jmenoval milánským arcibiskupem, aniž by mu však udělil kardinálský klobouk. Povýšení bylo ve skutečnosti odstraněním, jehož příčiny zůstávají dosud nejasné. Podle kardinála Siriho byl poslán do Milána po negativním posudku tajné komise zřízené Piem XII., který v něj ztratil důvěru kvůli tomu, že Montini chránil předsedu Katolické akce mladých Maria Rossiho, jenž tehdy bojoval za to, aby se Církev otevřela sociálkomunismu.

Je třeba všechny kanonizace přijímat jako neomylné?

Kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. a oznámení nadcházející kanonizace Pavla VI. vyvolaly v tradičních kruzích jisté kontroverze. Na jedné straně byly vznášeny námitky proti tomu, jak byly tyto procesy vedeny, i proti tvrzení, že tito papežové projevovali hrdinské ctnosti. Na druhé straně existuje sklon k názoru, že tradicionalisté by měli akceptovat všechny kanonizace jako neomylné, protože se to pokládá za tradiční teologické stanovisko. Zdá se, že posledně uvedená tendence získává převahu, a výsledkem je, že katolíci do značné míry dospěli k závěru, že jakmile je někdo prohlášen za svatého, je jejich povinností jeho svatost akceptovat a přestat jeho kanonizaci zpochybňovat. Cílem tohoto eseje je tento závěr odmítnout a představit alternativní pohled na povinnost katolíků ve vztahu ke kanonizacím.

Názor, který zde předkládáme, je třeba hned na počátku pečlivě vysvětlit. Netvrdíme, že katolíci mohou pravdivost kanonizací vyhlášených papežem svobodně přijmout nebo odmítnout, jak se jim zlíbí. Rovněž nejde o názor, že kanonizace nejsou autoritativní v tom smyslu, že jejich nárok na to, aby byly akceptovány, vyplývá čistě z předložených důkazů o svatosti kanonizované osoby a vůbec ne ze samotné skutečnosti oficiálního vyhlášení. Toto vyhlášení samo o sobě zakládá u katolíků povinnost víry. Ani nejde o názor, že kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. jsou mylné, protože tyto osoby nedosáhly blaženého patření v nebi. Svatostí těchto dvou papežů se zde nezabýváme. Tvrdíme zde jen to, že ne všechny kanonizace musejí katolíci akceptovat jako neomylné úkony magisteria Církve.

Kněžský celibát – znovuotevřené téma

Předběžná poznámka:
Hlavní důvody kněžského celibátu – ty, na kterých skutečně stojí, jsou duchovní. Souvisí se mší svatou. Mše svatá není pouhým společenským obřadem, ale zpřítomněním vnitrotrojičního božského života zjeveného a žitého Ježíšem Kristem. Toto vyvrcholilo jeho velikonočními událostmi a tím nás vykoupil… Proto skutečné důvody celibátu nepochopí nevěřící člověk ani člověk nemající smysl pro duchovní a nadpřirozený rozměr mše svaté. V těchto případech následující pojednání k ničemu nepomůže.
Dále, někteří lidé mluví proti celibátu, ale podvědomě tak projevují nesouhlas s něčím úplně jiným. Jedná se o jakýsi podvědomý odpor ke kněžství či kněžím obecně. A protože v očích světa je za základní a snad i jedinou charakteristiku kněžství považován právě celibát, odpor ke kněžství se schovává či projevuje odporem k tomu, co je považováno za jeho podstatný znak. Pak ale pojednání o celibátu a jeho obhajoba opět ničemu nepomohou a tento článek se mine účinkem, protože problém zmíněných lidí je jinde a rozborem tématu celibátu se ne(vy)řeší. Odmítání kněžství, občas až jakási třídní nenávist vedoucí k třídnímu boji, aby se z církve stala beztřídní společnost, o to v jejich případech jde. Tito téměř komunisté nedosáhnou spokojenosti, když by na kněze byli svěceni ženatí. Jim ve skutečnosti nevadí celibát, jim vadí kněžství a kněží, proti kterým obecně jsou. Jim vadí, že církev byla Pánem Ježíšem ustanovena jakožto hierarchická a že hierarchie je tvořena právě církevními představenými, tj. duchovními. Jim vadí, že farářem, tedy hlavou farnosti, může být jedině vysvěcený kněz, hlavou diecéze jedině vysvěcený biskup atd. Bude-li kněz ženatý, i nadále proti němu budou vystupovat. Jednoduše proto, že je knězem. Svatí mající jisté poznání duchovních skutečností sice nepřehlíželi chyby kněží, přesto o kněžství mluvili tak pozitivně, že nás to až překvapí. Naopak nenávistní nepřátelé všeho božského mluví proti kněžství … taky překvapivě. Samozřejmě je řeč o kněžství obecně, ne o konkrétních lidech. Každý se může zamyslet, ke které skupině patří a proč ne k druhé. A také, čím se od lidí ve druhé/první skupině liší.
Doplňující poznámka na základě vzniklé diskuze: Celibát je zde míněn v tom smyslu, resp. smyslech, v jakých se používá v běžné lidové mluvě. V odborné mluvě by se slovo “celibát” používalo pouze pro ne-manželství duchovních.

Odklon od Tradice: O náboženské svobodě a Druhém vatikánském koncilu

Papež Pavel VI. dne 7. prosince 1965 promulgoval deklaraci Dignitatis humanae, která zejména prohlásila, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu [1]. Konciloví otcové tvrdí, že toto právo je založeno na důstojnosti lidské osoby a má být uznáno v právním uspořádání společnosti tak, aby se stalo občanským právem [2]. V celém dokumentu se otcové zabývají důsledky tohoto „práva“ na úrovni jednotlivce, společenství i společnosti.

Má však jednotlivec či skupina lidí skutečně přirozené právo na náboženskou svobodu? Podle papežů 18., 19. i 20. století až do Druhého vatikánského koncilu nikoli. Předkoncilní papežové v encyklikách odsuzovali mnohá tvrzení, s nimiž pak přišel Druhý vatikánský koncil. Analýza jejich spisů (vzhledem k výše zmíněným úrovním), které tezím koncilu odporují, odhaluje, že náboženská svoboda naprosto není v souladu s tradiční katolickou naukou.