Category Archives: Historie

Španělští conquistadoři přinesli Mexiku pravou víru

MEXICO CITY, 5. dubna 2019 (LifeSiteNews) — P. Hugo Valdemar z arcidiecéze Mexico City ocenil španělské misionáře, kteří před pěti sty lety „dali nám Mexičanům to největší, co máme: pravou víru“.

Levicový mexický prezident Andrés Manuel López Obrador napsal minulý měsíc papeži Františkovi a králi Filipovi VI. Španělskému listy, v nichž žádá omluvu za násilí, kterého se v 16. století dopouštěli španělští conquistadoři na mexických domorodcích.

P. Valdemar napsal 1. dubna v úvodníku mexického listu Contra Réplica: „Nelze upadat do historického manicheismu, aniž bychom tím napáchali nesmírnou újmu na nás samotných, totiž že domorodci byli ti hodní, téměř ve stavu rajské milosti, zatímco ti zlí byli španělští conquistadoři, kteří přicházeli zničit velkou kulturu.“ Třebaže kněz uznává tragédii dobývání, píše dále: „Historická pravda je velice složitá a pravdou je, že dobyvateli nebyli Španělé, ale domorodci, národy podrobené aztécké říši, které měly dost krutosti a vykořisťování, jemuž byly vystaveny.“ P. Valdemar domorodé spojence španělských conquistadorů ocenil za to, že povstali proti aztécké říši, která praktikovala lidské oběti. „To vedlo k tomu, že se k hrstce dvou stovek Španělů přidaly celé národy, například Tlaxcaltékové, ale i další, a umožnily tak něco, co by se samotným Španělům nikdy nepodařilo.“ I když přiznává i „určité excesy při šíření víry“, tvrdí, že „misionáři byli velkými obránci domorodých obyvatel“. „Díky nim [misionářům] byla uznána jejich lidská důstojnost, byli osvobozeni z otroctví, jejich kultura byla chráněna a především se nám díky španělské katolické Církvi dostalo největšího daru, víry v Ježíše Krista, jediného Spasitele člověka, a zjevení Panny Marie Guadalupské, kterou Jan Pavel II. nazval příkladem a hvězdou evangelizace,“ napsal P. Valdemar. V narážce na to, jak misijní horlivost španělských kněží přispěla ke vzniku moderního mexického národa smíšením Španělů a domorodců, P. Valdemar dále píše: „Od Španělska jsme skrze mimořádné misionáře, jako byl Pedro de Gante, Motolinia, Fray Juan de Zumárraga a Tata Vasco de Quiroga, dostali to největší, co my Mexičané máme, pravou víru, víru v Ježíše Krista, a tedy i přístup k věčné spáse … potlačení ďábelského barbarství lidských obětí a temnoty modlářství, přístup k nejvyšší kultuře, té západní, jejíž součástí dnes jsme, třebaže jsme si na druhou stranu uchovali mnohé hodnoty domorodého světa, pohostinnost, silné sociální cítění a smysl pro sounáležitost, i dědictví památek, jež dnes hrdě ukazujeme miliónům turistů, kteří k nám přijíždějí.“

K Palachovu výročí – katolicky

Patřím nejen k pamětníkům těchto událostí, ale jako v té době student brněnské filozofické fakulty i k účastníkům tehdejších aktivit. Říkat, že jsme byli mladí a nezkušení, by bylo lacinou frází. Nikoli, tak nestál problém. Ten spočíval v něčem úplně jiném.

Vření let 1968-9 nebylo pouze českým (československým) fenoménem. Na Západě probíhala v plném proudu neomarxistická studentská rebelie proti stávajícímu prý „buržoaznímu“ pořádku a prý pokrytecké morálce. Naše kontakty se Západem byly tenkrát kvůli „železné oponě“ nedostatečné. Mnoho mých tehdejších kolegů včetně přesvědčených antikomunistů a antimarxistů mělo o studentských bouřích v západních metropolích zcela idealistické představy v totálním rozporu se skutečností. Mysleli si, že oni bojují, když ne za totéž co my, tak za něco podobného: za svobodu od útlaku a diktatury, kterou u nás reprezentoval totalitní komunistický režim, u nich zase kapitalistický společenský řád spojený s pokryteckými konvencemi a jim odpovídající morálkou.

