Category Archives: Krize Církve

„Právo ženy na svobodnou volbu“ a modernistická církevní hierarchie

Biblické a historické zdůvodnění

Nedávno hostovala v Polsku známá prolife aktivistka Abby Johnsonová. Její význam je o to větší, že byla původně v USA manažerkou potratové kliniky. Jakmile se však přesvědčila, že nenarozené dítě v mateřském lůně, které se stalo obětí umělého potratu, je lidskou bytostí, změnila svůj postoj a dnes je vášnivou obhájkyní nenarozeného života podobně jako předtím americký lékař Bernard Nathanson, jenž provedl tisíce potratů. Když nafilmoval, že dítě v matčině lůně se chová jako člověk, uhýbá před kyretou a tiše naříká kvůli strašlivé bolesti, okamžitě změnil svůj názor a stal se velkým bojovníkem proti interrupcím. To nás nutí k následujícím reflexím, neboť měsíc březen se svým svátkem Zvěstování 25. 3. probíhá ve znamení nejrůznějších akcí pro život v celé republice.

Právo zabíjet

V západní tzv. demokratické společnosti probojovali zednáři, feministky a neomarxističtí genderisté během posledních cca 60 let postupně téměř ve všech zemích beztrestnost umělého potratu. V komunistické společnosti to bylo ještě dříve, v Rusku krátce po bolševické říjnové revoluci r. 1920. Odůvodňuje se to vznešeně tzv. „právem ženy svobodně rozhodnout o svém těhotenství“. Ano, každá vdaná žena má toto právo, ale pouze na základě dohody s manželem, když objektivní situace nepřeje zplození dalšího potomstva, o sexuální abstinenci, případně o použití metody přirozeného plánování rodičovství, nikoli až poté, kdy dojde k otěhotnění. Neprovdaná žena pak nemá žádné objektivní morální právo na mimomanželský styk, který je těžce hříšný, a jestliže ke hříchu dojde a ten má následky, tím spíše potom neexistuje absolutně žádná etická licence „svobodně rozhodnout o svém těhotenství“. Tady jde přece o právo na život toho nejbezbrannějšího lidského tvora!

„Právo na svobodnou volbu“, jak se nejnověji toto masové vraždění, mající analogii v jakobínské, komunistické nebo nacistické genocidě nazývá, se prosazovalo od legalizace potratů v tzv. výjimečných situacích (ohrožení života rodičky, těhotenství v důsledku znásilnění, incest) salámovou metodou až po „právo“ ženy kdykoliv jít na potrat bez udání důvodů do čtvrtého měsíce gravidity. Dnes jsme ale již zase o kus dál směrem k pekelné bráně, neboť proabortivní organizace typu Planned Parenthood prosazují neomezenou možnost „svobodné volby“ po celou dobu těhotenství, což již delší dobu funguje v USA, v komunistické Číně pak existuje politika „dvou dětí“ (dříve jen jednoho dítěte), kdy žena, když potřetí otěhotní, musí povinně jít na potrat.

Na co myslel Bugnini, když ničil katolickou mši

V Chestertonově povídce „Podivné nohy“ říká otec Brown: „Zločin je jako každé jiné umělecké dílo. Nehleďte na mě tak udiveně; zločiny nejsou nikterak jedinými uměleckými díly vycházejícími z pekelné dílny. Avšak každé umělecké dílo, ať božské, ať ďábelské, má jedinou nevyhnutelnou značku – myslím tu, že jeho jádro je prosté, ať jeho provedení je sebevíce komplikované. Tak řekněme v Hamletovi pitvornost hrobníkova, květiny šílené dívky, fantastická nádhera Osrikova, bledost duchova a šklebící se lebka jsou zvláštnosti spletené ve věnec kolem jedné prosté, tragické postavy muže v černém.“ [1]

Tato pasáž mě napadla, když jsem četl biografii Annibale Bugnini: Reformer of the Liturgy (Annibale Bugnini: Reformátor liturgie) od plodného a velmi respektovaného francouzského historika Yvese Chirona, která nedávno vyšla v angličtině (Angelico Press, 2018). Rozsáhlá liturgická reforma, k níž v Katolické církvi došlo převážně v letech 1950 až 1975, byla vskutku – stejně jako Hamlet – komplikovanou záležitostí, jež zahrnovala stovky biskupů a expertů, několik papežů, jeden ekumenický koncil a nesčetné publikace, v jejímž středu však stála „jedna prostá, tragická postava muže v černém“ (možná by se dalo říci „v černém s fialovým lemováním“): Monsignora (později arcibiskupa) Annibale Bugniniho, kněze řádu lazaristů, jednoho z nemnoha mužů, kteří se na reformě trvající čtvrt století podíleli téměř od počátku do konce.

Ti, kdo o Annibalu Bugninim (1912–1982) slyšeli, mají sklon považovat ho buď za zlého intrikána rozhodnutého zničit katolickou víru, nebo za schopného byrokrata, který komplexní liturgickou reformu hladce dovedl ke šťastnému konci. Výše uvedená kniha, dobře vědecky podložená a zároveň na moderní biografii milosrdně stručná (214 stran), předkládá portrét složitější a lidštější postavy. Je neoddiskutovatelné, že byl naprosto přesvědčeným zastáncem různých racionalistických a pastoračních teorií o tom, jak by liturgie „měla vypadat“, a jednal podle nich, a kniha k tomu poskytuje bohatou dokumentaci. Ne všechny jeho ideje však jeho představení vítali, až se nakonec dostal do konfliktu s papežem, jehož uši šimral (srov. 2 Tim 4,3-4) a jenž svým podpisem tak ochotně promulgoval jeho produkty.

Amazonská exhortace je „trojským koněm“ ženatých kněží a svěcení žen

14. února 2020 (LifeSiteNews) — Amazonie je proslulá někdy pohádkovou krajinou, často zahalenou hlubokou mlhou. Na první pohled to vypadá romanticky a mnohé lidi svádí ke snění. Toto panoráma však má i velmi odvrácenou stranu, kterou najdeme všude, kde jasnému světlu brání mlžný opar. Misionáři říkají, že v této scenérii je obtížné postřehnout smrtelné nebezpečí. Mlha často klame. Když se rozpustí, lze náhle spatřit celou amazonskou realitu. Nedávno se tomuto regionu dostalo velké pozornosti v souvislosti s novým vatikánským dokumentem.

Třebaže se jeho název (Querida Amazonia) soustřeďuje na Amazonii, tvrdí se v něm, že jeho význam se rozšiřuje na celý svět. Šířeji už to říct nejde. Synoda obklopená pohanskými obřady, rouháním a modloslužbou měla být vtělena do dokumentu a vítězoslavný tanec měl pokračovat.

Rychle se objevily první komentáře a většina z nich – částečně z ukvapenosti a částečně kvůli přání, které je otcem myšlenky – zůstala u prvního dojmu. Značná část pro stromy neviděla les, to znamená, že vnější množství slov a výběr toho, co je podstatné, vytvořily amazonskou mlhu. Přesně řečeno, v textu je něco, co není na první pohled vůbec vidět. Říká se tam: „Nebudu rozebírat všechny záležitosti, jimž se podrobně zabývá závěrečný dokument [amazonské synody]. Nemám v úmyslu ho nahrazovat ani opakovat“ (č. 2). [1]

Amazonská exhortace – důvod k oslavě?

Nová exhortace papeže Františka nazvaná „Querida Amazonia“ (španělsky „milovaná Amazonie“) je na světě. Nadšení vzbuzuje u těch, kteří ji chápou jako papežovu snahu podpořit amazonský region a jeho obyvatele. Naopak ti, kdo si od ní slibovali zrušení kněžského celibátu nebo zavedení jáhenského svěcení pro ženy, jsou zklamaní. Jejich výčitky, že František dostatečně nenaslouchá Duchu Svatému, se evidentně donesly k samotnému papeži, protože si v rozhovoru s americkými biskupy na tyto reakce postěžoval a údajně prohlásil, že nejdůležitějším poselstvím exhortace a součástí evangelijní zvěsti je, abychom pečovali o planetu.

