Category Archives: Katolická církev

Biskupové se rozcházejí v otázce genderu

V souvislosti se snahami o redefinici manželství a chystanou ratifikací Istanbulské úmluvy se v naší zemi rozpoutala debata, do níž se zapojili také představitelé Katolické církve. Česká biskupská konference varovala, že úmluva „staví muže a ženu do zásadní opozice a veškeré chování vůči ženám chce vidět jen ve světle historicky nerovného poměru sil mezi muži a ženami“. Velkou pozornost vzbudilo burcující kázání Mons. Petra Piťhy z 28. září. Aktuálně se k otázce genderu vyslovili dva biskupové: Na konci listopadu vydal své stanovisko plzeňský biskup Tomáš Holub, o pár dní později na něj kriticky zareagoval českobudějovický biskup Vlastimil Kročil. V čem se pohled těchto dvou biskupů na gender liší?

Tomáš Holub v úvodu svého stanoviska upozorňuje, že při diskuzích o Instanbulské úmluvě jde v první řadě o pochopení genderové problematiky. Ta je podle něj komplexní, a pokud ji redukujeme na radikální teorie, vyvolává to u lidí strach a zmatek. Nepřijatelná je pouze genderová ideologie. Ta z křesťanského pohledu představuje „nepřípustný jednostranný teoretický konstrukt, který definuje osobní identitu každého člověka zcela nezávisle na biologickém pohlaví nebo například podstatu jakéhokoli vztahu mezi mužem a ženou pojímá výhradně mocensky“. Naproti tomu neideologicky pojímaná genderová studia nám mohou být prospěšná, abychom byli schopní uvádět Kristovo učení do praxe a usilovat o spravedlivý přístup k ženám.

Proč miluji Katolickou církev

Ne, nebudu uvádět věroučné důvody, které by měl každý katolík znát: protože byla založena samotným Spasitelem a tuto svoji kontinuitu může prokázat, protože má svátosti ustanovené přímo Kristem, který se bytostně zpřítomňuje ve svátosti oltářní, protože má svatou a neměnnou nauku a prostředky spásy. To je (nebo by mělo být) samozřejmostí, i když žel existuje dnes mnoho neomodernismem nahlodaných katolíků, kteří toto buď neznají, nebo přímo popírají.

U mne ale přistupují ještě zcela osobní důvody, proč Církev miluji. Paradoxně právě proto, že se proti ní mediálně brojí a vystupuje. Právě proto, že se v ní vyskytly v poslední době ve větším počtu než dříve sexuální skandály a zneužívání. Právě proto, že je nahlodána neomodernistickou naukou, prosazovanou často direktivním způsobem, a zastávanou žel i její nejvyšší hierarchií. To je dokladem, že není ďáblu a jeho pomocníkům zde na zemi lhostejná, že v ní vidí trvalé nebezpečí – a proto ji usilují zničit. Je hrází proti zlu, i když dnes více protrženou než kdy předtím v dějinách, ale pořád hrází, proto se jí držím a právě proto, že zůstává hrází a tím i mojí ochranou, ji miluji.

Demagogie a propaganda v provedení otce Holíka

Úvaha otce Holíka o Istanbulské úmluvě by neměla zapadnout, je to mistrovské dílko. Ukazuje, jak se dá znemožnit nějaký postoj, když se člověku zrovna nechce argumentovat, případně když žádné argumenty nemá:

1) Problém uvést nějakými obecnými tezemi, které znějí rozumně (uzavírat se před světem je špatné; je dobré, když se lidi na něčem domluví; problémům je třeba předcházet).

2) Podpořit to odkazem na sdílenou identitu (Církev nemá hranice; křesťané jsou lidmi Slova – přičemž zákony se skládají ze slov).

3) Úvod shrnout do jednoduchého sloganu pro ty, kdo neudrželi pozornost („Solidarita, soucit, soudržnost, mezinárodní přesah.“).

4) Říct něco o oponentech a jejich motivaci, včetně podivných detailů („Někteří jsou v důchodu, ale každý má dost své práce“); neuvádět jejich jména, aby bylo jasné, že jsou bezvýznamní, a aby nemohli tak snadno zareagovat.