Mnozí mí tehdejší kolegové z fakulty tleskali západním studentům, aniž si uvědomovali, že jejich pozice jsou stejně marxistické a komunistické, jako našich a sovětských papalášů, ne-li ještě horší. I když tito západní studentští revolucionáři á la známý německý Rudi Dutschke odsuzovali potlačení tzv. „Pražského jara“ v Československu a od vládnoucího establishmentu v komunistických zemích se distancovali, tak jen proto, poněvadž opustili klasickou komunistickou ideologii „třídního boje“ zastávanou právě komunistickými vládci východní Evropy, a v duchu neomarxistické Frankfurtské školy akceptovali novou strategii tzv. „pochodu institucemi“, jenž – jak ukazuje dnešní realita – se jim žel povedl do všech důsledků. Naše tehdejší studentstvo si ve své většině vůbec neuvědomovalo toto marxistické a komunistické podhoubí revolucionizujícího západního studentstva, které bylo identické s ideologickým podhoubím komunistických diktátorů á la Brežněv, rozdíl spočíval jen v taktice.

Sůl se ještě nezkazila

Nic si nenalhávejme a přiznejme trpkou pravdu: Nikdy v dějinách nebyl úpadek Katolické církve větší než dnes. Jako profesionální církevní historik vím, o čem mluvím a mohu to prokázat. Jde o úpadek věroučný a morální.

Pohled do historie

V minulosti se vyskytlo několik období úpadku Církve, která jsou popisována (a také zveličována) ve všech profánních učebnicích dějepisu. Málo se ale ví, že mravní pokles života kléru i věřících vždycky souvisel s proniknutím nějaké hereze do nitra Církve, buď oficiálně, nebo tichou cestou. Arianismus ve 4. století, před nímž kapituloval i samotný papež Liberius, když odsoudil obránce pravověrnosti sv. Athanasia, způsobil nejen věroučný zmatek, ale i morální úpadek kléru, jak svědčí spisy tehdejších církevních otců.

Arianismus byl naštěstí potlačen. Od konce 9. století zde ale máme novou krizi trvající přes 150 let, jež se týkala především nemravného života římských kněží i věřících a také některých papežů. To opět bylo důsledkem hereze, jež tenkrát plíživě pronikla do Církve. Jednalo se o blud predestinace, horlivě hlásaný mnichem Gotschalkem. Jeho heterodoxie byla sice odsouzena několika synodami i papežem sv. Mikulášem I. (858-67), nicméně se neprovedla dostatečná opatření k zabránění jejím stoupencům šířit tyto názory na církevní půdě. I když oficiálně Církev predestinaci kategoricky odmítala, blud se nerušeně hlásal dále spolu s mentalitou, spočívající v podvědomém přesvědčení, že když jsem „předurčen“ k věčné spáse, nemusím tolik dbát o vzorný křesťanský život. Teprve reformní hnutí z kláštera v Cluny a s ním spojení papežové po r. 1050 (sv. Lev IX., Alexander II. aj.) vyvolalo úžasnou mravní obrodu kléru i lidu a vyvrcholilo požehnaným pontifikátem asketického a hrdinného papeže sv. Řehoře VII. (1073-85). Také hereze začaly být v této době nejen verbálně odsuzovány na synodách a v prohlášeních papežů, ale i uvnitř Církve razantně potírány.

Masochismus dnešních katolíků

Před cca 20 lety belgický historik Léon Moulin, agnostik, napsal na adresu současných katolíků tato silná slova:

