Category Archives: Katolická církev

Gaudete et exsultate: zbožná demagogie na postupu

Zveřejněno s laskavým souhlasem The Remnant

Apoštolská exhortace Gaudete et exsultate je přesně taková, jaká se od tohoto chmurně předvídatelného pontifikátu dala očekávat. Cituji Carla Olsena z Catholic World Report: „mnoho pěkných vlastností a zásadních pasáží… často zastíněných či dokonce zmařených zavádějícími formulacemi, pochybnými argumenty a laciným osočováním.“

Bergogliovy výroky obecně bývají prostředkem vyjadřování zavádějících formulací, pochybných argumentů a laciného osočování, ve všech případech neomylně zaměřeného proti ortodoxii a ortopraxi. Zbožné výrazy jsou zaobalené do hrubé církevní demagogie, sametové to rukavičky pro zaťatou pěst militantní pokory, tak typické pro neomalené fráze levicových latinskoamerických kleriků.

Volání dokumentu po živém vztahu k Bohu poháněném láskou je v rozporu se skutečností, že se opakovaně uchyluje k nelaskavým karikaturám i přímým pomluvám těch věřících, které Bergoglio vnímá jako překážky svých maniakálních plánů. Zde je několik příkladů invektiv vetkaných do zbožných pasáží dokumentu:

Kardinál Burke: Napomínat papeže je výraz poslušnosti vůči Kristu

Kardinál Burke

Někteří lidé obviňují z neposlušnosti ty, kdo vyjadřují pochybnosti, otázky a kritiku činnosti papeže, ale „náprava zmatku či omylu není aktem neposlušnosti, nýbrž spíše výrazem poslušnosti vůči Kristu, a tedy i vůči Jeho pozemskému náměstkovi,“ říká kardinál Raymond Leo Burke v tomto rozhovoru pro list La Nuova Bussola Quotidiana těsně před významným sympóziem na téma „Kam kráčí Církev“, které se konalo 7. dubna v Římě a na němž byl Burke jedním z řečníků.

Konference si připomněla kardinála Carla Caffarru, který zemřel vloni v září, jednoho ze signatářů dubií, pěti otázek adresovaných papeži Františkovi, jež usilovaly o jasné vyjádření kontinuity s předcházejícím magisteriem, vzhledem ke zmatku vzniklému v důsledku různých a občas si přímo protiřečících interpretací posynodální apoštolské exhortace Amoris laetitia. Na dubia, která podepsal i kardinál Burke, nikdy nikdo neodpověděl. Papež František rovněž nereagoval na opakované žádosti kardinálů, kteří je podepsali, o audienci.

Vaše Eminence, jste jedním z hlavních řečníků na konferenci, která se koná dne 7. dubna a s odkazem na kardinála Caffarru se bude ptát po směřování Církve. Název naznačuje obavy nad tím, kam se Církev ubírá. Jaké jsou důvody těchto obav?

V Církvi se stále více šíří zmatek a rozdělení v nejzásadnějších a nejdůležitějších otázkách – manželství a rodina, svátosti a správná dispozice k jejich přijímání, vnitřně špatné skutky, věčný život a poslední věci. Papež nejenže odmítá je vyjasnit potvrzením trvalé nauky a zdravé disciplíny Církve, což je odpovědnost vlastní jeho úřadu nástupce svatého Petra, ale zmatek ještě zvětšuje.

Závěrečná deklarace římské konference potvrdila katolickou nauku

Velmi očekávaná konference na téma „Kam kráčíš, Katolická církvi?“ se dne 7. dubna konala v Římě. Inspirací jí byl zesnulý kardinál Carlo Caffarra – jeden ze signatářů dubií – který vloni v září zemřel. Účastníci konference, duchovní osoby i laici, vydali na ukončení konference závěrečnou deklaraci, která potvrzuje neomylnou nauku Církve v mravních otázkách, jako je manželství a vnitřně špatné skutky, a tím dali odpověď na původních pět dubií. Ta byla před osmnácti měsíci předložena nejprve papeži Františkovi, jenž na ně však nikdy neodpověděl.

