Category Archives: Katolická církev

Arcibiskup Vigano: Kdo nestojí pod praporem Krista, pomáhá zlu

Dokud nepochopíme, že s lidmi, kteří se dopouštějí nepravosti, nelze vést dialog (Mat 7,22), že není žádná shoda mezi světlem Kristovým a mrakem satanovým, tak nebudeme schopni zvítězit v tomto střetu. Nebudeme totiž schopni uznat, že vedeme boj s pekelnými silami. V této válce vždycky stály a stojí proti sobě dvě strany. Ti všichni, kteří nechtějí stát jasně pod praporem Krista, neodvratně pomáhají služebníkům Zlého – toto říká arcibiskup Carlo Maria Viganò v rozhovoru s Markem Tosattim.

Arcibiskup Carlo Maria Viganò poskytl nový mediální rozhovor. V interview s vatikanistou Markem Tosattim se vyjádřil k šanci na zlepšení stavu nynější Církve, k jejím problémům v USA, k volební kampani a k jeho vlastním očekáváním. Bývalý apoštolský nuncius vidí příčinu rozkladu, který dnes vidíme, už v 60. letech minulého století, v  kontestaci tradičních hodnot, která se projevila jak v průběhu jednání II. vatikánského koncilu, tak i během studentských protestů. Rozhovor proběhl 12. září na svátek jména Panny Marie.

Svátek Mateřství Panny Marie, nebo papeže Roncalliho?

11. říjen je dokonalou ilustrací základního problému katolické Církve ve 20. století.

Papež Pius XI. v roce 1931 zavedl svátek Mateřství blahoslavené Panny Marie na připomínku 1500. výročí efezského koncilu, který dal Panně Marii titul Theotokos neboli Bohorodička, a určil pro něj 11. říjen. Není to tedy starodávný svátek (podobně jako svátek Krista Krále, který ustanovil tentýž Pius), ale zapadá do pomalého a láskyplného procesu rozšiřování, jenž tradiční liturgii po dvacet století obohacuje o stále nové stránky zbožnosti.

Papež Jan XXIII. se rozhodl zahájit druhý vatikánský koncil 11. října právě proto, že to byl svátek Božího Mateřství Panny Marie.

Přenesme se do doby po koncilu: Bugniniho Consilium svátek zrušilo a sloučilo ho s 1. lednem, který býval oktávem vánočním a svátkem Obřezání Páně, ale nově se měl nazývat „slavnost Matky Boží Panny Marie.“ Spousta hektického odstraňování, přesunování a přilepování… A pak přišel papež František, který Jana XXIII. prohlásil za svatého a 11. říjen za JEHO svátek.

Očkovat, či neočkovat?

Ponechme pro tuto chvíli stranou otázku, zda šíření koronaviru parametry pandemie splňuje či nesplňuje a zda potenciální nebezpečnost pro některé skupiny k drastickým omezením celé společnosti opravňuje či neopravňuje. Nepochybné je, že se existující situace masivně zneužívá k rozšiřování a utužování moci státu nad občany i v oblastech, kde je vliv státu třeba držet na uzdě (rodinný život), k propagaci takzvané „nové normality“ a k šíření všelijakých prapodivných nápadů, například možnosti zavádění „covid-pasů“, které by svobodu cestování omezovalo jen na občany s prokázanou vakcinací proti koronaviru. Vakcína byla ostatně vzývána jako jediné skutečné řešení téměř okamžitě poté, co se virus začal šířit.

Farmaceutické společnosti se celkem pochopitelně chopily příležitosti slibující nesmírné zisky a do roka a do dne od chvíle, kdy jsme o nemoci covid-19 poprvé slyšeli, se začínají objevovat zprávy slibující vakcínu připravenou k použití v horizontu několika měsíců, přičemž zároveň propukají i diskuse, zda by očkování nemělo být povinné, případně jaké sankce hrozí občanům, kteří by ho odmítli (již zmíněné omezení možnosti cestovat, diskriminace v zaměstnání či ve škole). Česká republika prozatím počítá s očkováním hrazeným z veřejného zdravotního pojištění jen pro vybrané skupiny občanů, ovšem vzhledem k rychlosti, s níž čeští vládní představitelé mění názory, na dobrovolnost očkování u nás nelze zcela spoléhat.

Pro obránce života nenarozených dětí pak ke všem řekněme obecným problémům s vakcínou, jako je otázka bezpečnosti produktu vyvinutého a odzkoušeného tempem, jehož jsme v tomto případě svědky, přistupuje ještě značný morální problém související s tím, že přinejmenším některé nadějné vakcíny vznikají na bázi kmenových buněk z potracených dětí. Pro laika v daném oboru – eventuálního příjemce očkování – je samozřejmě nesmírně obtížné se v jednotlivých látkách nějak zorientovat.

