Category Archives: Rubriky
Kardinál Burke: V bitvě o potraty nebyl Řím irským katolíkům oporou
Kardinál Burke
VARŠAVA, 13. června 2018 (LifeSiteNews) – Nedávnou irskou kapitulaci před globalistickou agendou legalizace potratu a stejnopohlavních „manželství“ zčásti zavinilo mlčení Říma, uvedl americký kardinál Raymond Burke minulý týden v rozhovoru pro polský týdeník Sieci.
„Během kampaně před referendem o ochraně života nenarozených, právě tak jako před předcházejícím referendem o takzvaných „manželstvích“ homosexuálů, se lidem, kteří v Irsku tyto boje vedli, nedostalo podpory z Říma,“ řekl kardinál, „a sami [jejich vlastní] biskupové hájili mravní zásady příliš chabě.“
Burke nazval to, co se stalo v Irsku, důkazem alarmující situace v Církvi. Jak řekl, jeden z problémů spočívá v tom, že i přední představitelé Církve uvnitř ní samé církevní nauku zpochybňují.
„Nemůže být pochyb, že situace v Církvi je alarmující, a to především proto, že se podkopávají a zpochybňují základní pravdy víry,“ prohlásil pan kardinál. „Mravní nauka nám říká, že určitá jednání jsou špatná vždy a všude a za žádných okolností je nelze nazvat dobrem. To platí o sexuální aktivitě s člověkem stejného pohlaví, a také o mimomanželských sexuálních vztazích. Nyní se souhlas s praktikami tohoto druhu objevuje i v Církvi.“
Canberra zákonem prolamuje zpovědní tajemství
Arcibiskup Prowse
CANBERRA, Austrálie, 12. června 2018 (LifeSiteNews) – Nový zákon Teritoria hlavního města Austrálie žádá, aby katoličtí kněží v Canbeře porušovali posvátné zpovědní tajemství a udávali lidi, kteří zneužívají děti. Zákon, proti němuž se ostře postavil canberrský arcibiskup Christopher Prowse, může vést k uvěznění věrných kněží, kteří odmítnou uposlechnout.
Návrh zákona, který Zákonodárné shromáždění Teritoria hlavního města Austrálie schválilo 7. června, rozšiřuje oznamovací povinnost v případě zneužití dítěte tak, že se týká i církví a církevních aktivit, včetně katolické zpovědi. Opatření podpořily všechny politické strany zastoupené v Zákonodárném shromáždění.
Katolický kněz nesmí porušit zpovědní tajemství. To znamená, že nesmí prozradit, co mu kajícník ve zpovědi řekl, jinak je automaticky exkomunikován. Katolická církev učí, že zpověď je svátost, setkání křesťana s Ježíšem Kristem. Zpovědník je jen Kristovým nástrojem.
Zatím se oznamovací povinnost na zpověď nevztahuje. Od 31. března 2019 kněží, kteří zneužití dítěte neohlásí na policii, riskují trestní stíhání.
Arcibiskup Prowse nový zákon kritizoval s tím, že „kněží jsou k zachování zpovědního tajemství vázáni posvátným slibem. Nebýt tohoto slibu, kdo by byl ochoten zbavit se břemene svých hříchů, hledat radu u kněze a přijmout milosrdné Boží odpuštění?“ Prowse, arcibiskup z Canberry a Goulburnu, napsal článek do listu Canberra Times, v němž vysvětluje, proč zákon proti zpovědnímu tajemství způsobí mnoho zla a žádné dobro. „Za prvé, který pachatel se půjde vyzpovídat knězi, ví-li, že ho udá?“ ptá se v něm.
Potrat jako antisvátost ďáblovy anticírkve
V roce 1997 jsem při obhlížení knihkupectví narazil na knihu, která mě šokovala a vyděsila. Feministická teoložka v ní tvrdila, že dva největší „kříže“, které dnes musejí nést katoličky, jsou – jak jistě uhádnete – odpor Katolické církve proti svěcení žen a proti potratu. Stěží jsem mohl uvěřit tomu, že rouhání dosáhlo takovéto úrovně, ale smysly mě neklamaly, ani nešlo o noční můru, jak bych si byl přál. Nedlouho poté mi někdo vyprávěl o jisté Kanaďance, která o potratu mluvila jako o „svátosti“. Takové zneužití jazyka je doslova luciferské. Na hříchu, ničení života a sebedestrukci není opravdu nic posvátného ani posvěcujícího, stejně jako na ďáblu po jeho vzpouře není nic krásného. Svátosti člověku přinášejí život. Potrat je správnější nazvat antisvátostí par excellence, protože nenarozeného člověka zbavuje příležitosti zrození k životu přirozenému i nadpřirozenému.