Význam závěrečné deklarace spočívá ve skutečnosti, že byla zveřejněna za přítomnosti a s podporou čtyř zbývajících předních prelátů, kteří pozvedli silný hlas katolického odporu proti zmatku a omylu, jež šíří papež František, to jest kardinála Waltera Brandmüllera, kardinála Raymonda Burkea, kardinála Josepha Zena a biskupa Athanasia Schneidera. Na konferenci se rovněž promítalo krátké videoposelství kardinála Carla Caffarry. V dalších dnech zveřejníme o celé události podrobnější zprávy. Prozatím čtenářům přinášíme text historické závěrečné deklarace nazvané Proto dosvědčujeme a vyznáváme, jež se vyznačuje výstižností a jasností.

USA: Modlitby před potratovými klinikami ve Svatém týdnu

LINCOLN, Nebraska, 3. dubna 2018 (LifeSiteNews) – Biskup James D. Conley z Lincolnu v americkém státě Nebraska vedl na Velký pátek modlitbu křížové cesty před potratovou klinikou Planned Parenthood. Několik dnů předtím na stejné místo směřovalo eucharistické procesí, rovněž s biskupem v čele. Planned Parenthood je největším poskytovatelem potratů ve Spojených státech. Denně jich provede téměř 900.

Procesí s Nejsvětější svátostí vedené biskupem Conleym se uskutečnilo v úterý 27. března. Věřící spolu se studentským sborem střední školy sv. Pia X. v Lincolnu cestou zpívali korunku k Božímu milosrdenství. Letecké snímky ukazují zástupy účastníků, které zaplnily ulici a nakonec se rozlily po chodnících před klinikou Planned Parenthood.

Jak poznamenal dr. Peter Kreeft, zastánci potratů často používají stejná slova jako Pán Ježíš při Poslední večeři, „toto je moje tělo“. Kristus však dodal „které se za vás vydává“. Podle dr. Kreefta je „potrat Antikristovou ďábelskou parodií Eucharistie. Proto užívá stejných slov rouhavě, v právě opačném smyslu“. Stejně uvažuje i P. Frank Pavone z organizace Priests for Life: „Kristus vydává své tělo, aby jiní mohli žít; zastánci potratů lpějí na vlastním těle, aby jiní zemřeli. Obětováním svého těla nás Kristus učí, co znamená láska: obětuji sebe kvůli druhému. Potrat učí opak: obětuji druhého kvůli sobě. Stejná slova se pronášejí z naprosto protikladných pozic a s naprosto protikladným významem.“

Život v době rozkladu: fiktivní životopis

Narodil jste se v roce 1938. Vyrůstal jste ve farnosti, kde bylo každou neděli několik mší v kostele přeplněném katolíky. Jedna z vašich nejranějších vzpomínek se týká klobouků a mantil, jež korunovaly nejlepší nedělní oblečení dam, a elegantních obleků a naleštěných bot mužů. Náboženství jste se učil z katechismu, který měl podobu otázek a odpovědí – a celé pasáže z něj si pamatujete dodnes. V postě jste se postil, jak nejlépe jste uměl, a v pátek byla k obědu vždycky ryba. O tom, že ke svatému přijímání se nechodí, pokud člověk nebyl u zpovědi, se vůbec nediskutovalo. Ministrování koncem čtyřicátých let vás naučilo kázni, vnímavosti a úctě. Pociťoval jste směs pokory a hrdosti, že smíte vstupovat do bázeň vzbuzujícího presbytáře spolu s knězem a zblízka pozorovat, jak šeptá zvláštní slova mše svaté. Živě si vzpomínáte na tichý kostel brzy ráno, kam východním oknem dopadaly sluneční paprsky; ještě teď vidíte zlaté vyšívání na ornátu a cítíte pevný, hladký povrch biretu, který vám pater podal.

