Category Archives: Katolická církev

Kostely se vyprazdňují. Kde je příčina?

Sledoval jsem nedávno v televizním zpravodajství rozhovor s jedním pekařem, který peče hostie. Říkal, že dnes jich produkuje o polovinu méně než koncem 90. let, protože věřících citelně ubylo. Nepověděl nic nového a objevného, my ze starší generace praktikujících katolíků můžeme srovnávat „dříve a nyní“. Tam, kde před cca 20 lety ještě ve všední den byla na mši svaté obsazena všechna místa, dnes i v neděli sedí v každé lavici jenom jeden člověk. V jisté venkovské farnosti, kde ještě před 10 lety chodilo v neděli do kostela 200 lidí, dnes přichází pouhých 90. Statistiky diecézí uvádějí každoroční pokles nedělních účastníků bohoslužeb o 1-2 tisíce.

Smutná čísla. Kdykoliv se toto téma otevře, nastane vzájemné obviňování, kdo za to může. Kněží vytýkají věřícím rodičům, že víru dětem nepředávají, ti zase na oplátku si stěžují na kněze, že se mládeži nevěnují, a na biskupy, že permanentnímu vyprazdňování kostelů nečinně přihlížejí. Jenže ukazovák namířený na někoho se slovy „ty za to můžeš“ nic nevyřeší. Pomoc přinese pouze hluboká analýza tohoto procesu.

Polský arcibiskup proti radikálnímu ekologismu

Msgre. Marek Jędraszewski

RZESZÓW, Polsko, 3. ledna 2020 (LifeSiteNews) ― Patnáct polských biskupů podepsalo dopis na podporu krakovského arcibiskupa Marka Jędraszewského, který se vyjádřil, že radikální ekologismus je útokem na manželství a rodinu. „Metropolito krakovský,“ píše se v listu, „my, biskupové shromáždění na vánočním setkání (v Rzeszówě), vyjadřujeme svou solidaritu s Vámi v souvislosti s neblahými útoky, které musíte snášet jako obhájce evangelní pravdy. …. Vždycky je nádherné stát na straně křesťanské antropologie, která v člověku vidí obraz samotného Boha.“

Podepsáni jsou arcibiskup Adam Szal, biskup Jan Wątroba, arcibiskup Mieczysław Mokrzycki, arcibiskup Wacław Depo, arcibiskup Józef Michalik, biskup Marian Rojek, biskup Stanisław Jamrozek, biskup Kazimierz Górny, arcibiskup Stanisław Nowak, biskup Krzysztof Nitkiewicz, biskup Andrzej Jeż, biskup Jan Śrutwa, biskup Mariusz Leszczyński, biskup Andrzej Przybylski a biskup Edward Białogłowski.

Svátky míru? Nebo svátky boje?

Pokojné svátky, mír, štěstí, rodinnou pohodu…..to si přejí věřící i nevěřící k Vánocům. Idyla štědrovečerní večeře, kdy se rodiny schází v atmosféře naplněné pocitem soudržnosti a vzájemné lásky, je jistě něčím pozitivním, co vytrysklo z prostředí hluboké víry ještě ve středověku. Ano, toto je třeba zachovat a bránit proti moderní civilizaci, jež z toho udělala kšeft ve formě předvánočního nákupního šílenství, jaké zažíváme zejména ve velkoměstech, a na Štědrý večer lukulskou žranici s bujnou pijatykou pod rozsvíceným vánočním stromečkem. Na narození Ježíše Krista si vzpomene na Štědrý den čím dál méně lidí včetně těch, kteří se ještě prohlašují za věřící. Snad ještě někde zazní pod stromečkem koledy, tu a tam se ještě jde na půlnoční – a to je všechno.

Co se nám to z těch Vánoc stalo? Co jsme z nich jenom udělali? Tím mám na mysli hlavně nás, křesťany. Jak to, že jsme tak lehce vyměnili adventní usebranost a přípravu na příchod Spasitele za běhání s vyplazeným jazykem po všech možných Macrech, Billách, Albertech, a jak se všechny ty obchodní řetězce jmenují….? Jak to, že jsme se přizpůsobili tomuto světu a náboženskou atmosféru pod stromečkem, naplněnou vírou v Božího Syna Ježíše, jsme nahradili – tak jako ostatní lidé – frivolními a prázdnými řečmi, při nichž se prohýbají stoly tunami pochoutek, které se stejně nezkonzumují a nakonec vyhodí, kdy alkohol teče proudem a u mnohých přivodí pořádnou opici?

