Category Archives: Katolická církev
Temná zákoutí náhradního mateřství
Zdá se, že náhradní (surogátní) mateřství bude bioetickým tématem letošního roku. Ostatní kulturně válečná témata – Istanbulská úmluva, redefinice manželství nebo změna pohlaví na žádost – jsou sice již také v pokročilém stavu přípravy, ale náhradní mateřství zatím tolik nerozděluje, a tak má šanci uspět. V Poslanecké sněmovně se formují tři názorové skupiny, oscilující od úplného zákazu po „přiměřenou“ regulaci.
Poté, co poslankyně Ožanová a Válková (obě ANO) předložily návrh zákona s cílem náhradní mateřství úplně zakázat, roztrhl se v médiích pytel s články typu „odborník XY (právník, sociolog, lékař, psycholog) si nemyslí, že je dobrý nápad brát zoufalým bezdětným párům tuto poslední šanci na dítě“, zpravidla doprovázenými střípkem nějakého hlubokého lidského příběhu.
Možná má tato mediální ofenziva za cíl překrýt pachuť, která na surogátu ulpěla po operaci Španěl, kdy se ukázalo, že Praha představuje významný článek v mezinárodním dodavatelském surogátním řetězci. Dokonce i jinak liberální Seznám zprávy si nebraly servítky: „Nezáleží na tom, kde na světě žijete a co jste zač. Jestli jste pár, který nemůže mít děti. Či patříte mezi singles toužící po miminku. Nebo jste člověk s nějakou úchylkou a dokonce pedofil? Všechno jedno – stačí mít peníze. Takhle jednoduše podle policie funguje byznys s náhradním mateřstvím na trase Ukrajina – Česko – svět.“
Předseda Papežské akademie pro život: „Osobně bych asistovanou sebevraždu nepraktikoval, ale…“
Lze s jistotou říci, že po „reformě“ na konci roku 2016 zbyla z Papežské akademie pro život jen svrasklá slupka, která se pod vedením současného předsedy, arcibiskupa Vincenza Paglii, zaplétá do jedné kontroverze za druhou – od škodlivých prohlášení o potratu přes tvrzení, že nauka Církve o antikoncepci v Humanae vitae je „reformovatelná“, až po skutečnost, že někteří z jejích členů (včetně „katolických“!) otevřeně odporují církevnímu učení o otázkách života.
Patrně tedy ani nijak zvlášť nepřekvapuje, že předseda Akademie je pro liberalizaci zákonů o euthanasii. Arcibiskup Paglia řekl 19. dubna v projevu k účastníkům Mezinárodního festivalu žurnalistiky v italské Perugii: „Nelze vyloučit, že v naší společnosti je proveditelné legální zprostředkování, které umožní asistovanou sebevraždu za podmínek stanovených rozsudkem [italského] ústavního soudu 242/2019… Návrh zákona schválený Poslaneckou sněmovnou (ale ne Senátem) šel v zásadě touto cestou. Osobně bych asistovanou sebevraždu nepraktikoval, ale chápu, že její legální zprostředkování může představovat největší společné dobro, které je v podmínkách, v nichž se nacházíme, konkrétně možné.“ (Italský text zde: https://www.ilriformista.it/sul-suicidio-assistito-e-arrivato-il-momento-di-una-legge-353478/)
Co znamená termín „synodální církev“
V únoru proběhlo v Praze evropské synodální setkání biskupů z celého kontinentu. Zavázali se k budování „synodální církve“. Prý každý se má cítit být „přijatý“ v evropských „církevních společenstvích“, kde má vládnou „různorodost“. Nikoli tedy jednota, ale různorodost, různost, rozdílnost, totální „inkluze“ všech.
To ovšem nelze přejít mlčením. Právě v tomto zdůraznění „různosti“ je totiž nejzřetelněji patrný odklon od toho pojetí Církve, jaké bylo vždycky adekvátní zjevené pravdě. Zatímco pražské „synodální shromáždění“ postulovalo „různost, rozdílnost“, Božská nauka naopak hovoří o „jednotě“, kterou představuje jednota v učení, tj. ve víře a mravech. O tom ale v synodálních dokumentech nenajdeme ani zmínku.
Naopak, neomodernistická vnitrocírkevní novomluva tady přímo postuluje nejen disciplinární, nýbrž i doktrinální decentralizaci: ať duchovní v Německu, Belgii nebo Holandsku klidně žehnají párům LGBTQ, ať jim tady nikdo neklade překážky. Stejně tak ale ať duchovní v Polsku, v ČR a na Slovensku toto klidně odmítají a nadále učí podle katolického katechismu, že život v tomto stavu je těžkým hříchem. Tento diametrální rozpor vůbec nevadí, Církev má být konglomerátem různých komunit a přijímat všechny s ohledem na příslušné kulturní prostředí. Toto je hlavní a podstatný závěr pražského synodálního novátorství v návaznosti na všechna dřívější tzv. synodální setkání v rámci papežem Františkem postulovaného tzv. synodálního procesu a „ducha synodality“.
