Category Archives: Katolická církev

Mel Gibson: „Vatikán je vlk v ovčí kůži“

Slouží Vatikán globalistům? Je papež František součástí globalistické sítě? Otázky tohoto druhu jsou od roku 2015 kladeny s rostoucí intenzitou. Mimo Církev se tak děje stále otevřeněji, v Církvi spíše neveřejně. S rostoucím znepokojením pozorují katolíci na celé planetě, že papež František Církev vede globalistickým směrem a působí jako prodloužená ruka globalistických zájmů. Ať už se jedná o masovou imigraci, klima-agendu, rozpuštění národních států, kulturu smrti a divadlo s koronavirem, papež František se vždycky nachází, tak zní kritika, zcela vždy na straně globalistů. I když mnohé souvislosti zůstávají skryté, četní katolíci instinktivně pozorují, že jde o chybný vývoj. Také filmová legenda Mel Gibson se připojuje k této kritice.

K nejostřejším vnitrocírkevním kritikům patří bývalý apoštolský nuncius v USA arcibiskup Carlo Maria Viganò. Když se 6.-8. května 2021 uskutečnilo ve Vatikáně mezinárodní setkání na téma zdraví s celou řadou pochybných hostů a řečníků, obvinil mons. Viganò Sv. stolec, že se stal „služebníkem nového světového řádu a svobodozednářského globalismu“.

Otevřený dopis tradičních věřících laiků katolíkům celého světa: Františku, je čas odvolat Traditionis custodes

DOPIS VĚŘÍCÍCH LNOUCÍCH K TRADIČNÍ MŠI

KATOLÍKŮM CELÉHO SVĚTA

Neboť kdo z vás dá vlastnímu synu kámen, když ho poprosí o chléb? (Mt 7,9)

Drazí bratři a sestry v Kristu,

s velkým smutkem jsme se dozvěděli o rozhodnutí papeže Františka zrušit hlavní ustanovení motu proprio Summorum pontificum promulgovaného papežem Benediktem XVI. 7. července 2007, které po desetiletích rozdělení a sporů přineslo všem katolickým věřícím pokoj a smíření.

Řím brutálně a nesmlouvavě porušuje slovo dané papežem Benediktem XVI. a k tolik vzývanému bratrskému přijetí má daleko.

Výslovnou vůlí papeže Františka vyjádřenou v motu proprio Traditionis custodes ze 16. července 2021 je postarat se, aby sloužení tradiční mše svaté Církve zmizelo. Toto rozhodnutí v nás vyvolává velké zděšení. Jak máme chápat tento rozchod s tradičním misálem, „ctihodným a starobylým“ vyjádřením „zákona víry“, který nesl ovoce v tolika národech, skrze tolik misionářů a světců? Jakou škodu působí věřící, kteří se prostě jen chtějí modlit tak, jak to po staletí činili jejich předkové? Jak je možné si neuvědomovat, že tridentská mše vede mnohé duše k obrácení, přitahuje mladé a horlivé věřící, že probouzí mnohá povolání, dala vzniknout seminářům a řeholním komunitám, že se o ni opírají mnohé školy, skupiny mládeže, katechetické činnosti, duchovní obnovy a poutě?

Mnozí z vás, našich katolických bratří a sester, kněží i biskupů, jste se nám svěřili s tím, že tomu nerozumíte, i se svým hlubokým smutkem. Děkujeme vám za mnohá svědectví podpory.

Společné komuniké generálních představených tradičních institutů

„Hospodin má slitování se všemi tvory“ (Sir 18,13)

Podepsané instituty chtějí především potvrdit svou lásku k církvi a věrnost Svatému otci. Tato synovská láska je dnes poznamenána velkým utrpením. Cítíme se být podezíráni, odsouváni na okraj, vyháněni. V popisu uvedeném v doprovodném listu k motu proprio Traditionis custodes ze 16. července 2021 se nicméně nepoznáváme.

„Řekneme-li, že nemáme hříchu… „ (1 Jan 1,8)

Ani v nejmenším se nepovažujeme za jakousi „pravou církev“. Naopak, svou matku, v níž nacházíme spásu a víru, vidíme v katolické církvi. Věrně se podřizujeme pravomoci Nejvyššího pontifika i diecézních biskupů, jak ukazují dobré vztahy v diecézích (a úřady člena kněžské rady, archiváře, kancléře či soudního vikáře, které byly svěřeny našim členům) i výsledky kanonických či apoštolských vizitací z posledních let. Opakujeme, že jsme věrni učitelskému úřadu církve (včetně druhého vatikánského koncilu a magisteria, které následovalo po něm) podle katolické nauky o přilnutí náboženskou poslušností, jež mu náleží (srov. zejména Lumen gentium 25 a Katechismus katolické církve 891 a 892), jak dokazují četné studie a dizertační práce vypracované některými z nás za posledních 33 let.