„Ďábel je opice Boží,“ říká staré rčení. Ďábel vskutku má organizované náboženství – organizované přinejmenším natolik, aby nepřátele Kristovy seskupovalo do nejpevnějších a nejefektivnějších politických, psychologických i kulturních struktur, jaké si jeho nadlidská inteligence dokáže vymyslet. Ďáblova „církev“ paroduje všechno, co činí Katolická církev, a v této parodii nacházíme vysvětlení pro rouhání, o němž jsme se zmínili výše. Použití slov „kříž“ a „svátost“ v nich není ničím menším než útokem na samotnou Boží svatost a milosrdenství.
Jediný způsob, jak lze odvrhnout nekonečné Boží milosrdenství, je postavit se přímo proti němu: „Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem“ (Mk 3,28–29). Jestliže budou lidé činit pokání ze svých hříchů – jakýchkoli! – a hledat Boží milosrdenství, Bůh jim je dá, i když nikoli bez spravedlivého trestu v tomto životě nebo v tom příštím. Pokud však lidé hřeší přímo proti Božímu milosrdenství, které se projevuje či sděluje v řádu stvoření a ve vyšším řádu vykoupení a v tomto stavu vzpoury proti Duchu svatému zemřou, jak jim Bůh může pomoci? Tím, že jim prokáže milosrdenství? Právě tímto darem přece pohrdli.
Jsou modernisté a „liberální katolíci” průkopníky sexuální revoluce?
II. vatikánský koncil tak oslabil Církev a západní svět, že revoluce roku 1968 se stala možnou, a co je ještě horší – účinnou. Když Pavel VI. se pokoušel zastavit ji krásnou encyklikou „Humanae vitae” a stejně krásným Credo Paulinum, čili vyznáním víry, které předložil 30. června r. 1968 na náměstní sv. Petra v Římě, bylo už pozdě. Revoluce vybuchla a nic ji nemohlo zadržet – říká v rozhovoru pro portál PCh24.pl polský prof. Marek Kornat.
Jak vypadala situace Katolické církve a jejich věřících po ukončení I. světové války, jež odlidštila člověka a učinila z něj pouhý materiál pro bilanci zisků a ztrát?
Není pochyb o tom, že I. světová válka byla katalyzátorem hlubokých procesů laicizace. Tyto procesy se dotkly i Církve, nicméně situace před sto lety nebyla v porovnání s dnešními skutečnostmi až tak zlá.
Katolická církev samozřejmě utrpěla dvě těžké porážky. Tou první bylo vítězství bolševismu v Rusku, kde vyrostla ateistická tyranie, jakou do té doby svět neviděl. Druhou porážkou byl rozpad rakousko-uherské monarchie. Ať už si o ní myslíme cokoliv, v bilanci zisků a ztrát Církve představovala v epoše, jež následovala po Francouzské revoluci, jednoznačné plus.
Nutno také brát v úvahu, že před sto lety státy, které dnes vnímáme jako pevnosti laicismu, jako např. Francie, byly r. 1918 a v meziválečné době vůbec ještě hluboce katolické. Francouzské III. republice vládl sice liberální establishment, ale země sama byla, zvláště na provincii, silně katolická. Do II. vatikánského koncilu Holandsko dodávalo Církvi nejvíce misionářů a německý katolicismus nevykazoval žádnou protestantskou mentalitu, jak je tomu dnes.
Tak tomu bylo ve většině liberálně demokratických zemí. Procesí Božího Těla, mariánské pobožnosti, neustále se rozvíjející katolický tisk – to všechno fungovalo a angažovalo desítky milionů věřících. A nejen to! Před sto lety nikdo v Církvi neučil takové teze jako dnes mnichovský kardinál Reinhard Marx (ktery otevřeně podpořil homosexualismus). V celé Církvi Učitelský úřad bděl nad ortodoxií.
Pius XI. jako papež byl prozíravým kormidelníkem Církve a státníkem. V nádherné encyklice (publikované 11. prosince r. 1925) „Quas primas” o královské vládě Krista Pána předložil světu dokonalý teologický traktát. Poskytl věřícím diagnózu stavu katolického náboženství v té době a zároveň i kompas ohledně poslání Církve. Ta má být hlasatelem Božského království Vykupitelova na této zemi. I když ono není „z tohoto světa“ – máme je budovat tady, na této zemi, a čelit tak zhoubným ideologiím komunismu a liberalismu. Jinak vyklidíme pole odpůrcům a plody vykoupení budou obráceny vniveč.
