Category Archives: Historie

Philip F. Lawler: Ztracení

„Věřící katolíci by nikdy nepřipustili, aby povrchní obavy z veřejného mínění převážily nad nepochybně jasným morálním imperativem. Přesto právě k tomu se mnozí američtí biskupové uchýlili.“ (str. 34)

Mezi tisíci letos vydanými tituly by katolíkům rozhodně nemělo zapadnout české vydání knihy Philipa F. Lawlera Ztracení – Kolaps katolické kultury, které v překladu Lucie Cekotové vydala katolická nakladatelství Hesperion a Kartuziánské nakladatelství. Autor – špičkový katolický novinář – se v knize věnuje sexuálním a zneužívacím skandálům, které otřásly bostonskou arcidiecézí a posléze i celou americkou částí Katolické církve, a (velmi kriticky) hodnotí i snahy americké hierarchie o následné zhodnocení a řešení krize.

Na rozdíl od mnoha Církvi nepřátelských autorů se snaží celé toto neblahé a katastrofální selhání uchopit a pochopit z katolického pohledu a zasadit do dějin a logiky vývoje bostonské arcidiecéze, americké církve a církve bojující jako celku. Vidí je jako ne samostatnou událost, ale obzvlášť odpudivou součást krize a úpadku, která po druhém vatikánském koncilu zachvátila církev bojující, jako logický důsledek vývoje správy bostonské arcidiecéze a jejího nevyhovujícího způsobu pastorace laiků i formace a hodnocení kněží, dlouhodobé nezodpovědnosti a alibismu amerických biskupů, jakož i stavu upadající bostonské katolické komunity.

Reakce na příspěvek Simony Roubalové

Předevčírem zveřejněný příspěvek Marka Venuty nebyl jedinou odpovědí na stať paní Roubalové ve Znojemsku. Svou odpověď, deníkem rovněž odmítnutou, napsala i paní Iveta Černá. Rozhodl jsem se zveřejnit i ten…

Minulý týden (22. 2. 2016) vyšel ve Znojemsku velmi dobrý příspěvek pana Marka Venuty: „Nevyvyšujte Kristkovy takřka černé mše s prvky satanismu a zameťte si před vlastním prahem“. Redakce jej zveřejnila, ale doplnila úvodním slovem, jehož zjevným účelem bylo ve čtenáři navodit dojem, že názory pana Venuty se nedají akceptovat. Tendenční a zavádějící komentáře, popř. články členů redakce, nejsou v této tiskovině výjimkou a čtenáře, kterému je známá úroveň jmenovaných novin, nemohou překvapit. Druhý týden (29. 2. 2016) pak vyšel ve Znojemsku polemický článek paní Simony Roubalové s velikým nadpisem: „Kontroverzní výrok lidoveckého předsedy Marka Venuty o inkvizici“, jak se dalo čekat, aby „objektivitě“ v podání Znojemska bylo učiněno zadost.

Polemika se současnými médii, pokud se jim prezentovaný názor právě nehodí, je většinou bojem s větrnými mlýny a ztraceným časem, mám v tom pár zkušeností. Příspěvek paní Simony Roubalové je však blábol takového kalibru a zároveň ukázkový extrakt historického povědomí (resp. totálního nevědomí) velké části českého obyvatelstva, že jsem se rozhodla na něj reagovat. Bylo by dobré, kdyby paní Roubalová a podobní, kteří mj. sedí i v redakci Znojemska, alespoň otevřeli heslo „inkvizice“ na české wikipedii, než se pustí do sepisování obdobných polemik. Českou wikipedii nelze podezírat z příchylnosti ke katolické církvi, ale i z jejího stručného hesla lze zjistit, že názory pana Venuty jsou mnohem blíže objektivním faktům o inkvizici, na rozdíl od názorů paní Roubalové, která se pohybuje ve světě fantasmagorických předsudků vůči Církvi (z jejího kontextu plyne, že míní katolickou církev). I diskuse k tomuto wiki heslu je poučná, protože mnoho lidí tam údaje zpochybňuje (racionálněji než paní Roubalová), ale jaksi nejsou schopni sepsat toto heslo jinak (lépe) a z ověřených zdrojů.