Došlo-li k pochybením, jsme jako všichni křesťané připraveni žádat o prominutí, jestliže se u toho či onoho našeho člena vloudilo nepřiměřené vyjadřování či nedůvěra vůči autoritě. Poskvrnil-li naše srdce duch předpojatosti či pýchy, jsme připraveni se obrátit. 

Jenom „pozitivní informace“?

Propagandistické vymývání mozků českých (a nejen českých) občanů již běží dlouhá desetiletí, ne-li staletí. Ani katolíci nejsou proti tomu imunní. Neomodernistická masáž ze strany mnohých současných církevních představitelů naopak plně souzní s mainstreamovými médii.

Učinil jsem v poslední době tři tristní zkušenosti. Když jsem přednášel v jedné farnosti o Francouzské revoluci a uvedl strašlivá zvěrstva osvícenských a zednářských neznabohů páchaná ve Vendée a jinde na katolících, jejichž jediným proviněním bylo, že se nechtěli vzdát víry zjevené Bohočlověkem, stěžovali si potom někteří u faráře, že prý má přednáška byla „negativistická“ a nacházelo se v ní příliš málo „pozitivních informací“. Neměl jsem už možnost s těmi lidmi hovořit a zeptat se jich, jaké „pozitivní informace“ měli na mysli. Takové, že Francouzská revoluce byla vítězstvím svobody, rovnosti, bratrství a lidských práv, jak se tomu učí ve školách a jak to hlásají vlivné sdělovací prostředky? Kdybych přednášel takto, nejspíš by si nestěžovali.

Typický brainwashing praktikovaný tzv. duchem II. vatikánského koncilu: všichni jsme bratři, nesmíme se proto těch druhých, těch nekatolíků, dotknout, proto je nežádoucí mluvit pravdu o krvavé genocidě, jakou oni v minulosti připravili věrným katolíkům (a připravují i dnes), to by bylo proti zásadám dialogu a porozumění, musíme „pokorně“ hovořit jen o vině Církve, nikoli o vině těch druhých. Za stížností těchto věřících na mé líčení krvavých bestialit osvícenských kreatur vůči katolíkům bylo jasně cítit právě tohoto ducha. Pokud ho chtějí pěstovat, tak bych jim vřele doporučil, aby škrtli ze svých vědomostí také informace o krvavém pronásledování křesťanů římskými císaři v prvních třech staletích, ty jsou také „negativistické“, stejně tak i perzekuce ze strany bolševiků a mohamedánů.

Postrádá Traditionis custodes právní způsobilost vzhledem ke svým zásadním nepravdám?

Článek 1 motu proprio Traditionis custodes zní: „Pouze liturgické knihy promulgované svatým Pavlem VI. a svatým Janem Pavlem II. v souladu s dekrety druhého vatikánského koncilu jsou vyjádřením lex orandi římského ritu.“ [Pozn. překl.: Protože oficiální překlad dokumentu do češtiny není dosud k dispozici a protože – jak se v poslední době stalo zvykem Vatikánu – latinská verze neexistuje, jsou všechny citáty v tomto textu přeloženy z angličtiny.]

Papež zde tvrdí, že novus ordo je jediným zákonem modlitby římského ritu. Nelze pochopit, jak to jde dohromady s dějinami Církve a s její úctou ke ctihodným ritům starověku a středověku, jejichž typickým představitelem je i Missale romanum z roku 1570 a jeho následná integrální vydání. Také tyto rity jsou lex orandi a nemůže tomu být jinak. Motu proprio pojem lex orandi místo toho neohrabaně používá jako právní, kanonický termín, který lze aplikovat ad libitum, jako by to byla nějaká vnějšková nálepka. Ve skutečnosti je lex orandi celý komplex historických modlitebních textů, obřadů a hudby, jež dohromady vytvářejí římský ritus.

Jediným způsobem, jak udržet fikci článku 1, je tvrdit, že mezi starým a novým misálem je tak velká kontinuita, že nový je jednoduše aktualizovanou verzí toho starého – že novus ordo je v podstatě totéž jako tradiční římský ritus, který mu předcházel. Přesně to činí Františkův list biskupům:

„Je proto třeba uvážit, že římský ritus, během staletí několikrát upravovaný podle potřeb doby, byl nejen zachován, ale i obnoven ,ve věrné poslušnosti Tradiciʼ. Ti, kdo chtějí zbožně sloužit podle předchozí liturgické formy, v Římském misálu reformovaném podle druhého vatikánského koncilu snadno naleznou všechny prvky římského ritu, zejména římský kánon, který je jedním z jeho nejcharakterističtějších rysů.“

Nad flagrantní nepravdivostí těchto několika vět lze jen ustrnout v úžasu.