I. světová válka sice mohutně otřásla základy západní civilizace, ale nezbořila je. Uvedla ale do života destruktivní procesy, které vstoupily až za několik desetiletí do své rozhodující fáze, jejichž účinky zakoušíme dodnes. Ale Katolická církev byla tenkrát vedena svými prozíravými pastýři k nadějné budoucnosti. Rozvíjelo se katolické školství, vznikaly katolické univerzity (ne pseudokatolické), fungoval katolický tisk, sílilo liturgické hnutí. Církev žila misijním duchem, ne ideologií ekumenismu. Doktrína „sociální vlády Kristovy“ byla známá a vyznávaná. To vše Církev posilovalo.
Pokus pochopit papeže Františka
Proč papež František neodpověděl na dubia? Jak to, že se zúčastnil oslav reformace a propagoval Luthera? A proč nic neřekl před referendem o rozšíření přístupu k potratům v Irsku? Na rozdíl od autora knihy The Dictator Pope si nemyslím, že současný papež oportunisticky mění svoje postoje s cílem udržet si moc. Jsem přesvědčena, že papežovy postoje jsou velmi pevné a promyšlené, i když způsob či intenzitu prosazování svých cílů přizpůsobuje tomu, co je v dané situaci reálné. Na úvodní otázky se pokusím odpovědět na základě nedávno vydané exhortace Gaudete et exsultate, která poskytuje pozoruhodný vhled do papežova myšlenkového světa.
Jeden oddíl exhortace je nazvaný „Hlavní pravidlo jednání“ a pro čtenáře tohoto webu asi nebude těžké uhodnout, o čem pojednává – ano, o milosrdenství. Právě papežovo pojetí milosrdenství je klíčem ke všemu. Exhortace, která má podtitul „O povolání ke svatosti v současném světě“, se točí okolo myšlenky, že „mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky“ (37). Cestou ke svatosti je podle papeže právě milosrdenství, které vymezuje takto: „Milosrdenství má dva aspekty: dát, pomáhat a sloužit druhým a také odpustit a chápat.“ (80) Řadí sem František také skutky duchovního milosrdenství, především napomínat hřešící a učit nevědomé? Z jeho vyjádření to není úplně jasné: „Svatý neplýtvá svou energii hořekováním nad omyly druhých, je schopen přejít mlčením defekty bratří a vyhnout se verbálnímu násilí, které ničí a týrá, protože nemá za to, že mu přísluší být vůči druhým tvrdý, nýbrž je spíše pokládá „za lepší než je sám“.“ (116) … „Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat. To je subtilní forma násilí.“ (117) Co znamená „hořekování nad omyly druhých“ nebo „shlížet shůry dolů“? Je vůči druhým tvrdý každý, kdo je přísně napomíná? Bylo by potřeba jasně napsat, že problém se netýká napomínání a poučování samotného, ale jeho způsobu či intenzity, a že v některých situacích může být hříchem ostatní nenapomenout a určité jednání neodsoudit. Ostatně ačkoli papež vyzývá k chápání a přijímání druhých, sám často s použitím nevybíravých výrazů odsuzuje a klasifikuje ty, u nichž nachází nějaký nedostatek. Jeho nadávkám je dokonce věnovaná celá webová stránka (http://popefrancisbookofinsults.blogspot.com/, v angličtině).
Kardinál Sarah v Síle ticha tepe Františkův režim
Před časem jsem psal o neobyčejných duchovních radách v nejnovější knize kardinála Saraha Síla ticha. [Česky článek vyšel v 10. čísle časopisu RC Monitor z 20. 5. 2018, https://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2018-10.pdf – pozn. překl.] Tehdy jsem si však ještě neuvědomoval, že kardinál Sarah také v knize na několika místech ostře, byť nepřímo, kritizuje Františkův pontifikát (papeže, jím jmenované hodnostáře a nejenergičtější následovníky). Sarah chápe tvrdá slova Ježíše Krista a posvátnou povinnost pastýřů napodobovat i v tomto směru svého Mistra, vyžadují-li to okolnosti.
.jpg)
Kardinál Sarah
Doufám, že si přinejmenším všichni naši čtenáři tyto konkrétní pasáže z knihy přečtou. V této době velké dezorientace v Církvi, která zdaleka nezasahuje jen katolíky ve světě, jsou velmi důležité.
Až do papeže Františka byla Katolická církev nejdůslednějším a nejjasnějším majákem pravdy ve věci křesťanské mravní nauky. Mnozí jiní křesťané a dokonce i nekřesťané spoléhali na to, že bude propagovat a hájit učení o přirozeném zákonu, který je nezbytným základem každé civilizované společnosti.
Nyní však, jak Sarah odhaluje, sama Církev rychle sklouzává do sebezničujícího zesvětštění a vzdaluje se klíčovému pověření, které jí dal Ježíš Kristus – hlásat Evangelium ke spáse duší.
Poznámka k brněnské blasfemii
Stručně bych se dnes ohlédl po všem čtenářům jistě dobře známé brněnské blasfemii. Celá ta událost má spoustu hrdinů kladných, jako jsou kardinál Duka (1), profesor Osolsobě (2), modlící se a protestující křesťané i Slušní lidé (3), otec Stritzko (4) …, a ještě více darebáků, jako jsou autor hry, všichni zúčastnění herci, Martin Glaser, „profesor“ Halík (5), synoda ČCE (6), brněnští radní, primátor Vokřál, brněnští lidovci, senátorka Wagnerová (7) a další a další.
Rouhačská hra se odehrála, čemuž asi nebylo možné žádným přijatelným způsobem zabránit. Je na nás křesťanech, abychom přispěli k tomu, že z tohoto jednoznačně zlého počinu vzejde i něco dobrého. Jedním z pozitiv je, že v souvislosti s představením se mnozí odkopali a ukázali, co v nich je. To bychom si měli zapamatovat, to bychom měli v dalších dnech a letech zohlednit v tom, kam budeme chodit do divadla, koho budeme volit, s kým budeme ochotni spolupracovat.
Biskup Schneider a nový „sylabus omylů“
Mons. Athanasius Schneider
S velkou vděčností dnes čtenářům přinášíme dlouhý originální rozhovor s Mons. Athanasiem Schneiderem, pomocným biskupem arcidiecéze Panny Marie v kazachstánské Astaně. Následující otázky jsme mu poslali ještě před jednáním německých biskupů ve Vatikánu v rámci probíhajícího sporu o svaté přijímání pro protestantské partnery ve smíšených manželstvích, i před skandálním zahájením výstavy Heavenly Bodies (Nebeská těla) v New Yorku. [1] Měli jsme v úmyslu položit mu otázky, které by mohly inspirovat jakýsi nový „sylabus omylů“ (náš termín, nikoli jeho) pro moderní Církev, a tak poskytnout correctio filialis některých vážných pokřivení víry, jež dnes kolují v církevních kruzích i mezi veřejností, aniž by byly korigovány.
Biskup Schneider se proto vyjadřuje k takovým otázkám, jako je žehnání homosexuálním párům, kněžské svěcení žen, zednářská symbolika ve Vatikánu, ženatí kněží, skutečnost, že Vatikán na newyorskou módní výstavu zapůjčil posvátné předměty a v neposlední řadě případ malého Alfieho Evanse.
Pan biskup v otázkách víry a mravů bez váhání zaujímá jasná a principiální stanoviska a my jsme mu – opakuji – velmi vděčni za jeho katolické svědectví. Kéž by zářilo široko daleko a katolíky po celém světě utvrzovalo ve víře. [2]
Slzy zločinců
Mainstreamová média jásají: Irské referendum bylo pro Církev totálním Waterloo, zničující porážkou, dvě třetiny pro změnu ústavního dodatku zakazujícího potrat – to je tedy pořádný nářez!
To vše se žel dalo předvídat. Jenže co mne nejvíc ranilo, byly jásající davy v ulicích po ohlášení výsledků referenda, a u mnohých dokonce slzy radosti… Radosti nad čím? Nad tím, že teď bude možno beztrestně vraždit nevinné lidské bytosti? Kdo tady dokáže projevit nadšení až k slzám, ten nezasluhuje žádnou úctu, je to amorální zmetek. Jak jinak možno totiž nazvat člověka, který jásavě křepčí nad tím, že teď bude mít možnost legálně zabíjet? Takovou radost projevily snad jenom esesácké kreatury po ohlášení „konečného řešení“ židovské otázky, nebo podobné bestie z řad sovětské komunistické tajné policie po vytyčení hesla „zostřujícího se třídního boje“.
Mezi mladými lidmi od 18 do 24 let činil počet hlasujících pro potrat dokonce 80 procent. Právě těch bylo nejvíc vidět na záběrech z nadšených manifestací po ohlášení výsledku referenda. Děsím se toho, až tato generace bude jednou vládnout Irsku – tito autentičtí nositelé „kultury smrti“.