„Poslouchejte toho starého nevěrce, který ví, co říká. Mistrovské protikřesťanské propagandě se podařilo vytvořit u křesťanů, zvláště u katolíků, falešné povědomí, ovládané neklidem, ne-li přímo studem, kvůli vlastní minulosti. Neustálým mediálním tlakem od reformace až do našich časů vás přesvědčili, že jste odpovědni za téměř všechno zlo na světě. Zparalyzovali vás do pozice masochistické sebekritiky, aby zneutralizovali kritiku těch, kteří zaujali vaše místo…. A vy jste dovolili, aby za všechno, dokonce i za to vylhané, obviňovali vás…. Vy, neznající svou minulost, jste tomu začali věřit, a dokonce jim v této lži pomáhat, zatímco já, agnostik, ale také historik snažící se být vždycky objektivní, vám říkám, že se tomu máte ve jménu pravdy postavit. Ve skutečnosti totiž většina obvinění je nepravdivá. A jestli přece jenom některé má jakési opodstatnění, tak v průběhu dvou tisíciletí křesťanství jednoznačně převládají světla nad stíny. Proč tedy nepožadujete odpovědnost od těch, kteří ji žádají výlučně od vás? Cožpak výsledky jejich práce jsou lepší než vaše?“ (cit. Vittorio Messori: Czarne karty Kościola, Katowice 1998, str. 11-12)

Nekatolického církevního historika právem pohoršuje typicky katolický masochismus, tj. zvrhlá záliba katolíků ve vyhledávání špatností a hříchů v dávných i současných dějinách Církve. Ten se v posledních letech prohlubuje. A nejedná se jenom o modernisty, nýbrž bohužel i o ty, kteří se řadí mezi konzervativce nebo dokonce tradicionalisty.

Bolševická revoluce a zrada církevních představitelů

Bolševická revoluce v Rusku 7. listopadu r. 1917 otevřela dveře nejhrůznějšímu teroru a nejstrašnější masové genocidě v dějinách. Jen umělý hladomor na Ukrajině a v Povolží ve 30. letech si vyžádal životy 5-8 milionů lidí. Oběti se počítají během necelých sta let existence tohoto satanského systému na více než 100 milionů osob, mezi nimiž podstatnou část tvoří věřící křesťané, pravoslavní a katolíci.

Je známo, že Katolická církev, především papežové, komunismus ostře odsuzovali. Už bl. Pius IX. r. 1846 ve své nástupní encyklice „Qui pluribus“ pranýřuje ideje socialismu a komunismu jako zvrácené, což opakuje ještě v řadě dalších dokumentů, zejména v „Syllabu“ z r. 1864. Prohlášení odsuzující marxistický komunismus vydal i jeho nástupce Lev XIII. v encyklice „Quod apostolici muneris“ r. 1878 označuje jej označuje za „smrtelnou nákazu“. Bylo to krátce po povstání pařížských komunardů r. 1871, kdy revolucionáři zavraždili mimo jiné i pařížského arcibiskupa Darboye. Nejvýstižněji se však proti komunismu vyjadřuje ve své sociální encyklice „Rerum novarum“, která odmítá jak tvrdý, bezohledný kapitalismus, tak i socialismus a komunismus. Lev XIII. připomíná nezbytnost a nezcizitelnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Lvův nástupce sv. Pius X. hned ve své nástupní encyklice „E supremi“ r. 1903 varuje před nebezpečím komunismu, jenž hrozí ovládnout celý svět a nastolit hrůzovládu.

Více než 2 tisíce osob vidělo na nebi ukřižovaného Ježíše Krista!

Kostel Milosrdného Pána

V neděli 3. října r. 1847 více než 2 tisíce osob vidělo v Ocotlanu v Mexiku obraz ukžřižovaného Ježíše Krista, který se zjevil na nebi. Tento úkaz trval více než 30 minut. Arcidiecéze Guadalajara r. 1911 uznala toto zjevení za pravé. Dodnes je známo jako „zázrak z Ocotlanu“. Událo se den před zemětřesením, při němž přišlo o život 40 lidí a město se změnilo v trosky.

Masarykova pochybná (ne)morální autorita

T. G. Masaryk

K jubileu 80. výročí úmrtí prvního prezidenta samostatné Československé republiky T. G. Masaryka (14. září) mu připravil redaktor Lidových novin Petr Zídek pozoruhodný dárek. „Prezident osvoboditel“, jak byl v předválečné éře nazýván, by z něj ale určitě radost neměl. Vydal totiž knihu pod názvem „Utajená láska prezidenta Masaryka“. Příloha Lidových novin 8.9. přináší její recenzi.