Platnost biskupských svěcení v novém ritu

V českých i německých zemích dochází poslední dobou ke zpochybňování platnosti biskupských svěcení udělených podle obřadu Pavla VI. Sám jsem se s tím během několika týdnů setkal už třikrát, takže se asi jedná o jev rozšířený více, než by se čekalo.

Na následujících řádcích se pokusím ukázat, proč jsou tato svěcení platná. Vycházím přitom z oficiálního českého překladu.

Námitky těch, kteří platnost zpochybňují, by se daly shrnout následovně: Samotné jádro konsekrační modlitby je příliš obecné, nemluví o vysvěcení na biskupa, tudíž tato forma ve skutečnosti neformuje jinak obecnou materii – vkládání rukou: „A nyní vylej na tohoto vyvoleného moc a sílu vycházející z tebe: Ducha vševládného…“

Nejprve bych upozornil, že formou je celá konsekrační modlitba, nejenom její jádro. Ale i kdybych se v tom mýlil, přece jen je tato modlitba kontextem, v němž je třeba její jádro vykládat. A v této konsekrační modlitbě je Duch Svatý vnímán jako ten, kdo „je dáván v plnosti kněžství“. Právě citovaná slova vrhají na jádro modlitby světlo, v němž ho máme vykládat; jsou jeho zkonkretizováním. Kromě toho sama konsekrační modlitba byla uvedena slovy: „Vyslyš, Bože, naše pokorné prosby: vylej na tohoto svého služebníka v plné míře milost kněžského pomazání a posilni ho svým požehnáním. Skrze Krista, našeho Pána.“ A opět platí, že toto uvedení je světlem a ukazuje, jak je míněno ono jádro, co se myslí oním „vylej na tohoto vyvoleného moc a sílu vycházející z tebe: Ducha vševládného“. Zkonkretizovaná forma už není obecnou, už není čímsi neurčitým – viz bílé plátno níže.

Má-li Číňan před sebou evropské „a“, může toto písmeno být čímsi neurčitým: od české slučovací spojky přes latinskou předložku až po anglický člen, opak „the“. Ale pokud se toto jinak neurčité „a“ nachází v kontextu českého textu, díky kontextu je již zkonkretizováno. Číňan pak má jistotu a řekne: „V tomto textu je a chápáno jako spojka.“ Pokud mám neurčitou zmínku o udílení Ducha Svatého v kontextu modliteb, které hovoří o udílení Ducha Svatého k plnosti kněžství / k biskupství, pak můžeme jako ten Číňan říct: „V tomto textu, v této modlitbě, je Duch Svatý brán jako ten, kdo působí, že se elekt stane biskupem.“

Akce v září 2020

Toto je průběžně aktualizovaný seznam vzdělávacích, tradičně katolických a pro-life akcí, které mají proběhnout v ČR a na Slovensku během září 2020. Zahrnuje i výslovná upozornění na svátky I. třídy (mimo prostých dnů v případném oktávu) + svátky zvláště významné u nás či pro nás.

Není v mých silách vytvořit tento seznam sám, proto prosím o pomoc. Pokud máte či později získáte informace o nějaké další akci, o níž si myslíte, že by sem patřila, můžete na ni upozornit zde pod příspěvkem v diskusi nebo mailem (duseahvezdy@centrum.cz), rád seznam doplním.

Dlouhodobější seznam akcí a seznam pravidelně sloužených tradičních liturgií v ČR naleznete na stránce Aktualit na Katopedii. Další bohulibé a užitečné vzdělávací akce naleznete např. na stránkách CENAPu či Ligy pár páru.

Smírná pouť za oběti potratů v Brně

5. září se v Brně u příležitosti svátku Narození Panny Marie uskuteční smírná pouť za oběti potratů, která má nahradit tradiční pouť pořádanou každoročně při svátku Zvěstování Panny Marie, kterou se letos nepodařilo uskutečnit z důvodu epidemiologických opatření vlády.

Pouť bude obětována za zastavení potratů, za obrácení všech, co se na potratech podílejí, za oběti potratů a za matky v požehnaném stavu. Podrobnosti a program pouti naleznete ZDE.

Ignác Pospíšil

Dva nové dekrety Vatikánu o tradiční mši: nové preface a světci

Na svátek Zvěstování Panny Marie vydala Kongregace pro nauku víry jako nástupkyně papežské komise Ecclesia Dei dva dekrety, které aktualizují tradiční Římský misál z roku 1962: dekret Quo Magis, který přidává sedm prefací, a Cum Sanctissima, který umožňuje sloužení mše ke cti světců kanonizovaných po roce 1960. Samotné dekrety byly zveřejněny pouze v latině, Kongregace však poskytla informativní „prezentace“ v několika jazycích (http://press.vatican.va/content/salastampa/it/bollettino/pubblico/2020/03/25/0183/00401.html). Hledáte-li přesné shrnutí celých těchto dokumentů s výstižnými citacemi, doporučuji článek Gregoryho DiPippa na stránkách New Liturgical Movement (http://www.newliturgicalmovement.org/2020/03/new-prefaces-and-feasts-for-ef-missal.html).

Rád bych zdůraznil, že to, co následuje, jsou mé počáteční reakce a komentáře. Mé první dojmy jsou příznivé, ale jde o složitou záležitost, kterou je třeba promyslet a zpracovat. První, co bych doporučil, je tedy trpělivost. Není třeba panikařit, že jde o „trojského koně“, který ohrožuje integritu vetus ordo. Dekrety mi připadají důkladně promyšlené a vím s jistotou, že byly napsány až po rozsáhlých konzultacích s jednotlivci i organizacemi zastupujícími zájmy tradičních katolíků.

1) Třináct let poté, co papež Benedikt XVI. zmínil (v roce 2007), že by se starý misál mohl rozšířit o nové preface a svátky svatých, teď Kongregace pro nauku víry oznámila způsob, jak to lze provést. Opatření si dávají veliký pozor, aby nepodupala nic, co už v kalendáři k MR1962 je. Velkoryse se uplatňuje princip připomínek (to znamená, že se nevypouští žádný světec, svátek ani vigilie a dlouhý seznam svátků 3. třídy se prohlašuje za nedotknutelné). Jednoduše řečeno: žádný světec není z kalendáře odstraněn ani vytlačen jiným.

2) Slavení světců kanonizovaných po roce 1960 je absolutně dobrovolné: Vatikán nevyžaduje, nýbrž dovoluje slavit či připomínat (např.) svatého Maxmiliána Kolbeho, svatého Padre Pia, svatou Terezii Benediktu od Kříže nebo svatou Alžbětu od Trojice v den jejich stanoveného svátku. Je třeba mít na paměti, že mnozí světci kanonizovaní po roce 1960 ve skutečnosti žili desítky či stovky let před liturgickou reformou a jsou stejně tak světci tridentské mše jako kterýkoli světec, jehož ve starém kalendáři v současné době uctíváme. Padre Pio, jak uvádí nedávno vydaná kniha The Last Mass of Padre Pio (Poslední mše Padre Pia), byl vskutku vehementním odpůrcem liturgické reformy, tak jak se odehrávala v 60. letech, až do své smrti v roce 1968. Musíme pamatovat na to, že kalendář tradičního římského ritu je světcům neobyčejně nakloněn a vždy s radostí hromadil svátky a připomínky – na rozdíl od tradicí opovrhující mentality, která se odráží ve všeobecném kalendáři k novus ordo, který v roce 1969 představil Pavel VI. a z něhož bylo odstraněno více než tři sta (!) světců.

(Připouštím, že při pomyšlení, že nějakého mladého kněze v dobrém úmyslu nenapadne nic lepšího než při tradiční mši připomínat „svatého Pavla VI.“, se mi obrací žaludek a naskakuje husí kůže, ale připadá mi obtížně představitelné, že by nějakého informovaného kněze, který je v obraze, vůbec kdy napadlo obětovat mši svatou ke cti kontroverzních světců z nedávné doby, natož aby to skutečně udělal.)

Krvi Kristova, záruko věčného života!

Krvi Kristova, záruko věčného života!
Tak zní jedna z invokací litanie k Nejdražší Krvi Páně, jejíž svátek si připomínáme v tradičním ritu 1. července. Tento měsíc lze chápat jako měsíc Nejdražší Krve Páně. Proč úcta k ní? To souvisí už s židovskými starozákonními obětmi přinášenými za hříchy lidu, kdy krev z obětovaného zvířete vytekla a kněz jí pokropil věřící. Ty ale, jak píše sv. Pavel v listu Židům, byly neúčinné. Tento účel splnila pouze oběť Ježíše Krista, jehož drahocenná Krev, „krev Beránka bez vady a poskvrny“ (1 Petr 1,19), vytekla na kříži pro naši spásu.
Krev byla považována ve Starém zákoně za zdroj života. Židé věřili, že nesmrtelná duše sídlí právě v krvi člověka. Proto Spasitel při poslední večeři, kdy zpřítomnil svoji kalvárskou oběť pro všechny generace, nemluvil pouze o proměně chleba ve své Tělo, ale také o proměně vína ve svou Krev, ačkoliv krev je součástí těla, stačilo tedy pouze proměnit chléb v Tělo. Jenže Pán tím chtěl demonstrovat, že jeho oběť na Kalvárii má všechny atributy starozákonních obětí, kdy se prolévá krev zvířat. Podstatný rozdíl proti nim tkví ale v tom, že oběť Kristova byla naprosto dokonalá, proto starozákonní zvířecí oběti ztratily poté jakýkoliv smysl.