5) Naznačit, že oponenti nejsou schopní odpovědět na otázky, jejich tvrzení postrádají logiku, snaží se manipulovat („Po dvou hodinách přesvědčovacích monologů“).

6) Ukázat, že lidé, kteří oponentům věří, jsou hloupí (omdlévající seniorka) a naletěli na absurdní tvrzení („Oni nám zakážou Boha!“).

7) Ukázat svoji dobrou vůli, snahu vyvést oponenty z omylu („děkuji přednášejícím … proč propánakrále používají dezinformační techniky“). Je to však marné, oponenti nejsou přístupní argumentům.

8) Rozuzlení („došlo mi to“), odsudek oponentů (jsou vnitřně nepoctiví; současně svým tvrzením sami věří – sice si to maličko odporuje, ale zní to působivě), závěr ozvláštnit nějakým módním pojmem (unfair trade) – radši s překladem, protože posluchači ho nejspíš neznají.

9) Celé to přečíst klidně a s nadhledem moudrého otce, který všechno ví a na kterého se můžeme spolehnout.

Kardinál Burke: Hlasovat na příštím konkláve bude těžké

Kolegium kardinálů, jehož úkolem jednou bude zvolit nástupce papeže Františka, „je na špatné cestě“, pokud jde o vzájemnou komunikaci – a to v době, kdy svět potřebuje, aby Církev byla silná, řekl kardinál Raymond Burke. Uvedl k tomu, že přestože kolegium má papeži radit, František schůzi všech kardinálů již téměř čtyři roky nesvolal. Kardinálové už spolu nemluví, řekl kardinál podle zprávy listu The Australian.

Bývalý prefekt Apoštolské signatury nedávno pobýval v Austrálii, kde navštívil nový benediktinský klášter v Tasmánii, pronesl projev k Australské konfraternitě katolických duchovních a udělil biřmování 32 biřmovancům ve farnosti Johna Henryho Newmana v Caufield North v Melbourne.

Ze současných 124 kardinálů-volitelů jich 59 jmenoval František, konstatuje zpráva, kterou převzal i italský zpravodajský server se sídlem ve Vatikánu Il Sismografo. Jen málokteří z kardinálů jmenovaných Benediktem XVI. či Janem Pavlem II. však znají ty nové a noví kardinálové se neznají navzájem. „Volit bude obtížné,“ uvedl Burke. „Potřebujeme se pravidelně scházet.“

Svatá Kateřina Alexandrijská, drcená kolem Consilia

Sv. Kateřina Alexandrijská

Jako člověk, který strávil mnoho let života studiem i výukou filosofie, jsem vždy – nebo alespoň od chvíle, kdy jsem se prvně dozvěděl o její existenci a o tom, koho je patronkou – choval ve zvláštní úctě svatou Kateřinu Alexandrijskou. Můj starý Denní misálek sv. Ondřeje mi pod datem 25. listopadu věrně líčí příběh jejího života a smrti, jak ho všichni křesťané po staletí přijímali:

Svatá Kateřina se narodila v Alexandrii a vytrpěla mučednictví kolem roku 310 za císaře Maximima. Stará vyprávění líčí, že jako osmnáctiletá byla tak vzdělaná ve filosofii i v náboženství, že císař svolal skupinu filosofů, která ji měla přesvědčit, aby odmítla Krista a obětovala modlám. Místo toho je však ona přesvědčila o jejich omylu a obrátila na křesťanství. Byla bičována a připoutána ke kolům opatřeným hřeby, ale mučicí nástroj se rozpadl. Nakonec byla sťata. Tento příběh byl velkým zdrojem inspirace pro středověkou ikonografii. Svatá Kateřina je uctívána jako patronka křesťanských filosofů a patří mezi čtrnáct svatých pomocníků v nouzi.

