Category Archives: Rubriky
Skandální tweety Austena Ivereigha
Britský novinář Austen Ivereigh, životopisec papeže Františka, pořádně rozčeřil už tak rozbouřené vody, a to svými skandálními komentáři na Twitteru.
Začalo to jeho tweetem týkajícím se problematiky homosexuálních kněží. Napsal, že v této otázce nejde ani tak o celibát a čistotu, jako spíše o skrývání toho, kým jsou (tj. jakou mají orientaci). Popírání tohoto faktu podle Iverigha znemožňuje prožívání jejich slibů ve svobodě.
To byl ovšem jen začátek. Ještě obludnější „myšlenku“ si nechal na potom. To když taktéž na Twitteru odpovídal uživateli jménem Carloz L. Lanz, jenž napsal, že kněží by měli být heterosexuálové a zároveň dodržovat celibát. Následují tak Krista, který neměl žádné homosexuální sklony.
„Proč píšete, že Pán neměl homosexuální sklony? Podle jakých znamení, slov nebo gest usuzujete?“ kontroval Austen Ivereigh.
Doba předpostní: Na počátku
Téma kající doby předpostní uvádějí čtení matutin: stvoření, pád a prvotní hřích, Boží zásah do dějin očištěním lidstva, jehož nepatrná část se zachránila v arše (týden po první neděli po Devítníku), Boží rozhodnutí vyvolit si svůj lid a vůle Nevyzpytatelného zjevit se prostřednictvím vyvoleného lidu Izraele, tajemství Vtělení, skrze něž zaslíbení dané Abrahámovi („v tobě požehnána budou všechna pokolení lidstva“, první čtení matutina na druhou neděli po Devítníku) bude naplněno v Božím Synu zrozeném z Panny Marie („nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a potomstvem jejím; ona rozdrtí hlavu tvou, kdežto ty budeš úklady činiti její patě,“ třetí čtení matutina ve středu po Devítníku).
Realita prvotního hříchu („jsem Neposkvrněné Početí“) a velká potřeba pokání v naší době („Pokání! Pokání! Pokání“) byly také poselstvím památných událostí, jež započaly 11. února 1858:
Přeje si Bůh „pluralitu a rozdílnost náboženství“?
Teze:
Pluralismus i rozdílnost náboženství, barvy pleti, pohlaví, rasy a jazyka jsou výrazem moudrosti božské vůle, s níž Bůh stvořil lidské bytosti.
„Dokument o lidském bratrství“, který podepsal papež František a vrchní imám z al-Azhar Amhed al-Tajíb v Abú Dhábí 4. 2. 2019 (https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28926)
Antiteze:
Lidská srdce nebyla snad ještě nikdy tak jako dnes naplněna živou touhou posílit a rozšířit ke společnému dobru lidské společnosti bratrské svazky, jimiž jsme navzájem spojeni v důsledku společného původu a téže přirozenosti. Národy totiž dosud nepožívají plně darů míru. Naopak, tu a tam vyvolávají staré a nové protiklady občanské války a vzpoury. Poněvadž pak mnohé spory, které ohrožují blaho a pokoj národů, nemohou býti ve většině případů urovnány jinak než svornou a cílevědomou spoluprací vlád zúčastněných států, je pochopitelné, že široké kruhy usilují o těsné spojení mezi národy, opírající se o bratrství a dnes už o všeobecně uznávanou jednotu lidského pokolení.
Mnozí se snaží uskutečnit tuto jednotu, i pokud jde o novozákonní řád, stanovený od našeho Pána Ježíše Krista. Vycházejí z předpokladu, že tak zvaný nenáboženský člověk je zjev výjimečný, a na tom, jak se zdá, zakládají naději, že národy s různými náboženskými názory se bez obtíží shodnou ve vyznávání několika málo nauk jako na společné základně náboženského života. Za tím účelem pořádají kongresy, shromáždění, konference a zvou na ně bez výběru osoby z nejširších kruhů k diskusi: pohany všech odstínů, křesťany a dokonce i nešťastné odpadlíky a zatvrzelé popěrače božství Ježíše Krista a jeho božského poslání.