Marek Venuta: Odpověď paní Roubalové

venuta

Marek Venuta

V následujícím textu reaguje pan Marek Venuta, předseda znojemské KDU-ČSL, na článek paní Simony Roubalové, který vyšel 29. února v deníku Znojemsko a který hrubě napadá pana Venutu i Církev. Pan Venuta chtěl svou reakci původně zveřejnit v daném deníku, ale ten jeho reakci odmítl, pročež jsem se mu rozhodl dát prostor zde.

Bohužel se zdá, že článek paní Roubalové (který je součástí širší diskuse ohledně přednášky pana Lhoťana, kterou znojemská KDU-ČSL organizovala) na internetu není, takže na něj nemohu dát link, a zveřejnit ho zde by bylo problematické jak z hlediska autorských práv, tak pro jeho velmi nízkou stylistickou i obsahovou úroveň. Pokud se tedy s ním chcete seznámit, musíte si ho sehnat v papírové podobě.

Sv. Valburga a její rodina

Svatá Valburga (německy Walburga, latinsky Valpurga či Walpurgis, ve staré angličtině Wealdburg) je u nás poměrně neznámou světicí. V západní Evropě však na některých místech její kult přetrvává. Život světice spadá do období středoevropské misie sv. Bonifáce v 8. století. Dnes jsou Valburga a její svatý bratr Willibald hlavními patrony diecéze v bavorském Eichstättu.

Valburga pocházela z jihoanglického Wessexu. Narodila se okolo roku 710. Jejím otcem byl sv. Richard pocházející z královského rodu. V římském martyrologiu je uveden jako Richardus, peregrinus, tedy Richard, poutník. Své přízvisko získal díky pouti do Říma, kterou s rodinou vykonal roku 720. Na cestě ale zemřel a byl pohřben v italské Lucce. Matka svaté Valburgy, Wuna (též Bona), není historicky doložena, tradičně se doplňuje do „svaté“ rodiny a uvádí se, že byla sestrou (či alespoň příbuznou) sv. Bonifáce.

La Croix žádá „rehabilitaci“ zednářů

PhDr. Radomír Malý

Polský internetový portál pch24.pl přinesl informaci o redakčním článku v nejčtenějším francouzském katolickém periodiku – deníku „La Croix“, že zednáři by měli být v Katolické církvi konečně „rehabilitováni“. Autoři se odvolávají na probíhající Rok milosrdenství. Současný Kodex kanonického práva z r. 1983, který klasifikuje členství v zednářské lóži jako těžký hřích, a proto neumožňuje zednářům přistupovat ke sv. přijímání, je prý „těžkou křivdou“ pro ty zednáře, kteří se cítí být katolíky.

Dále list píše o napětí mezi Katolickou církvi a zednářstvím v minulosti, což prý je už „neaktuální“. Církev údajně na tomto vzájemném nepřátelství „nebyla bez viny“, protože „ve Francii a v Itálii se zapojila do politiky návratu monarchie“.

Nebylo by překvapením, kdyby toto napsalo nekatolické médium. Jenže La Croix je nejenom katolickým listem vycházejícím s církevním schválením, ale také hlasatelem názorů Francouzské biskupské konference. Opět tady máme naše katolické flagelantství, omlouvání se za neexistující „viny“ a překrucování dějin v neprospěch katolicismu nikoli z řad odpůrců Církve, nýbrž přímo od katolických publicistů, jejichž články mají oficiální souhlas biskupů.

Je islám horší než euroatlantická civilizace?

Mohamed nechává vyvraždit židovský kmen Banú Kurajzá

Tato provokativně znějící otázka by snad mohla vyvolat dojem, že podceňuji nebezpečí islámu pro Evropu. Omyl! Islám pokládám za hrozbu pro nás pro všechny. Vražedně znějící výzvy Koránu a Hadithu a především pak vlastní, přímo muslimy sepsaný život Mohameda, který byl masový vrah, lupič, smilník a pedofil, jsou přímým varováním. Principem duchovního i veřejného života islámu je následovat Mohameda, což muslimové neustále slyší ve svých mešitách. V tom případě ale – potěš nás Pán Bůh!