Její kolekta v tradičním římském misálu je nádhernou modlitbou, která odkazuje na zázračné přenesení jejího těla do kláštera na hoře Sinaj:

„Bože, jenž jsi dal zákon Mojžíšovi na vrcholu hory Sinaj a na témže místě svatými anděly svými zázračně umístil tělo svaté Kateřiny, panny a své mučednice, uděl, prosíme, abychom pro její zásluhy a na její přímluvu byli schopni dojíti k hoře, která jest Kristus: jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého, Bůh po všechny věky věků. Amen.“ [Překlad Schallerův misál.]

Pohoršení moderního katolického pohřbu

Před časem zemřel někdo, kdo byl v mém životě důležitý. Zúčastnil jsem se pohřbu. Byl to kanonizační rituál v novus ordo, který provedl kněz a tři ženy v kostýmcích, které ministrovaly v presbytáři. Všichni účastníci pohřbu byli oblečeni v černém, kromě kněze, který byl v bílé. Byl v tom do očí bijící, nevkusný rozpor. Kontrast mezi hluboce lidským nutkáním truchlit, který lze označit za pevně zakořeněnou součást sensus fidelium, a potrhlými liturgickými reformátory, kteří zavedli bílou jako barvu pro mše za zemřelé, nebyl nikdy tak evidentní. [1]

O den dříve jsem však s rodinou šel na tradiční rekviem, které celebroval jeden spřátelený kněz. Kontrast nebyl jen hluboký; byl šokující. Ze dne na den jsme citově uvízli mezi dvěma radikálně odlišnými oběťmi za mrtvé: jedna brala smrt smrtelně vážně, starala se o osud duše zemřelého a dovolila nám trpět. Druhá smrt odbyla frázemi a prázdnými sliby. Kontrast mezi černým ornátem, Dies irae a šeptanými modlitbami v pátek a bílým rouchem se štólou navrch a gejzírem sentimentu a všeobecné shovívavosti v sobotu přesně vystihoval propast, která dělí víru světců od předčasně stárnoucího modernismu včerejška. Přistihl jsem se při myšlence: největší zázrak naší doby je to, že katolická víra přežila liturgickou reformu.

Jeden čtenář mi jednou napsal o své podobné zkušenosti a o jeho úvahy bych se s vámi rád podělil:

Jak se dělá revoluce v Církvi

Nenápadně, postupnými kroky, s texty, v nichž je spousta pravověrných a autenicky katolických tezí, někdy až 99 procent. Exorcisté říkají, že i ďábel skrze posedlé osoby vypovídá většinou pravdivě. Jenže je to jako nápoj, který z více než 90 procent neobsahuje nic otráveného, jenže i to mizivé procento jedu v něm je schopno člověka usmrtit.

Klasickým dokladem je tady dosud málo známý „Pastorační návrh“ argentinské biskupské konference a pochvalná odpověď vatikánské Kongregace pro nauku víry z přelomu let 2013-14, které i s dopisem argentinského episkopátu zveřejňujeme níže. Biskupové tady reagují na nedávno schválené argentinské zákony o manželství pro všechny, rozuměj i pro homosexuální a lesbické páry, a o právu na změnu genderové identity, tj. že muž, který se „cítí“ být ženou, si může „změnit pohlaví“, rovněž tak žena, která se „cítí“ být mužem.

Argentinští biskupové v dopise Kongregaci pro nauku víry samozřejmě zdůrazňují, že tyto zákony jsou pro ně neakceptovatelné a odmítají je. Jenže už tady pozorný čtenář najde kapičku jedu, když uvádějí: „Připouštíme, že není možné tento druh zákonů kanonicky uznat…“. Jaképak „připouštíme“? Tyto zákony nutno přece kategoricky odmítnout, protože jsou v rozporu s katolickou naukou a nebezpečné pro společnost!

Seriál Mladý papež

Kdo si prolistuje noviny zvané Katolický týdeník, bude motivován ke shlédnutí seriálu Mladý papež. Kdo ho shlédne, bude jím ovlivněn. Buď velmi málo, nebo naopak hodně. Znám oba typy diváků, vím o konkrétních lidech.

Jaký vliv tento seriál zanechá? Neprobereme všechno, zaměřme se jen na něco.

Především je nutné upozornit, že film je z psychologického hlediska velmi propracovaný. Bez nadsázky lze říct, že při jeho tvorbě došlo k využití (zneužití) současných, tedy pokročilých poznatků psychologie. Zmíněné vlivy tedy budou mít formu manipulace (tu si ovšem manipulovaný neuvědomuje, neví, že je manipulován, nevěří tomu). Co chtějí autoři do člověka dostat, skrytě do jeho podvědomí dostanou a ovlivní ho.

Jeden příklad za všechny: Když je hlavní postava nesympatickým člověkem, spolu s jejím odmítnutím odmítnou lidé také její důrazy a názory. Pokud se postupně stane postavou přijatelnou a zároveň změní nějaké názory, divák si řekne, vlastně neřekne, protože je to podvědomá záležitost: Tamto odmítněme, jako odmítáme nesympatického, toto přijměme. Seriál se tak stal součástí hmomopropagandy. „Zlí sebestřední namyšlení nemožní lidé nesoucí si své problémy jsou (prý) proti homosexuálům, lidé, kteří začali jednat rozumně, jsou otevřenější“ – manipulace jak hrom. Působí dojem, že rozumným je prý tento přístup. Však tento přístup začal zastávat tehdy, když začal jednat rozumněji. To je jeden z účinků, který může film v podvědomí vyvolat. Musíme dodat: nikoli. Ve skutečnosti je rozumné nazvat hřích hříchem, protipřirozenost odmítnout jako špatnou atd. Samozřejmě že, jak dokazuje zkušenost, musím v tuto chvíli doplnit, že je něco jiného člověk (homosexuál), něco jiného sklon a něco jiného konkrétní skutek. Že odmítnutím hříchu (skutku) nikdo neodmítá ani nezavrhuje člověka atd. Aby zas nebyl oheň na střeše. A že odmítnutím propagandy odmítáme propagandu, ne lidi.

Půjdeme do nebe!

Půjdeme do nebe!

S tímto radostným povzdechem umíral r. 1591 mladý jezuita sv. Alois Gonzaga, když se nakazil morem při ošetřování nemocných. Smrt byla pro něho radostnou událostí. Jak ji chápeme my, katolíci 21. století? Měsíc zesnulých, listopad, se přímo nabízí k této malé meditaci.

Nebyl to jen sv. Alois, kdo umíral s neskrývanou radostí v srdci, s jistotou spásy. Už sv. Pavel přece psal, že smrt je pro něho „ziskem“, prvotní křesťanští mučedníci šli radostně do arény nechat se roztrhat šelmami, neboť se těšili na setkání s Kristem a nemohli se dočkat. Podobnou radost projevili i katoličtí mučedníci ve Vendée za Francouzské revoluce, rovněž tak katolické oběti bolševického pronásledování v Rusku, Mexiku, Španělsku a jinde. Ekvadorský prezdient Gabriel García Moreno, když ho svobodný zednář Rayo se svými kumpány ubodal r. 1875 k smrti, radostně vzdechl: „Bůh neumírá.“

A nemuselo jít jen o mučedníky. Sv. Terezie Martinová z Lisieux (lidově Terezička) krátce před odchodem na věčnost r. 1897 řekla: „Po smrti budu na zem sypat růže.“ Podobných příkladů bychom mohli uvést mnoho. Jenže pozor! Tridentský koncil vyhlásil jako dogma: „…nikdo nemůže s neomylnou jistotou víry vědět, že dosáhl Boží milosti…“ (Dokumenty Trid. koncilu, Praha 2015, hlava 9). A Katolický katechismus Josefa Kašpara (str. 192, Praha 1921) uvádí: „Bez zvláštního zjevení Božího nikdo neví s jistotou všech pochybností prostou, zdali je ve stavu milosti Boží.“ Sv. Terezie byla mystičkou a zvláštní Boží zjevení měla, stejně tak řada dalších omilostněných osob. Mučedníci pro Krista už jen díky tomuto faktu mohli mít téměř neomylnou jistotu, stejně tak mučedníci blíženské lásky jako sv. Alois nebo sv. Maxmilián Kolbe.

Jenže co my? Opravdu nevíme, jestli jsme v milosti posvěcující? Zmiňovaný katechismus píše (str. 192), že i když nemůžeme mít neomylnou jistotu víry, můžeme mít jistotu morální, tj. když si nejsme vědomi od poslední platné sv. zpovědi žádného těžkého hříchu. Ano, ale nemůžeme si být jisti, že v této milosti vlastními silami a osobním úsilím setrváme až do konce, že neklesneme do těžkého hříchu. Sv. Pavel říká: „Kdo se domnívá, že stojí, hleď, abys nepadl…“ (1 Kor 10,12). Chceme-li v milosti posvěcující vytrvat až do smrti, musíme neustále o to prosit a modlit se, často přijímat svátosti a doporučuje se praktikovat pobožnosti, které tomu napomáhají a mají „pečeť“ samotného nebeského poselství (první pátky Nejsvětějšího Srdce, první mariánské soboty apod.).

Dokonalost katolické nauky

S tímto postojem se opravdu můžeme těšit do nebe. Rád rozjímám, jak dokonalá a perfektní je v tomto směru katolická nauka, což je další doklad jejího původu přímo od Pána. Bůh nám slibuje věčný život, když budeme plnit jeho přikázání a praktikovat lásku k němu a k člověku: život duše hned po smrti, a život duše s oslaveným tělem od okamžiku posledního soudu.

Život po smrti slibují ale i jiná náboženství. Mnoho pohanských kultů ve starověku jej chápalo jako pokračování pozemských radovánek a rozkoší, stejně tak islám se svým „nebeským nevěstincem“. Ježíš ale nabízí něco diametrálně odlišného. Jeho království nespočívá „v jídle a pití“, ale „v duchu a pravdě“. Nebeské rozkoše nebudou identické s těmi pozemskými, jejich pokračováním, to by byl, jak píše v Minutěnce biskup Josef Hlouch, pouhý obchod, kšeft. Půjde o radosti ducha, které formuloval F.M. Dostojevskij jako „pravdu, dobro a krásu“. Ty jsou součástí lásky jakožto nejvyšší hodnoty, která je definována jako přání maximálního dobra, zejména věčné spásy, všem včetně nepřátel, neboť Bůh Syn zemřel na kříži za všechny lidi. „Láska nikdy nekončí…,“ napsal sv. Pavel (1 Kor 13, 8). Láska je zdrojem a příčinou duchovní radosti z Boží přítomnosti, která trvá na věky.

Nevím o žádném jiném náboženství s tak vysokým pojetím věčného života, kdy mizí jakákoliv „obchodní výměna“ ve formě „má dáti – dal“: Bože, já budu plnit tvá přikázání a ty mi za to dáš nebe se všemi radovánkami jídla, pití, bezstarostnosti, odpočinku a dalších pozemských požitků – tak to nefunguje a toto Kristus nenabízí. „Požitky“ v jeho Božském poselství jsou úplně jiné, duchovní, proto světáci a požitkáři se za nimi nehrnou.
Některá náboženství zase nabízí truchlivou vizi posmrtného života. Antika věřila, že duše budou žít formou stínů v ponurém podsvětí bez radosti, buddhismus vidí konečné řešení v nirváně, v rozplynutí se v nicotě, čili předkládá definitivní zánik, což rozhodně není ničím radostným. Hinduismus (a také buddhismus ještě před nirvánou) zase učí reinkarnaci, která jen vede k neradostným a ustaraným myšlenkám, do jaké rodiny a jakého prostředí v budoucím životě přijdu a jak se mi bude dařit.

Katolické pojetí věčnosti všechny tyto představy převyšuje. Nabízí věčnou a trvalou radost, nádherný život, jenž nespočívá v rozkoších hmotných, přirozených a pozemských, ale nadpřirozených, které „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo…“, jež budou ryze duchovního a nadpřirozeného rázu.

Peklo a očistec

Jenže nestane se tak automaticky. Alternativou pro nebe je peklo, sám Ježíš o něm mnohokrát mluví na stránkách evangelií. A nebude prázdné, jak si opovážlivě představují současní neomodernisté, Kristus varuje, že mnoho lidí jde širokou a pohodlnou cestou, jež končí v pekle, tj. ve věčném zavržení a útrapách s tím spojených.

Katolický kalendář nás informuje o mnoha osobách, které jsou prokazatelně (byly zde církevně uznané zázraky) v nebi. Nevíme ale s výjimkou Jidáše o nikom, kdo je v pekle (snad jen ve Starém zákoně Kore a další odbojníci proti Mojžíšovi, ale jednoznačné to není). Přesto ale víme, a církevní nauka je v tomto křišťálově jasná, jak peklu uniknout. Nepřijde tam nikdo, kdo zemře v milosti posvěcující. I nejhorší zločinec, jestliže na smrtelné posteli bude svých hříchů litovat a zřekne se jich buď ve zpovědi nebo v okamžiku těsně před posledním vydechnutím, nebude zavržen. Naopak zase člověk navenek ctnostný, pokud je ve stavu těžkého hříchu, nevyznal ho ve zpovědi a odmítá to učinit i na smrtelné posteli tváří v tvář jisté smrti, nebude spasen a půjde do pekla. Vybral si svůj úděl sám, Pán v okamžiku soukromého soudu, následujícího hned po smrti, pouze jeho svobodné rozhodnutí potvrdí. Sv. Jan Křtitel Vianney popisuje, jak se mu zjevila jistá žena navenek velmi ctnostná a oplývající dobrými skutky, za jejíž spásu se modlil, a řekla: „Nech toho, je to zbytečné, já jsem v pekle. Styděla jsem se při každé zpovědi vyznat jeden svůj těžký hřích, spáchaný před mnoha lety, a neudělala to ani ve zpovědi těsně před smrtí. Neustále jsem přijímala svatokrádežně a pak v posledním okamžiku života už neměla sílu litovat toho.“ To je varování pro každého katolíka: Cesta k peklu je dlážděna svatokrádežnými zpověďmi, kdy vědomě zamlčuji těžký hřích, který jsem spáchal a o němž vím. Nedostane se například do nebe ten, kdo udržuje mimomanželský (nebo homosexuální) poměr, ve zpovědi to jako hřích nevyznává (nebo vyznává bez lítosti a vnitřního rozhodnutí toto dát do pořádku) a přistupuje tak ke svatokrádežnému sv. přijímání. Když nezaujme kající postoj alespoň na smrtelné posteli, nebude spasen. Tak je tomu s každým těžkým hříchem, např. s potratem, antikoncepcí, podvodnými praktikami v podnikání apod.

Víme ale také, že „Bůh je nejvýš spravedlivý“. Tak zní druhá základní pravda katolické víry. Jeho spravedlnosti by odporovalo, kdyby na základě pouhé lítosti nad hříchy se (hypoteticky) i Hitler, Lenin nebo Stalin dostali do nebe na stejné úrovni se sv. Maxmiliánem Kolbem, sv. Otcem Piem a mnoha dalšími světci, kteří žili celý život asketicky a ctnostně. Proto existuje očistec, kde si každý vytrpí tresty za už odpuštěné hříchy, pokud si je nevytrpěl už na zemi ve formě nemocí, bolestí a různých životních pohrom. Dokladů z Písma sv. pro existenci očistce máme jen nepatrně: kniha Moudrosti 3,5, kde se mluví o duších spravedlicých, že „po malém trestu dojdou velkých dobrodiní“, dále 2. kniha Makabejská 12, 39-45, kde je výzva k modlitbám za mrtvé, v Novém zákoně potom u Mat 12, 32 Kristus říká, že „kdo by se rouhal proti Duchu Svatému, tomu nebudou hříchy odpuštěny ani v tomto věku, ani v budoucím…“ Z těch slov plyne, že že po smrti je ještě místo (stav), kde se hříchy odpouštějí (plné odpuštění existuje až po odpykání trestu). Tím není ani nebe, neboť tam nevejde nic neposkvrněného, ani peklo, neboť tam se nic neodpouští. Musí být tedy očistec.