Zbudování domácího oltáře
Za poslední rok se mi častěji než kdy dřív ozývají lidé, kteří si chtějí doma vybudovat oltář nebo to už udělali.
Jejich důvody se do jisté míry liší. Někteří chtějí mít vyčleněný modlitební koutek s ikonami či soškami a instalací oltáře pod svatými obrazy mu chtějí dodat ještě větší důstojnosti. Jiní mají v domě místnost navíc, vhodnou k tomu, aby se z ní stala kaple, kam se mohou chodit modlit posvátné oficium, růženec nebo číst Písmo, a samozřejmě bez oltáře, který nám připomíná Krista-Skálu, nejsvětější Oběť i naši povinnost zbudovat Mu oltář ve svém srdci, není žádná kaple úplná. Ještě další mají přátele kněze, kteří u nich při návštěvách v jejich městě nocují, nebo kterým se může hodit klidné místo, kde mohou odsloužit mši, pokud je povinnost neváže obětovat ji jinde; nebo se připravují na ještě temnější a obtížnější časy, kdy dobří kněží možná budou muset putovat od domu k domu, nebo se úplně skrývat.
Ať jsou naše důvody jakékoli, než se do budování takového oltáře pustíme, potřebujeme vědět několik věcí.
Co když dojde k dalšímu omezení tradiční mše svaté?
Bez ohledu na to, jestli se skutečně chystá další papežský dokument omezující tradiční mši svatou, nebo zůstane jen u nedávného reskriptu, zdá se zřejmé, že situace není příznivá a je dobré být na ni připraven.
Rok po Traditionis custodes vloni v červenci jsme mohli vidět, že reakce biskupů se od reakce na nový misál Pavla VI. v roce 1969 liší jako „noc a den“: velká většina biskupů zákaz TLM odmítla zavést.
Ani nyní, v roce 2023, není Benediktův status quo stále dostatečně pod kontrolou, třebaže Papa Ratzinger je mrtev a zapomenut, přes všechny zprávy, že s TLM zatočily další diecéze.
Skutečně Jeho Svatost věří, že svou svévoli prosadí pomocí dalších akcí hodných „papeže diktátora“? Bez ohledu na pokusy tento nezákonný zákaz římského ritu ospravedlnit, argumentace, která je za tímto zákazem, dokazuje jeho nespravedlivost, slabost, dezinformovanost a tyranství. Protože se však mnozí biskupové cítí být „náměstky římského papeže“ (v rozporu s Lumen Gentium, 27), poslechnou jakýkoli nový rozkaz, který přijde z Vatikánu. Musíme se tedy připravit.
Připravujme se na nejhorší a doufejme v nejlepší.
Nejprve se budeme zabývat duchovní stránkou věci.
Co nás v budoucnosti ještě čeká?
Domníval jsem se, že v tomto zvrhlém světě globalismu, neomarxismu a genderismu mne už nemůže překvapit vůbec nic – jenže omyl! I „starý otřelý bojovník“ – omlouvám se za tuto poněkud neskromnou klasifikaci – zůstává někdy stát s otevřenou pusou. Tak tomu bylo při četbě jedné zprávy z Kanady, jak ji zveřejnil polský web www.stronazycia.pl 8.2.2023.
V Montrealu personál porodnice zabil dítě ve 38. týdnu těhotenství, tedy už v době porodu. Matka si prostě „na poslední chvíli“ rozmyslela, že dítě nechce. Protože v Kanadě platí „právo ženy na potrat“ bez výjimky až do porodu, personál vražedný zákrok provedl, jen pár osob při tom odmítlo asistovat. Aby prý „dítě při příchodu na svět neplakalo“, píchli mu smrtící injekci přímo do srdce. Z lůna žena tak vyšlo již mrtvé.
Rorate Caeli: Zatím stále jen fámy
Pokud jde o zvěsti o tom, že se chystá nový dokument o latinské mši, které se v poslední době šíří, naše zdroje [tj. zdroje Rorate Caeli] v Římě popřely jeho existenci či že se přinejmenším plánuje.
***
Avšak jedno důležité upozornění, a to naše, nikoli od našich zdrojů: za tohoto pontifikátu se přehršel nové legislativy objevuje každý měsíc. Na rozdíl od toho, co bylo zvykem v minulosti, legislativa za Františka nevychází z uvážlivé procedury, kdy se od každé zainteresované kongregace žádá zpětná vazba a připomínky. Ve Františkově právu žádná procedura neexistuje.
Vatikán laicizoval pro-life kněze
Pravděpodobně na papežský příkaz byl z kněžského stavu propuštěn americký kněz P. Frank Pavone, národní ředitel organizace Kněží pro život a předseda Národní náboženské rady pro život. Papežský nuncius ve Spojených státech Msgr. Christopher Pierre rozeslal všem americkým dopis datovaný 13. prosince, v němž se uvádí, že P. Pavone byl laicizován za „rouhavou komunikaci na sociálních sítích“ a „trvalou neposlušnost vůči legitimním pokynům diecézního biskupa“. V samostatném sdělení nuncius píše, že prefekt Dikasteria pro klérus uvedl, že proti rozhodnutí „není odvolání“. „Otci Pavonemu byla dána dostatečná možnost hájit se v kanonickém procesu a rovněž měl mnoho příležitostí podřídit se autoritě svého diecézního biskupa,“ říká se v prohlášení. „Bylo rozhodnuto, že P. Pavone nemá pro své činy žádné rozumné ospravedlnění.“ Poněkud zvláštní je, že Dikasterium pro klérus vydalo rozhodnutí o laicizaci 9. listopadu, ale P. Pavone se o něm podle vlastních slov dozvěděl až od tiskové agentury CNA, která po něm chtěla komentář.