Masaryk, vydávaný za morální vzor čestnosti a pevného charakteru za všech situací, se zde ocitá v úplně jiném světle. Již dříve bylo známo, že udržoval od r. 1928 jako 78letý vdovec blízké vztahy s novinářkou Oldrou Sedlmayerovou. Ctitelé „prezidenta osvoboditele“ se snažili vytvářet dojem, že šlo o čistě platonické přátelství starého pána a 40leté spisovatelky. Zídek ale publikuje písemnou korespondenci obou, z níž vyplývá pravý opak. Masaryk se svojí konkubině vyznává z lásky k ní, roztouženě vzpomíná na
nádhernou noc ve společné posteli a na sexuální zážitky, které zde kvůli slušnosti nebudu vůbec citovat. Důležité a obzvlášť odsouzeníhodné na tom všem ale je, že Sedlmayerová byla vdaná a měla doma nezletilého syna. Manžel, povoláním železničář, o jejím poměru s prezidentem neměl ani tušení. Přitom Masaryk veřejně mnohokrát horoval pro počestnou rodinu jako základ státu.

František Josef I. – katolík nebo liberál?

Jubileum 100 let úmrtí „stařičkého mocnáře“ Františka Josefa I. se odrazilo v našich mainstreamových médiích bez emocí, ale také bez jakékoliv snahy po objektivním hodnocení téměř 70leté vlády tohoto panovníka. Spíše si autoři článků a televizních reportáží všímali detailů zajímajících člověka odchovaného bulvárem: FJI. vstával o půl čtvrté ráno, jezdil rád na koni, pil často kávu, k tomu ještě pár informací o jeho manželství s Alžbětou atd. O jeho politickém odkazu toho bylo řečeno velmi málo – a pokud, tak jenom v tom smyslu, že sice měl rád Čechy, ale nikdy se nenechal korunovat českým králem a zklamal naděje národa rakousko-uherským dualismem r. 1867.

Nás, české tradiční katolíky ale zajímá jeho vztah ke Katolické církvi. Je dostatečně známo, že FJI. byl osobně zbožným katolíkem, který právě ve víře nacházel oporu při těžkých ranách, které na něj dolehly ve formě popravy bratra Maxmiliána v Mexiku, sebevraždy syna a korunního prince Rudolfa v Meyerlingu a zavraždění manželky císařovny Alžběty ve Švýcarsku. FJI. dával také svůj katolicismus ostentativně najevo účastí na liturgii a vytvářením dojmu zbožného vladaře.

Papež pro naši dobu (2)

P. Linus Clovis

Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.

Petr a jeho nástupci

V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.

Papežská bdělost

Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.

Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu.

Philip F. Lawler: Ztracení

„Věřící katolíci by nikdy nepřipustili, aby povrchní obavy z veřejného mínění převážily nad nepochybně jasným morálním imperativem. Přesto právě k tomu se mnozí američtí biskupové uchýlili.“ (str. 34)

Mezi tisíci letos vydanými tituly by katolíkům rozhodně nemělo zapadnout české vydání knihy Philipa F. Lawlera Ztracení – Kolaps katolické kultury, které v překladu Lucie Cekotové vydala katolická nakladatelství Hesperion a Kartuziánské nakladatelství. Autor – špičkový katolický novinář – se v knize věnuje sexuálním a zneužívacím skandálům, které otřásly bostonskou arcidiecézí a posléze i celou americkou částí Katolické církve, a (velmi kriticky) hodnotí i snahy americké hierarchie o následné zhodnocení a řešení krize.

Na rozdíl od mnoha Církvi nepřátelských autorů se snaží celé toto neblahé a katastrofální selhání uchopit a pochopit z katolického pohledu a zasadit do dějin a logiky vývoje bostonské arcidiecéze, americké církve a církve bojující jako celku. Vidí je jako ne samostatnou událost, ale obzvlášť odpudivou součást krize a úpadku, která po druhém vatikánském koncilu zachvátila církev bojující, jako logický důsledek vývoje správy bostonské arcidiecéze a jejího nevyhovujícího způsobu pastorace laiků i formace a hodnocení kněží, dlouhodobé nezodpovědnosti a alibismu amerických biskupů, jakož i stavu upadající bostonské katolické komunity.