Category Archives: Bible
Písmo svaté (6): Písmo svaté v životě křesťana
Porozumět správně některým místům Písma je obtížné, pro někoho až nemožné. Sám Petr píše o listech apoštola Pavla: „Některé věci jsou v nich těžko srozumitelné; ty lidé nevzdělaní a neutvrzení ve víře překrucují, tak jako i ostatní Písma, k své vlastní záhubě“ (2 Petr 3,16). Rovněž Starý zákon obsahuje pasáže, které se zdají vymykat křesťanskému smýšlení, jako je např. příkaz usmrtit i kojence Amáleka (1 Sam 15,3), nebo podobně v Žalm 136,9 o rozrážení dítek o skálu a celá řada krutých příběhů. Mnoho míst je z jiných důvodů dosti obtížných jako třeba Gen 6,4 nebo celý příběh o tom, jak Rebeka lstivě dosáhla požehnání Izáka (Gen 27). Samo Písmo o tom svědčí v Sir 1,6: „Kořen moudrosti komu byl odhalen, a její úradky bystré kdo poznal?“
Klement XI. V roce 1713 cenzuroval omyly theologa Paschasie Quesnella týkající se čtení Písma. „Je užitečné a nezbytné v každém čase, v každém místě a každému druhu lidí zkoumat a poznávat ducha, zbožnost a tajemství svatého Písma“[i] (věta 79). „Čtení Písma svatého je pro všechny“[ii] (věta 80). Rovněž bulla Pia VI. Auctorem fidei odsuzující omyly synody pistojské (ve větě 67) odmítá mínění, že od povinnosti čtení svatých Písem může osvobodit jen úplná neschopnost[iii].
To, že číst Písmo není nezbytné, vyplývá i z toho, že po zmrtvýchvstání Ježíše Písmo Nového zákona ještě nebylo a jistou dobu pak trvalo, než byl v církvi pevně ustanoven kánon Písma. Rovněž před vynálezem knihtisku dostupnost Písma nebyla velká a do poměrně nedávné doby mnoho lidí neumělo číst. Sv. Irenej v Proti kacířstvím (III, 4, 2) chválí mnohé „z cizích národů věřících v Krista bez papíru a černidla, majíce zápis své spásy od Ducha svatého v srdcích svých a dávné podání pilně zachovávajíce“, kteří pro onu apoštolskou tradici, ač Písma čísti neumějí, si k mysli nepřipustí nic z obludného žvástu heretiků.
Písmo svaté (5): Výklad Písma svatého
Písmo svaté potřebuje výklad, protože jako Boží zjevení přesahuje mnohdy lidskou chápavost. Na několika jeho místech čteme, že je zapotřebí poučení o správném výkladu Písma (Deut 7, 8-11, Mal 2,7, Gal 2,2). Skut 8,26-35 líčí, jak etiopský dvořan čte proroka Izaiáše, nerozumí textu a Filipovi říká, že potřebuje to slovo vyložit. Ježíš nechápavým emauzským učedníkům „vykládal všechna Písma, která byla o něm“ (Luk 24,27).
Potřeba správného výkladu Písma vyplývá i z toho, že lidé z něj vyvozovali navzájem si odporující mínění. Na Písmo se odvolávají pravověrní i bludaři, na Starý zákon také Židé, pro které ovšem z důvodu odmítnutí Ježíše Krista jako Mesiáše zůstává v mnohém nepochopen a mylně vykládán. Na tuto „roušku při čtení Starého zákona“, která jim znemožňuje správné pochopení, upozorňuje 2 Kor 3,14-16. Sv. Augustin (De doctrina christiana, 2, VI, 7) upozorňuje na to, že ke správnému pochopení Písma nestačí povrchní čtení a poznamenává: „Nepochybuji o tom, že to celé tak zařídil Bůh, aby námahou zkrotil pýchu a aby intelektu, který se často staví pohrdavě ke snadno postižitelným věcem, nedovolil propadnout nudě.“ Bůh tedy srozumitelnějšími místy sytí hladovějící po poznání potřebnému ke spáse, temnějšími pak zabraňuje přesycení.
Písmo však neobsahuje nějakou skrytou či tajnou nauku, která by byla dostupná jen zasvěcencům. To je zřejmé z Mat 10,27 a Mat 5,15. Proto je třeba odmítat takové výklady, které pracují (jako židovští kabalisté) s nahrazováním písmen číslicemi, různými přesmyčkami apod. a dospívají tak v zásadě libovolnému „mystickému“ smyslu. Takový význam jednotlivých znaků by ostatně byl ztracen překladem z původního jazyka a velmi snadno by byl poničen i malými chybami při opisování textu. To nevylučuje, že Písmo obsahuje na některých místech nějaký symbolismus opírající se o čísla (např. Jan 21,11, Zjev 13,18), jenž se však věrným překladem neztrácí. Nelze však, jak činili starověcí gnostikové, účelově uplatňovat takový symbolismus vybírajíce si podle potřeby k tomu vhodná místa Písma, aby totiž našli údajná potvrzení pro své teorie ohledně aiónů. Když Ježíš říká v Mar 4,11-12 svým učedníkům, že jim „je dáno poznati tajemství království Božího“, kdežto ostatní sice vidí a slyší, ale nechápou, nejde tu o nějaké úmyslné skrývání, ale o to, že je to tvrdost srdce, která brání poznání božských věcí. Pavel sice přichází hlásat svědectví o Kristu, které Bůh zjevil, ale „člověk přirozeně žijící nepřijímá ty věci, které jsou Ducha Božího – vždyť jsou mu pošetilostí – a nemůže jim porozumět, poněvadž se mají posuzovat duchovně“ (1 Kor 2,14).
Písmo svaté (4): Bludné názory vztahující se k Písmu svatému
Sv. Pius X.
Někteří židovští vykladači, jako Philo (zemřel roku 39 po Kristu), snižovali literární význam mnohých míst Písma přirovnávajíce jej k tělu a příliš upřednostňovali alegorický význam, který přirovnávali k duši. Tak Adam byl symbolem nižší části člověka, Kain sobectví, Noe spravedlnosti, Sára filosofie, Rebeka moudrosti, čtyři řeky rajské zahrady symbolizovaly čtyři hlavní ctnosti apod. Podobně již ve 2. stol. před Kristem činil filosof Aristobulos. Tyto výklady byly patrně ovlivněny snahou učinit Písmo pro okolní pohanské helenistické prostředí přijatelnější a zmírnit odpor proti němu.
S nástupem racionalismu ve filosofii (od 17. stol.) není bible již pokládána za Boží zjevení a je interpretována podle lidských měřítek. Racionalisté, které Lev XIII. označuje za „děti a dědice starších heretiků“ (Providentissimus Deus, kap. 13), neboť v duchu zásady, že samo Písmo postačuje, zavrhli učitelský úřad církve a její tradici, odmítli nadpřirozený řád a s ním spojené dějiny spásy, zjevení, inspiraci, zázraky a proroctví a snažili se všechny k tomu se vztahující jevy vykládat jen z přirozených příčin. Usilovali o to, aby jejich výklad bible nebyl v rozporu s jejich filosofií.
Písmo svaté (3): Vztah Písma svatého k tradici a učitelskému úřadu církve
Konstituce II. vatikánského sněmu Dei Verbum uvádí (kap. 10): „Posvátná tradice a Písmo svaté tvoří jediný posvátný poklad Božího slova, svěřený církvi. … Avšak úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha. Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší.“
Písmo svaté (2): Neomylnost Písma svatého
Sv. Jeroným, autor Vulgáty
Písmo svaté je prosté všeho omylu. To vyplývá z inspirace celého Písma.V listu Super quibusdam z roku 1351, se táže Klement VI. jeho adresáta po víře mimo jiné takto: „Zda jsi věřil a věříš, že Nový a Starý zákon ve všech knihách, které nám předala pravomoc Římské Církve, obsahuje ve všem nepochybnou pravdu.“[i] Jan XXII. v konstituci Cum inter nonnullos z roku 1323 píše, že ze svatého Písma se dokazují články pravé víry[ii], z čehož vyplývá, že Písmo neobsahuje nic proti víře.
Encyklika Providentissimus Deus (bod 20) učí: „Všechny knihy, které církev přijímá jako svaté a kanonické, se všemi svými částmi jsou zcela sepsány podle slov Ducha svatého; a tak je vpravdě nemožné, aby s božskou inspirací byl nějaký omyl, ale ta sama sebou nejen vylučuje každý omyl, nýbrž i s nutností jej tak vylučuje a odmítá, jako je nezbytné, aby Bůh, nejvyšší Pravda, nebyl původcem žádného omylu.“[iii] To je neměnná víra církve, jak byla definována na koncilu florentském a tridentském a potvrzena I. sněmem vatikánským. Na ni se odvolává Benedikt XV. v encyklice Spiritus Paraclitus (bod 17), když píše o „absolutní imunitě Písem od jakéhokoliv omylu“[iv]. Neomylnost Písma vyplývá z toho, že Bůh je jeho hlavním autorem a že tudíž každý omyl v něm by musel být přisuzován Bohu. Pro toto přesvědčení svatí otcové věnovali velké úsilí tomu, aby spolu smířili ty výroky Písma, které si zdají odporovat.
Písmo svaté (1): Úvod + Inspirace Písma svatého
Evangelisté sv. Matouš a sv. Jan
Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. K němu pak byly přidány nové knihy obsahující křesťanské zjevení, jež byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého apoštoly a jejich žáky. Všechny tyto knihy, Starého i Nového zákona, byly svěřeny církvi. Sám Ježíš nenapsal žádný spis a apoštolé Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní bylo živé po všechny věky. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal.
Téma je probíráno podle následující osnovy:
- Inspirace Písma svatého
- Neomylnost Písma svatého
- Vztah Písma svatého k tradici a učitelskému úřadu církve
- Bludné názory vztahující se k Písmu svatému
- Výklad Písma svatého
- Písmo svaté v životě křesťana
- Závěr
Očekávání Mesiáše
Slovo advent pochází z latinského adventus, které znamená příchod – očekávání příchodu Spasitele na svět. Advent nám přivádí na mysl všechny přípravy lidstva na první pří-chod Mesiáše – Ježíše Krista. Ovšem objektivním významem adventu je i druhý Kristův příchod v soudný den, na který bychom měli, resp. máme, být připraveni.
A. Krzysztoń: „Hymn o miłości“
Bible se dá číst – i zpívat. Myslím, že tuto část poznají i ti, co polsky neumí.
[youtube=http://www.youtube.com/watch?v=beEzNIq0Hqw]
Jak (ne)číst Bibli
Na počátku letošního roku vyhlásili naši biskupové pastorační přípravu na rok 2013, kdy budeme slavit 1150. výročí příchodu věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Letošní přípravný rok má být věnován Božímu slovu a následující tři roky budou postupně zaměřeny na křest, biřmování a eucharistii. V pastýřském listu věnovaném tomuto tématu jsme četli: „Vstupní rok přípravy na oslavy 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje k nám chceme věnovat Písmu svatému a učit se naslouchat Božímu slovu, které našim předkům zpřístupnili slovanským překladem svatí bratři. Všem věřícím doporučujeme, aby často otvírali Písmo svaté, především Evangelia. Tak budeme blízko Kristu, svému mistru, budeme mu naslouchat a jako učenliví žáci se budeme snažit uvádět jeho slova v činy.“ Na toto téma znovu upozorňuje brněnský biskup Vojtěch Cikrle v plánovaném pastýřském listu, který bude čten v jeho diecézi v neděli 5. září.
Biblická abeceda svatosti
Svatý týden a Velikonoce jsou čas, který mimo jiné slouží k obnovení křestních slibů a duchovního života vůbec. Těm z vás, kteří se toho snaží využít, třeba nějak pomůže Biblická abeceda svatosti, sepsaná otcem Juchelkou.