Biskup Schneider: Přirozené právo na různost náboženství ani pozitivní Boží vůle v tomto ohledu neexistuje

1. června 2020 (LifeSiteNews) – Je dostatečný důvod k tvrzení, že existuje vztah příčiny a následku mezi deklarací druhého vatikánského koncilu o náboženské svobodě Dignitatis humanae a Dokumentem o lidském bratrství za světový mír a společné soužití, který 4. února 2019 v Abú Dhábí podepsal papež František a šejk Ahmed al-Tajíb. Při zpátečním letu ze Spojených arabských emirátů do Říma sám papež řekl novinářům: „Jednu věc bych však chtěl říct a jasně zdůraznit: z katolického hlediska se tento dokument nevychýlil ani o milimetr za II. vatikánský koncil. Ani trochu! Dokument byl vypracován v duchu Druhého Vatikánu. … Koncil se musí rozvíjet. … Našel jsem v dokumentu jednu větu, která mne překvapila, a zapochyboval jsem, zda je to přesně takhle. A ukázalo se, že jde o citaci z Koncilu!“ [1]

Dignitatis humanae potvrzuje tradiční nauku Církve, když uvádí: „Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi,“ a zdůrazňuje, že všichni lidé mají „povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat“ (č.1). [2] Naneštěstí o pouhých několik vět dále koncil tuto pravdu podkopává formulováním teorie, kterou trvalé magisterium Církve nikdy dřív neučilo, totiž že člověk má ze své přirozenosti právo „nebýt donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích“ (ut in re religiosa neque impediatur, quominus iuxta suam conscientiam agat privatim et publice, vel solus vel aliis consociatus, intra debitos limites, č. 2). Podle tohoto tvrzení by měl člověk právo vyplývající ze samotné přirozenosti (a tedy Bohem pozitivně chtěné) zvolit si, praktikovat a šířit, a to i kolektivně, uctívání modly a dokonce i satana, neboť existují náboženství, která se klanějí ďáblu, například „církev satanova“. V některých zemích je skutečně právně uznávána na stejné úrovni jako všechna ostatní náboženství.

Braňme víru v reálnou přítomnost Pána v Eucharistii!

Dělal někdy někdo anketu mezi běžnými občany, co vědí o svátku Božího Těla? Většině Církvi vzdálených osob to asi už nic neříká. Ti vzdělanější nebo ti, kteří ještě prošli alespoň částečně v dětství katolickou výchovou, odpoví, že jde o průvody s monstrancí a hostií, katolíci NOM samozřejmě budou vědět, že se jedná o slavnost Těla a Krve Páně, jak se v tomto kalendáři nazývá.

Jenže hřebík na hlavičku nutno uhodit jinde. Eucharistické průvody, známé pod názvem „Boží Tělo“, zavedl r. 1264 papež Urban IV. na základě zjevení vizionářky a augustiniánské řeholnice sv. Juliány z Lutychu. Byla to doba šíření albigenských a valdenských herezí, které popíraly reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti. Proto Pán vyslovil skrze omilostněnou duši svaté mystičky své přání, aby katolíci veřejnými průvody s konsekrovanou hostií manifestovali pravou víru, že On, Spasitel, je zde opravdově přítomen pod způsobami, pod vnějšími atributy chleba a vína. Vere, realiter, substantialiter – pravdivě, skutečně, podstatně, jak definovaly už první synody ve starověku, později potom papež sv. Řehoř VII., nejdůrazněji však v 16. stol. tridentský koncil. Eucharistická procesí se tak měla stát veřejnou manifestací obrany pravověrnosti proti bludům, odhodlaným vyznáním víry, že tato malá hostie v monstranci je skutečný Kristus se svým Božstvím i lidstvím, Bůh i Člověk, Bohočlověk. On potvrdil pravdivost této nauky desítkami eucharistických zázraků, nejmarkantněji v italském Lancianu, kde v 7. stol. při vyslovení konsekračních slov se v rukou kněze na hostii objevily kousek svalu a krev. Ty tam zůstaly na místě dodnes jako evidentní zázrak dokazující, že Kristova slova nejsou žádnou metaforou, nýbrž realitou.