Svatý František se sultánem žádný „dokument o bratrství“ nepodepsal
Při první audienci po návratu z Abú Dhábí papež prohlásil, že ho inspiroval příklad svatého Františka, který se uprostřed křížové výpravy setkal se sultánem. Rozdíly jsou však od očí bijící.
Papež je se svou cestou do Spojených arabských emirátů, která naprosto zastínila Světové dny mládeže v Panamě, neobyčejně spokojen. A to zejména s dokumentem o univerzálním bratrství, který podepsal s vrchním imámem z al-Azhar Ahmedem al-Tájibem a který se podle něj „bude studovat ve školách a na univerzitách v mnoha zemích“.
Cesta a především dokument se skutečně staly ústředním bodem jeho první audience po návratu, při níž prohlásil, že se cítil být inspirován svým jmenovcem svatým Františkem z Assisi, který se uprostřed bojů křížové výpravy vydal sám a neozbrojen na nepřátelské území, aby si promluvil se sultánem.
Co očekávat od vatikánského summitu o zneužívání a proč
Od chvíle, kdy papež František před několika měsíci na poslední chvíli nařídil biskupům USA zrušit hlasování o konkrétních krocích reagujících na McCarrickův skandál i obecně na krizi spojenou se sexuálním zneužíváním ze strany kněží, svět očekává náhle oznámenou alternativní akci Vatikánu na summitu 21.-24. února. Program summitu, na němž se sejdou předsedové všech biskupských konferencí světa, obsahuje některé znepokojivé body.
Sám název konference, „Ochrana nezletilých v Církvi“, je široce kritizován za to, že se vyhýbá skutečnému problému, neboť v naprosté většině případů sexuálního zneužívání spáchaného kněžími byli oběti dospívající chlapci a dospělí seminaristé, nikoli prostě nezletilí. To znamená, že převládajícím typem tohoto jednání, jehož se dopustili kněží, řeholníci a zejména biskupové a na něž Církev dosud nereagovala rozhodnými kroky, je homosexuální predace, nikoli pedofilie.
Skutečnost, že papež František jmenoval do čela summitu chicagského kardinála Blase Cupicha, je alarmující známkou toho, že je Vatikán rozhodnut přimět představitele konference, aby se stali spoluviníky pokračujícího zakrývání rozsáhlého homosexuálního zneužívání a chování ze strany kněží od nejnižších až po nejvyšší úrovně Církve. Kardinál Cupich – který mi kdysi osobně řekl, že rozdělovatelé svatého přijímání musejí podat eucharistii homosexuálním dvojicím, jež se k tomu cítí ve svědomí oprávněny – prohlásil, že homosexualita nemá s krizí kolem zneužívání nic společného, a to přes nezpochybnitelný fakt, že více než 80 procent obětí jsou muži.
Kardinál Gerhard Müller nesouhlasí s papežovou tezí, že za zneužíváním v Církvi stojí „klerikalismus“
List Nuova Bussola Quotidiana zveřejnil minulou neděli rozhovor s kardinálem Gerhardem Müllerem, bývalým prefektem Kongregace pro nauku víry. Zdá se, že kardinálovi jeho odchod z vatikánského úřadu dodal větší odvahu nazývat problémové věci v Církvi pravými jmény. Přinášíme výňatek z rozsáhlého rozhovoru.
NBQ: V uplynulých dnech byla zahájena petiční žádost, v níž jsou vyzýváni církevní představitelé, kteří navštíví Vatikánský summit (o prevenci zneužívání v únoru 2019 – poz. překl.), aby zastavili homosexuální síť v Církvi. Jeden z požadavků se týká opětovného zavedení kánonu, který trestá homosexuální jednání.
Kardinál Müller: Myslím, že tato petice je legitimní. V Církvi existují osoby, které popírají statistickou pravdu, že drtivá většina případů zneužívání kněžími byly homosexuální akty. Nemůžeme uniknout této skutečnosti. Ti, kdo to popírají, nechtějí tento problém řešit. Zneužívání seminaristů není možné podceňovat. Je to obrovský hřích, zločin proti důstojnosti těchto mužů, ale také proti rodičům, kteří svěřili své syny kněžím, proti biskupovi a proti semináři. Biskup, který padá tak nízko, to je obrovský skandál. Představme si, co by učinil Ježíš, kdyby jeden z jeho apoštolů toto učinil ostatním učedníkům? Je naprosto absurdní něco takového domyslet.
Obávám se však, že i tato iniciativa bude pro laiky neutralizována tím, že se označí za vzpouru proti papeži.
Pšenice, koukol a stav Církve
Jílek mámivý (Lolium temulentum)
Tento výklad evangelia z 5. neděle po Zjevení Páně pochází od kněze, který si přeje zůstat v anonymitě:
Podobno jest království nebeské člověku, který nasel dobrého semene na svém poli. Když pak lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel koukole mezi pšenici a odešel.
Proč by měl nepřítel, jakkoli zlý, vynaložit nezanedbatelnou energii na setí koukolu? Proč by na půdu jednoduše nenasypal sůl nebo nespálil úrodu, chtěl-li ji zničit? Přeháněl Pán Ježíš kvůli efektu?
Je zajímavé, že historici dokázali úskočný čin v tomto podobenství spojit s historickým faktem. Plevel, o němž Pán Ježíš hovořil, byl velmi pravděpodobně jílek mámivý (Lolium temulentum), omamná jedovatá rostlina, která vypadá téměř stejně jako mladá pšenice.¹ Tato rostlina starověké lidi natolik znepokojovala, že římský císař Justinián zveřejnil kauzu, která byla začleněna do římského práva: „Právník Ulpián odkazoval na případ souzený ve druhém století římským státníkem Celsem. Na pole jiného byl naset plevel a v důsledku toho byla zničena úroda“ (Digesta, 9.2.27.14). Římské právo takovýto skutek pod přísnými sankcemi zakazovalo.
Vesničané, kteří Ježíše poslouchali, velmi dobře věděli, který druh plevele by způsobil zkázu úrody. Věděli, že takový čin by majitele pole patrně stál život, kdyby pšenice smíchaná s jílkem byla prodána a zkonzumována. Nepřítel se snažil způsobit mu skutečné utrpení.
Dvě přiléhavé kolekty pro naši dobu
Sv. Jan z Mathy celebruje svou první Mši
Stará liturgie nám stále dokazuje, že její aktuálnost nejen neslábne, ale dokonce roste. A to způsobem, který nás sice může překvapovat, ale Boží prozřetelnost ho předvídala od věků.
Kdo by si v západním světě devatenáctého století pomyslel, že se z muslimů stane zvlášť velká hrozba? Tehdy jí nebyli. Ale dnes? Jak všichni víme, dnes je tomu jinak. Podobně lidé sice do hříchů zabředávali vždy, ale až do sexuální revoluce se nedalo hovořit o skutečné morové metle neřestí odporujících šestému přikázání, včetně stále časnější ztráty nevinnosti, kterou dětem naší doby způsobuje satan a jeho pilní žáci. Jestli kdy nějaká epocha potřebovala světce, který by byl vzorem nevinnosti a naléhal na to, abychom si zachovali čistotu nebo ji znovu získali ve svátosti pokání, pak je to ta naše.
Představa, že stará liturgie „zastarávala“ a ta nová „odpovídá době“, patří k povrchním průpovídkám, které při bližším zkoumání neobstojí. Ve skutečnosti je to úplně jinak: ta stará má takové bohatství obsahu a tak odolnou strukturu, že odolá každé bouři a vynoří se z ní s novým leskem, i když se potřeby doby mění. Velmi dobře se dají na usus antiquior vztáhnout žalmistova slova: „Tvé mládí se jak orlice obnovuje.“ Naproti tomu nová liturgie je tak spoutaná s omezenými, časově podmíněnými teoriemi svých akademických tvůrců, že odpovídá jen potřebám stále se smršťující kategorie moderních lidí, kteří nejsou dost mladí na to, aby byli postmoderní, ani dost moudří, aby byli předmoderní.
Selským rozumem a logicky: O co jde v případě turínského plátna?
V poslední době se toto téma dostalo opět do médií. Italští odborníci nedávno potvrdili, co už je dlouho známo: stopy skutečné krve na plátně, určili dokonce přesně, kde kopí probodlo bok muže uloženého v něm, objevili deformaci ramene, což opět ukázalo, že tento člověk byl skutečně ukřižován (srvn. zpráva kath.net 26.1.2019).
Objektivně ale – v principu nepřinesli nic nového. Jen petrifikovali, co už jako katolíci dávno víme: Turínské plátno je opravdu autentickým pohřebním rubášem Kristovým a muž na něm není nikdo jiný než sám náš Spasitel. Jediné, co tomu odporuje, je karbonová metoda C 14, jež datovala r. 1988 vznik plátna na přelom 13. a 14. století.
Celá kauza mi připomíná jeden příběh ze zdravotnické branže (mediky prosím o prominutí za neodbornou terminologii, nejsem lékař). Přivezli do nemocnice pacienta s jasnými příznaky srdečního infarktu (bolest na hrudi, dušnost, otok nohou atd.), všechno absolutně jasné, jde o infarkt. EKG to ale vyloučil, zdravotníci však odmítli názor, že EKG může být vadný, na infarkt pacienta neléčili – a ten muž zakrátko zemřel. Pitva prokázala jednoznačně infarkt – a potom teprve se přišlo i na poruchový EKG.
Vidím tady analogii s turínským plátnem. Všechna zjištěná fakta ukazují na jeho pravost a na to, že otisk muže na něm je otiskem těla našeho Pána, pouze jeden výsledek zkoumání tomu odporuje. Když je tomu tak, potom musí být logicky závada u něj, když všechny ostatní potvrzují opak.
Bezmocnost Církve, nebo neschopnost jejích představitelů?
Nedávná liberalizace potratů ve státě New York nevyznívá pro Katolickou církev právě příznivě. Newyorský guvernér Andrew Cuomo, který „zákon o reprodukčním zdraví“ prosazoval, podepsal a jeho zavedení oslavoval, je (formálně) katolík. Církev nedokázala zavedení zákona zabránit, guvernéra nijak nepotrestala a její nejvýraznější reakcí byla odmítavá vyjádření, která nemají žádný praktický dopad. Jak je to možné?
Cuomo svoji podporu potratů až do porodu odůvodňuje frázemi jako „reprodukční práva“, „právo ženy kontrolovat své tělo“ nebo „zdraví a bezpečnost matky“ a zdůrazňuje, že byl zvolen, aby zastupoval všechny občany státu New York, nejen katolíky. Abychom pochopili, jak mu tato chabá argumentace může procházet, je třeba se vrátit do roku 1984. Právě tehdy pronesl Mario Cuomo, který v té době zastával funkci guvernéra státu New York stejně jako dnes jeho syn Andrew, proslulý projev na univerzitě Notre Dame, v němž odmítavý postoj k potratům prezentuje jako náboženské přesvědčení, které sice sám sdílí a řídí se jím ve svém životě, ale které by nebylo správné vnucovat ostatním. „Víme, že cenou za snahu vnutit naše přesvědčení ostatním je, že jednou by nám oni mohli vnutit to svoje,“ prohlásil a myšlenky obsažené v jeho projevu od té doby slouží k ospravedlňování mlčení vůči potratové legislativě, nebo dokonce podpory takové legislativy ze strany „katolických“ politiků v USA. Za svůj projev sklidil na katolické univerzitě ovace ve stoje, a když v roce 2015 zemřel, jeho (jak jinak) církevního pohřbu se zúčastnila americká politická smetánka; oslavný projev pronesl právě jeho syn Andrew.