Mnohem četnější doklady víry v očistec máme v posvátné Tradici, která je stejně závažným pramenem jako Písmo sv. Už nejstarší liturgie sahající až k apoštolským dobám mají memento za zemřelé, apologeta Tertullian ve 2. stol. píše, že vdovy se mají modlit za své zemřelé manžele, v římských katakombách ze 2. a 3. stol. existují nápisy, jež k tomu vyzývají. V římském chrámu Sacro Cuore existují dokonce otisky dlaní, pocházející ze záhrobí, jimiž duše v očistci prosí o modlitbu a zkrácení trestů za hříchy, jichž se na zemi dopustily. Modlitba za zemřelé, tj.za duše v očistci (jiná být nemůže, neboť duše v nebi naši modlitbu nepotřebují, a duším v pekle není nic platná), patří od prvopočátku k praxi Církve a k její nauce. Modlit se za zesnulé patří k povinnostem katolíka, je to součást skutků duchovního milosrdenství. Francouzský katolický teoretik a politik 19. stol. Louis Veuillot píše, že takto se vytváří krásné společenství lásky žijících na tomto světě a trpících na druhém břehu. Označuje to za úžasný projev autentického humanismu a altruismu v podání katolické nauky.

Nedokonalost a scestnost jiných pojetí

Na prvním místě nutno jmenovat ateismus jakékoliv provenience, ať už marxisticko-leninské, existencialistické nebo jiné. Po smrti prý nic není. Já jako mladý muž jsem prošel obdobím tápání a uvažováním, jestli Bůh skutečně existuje. Právě nauka, že po smrti je jen zánik, nicota, mne nejúčinněji odradila od ateismu. Bolševici hlásali, že prý marxismus zbavuje lidi strachu před tím, co bude po smrti. Já jsem se ale bál mnohem více právě toho, že po smrti nic není, že má existence definitivně skončí s rozkládajícím se mrtvým tělem. Člověk podvědomě nechce zaniknout, touží po pokračování svého života po smrti a bojí se naopak v rozporu s tím, co tvrdí ateismus, že jeho existence se smrtí definitivně uzavře. Nejsem určitě sám, kdo zažil, jak velký strach mají nevěrci ze smrti, nota bene nejsou často ani příliš přesvědčeni o neexistenci posmrtného života a v jejich nitru jako červ pořád vrtá pochybnost: Co kdyby nějaký věčný život přece jenom byl?

Existenci nesmrtelné lidské duše dokazuje i věda. Myšlení a vůle nejsou jenom činností mozku, buňky lidského těla se během 7-10 let zcela obmění, můj mozek v 70 letech již dávno není co do hmoty tím mozkem před cca 50 lety, mé tělo není identické s tělem z dob, kdy jsem byl ještě dítětem. Já v 70 letech vlastně nejsem už tímtéž člověkem z doby před několika desítkami let, je to po hmotné stránce někdo úplně jiný. Jak to ale, že přesto si přesně pamatuji události z té doby a spolehlivě vím, že jsem to jeden a tentýž já, že tu není jiná bytost? Musí proto být jeden spojující nehmotný a nesmrtelný princip, který je nad tím – a to je lidská duše. Pátá základní pravda víry zní: „Lidská duše je nesmrtelná.“ Dosvědčuje to Písmo sv. (na mnoha místech) i Tradice.

Příbuzným ateismu je panteismus různých proveniencí. Člověk prý po smrti „splyne s božskou podstatou přírody“ apod. Na to odpovídá trefně samotný nepřítel Katolické církve T.G.Masaryk v rozhovoru s německým spisovatelem Emilem Ludwigem: „Já chci být já i po smrti, nechci se rozplynout v nějaké metafyzické kaši.“ Panteistické rozplynutí se v přírodě hlásá i buddhistická nauka o nirváně (srvn. výše).