Ale položme si otázku, jestli naše euroatlantická bezbožná osvícensko-liberálně-neomarxisticko-genderistická civilizace je méně vražedná a zločinná než islám. Muslimští atentátníci v Paříži se odvolávali na krvavé súry Koránu – jenže Francie, kde vraždili, hrdě zpívá svoji hymnu Marseillaisu, kde v refrénu zní: „Nechť krev nečistá napojí brázdy našich polí!“ A můžeme pokračovat: Mohamed, ctěný od muslimů jako Alláhův prorok a světec, po dobytí Mekky vraždil bez slitování, rovněž tak poté, co jako absolutní vládce podnikal vojenské výboje na Arabském poloostrově. Republikánská a demokratická Francie však uctívá svoji „velkou“ revoluci let 1789-1799 a její vůdce. Řada ulic se jmenuje po Robespierrovi a Dantonovi, přičemž oba dva byli stejnými masovými vrahy jako Mohamed. Georghes Danton po zářijových masakrech r. 1792, kdy bylo ve vězeních sadisticky utýráno a povražděno 1340 zcela bezbranných a nevinných lidí, mezi nimi přes 300 katolických kněží, prohlásil: „Bylo zúčtováno s davem konspirátorů a bídáků… Chtěl jsem, aby všechna pařížská mládež přišla do Champagne poskvrněná krví…“ Oficiální úctě se rovněž těší císař Napoleon, původně jeden z bojovníků revoluce, jenž pro svoji dobyvatelskou slávu neváhal pustit se do agresivní zločinné války proti celé Evropě a zaplavit ji řekami krve a utrpení.

Připomínáme si nejslavnější vítězství maltézských rytířů

Turci ustupují!

Dnes slavíme kulaté výročí patrně nejskvělejšího, nejdůležitějšího a nejslavnějšího vítězství v historii maltézských rytířů, jakož i klíčového křesťanského vítězství v bojích s muslimy.

Je tomu dnes právě 450 let, co turečtí obléhatelé vzdali po více než třech měsících obléhání řádových pevností na Maltě a začali se chystat k opuštění ostrova. Již to byl pro Turky vzhledem k jejich obrovské početní převaze veliký, ostudný a naprosto neočekávaný neúspěch. A to ještě nebylo všechno – jejich jednotky stahující se k nalodění byly zaskočeny početně slabším, ale čerstvým španělským vyprošťovacím kontingentem a utrpěly (vlastně již po konci obléhání) další strašlivé ztráty, čímž se turecký neúspěch změnil v katastrofu. Poslední zbytky tureckých nájezdníků opustily souostroví 11. září.

Ignác z Loyoly – pápežský svätec

Sv. Ignác z Loyoly

O svätom Ignácovi z Loyoly sa toho popísalo už veľa, takže je veľmi ťažké nájsť nejaké neznáme, respektíve menej známe skutočnosti z jeho života. A predsa možno odhaliť aj takéto momenty v biografii veľkého svätca. Hneď s jeho pôvodom súvisia niektoré prekvapivé skutočnosti. Je zaujímavé, že baskickí predkovia budúceho svätca neboli vždy lojálnymi služobníkmi španielskej koruny. Niekoľko desaťročí pred Ignácovým narodením sa Loyolovci pridali na stranu odbojnej baskickej šľachty a povstali proti španielskej korune. V tomto boji však boli Baskovia porazení a loyolovský „zámok bol v roku 1457 zrovnaný so zemou. Kráľ dosadil do Azpeitie corregidora, ale táto kontrola nebola potrebná, pretože hidalgos boli odvtedy verní kráľovi…“

Aj Loyolovci sa po porážke baskickej šľachty stali vernými a lojálnymi služobníkmi španielskej koruny. V tomto ovzduší na narodil budúci svätec. Odboj Baskov proti španielskej korune, ktorý má v súčasnej dobe také tragické vyústenie v činnosti baskickej teroristickej organizácie ETA, teda nie nového dáta, ale má stáročné korene, siahajúce hlboko do stredoveku.