V roce 1955 se dramaticky změnil váš Svatý týden. Někteří lidé se poprvé zúčastnili odpoledních nebo večerních obřadů, ale jiní, kteří kdysi chodili do kostela brzy ráno před prací nebo se účastnili každoroční duchovní obnovy v okolních klášterech, s tím přestali. Objevilo se několik podivných nových praktik, například kněz obracející se čelem k lidu při žehnání ratolestí nebo společná recitace Otčenáše všemi věřícími na Velký pátek. Měl jste nicméně pocit, že Církev jistě ví, co dělá.

V roce 1964 přišly ještě dramatičtější změny. Kněz se otočil a sloužil mši čelem k lidem, jako by byli publikum, a ne spoluúčastníci božské Oběti. Hudba byla náhle úplně jiná: uvolněná, v lidovém jazyce, tak trochu hloupá. Gregoriánský chorál zmizel úplně, jako by šlo o něco, zač je třeba se stydět. Paramenta, výzdoba, architektura; všechno bylo jednodušší, pravoúhlé a nehezké. V té době jste se ženil a vy a vaše manželka jste prosili kněze o důstojnou svatební mši postaru, čehož nebylo vůbec snadné dosáhnout. „Koncil si přeje“ – touto otřepanou frází, která vypadala jako obří plášť, který zakryje množství hříchů, už začínala každá druhá věta – „aby se mše všichni účastnili aktivně, s radostí v srdci i v hlase. Neměli byste tam jen tak sedět jako ve snách, zatímco já budu dělat všecko.“ Byli jste zdvořilí a poděkovali mu za ochotu vyhovět vašim nezreformovaným způsobům. (Byla to doba, kdy si kněží všeobecně vážili věřících, stejně jako věřící si všeobecně vážili kněží. To všechno zanedlouho skončilo.)

Christus Resurrexit! Homo Resurrexit!

Kristus vstal z mrtvých! Člověk vstal z mrtvých! Pánovo Vzkříšení je počátkem opravdového humanismu, ne toho bezbožného, který staví člověka na místo Boha, ale toho, jenž naopak člověka Bohu podřizuje – a tím ho oslavuje a činí svobodnou bytostí, přítelem a spolupracovníkem Pána a Spasitele na věčné věky.

Vzkříšení těla

Lidskou historii tvořili a tvoří vládcové, politici a vojevůdci, jak shodně dokazuje pohled do učebnic dějepisu pro základní školy i do několikasvazkových tlustospisů historických studií. O většině z nich platí slova italského spisovatele Giovaniho Papiniho z knihy „Život Kristův“ na adresu římského Oktaviána Augusta: Dobrodružný ničema, kterému přálo štěstí. Všichni už hnijí v hrobě a je nepochybné, že i ti současní je budou následovat.

V dlouhých lidských dějinách pouze dva lidé se stali výjimkou: Bohočlověk Ježíš Kristus a jeho přesvatá Matka Panna Maria. Ten první odmítal být pozemským vládcem, politikem i vojevůdcem. Vstal z mrtvých po strašlivé smrti na kříži. Není to ani pohádka, ani mýtus, ani legenda, ale historicky prokazatelný fakt, doložený prázdným hrobem, což nezpochybnili ani největší Kristovi nepřátelé, a svědectvím stovek osob – sv. Pavel mluví o více než pěti stech bratří najednou (1 Kor 15,3-9) – kteří za svědectví o osobním setkání se Zmrtvýchvstalým Spasitelem byli připraveni jít na popraviště a většina jich také šla. Takové svědectví by obstálo u každého řádného soudu jako jednoznačně průkazné a nezpochybnitelné. Navíc je zde také turínské plátno se svým zázračným otiskem zmučeného těla Kristova, němý svědek jeho Vzkříšení.