P. Pavone byl vysvěcen na kněze v diecézi New York v roce 1988 a již v roce 1993 dostal od newyorského kardinála Johna O’Connora svolení k tomu, aby se na plný úvazek věnoval boji za ochranu nenarozených. Za tímto účelem založil či spoluzaložil několik organizací, mezi nimi Priests for Life (Kněží pro život) a vysoce oceňovanou Rachel’s Vineyard, která se zabývá péčí o osoby trpící následky potratu a postaborčním syndromem. V roce 2005 byl inkardinován do texaské diecéze Amarillo. O tři roky později Benedikt XVI. jmenoval sídelním biskupem v Amarillu Patricka Zurka, s nímž P. Pavone brzy začal mít problémy. Poprvé biskup Zurek otce Pavoneho suspendoval v roce 2011, tehdejší Kongregace pro klérus, k níž se kněz odvolal, však již v roce 2012 rozhodla v jeho prospěch a biskupovi doporučila „velkorysost“. Podruhé pak Vatikán zrušil tresty a omezení, které biskup P. Pavonemu uložil, v roce 2019. V dopise, který P. Pavone po své laicizaci napsal papeži Františkovi, s nímž se několikrát setkal, připomíná Svatému otci, že ho on sám v jeho činnosti několikrát podpořil. Asistentka P. Pavoneho Dr. Theresa Burkeová to má od papeže dokonce písemně. Nicméně časy se zřejmě změnily: jak si všímá přední americký kanonista P. Gerald Murray, rozhodnutí o laicizaci, proti němuž není odvolání, muselo přijít od samotného papeže (jinak by bylo možné odvolat se právě k němu). Portál The Pillar uvádí, že Dikasterium pro klérus Pavoneho laicizovalo s využitím zvláštních pravomocí, které obdrželo v roce 2009 primárně proto, aby se usnadnila laicizace kněží zneužívajících mladistvé. Každé takové rozhodnutí se předkládá k osobnímu schválení papeži a je papežovým právním aktem. Jde o mimosoudní řízení, které neumožňuje proces před tribunálem složeným ze soudců. O laicizaci P. Pavoneho údajně Dikasterium žádal biskup Zurek.
Katoličtí progresisté chtějí škrtnout nauku o dědičném hříchu
Nauka o dědičném hříchu se musí změnit. To požadují katoličtí progresisté. Jeden z nejpopulárnějších a nejvíce ceněných německých liberálních teologů Hermann Häring nepokrytě speluje o její….překonání, což znamená…odmítnutí. Podle tohoto teologa nauka Církve na toto téma vyvolala strach před svobodou a před světem a způsobila nárůst klerikalismu…
Hermann Häring vyslovil tento názor na stránkách magazínu Herderova nakladatelství „Christ in der Gegenwart” (Křesťan v současnosti). Nauka o prvotním hříchu prý vytvořila ztraumatizovaný obraz lidství; součástí toho prý bylo odmítnutí samostatnosti a autonomie člověka, a v důsledku též nenávist k ženám a sexuální fóbie.
Směšné vykrucování arcibiskupa Paglii
Duše a hvězdy psaly dne 19.10. o nominaci propotratové ateistky Mariany Mazzucatové, Američanky italského původu, do Papežské akademie pro život. Protože tento počin papeže Františka na popud arcibiskupa Vicenza Paglii, jenž stojí v čele této instituce, vyvolal vlnu nesouhlasu především ze strany lékařských odborníků, přihlásil se o slovo samotný arcibiskup Paglia, jehož autentická slova z tiskové konference uvádí rakouský portál www.katholisches.info.
Mons. Paglia se hájí tím, že prý Mazzucatová byla jmenována do akademie pouze jako ekonomka, vynikající finanční odbornice, která prý nebude mít absolutně žádnou kompetenci ve věci stanoviska této instituce k potratům. Jenže pan arcibiskup, aniž si to možná sám uvědomuje, si tím parádně „naběhl na lopatu“. Ano, Mazzucatová je skutečně ekonomkou a oficiálně jako taková byla přijata do akademie. Jenže právě ekonomie je dnes klíčem k tomu, jakým směrem se ta či ona instituce bude ubírat. Mazzucatová je přitom vlivnou aktivistkou Světového ekonomického fóra (SEF) v čele se známým Klausem Schwabem, propagátorem tzv. Velkého resetu, které mj. má ve svém programu podporu potratů a k jednotlivým zemím se chová podle toho, jak vypadá jejich legislativa v této oblasti.