Úvodník RORATE CÆLI: Biskupové by měli dát kněžím i věřícím okamžitou dispens od hrůz Traditionis custodes

Schváleno doktorem církevního práva

Redaktory Rorate Caeli naplňuje vděčností a povzbuzením velkodušný otcovský a pastýřský postoj, kteří zaujali mnozí biskupové, zejména z anglicko-francouzské oblasti, v reakci na hrůzu, již představuje Traditionis custodes. Těm dobrým pastýřům, kteří toto čtou, vyjadřujeme z hloubi duše své upřímné díky. V době, kdy se o naše srdce pokouší hněv a zármutek a ruší náš pokoj, vaše správné, odvážné kroky tiší rozbouřené vody a brání vítězství nepřítele.

Je však také třeba říci, že tyto kroky jsou nepočetné a daleko od sebe. Urychleně potřebujeme další akci.

Prosíme všechny preláty dobré vůle, všechny pastýře, kteří milují své stádo a záleží jim na něm a na duchovním dobru všech věřících – kněží i laiků –, již po léta čerpají z nesmírného duchovního, modlitebního a teologického bohatství Missale romanum z roku 1962, aby nám udělili dispens od drakonických opatření v Traditionis custodes

Zasvěcení Panně Marii za zachování tradiční mše svaté

Anglickojazyčné tradiční weby a blogy vyzývají tradiční kněze, komunity a věřící celého světa k zasvěcení Neposkvrněné Panně Marii nadcházející neděli 15.8.2021. Tuto generační bitvu můžeme vyhrát jen skrze modlitbu a přímluvu naší vítězné Matky.

Svatá katolická Církev je v bezprecedentní celosvětové krizi. Jedinou nadějí věřících je Boží zásah na přímluvu Neposkvrněného Srdce Panny Marie. 

Dva kněží, kteří si přejí zůstat v anonymitě – jeden diecézní a jeden řeholník – a kteří oba slouží výhradně tradiční mši svatou, vyzývají k celosvětovému zasvěcení všech komunit spojených s TLM k zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie 15. srpna 2021, na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Doufají, že se k nim připojí i mnozí kardinálové a biskupové. 

Ať Neposkvrněné Srdce Panny Marie zvítězí a kraluje!

Společnost pro latinskou mši: Kanonické poznámky k aplikaci Traditiones custodes (příručka pro kněze a věřící)

V tomto dokumentu chceme na základě doporučení, která jsme obdrželi od více než jednoho kanonisty, stručně poukázat na to, co apoštolský list dělá a nedělá z pohledu kanonických povinností biskupů a kněží.

Autorita biskupa

Apoštolský list zdůrazňuje pravomoc diecézního biskupa nad liturgií.

Čl. 2. Diecéznímu biskupovi jako usměrňovateli, podněcovateli a strážci celého liturgického života jemu svěřené partikulární církve náleží usměrňovat sloužení liturgie v jeho diecézi. Je proto výhradně v jeho kompetenci povolit v diecézi užívání Římského misálu z roku 1962 podle směrnic Apoštolského stolce. [1]

V poznámce pod čarou k tomuto článku je (kromě jiného) uveden odkaz na dekret druhého vatikánského koncilu O pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus, č. 15, kde se uvádí:

Biskupové jsou hlavní rozdělovatelé Božích tajemství a také správcové, podněcovatelé a strážci celého liturgického života ve svěřené církvi.“

Podobné vyjádření najdeme v koncilové konstituci o liturgii Sacrosanctum Concilium, č. 22.

Apoštolský list tedy přejímá zásadu, která je v disciplíně Církve již uznávána, a vyvozuje z ní („Je proto…“), že biskup má pravomoc nad užíváním misálu z roku 1962 ve své diecézi. To připomíná výrok papeže Benedikta XVI. v listě biskupům doprovázejícím Summorum Pontificum (2007):

Na závěr bych, drazí bratři., velice rád zdůraznil, že nové normy nezmenšují žádným způsobem vaši autoritu a odpovědnost, ani za liturgii, ani za pastoraci vašich věřících. Každý biskup totiž ve své diecézi řídí liturgii (srov. Sacrosanctum Concilium, 22). [2]

Apoštolský list v tomto bodě nezavádí žádnou inovaci ani nedává biskupům žádnou zvláštní pravomoc, nýbrž pouze opakuje dosavadní právní situaci, kterou jako takovou Summorum pontificum nezměnilo.