Východní náboženství zase věří v reinkarnaci. Toto akceptují i mnozí katolíci v Evropě a v Americe. Jako doklad uvádějí dokonce stovky výpovědí nejrůznějších osob z Indie a dalších oblastí reinkarnační kultury, které dovedou přesně popsat, že byly v minulém životě tím či oním konkrétním člověkem, jehož životní události vylíčí naprosto přesně, aniž by se s informací o něm někdy jindy setkaly. Inu, pokud nejde o podvod, tak se jedná pouze o potvrzení reality, že existují jevy jako jasnovidectví, telepatie atd., kdy osoba mající tuto schopnost může vidět do podrobna životní příběh někoho konkrétního dříve zemřelého, který si potom v reinkarnačním kulturním prostředí vykládá tak, že je tímto „převtěleným“ člověkem. Víra v reinkarnaci má také negativní mravní důsledky. Zatvrzelý hříšník si řekne: Já se vlastně te´d nemusím vzdát svého života v rozporu s Božím řádem, udělám to až v příštím životě po reinkarnaci.

Jehovisté a adventisté zase učí, že prý lidská duše umírá spolu s tělem a ožije až spolu s ním při posledním soudu. Písmo sv. je ale usvědčuje z jasné nepravdy na mnoha místech. Už ve Starém zákoně je psáno v knize Kazatel 12,7: „Prach se vrátí do země, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ V Novém zákoně jsou potom desítky dokladů o nesmrtelnosti lidské duše hned po smrti, nejlépe a nejvýstižněji podobenství Kristovo o boháči a Lazarovi (Luk 16,19n) a 1 Petr 3,18n, kde první papež v dějinách Církve píše o Kristově duši, jež po Pánově ukřižování a ještě před Zmrtvýchvstáním vstoupila do šeolu, kde zvěstovala vysvobození tamním duším včetně těch, jež tam byly už od potopy za Noemových časů. Dnes i někteří neomodernističtí teologové uvnitř Církve učí podle heretika Lászla Borose podobně jako jehovisté, že duše po smrti prý umírá spolu s tělem. Jsou ovšem v rozporu s Písmem sv. i s Tradicí, tj. v bludu.

Važme si proto úžasného daru, kterým je zjevená pravda o posledních věcech člověka. Odhaluje nejen Boží spravedlnost a milosrdenství, ale také nádhernou logiku a intelektuální i duchovní hloubku, jíž se nevyrovná žádné jiné učení na toto téma. A hlavně – těšme se do nebe! Když budeme žít v milosti posvěcující, posilovat se svatými svátostmi, konat dobro podle Božího zákona a varovat se hlavně těžkého hříchu, a neustále pokorně prosit o setrvání v tomto stavu až do konce, dočkáme se, i když se asi budeme muset nejprve smířit s nějakými očistcovými tresty. Ale věčná radost ve společenství s Bytostí, která nás nejvíce milovala, stojí opravdu za to.

Dr. Radomír Malý

Schválení Františkovy agendy synodou bylo dobře zajištěno

Pamatujete se, jak v letech 2014 a 2015 rozčilení biskupové protestovali, že zaměstnanci Vatikánu manipulují biskupskou synodu? Když se letos sešla synoda k diskusi o mladých lidech a povolání, tón stížností byl jiný. Zúčastnění biskupové už nemohli tvrdit, že je manévrování personálu překvapuje. Manipulace byla až příliš zjevná.

Po skončení synody George Weigel [na stránkách Catholic Herald] komplexně shrnul, jak setkání probíhalo. Uvádí, že napětí mezi personálem synody a biskupy, kteří se jí účastnili, bylo evidentní. K tvrdému přístupu generálního sekretáře synody Weigel poznamenává: „Myslí-li to papež František s lepším fungováním biskupské synody vážně, měl by Lorenzovi Baldisserimu poděkovat za jeho službu a poohlédnout se po novém generálním sekretáři – hned teď.“

Tento scénář je nicméně nepravděpodobný, protože Františkem jmenovaný kardinál Baldisseri je jedním z nejskalnějších papežových přívrženců. Jeho taktika při říjnovém zasedání byla vykalkulována tak, aby podpořila dva papežovy hlavní cíle, totiž zvýšení učitelské autority synody a zajištění toho, aby poselství biskupů odpovídalo papežovým preferencím.

Vidíte, v čem je problém? Není snadné vysvětlit biskupům, že mají učit autoritativně, a vzápětí jim říkat, co mají učit. Má-li synoda jen oštemplovat papežskou politiku, pak sama o sobě příliš velkou autoritu nemá.