„Ignác z Loyoly, Boží generál“, uzrel svetlo sveta zhruba rok pred legendárnou Kolumbovou plavbou do Ameriky, teda v roku 1491. Narodil sa na zámku Loyola v severnom Španielsku, neďaleko mestečka Azpeitia v baskickej provincii Guipúzcoa. Pochádzal z poprednej baskickej šľachtickej rodiny. Baskického pôvodu bolo aj meno Iñigo López, ktoré dostal pri krste. V niektorých životopisných údajoch zakladateľa jezuitského rádu sa rôzni autori rozchádzajú. Napríklad podľa jedných užíval mladý Bask meno Iñigo López de Regalde, podľa iných Iñigo Yáñez de Oñaz y Loyola Sánchez, ďalší mu prisudzujú meno Iñigo Yáñez de Oñaz y Loyola a takto by sme mohli pokračovať ešte hodnú chvíľu. Seriózny znalec svätcovho života, nemecký jezuitský teológ Hugo Rahner používa meno Iñigo López de Loyola.

Zas jednou tleskám Bělobrádkovi

Vicepremiér Pavel Bělobrádek

Stráže i úředníci na Stadionu mi sami řekli, že malé děti umíraly stoprocentně. Také v Raisově škole, neboť matky je s nedostatečné výživy nemohly kojit. (Přemysl Pitter)

Tak zas jednou tleskám vicepremiérovi Pavlu Bělobrádkovi. Nestává se to často a mezi tím mu poměrně často i laju, leč dnes ho budu hájit. Za svou návštěvu Sudetského domu a projev úcty obětem tzv. Odsunu (má čest mi velí používat pravdivější termíny vyhnání či etnická čistka) si zaslouží pochvalu. Kéž bychom měli více politiků schopných se takto jasně postavit na stranu spravedlnosti…

Nikdy jsem se netajil tím, že považuji už i jen samotné poválečné vyhnání Němců za zločin, za naprosto neospravedlnitelnou etnickou čistku a ukázkový příklad ze samé své podstaty vždy nespravedlivé aplikace kolektivní viny. Ovšem i kdybychom otázku oprávněnosti hlavní idee tohoto aktu nechali stranou, dokonce i kdybychom přijali myšlenku, že etnická čistka může být ospravedlnitelná, že kolektivní vina může mít v tomto případě svoji logiku a oprávněnost (za sebe mohu čtenáře ujistit, že si nic takového nemyslím), nic to nezmění na tom, že zacházení s Němci po válce bylo neospravedlnitelné a barbarské, že jejich internace a vyhánění doprovázeli strašné zločiny zcela srovnatelné se zločiny nacistů – a nemluvím jen o zločinech jednotlivců, ale i o nepopsatelných zvěrstvech a donebevolajících nespravedlnostech, které páchaly a na nichž se přímo podílely československé ozbrojené síly, úřady a soudy…

O Nicholasi Wintonovi trochu jinak

Nicholas Winton

Úmrtí 106letého zachránce více než šesti stovek židovských dětí Sira Nicholase Wintona se stalo předmětem velkých oslav životního díla tohoto muže u nás i ve Velké Británii. Právem. Komu čest, tomu čest, komu úctu, tomu úctu – to jsou slova sv. Pavla. Winton, který organizoval výjezdy židovských dětí z tehdejšího Česko-Slovenska a později Protektorátu a jejich umístění v adoptivních rodinách Velké Británie, jim zachránil životy. Jinak by skončily v nacistických ghettech nebo v plynových komorách Treblinky či Osvětimi.

Winton byl slušný člověk, náležející k bohaté horní vrstvě. Narodil se r. 1909 v Londýně v rodině židovských přistěhovalců z Německa. Stal se majetným a vlivným burzovním makléřem, který svých peněz a kontaktů využil pro záchranu dětí židovských soukmenovců z Čech a Moravy. Těžko ale mluvit o nějaké náboženské motivaci této dobročinné aktivity. Jeho rodiče byli liberální Židé, kteří po příjezdu do Anglie čistě formálně přijali křest v anglikánské církvi. Nikdy se ale nestali praktikujícími věřícími a syna Nicholase vychovávali v duchu náboženského synkretismu a relativismu, typickém pro tehdejší velkou buržoazii. Winton nikdy nebyl praktikujícím údem nějaké náboženské komunity. Co a jak věřil o Bohu, úzkostlivě tajil, podařilo se mi najít pouze tyto 2 jeho výroky na dané téma: