Category Archives: Rubriky
Biskupové se rozcházejí v otázce genderu
V souvislosti se snahami o redefinici manželství a chystanou ratifikací Istanbulské úmluvy se v naší zemi rozpoutala debata, do níž se zapojili také představitelé Katolické církve. Česká biskupská konference varovala, že úmluva „staví muže a ženu do zásadní opozice a veškeré chování vůči ženám chce vidět jen ve světle historicky nerovného poměru sil mezi muži a ženami“. Velkou pozornost vzbudilo burcující kázání Mons. Petra Piťhy z 28. září. Aktuálně se k otázce genderu vyslovili dva biskupové: Na konci listopadu vydal své stanovisko plzeňský biskup Tomáš Holub, o pár dní později na něj kriticky zareagoval českobudějovický biskup Vlastimil Kročil. V čem se pohled těchto dvou biskupů na gender liší?
Tomáš Holub v úvodu svého stanoviska upozorňuje, že při diskuzích o Instanbulské úmluvě jde v první řadě o pochopení genderové problematiky. Ta je podle něj komplexní, a pokud ji redukujeme na radikální teorie, vyvolává to u lidí strach a zmatek. Nepřijatelná je pouze genderová ideologie. Ta z křesťanského pohledu představuje „nepřípustný jednostranný teoretický konstrukt, který definuje osobní identitu každého člověka zcela nezávisle na biologickém pohlaví nebo například podstatu jakéhokoli vztahu mezi mužem a ženou pojímá výhradně mocensky“. Naproti tomu neideologicky pojímaná genderová studia nám mohou být prospěšná, abychom byli schopní uvádět Kristovo učení do praxe a usilovat o spravedlivý přístup k ženám.
Vydavatelské počiny roku 2018
Jako již v předchozích letech touto dobou vydávám seznam katolických knih a dalších publikací, které letos vyšly česky (případně slovensky) a jsou hodny naší pozornosti. Taková malá inspirace pro ty, co rádi dávají pod stromeček knihy a mají dnes problém najít nějakou, která by si to zasloužila. Pokud vám v seznamu nějaká chybí, neváhejte a připomeňte ji v diskusi.
Ignác Pospíšil
Beletrie:
Cesta na západ. Po stopách ochočeného Boha (R.D. Štěpán Smolen; Hesperion)
Juditin kříž (R.D. Bryan Houghton; Hesperion)
Naučná, vzdělávací, rozhovory:
Myslet v diktatuře korektnosti: Příručka pro nepřizpůsobivé (Roman Cardal; Academia Bohemica)
Privilégium byť ženou (Alice von Hildebrand, Slovo medzi nami)
Síla ticha (Robert kardinál Sarah a Nicolas Diat; Kartuziánské nakladatelství a Hesperion)
Pomůcková:
Kalendář 2019 – Česká Bible (Dědictví Svatováclavské)
Katolický kalendář s tradičním liturgickým kalendáriem (Krása liturgie)
Katolický kalendář s liturgickým kalendářem dle Missale Romanum 1962 (Krása liturgie)
Dětská:
Život svatého Josefa (Dědictví Svatováclavské)
Proč miluji Katolickou církev
Ne, nebudu uvádět věroučné důvody, které by měl každý katolík znát: protože byla založena samotným Spasitelem a tuto svoji kontinuitu může prokázat, protože má svátosti ustanovené přímo Kristem, který se bytostně zpřítomňuje ve svátosti oltářní, protože má svatou a neměnnou nauku a prostředky spásy. To je (nebo by mělo být) samozřejmostí, i když žel existuje dnes mnoho neomodernismem nahlodaných katolíků, kteří toto buď neznají, nebo přímo popírají.
U mne ale přistupují ještě zcela osobní důvody, proč Církev miluji. Paradoxně právě proto, že se proti ní mediálně brojí a vystupuje. Právě proto, že se v ní vyskytly v poslední době ve větším počtu než dříve sexuální skandály a zneužívání. Právě proto, že je nahlodána neomodernistickou naukou, prosazovanou často direktivním způsobem, a zastávanou žel i její nejvyšší hierarchií. To je dokladem, že není ďáblu a jeho pomocníkům zde na zemi lhostejná, že v ní vidí trvalé nebezpečí – a proto ji usilují zničit. Je hrází proti zlu, i když dnes více protrženou než kdy předtím v dějinách, ale pořád hrází, proto se jí držím a právě proto, že zůstává hrází a tím i mojí ochranou, ji miluji.
Demagogie a propaganda v provedení otce Holíka
Úvaha otce Holíka o Istanbulské úmluvě by neměla zapadnout, je to mistrovské dílko. Ukazuje, jak se dá znemožnit nějaký postoj, když se člověku zrovna nechce argumentovat, případně když žádné argumenty nemá:
1) Problém uvést nějakými obecnými tezemi, které znějí rozumně (uzavírat se před světem je špatné; je dobré, když se lidi na něčem domluví; problémům je třeba předcházet).
2) Podpořit to odkazem na sdílenou identitu (Církev nemá hranice; křesťané jsou lidmi Slova – přičemž zákony se skládají ze slov).
3) Úvod shrnout do jednoduchého sloganu pro ty, kdo neudrželi pozornost („Solidarita, soucit, soudržnost, mezinárodní přesah.“).
4) Říct něco o oponentech a jejich motivaci, včetně podivných detailů („Někteří jsou v důchodu, ale každý má dost své práce“); neuvádět jejich jména, aby bylo jasné, že jsou bezvýznamní, a aby nemohli tak snadno zareagovat.
5) Naznačit, že oponenti nejsou schopní odpovědět na otázky, jejich tvrzení postrádají logiku, snaží se manipulovat („Po dvou hodinách přesvědčovacích monologů“).
6) Ukázat, že lidé, kteří oponentům věří, jsou hloupí (omdlévající seniorka) a naletěli na absurdní tvrzení („Oni nám zakážou Boha!“).
7) Ukázat svoji dobrou vůli, snahu vyvést oponenty z omylu („děkuji přednášejícím … proč propánakrále používají dezinformační techniky“). Je to však marné, oponenti nejsou přístupní argumentům.
8) Rozuzlení („došlo mi to“), odsudek oponentů (jsou vnitřně nepoctiví; současně svým tvrzením sami věří – sice si to maličko odporuje, ale zní to působivě), závěr ozvláštnit nějakým módním pojmem (unfair trade) – radši s překladem, protože posluchači ho nejspíš neznají.
9) Celé to přečíst klidně a s nadhledem moudrého otce, který všechno ví a na kterého se můžeme spolehnout.
Kardinál Burke: Hlasovat na příštím konkláve bude těžké
Kolegium kardinálů, jehož úkolem jednou bude zvolit nástupce papeže Františka, „je na špatné cestě“, pokud jde o vzájemnou komunikaci – a to v době, kdy svět potřebuje, aby Církev byla silná, řekl kardinál Raymond Burke. Uvedl k tomu, že přestože kolegium má papeži radit, František schůzi všech kardinálů již téměř čtyři roky nesvolal. Kardinálové už spolu nemluví, řekl kardinál podle zprávy listu The Australian.
Bývalý prefekt Apoštolské signatury nedávno pobýval v Austrálii, kde navštívil nový benediktinský klášter v Tasmánii, pronesl projev k Australské konfraternitě katolických duchovních a udělil biřmování 32 biřmovancům ve farnosti Johna Henryho Newmana v Caufield North v Melbourne.
Ze současných 124 kardinálů-volitelů jich 59 jmenoval František, konstatuje zpráva, kterou převzal i italský zpravodajský server se sídlem ve Vatikánu Il Sismografo. Jen málokteří z kardinálů jmenovaných Benediktem XVI. či Janem Pavlem II. však znají ty nové a noví kardinálové se neznají navzájem. „Volit bude obtížné,“ uvedl Burke. „Potřebujeme se pravidelně scházet.“
Další mučednice pro čistotu
V místní pobočce největšího prodejce devocionálií Catholic Supply na Manchester Road v St. Louis vládl v pondělí 19. listopadu klid. Dovnitř vešel podsaditý muž středního věku a zaznamenal, že v obchodě jsou jen tři lidé, vesměs ženy. Dvě byly prodavačky – jedna padesátnice a druhá kolem dvaceti –, třetí byla zákaznice, která právě přišla. Po krátkém rozhovoru muž řekl, že si skočí do auta pro kreditní kartu, hned se vrátí a něco si koupí. Avšak když se znovu objevil, nedržel v ruce kreditku, nýbrž revolver. Tři vyděšené ženy zahnal do rohu obchodu, kam nebylo vidět, a donutil je, aby se svlékly. Dvě z nich – zaměstnankyně obchodu – potom namířenou zbraní přinutil, aby uspokojily jeho perverzní choutky.
Surovec potom přistoupil ke třetí oběti, zákaznici, která si podle svých přátel přišla jen koupit materiál na výrobu růženců, jež používala k apoštolátu. Byla to třiapadesátiletá Jamie Schmidtová, obyčejná matka tří dětí, která pracovala jako sekretářka na St. Louis Community College na západním předměstí Wildwoodu a žila ve farnosti sv. Antonína Paduánského v High Ridge v sousedním okrese Franklin. Zřejmě na ní nebylo nic mimořádného. Potom ale něco velmi mimořádného udělala. Paní Schmidtové, která se právě stala zděšenou svědkyní sexuálního útoku na druhé dvě ženy, násilník přikázal, aby si klekla a udělala totéž. Nahá, bezbranná a před nabitou zbraní mířící jí na hlavu ale prostě řekla ne.
Tváří v tvář smrti Jamie pokojně odmítla nechat zneuctít svou čistotu, osobní důstojnost i manželský slib. A za přímočaré odmítnutí podrobit se požadavkům útočníka si vysloužila střelu z těsné blízkosti, která ji na místě srazila. Ani to však zrůdě nestačilo. Před obětí krvácející v agónii na podlaze trval na tom, aby druhé dvě traumatizované ženy dál ukájely jeho chtíč, než z obchodu konečně odešel. Jamie byla rychle převezena do nemocnice, ale ještě ten večer zemřela.
Nebezpečí skryté v genderu
Gender se obvykle chápe jako společenská stránka pohlaví. Člověk se narodí s určitou biologickou výbavou, kterou se zařadí mezi muže nebo ženy, a postupně se učí, jak by se jakožto muž či žena měl či měla chovat. Různé kultury a subkultury pojímají roli muže a ženy různě, přičemž některé představy a požadavky jsou pochybné, ačkoli příslušníci dané kultury to často nejsou schopní rozpoznat nebo ochotní uznat. Takové stereotypy jsou omezující a je třeba se z nich vymanit. Můžou se týkat oblečení, hraček, chování, studijních oborů, povolání, ale třeba i způsobů trávení volného času nebo rodinných povinností, které jsou považovány za vhodné pro ženy či muže nebo jimi preferované. Toto pojetí genderu se na první pohled jeví jako smysluplné a obhajují ho i mnozí křesťané.
Kde však leží hranice toho, co se dá označit za (škodlivý) stereotyp? Zdálo by se, že nepřekročitelnou hranici představuje oblast sexuality či reprodukce – především to, že pouze žena je schopná rodit děti a pouze muž a žena spolu můžou mít dítě. Už na konci minulého století se však objevila teze, kterou zastává například vlivná americká autorka Judith Butlerová (jak by se asi tvářila na přechylování svého příjmení v češtině?), že kulturně zkonstruovaná je nejen společenská role ženy či muže, tj. gender, ale i samotné biologické pohlaví řadící lidi mezi muže nebo ženy. Nejspíš vám toto tvrzení připadá nesmyslné, ale tak to právě má být. Binární pohlaví musí působit jako něco předem daného a nezměnitelného, protože jedině tak je možné zakrývat a legitimizovat vztahy dominance a podřízenosti, které ve společnosti existují. Myšlenka útlaku je inspirována marxismem, který v manželství nachází obdobu vykořisťování a třídního boje a „tradiční“ rodinu spojuje se soukromým vlastnictvím, které je třeba zrušit. Genderový útlak je však sofistikovanější než útlak dělníků ze strany kapitalistů, ačkoli jeho důsledky nejsou o nic méně drastické. Každá kultura se chce reprodukovat a k tomu potřebuje omezit, lépe řečeno určitým způsobem konstruovat či produkovat sexualitu. Některé vlastnosti, sklony či způsoby chování a prožívání se označí za přirozené, ontologicky dané, případně stvořené; ostatní se označí za úchylku nebo se jednoduše popře jejich možnost či existence; vyloučí se ti, kteří pravidla odmítají přijmout. Binarita pohlaví se prezentuje jako nezpochybnitelná, ve skutečnosti se však jedná o konstrukt, který slouží k upevnění řádu.
Svatá Kateřina Alexandrijská, drcená kolem Consilia
Sv. Kateřina Alexandrijská
Jako člověk, který strávil mnoho let života studiem i výukou filosofie, jsem vždy – nebo alespoň od chvíle, kdy jsem se prvně dozvěděl o její existenci a o tom, koho je patronkou – choval ve zvláštní úctě svatou Kateřinu Alexandrijskou. Můj starý Denní misálek sv. Ondřeje mi pod datem 25. listopadu věrně líčí příběh jejího života a smrti, jak ho všichni křesťané po staletí přijímali:
Svatá Kateřina se narodila v Alexandrii a vytrpěla mučednictví kolem roku 310 za císaře Maximima. Stará vyprávění líčí, že jako osmnáctiletá byla tak vzdělaná ve filosofii i v náboženství, že císař svolal skupinu filosofů, která ji měla přesvědčit, aby odmítla Krista a obětovala modlám. Místo toho je však ona přesvědčila o jejich omylu a obrátila na křesťanství. Byla bičována a připoutána ke kolům opatřeným hřeby, ale mučicí nástroj se rozpadl. Nakonec byla sťata. Tento příběh byl velkým zdrojem inspirace pro středověkou ikonografii. Svatá Kateřina je uctívána jako patronka křesťanských filosofů a patří mezi čtrnáct svatých pomocníků v nouzi.
Její kolekta v tradičním římském misálu je nádhernou modlitbou, která odkazuje na zázračné přenesení jejího těla do kláštera na hoře Sinaj:
„Bože, jenž jsi dal zákon Mojžíšovi na vrcholu hory Sinaj a na témže místě svatými anděly svými zázračně umístil tělo svaté Kateřiny, panny a své mučednice, uděl, prosíme, abychom pro její zásluhy a na její přímluvu byli schopni dojíti k hoře, která jest Kristus: jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého, Bůh po všechny věky věků. Amen.“ [Překlad Schallerův misál.]
Pohoršení moderního katolického pohřbu
Před časem zemřel někdo, kdo byl v mém životě důležitý. Zúčastnil jsem se pohřbu. Byl to kanonizační rituál v novus ordo, který provedl kněz a tři ženy v kostýmcích, které ministrovaly v presbytáři. Všichni účastníci pohřbu byli oblečeni v černém, kromě kněze, který byl v bílé. Byl v tom do očí bijící, nevkusný rozpor. Kontrast mezi hluboce lidským nutkáním truchlit, který lze označit za pevně zakořeněnou součást sensus fidelium, a potrhlými liturgickými reformátory, kteří zavedli bílou jako barvu pro mše za zemřelé, nebyl nikdy tak evidentní. [1]
O den dříve jsem však s rodinou šel na tradiční rekviem, které celebroval jeden spřátelený kněz. Kontrast nebyl jen hluboký; byl šokující. Ze dne na den jsme citově uvízli mezi dvěma radikálně odlišnými oběťmi za mrtvé: jedna brala smrt smrtelně vážně, starala se o osud duše zemřelého a dovolila nám trpět. Druhá smrt odbyla frázemi a prázdnými sliby. Kontrast mezi černým ornátem, Dies irae a šeptanými modlitbami v pátek a bílým rouchem se štólou navrch a gejzírem sentimentu a všeobecné shovívavosti v sobotu přesně vystihoval propast, která dělí víru světců od předčasně stárnoucího modernismu včerejška. Přistihl jsem se při myšlence: největší zázrak naší doby je to, že katolická víra přežila liturgickou reformu.
Jeden čtenář mi jednou napsal o své podobné zkušenosti a o jeho úvahy bych se s vámi rád podělil:
Jak se dělá revoluce v Církvi
Nenápadně, postupnými kroky, s texty, v nichž je spousta pravověrných a autenicky katolických tezí, někdy až 99 procent. Exorcisté říkají, že i ďábel skrze posedlé osoby vypovídá většinou pravdivě. Jenže je to jako nápoj, který z více než 90 procent neobsahuje nic otráveného, jenže i to mizivé procento jedu v něm je schopno člověka usmrtit.
Klasickým dokladem je tady dosud málo známý „Pastorační návrh“ argentinské biskupské konference a pochvalná odpověď vatikánské Kongregace pro nauku víry z přelomu let 2013-14, které i s dopisem argentinského episkopátu zveřejňujeme níže. Biskupové tady reagují na nedávno schválené argentinské zákony o manželství pro všechny, rozuměj i pro homosexuální a lesbické páry, a o právu na změnu genderové identity, tj. že muž, který se „cítí“ být ženou, si může „změnit pohlaví“, rovněž tak žena, která se „cítí“ být mužem.
Argentinští biskupové v dopise Kongregaci pro nauku víry samozřejmě zdůrazňují, že tyto zákony jsou pro ně neakceptovatelné a odmítají je. Jenže už tady pozorný čtenář najde kapičku jedu, když uvádějí: „Připouštíme, že není možné tento druh zákonů kanonicky uznat…“. Jaképak „připouštíme“? Tyto zákony nutno přece kategoricky odmítnout, protože jsou v rozporu s katolickou naukou a nebezpečné pro společnost!