Je pravda, že svěcení ženatých mužů na kněze exhortace výslovně nezmiňuje – ani v poznámce pod čarou. Pokud papež tuto možnost opravdu chtěl povolit a na poslední chvíli exhortaci přepracoval (dřív nebo později by to vyšlo najevo) kvůli knize kardinála Saraha a Benedikta XVI., znamenalo by to, že existuje šance papeže v jeho rozhodování ovlivnit – a ukazovalo by to, jak velkou odpovědnost v dnešní situaci nesou kardinálové a biskupové. Očekávání změny ohledně celibátu vzbudila Amazonská synoda a samotná exhortace v této linii pokračuje. Celibát vůbec nezmiňuje, v oddílu věnovaném kněžím (čl. 85–90) mluví o tom, že podoba kněžské služby a kněžského života se různí, a zdůrazňuje, že je nutné najít nějakou cestu k zajištění této služby v Amazonii, protože Eucharistii, která je pro společenství nezbytně nutná, může slavit jenom kněz. Kardinál Czerny, který exhortaci na oficiální tiskové konferenci prezentoval, se vyjádřil v tom smyslu, že exhortace doporučuje ke čtení a promýšlení závěrečnou zprávu Amazonské synody (podle vyjádření vatikánských představitelů však tato zpráva není součástí magisteria, na rozdíl od exhortace), která možnost svěcení ženatých mužů uvádí (čl. 111), že tato možnost není uzavřená a diskuze budou pokračovat.

Protizednářské dokumenty papežů jsou neplatné?

Protizednářské dokumenty papežů jsou neplatné?

Ano, přesně toto se dočteme v knize rakouského katolického kněze Michaela Heinricha Weningera „Lóže a oltář“. Přitom nejde jen tak o běžného patera z pastorace. Weninger je bývalý vatikánský diplomat a člen Papežské rady pro mezináboženský dialog. Ve své 500stránkové knize mimo jiné uvádí, že prý cestuje po celém světě a chudáci katolíci, kteří jsou členy zednářských lóží, se na něj obracejí s prosbou o pomoc, neboť strašlivě trpí ve svědomí, což má negativní vliv na jejich fyzické i psychické zdraví. Nechápou prý, proč by měli být exkomunikovaní kvůli tomu, že jsou zednáři, svědomí jim přece říká, že nic špatného nedělají, zednářský program je přece humánní a identický s křesťanstvím. P. Weninger je ujišťuje, že se nemusejí obávat, exkomunikovaní prý nejsou a ke svátostem mohou s klidným svědomím chodit.

Papežové od 18. století až do II. vatikánského koncilu ostře odsuzovali zednářství a vydali k tomu 20 věroučně a právně závazných dokumentů. Prvním byl Klement XII. r. 1738, jenž v bule „In Eminenti“ mj. ukládá věřícím „neudržovat žádné styky s takovými sdruženími pod trestem exkomunikace….nikdo s výjimkou toho, kdo se nachází na smrtelné posteli, nemůže být z hříchu příslušnosti k zednářské lóži rozhřešen od kněze či biskupa, neboť toto právo přísluší pouze biskupu římskému…“

Papežská charitativní organizace přispěla na film o Eltonu Johnovi

ŔÍM, 6. prosince 2019 (LifeSiteNews) — Italská média přinesla zprávu, že hudební film o životě sira Eltona Johna – první film významného studia, který obsahuje explicitní homosexuální scénu – byl zčásti financován Vatikánem. Podle deníku Corriere della Sera se při nedávných šetřeních vatikánských financí zjistilo, že milion eur z výnosu Svatopetrského haléře, sbírky, do níž přispívají katoličtí věřící z celého světa určené na různé potřeby univerzální Církve a pomoc těm nejpotřebnějším, byl investován do filmu Rocketman a další tři miliony do nejnovějších Mužů v černém. Tato odhalení vyšla najevo během vyšetřování státních zástupců Svatého stolce v souvislosti s investicemi na Maltě zahrnujícími i kapitál vatikánského Státního sekretariátu. V centru šetření je Centurion Global Fund, investiční firma se sídlem v maltském hlavním městě La Valettě.

Peníze Vatikánu tvoří dvě třetiny kapitálu svěřeného Centurionu, což znamená, že katolická Církev je jeho největším investorem. Tyto finance byly přesto vloženy do řady buď spekulativních, nebo mravně problematických podniků, jež podle zpráv vedly v roce 2018 ke ztrátě 4,61 % (cca 2 miliony eur).

V důsledku investice společnosti Centurion Global Fund ve výši 6 milionů eur se Státní sekretariát stal partnerem italské firmy Italia Independent obchodující s oční optikou a lifestylovými produkty dvaačtyřicetiletého podnikatele Lapa Elkanna. Elkann je vnukem Gianniho Agnelliho, bývalého generálního ředitele a hlavního akcionáře společnosti Fiat Automobiles. 

Jeden muž blízký papeži – a tolik zla

Mons. SorondoMužem, o němž je řeč, je biskup Marcelo Sánchez Sorondo. Pochází z Argentiny stejně jako papež, na kněze však byl vysvěcen v roce 1968 v Římě, kde také celý život působí. Řadu let vyučoval na Lateránské univerzitě a později na Libera Università Maria SS. Assunta v Římě. Jako mnoho dalších vděčí na svůj vzestup předchozím papežům: Jan Pavel II. ho v roce 2001 jmenoval biskupem, Benedikt XVI. v roce 2011 členem Papežské komise pro Latinskou Ameriku. Raketovou kariéru v kurii však udělal až za papeže Františka: v současné době je kancléřem Papežské akademie přírodních věd a Papežské akademie společenských věd (PAS), a je považován za člověka velmi blízkého současnému pontifikovi. Výrazně levicově smýšlející hierarcha je však odpůrcem nejen kapitalismu, ale také tradiční nauky Církve. Jako kancléř PAS působí skandál za skandálem. O ten nejnovější se postaral v uplynulých dnech.

Od 31. ledna na sociálních sítích koluje video, na němž při mši sloužené biskupem Sorondem v kryptě baziliky sv. Petra přistupují ke svatému přijímání argentinský prezident Alberto Fernández a jeho milenka Fabiola Yáñezová. (https://www.youtube.com/watch?v=fGrgAssQaRU)  Jednou z politických priorit prezidenta Fernándeze je legalizace potratu v Argentině. Kromě toho se v roce 2005 rozvedl; s Yáñezovou žije od roku 2014 (předtím žil deset let s jinou ženou). Když byl v roce 2019 zvolen prezidentem, nastěhoval si ji do prezidentského paláce a Yáñezová od té doby působí jako argentinská první dáma, přestože nejsou manželé. Po mši se prezident Fernández a jeho milenka setkali s papežem: během pětačtyřicetiminutové schůzky nebyla podle dostupných zpráv otázka potratu vznesena a na následující tiskové konferenci Fernández potvrdil, že v legalizaci potratu neustoupí a příslušný návrh zákona bude 1. března poslán parlamentu.