Toto selhání nás, křesťanů, je ale důsledkem jednoho skrytého bludu, který jsme dosud téměř nezaregistrovali. Chápali jsme a chápeme Vánoce na prvním místě jako svátky míru a pokoje. Jenže Boží Syn nepřinesl pokoj, nýbrž meč, jak sám řekl. Už od narození se stala jeho Osobnost nepříjemnou výzvou okolnímu světu, úhelným kamenem, připomínkou jeho hříchů. Narození v Betlémě pro něj, pro Pannu Marii a sv. Josefa určitě nebylo žádnou „vánoční idylou pod stromečkem“. V Betlémě, kam Svatá rodina připutovala kvůli soupisu nařízenému císařem, je odmítli ubytovat a odkázali do chléva. V hospodě pro ně nebylo místa, jak píše evangelista sv. Lukáš. Jenže tato výmluva je neobhajitelná, žena ve vysokém stupni gravidity musí mít přece vždycky přednost, což platí všeobecně jako základní požadavek ohleduplnosti ve smyslu přirozeného mravního zákona. Narozený Ježíš tak připomíná těm, kteří se takto ke Sv. rodině zachovali, jejich bezohlednost a sobectví. Už toto je počátek duchovního boje, který On a jeho věrní musí svádět s okolním světem.

Kardinál Burke o platnosti papežské volby

Kardinál Raymond Burke, který je expertem v oblasti kanonického práva a bývalým prefektem Apoštolské signatury, odpovídal v rozhovoru s novinářem Patrickem Coffinem na otázky týkající se platnosti volby papeže Františka ve světle tvrzení některých kardinálů, že existovala organizovaná kampaň, která měla jeho zvolení zajistit. (Celý rozhovor v angličtině na https://www.youtube.com/watch?v=yoUq6sWqaTE)

Coffin se zeptal: „Někteří katolíci se táží, zda je přípustné vyšetřit přinejmenším to, zda nebyla porušena apoštolská konstituce Jana Pavla II. z roku 1995 Universi Dominici gregis, která stanovuje normy pro budoucí papežská konkláve, a zda je možné, že by celá volba papeže Františka byla neplatná. Mají tyto spekulace nějaké opodstatnění?“ 

Noví svatí v tradičním kalendáři?

Obvykle dobře informovaný portál Messa in Latino zveřejnil zprávu, že podle informací od jeho vysoce postavených zdrojů ve Vatikánu bude „počátkem ledna“ zveřejněn dokument Kongregace pro bohoslužbu obsahující seznam sedmi světců, jejichž nepovinná připomínka bude přidána do univerzálního kalendáře římského misálu z roku 1962.

Stojí za připomenutí, že když František počátkem roku 2019 zrušil papežskou komisi Ecclesia Dei, která řešila záležitosti související s tradiční mší svatou, byly všechny její kompetence (včetně těch, které uvádí Summorum pontificum) začleněny do pravomocí Kongregace pro nauku víry a ani liturgické otázky z toho nebyly vyjmuty. Budeme tedy muset počkat na předpokládaný dokument Kongregace pro bohoslužbu, abychom se dozvěděli, proč ho vydává toto dikasterium (které se zabývá novou mší), a nikoli Kongregace pro nauku víry.

Advent nás učí čekat


Adventus znamená příchod. Někdo (něco) přijde. Kdo? Co? Napjatě čekáme. Ano, v adventě si připomínáme, že celý náš život je jedno velké čekání. V mládí čekáme přijetí na vyšší školu, poté toužíme po dobrém zaměstnání, milujícím manželském partnerovi a rodině, dále si přejeme profesní uplatnění a kariérní postup, ve stáří slušný důchod. Očekáváme příchod toho všeho.

Jenže toto čekání se velmi často stává pověstným „čekáním na Godota“ podle absurdního dramatu Samuela Becketta. Dozvídáme se nakonec, že „pan Godot nepřijde“. Nedostali jsme se na žádaný typ školy, nezískali zaměstnání, které jsme chtěli mít, museli rezignovat na uplatnění podle svých představ, penze rovněž není příliš valná, nakonec ani ten manželský a rodinný život nebyl tak ideální, jak jsme očekávali (třeba děti se nevyvedly podle našeho přání). A i když se nám leccos z našich žádaných očekávání splnilo, museli jsme se neustále bát, že během krátké doby všechno můžeme ztratit. Stačí jen nevyléčitelná nemoc nebo krach firmy, v níž pracujeme – a znovu „čekáme na Godota“.

Pouze u jednoho jediného čekání v našem životě máme jistotu, že se nikdy nestane scénou z Beckettovy hry. Je to čekání na smrt. Ta přijde zaručeně a spolehlivě. Existencialistický filozof Martin Heidegger napsal, že jako lidé jsme „vrženi do smrti“. To si neseme už od okamžiku svého početí, neboť je zřejmé, že děťátko zdárně se vyvíjející v matčině lůně jednou zemře.

Odpočívej v pokoji, pokoncilní katolictví

Bystří pozorovatelné dění ve Vatikánu – či lépe řečeno každý myslící člověk – vědí už několik let, že od papeže Františka, který je jednou z hlavních příčin problémů, jimiž Církev dnes trpí, nemůžeme očekávat, že významnější mírou přispěje k jejich řešení. To zahrnuje i neřešení sexuálního zneužívání v Církvi a smrtícího vlivu progresivních prelátů. Měsíc za měsícem vidíme, že perónistickému pontifikovi je to jedno.

Mnozí autoři však poukazují na to, že tento pontifikát je pro nás přes veškeré zlo obrovským darem Boží Prozřetelnosti. Ano, to lze pravdivě říci. Vždyť František jasně ukázal nad veškerou rozumnou (nebo nerozumnou) pochybnost – dalo by se dokonce říci dovedl k dokonalosti – naprostý úpadek takzvaného „pokoncilního katolictví“ s jeho povrchní liturgií, opomíjením boje proti světu, tělu a ďáblu a neustálými kompromisy s vládnoucími liberálními silami.

Všichni víme, o čem mluvím. Kdysi jsem patřil k „talmudickým“ akademikům, kteří se snažili z každého čtverce v šestnácti koncilových dokumentech udělat kolečko. Chválil jsem ortodoxii jejich textu a lamentoval nad jejich zanedbáváním či překrucováním ze strany lidí, kteří je uloupili. Věděl jsem, že v mentalitě loajálního katolíka věty vždy začínají „jen kdyby“: „Jen kdyby se nová liturgie sloužila řádně …”; „jen kdyby se nový katechismus všeobecně vyučoval…”; „jen kdyby lidé všude následovali vedení našeho velkého polského papeže“ (později „velkého německého papeže“).

V tom jsem žil. Od té doby jsem se přestěhoval do většího a krásnějšího příbytku zvaného katolická tradice. Už mě unavovalo bydlení v nově postavené, údajně energeticky úspornější a ekologičtější, ale ve skutečnosti jen chatrné, profukující, fluoreskující, škůdci zamořené, rozpadající se budově vyprodukované jediným ekumenickým koncilem, který neformuloval žádnou slavnostní definici a nevydal žádné slavnostní odsouzení. Díky podrobnému studiu autorů, jako je Wiltgen, Davies, Amerio, Ferrara, de Mattei a Sire, jsem pochopil, že lupiči nepřišli po koncilu, ale že jimi byli lidé na koncilu, kteří ho chytře řídili směrem k progresivismu a modernismu, po němž tajně toužili, a kteří v dokumentech plánovitě rozmisťovali „časované bomby“ – nejednoznačné formulace, jež bylo možno vykládat tak či onak a jež se pak skutečně obracely tam a zase zpátky v nekonečné válce mezi liberály a „konzervativci“ všech ražení a na všech úrovních.

Pochopil jsem, že nová liturgie JE problém – nejen evidentně špatný způsob, jak se po celém světě celebruje, ale sama o sobě, ve svých oficiálních knihách, svých textech, svých rubrikách. Ani nový katechismus se svou mlhavou upovídaností a opomíjením obtížných bodů, například toho, že muž je v manželství hlavou, nebyl žádným kouzelným řešením; vlastně byl v poslední době degradován na zrcadlo vládnoucího Narcise, což mu dává přibližně stejnou hodnotu jako rozhovorům v letadle. A především jsem pochopil, že „následování papeže“, kamkoli se pohne na souši, na moři i ve vzduchu, nejenže není řešením, ale je velkou částí problému.

A co je tím problémem? Zatmění jakékoli koherentní představy o tom, co to je, bylo a vždy bude katolictví, a to zatmění chtěné, protože „lidé více milovali tmu než světlo, neboť jejich skutky byly zlé” (Jan 3,19).

Debaty nad kanonizačním procesem jsou mimo

Myslím, že jeden z velkých omylů v tradičně katolických kruzích je diskuse nad dubiózními kanonizacemi posledních let. Tradiční katolíci je často zpochybňují na základě změn procesu svatořečení, laxnosti moderní verze, zrušení tzv. ďáblova advokáta. Zcela se tím ale míjejí se skutečnou podstatou problému a trochu se ještě přitom střílejí do vlastních nohou.

Rád bych jim připomněl, že máme stovky svatých, včetně těch nejvýznamnějších a nejuctívanějších, kteří nikdy žádným „řádným“ (ať už řádný znamená cokoliv) kanonizačním procesem nikdy neprošli a často ani projít nemohou. Církev je zařadila mezi svaté čistě na základě lidové úcty, o mnohých nemáme dostatek spolehlivých údajů, takže ani není co řádně zkoumat. U některých dokonce víme spolehlivě tak málo, že je zpochybňována i jejich existence (a ne vždy musí být ti, co tak činí, jen modernisté a nepřátelé se zlými úmysly).

Katolická „tvrdá řeč“ dnes: Ženy by měly pracovat především doma

Papež Lev XIII. píše v encyklice Rerum novarum: „Podobně jsou některé práce méně vhodné pro ženy, pro něž jsou nejpřirozenější práce v domácnosti: tyto práce v domácnosti chrání ženskou důstojnost, jsou svou povahou vhodné pro výchovu dětí a prospívají celé rodině.“ Na první pohled je nepochopitelné, jak to, že podobné výroky nevyvolávají větší pozornost, vzhledem k tomu, že Rerum novarum je častou příčinou diskusí mezi katolickými sociálními konzervativci a integristy na jedné straně a katolickými zastánci ekonomiky volného trhu na straně druhé. Mám podezření, že důvodem je obecná zdráhavost katolíků postavit se čelem k věcem, na něž je moderní lidové povědomí citlivé a které jsou v něm zároveň obzvlášť pevně zakořeněné. Uvažujeme takto: Když už musíme nám nenakloněným posluchačům vysvětlovat, proč nechceme připustit „manželství“ homosexuálů a transgenderové toalety, k čemu zacházet ještě dál a zpochybňovat moderní chápání rovnosti žen a mužů?

Takováto argumentace mi připadá pomýlená. Buď papeže Lva XIII. máme brát vážně, nebo ne; a pokud přijmeme politicky korektní náhled 21. století, který jeho výroky o ženách nepovažuje jen za mylné, nýbrž za neomluvitelně hloupé a bigotní, pak více či méně platí to druhé. Jinými slovy, buď Lev XIII. nevyjadřuje správnou myšlenku, nebo překvapivý výrok některé práce jsou méně vhodné pro ženy není tak zrůdný, jak naznačuje konvenční přesvědčení.

Neomylnost kanonizací a mravnost věřících

V září 2018 jsme zveřejnili článek dr. Johna Lamonta o neomylnosti kanonizací převzatý z portálu Rorate Caeli. [http://www.duseahvezdy.cz/2018/09/21/je-treba-vsechny-kanonizace-prijimat-jako-neomylne/] Jeho značný ohlas přiměl dr. Lamonta k napsání následujícího textu o kanonizacích a mravnosti věřících. Skrupulozita nikdy nepatřila mezi katolické ctnosti.

V nedávné době se objevilo mnoho diskusí souvisejících s kanonizací Pavla VI. Některé z těchto textů, včetně mého vlastního, tvrdí, že akt svatořečení není nutně neomylným výrokem, a proto svatořečení Pavla VI. od katolíků nevyžaduje, aby věřili, že je svatým v nebi, mají-li závažné důvody k přesvědčení, že svatý nebyl. Mnozí katolíci, kteří se pokládají za konzervativce či dokonce za tradicionalisty, tento závěr odmítli nikoli proto, že by existovaly nezvratné důkazy o hrdinské ctnosti Pavla VI., nýbrž proto, že kanonizace jsou údajně vždy neomylné. Toto odmítnutí není dobře teologicky informované, prezentuje se však autoritativním tónem, jenž může oklamat katolíky, kteří nejsou se související teologickou problematikou obeznámeni. Proto stojí za to uvést podrobnější teologické důvody, které vedou k závěru, že ne všechny kanonizace jsou neomylné a že katolíci nemusejí akceptovat, že svatořečení je nutně neomylným aktem magisteria.

Měli bychom začít vysvětlením rozsahu neomylné učitelské autority Církve. Ta se vztahuje na všechny Bohem zjevené pravdy, které jsou součástí pokladu víry, a také na všechny pravdy, jejichž přijímání je nezbytné k tomu, aby bylo možno poklad víry účinně hájit nebo s dostatečnou autoritou předkládat. Druhá uvedená kategorie se nazývá „sekundární předmět neomylnosti Církve“.

Dále je třeba definovat otázku, jíž se budeme zabývat. Není pochyb o tom, že svatost některých osob je neomylným učením. Bůh například zjevil, že kající lotr je v nebi. Jiné kanonizace lze nepochybně zařadit k sekundárnímu předmětu neomylnosti. Nauka, že svatý Pavel po svém obrácení žil životem hrdinské ctnosti a je nyní světcem v nebi, je nutná pro důvěryhodnost inspirovaného učení, které dal Církvi, a je tedy součástí sekundárního předmětu neomylnosti.