Slavíme Zmrtvýchvstání Páně

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Master_Of_The_Trebon_Altarpiece_-_The_Resurrection_-_WGA14635.jpg

Zmrtvýchvstání Páně

Kristus vstal z mrtvých, Aleluja! Dnes je Hod Boží velikonoční, slavíme Zmrtvýchvstání Páně.

Ignác Pospíšil

Bílá sobota

Je Bílá sobota, den Velikonočného tridua, kterým končí Svatý týden a celá doba postní. Aliturgický den rozjímání, bdění u Božího hrobu a čekání na Zmrtvýchvstání Páně. Přes den se neslaví žádné mše ani další svátosti, s výjimkou svátosti smíření či pomazání nemocných. S nadcházející nocí přicházejí oslavy nedělního svátku Zmrtvýchvstání Páně – tzv. Velikonoční vigílie. Světí se křestní voda, věřící obnovují křestní slib, udělují se křty katechumenům.

Ignác Pospíšil

Je Velký pátek

Ukřižování podle Paola Veronese (1528-1588)

Je Velký pátek, den největšího smutku, neboť si připomínáme utrpení a smrt Ježíše Krista. Neslaví se eucharistie, výzdoba kostela je chudá a povinně držíme přísný půst.

Je den nanejvýš vhodný k rozjímání a pěstování sebezáporu, naopak naprosto nevhodný k radovánkám, veselicím, výletům na lodičky a podobně.

Sekty 1955

Putování do Lurd je dobré. Dát přednost tomuto poutnímu místu před nějakým lokálním poutním místem toho kraje je jistě za obvyklých okolností rozumné. Když ale začnou vznikat skupiny poutníků, kteří budou uznávat pouze Lurdy, všechno ostatní s despektem odmítnou a kolem Lurd obmotají celý svůj náboženský život od A do Z, bude taková praxe zavánět sektářstvím. A přitom na počátku stála dobrá myšlenka: Lurdy jsou za normálních okolností „lepší“ než jiné poutní místo nedaleko Lurd. A toto nikdo nepopírá. Setkáváme se zde s přeháněním, a to se stalo základem sektářského přístupu. Odmítáme ono přehánění doceňování Lurd, přehánění projevené v praxi a praktickém přístupu.
I když se hovoří o božské liturgii, samotný ritus je dílem lidským. Každé lidské dílo má jak kladné, tak i slabší stránky. Mnohdy je to věc názoru, nicméně se zdá, že skutečně, objektivně, mají co do svých charakteristik v rámci tradičního ritu liturgické formy doby 1955-62 z jistého(!) hlediska více negativ než formy před rokem 1955. Toto poznání vede mnohé k postoji upřednostňujícímu tuto podobu tradičního ritu před podobou téhož ritu po roce 1955. A v tuto chvíli hrozí nebezpečí přehánění. Hrozí něco podobného, co bylo popsáno výše v přirovnání k lurdským poutníkům. Není problém v samotném upřednostnění. Problém je v domnělé výlučnosti „ritu 55“ jako údajně jediného správného a jediného přijatelného způsobu. Když k tomu přistoupí ještě pár falešných soukromých zjevení, která lidé přijímají, evidentně se pohybují na hranici sektářství. Otázkou zůstává, z které strany hranice. Otázka pouze řečnická. Odpověď je jasná: Toto už je sektářství. Jenže sektářství nemá v tradičním katolicismu co dělat. Když někdo nemá možnost mše svaté v „ritu 55“ a nejde na tradiční 1962, ale místo toho si pustí videokazetu se „mší 55“, není žádným tradičním katolíkem. Je ujetým sektářem a i z hlediska teologického a věroučného je mimo, o disciplinárním hledisku ani nemluvě. Kdo v rámci tradičního ritu považuje „úzus 55“ za jediný přijatelný, je sektář.