Kardinál Burke varuje před výzvami Vatikánu ke „globálnímu výchovnému spojenectví“ a „ekologické konverzi“

LA CROSSE, Wisconsin, 3. ledna 2020 (LifeSiteNews) – Kardinál Raymond Burke vyzývá věřící katolíky, aby „se vzepřeli a vydávali svědectví pravdě“ o královské vládě Ježíše Krista v situaci, kdy je islám na vzestupu a Vatikán prosazuje „globální pakt“, který má, slovy papeže Františka, „vytvořit nový humanismus“. Kardinál, který je patronem Suverénního řádu maltézských rytířů a emeritním prefektem Apoštolské signatury (vatikánského nejvyššího soudu), to uvedl v rozsáhlém rozhovoru pro list The Wanderer zveřejněném 26. prosince. Byl požádán o vyjádření ke skutečnosti, že papež František bude v květnu 2020 ve Vatikánu hostit akci nazvanou „Vytváření globálního výchovného spojenectví“. [1]

The Wanderer položil tuto otázku: „Při představení této iniciativy Svatý otec řekl, že , je zapotřebí globálního výchovného spojenectví, které nás přivede k univerzální solidaritě a novému humanismu.ʼ Co je podnětem k tomuto setkání a k čemu pravděpodobně povede? Vypadá to jako akce, která má propagovat jednotnou světovou vládu.“ Kardinál Burke odpověděl: „To ano. Všechny tyto věci spolu souvisejí. V době šíření islámu, zejména v Evropě, ale i ve Spojených státech, existují snahy otupit svědomí lidí ve věci královské vlády našeho Pána Ježíše Krista, tak jak je ohlašována v evangeliu. V této oblasti se věřící musejí obzvlášť vzepřít a vydávat svědectví pravdě. … Vím, že jsou i další iniciativy, které usilují o to, aby se ve školách učil dokument z Abú Dhabí. To je znepokojivé. Podobá se to tomu, k čemu v předchozích generacích došlo v celé oblasti sexuální výchovy.“

Nejvážnější problém: zacházení s Nejsvětější svátostí

Problematický překlad? Celebrace čelem k lidu? Ministrantky? Tělesné postoje?
Nikoli; největší a nejvážnější problém liturgie latinské Církve – to jest její nové formy neboli mše Pavla VI. – toto všechno přesahuje, třebaže s tím vším souvisí. Jde o způsob, jak se nakládá s Tělem Kristovým. To musí být úplně první věc, s níž se bude muset vypořádat hypotetická „reforma reformy“, a musí se řešit nikoli vágním příkladem, nýbrž natvrdo zákonem.

_______________________

(1) Každý, kdo má nějakou zkušenost s něčím, co se jí a bylo to vyrobeno z mletého obilí, ví, že odpadávání drobečků je přirozenou součástí konzumace. Ať jde o krajíc chleba, oplatky, sušenky, suchary, krekry, tortily nebo nachos, k fragmentaci dochází.

(2) Katolíci věří, že v každé konsekrované způsobě je reálně přítomen náš Pán Ježíš Kristus s Tělem, Krví, duší a božstvím, a to celý v každé sebemenší částečce.

Kostely se vyprazdňují. Kde je příčina?

Sledoval jsem nedávno v televizním zpravodajství rozhovor s jedním pekařem, který peče hostie. Říkal, že dnes jich produkuje o polovinu méně než koncem 90. let, protože věřících citelně ubylo. Nepověděl nic nového a objevného, my ze starší generace praktikujících katolíků můžeme srovnávat „dříve a nyní“. Tam, kde před cca 20 lety ještě ve všední den byla na mši svaté obsazena všechna místa, dnes i v neděli sedí v každé lavici jenom jeden člověk. V jisté venkovské farnosti, kde ještě před 10 lety chodilo v neděli do kostela 200 lidí, dnes přichází pouhých 90. Statistiky diecézí uvádějí každoroční pokles nedělních účastníků bohoslužeb o 1-2 tisíce.

Smutná čísla. Kdykoliv se toto téma otevře, nastane vzájemné obviňování, kdo za to může. Kněží vytýkají věřícím rodičům, že víru dětem nepředávají, ti zase na oplátku si stěžují na kněze, že se mládeži nevěnují, a na biskupy, že permanentnímu vyprazdňování kostelů nečinně přihlížejí. Jenže ukazovák namířený na někoho se slovy „ty za to můžeš“ nic nevyřeší. Pomoc přinese pouze hluboká analýza tohoto procesu.