Práva kněží a věřících

Apoštolský list papeže Benedikta Summorum pontificum v článku 1 uvádí jako historický fakt, že misál z roku 1962 nebyl nikdy zrušen. Dále potvrzuje právní důsledky této skutečnosti: totiž že kněží latinského obřadu mají právo podle tohoto misálu celebrovat a věřící mají právo se těchto mší svatých účastnit.

Katolická obrana proti Traditionis custodes

Jsem smutný z toho, že mezi komentáři k předcházejícím vynikajícím článkům na téma nejnovějšího dokumentu papeže Františka ve stejně vynikajících překladech pí mgr. Cekotové převažují spíše projevy vzteku, nevole a zoufalství. Podobá se to štěkání raněného psa – a nikoli připravenosti a ochotě k boji. Tím, co nejvíce zeslabuje bojeschopnost, jsou pak vulgarity a nadávky na adresu papeže, resp. celé současné Katolické církve.

Někteří, pokud dobře rozumím jejich komentářům, ji označují jako celek za „koncilní humanistickou sektu“ (KHS), aniž ukážou, kde se nachází ta pravá Kristova církev. Pokud nikde neexistuje, tak Kristus se svým ujištěním, že bude trvat až do jeho druhého příchodu, neměl pravdu a tudíž není pravým Synem Božím. Jenže pravá Ježíšova církev existuje – a aby ji člověk viděl, stačí k tomu jenom znát pravý katolický katechismus a jím se orientovat.

Jak on definuje Církev? Ať už vezmeme Tomáška, Podlahu nebo Kašpara, všude se dozvíme jedno a totéž: Pravá Kristova církev je společenstvím pokřtěných, kteří uznávají římského papeže jako viditelnou hlavu, mají sedmero svátostí a neomylnou neměnnou nauku tvořenou Písmem sv. a posvátnou Tradicí. Římský papež existuje (o něm níže). Co se týká svátostí, tak navzdory rozmělňování nauky o nich ze strany teologů i církevních hodnostářů není v oficiálních církevních strukturách obtížné najít místa, kde jsou platně udělovány. Taktéž v nich působí autority, které učí a vykládají pravou katolickou nauku hlásanou od prvopočátku existence Církve. Ať už se to tedy komu líbí nebo ne, tato nynější celosvětová organizace, jež se nazývá Katolická církev v čele s římským papežem, je a zůstává pravou Kristovou církví a žádnou KHS. Tím netvrdím, že KHS neexistuje. Ano, funguje zde jako nebezpečný protivník a satanův nástroj, který pronikl hluboko do pravé Kristovy církve jako rakovinný nádor a hrozí ji usmrtit zevnitř. Vyznavači KHS ovládli i nejvyšší posty v Církvi.

Kardinál Burke k motu proprio Traditionis custodes

Mnozí věřící – laici, kněží i řeholníci – se mi svěřují s hlubokým znepokojením, které v nich vyvolalo motu proprio Traditionis custodes. Ti, kteří lnou k usus antiquior (starší úzus, UA), jenž papež Benedikt XVI. nazval „mimořádnou formou římského ritu“, jsou přísností disciplíny, kterou jim ukládá motu proprio, velice sklíčeni a jazyk použitý k popisu jich samých, jejich postojů a chování, je uráží. Jako věřící, který má k UA rovněž intenzivní vztah, jejich pocity intenzivního smutku plně sdílím.

Jako biskup a kardinál Církve ve společenství s římským papežem, který má zvláštní povinnost pomáhat mu v pastýřské péči o univerzální Církev a v jejím vedení, uvádím následující komentáře:

1. Úvodem je nutno se tázat, proč nebylo dosud zveřejněno latinské neboli oficiální znění motu proprio. Pokud je mi známo, Svatý stolec zveřejnil text v italské a anglické verzi a následně v překladu do němčiny a španělštiny. Protože anglická verze je označena za překlad, je třeba předpokládat, že originál je italština. Je-li tomu tak, pak významné pasáže v anglické verzi neodpovídají italskému znění. V článku 1 je důležité italské adjektivum unica přeloženo do angličtiny jako „jediný“, namísto „pouze“. V článku 4 se významné italské sloveso devono překládá do angličtiny jako „měl by“ namísto „musí“. (Pozn. překl.: Podle pana kardinála by tedy překlad článku 1 měl znít: „Pouze liturgické knihy promulgované svatým Pavlem VI. a svatým Janem Pavlem II. v souladu s dekrety druhého vatikánského koncilu jsou vyjádřením lex orandi římského ritu.“ Článek 4: „Kněží vysvěcení po zveřejnění tohoto motu proprio, kteří mají v úmyslu celebrovat podle Missale romanum z roku 1962, musejí podat oficiální žádost diecéznímu biskupovi, který před udělením souhlasu konzultuje Apoštolský stolec“.)